7 října, 2015 | 
Author: Trasa: 26 km, Kolem Vltavy, Hrdějovice, Borecká rokle, vstup do ortů, projížďka/pochůzka Orty o délce cca 2km, Borek, a po rozestavěné dálnici až k areálu Škodovky, Čína a domů
Výškové metry: 187 m
Účast: Ondra, Venca, Vítek, Eri, Honza Mareš, Petr Šikl, Přema, Kory, Majkl, Petr Pokorný, Kocour, Aleš, Vláďa, Ondra Míka, Honza Mikolášek, Sochy
Pád: nikdo, resp. všichni a do pěkný hlubiny (pokud je definicí pádu dotek kola společně s jezdcem s podkladem)
Defekt: nikdo
Trackmaker: Aleš
Komentář: Před pár týdny se zrodil nápad na projetí Ortů na kole a Aleš, v dětství jako téměř místní, se přihlásil k průzkumu terénu, aby skupina při vyjížďce nejela “na slepo” (jak příznačné…). Při Alešákovo zodpovědnosti jsem mu v neděli volal, jak je s průzkumem na tom, ale nebyl moc daleko… a neděli už měl obsazenou. Nejspíš chtěl zmapovat situaci co nejaktuálněji a tak mi v pondělí v sedm večer volal, že je hotov a vše je v pohodě, jen neví, “zda charakter vstupu do podzemí někoho neodradí” 🙂 Své pochybnosti jsem nechal uvnitř a na startu odrazil výtky, že co to jako bude za vyjížďku a kolik asi najedeme – PESTROST a VŠECHNY TVÁŘE BAJKU jsou ty odpovědi. Bylo třeba též dovysvětlit poměrně většímu počtu lidí, že o kola se počas návštěvy Ortů bát nemusí, že ty tam jedou s náma (toto sdělení opravdu několikrát dost zaskočilo) a pofilozofovat, zda je nepovolená návštěva kulturní a technické památky přestupkem či jiným správním deliktem 🙂 a dál už jen zapomenout na ježdění samotné a vnímat jen ten zážitek. Sjíždění do Ortů po prdeli a řetězové podávání kol zabralo asi 20 minut, 2 kilometry jízdy/potláčání bajku uvnitř hory a 20 minut fárání s koly na povrch, toť jen stručná statistika. Ale to nesdělitelné! Takhle naše mord parta nehučí komplet celá, ani když je řeč např. o slečinkách, ale včera? Ten sděloval obavy “lebo kdo se tady zamoce, už se nikdy nevymoce”, ten počítal partnerky a rodiče (pro zjištění počtu osob, kterým by mohl někdo z nás chybět), jiný se zas zamýšlel nad tím, co to je ort a proč zrovna ort, vyskytl se i názor: “Proč jsme sem jeli na kole? Na kolo jsem v Ortech ani nenasedl a skupina mi stejně neujela.” (což byla pravda). No prostě, spoustu chodeb na jednom místě a nás bylo tolik, že tím, jak jsme popojížděli a totálně se neorientovali kde jsme, stačilo opravdu téměř stát na místě a nikdy člověk nebyl sám. Nakonec jsme našli i vchod do části Hosín I, kde se pravděpodobnost ztráty orientace ještě zvýšila a když došlo k rozhodnutí o hledání cesty ven, obával se Eri, že s tradičním přístupem “co Nezmar, to názor” bude hledání východu trvat dost dlouho. Východ jsme nakonec našli a při čekání na postupné opuštění Ortů jsme si opět pěkně zafilozofovali na téma: “odstraňování závalu rukama, aneb proč jsme si sebou pro jistotu nevzali lopatku” (probůh!). Aleš po výlezu na světlo boží se výše zmíněných hesel držel až na dřeň a vzal nás si projet nedostavěnou dálnici mezi Borkem a Okružní. Bajking na uválcované hlíně kolem sutin měsíční krajinou kamenů a velkých stavebních strojů, dort Ortů ozdobil slaďoučkou třešničkou. Opravdu hezké, ale tentokrát i za mě musím prohlásit: Dobrého pomálu! Za deset let v Ortech na kole na shledanou 😉
O.
P.s. Proč ort? Ort je německy místo a v hornické hantýrce se tak označovalo pracoviště v dole a v současnosti je to základním křížovkářským zaklínadlem: “důlní pracoviště na tři”. ORT.
Mapa pohybu naší skupiny v důlním díle. Video z návštěvy zde: Orty
Doplnění Vítek S.: Vkládám něco “pravdy” o vzniku, historii a geologii Ortů, něco málo o firmě Hardtmuth (kniha z roku 1999). Vím, že pravdou se dá historka jenom zkazit, hlavně chytrým telefonem v hospodě, ale ať se trošku vzděláme 🙂
Se sobotním ránem 3.10.2015 přichází dlouho očekávaný druhý ročník charitativní amatérské cyklistické akce, o které se traduje, že svým výškovým profilem patří mezi nejnáročnější nejen ve střední Evropě. Pro hrstku Nezmarů je to však především příležitost vyjet na možná jednu z posledních hromadných silničních vyjížděk a navíc udělat něco pro dobrou věc.
Předstartovní registraci probíhala diskuse nad správnou volbou délky tratě. Zvolena byla varianta Fondo Český Krumlov s celkovou délkou 123 km a převýšením 2989 m. V duchu si všichni myslíme na trať královskou.
Trasa: Start – Český Krumlov (Parkoviště Pod poštou), ČK nádraží, rozcestí U Plánského, Chvalšiny, Brloh, Smedeč, Ktiš, Křišťanov, Arnoštov, vrchol Dlouhý hřeben Záhvozdí, Horní Planá, Polná, Boletice, Chvalšiny, Rohy, Rojšín, Lhotka, Loučej, Chlum, Holubov, Krásetín, rozcestí U Plánského, vrchol Kleti – Cíl
Účast: Petr Šikl a jeho parta, Martin Ehrenberger, Jan Mareš, Václav Krutina, (nejdelší trasu BGF zvolil Džony, nejkratší trasu Projeft 35 Fondo pak Jiří Tuček).
Pro část teamu do kterého jsem se zařadil, začala akce již v ranních hodinách na Zavadilce. Naskládat správně rámy kol do držáku za autem, těla na sedačky a hurá směr Krumlov. Zastávka na pumpě u kruháče, setkání s další částí party (Šiklínovi kámoši), kávička a následný dojezd do základního tábora u dalšího z Šiklínovo kamarádů. Ukázalo se, že příprava není podceněna, když Šiklín přibalil do cyklo baťůžku placatku rumu a další půllitrovka okolovala osazenstvo základního tábora.
Hromadný přejezd na start, potkáváme Eriho a Kruťáka. Na startu podala naše mediální hvězda Eri rozhovor televizi Sport 5, který končil zhruba v tomto duchu: “Jak jste se připravoval na dnešní závod?” Myslíte jako kolik bylo piv? To asi nepůjde použít co? “To někam použijeme.” Krátký proslov na startu z úst pořadatelů a už vyjíždíme do prvního stoupání. Peloton mrmlá cosi o rychlém nástupu do kopce, za nádražím přichází první časovka a peloton se ihned trhá, ta tam je dohoda o společné vyjížďce. Na konci první časovky se sjíždí nezmaří kvarteto, ve kterém pokračujeme až do Chvalšin, kde Šiklín čeká na Petra Kokoře a je to pro zbytek trasy naposledy, kdy se vidíme. Jízdou tříkrálovou pokračujeme dál, pravidelně střídáme špic, jeden druhého mírníme v tempu. Taktika sice velí šetřit síly na druhou závěrečnou časovku z Holubova k rozcestí U Plánského, ale my to jedeme na dobrý pocit z celkově dosaženého času, který se neměří a do celkových výsledků se tak nemůže ani započítávat. Nikomu to nevadí, pokračujeme v tempu dál, jakožto Jihočeši se srdcem silničáře trasu i profil dobře známe a trať lemovanou překrásnými výhledy do krajiny si patřičně užíváme. Já možná ještě o trochu víc než jiní i rychlejší sjezdy, moc si je užívám, to by mi šlo. Cestou sjíždíme borce, co se na nás lepí, ale nestřídají, využívají naší energii, aby nám v závěru ukázali záda..
K občerstvovačce v Horní Plané se z nenadání blíží známá postava na Canyonu. Je to Džony, který umí vždy mile překvapit, polykajíc kilometry nejdelší tratě. Prohazujeme pár přátelských slov, jdeme znovu do sedla a noříme se do hlubin Boletického prostoru, parádní úsek bez aut. Daří se nám přimět ke střídání špice i nové dva kamarády, i když to není nic moc. Jsou tu znovu Chvalšiny a táhlé stoupání na Rohy. Sjezd do Holubova s výhledem na Kleť byl doslova tryznou. Kouknu doprava, Kleť a cca 500 m do kopce, a to ještě na čas. Kouknu doleva, lehce zvlněný terén klesající do Českobudějovické kotliny, skýtající zázemí domova. Cesta tříkrálová končí na poslední občerstvovačce v Holubově, Eri má dost sil a jde do toho, časovku si chce užít. Kruťák je kruťák a i když není ve své kůži a domestika především Erimu dnes nedělal, do toho jde taky. Moje nohy by táhly, ale právě v tom tahu je zas hned lámou křeče snad ve všech svalech, cílem je vyškrábat se až nahoru na Kleť a dát si kroužek.
U Plánských sice časovka končí, ale jedu beze změny tempa až k vysílači, kde mne v cíli vítá usměvavá dívčina s medailí v ruce a následně Eri s Kruťákem. Jsem docela rád, že jsem v cíli, a asi to vycítil i televizní štáb Sportu 5. Fušuju Erimu do řemesla a po pravdě už ani nevím, co jsem jim vlastně všechno napovídal. Prý to budou vysílat a napíší i článek, kde zmíní i náš klub. Na vrcholu Kleti jsme se setkali s Tučou, pivo v petce neměl a fronta na kroužek byla až k záchodkům. Otevřel jsem si teplého Birella, co byl v předstartovním balíčku, nedopil jsem ho.
Sjeli jsme zpět k cílové pásce a domluvili si sraz s ostatními v pivovarské zahradě. Konečně pořádné pivo, spousta baget, těstovin a palačinek. A jak jinak než Birell na všechny variace, včetně asijské podoby. Kruťáka s Erim vystřídal v hospodě Šiklín s jeho partou a z hospody, kterou jsme zavírali, jsem odjížděl poslední. Ještě před odchodem jsme se společně dohodli, že příští rok pojedeme trať královskou, tedy tu nejdelší.
Výsledky:
Kategorie BGF – 19. místo – Jan Dostálek (Džony)
Kategorie FCK – 09. míslo – Martin Ehrenberger (Eri), 22. místo – Petr Šikl, 25. místo – Václav Krutina (Kruťák), 36. míso – Jan Mareš (Hony)
Kategorie P35F – 05. místo – Jiří Tuček
Celkové pořadí v kategorii 35-44 let: 08. místo – Martin Ehrenberger (Eri), 16. místo – Jan Dostálek (Džony), 27, místo – Jiří Tuček, 36. místo – Petr Šikl, 63. místo – Jan Mareš (Hony)
Celkové pořadí v kategorii 45-54 let: 16. místo – Václav Krutina (Kruťák) – holt, jiná kategorie, ale za umělecký dojem při sesedání z kola má 10 bodů.
Eri je borec, a patří mu uznání za vzornou reprezentaci klubu.
Všem ostatním (zmíněným i utajeným) díky za příjemně strávený den.
Na závěr musím zmínit organizaci akce, byla opravdu příkladná – díky.
Hony
Více o BOHEMIAN GRAN FONDO u.
Pořad o BGF na televizi Sport5.
Trasa: 42 km, Švábák, k oběšencovi, motanice v Branišovické části Boru, motanice v Májské část Boru, motanice na tankáči, Dasný, rozvodna, motanice u výtopy Bezdreva, Munice, po žlutý k oboře, k zámku, zámecký park, Zámostí, Hosín a podél Vltavy domů
Výškové metry: 573 m
Účast: Ondra, Venca, Vítek, Eri, Honza Mareš, Petr Šikl, Přema, Pavel Samec, Kory, Majkl, Petr Pokorný, Kocour, Míra Dvořák, Tonda, Bivoj, Duby, Aleš
Pád: Majkl (na výtopě Bezdreva se válel už minulej rok, tak si chtěl pouto zřejmě upevnit, a tak si vyhlídnul suché místečko pod smrčkem (do mechu a kapradí, chi, chi)
Defekt: nikdo
Trackmaker: Eri
Komentář: Eri po roce opět sejmul svou dvojjedinou škarohlídskou MASKU (není to jeho tvář, co se na mě občas kaboní, je to jeho maska!!! Uffff) 1) Nemá rád roviny, kořeny, prostě drncavku bez stojky – hup už tam byla 2) Motanici na pětníku tam a zpět sarkasticky poznámkuje: „Pomotáme, to jo!“ a hup motanice jak když vyšije. Zvlášť v Boru mi přišlo, že čeká na paranormální jevy a chce nás tam umotat k děsivé smrti. A na tankáči zřejmě vzpomínal na náctileté procházky se slečinkama (teda já tyhle vzpomínky měl, ale to bylo v dobách, kdy tam ještě tolik nechodili ty zku***** všudypřítomní pejskaři…). Ale jak říkám, já tohle mám rád a tak jsem destinaci i její provedení bral s nefalšovaným povděkem. Pestrost především. A navíc to byla poslední možnost juknout na Hlubokou, přeci jen světlo bude ubývat.
O.
P.s. Na povyjížďkové občerstvení Kocour lákal mužstvo na nedopitý sud na TJ Start se slovy: moc jsme toho nevypili, je tam tak deset piv na jednoho, pivo za deset korun. Lákavé! Družstvo se vybavilo buřty hořčicí a chlebem z Globusu (rozuměj: z Kauflandu ale prozradit se to nesmí!), kouzlo opékání buřtů na ohni by bylo dokonalé, jenže odhad oldskulerů nebyl z nejpřesnějších (čím byl asi ovlivněn?). Dvě malá piva na hlavu vyhnala družstvo do Perly…
Trasa: 45 km, Meťák, kolem bezdomáčů Boršov, červená až na Dívčák, Hamr, cestou necestou na vyhlídku nad Dívčákem, červená pod Tři Brody, potláčání směrem k Vrábči, Kroclov, Jamné, na červenou, Boršov kemp a domů
Výškové metry: 534 m
Účast: Ondra, Venca, Vítek, Eri, Honza Mareš, Petr Šikl, Přema, Pavel Samec, Kory, Majkl, Petr Pokorný, Kocour, Vláďa, Míra Dvořák, Koubič, Bivoj, Sochy, Duby, Honza Mikolášek
Pád: Ondra 2x, Sochy – mazaně se nenaprášil, ale mě přišlo divný, že jede v kraťasech od bahna a když jsem na něj uhodil, přiznal, že když přejel potůček na červený, že se mu kobylka splašila do bahna. Na tom samém místě se kobylka splašila i Kocourovi, ale do bahna se jí nechtělo. Chtěla plavit. Tak se Kocour dobrák vykoupal celej s ní a jel domů ustájit 🙂
Defekt: Majkl – píchání ke konci výletu je obecně pro výlet samotný lepší než na začátku, ale skupinu to i tak demotivuje a teplo už také nebývá. Majklovo defekt skupina psychicky ustála celistvě, ne tak Sochyho a u Nezmara měli všichni voči v pivě, když viděli jak Sochy a jeho zachránci já s Vítkem dorazili. Prej věděli, že už si nějak poradíme… A Sochy, pumpičku nevozíme s sebou z piety, že už toho s náma mnoho vobjela, ale upřednostňujeme její FUNKČNOST!!!
Trackmaker: Petr Šikl, Ondra – červená se natrasuje sama, to jo, ale architekt, který přijde a projekt domu vymyslí a nakonec do pokojů přidá ještě pár vychytávek (první dobrá na vyhlídku nad Dívčákem) ten se musí pohledat. A měl by se i ocenit!
Komentář: Humoristicky poučný cestopis minule zřejmě četlo dost lidí, snad i ten Aleš, ale 6 minut zpoždění bylo moc. Sorry Ájo, telefon za jízdy neslyším a to žes volal v 16.36 jsem zvěděl až u Nezmara. Na této vyjížďce mě kromě stále trvajícího pocitu, že červená je prostě good bajking překvapilo, že ač velká část skupiny některé úseky u řeky pojala jako pochodové branné cvičení (jen ta torna s plynovou maskou chyběla), rychlostní průměr celé vyjížďky přesáhl 20km/hod za většího terénu a převýšení než minule a to jsem minule láteřil, jak rychle se jelo. Zřejmě nejsme koncem roku jen krásní, vtipní a chytří (těch mouder zase – ještě že jsou ty zastávky na lepení defektů) ale i dobře trénovaní! A k tomu i plní fantazie. Na opravdu hezké vyhlídce na skále s výhledem na Dívčák jsem vyzval ty, kdož mají doma pučící vztah kde má cenu ještě okouzlovat, že by toto místo měli zařadit do výletníčku co nejdříve. Moc 😉 lidí se nepřihlásilo, zato se ale začalo hlásit dost lidí s názorem, že vyhlídka i tak vypadá slibně a že nožka klouzne, ani se člověk neotočí. Zvlášť teď na podzim. Maminkóóóó ááááá. A do toho se myslím Majk jal popisovat příběh fotbalisty Petera Dubovského, který tak dlouho nastavoval tvář romantice objektivu na vyhlídce až přišlo áááááááááá a smrt nám kariéru v Realu Madrid ukončila. Co vše se nesnese na jednu hromadu při doporučování partnerské romantiky, he he.
O.
P.s. A kdyby to někoho náhodou zajímalo, tak Dulano párky z Lidlu budou chuťově kvalitní za tu cenu zřejmě proto, že se do nich přidává hovězí krevní plasma. Na podrobnosti hovězí plasmy a kterak se dobytčeti odebírá, jsem se bál zeptat. Jen se prej čeká, jak se k tomu postaví evropská legislativa…
A příště, je sraz opět v 16.30 na Startu, je to všem jasné, že?
Trasa: 48 km, Čína, zadem kolem Škodovky na Rudolfov, Mrhal, lesíčkem na Locus Perenis, lesíčkem na Koníř, polemi a loukami na Zvíkov a Pulmon, nechtěné bloudění po lesíčku, U Císaře, Ohrazení, Zborov, Hůrka, Hodějická rokle a domů
Výškové metry: 460 m
Účast: Ondra, Venca, Vítek, Eri, Honza Mareš, Petr Šikl, Přema, Aleš, Tonda, Pavel Samec, Kory, Majkl, Petr Pokorný, Kocour, Vláďa, Míra Dvořák, Koubič, Petr Jiřička, Honza Mikolášek, Bivoj, Petr Lískovec
Pád: nikdo
Defekt: Vítek – když už byla tma tak velká, že jsme v Hodějickém lese ztratili méně zdatné členy, kteří po hříchu patří i k těm méně orientovaným (jestlipak se z Hodowitz šervůdu již vymotali?) blížili jsme se ke známé strouze, kde jsme s Vítkem letos oba cvakli při přeskakování duši, neb se tam oproti minulosti obnažil jeden ostrý kámen. Rozum a paměť velí slézt z kola! Ale nejsme všichni ze stejného těsta, ne ne ne. Já slézám, neb myslím a pamatuji si a pan “fury in the slaughterhouse” strouhu skáče a ……cvaká duši. A ve tmě lepí. Boha jeho.
Trackmaker: Petr Pokorný 🙂
Komentář: Dlouho avizovaná vyjížďka na Pulmon přinesla mnoho úsměvného. Peťa, vědom si kritiky některých (ti, kteří nestaví pestrost vyjížděk na první místo) z minulého roku, zkusil zapracovat na zatraktivnění výletu do lokality Ledenicka a já myslím, že se to povedlo velmi 🙂 Jenže to sebou neslo značné prodloužení trasy – což se nakonec opět ukázalo jako osvěžující zpestření v šeru a tmě – plus spadlé do klína. Bohužel však jaksi panu trasérovi volného času oproti minulému roku ubylo, takže místo svědomitého projetí trasy jak minule, si trasu “projel” virtuálně na počítači doma a při vyjížďce uplatnil již dvěma lety v sedle získanou jezdeckou jistotu a po očku nenápadně na křižovatkách jukal do telefonu na navigaci… Já, jako pravý oldskuler a příznivec přístupu “napřed empirické bloudění a hledání cesty o samotě, pak až prezentace” se na tuto praktiku dívám s despektem, nicméně nutno uznat, že to Peťa zvládl bez problémů. Jen škoda, že krajinou romantických lesů, luk a strání se jelo průměrem asi 35 km/hod 😉 tak jsem si zakousnutý do řídítek romantiky moc neužil. Nově přišedší (to je češtinská krása, ty přechodníky, co?) člen cedil mezi zuby: To je tempo jaký jezdím na Kole pro život! 🙂 Vše se ale mělo změnit za Pulmonem, kde jsme se zanořili do lesa trochu jinde, než by mé znalosti terénu potřebovaly k nalezení trasy, co v tomto lese znám (mimochodem v lese mezi Ohrazeníčkem a Ledenicema jsme podle mého bloudili asi nejčastěji co s Nezmarama jezdím – asi nějakej bermudskej trojúhelník) a tak došlo na disciplínu “cestou necestou”, aneb jedu tudy, kudy to krajina dovolí a čekám kde mě to vyplivne. A že tahle disciplína názorově družstvo rozdělí, je už dlouho známé. Průměrná rychlost závratně padá, já, Vítek a spol. si šušňáme, Majkl, Eri a spol. si nešušňají, techniku jízdy pilují všichni, ať už si šušňají, či ne. Vyjížďka na Pulmon se povedla a MOC – díky Peťo (taky za to, že nejsem sám, kdo staví pestrost na první místo).
O.
P.s. Možná tu něco někomu chybí – třeba tradiční edukativní okénko? Tak co třeba pohledat v pokladnici z nejhlubších? Na našich stránkách lze nalézt info o Pulmonu, o Věčném místě (Locus perennis) i pojednání o trigonometrii.
P.s. Příště se startuje v 16.30 – tak komu bude příští úterý divný, že je na Startu v 17.00 sám, ten asi nečte tento naučně informačně poučný humoristický týdeník.
Tuto akci pořádá skupinka kamarádů, z nichž někteří jsou Nezmaři. A jelikož se letos Nezmarů účastnilo poměrně dost, tak jsme si řekli, že si to zaslouží zvěčnit na našich stránkách.
Tak tedy již tradiční akce (4. ročník) pro rodiče, milovníky cyklistiky, a jejich děti, které se milování cyklistiky právě zde učí (s většími či menšími úspěchy 🙂 ) se konala na Srubu ASGARD u rybníka Březina poblíž Roseče. Z Nezmarů jsme se tam potkali já, Hony, Petr P., Majkl, Kory, Venca K., Ondra (pouze sobotní vyjížďka) – nádherná účast (15 rodin, celkem 24 dospělých a 26 dětí). Je to spartánská akce, okořeněná naprostou ztrátou soukromí. Srub je nádherný, ale jakýkoli zvuk vydaný v jakémkoli místě je slyšet po celém srubu. Zejména pikantní je to v noci, spí se hromadně ve 3 ložnicích, a ráno se celou snídani hlasuje, kdo chrápal nejvíc.
V pátek jsme se sešli, opekli buřty, vypili první sud piva + nějaké kalíšky. Sobotní ráno bylo tedy mlhavé, a to i ve skutečnosti, já to vím, spal jsem venku. Startovní pole se rozdělilo do dvou skupin a ta zdatnější vyrazila přes Roseč, okolo Penzionu Pecák v Evženově údolí (kdy byla bohužel svatba, my se tedy jeli občerstvit jinam, ale co ten chudák co tam uvíznul?), přes Karštejn na Metel. Tady jsme doplnili hladinky, podiskutovali, co to je vlastně za řeku, a jeli dál na Vlkov, když mi dokonce ani děti stánek neuznaly a dožadovaly se “regulérní” hospody. Tam to bylo parádní, jídlo, pití, i přes nával vše v pohodě. Zpestřením bylo, že u hospody byl kontrolní bod Orientačního závodu historických vozidel http://czveteranklub.cz/akce/selske-baroko-2015, takže před námi defilovali nablýskaní veteráni, motorky i auta z první republiky, řidiči v dobovém oblečení. Mě nejvíc zaujali 3 vojenští motocyklisté v uniformách z 50. let i s puškami i samopaly. Když si u kontroly začal jeden číst Rudé právo, tak iluze byla dokonalá, ano, “muž s koženou brašnou nesmí projet”. Zpět jsme jeli malinko jinak, přes hráz Velké Holné a u Jitky v Roseči jsme to zhodnotili, krásný výlet, sice nebylo nejtepleji ale nepršelo, 40m km ujeli všichni, i předškolní děti, parádní výkon. Večer opékání prasečí nohy, pivo … jako dycky.
V neděli pěkně fučel vítr a byla dost kosa, docela jsem se divil, že jsme vyrazili, je vidět, že už jsme všichni zatažení, dokonce i děti se moc necukaly. Trasa přes Ratiboř, okolo Barbory k nové Rozhledně na Rýdově kopci (zpravodaj Peťa P: “pro zájemce o info, co se dá za 15M vystřihnout:
http://www.jh.cz/cs/mesto/projekty-mesta-clanky/rozhledna-ryduv-kopec-debolin.html”
http://www.cd89.cz/rozhledna-debolin-ryduv-kopec)
Dále jsme pokračovali přes Děbolín, letiště do JH do vyzkoušené hospody “Dobré časy“. Opět je náš peleton prověřil, a i když jsme byli ohlášeni, tak to malinko trvalo. Nakonec ale myslím dobré, dančí gulášek z místního chovu výborný. Odtud už méně vesele do kopce přes Buk zpět ke srubu. Celkem 20 km.
Myslím že celkově moc povedená akce, děti si z ní snad taky něco odnesly (kromě rýmy z té zimy), nedej bože to, že kolo je super věc. Díky organizátorům, také zejména manželkám za úklid.
Zdar V.
Trasa: 42 km, Švábák, tašky, modrá do Lipí, pod Klukem na sáňkařskou dráhu, tou nahoru, nahoru k vysílači, po červený a svážnicí nad Jankov, přes hřeben k Pani (Svatováclavský pramen), sjezd nad Holašovice, masivem Kluka nad Jankov, Čakovec, Dubné, Třebín a přes voběšence domů
Výškové metry: 774 m
Účast: Ondra, Venca, Vítek, Eri, Honza Mareš, Petr Šikl, Přema, Aleš, Tonda, Pavel Samec, Kory, Majkl, Petr Pokorný, Kocour, Sochy, Vláďa, Duby, Láďa Benhák, Míra Dvořák
Pád: nikdo
Defekt: Vítek, Láďa Benhák, Přema
Trackmaker: Majkl
Komentář: Před vyjížďkou proběhlo po mailu několik pokusů o boj za delší vyjížďku, ale nápad s Kletí za tmy širokou podporu nezískal (však se v rámci projektu Night ride ještě vyřádíte, děcka!) Již podruhé byl také vypoklonkován plán s Pulmonem a tak přišlo to, co přijít muselo. Kluk. A dlužno dodat “Kluk na tradiční staročeský způsob” 😉 Ať už si Kluka užíval každej jak chtěl, všichni by si měli ze včerejška odnést vzpomínku, že když se nepřepálí tempo a dosáhneme stavu “grupo compacto” je to prostě milé a bez hádek. Takže fyzicky zdatní traséři pamatujte, pamatujte! Počas vyjížďky se vyskytly i defekty, které však skupině rozhodně nevadily, neboť časová prodleva byla vyplněna okénkem “Milá Sally…” Celé to zhodnotil následně Peťa Pokorný větou: “Vztahovým poradcovstvím bychom se mohli živit všichni, ale doma si to neumíme zařídit nikdo…” Prý ale rozebrání problému pomohlo, tak nezbývá než držet palce, případně v terapii a poradenství (včetně právního) pokračovat při další vyjížďce 🙂
O.
P.s. V KMP proběhly zase spíše nepublikovatelné debaty, takže jen zmíním výsměch zlých, necitlivých a ošklivých Nezmarů vůči jednomu nebohému Nezmarčátku, co si po prvně v životě koupilo chytrý telefon a mělo na ostatní zkušenější strejdy přesně ty dotazy, které jim bloudily hlavou tehdy, kdy onu chytrou věc chopili prvně do ruky. Jenže na to jsme už jaksi zapoměli a tak se “triviálním” dotazům vysmíváme, že? Celé to vyvrcholilo, když se onen chytrý telefon před nováčkem rozzvonil a nebohé Nezmarčátko to nebylo schopné vzít. Naštěstí pak propukl akt slitování a volali jsme si u stolu a jeden předváděl kterak to vzít a po předvedení a druhém telefonátu, to již opička úspěšně zopakovala. Hovor už přijmout umím, posměváčkové! (jéžiš, teď jsem toho anonymního hrdinu rozkryl…)
P.s. A příště Pulmon, děcka, prý na tom pan trasér zapracoval 🙂
Trasa: 44 km, Včelná, Kameňák, Milíkovice, Svince, Mojné, Žabař, po červené přes Polušku do Omleničky, asfalt do Bujanova
Výškové metry: 660 m
Účast: Ondra, Venca, Vítek, Eri, Honza Mareš, Petr Šikl, Přema, Aleš, Tonda, Pavel Samec, Kory, Majkl, Petr Pokorný, Kocour, Sochy, Vláďa, Duby
Pád:
Defekt: Ondra, Aleš
Trackmaker: Petr Šikl
Komentář: Dny se krátí a tak mnou plánovaný edukační(tématicky k 1.září) výlet k (Vítkovo oblíbenému) Pulmonu ustoupil Polušce. Rychlou trasou jsme se nablížili, v Mojném doplnili vodu a tlak v duších, porůznu poztráceli jezdce s alternativními trasami a pak “nasedli” na turistickou červenou, která byla, aspoň teda pro mě, úplným orgasmem. Krása, krása. Poluce před Poluškou 😉 Pod Poluškou čekal “brave heart” – průjezd pastvinou s býky. Přítomnost Samíkovo trvale krví zbrocených tlap však nedodala odvahy ani tomu nejstatnějšímu kusu. Proběhlo tak i kochání nad krajinou, kde znečištění (pollution) téměř neznají. Kory i Aleš si dali bacha na ohradníky a už se nám otevírala panoramata hraničních hor, jež dávala tušit uprchlíky ukryté v lesích i pod plachtami nákladních vozů. Naštěstí ten příšerný smrad šel jen z bujanovské silážní jámy a svižný únik od ní vyšperkovalo pár borců spurtem do cíle. Jak při tom Aleš píchnul přední kolo, ví asi jen vítr. Přívětivost bujanovského hostince opět nezklamala, až na pokleslou hudební produkci, kterou v jukeboxu objednala místní akční skupina kulturních barbarů alias štamgastů. Vyslechli jsme tak příběh slepého chlapce, o který je třeba se podělit:
Na ulici stál chlapec malý,nic neviděl a
proto se mu děti smály
možná ze zlosti a pouhé lidské
hlouposti. hmm…
Jedno z dětí přišlo k němu blíž
a zakřičelo na něj: Jdi už pryč!
Ty k nám nepatříš, oohoou, nepatříš.
Kam má jít chlapec, který nevidí, (chlapec který nevidí)
chodí jen sem a tam a tiše vráží do lidí. (tiše vráží do lidí)
A přitom ptá se sám sebe,
proč si nemůže hrát
a s ostatními dětmi na hřišti stát,
vidět stromy a slunce co svítí na domy.
Kolem něho lidé procházeli
se skloněnou hlavou, aby neviděli,
co se děje, že se někdo někomu směje.
Kam má jít chlapec, který nevidí, (chlapec který nevidí)
chodí jen sem a tam a tiše vráží do lidí. (tiše vráží do lidí)
A přitom ptá se sám sebe,
proč si nemůže hrát
a s ostatními dětmi na hřišti stát,
tak si klekl, spojil ruce a tiše řekl :
PROČ JSTE NA MĚ TAKOVÍ JÁ ZA TO PŘECE NEMŮŽU, ALE I KDYŽ NEVIDÍM TO JEŠTĚ NEZNAMENÁ, ŽE NEUMÍM BÝT ŠŤASTNÝ. JSEM RÁD NA SVĚTĚ, CHCI SE SMÁT, CHCI DĚLAT CO MĚ BAVÍ, CHCI SE RADOVAT Z MALIČKOSTÍ, NECHTE MI MÝ SNY.
Kam ovšem má jít chlapec, který nesnese debilní text a ještě debilnější melodii? To nám Lunetic nepoví. Hlavně Vítek to nesl těžce a společně s Erim trpěli viditelně (viz foto). Nešlo to jinak, než aby Vítka pak paní provozní uklidnila (viz také foto) a pak již jeho tvář až do konce dne jen zářila 🙂 Abychom paní provozní přičetli ještě jeden klad, ovládá nejen rychlou obsluhu, ale i vyřídilku – byli nespokojenci, kteří si nevybrali z pestré trojnabídky hermoš, párek, utopenec a trvali na klobáse. K návrhu, že ať klobásku dodají – to oni že jako rádi a hned, odvětila, že jim z nich ale stejně udělá utopence 🙂 Vtipný večer ještě vyšperkovala exkurze do bujanovského nádražního zařízení (vyfotil jsem také minule zmíněný “..janov”), objekt je zřejmě trochu nechtíc součástí sousedícího muzea koněspřežky. Vlak přijel jak měl a naše napětí z možnosti transportu kol jen “do vyčerpání kapacit” povolilo, když poslední naše kolo skutečně kapacitu vyčerpalo. Dojezd na hlavák znamená skoro povinně aktivaci eskalátorgangu a pivko ve Vatíku nebo na Palubě, případně v obém, po čemž tak trochu jako slepí chlapci míváme sklon vrážet do lidí 🙂
P.
P.S. Všimněte si na fotce jak Honymu z ničehonic u svatého pomníčku začaly téct krvavé slzy. Ježíš? Ježiš..
P.S. Byla také snaha rozštípnout termín VZ, ale ukázalo se, že někteří hlasovali zmateně, jiní až tak úplně ne že nemůžou a vůbec je tu víc okolností, takže vítězný termín 100% rozhodnut není, i když je tu jasný kandidát, že? Rozsoudí to snad soudci v našich řadách? 😉
