Rubriky
Říjen 2020
Po Út St Čt So Ne
« Zář    
 1234
567891011
12131415161718
19202122232425
262728293031  

Archive for the ‘3. Silniční sekce’ Category

A je to zde! Desátý jubilejní ročník. Nelze než volat: vivat, sláva a hurá – my všichni jsme tím důvodem, proč se příští rok načne nová dekáda. A protože hledíme spíše do budoucnosti, uvedu jen čtyři nejdůležitější statistiky.

1) Alespoň jednoho kompletního ročníku se zúčastnilo 18 borců.

2) Pilníkem jsem já, neboť jsem nechyběl nikdy 🙂 Druhý je Aleš s devíti účastmi a o třetí místo se dělí se sedmi účastmi Zdenál, Eri a Hony

3) Ač si to člověk sám od sebe nevybaví, za všech 30 etap nedošlo k žádnému závažnějšímu zranění a nikdy jsme nepotřebovali pomoc vyškoleného zdravotnického personálu. To je myslím opravdu na jedničku.

4) Dal jsem si tu práci a dle svého papírového notýsku (já vám dám garminy, sporttrackery, endomonda, stravy a tak podobně!) jsem zjistil, že celkem náš pelotónek najel 4.638 km, tedy průměrná délka etapy činí 155 km.

Na příští rok jsem si říkal, že by mohlo proběhnout hlasování o nejlepším zasedání a toto si zopakovat – budete osloveni!

Personální statistika 10 ročníku výjezdního zasedání: Ondra, Aleš, Eri, Hony, Zdenál, Džony, Honza, Duby, Majk, Bivoj, Jirka, Tauby, Víťa, na dva dny Ondra M., a den a půl Petr P. a jeden den Filip a Hagen (číslo 17, hmm)

Pátek:  165 km, 3.241 v.m.

GPS: https://mapy.cz/s/fokobozeso

Letošní ročník se vymykal snad ve všem ročníkům předchozím. Po prvně jsem dal trasérské veslo z ruky a kormidloval Džony. Poprvé jsme dojeli na místo spaní autem a poprvé jsme ani jeden den nemuseli řešit převoz základních věcí na zádech. A žádná změna nebyla na škodu. Se znalcem šumavských hvozdů jsme byli dohodnuti, že nás protáhne po silničkách, které bychom z mapy nevykoukali. A taky že ne. V pátek byla naplánovaná česká strana Šumavy a orientačně jsem se chytal tak říkajíc „občas“. Např. při ceduli Kašperské hory 🙂 Výlet za hnusného počasí (who cares?) Džony vyšperkoval liduprázdnou dětskou prdýlkou okolo Boubína s premiérou přelézání ohrady obory v karbonových tretrách, obědem v „řízkové restauraci“ U Cháti (samotný název napovídá o charakteru zařízení více, než honosný termín: řízková restaurace), kam jak poznamenal Eri, Džony jistě nebere slečinky na rande ;-), tahákem silničního krále Šumavy stoupáním na Šimanov (které jsme si k Džonyho překvapení vymínili a dobrovolně trasu protáhli a ztížili!), kteréžto stoupání bledlo před poslední lahůdkou dne – stoupáním kolem Pěnivého potoku, nevím jestli vhodně zařazeného na konci dne, chi chi. Legenda začala už samotným upozorněním, že tam je teda vlastně zakázanej vstup a to nejen na kole, ale i pěšky, ale že to prej neva. Tak jsme si i značek opakující Džonyho upozornění nevšímali a začali bušit. Já, ač zabudován tak nějak v polovině výkonnostního pole, jsem trpěl tedy extrémě, procentuální stoupání po docela dlouho dobu ukazovalo nějaký nesmyslný cifry 😉 a ke konci to šlo už jen ze sedla. Asi jsem ale netrpěl sám, neb skupina kolem mě se začala dělit o poslední zbytky tyčinek a ládovat se a když Peťovi zazvonil telefon, prostě ho vzít musel 😉 Nejvíce mě pobavil Víťa, který bez výmluv na telefonát přiznal opakované stavění, které měl naplánované asi po 500 metrech (od sloupu ke sloupu) avšak i za této strategie párkrát podváděl 🙂

Sobota: 136 km, 2.192 v.m.

GPS: https://mapy.cz/s/mujamukutu

Sobota byla zvolena Džonym jako ukázka kontrastu mezi částí hor, kde lidé vždy volně žili a tvořili „kulturní krajinu“, tedy Bavorskem, a českou stranou, která byla pod pokličkou 40 let a nyní se jí již, dík zachovalé přírodě, osudu kulturní krajiny ve větším rozmachu také zřejmě nedostane. A rozdíl to byl opravdu velký, pořád ta samá Šumava, ale úplně jiná. Za mě však musím říct, že se mi styl „šervůd“ prostě líbí víc. Den jsme si ale (opět hnusnému počasí navzdory) užili náramně, vlastně se jen den starý příběh „nahoru dolů“ odehrával na širších silnicích. A jestli jsem se v pátek orientačně chytnul jen občas, v sobotu jsem na chytnutí čekal až do přejetí hranic zpět do Čech 🙂 Výlet jsem též ošperkoval prý efektním představením na provizorním překlenutí z podlážek na staveništi silničního mostu, kde jsem neslezl jako všichni ostatní a s výkřiky „gravel, gravel“ se jal překonávat staveniště v sedle a ouha, rozestup prkének na podlážce byl větší než mých 25 mm pláště. Frontflip no hand naštěstí skončil téměř bez následků a tak se mi mohli chlapci v klidu vysmívat nejen po celý čas obědu ve velmi svérázném Bavorském pivovaru (dialektu místní obsluhy opravdu NEŠLO porozumět), ale i při večerním posezení, zvlášť při debatě, zda šlo o smůlu smůlovatou, či mojí debilitu (zastával jsem variantu č. 1).

Neděle: 61 km, 1.013 v.m.

GPS: https://mapy.cz/s/gudeladefu

Neděle byla naplánována jen jako 60 kilometrové vytočení únavy, ale kdeže! Ráno jsme obhlédli důkladně Hagenovo oře Lightweight za cenu, kterou se stydím napsat a který jak už název napovídá, příliš neváží – rozhodně o dost méně než povolený limit UCI 6,8 kg… Byla to také premiérová jízda onoho stroje a ukázalo se, že bude muset Hagen ještě drobet ladit mouchy 🙂 a hlavně změnit v Praze mechanika, neb obrácené nasazení brzd s možností vyskočení špalíků při sjezdu, které způsobí absenci možnosti kolo rychlostně regulovat, k úvaze o mechanikových kvalitách minimálně vybízí. Vrcholem dne byl Javorník a Churáňov, takže jsme se jako již oba předešlé dny snažili sesadit Eriho z vrchařského trůnu, leč snaha je to (prozatím?) marná a aby toho nebylo dost, ponížil nás ještě jízdou na kole i domů (což je ale vlastně skoro jenom z kopce, takže žádná nedosažitelná meta, muhehe). Já přijel autem do prázdného bytu a řekl jsem si, že se juknu v klidu na telku, což se splnilo jen co do klidu, neb při dvouhodinovém spánku jsem z telky mnoho neměl.

Resumé: Ještě jednou poděkování míří k Džonymu za vymazlené trasy, vzorně provedenou border kolii (neděli Ti už Víťa odpustil!), což bylo oceněno na závěr dokonce potleskem, při kterém se Džonymu zpotily oči od slz. Džony věda, že mě se za 9 ročníků trasování a všeho zařizování potlesku nedostalo, mě objal a řekl, že měl toho nejlepšího učitele. Už jen proto, že vím, že to není pravdivé tvrzení, se zpotily oči od slz zas mě 🙂

Oživuji tento report z 26.9.2019 :

Nebudu to psát do komentáře k reportu, napíšu to rovnou jako nový report

V hospodě se totiž probíralo spousta věcí, které redaktor nezmínil(chápeme) a jedna z nich je Bivojova sázka, se kterou se nám svěřil a kterou mu samozřejmě klub pomůže vyhrát.

Ve zkratce jde o to, že musí ujet na kole 450km v kuse, resp. za 24 hodin. Měl na to 10 let, nějak si na to vzpomněl až těsně před vypršením lhůty 😉

Výhra je lákavá, takže v tom kamaráda nemůžeme nechat samotného, zejména když se výhra v sázce (jak známo) zdaňuje významnou měrou 😉

Na nás tedy je, abychom pomohli vymyslet trasu, případně ho doprovodili na jeho pouti…support, vole! 🙂

Už v hospodě padaly náměty jako 2 x Balaton runde, případně autem na Grossglockner a odtud to k moři bude víceméně z kopce, další návrh směřoval do východního Německa, vyrazit až začnou na Rujáně foukat větry od moře atp. Můžeme případně zkusit objet 2 x Mallorcu 😉 Další strategie byla o čase-vyjet za tmy a končit za dne?Nebo opačně? Nebo jet přes celou noc? Nebo se hecnout a stihnout to od svítání do soumraku? 🙂

 

Dávejte do komentářů tipy na trasy. Případně hlašte, kdo by jel (i jako doprovod). Vypadá to na červenec.

Personální statistika 9. výročního zasedání: Ondra, Aleš, Hony, Zdenál, Bivoj, Honza, Džony, Kory, Ondra M. a novicové Víťa K., Jirka Z., Duby a Tauby, a na část páteční etapy ještě Majkl a Peťa P. 

Pátek: 160 km, 1584 v.m.

GPS: https://www.relive.cc/view/g37665104441 

Páteční etapa byla naplánována jako rychlý přesun do Kremsu jen na tyčinkách, rychlý oběd, a poznávání sklípků ve Wachau. Jak už to tak bývá, plán se začal bortit poměrně záhy. A ten kdo zlobil 🙂 , byl Ondra Míků. Ještě před hranicema měl defekt a problémy nafouknout již instalovanou náhradní duši, což jsme ještě přešli, ale přejít se však nedala ztráta pružiny v nášlapných pedálech Time, která znamenala, že nemůže nacvaknout tretru, což jaksi není ani pohodlné ani bezpečné. V dnešní době kompjůtrů je však možné vše a tak jsme vygúglili nejbližší cyklokrám ve Zwettlu, Ondra zamával platební kartou, já s Taubym jsme mu jeli dát morální, jazykovou a technickou podporu a ostatní o 60 km dříve než plán usedli k jídlu. V krámě naše trojice s prodavačem sehrála pěknou scénku s neznalostí německého překladu slova „pružina“ (my) a pán s nepochopením významu použitého slova Time. Koukal na nás vyvaleně se slovy, že času má skutečně hodně a že nám rád pomůže, jen když řeknem co chcem 🙂 Po pár minutkách pochopil, že používáme slovou Time pro značku pedálů 😉 a opáčil, že „der Feder für Time“ nemaj… Tak si musel Ondra koupit Looky a konečně se zařadil do stáda nás, Lookařů. Sjezd k Dunaji byl orgasticky krásný a tak nás napumpoval, že jsme ihned přejeli Dunaj k přívozu se stánečkem a plážičkou, kde Džony počal objednávku slovy: „eine flasche Riesling“ a po obdržení lahvinky dodal, že se dnes už nikam nehne 🙂 Bylo jasné, že plán dostal další direkt, ale to vůbec nevadilo, popíjení na břehu Dunaje, chlazení těl v poměrně překvapivě dosti studené vodě, Ondrova taškařice s hledáním děr v obou jeho duších v Dunaji a jeho hlasité spílání osudu nám krásně krátilo odpoledne. Nakonec jsme se i do jednoho vinařství vypravili a někteří i na kolo ještě sedli, aby doplnili kulturní část návštěvou kláštera Göttweig.

Sobota: 210 km, 2132 v.m.

GPS: https://www.relive.cc/view/g37719903869 a https://www.sports-tracker.com/workout/ondejludvk/5d33649517683a5924970816

Každý dle plánu věděl, že nás čeká těžkej arbajt, neb 200 km kopcovitým alpským podhůřím v 35°C ve stínu, prostě nepůjde lehko. Jaký byl však můj údiv, že až teprve v půl šesté večer došlo k názorovým neshodám, jak dále s plánem. Do té doby jsme všichni jeli jako jeden muž, na čase i místu obědu se shodli, koupání zařadili, prostě věc nevídaná. Jediné co nás sužovalo (krom kopce za kopcem) bylo ono pekelné vedro, přičemž ke zmírnění následků nepomohla ani alpská bystřina, která Alešáka rozdivočila až tak, že chtěl předvést dokonalou harmonii celeste stroje, jeho nahého těla a ladného šlapání, což projíždějící rakouské důchodkyně na elektrokolech poměrně vyděsilo a nás pobavilo. Vše se tak zdálo být nádherné, leč černého Petra po Ondrovi musel někdo převzít a žial bohu, zase to padlo na Ondru… Pytlíček s občankou, 70 éčkama a kartičkou VZP se mnou prostě celou trasu neodjel, ač jsme se ho s Honzou a Honym ještě jali jet hledat a přidali si neplánovaně nadplán 🙂 Tak jen doufám, že už jsem si nevzal v Rakousku nějakej úvěr, či si nepůjčil auto…

Neděle: 171 km, 2655 v.m 

GPS: https://www.relive.cc/view/g37763214860 a https://www.sports-tracker.com/workout/ondejludvk/5d34a7ed17683a5924ae4167

Když jsem plánoval nedělní etapu, říkal jsem si, že by byla škoda jet jen 130 domů a že bychom si mohli drobet prokřižovat Wachau. Tak jsem to naplánoval párkrát od řeky a k řece a teprve pak až domů. U snídaně Džony zkušeně shlédl itinerář a utrousil, že takhle se správně dělá tréningová pyramida – každý den musí být těžší než ten předchozí! To zejména méně výkonou skupinu lehce znervóznilo a začala trollovat plán, což nám (a pojďme si to říci na rovinu) zachránilo krk. Byli jsme totiž naštěstí v takové touze po harmonii, že když Ondra, Víťa a Bivoj nekompromisně řekli, že první pytlíček od Dunaje a zpět vypustí, přizpůsobili jsme se jim. A hned v následném stoupání jsem je za to rozhodnutí mnohokrát velebil. Ono jet z 200 metrů nad mořem do 900 – což bylo ono stoupání, je tak nějak 700 metrů převýšení, což maj v celé ČR asi tak tři kopce. A jet to dvakrát a vlastně být stále u řeky a teprve začít cestu dom, no nevím nevím 🙂 Alešák se na mě laškovně zubil se slovy: „To se to kliká v kanceláři, co?“ Ano kliká se to lehce, ale umím ustoupit! A navrch jsem ještě párkrát vyhodil cestu přes kopec a zvolil cestu údolím a i tak to byla nejtěžší etapa z víkendu a Zdeneček mi několikrát nezapomněl zdůraznit, že „jsme se přece už dávno dohodli, že poslední etapa má být odpočinková!“ Dlužno ale dodat, jak moc byla etapa náročná o to více byla krásná a s květinkou uprostřed v podobě obědu na lesním volkfestu mezi rakouskýma vidlákama, s jódlovací kapelou, no extra supr náhled do lidové zábavy místňáků.

Shrnutí a zamyšlení: Myslím, že se tentokráte výlet moc moc vydařil po všech stránkách a ani jsem nezaznamenal nějakou povážlivější třenici. Jsem přesvědčen, že jsme dohromady drželi i celkem dobrou cyklistickou disciplínu a ti, co na tom byli fyzicky nejlépe, skutečně odvedli své síly ve prospěch slabších a nesólíčkovali si, za což jim patří poděkování (you know who you are!). A ti slabší, kteří mohou skupinu rozbít stejně dobře jak ti silnější, se chovali taktéž disciplinovaně. Kdykoli se začali tvořit na čele dvojičky automaticky najeli bez připomínání do formace, ve sjezdech neměli potřebu ukázat, že jim to z háku jede víc něž těm, co to odtáhli do té doby a když jim to ujíždělo, křikli si. Snad příště nedojde na podobenství Petra Chelčického (traktát: Sieť viery pravé)  přirovnávající síť vytahovanou rybářem z vody za prostředek ke spasení, kterou však velké ryby (ať už velcí hříšníci, či preláti) trhají a ostatní ryby potrhanou sítí propadnou a spasení nedojdou. Snad naše síť i příští rok zůstane nepotrhaná.

Zvláštní poděkování: Alešákovi a firmě Garmin, neb nahraná mapička eliminuje orientační přehmaty a limituje prostoje 🙂

 

O.

 

Loni si o tom povídali a letos? Jak loni řekli, tak také udělali. První výjezdní zasedání spolku leteckou přepravou. Takže vlastně výletní zasedání. Kolem žhavého jádra Eri, Hony, Petr P. a Honza L. se ještě shlukly další hvězdy – Bivoj, Kory, Majkl, Míra a Jirka Zibura. Niki Lauda má za ušima a tak si znovu koupil aerolinky, které jsme použili na trase Vídeň-Palma. V Palmě na nás čekal delegát agentury NaCesty a osamělý cyklistický nadšenec Jirka z Brna, který naší skupinu doplnil do kulatého počtu 10.

Celé to ale vlastně začlo konzultacemi s mazáckými Pražáky, kteří své zkušenosti shrnuli takto :

Teze č.1 : Na Mallorce je vždy hezky, v dubnu se jezdí krátka/krátká, maximálně po ránu rukávky.

Teze č.2: Vybírej si německý hotely, český cestovky berou lowcostový zařízení, což se projeví zejména v jídle a o jídlo na kole sakra jde! Pestrost, čerstvost, kalorie!

No, takže jsme přiletěli na ostrov až koncem dubna, v obavě, že se upečem horkem. Odlet z Vídně v příjemném teplém jasném podvečeru, zasněžené Alpy jak na dlani. Přílet do Palmy v silném severním protivětru, zataženo, 100% vlhkost, teplota kolem 15 st., pocitová asi o 5 nižší. Předpověď mizerná.

Ubytko nás mile překvapilo.4* hotel Rei del Mediterrani opravdu není penzion Dobrá, lůžka nechyběla, naopak 😉 Přestože jsme se na hotel dostali kolem 23 h a už bylo po večeřích, hotel speciálně pro nás připravil velmi bohatý studený bufet. A od příštího dne už to jelo naplno-polopenze snů. Co mi tak utkvělo v hlavě – salátky, šunčičky, sýry, vajíčka, zabijačkové speciality, musli, crumble, jehněčí, paella, sushi, ryby, krůtí steaky, masa v zelenině, zelenina v mase, pudinky, zmrzliny, melouny, koláčky, krevety, slávky, omáčky, olejíčky, polévky,  … a milion dalšího..drobná ochutnávka v galerii. Do toho wellness, točená Plzeň, anýzovka Túnel, vino bianco, vino roso, vino tinto

Takže ani jedna teze nevyšla a kam jezdí Hegy, to by mě zajímalo 🙂

A teď ke sportu. Po první snídani v pátek 19.4. jsme převzali už předem připravená kola, označená dokonce nálepkami s naším jménem a vyrazili na první průzkumnou výpravu po ostrově. Bydlíme na severu, u Alcudie, nejbližší top POI je maják Formentor, který do našeho itineráře patří určitě, tak proč ho nedat hned první den. Přes rozšlapávací rovinku jsme se přiblížili do hor a pak už si užívali euforii vlásenek, klopenek, přijatelných stoupání a exkluzivních scenérií. Kazily to 2 věci – silný vítr a celkem hustá doprava. Prostě byly svátky, což se projevit muselo. Samozřejmě už první den v nohách některých bouchly saze a tak se grupo compacto neconalo 🙂 Votočili jsme nožičkama ještě v podhůří a hurá na základnu. Mallorca má specifický reliéf, severozápadní pobřeží je hornaté, zbytek ostrova je vlastně placka posetá menšími či většími homolemi. Stoupání vesměs do 7%.

Rovinky jsme si chtěli nechat na dny unavenějších nohou a tak i sobota 20.4. byla ve znamení hor. Na ostrově, který má vrcholky kolem 1400 m.n.m se obecně dá dojet obvykle do cca 600(extrem 900) metrů a protože se jede od moře, každý počítat umí…Zátoka Sa Calobra byla naším cílem a s ní spojený ikonický výjezd do sedla s kotou 682 m (Coll dels Reis). Fučelo jako prase, vítr bral telefon z ruky, cloumal i s pořízky v zatáčkách, zadní vítr hnal jezdce do kopce i bez šlapání, prostě zážitek.

Počasí se stále zhoršovalo a v neděli 21.4. už bez přetvářky začlo pršet. Zde se začínala formovat skupina A, sportovnější, otužilejší, asketičtější. Cílem byly 2 vrcholy ve výše zmíněných vnitrozemských rovinkách směr jihovýchod. Randa a San Salvador. Sekunderním cílem, či přáním byla představa, že pršet brzo přestane. Skupina B měla stejný směr, ale střízlivější odhad počasí, takže vyjela později, nedojela tak daleko, ale byla podstatně sušší. A také bohatší o kulturní a gastro zážitky. Před Áčkem ale patří smeknout. V přístupu k využití času ostatně šla hlavní dělíci linie mezi A/B, jak se ale později ukázalo, kilometrově i výškově nezahálel nikdo. A navíc, třetí den se nemá dělat nic.

Pravidlo třetího dne jsme posunuli na pondělí 22.4., kdy mělo být vysloveně hnusně. A bylo. Někdo šel běhat, někdo pěšky na exkurzi do města, odvážnější jeli městskou. Tipoval bych, že pomyslným vítězem byli „pěšáci“ – nejvíce km, nejvíce promile 😉 Zpátky ze starého města už pěkně velkopansky taxíkem a v hotelovém baru jsme pak dozapili odchod studené fronty 🙂

Úterý 23.4. jsme tak mohli začít sportovat nanovo. Někteří dokonce v čistých dresech, využili jsme služeb hotelu a dali bubnům mallorských praček přičuchnout 🙂 U cestovky jsme si bookli ranní transfer na jih ostrova, do oblasti Andratx. Odsud byl plán se vracet hornatým terénem SZ pobřeží a dojet do hotelu po vlastní ose. Vítr se měl otočit a mraky rozestoupit. A taky že jo. Pecka. První pěkné fotky, více kafíčkových zastávek nenastalo jen proto, že se „tak nějak řeklo“, že treffpunkt se jmenuje Soller, tam se dohodnem a nemá cenu na sebe čekat, je to za rohem. Jo, tak to za rohem dělalo 40 km, dojíždělo se v minutových rozestupech a opět se celkem zbytečně skupina na cca 2 hod rozpadla. No, nějak jsme si to vyříkali a poučení z krizového vývoje bude. V krásném městečku Soller jsme se skutečně společně domluvili, a to tak, že se rozdělíme 🙂 Někoho lákalo nejvyšší drápání se do kopce, navíc kolem jezer, i za cenu jízdy už jednou projeté silnice, jiné zlákala Coll de Soller a osada Orient, která v těch horách vypadá jak bys byl v Tibetu. K večeru se ochladilo a zesílil vítr, což v horách dohnalo Míru až k topení radiátoru, ale na závěr způsobilo hýkání členů B týmu, který se po rovince k naší Playa de Muro řítil desítky minut na silný zaďák stabilní rychlostí nad 40 kmh.

Středa 24.4. už byla vysloveně hezká – aby ne, když jsem měl narozky 😉 My, co neviděli Randu a San Salvador, jsem si tam chtěli zajet, zbytek tento nápad nelákal, ačkoli ani oni nic z toho neviděli, byť tam v sobotu téměř prokazatelně byli 🙂 Vysloveně pohodová jízda, proložená řadou zastávek, kultura i gastro, dovča na plné obrátky.

Čtvrtek 25.4. byl den odjezdu, ale odlet byl až večer, takže jsme příležitost chytili za pačesy a po odhlášení z hotelu se jeli ještě projet, vytočit nohy, s plánem se případně i okoupat. A hlavně aby se někomu něco nestalo. Skupina A jela na průzkum západně, skupina B na východ ostrova – moc hezké město Arta a přilehlé poutní místo Betlem s pěkně zvlněnou cestou. Čas zbyl, tak jsme ještě i k moři zajeli a skutečně jsme i nezmarské párky smočili 😉

Zlidštění po jízdě bylo dovoleno, vrácení kol proběhlo jakžtakž (zde se skutečně trochu projevila Hegyho obava z českého přístupu), transfer na letiště parádním shuttlem v nezmarských barvách a už jsme ve vzduchu s předsevzetím, že se sem určitě nejpozději za rok vrátíme…

Statistiky :

pá 104, 1260, Formentor, https://www.relive.cc/view/2301967838

so 132, 2200, sa Calobra, https://www.relive.cc/view/2305161654
ne B : 73, 550, odpo v dešti, Sineu a Petra https://www.relive.cc/view/g33351845549
A : https://www.relive.cc/view/2307851857

po volno

út 140, 2500, Andratx https://www.relive.cc/view/g33448765668

st B : 152, 1540, Randa a Salvador, https://www.relive.cc/view/g33500935338

čt B : čt 91, 1140, Arta a Betlem, https://www.relive.cc/view/g33534036944

celkem tedy cca 700-800 km, 9200-10000 vm

+ někteří běh a plavání, případně jiní rychlá chůze po městě 😉

 

 

Historická statistika:

Osmý ročník našeho pravidelného zasedání přivítal (s účastí na všech třech etapách) největší pelotónek 13 zdatných mužů, přestože ani tentokrát se o plné účasti všech na všech kilometrech nedá hovořit 🙂 , o tom ale až později. Zároveň přilákal největší počet noviců – 3 přičemž statistické čelo těch, kteří v daném ročníku absolvovali plný počet tří etap se nám nemění. V sedlo tedy usedl: Ondra (8 historických účastí), Aleš (7), Eri a Větrák (6), Hony (5), Zdenál (5), Ondra Míka (4), Kory (4), Petr P. (2), Bivoj (2), Honza L. (novic), Džony (novic), Majk (novic nejen na zasedání, ale i na silničním kole – ve čtvrtek koupil, v pátek už drtil!). Ke statistice účastí zbývá jen dodat, že celkem se výjezdního zasedání za 8 ročníků zúčastnilo 19 jedinců.

Letošní ročník se konal ve dnech  13.-15.8.2018 a celková trasa Grieskirchen – Ruhpolding – Kitzbühler Horn a zpět pobrala 430 km a 5970 vm.

Pátek: 160 km, 2.200 v.m.

Název etapy: Slunečná. Páteční etapa se nesla ve znamení až přespříliš krásného počasí, které mužstvo značně vyčerpávalo a i přes nepříliš velkou kilometráž jsme byli koncem dne pěkně v zuboželém stavu (viz NO). Po cestě jsem si říkal, že přesedlání na digitalizaci trasy pomocí naklikání do mapy.cz přineslo jen ten efekt, že jsem jako obvykle nedostával před startem milión dotazů alá: Jak je to dlouhý? Kolik to je převýšení? atp. Nic víc „digitalizace“ nepřinesla. I ti co měli kam 😉 si trasu do elektro budíčků nenahráli a tak jsem zase čuměl do vytisklé mapy, což při snaze jet po vedlejškách přináší velké orientační potíže, neb značení pro auta náš plán jet po malinkatých cestách úplně ignoruje 🙂 Digitalizaci však fandím jen s tím rozdílem, že je příště třeba trasu nahrát do budíčku – tímto je pokrokovějším výzva zadána: nazkoušejte hoši v ČR a příští rok toho, kdo nahraje, kapitán povýší na lodivoda 😉 Z veselejšího soudku připojuji, že koupání v Mattsee s křišťálově čistou vodou bylo super (příště si snad všichni vezmou plavky) a také už víme, že stánek v kempu je ideální variantou oběda pro 15 cyklistů. Lepší než před obchoďákem, rychlejší než restaurace. Návštěva Ruhpoldingu těsně před ubytkem se zřejmě projeví zejména ve fotogalerii, neb pivo roznášející bavorské selky v dirndlech nažhavily mobily hochů jako málo co 🙂

Sobota: 120 km, 2.150 v.m.

Název etapy: Vstříc výzvě. Tento roční byl zaštítěn lákadlem výjezdu na Kitbuhler horn – poměrně velkou brutalitu parametrů: 10 km s průměrem 13% (pokud počítáme cestu až na vrchol) a tohoto profilu:

http://www.salite.ch/kitzbuheler.asp?Mappa

Nepříznivá předpověď na sobotu a neděli cíl ohrozila a způsobila poměrně velký názorový rozptyl účastníků jak tuto situaci řešit, ale hrůzně obludně přerostlá viber/mail smršť pro report znamená jediné: už ani slovo! 🙂 Nakonec i přes chvilkový déšť a total nulové/mlhové výhledy/prostředí při výšlapu byl cíl i přes škarohlídství dobyt!!! Ano, nevíme jak moc by mohly být krásné výhledy, nevíme, jak moc bychom zaplatili za 30° vedra, nevíme, jak chutná pivo na terase Gipfelstube – víme jen, že jsme lepší, než jsme si mysleli. Sebekriticky musím říci, že jsem nevěřil, že to polovina mužstva (včetně mě) vyjede na jeden zátah a hlavně (!!!) že kopec nevzdá nikdo! Tímto se za podcenění Nezmarů omlouvám a doplňuji: To jsme dobrý! To jsme dobrý! A co na tom, že některá fota činil Honza s průpovídkou z historie TdF: Octave Lapize walking up the Tourmalet 🙂 Viz:

https://cyclinguphill.com/wp-content/uploads/2015/05/lapize-tourmalet-70.jpg

Největší kolektivní Nezmaří vrcholové trápení je zaznamenáno dokonce i na animaci:

https://www.relive.cc/view/1717887161

Neděle: 150 km, 1.620 v.m.

Název etapy: Dešťová. Jak moc sobotní předpověď hlásící původně celodenní déšť nevyšla, tak nedělní předpověď hlásící celodenní déšť vyšla plně… Propršené ráno ihned ukázalo, že existuje skupinka, která prostě stůj co stůj nepojede a hlavně: chce se projet vlakem. Takže Peťa P., Ondra, Bivoj a Majk měl den: v dešti do Salzburgu, vlakem na hranice, na kole z hranic dom a já jim prostě tu účast uznám 🙂 Alespoň už teď víme, jak to je s vlakem a kolem v Rakousku 😉 Druhá skupina („Nezmaří srdce“) vyjela do deště a v dešti skoro celých 150 kilců i strávila. Jednoho dne holt ve Vietnamu začalo pršet a pršelo půl roku. Pršelo zezdola, pršelo ze strany a jak silničáři vědí, pršelo i zespoda. A nejen mě se to vlastně líbilo. Asi ne pro každou vyjížďku, ale pro zpestření proč ne. Nejsme z  cukru. A navíc nečas přinutil skupinu k co nejlepší silniční spolupráci a tak to byla, jak poznamenal Honza, vlastně pořádná závodní cyklistika. Lajna 150 km, střídačka, bez žrádla atp. Řečí čísel (jó ty elektrické budíčky…) jsme posledních 22 km jeli průměrem 43,2 km/hod. Příště zase ale v hezčím počasí, jo? Snad. A i Hony si ujasnil, že bude příště jezdit s mlékem v galusce, nedej bože s galuskou náhradní (po v dešti neopravitelném defektu se nedobrovolně připojil k vlakové partě).

Shrnutí: Záměr s krácením etap hodnotím pozitivně. Minulé statistiky 3 x 200 km zní sice dobře, ale člověk se zpotí i při těch 150 km a hlavní devizou je čas. Koupačka, jídlo, pohůdka a když je nebe otevřené, déšť po 6 hodin je také snesitelnější než osmihodinovka. Tak uvidíme, co mě napadne příště. Vaše reakce pod reportem mě potěší a hlavně je budu mít archivovány při příštím plánování.

O.

NO: Trochu poučení, trochu zábavy. Při pátečním dvojité defektu Bivoje parno a čekání do našich hlav přihnalo diskuzi na téma (našim nelékařským jazykem řečeno): „Děvčatům se ve vagině občas dělají cysty a můžou v nich být i zuby.“ Spousta hochů informaci nevěřila, a když jí s blahosklonným (k naší terminologii) úsměvem potvrdil i ten nejpovolanější, neskryl své obavy Aleš dotazem: „Když ženský ve vagině může narůst zub, může mě v hubě narůst vagina?“ Jó silnice přináší potřebu kvalitních debat. Okénko samotné je sice už odbornější mluvou, ale zas není tak zábavné:

Dermoid neboli zralý teratom je nejčastějším typem nezhoubného nádoru na vaječníku. Vzniká ze zárodečných buněk. Dorůstá velikosti i nad 10 cm a může obsahovat jakoukoli tkáň lidského těla – nejčastěji vlasy, kožní maz, zub, chrupavku či kost.

 

Post scriptum Petra P.

Začnu NO : Ano, mohlo vše být jinak, jenže pořekadlo zní „kdyby bylo hovno cukr, tak si serem do kafe“

K věci : fakt zajímavé je, že kdybych psal report já, byl by to úplně jiný příběh, resp. jinak viděný. A tím nemyslím „co by kdyby“, viz možnosti v rámci Viber prekomunikace. Jen snad podotknu, že ta „nejsme z cukru“ skupina (asi jsou z nerezu?) ráno velmi vážně a usilovně sháněla překladatele, aby pana domácího ukecal, že by jako v těch provazech deště vzal naše řidiče na votočku do Grieskirchenu, kde byla chytře 😉 ustájena vozidla. Dokonce běžela debata, kolik by stál Kroupa taxi. Ta samá (?) skupina pak jela odvážně deštěm 150 km bez zastávky na jídlo a překvapivě (oproti těm srábáckým ranním projevům) si to (údajně) užila. Vlaková sekce si to taky užila, stejně jako třeba ta, která si o pár km navíc nastavila sobotní švih. Bylo to fajn tím jak to bylo různé a vše bylo něčím dobré i horší, byť pro některé je dobré to, co pro jiné to horší. Což je právě zajímavé a správné, že to vzájemně respektujeme. Pospolitost pak dosáhla vrcholu, když jsme se společně složili na Koryho knedlíky 🙂

Toto není kritika nebo rýpání, jen doplnění obrázku, ostatně tak jsi to Ondro chtěl – aby myšlenky nezapadly. Berme vše s nadhledem! Všimněte si ostatně, že všechny akce minulosti, byť byly objektivně sebeblbější, hodnotíme zpětně kladně 🙂  Chytrejch řečí se vedlo i před zájezdem hodně, nicméně jak praví Švejk: „Každej nemůže bejt chytrej. Ty hloupí musej dělat výjimku, protože kdyby byl každej chytrej, tak by bylo na světě tolik rozumu, že by z toho byl každej druhej člověk úplně blbej“…koneckonců, ty naše vejlety, to je buď hančovina nebo švejkovina 🙂

 

Také letos jsme původně hojnou Nezmaří účastí chtěli číselně porovnat již končící (letní 😉 ) sezónu, Viber skupina jela na plné obrátky a za ten čas co někteří proviberovali by snad i na Kleť vyjeli, jenže… Strach z deště (který se nekonal), výmluvy na nemocné děti atp. přihrály na start jen mě a Alešáka. Líbila se nám taktika, kterou nám přes Viber ostatní chytráci předepsali: začátek napálit, na svážnici přidat a závěrečné úseky u vodárny vyspurtovat a šli na to. Já po řádné přípravě těla rozehřívajícím švihem od parkoviště v Krumlově na nádraží (v sedle cca 3 minuty) přijel k Alešákovi, kterej se svěřil, že čas na rozjíždění strávil na bobečku v lese, skrytý před zraky ostatních cyklistů 😉 a tak už jsme jen pokecali s Mírou Jiřičků, který si ze servisního vozu vyndal magnetickej ergometr a se slovy: „Pomáhá mi, když si půl hodiny před začátkem rozjíždím nohy“ začal točit. Usmáli jsem se na sebe, zkritizovali Mírovi šlapání do čtverce a popošli čekat na start s posteskem: škoda že to není o měsíc dříve, kdy jsme byli zatáhlý se silničního zasedání. Od silničního zasedání na to sednem jen v úterý a Aleš navíc i přibral dvě kila 🙂 Pak jsme na sekundu přesně vpadli do startovního pokynu (Jeď!) a inferno začalo 🙂 Krom předjíždění žen, jednoho babodědka a spastika na tříkolce, jsme jen počítali čísla, která se kolem nás mihla. Tohle prostě není Kolo pro život a jiné podobné hobby závody, tady jsou všichni do kola udělaný fakt fest a hobby cyklista se najde vždy tak jeden, max. dva – jedou náhodou kolem. Mě se ze začátku jelo dobře a říkal jsem si, že bych moh překonat svůj nejlepší čas (na tomhle závodě už dávno závodím jen sám se sebou), ale po Plánskejch mi to uřízlo nohy a přešel jsem do módu „dojet“ a výsledek tomu odpovídal. Má klasika mezi 36 a 37 minutama. Dali jsme nealko Samson na půl (také dost obdivuhodný výkon…) a s konstatováním, že je to opravdu moc hezká akce a měli bychom se tu příští rok sejít ve větším počtu, jeli dolů. Cestou dolů jsme vedli debatu o tom, o kolik by mi srazilo čas lepší kolo a došli jsme k tomu, že určitě ani ne o minutu, což by byl ve včerejších číslech posun z 61. místa na 54. místo… No a za tento výsledkový megaskok ty desítky tisíc zdá se ještě nějaký čas neobětuju. Takže příští rok budu na mety svých limitů útočit zdá se opět s Cubíkem!

http://stopnuto.cz/vysledky-zavodu/klet-casovka-do-vrchu/jihoceska-amaterska-liga-2017

O.

P.s. Alešáček mi psal jak je s výkonem nespokojen, že má horší čas o 3:30 než před 4 rokama, ale zanotoval jsem mu písničku: „Čas otupí i ostrý břit…“ a shodli jsme se na tom, že je dobře, že jsme rekreační cyklisté, co se na kole vozí pro radost a pro zdraví a jen v té míře, aby netrpěla rodina. 🙂

 

NOC:Malé ryby, taky ryby.“ České přísloví

Sedmý ročník silničního zasedání přilákal tyto Nezmary & friends. A) plná účast: Ondra, Hony, Kory, Zdenál, Eri, Eda B) plná účast s puntíkem Venouš, Aleš, Bivoj, Větrák C) trojetapový přicmrndávač: Samouš D) dvouetapový přicmrndávač a automobilový zachránce: Peťa P. E) ženy vyprovázející bojovníky k prahu domoviny: Ondra M. & Peťa Pelíšek. Celkem do sedla oře aspoň na chvíli naskočilo 14 silničářů.

Koncept jsme měl tentokrát nový, spali jsme dvě noci na stejném místě (Ybbsitz) a dík termínovým veletočům a kolizím se jelo od čtvrtka do soboty. Obé se ukázalo jako vhodné. Také jsem trochu přidal na kilometrech a náročnosti, což se ukázalo jako diskutabilní 😉 a příště budu uvažovat o kratších etapách, abychom mohli obědvat více v pohodlí než na betonu před obchoďákem a také se mohli fotit, kochat, nebo nedej bože koupat 🙂 . Osmihodinový pohled na galusku před sebou bez koupání má prý také něco do sebe, ale myslí si to spíše menšina z nás 😉

Čtvrtek: 195 km, 2.150 m převýšení

Že je cesta Rakouskem bezbřehým potěšením z kvalitního asfaltu bez aut, krásných cest, krajiny upravené snad nůžkami na manikůru píšu v každém silničním reportu a tak přeskočím opěvování krás cyklistiky u našich sousedů a popíšu taškařici, kterou nám připravil Samouš, ten kluk řeznickej, tloustnoucí lotr sušickej. Nějak nám hoch v Sušici netrénuje a když do toho vstoupí faktor, že někteří trénují zase až moc 😉 vznikne nesoulad, který bude příště vhodný řešit předem (ale to bude spíše obsahem interních diskuzí). Každopádně se Samouš bez naježdění hrdinně vrhnul vstříc dvoukilu s mým slibem, že mu budu dělat lóšadě a tak jsme spolu strávili celičký (krásný!) den. Můj větrný ochraný štít však přestal zabírat někdy kolem 160 km a tehdy vedení týmu stáhlo k Marcelu Kittelovi další dva gregária Aleše a Zdenála s jediným cílem – dovézt náš poklad do cíle. Samoušovi vypověděly službu nohy a tak přišly na řadu naše ruce, položené na Samoušova záda. Samouš však začal variovat v hlavě – návrh na shánění taxíka mezi stodolama byl hodně úsměvný, počal vydávat zvuky jak při upracované souloži (smích nám kazil tlačící výkonnost) a jednou se nám dokonce snažil ujet zpátky z kopce, ale podjel jsem si ho a dezerci zamezil 🙂 Do posledního prďáku už ho museli tlačit Aleš se Zdenym společně a to tak mohutně, že utrhli Edu 🙂 Deset km před cílem však přišlo mé zamyšlení nad mapou a toho holomek využil ulehnutím do trávy bez zjevných známek života. Aleš se se skolenou kořistí po myslivecku vyfotil a naložili jsme ho do Audi A6 jednoho rakušáka, který se sám nabídl, když viděl to tělo nebožáka ležet před jeho vraty. Uff – když máš parťáka, kilo osmde ujedeš i bez tréninku! Good job.

Pátek: 185 km, 2.470 m převýšení, resp. 187 km a 3.100 m převýšení

Samoušovo tempo však nevyhovovalo těm, kterým se v mluvě až příliš často objevovalo slovo výkonnost (dále jen „výkonnostní skupina“) a tak jsem jim na vystříkání vymyslel výjezd na Hochkar – 8 km v kuse se stálým sklonem přes 10%. Cyklisté se tak rozdělili a naše početnější skupina dostala od „těch druhých“ také název (dále jen „grupetto Krkovička“). A grupetto Krkovička zažilo přenádherný den! Takhle hezké kolo jsem už dlouho nezažil. Krajina kterou jsme projížděli byla dechberoucí, barevná, v každém údolí jiná a stále úchvatná. Cestou jsme se vykoupali v Salze, pokochali soutěskou, navštívili největší poutní místo Rakouska Mariazell, v místní bazilice shlédli onen klenot z 13. století – sošku Panny Marie přezdívanou Magna Mater Austriae (Velká Matka Rakouska), opětovně se vykoupali – v jezeru Erlaufsee (včetně diskuze nad nacvičováním správného stylu kraula), najedli se, napili se a dobře se měli. Říkali jsme tomu „dovolená“. Výkonnostní skupina najela o dost vejškovejch metrů víc, v tempu o mnoho vyšším než my, nekoupali se, nepovídali si, Salzu prý Aleš při 60 km lajně v kuse koutkem oka zahlédl, ale nebyl si jistý, zda to není pot co mu stéká po skráních, ale! fyzicky si hrábli, byli spokojení a říkali tomu „dovolená“. Tedy až na Aleše se Zdenálem, kteří chtěli jet na Hochkar, ale nevěděli, co vše je v balíčku přibaleno 🙂

Sobota: 207 km, 3.180 m převýšení (tedy u hrstky těch co dojeli se mnou jako s trasérem)

Soudruh instruktor Prťka, promiňte Brťka, záměrným přeceněním sil prvního mužstva způsobil: nachlazení Viktora  Cabadaje, zlomenou lyži Radka Převrátila a psychický otřes Karla Máchy. Takhle nějak by se sobota dala charakterizovat. Cesta vybraná více než dobře, ale trochu delší než třeba, v kombinaci s únavou a smůlou a už to jelo: můj prdeláč (konečně jsem odřel mimo sebe i druhou stranu sedla a jsem designově souměrný), Zdenálovo zlomení ramínka přehazovačky (Samouš mu zapůjčil stroj svůj, usedl do hospody čekaje na záložní vozidlo. Pohled na Zdenála s o číslo menším rámem a o dvě čísla většíma botama byl jak z katalogu na Specialized Body fit geometry pro správné nastavení posedu, chi, chi), Bivojovo kotník a koleno vypovídají službu, a navrch ještě nesoulad v názoru, kdy, kde a kolikrát se bude za den pít radler = psychický otřes, který byl i ventilován 🙂 Ale co, krásu to smazat nemohlo a už večer jsme se všichni navzájem ujišťovali,  jak moc se těšíme na další ročník, že jsou stesky a sváry za námi a že budeme pracovat VŠICHNI na toleranci a pochopení druhých.

Celkově shrnuto, počasí super, trasa super, náročnost a délka nejvyšší ze všech ročníků, žádné problémy co by stály za větší zmínku – na další léto se extra těším a připravím nějakou ňaminu!

O.

NOC: námět na citační okénko mi poslal Venouš a jako námět k zamyšlení a poučení se výborně hodí:

„Kdo nemá peněz je chud, kdo nemá druha je chudší a kdo nemá srdce je nejchudší.“ J.K. Tyl

 

O víkendu 13.-14.5.2017 se konalo interregionální soustředění za účasti pražských es.

Trasa, sobota : 150 km, Roudné, Římov, Ločenice, Trhové Sviny, Čížkrajice, Žumberk, Žár, Svébohy, Horní Stropnice, Šejby, Harbach, Lauterbach, Nebelstein, Rossbruck, Harbach, Mandelstein, Heinrichs bei Weitra, Pyhrabruck, Nové Hrady, Byňov, Šalmanovice, Jílovice, Hluboká u Borovan, Vrcov, Ledenice, Zaliny, Kaliště a domů

Trasa, neděle: 135 km, Štěkře, Černice, Mojné, Zubčická Lhotka, Kozí Pláň, Poluška, Rožmitál, Zátoň, Branná, Suš, Větřní, Kájov, Červeňák, do Kleti, Křemže, Bohouškovická myslivna, Jankov, Čakov, Dubné a domů

Účast, sobota : Ondra, Aleš, Petr Pokorný, Zdenál, Džony, Jenda

Účast, neděle: Ondra, Hegy, Džony, Jenda

Trackmaker: Ondra

GPS: sobota, neděle (soubory gpx ke stažení)

Komentář: Sobotní rozumný srázek 9:30 byl víceméně dodržen a v sedmi jsme vyrazili vstříc asfaltovému dobrodružství. Předpověď počasí si každý vyložil po svém, někdo jel krátká/krátká, ti informovaní s návleky, ti přeinformovaní dlouhá/dlouhá+větrovka. Tempo pohoda, žádná časovka, spíš ale stíhačka-honili jsme stále jeden mrak. U Římova jsme do něj dokonce na minutku vjeli a v tom okamžiku vylezla jakási přerostlá zmoklá slepice ze křoví (výškou spíš tedy pštros), a on to Větrák se svými kámoši 🙂 Naštěstí přesně v tom okamžiku zase přestalo, takže dlouhodobý problém nebyla voda shora, ale zespoda. Na lepší časy se blýskat nemělo, naopak hrozilo, že se začně blýskat. Opustil nás v ten moment sice nejlépe oblečený, přesto promočený Vlasta-Alešovo kámík. V Žumberku si Džony odfajfkoval „visited“ a tešil se na slíbený další pivovar Jílovice, neb se trasa kvůli počasí měla měnit. To by ale nebyl Nezmar team, toho bohdá nebude, aby se trasa měnila jen kvůli počasí. Tak jsme objeli mrak přes Žár a sprintem šup do hospody ve Stropnici. Pobyt zpříjemnila pečená kachnička s drbáky a zelím, za kterou nám Ondra vyčinil (že nás to prej skolí a budeme na cestě pykat) a objednal si vepřoknedlozelo (prý podstatně dietnější 🙂 ), došlo i na palačinku. Mrak poodešel a tak jsme vyrazili, pár kapek ještě spadlo, ale Rakousko už nás vítalo zalité sluncem. Výživný výjezd na Nebelstein a pro cvik pak ještě Mandelstein, škoda jen, že ty sjezdy se nedaly pustit. Další přeháňku jsme přečkali na celnici Pyhrabruck, kam jsme opět (už deštěm) dospurtovali. Cesta krásným českým krajem domů pak už byla spíš za odměnu, bonusem pak Jílovická jedenáctka. Pražáci byli vzati ještě na vyhlídku nad město (Dubičák), Petr P. se Zdenálem se málem dostali do konfliktu s mladým (kdoví zda ne mladistvým) řidičem plně obsazeného po domácku nastříkaného vytuněného pekáče VW polo, který si potřeboval namastit ego a na mokré silnici nás málem (a hlavně schválně) za vydatného troubení poslal při sjezdu  k Emauzím do škarpy. Jak propastný rozdíl v chování účastníků silničního provozu u nás a za hranicemi… 🙁

Nedělní etapa vedla výhradně českou krajinou, byla deštivější, kratší, ale kopcovitější. Těžký výjezd na Polušku, horem dolem kopci pravého břehu vltavského kaňonu kolem Rožmitálu, padák k řece, obídek v Branné (3 x dražší a 2 x horší než v sobotu), horem dolem kopci levého břehu, přetnutí státovky v Kájově, výjezd do masivu Kleti (ale ne na vrchol), spadnutí do Křemže. Náročnost trasy co do fyziky umocnily horší kvalita povrchu, hlavně pak mokro zespoda i shora. Mentálně unaveným domestikům pana Ondry, který trasoval z háku, držíc do té doby wattovou kázeň, bouchly za Klukem saze a po více než kilíčku v nohou proletěli jeden z měřených úseků (aplikace strava) u Dubnýho jen o 3 vteřiny pomaleji, než je rekord trati. No, pěkné rozloučeníčko s jihočeskou krajinou, nad kterou se celý víkend přespolní kamarádi alias Pepici rozněžňovali…tak zas někdy, kluci 😉