Rubriky
Březen 2024
Po Út St Čt So Ne
 123
45678910
11121314151617
18192021222324
25262728293031

Archive for the ‘4. Zimní sporty’ Category

Letošní zima byla velmi podivná. Nechci jí nazvat nezimou, ale jen a právě proto, že zajistila mimořádné podmínky pro Nordic skating! Ještě nikdy se mi v životě nestalo, abych nabruslil za zimu více než najel na běžkách. Zároveň se svými 150 nabruslenými kilometry nejsem Nezmarským šampionem, kterým je (světe div se) Eri, který nabruslil úctyhodných 230 km (nejvíce mě pobavilo 40 km najetých opakovaným kroužením na Dvořišti v šeru a mrznoucím dešti. Pravá Eriovina 🙂 ). Sezóna ledu (pro Nezmary) trvala neuvěřitelných 19 dní 🙂 ! Od výletu na Dehtář 11.1. až do overturu na Lipně 30.1.

Takže co vše Nezmaři stihli? Mráz byl sice celkem dlouho, ale ne příliš třeskutý, takže nebylo možno jezdit nikde na tekoucí vodě, velké objemné přehrady  (Orlík) na tom též byly špatně a pozornost jsme tedy zaměřili na rybníky, menší přehrady, či vybranou část Lipna. Dvojice, trojice, či (velice nesprávně!!!) sólo výlety odškrtli – všechny Vrbenské rybníky (Eri samozřejmě, já jen některé), Dehtář, Velký Tisý, Koclířov, Dvořiště a část Lipna, hromadné výpravy pak obbruslili Cep I, Staňkov se Špačkovem a Římovskou přehradu. 

V průběhu let je vidět, že počáteční škarohlídství alá: “Na co si budu kupovat Nordicy, když je nepoužiju ani každou zimu” opadává a Nordicy jsou již dnes ve vlastnictví 7 Nezmarů a každý kdo koupi učinil, nikdy nelitoval. Samozřejmě že jsou a budou zimy, kdy je člověk nevytáhne, ale pohodlí bruslení v běžkařské botičce s praktičností rychlého zutí pouhým odepnutím běžkařského vázání a hlavně (!) s bonusem o dost rychlejší jízdy, skutečně klopýtání v nepohodlných kanadách odsouvá do kategorie přežitku. Po výletu na Římov však také všichni kanaďani slibovali, že už nebudou příští rok zdržovat a řeknou si Ježíškovi. Tak uvidíme 🙂

A co bylo letos highlightem? Bruslení na Cepu na skle s viditelností několik metrů do hloubky? Bruslení krajinou “norského typu” přímo po hranici na Staňkově? Romantika na Římově opepřená probořeným divočákem (neměl vyprošťovací bodce!), který následně v ledu zamrzl a přičinlivá zvířátka vše nad ledem zkonzumovala až na kosti? Nebo snad každej západ slunce a zlatá hodinka, kdy fotí každý jak na běžícím pásu? Těžko vybrat. Pokaždé je to nádhera a vždy o samotě, neb na ledu člověk davy vážně nepotká. A snad už i po opakovaných názorných ukázkách praktikování bezpečnostních zásad chování při bruslení a při popisování bezpečnostních pravidel kluci uvěřili, že se tento sport dá provozovat bezpečně! Zvlášť když jedu s odlepem před skupinou první, muhehe.

Tak snad zase příští rok, boys! Těším se na Ježíškovo nadílku.

O.

NO: K tématu bezpečnosti bruslení se vrátím příslovím z míst, kde led neznají 🙂

 

Nedívej se, kam jsi spadl, podívej se, kde jsi uklouzl. Africké přísloví

Dneska všichni říkají a všude píše se
že prej je moderní a zdravý,
jen tak chodit po lese,
a já bych řekl, že na tom kruci asi něco musí bejt,
když o tom zpívá na svým albu
už i Justin Timberlake

 

Úryvkem z Pokáčovo písně “V lese” by se myslím dal charakterizovat myšlenkový pochod všech, co se nakonec letošní taškařice zúčastnili. Ano, o běžkách nebylo třeba vůbec hovořit, kolo se zavrhlo také záhy a tak zbyli jen zájemci, kterým přišel dobrej nápad chodit/běhat po Šumavě pěšky. Jednalo se o Aleše, Ondru M., Víťu K., Honzu, Honyho, Samouše, Bivoje (novic!!), Přemka, Majkla, Dana, Peťu P., Eriho, Mačičoura, Láďu a mě.

Pátek: kilometry nelze určit, každej jinak, naše skupina nejméně 🙂 https://mapy.cz/s/lageherubu

Celý týden před přechodem probíhala na Viberu poměrně výživná debata, která se dlouhou dobu usadit nemohla a nemohla, až vznikly v podstatě tři názorově rozdělené skupiny, které už se pak o své pravdě vzájemně nepřesvědčovaly 🙂 Vlajku “Přechod” nakonec drželi jen Hony s Erim, ostatní až na neděli volili okruhové varianty. Eri s Honym jako správní sportovci nejen že běželi, ale i vždy natočili největší číslo km – v případě pátku byla jejich trasa něco alá z Kvildy přes Čeňkovu pilu na Modravu. Skupina kolem Přemy také ušla celkem dost kilometrů a my, kteří jsme dojeli na Modravu až po čtvrté odpoledne, stihli natočit jen deset, které jsme mazaně rozdělili na 5 km přehledným a celkem suchým terénem za světla a 5 km nepřehledným bažinatým terénem za tmy (někteří bez čelovek). No klasická Nezmařina. Večer proběhl v poklidu, jen Láďa Hais objednáním rundy rumů na své sedmdesátky vlil všem “mladým” do hlavy pochybnosti, jestli ještě v sedmdesáti budem hopkat po lese… Věk a umírněnost v konzumaci probudila všechny dávno před snídaní v osm 🙂 jak se již stává hezkou tradicí.

Sobota: Eri, Hony, Honza asi 44 km během, my ostatní pěšky do 25 km, v našem případě touto cestou: https://mapy.cz/s/mapujobezu

Já i valná většina ostatních vyhodnotila trasu z Modravy do Nového Údolí za příliš dlouhou a ve velké části i dobře známou a tudíž ne příliš atraktivní. Začali jsme tedy hledat alternativní points of interest a shoda všech vyústila v záměr navštívit místa, kudy nevede běžkařská/a mnohdy ani žádná jiná trasa – zaniklé obce po vyhnání Němců a staré menhirové místo k určování slunovratu. V těchto místech je mi vždy úzko, když vidím tu zvolna zarůstající, avšak stále zřetelnou “kulturní krajinu”, kde z každé zídky mezi políčky a úhory přímo srší ty staletí lidské práce, snažící se odvalení každičkého kamene z pole. A k tomu ruina stále patrné třípatrové školy, aj smutné dvacáté století. Odlehčeme si tedy opět Pokáčem

 

Světlo pro selfíčka je zde ultra zoufalý,
řekl bych že kdyby to tu vykáceli,
líp by udělali,

samá houba, čertsvej vzduch
a samej hmyz,
do přirody fakt chodit neměl bys!

 

Já do našeho plánu implementoval i chůzi po hranicích a ač se kluci zpočátku lehce vzpouzeli (nebyla to zrovna procházka po zpevněné cestě) myslím, že byli nakonec všichni okouzleni. Jen ten Víťa K. začal (aniž by si stěžoval!) vypadat utrápeně a počal asi (až!!!) na 20 km krátit trasu. Nakonec to dopadlo tak, že si z bot totálně oddělal paty a “Přechod” pro něj bohužel skončil. Po přejezdu do Nové Pece jsme skočili na vlak a v Novém Údolí si odbyli ubytovací premiéru.

Neděle: téměř všichni jsme šli/běželi identickou trasu, takže 22 km bude asi to číslo nejblíž pravdě https://mapy.cz/s/kenehadage

Hony nám poradil na Třístoličník trasu Německem – sice jsme si to prodloužili o tři km, ale zato jsme viděli krásné kaskádové vodopády a tip to byl rozhodně na pochvalu! Chlapci však neměli stáhnuté mapové podklady a po zohlednění Pokáčovo veršů

 

Žádnej signál, žádná wifi, žádný data zde nemám,
teda data jsou tu éčko
a to fakt nepočítám.

 

se s určováním směru museli spolehnout na mě, který mapové podklady Německa stáhnuté měl 🙂 Předem jsme věděli, že na hřebenu je 140 cm sněhu a tak se jednalo konečně o pravou zimní aktivitu. Sníh dost tál a tak byl výstup spíš výstupem potokem, který se prodral sněhovými poli, ale bylo to celé moc krásné! Horní partie byly umlácené větrem a mrazem a tak se propadávali jen ti těžší z nás a já se jim posmíval 🙂 Hřeben je po Kyrilovi a kůrovci holý, takže nás celý den provázely nádherné výhledy v obě strany (i Alpy byly zahlédnuty). Přechod hřebene Třístoličník – Plechý považuji za Šumavský top a všichni z něj byli nadšení. Škoda jen, že jsem zapomněl odbočit k Plešnýmu jezeru na fotopoint a tak se mé lákání Bivoje na neskutečně atraktivní místo k focení ukázalo kontraproduktivním. Promiň, příště 🙁 Což snad nebude příští rok – zase bych rád nazul běžky!

O.

P.s. Při dlouhém pochodu a večerním pivu se Vám ale člověk dostane na rozličná témata… Od Bandery, přes nitrodělžní tělíska ze zlata, přetnutí chámovodů, investování plonkového milionu, až na vázaný poslanecký mandát za první republiky 🙂

P.s.2 A Víťa je prej po chirurgickém odstranění hematomů z pat dobrej…

NO:

Dneska jsem v lese byl a už tam nepudu,
nikde jsem nezažil takhle ukrutnou nudu!

https://youtu.be/Ac3a_k9nSiM?si=Ykj3Clea3sQSXADf

Pátek: 62 km, Gerlova huť – Modrava, https://mapy.cz/s/fagudovuge

Minulý roky byl stanoven oficiální rekord kilometráže přechodu na 168 a vzhledem k tomu, že páteční i sobotní etapa stanovila nejen mé jednodenní rekordy (62 a následně 71 km) byl jsem si jistý, že o rekord nemá cenu letos usilovat. Zaměřil jsem se proto na novinky, neb ve mě ta chuť poznávat nové “za každou cenu” prostě je, vždyť to znáte z bajku. Běžky maj tu výhodu, že mou touhu nemusí sdílet všichni. Po důkladné teoretické přípravě ve čtvrtek jsem chlapce navnadil na výhledy z Můstku a Pancíře a po pravdě prozradil, že se jedná o 15 kilometrové prodloužení a to s velkým kopcem. Krom klasických chrtů (Eri, Hony, Filip, Honza) se tradičně chytl i Aleš, který sice nadává, ale stejně jede vždy kládu. K mému údivu se chytl i Víťa K., strhnuvší sebou novicku Jirku Z. Po startu z bodu Klondike (ano, něco takového u Rudy je), Honza ujistil Víťu s Jirkou hláškou ze silničního zasedání: “Víťo, nečekáme, tak abys věděl” 🙂 a vyrazili jsme. Cestou jsme probírali Víťovo a Jirkovo strategii, která rozhodně i přes počáteční prodloužení slibovala nezkracovat ani o Laku ani o Poledník a odhadovali, kdy dojde ke zhroucení předsevzetí. Při tom jsem fotili divukrásné výhledy z Můstku na Javor a Ostrý, tedy výhledy v místech, kde Šumava vypadá jako opravdové hory. Po dokončení prodlužky jsme nezkracovali ani o Polom, ani o Laku (při stoupání se Aleš dostal do své klasické nálady: Zase jsem si ověřil, že je to sport na hovno a dělám to jen proto, abych byl s kamarády a na čerstvém vzduchu). Do Prášil dorazili V+J těsně po nás, takže bylo vidět, že převážila racionalita nad furiantstvím a zkracovali kde to šlo (bez Laky, a následně i bez Poledníku). Prý to ale za Pancíř stálo, což mohu potvrdit! Na Poledník sníh, ač z kopce velmi pomalý, dost klouzal a takže lyže ve vrcholných partiích sundali téměř všichni. Když jsme lupali z Poledníku, potkali jsme Aleše, který už notnou dobu ťapající na samotce, chtěl martyrium úplně celé, tak se ani vrcholu Poledníku nevzdal. Zbyl mu tedy na půl dne aspoň ten čerstvý vzduch (poslední hodinu za tmy), když už ne společenství prstenu.

 Sobota: 84 km, Modrava, Jandelsbrunn – Stožec, https://mapy.cz/s/fatuhadalo

Ještě do pozdních odpoledních hodin jsem v hlavě opravdu neměl vůbec žádné plány na rekordy a jen si pamatoval na Koryho historku o železničním náspu z Nového údolí k Dunaji, kterou jsem doma teoreticky rozpracoval, včetně připravenosti stop a seznámil chrty s plánem. Aleš klasicky sobotně prohlásil, že se mu to včera líbilo možná až moc, Hony přiznal, že nemá naježdíno, Filip nejel vůbec, takže na mě zbyl zas ten Eri s Honzou. I já letos měl najeto hovno, tak jsem prosazoval co nejkratší cestu do Německa, abychom mohli točit kilometry až v neznámu. Eri nás obložil hláškou: na Březník tedy nepojedem, ale pojeďte aspoň na Ztracené a nejeďte hned pryč už na Modravském mostu. Poslechli jsme, aby na Ztraceném řekl: ještě si sjedu na Březník a dojedu Vás… Skutečně nás už na Stráži dojel, ale pak se začala projevovat známá pravda, že zdravíčko vůlí neoklameš. Eri totiž středečním přípravným páděm v mínus 13 chytil virus a postupně přišel o hlas. Přesto však stále odmítal mou tezi, že tělo nemůže být úplně v pohodě a že jde “jen o ztrátu hlasu” a mumlal: Mě běžky léčí, mě běžky léčí 🙂 Před Mlakou začal citlivě vyjednávat o čaji – s Honzou jsme zpozorněli, ale vše neprohlédli a drželi se plánu jet do Nového údolí už z Mlaky Německem. Když jsme byli v Haidmühle, Eri přidal k čaji ještě žádost o rychlou polívku, či slib, že si v Německu něco dáme. My však neměli eura a neznali jsme to tam, takže jsem požadovaný slib dát nemohl a vzhledem k času bylo jasné, že jestli si dáme zajížďku do hospody v Údolí, z Německa toho moc nebude. Karty byly rozdané, Eri jel s Džonym a jeho Karolínou (která naše tempo držela asi 25 km!) do hospody a my zbyli dva a o tom, že žrát se ten den bude až po etapě, nebylo sporu. Vytáhli jsme Corny a dohodli si čas, kdy se musíme na jednosměrné zajížďce obrátit, abychom nejeli do Stožce za tmy. Dál by se to dalo charakterizovat citací uniklé nahrávky z jednání holandské vlády: “Úmysly jsme měli ty nejlepší, ale dopadlo to jako vždycky!” 🙂 Počátek náspu nebyl příliš zajímavý a dokonce jsme ho chtěli i opustit, ale pak se sklon obrátil (k Dunaji!), krajina se otevřela a začalo to být překrásné. Dokonce to chvíli vypadalo i na zastávku na jídlo (Honza měl kartu), ale když už bral za kliku podniku Loipenhütte, vysvětlil jsem mu, že nápis na dveřích: “Nur Barzahlung” neznamená, že se platí na baru, ale v hotovosti… Tak jsme polkli další Corny, ujistili jsme se opět v který čas otáčíme a jeli dál s tím, že do nejzazšího bodu Jandelsbrunnu rozhodně dojet nemůžeme. Po půl hodině píchání jsem si zavěštil: ono nám v daný čas bude chybět tak tři kilometry a to se teprv uvidí. No taky že jo. V čase obratu byla cedulka Jandelsbrunn 2,8 km, tak jsme na sebe smutně koukli a vydali se na cestu 2 x 3 km nad časový plán 🙂 V Údolí už byla tma a nás čekala cesta do Stožce. Honza trpěl utkvělou představou, že i po úplném setmění je i v lese asi půl hodiny vidět lépe, takže když jsem vyndal lulína, že bych se jako na 80. km vymočil, začal na mě řvát: “Co děláš? Teď, když nám jde o minuty!” Tož tak. Dojeli jsme velmi opatrně a nový rekord byl pro nás oba ustanoven! Čistý čas ve stopě 9:28. 4 velké Corny a jeden pytlík gumídků napůl nás ještě před mytím přivál k servírce se žádostí o rychlé jídlo…

Neděle: 27 km, Stožec – Nové Údolí, https://mapy.cz/s/lohusaceru

V neděli jsem už byl opravdu moc unaven, ale chtěl jsem zůstat v módu přechod a tak jsem odmítl plán některých jet vlakem do Německa a pojezdit kolem vrchu Haidel. Že tam jsou stopy super je jasné a prý to tam je i moc krásné, takže příští rok v sobotu – žádnej Jandelsbrunn, ale pěkně poznávačka kolem Haidelu (kde je mimochodem také pramen/soutok tří potoků Kalte Moldau). Od sobotního večera jsem však už rekord Přechodu nechtěl nechat ležet ladem a měl velmi dobře spočítané, kolik potřebuji v neděli ujet. Klasickou cestou by to bylo málo, ale slepá zajížďka 2 x 3,5 km k Plešnému jezeru by stačila… Po dojezdu na Hlučinu, jsem plán rozjel. Říkám ostatním, že rychlým tranzitem stíháme vlak ve 12, ale nikdo plánu nefandil. Prý pivo na Říjišti, oběd v Marlinu atp. To jsem čekal a vytáhl pikové eso. Slíbil jsem, že přejdem do turistického módu za každou cenu, ale aspoň že se kouknem na Plešné jezero. Chvíli to moc nevypadalo, ale pravdivé vylíčení extra romantického výhledu na masiv Plechého nakonec zabral a Honza, Aleš, Jirka a Víťa K. byli IN! Slib jsem samozřejmě DODRŽEL, tempo se naprosto rozpadlo, času bylo dost a my jsme v měkkém sněhu ťapali, čekali na sebe, fotili se a kochali. A časem jsem svou motivaci i klukům prozradil. Obrátili oči v sloup:-) Dojezd břečkou do Pece už byl ukázkově důchodcovskej, oběd v Marlinu a konec hitu zimy byl za námi. Už vyhlížím další rok!

O.

P.s. Nový rekord stanoven na 172 km, ale malý jen ten, kdo má malé cíle, viď Eri 😉 

NO:Pojdtež ke mne všickni, kteříž pracujete a obtíženi jste, a já občerstvím Vás.” Mat. 11,28

Kdo by čekal na konci února 2023 report z Přechodu 2023, ten by se pletl. Ze všech přechodů Šumavy reporty jsou, ze 4. ročníku jsou reporty dokonce dva, ale z roku 2021 stále nic. Jó tenkrát, v tom roce pitomém… V roce, kdy se různily názory na úplně jiné věci, než jestli je lepší mazat, či jezdit s chlupem 😉 Promlčecí doba od spáchání přestupku ještě sice neproběhla, ale přesto si dovolím krátký report doplnit.

Účast: Vzhledem k okolnostem účast raději při absenci všech souhlasů zveřejňovat nebudu, ale co si budeme povídat, celou účast bych z hlavy stejně s odstupem dvou let nedal. Pár jmen se v reportu sice objeví, ale to nejsou jména pravá, ale fiktivní!!! No a já jsem já a já si povolení k odtajnění identity dal 🙂

Sobota: 46 Km, Železná Ruda – Kvilda, https://mapy.cz/s/lamuzagafu

Ano, ano, v tom roce pitomém nebylo nic jak má být a tak byl přechod více spontánní a do poslední chvíle nejistý a o pátku řeč nebyla vůbec. Ubytování se sehnat nedalo a tak jsme museli vzít za vděk nabídkou ubytování na Kvildě u jednoho známého, říkejme mu třeba Filip. Damašek byl také ze hry (ne že nemoh, on nechtěl!), ale veřejná doprava fungovala a tak jsme zase jednou okusili vlak. S vlakem přišla tradiční nezmarská názorová pestrost 😉 a tak skupina co podceňovala svou výkonnost a chtěla si to užít “na pohodu” si “na pohodu” asi v půl páté přivstala, aby mohla být v Rudě co nejdříve. Já, Aleš, Eri a Filip jsme pohodu viděli spíše v odjezdu vlaku v deset a vytvořili jsme skupinu č. 2. Po debatě na dané téma 😉 kdy jsem byl ve vlaku zurážen coby cituji: “Svědek Coronův” jsme se nechali odvézt až do Alžbětína a kvůli nevalným sněhovým podmínkám ťapali celkem dlouho pešo. Ve čtvrtině Polomu už sníh byl a tak jsem lyže nazuli a už nesundali. Čas nás přeci jen lehce tlačil a tak jsem vynechali Laku, dali oběd v Prášilech a říkali si, jak to asi dopadne se skupinou Pohoda. Skupina Pohoda skutečně jela tempem klidným, ale náskok 5 hodin byl nesmazatelný a přetavil se do jejich dost brzkého příjezdu na Modravu, kde se u otevřeného okénka jali popíjet a ztrácet teplo. Naštěstí jsme přijeli nedlouho po nich, ale k mé nelibosti jsme se stali vzpruhou pro další objednávku nejen piv z petek, ale bombardin, svařáků atp. na zahřátí. Mé dobře míněné rady vyrazit za světla “neb na Kvildu je to ještě daleko a čelovky nemáme” odrazilo družstvo všeobjímající větou: “Nějak bude”. Ano bylo. Nikdy mi nepřišlo jako tehdá za tmy, jak moc dlouho je to z Filipky do kopce a jak je ten kopec dolů za tmy prudkej. To Vám byla doba než jsme se dostali na Kvildu! A to i přesto, že Aleš a Filip jeli sjezd za tmy na full gas 🙂 Uff, pivíčko z Lyeru udělalo své. Na ubytku na nás už čekalo nejen pivíčko, ale i  předpečená vepřová kolena, takže bašta to byla náramná. když počala vypukat panika o osudu všech Nezmarů dorazil konečně i svojský nezmar V.K., který odmítl jet přes Korýtko, prý že z Lyera pojede na Kvildu přes Černou horu, to je bez čelovky bezpečnější. Bylo. A o dvě hodiny delší tedy taky 🙂

Neděle: 36 km, Kvilda – Stožec, https://mapy.cz/s/geboledace

V tom roce pitomém to mimo jiné nebylo valné ani se sněhem pročež se na Kvildě začalo chytračit, jestli je to jako dobrej nápad jet dál a nebo by nebylo lepší pojezdit na Kvildě/Modravě. K mému údivu na můj argument, že přechod je přechod a ten se nedá udělat ježděním na jednom místě, neslyšel NIKDO a tak jsem prapor přechodu musel držet sám. Uštěpačné poznámky, půjdeš to pěšky nevnímaje. A taky že nešel, jó ta předpokakanost 🙂 Ale že by to bylo běžkařsky nezapomenutelné, to zas ne 😉 Sníh byl namrzlej, stopa byla ledovým korytem a tak už na Vlasaté jsem si dvakrát ustlal, neb jízda to byla mimořádná. Při sjezdu od Knížecích plání jsem si párkrát říkal, co s tím budu v tý rychlosti dělat, když na ledu šanci nemám… Dal jsem se na modlení a vykoledoval si jen jeden pád (a naražený žebra od ledového struhadla které jsem asi třicet metrů brousil). Sníh byl i ve Strážným (!), ale nevydržel. V úseku kolem dolního Cazova a Mlaky skutečně došlo na vandrování s lyžemi na zádech 🙂 Na Mlace jsem udělal chybu, že jsem si řekl, že mám čas dojít až na Kamenou hlavu, neb sjezd z Kamené hlavy po Kostelní je šupec i normálně, ale tentokrát jsem opravdu velmi rád využil ledovou krustu na přilehlých pastvinách, neb jinak by to zle dopadlo. Pak už jen lehký pěškobus do Stožce, chvíli mrznutí na nádraží (vše bolo zatvorené) a přechod byl tam! Ostatní se klasicky také atomizovali dle názoru na objem běžkování a tak zakončím historkou jedné z part, která se musela potupně zout do autobusu do ponožek, aby běžkařskými botami autobus neponičila 🙂

O.

NO: “Chcete-li kdo za mnou přijíti, zapřiž sebe sám, vezmi kříž svůj, a následuj mne.” Mat. 16, 24

Účast: Alespoň na chvíli nazuli běžky tito Nezmaři: Ondra, Honza, Eri, Aleš, Petr P., Kory, Pavel T., Víčko, Samouš, Kocour, Přema, Dan Motz, Ondra M., Vláďa, Jirka V., a celý víkend s námi strávil též Hony s Honzíkem, kteří nám vozili věci autem (děkujeme) a podnikali výlety bez lyží, neb Honyho záda jsou churavá 🙁 Účast mohla být i větší, ale Vítek K. testoval, zda jsou plané neštovice už jen planou hrozbou (zjistil, že ne) a Vítek S. zjistil, že ani Omikron není konstrukt farmaceutických firem…

Pátek: 62 km, Železná Ruda – Modrava, https://mapy.cz/s/kajepofaro

Před letošním rokem jsem učinil jednu velkou chybu, a sice že jsem si přečetl reporty z minulých let a zaujala mě má vlastní 😉 úvaha z roku 2019, zda délkový rekord 132 km může být překonán. Takže si to pojďme říct hned zkraje: MŮŽE! Chce to ale trochu umanutosti 🙂 Již v týdnu před přechodem, kdy bylo jasno, že se sněhem to bude dobré, jsem poměrně dlouhé chvíle trávil v práci čas vymýšlením, kde trasu akceptovatelně prodloužit a jak a koho na prodloužení nalákat. Již při debatě kde se necháme v pátek ráno Damaškem vysadit, se skupina pro můj plán v základu rozdělila a Ti, co si to chtěli užít tak nějak normálně (více zastávek, pivíčko, kafíčko, opalovačka a tak) se oddělili na Gerlovce a potencionální psychopaté jeli dál za Železnou Rudu. Brzy ale i v této skupině bylo lehce rozpoznatelné, že ne všechny kusy z užšího výběru jsou svolní k patologickému přístupu k trávení volného času… A jak to asi mohlo dopadnout? Vystříbřila se skupina já, Eri, Honza a Aleš, přičemž i Aleš už ke konci pátku odmítl mou důmyslnou prodlužovačku s tím, že “by se mu to líbilo ten den snad až moc”. Takže já jen s elánem a vstřícnou hlavou, Honza (more is more) a Eri, co považuje jídlo za ztrátu času k výkonu 🙂 Musím však chlapce pochválit, že mi neházeli klacky pod nohy a jen se divili “kam že je to ještě chci táhnout”. Škrarohlídské úvahy, zda je to třeba ještě prodloužit, jsem však nezaznamenal vůbec, muhehe. Byli dokonce tak hodní, že na mě čekali, neb jsem byl ve skupině nejslabší. Mohli jsme se tak asi na 50 kilometru dozvědět, že úsek Rokyta-Modrava (několik stojek na závěr) byl Eriho dětských chlebíček, když se tehdá rodinka rozhodla vydat na Modravu (ježí se mu chlupy ještě dnes). S Honzou jsme při šlapání stromečkem uzavřeli, že to lecos vysvětluje 🙂

Sobota: 71 km Modrava – Stožec, https://mapy.cz/s/cuvopodeju

Chlapci z psycho skupiny věštili v pátek můj sobotní pád a na počátku dne při cestě na Březník jsem měl skutečně celkovou tělesnou slabost a hudroval: “CTS na pátým kilometru, no potěš prdel”. Časem se mi to však zase rozjelo a když jsem v průběhu výletu seznamoval hochy s plánem, tak i Eri ho označil za “dost ambiciózní”. Na konci Vlasatý nad Borovkou jsme měli 35 km a já začal pochybovat, jestli další prodlužovačky budou realizovatelné. Stala se však nevídaná věc, Eri akceptoval oběd ve Strážným (!!!) na kterém skutečně OBĚDVAL. Vlastně mě to nemělo tolik překvapit, neb jsem ho už v pátek na 55 kilometru viděl jíst dva lískové oříšky, z čehož jsem měl vysledovat, že i on se snaží energetický příjem a výdej udržet vybalancovaný. Ve Strážným jsem vybral dietní restauraci EURO ASIA Strážný, kde si Eri dal smažené nudle s pekingskou kachnou 😉 Potom ale prohlásil, že se kachna musí vyjezdit a že půjdem ještě na zmrzku (opravdu jsme si jí dali) a ať nepočítáme, že to bude vyjeté za chvilku. Plán prodloužit “za každou cenu” byl tedy schválen a dali jsme se do prošlapávání stopy na bobří hráz a stržený most přes Řasnici, z Mlaky jeli schválně napřed na Kamennou hlavu a až pak na Krásnou hůrku, ze které jsme schválně minuli odbočku na Stožec a jeli do Nového Údolí. Ve Stožci však bylo vidět, že to 70 km nehodí a tak jsem vytáhl svou teoretickou přípravu a navrhl jet Bonnarovu cestu a udělat pytlíček nad Stožcem. Tehdy chlapci lehce zamrmlali, ale já se vydal na cestu a oni by přece sami do Stožce nejeli… Tento úsek s námi absolvoval i Peťa P. který začal svého rozhodnutí, nejít v Údolí do hospody a oželet vlak, hlasitě litovat, ale to pravé Honzovsko-Eriovské mělo teprve přijít. V půlce pytlíčku na rozcestí se ukázalo, že to 70 stejně nedá, s čímž jsem se já smířil (nejsem psychouš!) a točil do Stožce, což však Honza rázně zarazil: “Teď už kurwa to sedmdedé dáme, jedem na druhou stranu 1,2 km a stejnou cestou zpět, utéct si to nenechám”. Peťa jen hlesl: Musím taky? a Honza ho blahosklonně propustil. Na mě už to bylo nějaký dlouhý, špačkoval jsem a Honza jen: Ještě 400 metrů, ještě 100 metrů. Nakonec zastavil a otočil směr stejnou cestou zpět, což však ignoroval Eri se slovy: Já to ještě nemám, musíme ještě dalších 200 metrů. No taškařice na 68 kilometru velká. Za počínající tmy jsme misi “70” splnili, aby nám Kory v hospodě oznámil, že on jel do Německa a “má asi tak neměřených 80”. Vodu z Dunaje nepřivezl, i když ho měl na dohled 😉

Neděle: 35 km, Stožec – Nová Pec, https://mapy.cz/s/hobasepobe

Na neděli chlapci u chytré vody večer vymysleli, že se pojedeme k Medvídkům na Hůrku, ale já chtěl stihnout vlak ve dvě a dlouhý úsek backcountry se mi jet moc nechtělo a tak jsem je uchlácholil prodloužením o slepou zajížďku do kopce na Plešné jezero a přidáním kopcovitého pytlíčku za Říjištěm v masivu Smrčiny. Na odysseu se s námi už zase vydal Aleš a rozhodnutí zcela jistě nelitoval. U Plešného jezera to byl fakt romantický TOP a při sjezdu hodil Aleš efektní harakiri pád a narazil si rameno až tak, že nemohl zvednout ruku. Kladivovat mu šlo také hůře, takže při stojce v masivu Smrčiny už od něj zazněla slova z ranku peprného (ženské přirození). Uklidnil se až při ujištění, že oběd stíháme a tehdy se nám vrátil starý Eri: Já s váma na oběd nejdu, ještě tu pojezdím po loukách 🙂 Eri má tedy kilometrů asi nakonec nejvíc, ale asi ne o moc, neb byl naprášen chlapci, že byl viděn, jak nejezdí, ale opaluje se! Krásný sjezd do Pece po zelené louce jen s pruhy sněhu tradičně ukončil nejlepší zimní akci s výsledkem: Nový rekord oficiálně naměřen činí 168 km.

Hned v pondělí posílal Honza tip na prodloužení zbytečně krátké nedělní etapy o trasu Zadní Zvonková – Sonnenwald – Moldaublick – Grünwald – Vítkův Kámen – Pasečná. Že bychom někdy dojeli až k hrázi Lipna? Peťa P. psal, že by se mu splnil sen: 3×70. Tak příště, boys!

Účast: alespoň části se zúčastnilo poměrně hodně Nezmarů, ale tu pravou plnohodnotnou účast od pátečního rána u vlaku do nedělního vlaku si připisují: Ondra, Pavel T., Ondra M., Aleš, Víťa K., Přema, Kocour. 

Report z běžkařského přechodu Šumavy píšu s osmiměsíční prodlevou a to zejména abych vymazal rest, ale také jako terapeutický prostředek v dnešní době pitomé. Odpusťte tedy prosím případné chyby a zkreslení dané výpadky paměti. Přechod vnímám jako poslední akci roku 2020, kdy jsme o koroně už slyšeli, ale velice živě jsme si z toho VŠICHNI dělali prdel, že tahle bublina se nás netýká… Za všechny jen příklad Alešovo prohlášení, že on zcela jistě na zaplacené lyže do Itálie pojede, i když ostatní psychujou. No možná by i nakonec jel, jenže už to bylo zakázané 🙂 Ó jak hořce jsme se všichni mýlili. Byla to doba, kdy všichni šátek typu tunýlek používali výhradně jako ochranu krku 😉

Všichni také víme, že zima 2019/2020 byla co do sněhu jedna z nejnepovedenějších a já sám, ač jsme v říjnu obdržel nové skintecy na nich ujel cca 15 km celkem a přechod dlouhou dobu vypadal, jako absolutně nerealizovatelná věc. Žial bohu se velká část Nezmarů předpokakala předem a přestože se pánbožko nakonec smiloval a spustil ve čtvrtek sněhový saigon, svou v hlavě již vypuštěnou účast nepřehodnotila. Ano ano, začne se skládat nevratná záloha na ubytko předem, jak jsme si říkali na podzimním zasedání…

Sníh bychom tedy aspoň v základu měli, ale přesto bylo vše nakonec opravdu nenormální. Posuďte sami

Pátek: Délka 16 km, trasa: Železná Ruda-Prášily

GPS: https://www.sports-tracker.com/workout/ondejludvk/5e591e5c3653ae58a6af4101

Velký problém s přechodem začal už při shánění ubytka. Dvě různá ubytování vždy jen na jednu noc, pro tehdy plánovaných dvacet lidí, v době, která nepředchází ani nenásleduje jarním prázdninám, nekryje se se Šumavským maratonen, je opravdovým oříškem, až se zdálo nerozlousnutelným. Nakonec jsem ze zoufalství vystoupil ze zajetých kolejí a zkusil najít cokoli a trasu až následně přizpůsobit a…. povedlo se. První etapa tedy byla kraťounká a my si mohli dovolit vyrazit z CB až pozdějším vlakem a do “stopy” nastoupit až lehce před polednem. Slovo stopa používám opravdu jen ve velmi volném kontextu, neb stopu jsme potkali ten den jen na úseku Pod Polomem-Hůrka. Jinak to byla pravá nefalšovaná prošlapávačka prašanu po kolena. Vítek S. extrémě hudroval nad mou strategií prošlapávat přímo od vlaku a chtěl prošlapávat cestu, kudy rolba obvykle jezdí 😉 a i přes mou omluvu mě nehezkými výrazy ještě nějakou dobu častoval. Mě se ale prošlapávání místy, kudy cesta vlastně nevede, líbilo a myslím že jsme nebyl sám. Pravá Hančovina. Trochu mi pomáhalo rozhodnutí vzít si na přechod 20 let staré šupináče po otci a je mi jasné, že ti s voňavou výbavou to možná viděli jinak 🙂 Vše to stejně nakonec bylo jedno, neb od Hůrky jsme do prvopřechodu Grónska prašanem nastoupili znovu. Zajímavý zážitek, který i přes nesnadný prostup skončil v Prášilech asi tak ve čtyři, což znamenalo, že některým skončil večírek vynuceně asi tak v devět večer 😉

Sobota: 56 km, trasa: Prášily, Poledník, Modrava, Březník, Bučina, Knížecí, Strážné

GPS: https://www.sports-tracker.com/workout/ondejludvk/5e5a8d4c259e0b7abc7b153d

Již v pátek do Prášil dorazil Eri jedoucí z Modravy a hlásil, že na Modravě se rozbila rolba. Jak moc je to špatná zpráva jsme měli teprve zjistit. Sobota byla mega prosluněná, což však též přivodilo teploty nad deset stupňů a problémy s mazáním. Lidé s vyvoněnou skintec výbavou zapomněli na páteční ničení equipmentu, mě šupináči to bylo jedno a trápit se začali mazači. Vše platí však jen pro úsek krásné strojové stopy pohříchu protažené jen z Prášil někam pod Oblík. Pak dopadlo kladivo rozbité rolby na všechny stejným dílem. Den starý sníh, plus deset, slunce, a stáda bizonů (rozuměj tisíce běžkařů s výbavou 25 let+ starou, neb nikdo normální by do takového brambořiště nevyjel) dali vzpomenou na termín “běžky jako tenkrát”. Situaci s nepovedenou mázou od rána, s následujícím stavem sněhového rochniště nevydržel psychicky Vítek S. a na Modravě přechod VZDAL. Mohu snad prozradit, že to byla poslední kapka do jeho snah o používání mazacích lyží a dnes je již majitelem skinů. Od Bučiny jsem se zase začal trápit extrémně já, neb bylo jasné, že musí přijít úsek, kdy za šupinky zaplatím. Mírný sjezd na špatném sněhu je na šupinkách peklo! Takže všichni vesele pelášili za obzor a já osamocen, bez zastávky a v závěru s hlaďákem dokončoval své 56 kilometrové pašije na šupinkách v opravdu nehezkých sněhových podmínkách. Krásná práce.

Neděle: 14 km, trasa: Strážné – Stožec

GPS: https://www.sports-tracker.com/workout/ondejludvk/5e5b8c5e3653ae58a6c523a7

Ubytování ve Strážném nebylo bohužel se snídaní a tak jsme si to udělali na tiráka. Na OMV prozkoumali jejich celou nabídku rozmraženého pečiva, párků a kávy z plastu. Věděli jsme, že před námi není dlouhý úsek, ale také jsme věděli, že čtvrteční nadílka dva dny teplot +15 nevydržela a že nás čeká pochoďáček. Já však prohlásil, že toho bohdá nebude, abych já šupinky sundával a že rozhodně dojedu do Stožce na lyžích. A vskutku. Přibližně polovinu trati hoši proťapali a já opravdu nesundal. Bylo to však spíše z důvodu cti, než že by to bylo k jízdě, přiznávám. Občas opatrné dva tři kroky na čistém asfaltu, občas jen krátké sklouznutí jednou lyží po 5 centimetrovém proužku sněhu, občasné zacupitání při vyrovnávání se s kamínkem pod skluznicí 😉 A u Stožce jsem musel naskočit do vyfrézovaného bordelu u silnice, neb tato hmota byla jediný materiál široko daleko, který obsahoval sníh. Absolvovaná odysea nás však neotrávila, veselo bylo celý den, neb všichni předpokakánci a vyznavači pouze vymrzlé stopy byli už doma a zbyli jen praví Nezmaři, které NIC NEZASTAVÍ.

O.

P.s. Rok 2020 byl ročníkem devátým, tak jsem zvědav, jak bude vypadat jubilejní ročník. Držme si palce. Termín 5.-7.2. 2021 už máme, ubytko je zamluvené, kde je vůle bude i cesta!!!

Účast: Ondra, Vítek S., Hony, Petr P. Majkl, Aleš, Kory, Petr. Š., Kocour, Přema, Vláďa Hais, Víťa K., Pavel Tíkal, Víčko, Eda, Honza L. (jen sobota a neděle), Ondra M. (jen sobota a neděle), Filip (jen pátek) Džony jako sobotní běžkařský host, Vláďa Řehoř (jen neděle) a Samouš s Banánem běžkovali jen v sobotu v hospodě 🙂

1. etapa 45 km (v daném rozsahu jen Ondra a Víťa S.)

https://www.sports-tracker.com/workout/ondejludvk/5c66d7b38bfe5d7ae7458646 (neměřil jsem od začátku)

2. etapa 51 km (v daném rozsahu Ondra a Honza L.)

https://connect.garmin.com/modern/activity/3388174289?share_unique_id=2

3. etapa 36 km (v daném rozsahu Ondra, Honza L., Aleš, Petr P., Hony)

https://www.sports-tracker.com/workout/ondejludvk/5c694c5ae883bf5fb8af7cf6

Tak co mi tentokrát z již osmého ročníku přechodu Šumavy utkvělo v paměti?

1) Téma mohérový chlup. Předpověď (naplněná…) extra slunečného a teplého počasí vyděsila snad všechny Nezmary, což se projevilo hnedle u autobusu – při vyndavání lyží byla každá druhá s chlupem. Ostatní hololyžníci si zase vyměňovali informace o klistrech které mají, a dokonce i já jsem překročil rubikon a vytáhl čerstvě zakoupený klistr Swix univerzál se snovým rozpětím -3°C až +10°C, muhehe.  Minulý rok se ukázalo, že když sníh čerstvě nasněží, není chlup rozhodně výhra, ale pokud je sníh starý a několikrát prošel oblevou a zmrznutím, je chlup jasný král. Klistr to jakž takž dává na ledu, ale na metamorfovaném sněholedu rozměklým sluníčkem a teplotami na tričko, klistr prostě nestíhá. Tak jsem si alespoň slovník obohatil lidovou slovesností a za chvíli už budu jak Islanďani, kteří mají asi 30 slov pro sníh. Nejčastěji jsem používal Přemovo “malta” (a na té to fakt bylo na hovno a klistr nedržel ani boha). Tedy po pravdě, slovo malta jsem používal spíš v ustáleném slovním spojení (po výjezdu na romantickou prosluněnou šumavskou loučku) “Kurwa zase ta zaprcaná malta”… Dále byly hojně využívány termíny písek, mejdlíčko, sračka atp. Celkem pro tento přejezd vzato Chlup/Klistr 1:0. Asi to fakt ale spíše směřuje k tomu, že je dobré mít na klasiku dvoje lyže. Na něco hlaďáky a na něco chlup. Kam ten svět spěje…

2) Délka. Myslel jsem že délkový rekord ročníku 2017 (125 km) budeme překonávat stěží, ale povedlo se. Mých měřených 45+51+36=132 km. A to rozhodně nemusí být top číslo. Např. Hony měl v pátek (jedinej jel i na Březník a pak jel do Stožce Německem) dobře přes šedesát. Tímto tedy vyhlašuji prestižku pro příští roky (a nebude těžké laťku přeskočit): Kdo dá první přes 140/150? Hony už možná dal, takže příště ještě musí zdokladovat 😉

3) Měnící se preference/hledání nového, krásného 🙂 Před prvním ročníkem přechodu panovaly z dnešního úhlu pohledu směšné obavy, zda-li to vůbec dáme, dokonce byla navrhována varianta čtyřdenní a všichni vlastně jen pádili nejkratší cestou do cíle. Můj návrh na backcountry k jezeru Laka (https://mapy.cz/s/3p8RY), měl odezvu nulovou a všichni si ťukali na čelo. Postupně se však jeden dva přidávali, až letos jelo krásnou backcountry romantikou (“běžky jako tenkrát”) 9 Nezmarů. Taktéž dřív nebývalo pravidlem vyjet až na Poledník a letos tam snad zamířili všichni úplně automaticky. Stoupá též obliba jízdy do Strážného přes Polku (letos 5  z nás) a (ne jedinou) novinkou letoška je prodlužka vynecháním Šumavské magistrály jízdou z Hučiny přes Jelení vrchy (https://mapy.cz/s/3p8UB).  Třeba osud vzrůstající obliby potká i minuloroční objev Oblík. Nádherné backcountry s výhledem na Kašperk i Luzný (letos se k pokořitelům přidal Víťa S.).  Jediným dinosaurem zůstává Peťa Šiklů. “Jsem tady proto, abych to ujel, a ne abych si co nejvíc zajezdil”. S touto taktikou dokáže být v pátek na Modravě v Lyeru ve dvě, z Nového Údolí jede do Stožce vlakem a nedělní vlak z Pece stíhá ve 12.00 🙂

4) Novinky. O novince přes Jelení Vrchy jsem se již zmínil a jen k ní dodávám, že je to tuze krásná cesta, kterou však už nikdy nepojedu 🙂 Celý je to rovina kolem kanálu, kde člověk jen kladivuje a kladivuje což na klistrem omatlaných lyžích je opravdu ta pravá krása… Bejci jako Aleš, či nemazající Honza si to pochvalovali (snad dokonce že to budou jezdit pravidelně!) ale my s Peťou P. jsme vedli řeči, že si připadáme jak na Vasáku a předlouhá píchací nuda v Peťovi rozbujela úvahy o tom, jak dobře měla asi namazaný lyže vévodkyně Kate (Middleton), která Vasák v limitu dala… Ale teď už k věci! Projektem letoška byl přejezd Lipna, když už je zamrzlo a hodně sněhu. Znamenalo to nesjíždět do Pece, ale jet dál po Schwarzenberském kanálu až na úroveň Bližní Lhoty, kde je v mapě naznačená upravovaná stopa až k Lipnu. Po sjetí k Lipnu bychom se rozhodli, podle stavu ledu, se buď nějak dostat na vlak do Horní Plané (to, jak by vypadalo „nějak“ kdyby nebyl led, mi zůstalo záhadou) a nebo kdyby byl led, že bychom to dojeli až do Černé. Kocour se nabídl, že zavolá kámošovi z horské služby abychom věděli, zda je až do Bližní Lhoty stopa, ale byl zastaven s tím, že plán je plán a žádné špatné zprávy předem nám ho kazit nebudou 😉 Realita byla taková, že část mužstva na plán hodila bobek, ale 12 hrdinů do toho šlo srdcem. To znamená, že po krátkém backcountry sjezdu který někteří ani netrefili a vraceli se po kanále, jsme zjistili, že „sjezd k Lipnu“ znamená trmácení se přes dva další kopce, kde stopa udělaná je, ale od traktoru! A tak už to šlo dál spíše stylem Krakonoš a lyžníci 😉 Odměnou nám byl ale prvosjezd neporušené loučky k Lipnu, který byl NAPROSTO BOŽÍ. Vítr + obleva s nočním mrazem sníh připravila tak akorát na freeride běžkosjezd. Nádhera. Po Lipně to šlo též obstojně, ale minimálně já jsem narazil na limity hlavy, které se moc nelíbí, že jede nekonečné minuty jen a jen rovně na jeden cíl (Tajvan) a on se desítky minut nepřibližuje. Celkem ale shrnuto velmi povedená novinka, kterou při dostatku sněhu rozhodně budeme opakovat.

O.

P.s. Bylo to přenádherné! Když pominu maltu, písek, mejdlíčko, sračku atp., co více by si člověk mohl přát, než tři sluncem zalité teploučké dny s přáteli?

 

 

V průběhu zimy se mě hodně lidí s ironií v hlase ptalo, zda už jsem letos vytáhl nordicy a já v této sezóně plné bruslařské beznaděje musel přiznat že… jo. Na stadiónu v Telči 🙂 Příroda je však mocná čarodějka a svůj ledový dech nechala až na přelom února března. Předpověď hlásala týdenní holomrazy a já vše sledoval netrpělivě jak prvnička. Už po dvou dnech jsem v neděli objížděl Vrbenské rybníky a nakonec s Honym, Vítekm a Peťou vzal děti na Bagr, kde bylo max. 5 cm ledu, ale zase jen po kolena vody a my si, krom bruslení s dětmi, mohli názorně ukázat, jak se dá bruslit na ledě, který skutečně dost praská a holí Gandalfa bílého ho prorazíš na jeden pokus. V úterý jsem cestou z práce otestoval led a už to bylo ono. Lidi se ještě báli a tak jsem byl na úseku Jiráskův most – Slavie první a sám, ale odměnou mi bylo panenské zrcadélko a nechápavé pohledy ze břehu (Hůl Gandalfa bílého věděla však více, než nechápavé pohledy). Středeční poprašek mi sice notně zkazil náladu, ale ukázalo se, že celý týden bude dost foukat a zároveň dost mrznout a tak sníh na ledě byl dost odfoukaný a kde ne, bruslení moc nevadil. Ve středu jsem jen procvičil skluz s dětma na soutoku, ve čtvrtek v rámci oběda sklouznul v úseku Purkarec – AMU Poněšice a v pátek si vzal dovolenou!

Pátek: na dopolední romantiku jsme vyrazili jen ve dvou a Lužnice – Nová řeka byla taková pohůdečka. Zasněžená líná řeka, 14 km v pustém kraji bez živáčka a má premiéra na Lužnici. Skončila však dříve než jsem plánoval, za jezem v Hamru byla tekoucí voda co oko dohlédne a tak jsme až na Nežárku, jak jsem původně plánoval, nedobruslili. Výlet byl nádherný, ale nohy mě stále nevybitostí svrběly a tak jsem zavolal Erimu a v 15.10 jsme už frčeli směr Hluboká. Led byl čupr a bylo jen potřeba stanovit priority: Já: „Chceš si povídat a kochat se nebo na to lehnem?“ Eri: „Lehnem“. 🙂 Za hoďku a půl jsme probruslili celé Hněvkovice – tj. úsek od místa kde se ze silnice podél řeky odbočuje na Dobřejice až po hráz (a zpět). A k vidění bylo vše – tekoucí voda, zrcadlo, skály i lodě, čekajíc na “své” období. 28 km a já byl s finálním účtem 42 km v pět doma maximálně spokojen.

Sobota: V sobotu rodinný program půjčil mé a Eriho nordicky hochům, co vzali děti a vyrazili si do Purkarce užívat. Provianťák Banán přivezl lavice, gril a tak už se jen grilovalo, popíjelo, hrál se hokej a v mezidobí si jednotliví tatínci odskočili mrknout na skalní útvary kolem AMU. Den se prý přenáramně povedl.

Neděle: Neděle byla už zase vyhrazena výkonu a byl naplánován Orlík. Ráno jsem vstal, kouknul na zprávy a zjistil, že v sobotu bruslení neskončilo na Orlíku zrovna šťastně, ale o svůj poznatek z úmrtí v místech, kam míříme, jsem se doma raději nepoděloval. Ondra s Honzou mojí taktiku drželi též, jenže nakonec se to doma stejně všichni dozvěděli ještě než jsme tam dojeli, neb to média troubila o sto šest. My však víme co je to pasivní i aktivní bezpečnost na bruslích. POZORNĚ koukám a vím co mám sledovat (co mám sledovat je na delší článek nad rámec reportu), testuji mocnost ledu holí, abych měl jistotu, zda je led bezpečný a i kdybych vše porušil  (z nedbalosti a lehkomyslnosti), jsem připravený se sám z vody dostat, neb mám na krku vyprošťovací bodce, které umím použít. Navíc nebruslím sám a mám sebou i házečku, kdyby jo kor náhodou… Teplé náhradní oblečení už mám sebou jen pro případný následný komfort (i kluci oba měli v igeliťáčcích zabalené teplé svršky, čímž mě dost příjemně překvapili). Bez zanedbané bezpečnosti vstupujeme ze Zvíkovského mostu přes Otavu na led a jdem na to. Orlík je prostě TOP. Nabruslit se dá spoustu kilometrů, bariérových zlomů je výrazně méně než na Lipně, oproti Lipnu je lidí zanedbatelně a téměř všude je skalnatý romantický kaňon. První foto zastávka byl Zvíkovský hrad z Otavské strany, následně jsme utvořili vláček v čele s Honzou a začali trénovat jízdu v háku na bruslích. Na kole to na klíšťáka umím o poznání lépe, ale postupem času se i můj počáteční total mimotakt s Honzovým skluzem začal lepšit. Kolem umíracího místa kde stále probíhaly hledací práce těla jsme jeli bezpečnou zónou, druhá zastávka na focení u Žďákovkého mostu a hnedle jsme byli u zámku Orlík, který jsme si s Ondrou dali na fotoromantiku (za Honzovo skřípání zubů). Mezi zámkem Orlík a Pukňovem bylo total zrcadlo, opět se fotíme a já přicházím s nápadem zkusit rychlou jízdu. Rozjíždíme vlak na 34 km/hod a po pár stech metrech zjišťujeme, že toto není pro nikoho trvale udržitelná rychlost 😉 a vracíme se do módu 20 km/hod, při které lze i stručně komunikovat… Po návratu na soutok míříme do vltavské části přehrady a vzhledem k super času a ujeté vzdálenosti více fotíme. Tu ledopád, tu přimrzlá myška, tam přimrzlý netopýr. Nádherný úsek s nádherným ledem šperkujeme foto sérií na stromech, co rostly na břehu ještě když přehrada nestála a za normálního stavu řeky jsou pod vodou. Cestu zastavuje nepřekonatelná bariérová prasklina pod železničním mostem u Červené, Honza odmítá „kurvit boty“ na kamenech a tak jí neoblézáme po břehu a k mé nelibosti se vracíme. Hochy aspoň přemluvím dobruslit v Otavské části na konec vzdutí Lomnice, což se ukazuje jako dobrá volba a najednou je zapomenuto přehradní bruslení a my se po příbřežních náledích a občas skrz ledopeřeje prodíráme až k zurčící vodě, kde už to dál opravdu nejde. Opět skvělá ukázka jak moc hůl Gandalfa bílého pomůže při hledání bezpečné cesty. Na závěr si ještě oráchám nohy při výstupu na břeh 🙁 , neb led u břehu praskl a přelitá voda mě vytrestala – kluci se mi smějou a vylézají jinudy. Pěkný počin – 63 nabruslených kilometrů nás naplňuje spokojeností a vyrážíme dom.

Honza konečně uznal, že si přestane nordicky půjčovat a tak už máme/budeme mít v klubu 4 páry. Doufám, že nezůstane jen u nich, na kanadách dá tohle jen Eri v nejlepší formě 🙂 A ano, pořádně expedičně se dá bruslit tak jednou za rok, ale kolik těch roků ještě před sebou máme!!!

O.