Rubriky
Říjen 2020
Po Út St Čt So Ne
« Zář    
 1234
567891011
12131415161718
19202122232425
262728293031  

Archive for the ‘2. Výjezdní zasedání’ Category

Kam na jarní výjezdní zasedání? Tahle otázka rezonovala ve vzduchu již delší dobu, ale rozhodnutí ne a ne padnout. Na 4-té vyjížďce, kdy áčko si odskočilo na soustředění za sluníčkem na Malorku😊, nás zůstala minipartička (4 kusy) v hospodě Septim na Pohůrce. Samozřejmě padla i otázka na VZ, diskuze k termínu a místu. Padlo několik návrhů. Já jsem navrhl Krušné hory – Klínovec, kde jsem vyzkoušel místní traily na loňské dovolené. Jakmile padl tento návrh, tak jsme u něj zůstali a já byl direktivně určen za pořadatele. V termínu 21.-23.6. jsme se setkali na Božím Daru.

 

Jirka Zibura dorazil ze služební cesty v Německu o něco dříve, nezaváhal a vyrazil se projet na Klínovecké tratě. Při našem příjezdu už s nadšením hlásil, že je to super. Dali jsme večeři. Mezitím dojeli ostatní účastníci a rozjela se zábava. Kolem desáté, kdy jsme byli v nejlepším, nám slečny za barem oznámili jsme unavené a budem končit. Nakonec jsme je ukecali. Natočili nám několik džbánků piva a přesunuli nás do herny. S občerstvením k pivu to byla bída. Podle slečen je týden před hlavní sezónou a šéf ještě nic bohužel nenakoupil.

 

Ale k samotnému ježdění. Na pátek jsme rozhodli, že jsme někteří z nás ochotni strávit celý den jen na trailech (Trailpark Klínovec)

Cestou na Klínovec jsme se rozdělili na skupinu (já, Zdeny, Bivoj a Míra), která s heslem „dnes ani metr do kopce nepojedem“, sjela dolů po žluté k lanovce. Koupili jsme celodenní jízdenky a zábava mohla začít. Ještě jsme se zdrželi v půjčovně. Bivoj s Mírou si chtěli vyzkoušet celopéra. Druhá skupina to odjela do kopce přes Klínovec a poté sjela po trailech k lanovce. Dole jsme se zase rozdělili. Někdo si udělal výlet po okolí. Jiní si několikrát sjeli traily a pak na výlet. A další si to dávali nahoru a dolů vlastní silou. Mimochodem výjezd nahoru na Klínovec je o 500 výškových metrech na vzdálenosti ca. 5km. Jirko a Hony smekáme před Vámi. Vydrželo jim to celý den. Zpět k trailům. Na výběr je několik tras od modré nejlehčí, přes červenou a černou až po downhillovou. Začali jsme od modré, která je sice dlouhá (10km) i zábavná, ale většinu dne jsme trávili na červené. Ta je o něco kratší (8km), ale ještě o něco zábavnější. Vyzkoušeli jsme i černou. S hardtailem už to není taková zábava, ale ještě je s naší hlavou sjízdná. Výhoda fulla je již značná. Na downhillovou trať si troufl jen někdo a místy si i užíval. Je to náročné a je třeba už lepší stroj. Po poledni dojel i Vítek, kterého zdržel v Budějcích kontrolní den na Mánesovce (zatracení úředníci si nemohli vybrat lepší termín). Zastihl nás v dobré náladě po několikátém sjezdu. S nadšením jsme mu hlásili, jak je to super. Vítek se po prvním sjezdu rozzářil také a vydrželo mu to až do konce. Záznam ze Zdenálova garminu mluví za vše (105km a převýšení 5300m). Záznam ve tvaru pily. Samozřejmě se nám nevyhnuli ani časté defekty. Poslední defekt utrpěl Míra, kdy s půjčeným kolem bez výbavy na opravu, musel sjíždět půl trasy na prázdném kole. Každý z nás si ten den prožil po svém a myslím, že i s velkým uspokojením. Večer proběhla večeře ve vedlejší hospodě a nakonec jsme po zavíračce skončili v místním pajzlu, kam ještě zákaz kouření nedošel. Zato výčepní byl super. Došlo i na to, že Míra se chytl jako DJ.

 

Sobotní výjezdem jsme již opustili Klínovec a vydali se za poznáváním okolí. Hony si ještě před snídaní vyběhl do Německa na východ slunce. Celodenní ježdění do kopce a z kopce ho málo unavilo😊. Já s Vítkem jsme dopředu každý připravili svoji trasu. Naše trasa se z velké části shodovala. Jeli jsme směrem na Rolavu (stará továrna na cín), kterou proslavila scéna ze seriálu Rapl. Tento seriál nás provázel během celé vyjížďky (Pivo Rapl, chaloupka kde Rapl bydlel, továrna na cín..). Začátek byl po Ježíškově cestě na rozhýbání. Dojeli jsme k Blatenskému příkopu a podél něj až na Blatenský vrch. Podél příkopu začala drsná bajkeřina, která některé z nás budila ve snu ještě několik dní. Z jedné strany příkop. Z druhé strany mladé smrčky, které místy zasahovaly až do příkopu a snažily se nás dostat do příkopu. Někoho dostaly až za příkop. A to nejhorší mezi tím. Jeden kořen za druhým. Kocour s Víčkem to vzdali a dojeli na Blatenský vrch po silnici, kde na nás počkali.  Zbytek mužstva se nevzdával a pomalu postupoval vpřed. V polovině cesty k Blatenskému vrchu jsme potkali v Rýžovně pivovar Rapl. Pivo tam sice ještě nevařili, ale z pípy už uvařené jinde a dovezené teklo. Museli jsme se na druhou polovinu povzbudit. Čepovala tam slečna, kterou jsme den před tím potkávali na trailech se slušnou výbavou. Jezdila i downhillovou trať. Petr Podhola se s ní o tom bavil a doporučila mu se na tu trať pustit s minimálně 160mm zdvihama. To naše kola zdaleka nedosahovala ☹. Mezitím už Kocour volal, kde se couráme. Ale náš postup nebyl o nic rychlejší. Na Blatenský vrch jsme dorazili po 2hod. jízdě a 14-ti km vysilující jízdy. Další postup byl tak rychlý, že jsme ujeli Kocourovi a potkali ho až v hospodě v Perninku při návratu. K továrně na Rolavě jsme dojeli po asfaltě a šotolině. Tam nás čekalo trochu zpestření v podobě mladé odhalené slečny, která se tu fotila ještě s dalšími dost zvláštně oblečenými postavami. Cestu nazpátek jsme absolvovali po náročné a pěkné červené směrem přes Pernink. Dojeli jsme tam těsně předtím, než začalo pršet. Další dvě hodiny jsme tam strávili. Platili jsme asi na třikrát, protože déšť nás nechtěl pustit dál. Zbytek trasy přes Plešivec jsme už vzhledem k času a počasí vzdali. Cestou se ale vyčasilo a my se ještě zastavili na venkovním posezení u pivovaru Rapl.

sobotní trasa

 

Nedělní výjezdem jsme jeli přes v sobotu vynechaný Plešivec. Někteří ho už měli za sebou z pátečního výletu. Nahoře proběhla debata o variantách dalšího postupu. Nakonec jsme určili trasu po modré a zelené přes Lípu a dále na Mariánskou. Sjezd po kamenné cestě z Plešivce způsobil pád tří borců v jeden okamžik, ale každý v jiném místě. Bylo to bez následků. Postupně se z mužstva oddělovali jednotlivci, tak jak potřebovali dojet domů. Skupina, která nikam nechvátala si určila za další cíl Popovský kříž (vyhlídka na Jáchymov a do kraje). Podle mapy to vypadalo na podle Vítka „fun cestu“, ale skutečnost byla šotolinová cesta. Další cesta po žluté už byla zajímavější. Na té jsme se však dále roztrhali. Hony chvátal do Budějc a Mírovo střevní problémy nás zdrželi. Poslední trojice (já, Míra a Vítek) jsme dojeli v klidu pod Klínovec k lanovce. Cestou jsme ještě potkali Koryho. Ten si dal výjezd na Klínovec vlastními silami v rámci tréninku. My, co už jsme se silami byli na štíru jsme dali za vděk lanovce. Aspoň jsme si užili sjezd do Božího Daru a tím skončilo naše uspokojení v Krušných horách.

nedělní trasa (na Klínovec se jelo lanovkou, ale mapy.cz mi to tam nedovolí trasovat 🙂 )

 

Pavel Tíkal

Pod organizací Eriho jsme se vypravili do Sušice. Jednou už jsme tam na VZ byli, ale lokalita je to dobrá, skoro domovská, bajku přívětivá, a i když byla vybrána trochu z nouze na poslední chvíli tak byly na programu výrazné bajkové zážitky. 

Já byl jen v pátek přes den, ale i tak jsem byl nadšen. Nakombinovali jsme Javornické okruhy a Sušické traily.

Páteční trasa

V paměti mě zůstalo:

  • výjezd ze Sušice ke Kalichu a dál na Sedlo, na Sedle blbnutí přes skalky a nádherný enduro sjezd směrem na Kašperk
  • Borový sjezd k Anínu
  • mnou ojebané stoupání do Kašperských hor, následné čekání na silnější bajkery v cukrárně (a venku hrozná zima)
  • hlasování pod Královským kamenem. Nakonec všichni pochopili, že na pozdní oběd v Jarovníku už není čas a jelo se bez oběda náročnou trasou Javornického Pazdřivce zpátky na Sedlo.
  • Pavla Tíkala prasklý rám – dostal se do Kašperských hor, kde čekal na záchranu autem
  • ze Sedla do Sušice jsme jeli traily EPONA, ROCKY a MORRIGAN a i přes únavu to bylo parádní.

O sobotě vím jen z vyprávění, doplní někdo?

 

zdar V.

 

 

Lokalitu a organizaci zajišťoval Majkl.

Ve čtvrtek po příjezdu jsme stihli ještě pár drinků.

Páteční etapa byla deštivá, ale podařená, s obědem v Černošíně, zakončená posezením v pivovaru Chodová Planá. Do Mariánských Lázní jsme se potom svezli vlakem.

páteční etapa

V sobotu myslím pršelo míň, oběd jsme si dali v Krásně, i na rozhledně jsme byli.

sobotní etapa

 

Večírek byl intenzivní, tak ani moc nevadilo, že v neděli pršelo a na kolo jsme se nedostali. Pobyt jsme zakončili kávičkou, zákuskem a procházkou po okolí.

Jestli máte někdo fotky, nebo dokonce vzpomínky (například na výměnu drezů s VK Senohraby 🙂 ) , tak pošlete, zveřejním

 

zdar V.

 

Výjezdního zasedání jsem se tentokrát ujal já. Kdysi jsem byl v Lužických horách na bajkovém desorientýrinkovém závodě Lužické sedmistovky. To se mi dost líbilo, tak jsem se snažil to vymyslet podobně a něco k tomu.

Ve čtvrtek bylo krásně, sluníčko, ale jak už to tak bývá, na výjezdní zasedání slibovala předpověď zimu a déšť. Šťastně jsme se sešli v Krásné lípě v místním pivovaru Falkenštejn. Začalo pršet, tak jsme se snažili zapít žal, že zas bude hnusně. Večer ještě došlo na dietní chybu s petkami, uzeným a klobásami na chodbě na ubytku. Ráno byla zrovna  v dešti přestávka, tak jsme vyrazili. Na rozehřátí jsme jeli přes místní brdek náročný sjezd po kluzných kamenech a dál nakoukli do NP Česko-Saské Švýcarsko. Bylo to tam moc pěkný, bohužel pěšinka byla zakončena pětisty metry pěšího výletu po schodech a úzkými průchody. Tam měl problém s technikou každý, zejména ti vytáhlejší z nás J Dokonce došlo na demontáž předního kola, aby se Větrákův stroj protáhnul skalní průrvou. Šel poslední a tak jsme napjatě čekali, jak to zhodnotí. Přeci jen byl s námi na bajku po dlouhé době, ale byl celkem vyrovnaný, poznamenal něco v tom smyslu, že nic jinýho ani nečekal J. Pak jsme se rozjeli … a po opravě defektu zdolali vrch s rozhlednou Tanečnice, bahnitá  kdysi šotolina nebyla nic moc. Na vrcholu jsme se alespoň občerstvili, podle výčepáka jsme vytvořili první frontu od 13.3., a užili si krásný sjezd. Následoval přejezd ke hranicím, kde jsme se napojili na trasu 1000 mil a jeli zhruba 15 km  přes nejsevernější bod republiky. Byla to velkolepá kořenovka, jako stvořená na hardtail, jak jsem zaslechl J. I na celopéru to byla řádná vytřásačka. Jet to na těžko po 1300 km, to musí být zážitek! Družstvu vyhládlo a začalo se dožadovat oběda. Ten jsme si odbyli před večerkou ve Velkém Šenově kolem třetí odpoledne. Od této chvíle se pod tlakem nedostatečné vůle, výkonosti a obav z deště začalo družstvo dělit. Nejodhodlanější drželi trasu přes Vlčí horu a dál směr Krásná lípa, ale na naplánovaný pytel k Dymníku už nedošlo. Večer jsme poseděli v hospodě v resortu, ve Falkenštejnu a místní Dřevěnce, která prý byla naprosto boží. Závěrem došlo opět na posezení před pokojem.

Večer to vypadalo, že i další den bude hnusně, ale ráno to znovu překvapivě docela šlo – pršet přestalo během snídaně, tak jsme vyjeli jen do mrholení. Začali jsme hned zostra, cesta z Chřibské na Studenec je nádherná, celá terénem, technicky náročné, hravé, …. samozřejmě cestou dolů. My jeli nahoru. Navíc závěrečný kamenný chodníček, to už byla až na čestné výjimky chodecká záležitost, pro některé na kluzkých mokrých kamenech i dolů. Jezdivější částí jsme se dostali nad bajk park Polevsko. Někteří byli překvapení a sváděli to na šťastnou náhodu, ale bylo to plánované, chtěl jsem vám chlapci udělat radost! Sjeli jsme si ale jen jednu lajnu. Na zakoupení permice k vleku a větší dovádění nebyl čas. Jeli jsme dál směr Klíč. Cestě dali zabrat lesáci, což ale nahrálo technickým kouskům. Jetelný trejlík vedl uprostřed, po stranách hluboké vyjeté koleje plné bahna. Kdo zaváhal, měl problém. Hegy předvedl artistický výkon, kdy se při výpadu do boku opřel o pevný okraj až za vyjetou kolejí. Přes bahnitou propast ladně držel boční plank. Chválili jsme ho, ještě že má dlouhé tělo a paže. Později jsem se dozvěděl, že Míra se to zkusil napodobit, ale je menšího vzrůstu, takže nedohmátnul a dopadlo to hůře J. Výjezd na Klíč, Malý a Velký Buk a Bouřný jsme oželeli. Pod Bouřným se začal peleton drolit. Skupina A neomylně poznala nejlepší místo k ojebávce a jelo přímo na chatu Luž, kde poobědvala, samotnou Luž vynechala a od rohu hranic sjela přímo do Varnsdorfu do Pivovaru Kocour. Skupina B poobědvala v přístřešku (zrovna pršelo) u nádherné roubenky a dál jela do Mařenic za skupinou C, která dojela až do hospody U tří lip. Tento úsek podél potoka byl nádherný, takové bajkování na které jsme zvyklí – pěšinka, bahno, kořeny, nošení … Skupina B i C vynechali Hvozd. Skupina B Luž objela Německem a od rohu hranic jela směr Krásná lípa. Skupina C vystoupala na Luž z Německa a dál jela podél hranic, kde sice vynechala Weberberk, ale hrdinně pokračovala přes Pěnkavčí vrch. Pěkná pěšinka zakončená bahnitým sjezdem. V jednom úseku bylo světlejší bahno, snad něco jako kaolín, kde to klouzalo jak na ledu. Měl jsem co dělat, abych sebe i kolo udržel na cestě a pohromadě. Před Luží se oddělila skupina C1, která si vyhodnotila, že v hospodě na Tolštejně jim bude líp, než při výjezdu na Jedlovou. Na Jedlovou jsme tedy dojeli jen čtyři! Při sjezdu se oddělila skupina C2, která jela na ubytko do Krásné Lípy. Dále pokračovala jen vrcholová dvoučlenná skupina C3, která to dotáhla až do Varnsdorfu do Pivovaru Kocour. Z 10 Lužických sedmistovek jsme byli na 3 (Studenec, Luž, Jedlová), jednu jsme přejeli pod vrcholem (Pěnkavčí vrch), na jednu jsme se vykašlali (Hvozd) a ostatní ani nebyly v plánu (Malý a Velký Buk, Klíč, Bouřný, Weberberk).

V neděli valnou část mužstva sesadilo ze sedla počasí a taky sobotní večírek, který se krapet protáhnul. Někdo se tedy vydal na pěší výlet, než mohl usednout do auta. Zázrakem však znovu přestalo pršet, tak se někdo projel na kole v místě a pár z nás (já, Míra a Pavel jako jediné auto) vyšel původní plán – přejeli jsme autem na Singltrek pod Smrkem . Tam jsme za 3 hodiny najeli 39 km nádherných trejlů a pak razili domů.

Na úterní vyjížďce jsem vyslechnul názor, že Lužické hory nebyly nic moc, samá šotolina furt nahoru nebo dolu, málo jezdivých pěšinek. No a pěknej sjezd se jezdí shora, kam se taky musíme dostat. Kvůli tomu jezdíme do hor, jsem si říkal. Šotoliny sice byly, taky výjezdy na krev, ale pěšinek jsme myslím jeli taky dost. Každopádně mě to překvapilo, jako bych byl 3 dny jezdit někde jinde. A opravdu. Kolik si myslíte, že jsme vlastně jeli spolu? Z celkových 216 km (já měl v pátek 90 km, v sobotu 87 km, v neděli 39 km) došlo k vynechání větší skupinou 86 km, což je 40% a to, to byly převážně bajkově nádherné úseky, samá pěšinka J. Samozřejmě nic není zadarmo, uznávám, že výjezd na Luž a Jedlovou se líbí málokomu. Co bylo moc pěkné bajkové a nejeli jsme to všichni – v pátek sjezd do Brtníků, červená z obce Vlčí hora, žlutá k potoku a pak trejlík v traverzu, v sobotu serpentýny z Luže, sjezd z Pěnkavčího vrchu, sjezd z Jedlové, posezení v Kocourovi!!! …. a nejvíc top celého víkendu trejlová neděle! Takže opravdu jsme nakonec měli každý trochu jiné výjezdní zasedání, jen doufám, že jsme si to všichni užili, podle vkusu každého soudruha!

Bajku zdar V.

Na výjezdní zasedání je nás přihlášeno 27. Z toho jsou 3 silničáři, ale 24 bajkerů je stále pěkné stádo. Uhlídat kompaktnost v neznámém terénu bude náročné. Abychom se vyhnuli čekání, telefonování, nahánění, čekání, telefonování, …. tak navrhuji použít aplikaci MapCatch. Je to aplikace vyvinutá účastníkem Loudání pro trasování účastníků Loudání. Data tedy někde jsou, ale ne v NASA nebo v Číně. Aplikace toho umí dost a stále se vylepšuje. Navíc pokud by vás napadlo nějaké vylepšení, tak stačí napsat autorovi a ten každý podnět vítá a případně zapracuje nebo odstraní problémy. Pro naše účely je to naprostá bomba. Každý si ji může stáhnout a nahrát si tam trasu v gpx. Po nastartování a zapnutí sledování aplikace zobrazuje polohu na mapě (podklad mapy.cz!). Takže kdo má zapnutou aplikaci, tak vidí svojí polohu a naplánovanou trasu – vidí tedy jestli je na ní, nebo kudy se k ní vydat. Ale hlavně vidí i ostatní, co mají zapnutou aplikaci, takže pokud se ztratí, tak ví, kde má hledat hlavní skupinu. Takže trasér bude mít zapnutou aplikaci. Pokud se někdo ztratí tak nevolá, nezjišťuje kde je, kde je trasér a kde se potkají. Stačí když si zapne MapCatch, tam vše zjistí a sám si zvolí cestu, jak traséra odlovit. Myslím, že je to bomba paráda a pokud já budu trasér, tak telefon moc brát nebudu a pokud ano, tak jen abych odpadlíkovi poradil zapnout si MapCatch. Ve 24 lidech to myslím vyjížďku dost zrychlí. Čas neustále zastavovat a telefonovat a nahánět se nebude.

Kdo se bojí, že se ztratí a po Lužických horách bude bloudit sám stahujte zde

Bajku zdar V.

Lokalita Lužické hory, termín 5.-7.6.2020.

páteční výlet: https://mapy.cz/s/jakusapama

sobotní výlet: https://mapy.cz/s/hezazetama

nedělní výlet: mě by se nejvíc líbilo přejet do Nového města pod Smrkem a jezdit trejly: https://podsmrkem.singltrek.cz/

pokud má někdo místní znalosti kam jet/nejet tak dejte vědět, můžeme ladit

21.5.2020 jsem upravil počet a seznam přihlášených

celková cena je 48.815,- CZK za 27 lidí  – tedy průměrně 1.808 Kč na jednoho (průměrně 603 Kč/noc se snídaní, každý pokoj jinak)

Zálohu zaplatili (do 21.5.2020):

  1. Vítek Sirotek .
  2. Přemek .
  3. Milan Javůrek .
  4. Eri .
  5. Majkl .
  6. Petr Podhola .
  7. Víčko .
  8. Bivoj .
  9. Aleš .
  10. Venca Drbout .
  11. Petr Pokorný .
  12. Jirka Zibura .
  13. Hony .
  14. Míra Doležel .
  15. Pavel Tíkal .
  16. Ondra Ludvík .
  17. Zdeny .
  18. Větrák .
  19. Větrákův kámoš 1 .
  20. Vláďa Řehoř .
  21. Dan Motz .

Zálohu nezaplatili, věřím že jedou, takže s nimi počítám

  1. Petr Šikl .
  2. Větrákův kámoš 2 .
  3. Hegi .
  4. Džony .

Odhlásili se:

  1. Kocour – zálohu neplatil
  2. Víťa Kořínek – záloha 1.000,-
  3. Kory – záloha 1.000,-
  4. Venca – záloha 1.000,-

ubytování zarezervováno pro 27 osob v Krásné Lípě, Lípa resort, kategorie hostel: http://www.lipa-resort.cz/

2x dvoulůžkový pokoj se sdílenou koupelnou = 2×3.975,- = 663 Kč za osobu a noc (Sirotek, Doležel, Tíkal, Šikl)

1x čtyřlůžkový pokoj se sdílenou koupelnou (1x palanda) = 6.505,- = 543 Kč za osobu a noc (Franta, Peterka, Zibura, Ludvík)

1x pětilůžkový pokoj se sdílenou koupelnou (1x palanda)  = 7.880,- = 523 Kč za osobu a noc (Ehrenberger, Větrovec + 2, volná palanda)

1x dvoulůžkový pokoj s vlastní koupelnou = 4.230,- = 705 Kč za osobu a noc (Mareš, Bednařík)

1x dvoulůžkový pokoj s vlastní koupelnou = 4.230,- = 705 Kč za osobu a noc (Pásek, Drbout)

1x pětilůžkový pokoj s vlastní koupelnou (čtyřlůžkový pokoj s přistýlkou) = 9.010,- = 601 Kč za osobu a noc (Podhola, Javůrek, Řehoř, Vaňura, volná přistýlka)

1x pětilůžkový pokoj s vlastní koupelnou (čtyřlůžkový pokoj s přistýlkou) = 9.010,- = 601 Kč za osobu a noc (Kubánek, Motz, Pokorný, Hegner, Džony)

Cena zahrnuje ubytování, místní poplatek, snídaně a DPH.

 

bajku zdar V.

Termín: 21.-23.6.2019

Lokalita: Klínovec

Organizace: Pavel Tíkal

 

Sepsal jsem seznam tech, co se k tomu vyjádřili.

Pokud jste se tam někdo nenašel a chcete se přidat, případně jste se našel v jiné skupince než chcete být, tak se ozvěte.

Kdo se neozval, je automaticky ve skupině nejedu.

Zdar V.

 

Potvrdili termín = jsou přihlášení = bude jim zajištěno ubytování:

Pavel T.

Petr Š.

Vítek S.

Zdenál

Hony

Eri

Kocour

Bivoj

Kory

Míra Doležel

Vláďa Řehoř

Petr Podhola + kamarád

 

Termín nevyhovuje = nejedou:

Aleš P.

Ondra L.

Stenley

Venca K.

Přemek

Nezmarské výzvy jsou stále vyšší, cíle náročnější a zejména místy až nebezpečná zvídavost je každému Nezmarovi dána. To vše nás vedlo k tomu, že jsme chtěli zkusit, zda už nám to jezdí stejně jako Jardovi Kulhavému, když je z formy. Kde jinde jej vyzvat, než na jeho domovském okruhu týden před pořádáním závodu světového poháru? Když jsem sehnal i průvodce po okruhu, který jinak není ve stráni nad Skihotelem vyznačen (aby si někteří nemysleli, že se jezdci prohání po okruzích příjemného flow), bylo rozhodnuto o místu, termínu i trasérovi.

Výběr ubytování by vydal na samostatnou reportáž, když byly poměřovány mnohé veličiny, aby se toho nakonec ujal Peťa Pokorný, který vybral Pension U Pasáčka, a dokonce v něm za příplatek zamluvil velikou bajkerskou snídani. Od té doby je pojem tzv. prasáčkova snídaně synonymem boje o kousek žvance (pravda, ti, kteří přišli na snídani o 5 minut později, zmeškali nejen žvanec, ale i boj, jako například poslední den Džony, který než tuto nadstandardní snídani za příplatek zaplatil, měl jen prázdný tác a zoufale se domáhal alespoň snídaně standardní. Nakonec jej zachránily Samíkovy klobásky, které nám obsluha váhavě vydala, neboť je úspěšně chránila před jejich zkázou – i vůči nám).

Část z nás vyrazila automobily ve čtvrtek, aby zajistila ubytování a aklimatizovala se tak, aby v pátek ráno mohla řádně vyrazit s průvodcem na okruh SP a okruhy v NMNM. Průvodce nám navrhoval jako ideální dobu na start na okruhu 8.00 nebo 9.00, což jsem vysvětloval, že jedeme z ČB a nestihneme to, že budeme večer v hospodě atd., což už bylo následně průvodcem pochopeno, doprovázejíc to větou: Aha, tak taková jste to skupina…. . Nicméně i přesto jsme jej dokázali ještě překvapit. Nutno dodat, že čtvrteční přesun byl jako vždy z ČB časově náročný, a proto první skupina, tj. já, Venca a Stanley, kteří chtěli koukat v NMNM v hospodě na hokej (teda až na Stanleyho, který se nezajímá ani o hokej, ani o pivo), museli zastavit na poslední třetinu ve Žďáru nad Sázavou, aby shlédli jak nás ve čtvrtfinále vyřadili, čímž nám naopak tým USA umožnil se plně věnovat o víkendu cyklistice. K Pasáčkovi jsme se trousili doslova jak švábi na pivo podle toho, jak která osádka dorazila, což obsluhu rozladilo natolik, že nám výčep po natočení piv do zásoby zavřela, a skupina se musela dorazit v místním nonstopu a někteří i v místním kebabu.

Okruh SP

            Páteční ráno jsme tedy po nutných fotografiích teamu na náměstí, které pečlivě uschovává rodina Kocourkova, vyrazili na Novoměstské okruhy, přičemž s průvodcem jsme se dohodli, že s ním vyrazíme až ve 12 hod., což jsme mu museli následně několikrát vysvětlit, že by se mu to hodilo víc v 13 hod., pak že by se mu to hodilo víc v 13.30 a nakonec se mu to hodilo úplně nejvíc v 14.00, protože se předtím mohl najíst a převléci. Mezitím jsme totiž stihli mnoho věcí. Nejprve jsme si dali na rozjetí pohodové Novoměstské okruhy. Červený, následující ještě oranžovým a poté modrým, vše pěkně naráz, než se sjede pod stoupací trail, trvá to v tempíčku pěkně akorát hodinku. Nicméně už zde se ukázalo, že to nebude zas až tak jednoduché, protože už při stoupací pasáži v oranžovém sebou – spíš přes sebe – lehli Alešák a pak Ondra Míka. Dali jsme si poté před obědem ještě rychle červený okruh, kde jsem sebou švihnul pořádně zase já (od té chvíle jsem již nezařadil velkou placku a přední kolo mi spravil „Velký mechanik“ až v září). Po lehkém otřesu bylo zatroubeno k obědu, ale snad špatné postavení hvězd či nepřízeň mocných elementálů zapříčinila, že nám nebylo oběda přáno, naopak pádům přáno býti mělo. Oběd jsme tedy nakonec, jak už to v našem teamu bývá, realizovali jednotlivě či v malých skupinkách na jednom místě, tj. téměř celý team se sešel v NMNM na kebabu. Odtud v 13.27 vyrazil team zpět na sraz s průvodcem. Bystrý čtenář již tedy ví, proč se to průvodci hodilo ideálně až v 14.00. Ovšem v mezidobí ti největší nedočkavci, kteří se těšili víc z ježdění než z plných břich, objevili některé pasáže SP a jali se je zkoušet projíždět, což skončilo švihem do novoměstské nemocnice, která je moudře postavena hned u ústí cyklostezky z okruhů, a zašitým Honyho loktem, který tak chudák přišel o polovinu okruhu. K jeho cti je nutno dodat, že dojel zpět a zbytek s námi hrdinně objel (myslím, že to muselo bolet jako čert a já bych měl po ježdění).

Zatímco byl Hony podrobován lékařskému zákroku, tak průvodce s námi vyrazil na okruh. Již po první překážce se mu náš spolek nesmazatelně vryl do paměti, když klády jsme sjížděli tak, že někteří experti byli schopni sejmout hned 4 další Nezmary naráz. Průvodce s hlavou v dlaních nevěřícně doslova čuměl se slovy, tak to jsem ještě neviděl, a to tu byli různí mistři. Následně nás provedl celým okruhem se všemi slavnými překážkami (Rock n´roll, Mitas choice, Rock garden, Vertical drop a další), mně však nejvíc utkvělo v hlavě to, že to zejména nešlo vyjet. Mnohým z nás to nešlo sjet (celé to nesjel nikdo), to jsem předpokládal, ale že to ani nikdo nevyjede, to byl šok. Nicméně zajímavé bylo, když jsme pak o víkendu sledovali, jak to vyjíždí a sjíždí 11 letá děvčata. Způsobovalo to mezi námi rozpačité škrábání za ušima. Popravdě si myslím, že bych to po pár pokusech dřív sjel, než vyjel.

Po jednom okruhu jsme se s průvodcem rozloučili s takovým zvláštním pocitem a raději jsme se vydali mimo okruhy do volné přírody, kde se cítíme bezpečněji, což se potvrdilo, neboť pádů rapidně ubylo. Vyjeli jsme na Paseckou skálu (na tu jsme tedy vyšplhali) a poté krásnou kamenitou a těžkou cestou sjeli na Podmedlovský mlýn a k Medlovu, který jsme severně objeli a zpátky jsme se napojili na oranžový trailový okruh a poté modrý a pak každý jak uznal za vhodné do NMNM, přičemž pár skupinek si různě vybralo různé hospůdky, kde si daly se zapadajícím sluníčkem pivko, případně i večeři. Většina se pak sešla v Kozlovně, kde řádně zhodnotila kolem půlnoci při pivech a paňácích akci, a následně na kolech vyrazila teprve do cíle.

Cesta k hrobům

            Na sobotu jsem připravil výlet kolem Dářka a po vrcholech Novoměstska s cílem ve Žďáru a návratem vlakem, jenže to by nebyli Nezmaři, aby plán nevytrolili s tím, že vlakem nejedou a nadto, že je v NMNM jejich oblíbená skupina, o kterém jsem sice nikdy neslyšel a dlouho jsem je podezíral, že je to jen žert (kdo by taky věřil historce, že se půjde na Kastról), ale Ondra Ludvík byl takový nadšenec tohoto rozkládačského plánu, že mi ukázal i plakát se skupinou Debustrol (nebo jak se to píše). Tedy došlo k rychlému přetrasování s tím, že jsem se snažil skloubit dva metalové požadavky dohromady, tedy metalový koncert a výlet k hrobu. Druhý požadavek mě lehce překvapil, nicméně vyloženě mě šokovalo Petrovo zdůvodnění, jedná se totiž o jeho hrob! Takže je nezbytné vědět, kde bude ležet a kam my budeme jezdit. Chápete, že ani s jedním se v původním plánu nedalo počítat, takže ač se provázání podle mého povedlo, stejně v průběhu cesty v jednom úseku bylo slyšet mrmlání na zbytečné šotolinové pasáže.

Nejprve jsme tedy nabrali výšku na stoupacím trailu a vyrazili objíždět cestou necestou oba rybníky Třech studní, tj. jak Medlovku (zde se přiznám, že jsem úplně netrefil myšlenou cestu, ale nově určená byla ještě lepší a ještě nezmarovatější, než původní), tak Medlov, kde jsme poskakovali po jeho kořenitém břehu, po pláži jej objeli a křížovou cestou se dostali zpět do Třech studní, odtud po bajkové modré na Fryšavský kopec a k památníku partyzánů a poté kolem skutečného pramene Svratky, který jsme však v nadšení z jízdy z kopce o 20 metrů minuli, abychom se nad Cikhájí s krávama fotili a za Cikhájem přes památník partyzánské brigády M. J. Husa přejeli (jsme přeci Jihočeši – někteří) a přes Škrdlovice dosáhli Velkého Dářka. Vyjeli jsme nahoru k Račínu a po žluté sjeli pěknou cestičkou zpět k Dářku. Tady se ozývali hlasy, že by bylo pěkné se stavit za chvíli v obci, kde točí výborné pivo a dobře vaří. Kocour mi dlouho nechtěl věřit, že i když s ním naprosto souhlasím, že tento minipivovárek, kam jinak rád jezdím, je v Račíně, z kterého jsme právě odjeli. Cestou kolem Dářka na dřevěných lávkách přes národní přírodní rezervaci Velké Dářko jsme se zastavili a botanicky zkoumali místní mokřady a jejich vzácnou flóru. Dokonce Ondra Ludvík, jsa nastávající novomanžel, pojal potřebu se pro svou milovanou Kláru vyfotit uprostřed mokřad čichajíc ke květině. Přestože byl fotograf rychlý jak pistolník na divokém západě, málem došlo k neštěstí, neboť nám začal klesat (Ondra). Poté jsme se po šotolině a krátkém asfaltovém úseku dostali do Krucemburku, kde má hrob malíř J. Zrzavý (po němž je v obci pojmenováno v podstatě všechno) a kde má tedy – jak již nyní víme – hrob i Petr Pokorný, po němž není v městě pojmenováno zatím nic, ani ten hrob jsme dobrých 20 minut nemohli najít, resp. Petr jej našel asi 10x, přičemž u poloviny z nich se nechal vyfotit, že je to on. Protože i zbytek mužstva byl po procházení hřbitovu poněkud rozladěn bezcílným blouděním, sehrál na nás Peťa přesvědčivou scénku, že hrob právě našel, že to má uloženo atd., čímž všechny potěšil, že jsme hrob našli a mohli jsme na oběd. Jen co jsme v hospodě sedli, dorazil Stanley, kterého jsme úspěšně setřásli před 3 hodinami. Po intenzivní rubačce jsme mu tedy nadělili 5 minut. Posilněni obědem jsme se vydali na náročnější cestu zpět, která vedla nejprve po asfaltu cestou brigády M. J. Husa do Vojnova Městce a poté cestou necestou k druhé straně Dářka, kde jsem lehce zakufroval – k nevoli Venci Krutiny, kterému jsem neprozřetelně dal plán cesty ráno do navigace. Následující poctivá 7 km kořenovka skutečně prověřila kola, nohy i ruce mužstva, neboť lehká nebyla a vedla po celém severním břehu Dářka. Za poznamenání stál Vítkův trialový přeskok 1,5 široké a 1,5 hluboké strouhy, průjezd nudapláží, na které nikdo nebyl a ani Ondra L. se nechtěl vykoupat a v závěru vysvlékání Ondry Míky. Výjezd po louce do Škrdlovic, kde jsme se napojili na červenou, abychom ji drželi přes Tisůvku (pořádnej kopec s kameny nahoře) na Žákovu horu (pořádnej kopec bez kamenů), pod nímž je turistický pramen Svratky (je hezčí a upravenější než skutečný, jak už to tak v realitě bývá). Zde se začalo mužstvo trhat. Po Kocourovi nás opustil Samík, aby jej po vystoupání na Devět skal následoval Ondra Ludvík a spol. s argumentací, že se musí připravit na koncert Debustrolu. Tolik k tomu, až bude v následujícím zbytku roku část mužstva plivající plíce či mokrá jako hastrman uvažovat o zkrácení cesty. Zbytek si tedy pod zataženou, ale stále nepršící oblohou sjel těžký kamenitý sjezd po žluté, aby se znovu vrátil na kopec a po červené pokračoval na Lisovskou skálu, poté na Malinskou skálu, snesl kolo dolů a pokračoval na Dráteničky a k monumentu Radka Jaroše, který – a to je zajímavé – vylezl tyto kopce bez použití kyslíkového přístroje. Na tomto jednom z nejmalebnějších výhledů Vysočiny jsme se chvíli kochali a poté po zelené sjeli do Kadova, kde jsme se občerstvili pivkem a po žluté dojeli opět na Medlov, abychom opět dali blátivý kořenitý břeh, kde se mi podařilo, že za mnou spadl mostek a tak překonávání desetimetrového blátivého úseku úspěšně vedlo k odpárání poloviny skupiny (tohle by měli vyučovat proficyklisty, kterým nejde odjet pelotonu). Pak jsme ještě prohlíželi místní sochy (Výr, Krbový mužík, Dlouhý, Široký a Bystrozraký) a zadem po zelené dojeli do NMNM. Zelená je také pěkná a rychlá a Eri na půjčeném skorofatbajku byl cestou neobyčejně hravý. Večer jsme zakončili většinově opět v Kozlovně a vyslechli si i chlapce, kteří byli za kulturou na zmíněném koncertě.

Bajkování za UNESCEM

            Na neděli nám zůstala Santiniho Zelená hora, a protože většina Nezmarů je kulturně založená (někteří barbaři to však zabalili a jeli domů) a mně zbyla ještě krásná a rychlá flow cesta do Žďáru, bylo rozhodnuto. Za nejhezčího dne celého víkendu bylo svezení po zelené k Piláku opravdu parádní a pohled na nezmarské dresy letící přes 60 km/h po luční pěšině byl jak z reklamy na bajk. I pěšina ze Světnova podél rybníka Strž do Stržanova byla krásná a příjemné posezení na břehu Piláku s pivkem a burgrem vypadalo přímo idylicky. Samozřejmě ještě ve frontě na pivo nás dojel Stanley, kterého jsme nekolegiálně ve sjezdu trhli (jak ty to děláš kamaráde, takovej radar!). Na břehu jsme se ještě vyfotili na hranici zemí Českých a Moravských jak se lvem, tak orlicí. Po občerstvení jsme vyšlápli na Zelenou horu, prohlédli vnitřek a pěknou pěšinkou po modré vyjeli ze Žďáru, dojeli na Harusák a už lehce potrhaná skupina sjela ke Skihotelu. Já s Majklem, který hrdinně jako poslední neopustil trackmakera, jsme objeli ještě černý trail, abychom to měli komplet. Poté jsme se již jen po cyklostezce došmrdlali do NMNM k autům. Potlučení, ale pěkně vybajkovaní a spokojení jsme poznali mnohá zajímavá místa tohoto kraje na pomezí Moravy a Čech, kam se mnozí ještě vrátíme (viď Peťo).

 

Bivoj