Rubriky
Květen 2024
Po Út St Čt So Ne
 12345
6789101112
13141516171819
20212223242526
2728293031  

Účast: Alespoň na chvíli nazuli běžky tito Nezmaři: Ondra, Honza, Eri, Aleš, Petr P., Kory, Pavel T., Víčko, Samouš, Kocour, Přema, Dan Motz, Ondra M., Vláďa, Jirka V., a celý víkend s námi strávil též Hony s Honzíkem, kteří nám vozili věci autem (děkujeme) a podnikali výlety bez lyží, neb Honyho záda jsou churavá 🙁 Účast mohla být i větší, ale Vítek K. testoval, zda jsou plané neštovice už jen planou hrozbou (zjistil, že ne) a Vítek S. zjistil, že ani Omikron není konstrukt farmaceutických firem…

Pátek: 62 km, Železná Ruda – Modrava, https://mapy.cz/s/kajepofaro

Před letošním rokem jsem učinil jednu velkou chybu, a sice že jsem si přečetl reporty z minulých let a zaujala mě má vlastní 😉 úvaha z roku 2019, zda délkový rekord 132 km může být překonán. Takže si to pojďme říct hned zkraje: MŮŽE! Chce to ale trochu umanutosti 🙂 Již v týdnu před přechodem, kdy bylo jasno, že se sněhem to bude dobré, jsem poměrně dlouhé chvíle trávil v práci čas vymýšlením, kde trasu akceptovatelně prodloužit a jak a koho na prodloužení nalákat. Již při debatě kde se necháme v pátek ráno Damaškem vysadit, se skupina pro můj plán v základu rozdělila a Ti, co si to chtěli užít tak nějak normálně (více zastávek, pivíčko, kafíčko, opalovačka a tak) se oddělili na Gerlovce a potencionální psychopaté jeli dál za Železnou Rudu. Brzy ale i v této skupině bylo lehce rozpoznatelné, že ne všechny kusy z užšího výběru jsou svolní k patologickému přístupu k trávení volného času… A jak to asi mohlo dopadnout? Vystříbřila se skupina já, Eri, Honza a Aleš, přičemž i Aleš už ke konci pátku odmítl mou důmyslnou prodlužovačku s tím, že “by se mu to líbilo ten den snad až moc”. Takže já jen s elánem a vstřícnou hlavou, Honza (more is more) a Eri, co považuje jídlo za ztrátu času k výkonu 🙂 Musím však chlapce pochválit, že mi neházeli klacky pod nohy a jen se divili “kam že je to ještě chci táhnout”. Škrarohlídské úvahy, zda je to třeba ještě prodloužit, jsem však nezaznamenal vůbec, muhehe. Byli dokonce tak hodní, že na mě čekali, neb jsem byl ve skupině nejslabší. Mohli jsme se tak asi na 50 kilometru dozvědět, že úsek Rokyta-Modrava (několik stojek na závěr) byl Eriho dětských chlebíček, když se tehdá rodinka rozhodla vydat na Modravu (ježí se mu chlupy ještě dnes). S Honzou jsme při šlapání stromečkem uzavřeli, že to lecos vysvětluje 🙂

Sobota: 71 km Modrava – Stožec, https://mapy.cz/s/cuvopodeju

Chlapci z psycho skupiny věštili v pátek můj sobotní pád a na počátku dne při cestě na Březník jsem měl skutečně celkovou tělesnou slabost a hudroval: “CTS na pátým kilometru, no potěš prdel”. Časem se mi to však zase rozjelo a když jsem v průběhu výletu seznamoval hochy s plánem, tak i Eri ho označil za “dost ambiciózní”. Na konci Vlasatý nad Borovkou jsme měli 35 km a já začal pochybovat, jestli další prodlužovačky budou realizovatelné. Stala se však nevídaná věc, Eri akceptoval oběd ve Strážným (!!!) na kterém skutečně OBĚDVAL. Vlastně mě to nemělo tolik překvapit, neb jsem ho už v pátek na 55 kilometru viděl jíst dva lískové oříšky, z čehož jsem měl vysledovat, že i on se snaží energetický příjem a výdej udržet vybalancovaný. Ve Strážným jsem vybral dietní restauraci EURO ASIA Strážný, kde si Eri dal smažené nudle s pekingskou kachnou 😉 Potom ale prohlásil, že se kachna musí vyjezdit a že půjdem ještě na zmrzku (opravdu jsme si jí dali) a ať nepočítáme, že to bude vyjeté za chvilku. Plán prodloužit “za každou cenu” byl tedy schválen a dali jsme se do prošlapávání stopy na bobří hráz a stržený most přes Řasnici, z Mlaky jeli schválně napřed na Kamennou hlavu a až pak na Krásnou hůrku, ze které jsme schválně minuli odbočku na Stožec a jeli do Nového Údolí. Ve Stožci však bylo vidět, že to 70 km nehodí a tak jsem vytáhl svou teoretickou přípravu a navrhl jet Bonnarovu cestu a udělat pytlíček nad Stožcem. Tehdy chlapci lehce zamrmlali, ale já se vydal na cestu a oni by přece sami do Stožce nejeli… Tento úsek s námi absolvoval i Peťa P. který začal svého rozhodnutí, nejít v Údolí do hospody a oželet vlak, hlasitě litovat, ale to pravé Honzovsko-Eriovské mělo teprve přijít. V půlce pytlíčku na rozcestí se ukázalo, že to 70 stejně nedá, s čímž jsem se já smířil (nejsem psychouš!) a točil do Stožce, což však Honza rázně zarazil: “Teď už kurwa to sedmdedé dáme, jedem na druhou stranu 1,2 km a stejnou cestou zpět, utéct si to nenechám”. Peťa jen hlesl: Musím taky? a Honza ho blahosklonně propustil. Na mě už to bylo nějaký dlouhý, špačkoval jsem a Honza jen: Ještě 400 metrů, ještě 100 metrů. Nakonec zastavil a otočil směr stejnou cestou zpět, což však ignoroval Eri se slovy: Já to ještě nemám, musíme ještě dalších 200 metrů. No taškařice na 68 kilometru velká. Za počínající tmy jsme misi “70” splnili, aby nám Kory v hospodě oznámil, že on jel do Německa a “má asi tak neměřených 80”. Vodu z Dunaje nepřivezl, i když ho měl na dohled 😉

Neděle: 35 km, Stožec – Nová Pec, https://mapy.cz/s/hobasepobe

Na neděli chlapci u chytré vody večer vymysleli, že se pojedeme k Medvídkům na Hůrku, ale já chtěl stihnout vlak ve dvě a dlouhý úsek backcountry se mi jet moc nechtělo a tak jsem je uchlácholil prodloužením o slepou zajížďku do kopce na Plešné jezero a přidáním kopcovitého pytlíčku za Říjištěm v masivu Smrčiny. Na odysseu se s námi už zase vydal Aleš a rozhodnutí zcela jistě nelitoval. U Plešného jezera to byl fakt romantický TOP a při sjezdu hodil Aleš efektní harakiri pád a narazil si rameno až tak, že nemohl zvednout ruku. Kladivovat mu šlo také hůře, takže při stojce v masivu Smrčiny už od něj zazněla slova z ranku peprného (ženské přirození). Uklidnil se až při ujištění, že oběd stíháme a tehdy se nám vrátil starý Eri: Já s váma na oběd nejdu, ještě tu pojezdím po loukách 🙂 Eri má tedy kilometrů asi nakonec nejvíc, ale asi ne o moc, neb byl naprášen chlapci, že byl viděn, jak nejezdí, ale opaluje se! Krásný sjezd do Pece po zelené louce jen s pruhy sněhu tradičně ukončil nejlepší zimní akci s výsledkem: Nový rekord oficiálně naměřen činí 168 km.

Hned v pondělí posílal Honza tip na prodloužení zbytečně krátké nedělní etapy o trasu Zadní Zvonková – Sonnenwald – Moldaublick – Grünwald – Vítkův Kámen – Pasečná. Že bychom někdy dojeli až k hrázi Lipna? Peťa P. psal, že by se mu splnil sen: 3×70. Tak příště, boys!

2 Responses to “11. ročník – Přechod Šumavy 11.2.-13.2. 2022”

  • Honza L.:

    3 x 70 se stává i mým snem. Příští rok už navíc nebudu tolik litovat svoje lyže, takže nezbývá než si přát jen trochu více té sněhové nadílky.

  • Ondra:

    A že první etapa se jízdou přes Pancíř natáhne přes sedmdesát velmi jednoduše není třeba pochybovat 😉

Leave a Reply