Archive for Leden, 2017
30 ledna, 2017 | 
Author: Ahoj, organizátor této povedené akce nás všechny zve na závěrečný večírek – občerstvení, fotky, … pěkná akce pro setkání a probrání zážitků nejen s kolem.
Akce je vhodná zejména pro ty, co se nenajdou v seznamu úspěšných účastníků. Není možné, aby se jim akce nezalíbila, takže je jistota, že příští rok už v seznamu budou!
Večírek bude 11.2.2017, místo bude upřesněno.
zdar V.
Hoši, hoši. Původně jsem ani report psát nechtěl, ale pak jsem si řekl, že bude dobré, když v zimě na našich stránkách nebude překolováno, neb i jinými aktivitami je živ Nezmar. Definitivní rozhodnutí padlo při zjištění, že poslední bruslařský report je z roku 2014 (viz sekce Nordic skating). Jo nordic skating, je vskutku disciplína vyžadující VELMI specifické podmínky. Celý dnešní výlet o tom mudroval Honza. “Musí bejt zima a to jako dlouho, ale zase nesmí sněžit, což se se v zimě dá dost těžko skloubit.” Ano, je to tak, ale i když zážitky přichází ve větších intervalech než je obvyklé, jsou jedny z nejkrásnějších a nejoriginálnějších a investice do nordických bruslí se prostě vyplatí. Je to na celý život a “chleba nejí”.
Ale popořádku.
Po několikadenních mrazech na přelomu roku a následném vydatném sněžení jsem myslel, že je s bruslařskou sezónou ámen, ale ono to chce prostě jen líp hledat. A to místo se letos jmenuje Týn nad Vltavou. V době sněžení tam ještě “ohřátá” voda z Hněvkovický přehrady nebyla zamrzlá a zatuhly jí až další dlouhodobé mrazy. Dal jsem chlapcům echo a k mé radosti jsme v pěti obsadili auto. Zřejmě už polevuje nedůvěra k bezpečnosti tohoto sportu a jak jsem dnes četl chlapcům z příbalového letáku k vyprošťovacím bodcům: “Dospělý, opatrný a zdravý bruslař se nemusí nedobrovolné koupele bát. Pokud je připraven, vyvázne snadno a s dobrodružným zážitkem”. 🙂 A my připraveni jsme. Testovací hůl Gandalfa bílého vozíme stále s sebou, víme co a jak se má testovat a vždy opravdu jdeme jen tam, kde víme, že nás to unese. Vyprošťovací bodce máme všichni bez výjimky na krku, házecí lano a suché oblečení v igelitu v batohu. Až na Aleše – batoh nevozí, občerstvuje se od ostatních a zmrznout ví, že ho nenecháme. Velký pokrok učinil aspoň bodcích – už chce mít bodce vlastní a ne si je, až když je ve vodě, půjčovat (viz: http://www.bknezmar.cz/?p=1521 ). Takže opravdu nejsme žádní hazardéři a náruč pro další náruživce je otevřená.
Od Silvestra roku 2013 se změnilo to, že se nyní koupeme v ledu rádi a dobrovolně, takže jsem si s sebou do batůžku přibalil plavky a sekerku. Dírečku jsem si udělal hned na začátku, aby jsem se následujícím bruslením zahřál. A také bych klukům neupřel radost se do mě a mých tělesných proporcí trefovat a radit mi, že až “s cigárem v hubě by to teprve byly ty pravý pohodový fotky” atp. 🙂 Po koupeli (škoda že není z fotek moc poznat, že dírka byla jen malá, a tělo je vidět skrz led) jsme se do toho na nordikách tempově obuli a hošani na kanadách brzy poznali, jak moc to na nich jede pomalu. Dlouho jsme však tempo nehrotili a za občasného focení, projíždění přítokových potoků, jsme dojeli až k hrázi Kořenska (vyrovnávačka k Hněvkovické přehradě), kde po důkladném testování holí Gandalfa bílého přibruslili skoro až ke koruně hráze, což byl opravdu překrásný pohled. Na zpáteční cestě jsme se “my zvířátka” na soutoku Vltavy a Lužnice “dohodli”, že dojedem až do Kolodějí nad Lužnicí a to i přesto, že Lužnice byla celá pod sněhem. Přibruslovali jsme na náledí u břehu, slovo expedice začalo nabývat právého významu a slovo bruslení lehounce ustupovalo do pozadí. Nicméně přes menší nechuť kanaďanů jsme cíl dobyli a nakonec si zpestření bruslením mezi vrbičkami u břehu užili.
Nazpátek jsme do toho zase šlápli, tentokrát v pravém cyklistickém háku, ve kterém se mi Hony i malinko přidržoval za zadulku, aby se skupina, pro kanaďany neakceptovatelným tempem, nerozpadla. V cíli jsme měli 24 km pohodového výletečku, který jinde než na bruslích opravdu nezažiješ.
GPS: http://www.movescount.com/cs/moves/move140291481
O.
P.s. Jestli si letos klucka ještě sklouznem nevím 🙁 počkejme co přinese příštích pět dní.
Trasa: 27 km, po Zátkovo nábřeží, nádražní lávka, kolem baseballového hřiště k odkalovací nádrži, Staré Hodějovice, roklí kolem Hodějovického potoka, kolem zahrádkářských chatek, červená do Hůrky, přes Chlumek do Klukova, kolem rybníků na modrou do Trocnova, Ostrolovský Újezd, po zelené NS “Totalita rozděluje” do Borovan a do Sýmalky.
Výškové metry: ??? m
Účast: Hony, Vítek, Tiki, Banán, Stanly, Šiklín, Venca, Kosa, Lojza, Tuča
Pád: Tiki – 2x, Venca (oba pád do Hodějovického potka)
Defekt: Venca (prasklé vodítko přehazovačky při pádu)
Trackmaker: Kosa
Komentář: Deset Night Riderů stojících na startu již ví, že dnešní trasa nás zavede do Borovan. Dnes se jedná jak o nadprůměrný počet účastníků vyjížďky, tak o netradiční destinaci, ze které se budeme vracet vlakem, což je za tuto sezónu teprve podruhé. Podmínky jsou stále ryze zimní, mrazivo a zasněženo. Znovu půjde o prověření technických dovedností všech zúčastněných. Vyrážíme tedy do šera velkoměsta, míjíme nespočet kluzišť vyšornovaných na zamrzlé Malši, dokonce jedno nasvícené reflektory hned naproti soudu. Nádherná podívaná na zápal amatérů prohánět puk po ledě. Míříme dále k nádražní lávce na jejímž prudkém nájezdu jedinci lehce chybují, první tlačenice je na světě. Cesta kolem odkalovací nádrže probíhá hladce, krátké čekání na louce před roklí Hodějovického potoka a máme tu konečně kořenový singlík jak ze žurnálu. Tuča prověřuje led na potoce, snaží se projet trasu po ledu, koryto potoka je ovšem až příliš zarostlé. Postupně dojíždíme do úzké pasáže těsně před prkennou lávkou přes potok. Chce to jet na srdcovku, za chyby se tu platí. A teď přichází ona v titulu zmíněná mordparta. Tiki zdolává první zúžení, přijíždí k druhému, kde zaváhá, vycvakává nohu doprava, ale zde již dávno není pevný břeh, ten z jara vzala velká voda. Následuje pád do bezmála dvoumetrové hloubky až na samé dno rokle. Chvíli konsternovaně koukáme na celou akci, než Kosa vyběhne na záchrannou akci. Tiky žije, ještě ani není z rokle veku, když přijíždí Venda. Je to neuvěřitelné, padá před našimi zraky do rokle o pár metrů dříve, již na prvním zúžení. Kosa znovu vybíhá zachraňovat, nemá to daleko, je stále na dně rokle. Chvilka jak z hororového filmu. I Venda žije, jen jeho bike, přesněji vodítko přehazovačky utrpělo šrámy. Po Kosovo pokusech o opravu se jal Venda zakročit a část vodítka ulomil. Naštěstí ani jeden z pádů nezpůsobil zúčastněným závažné újmy jak na zdraví, tak na technice a po chvilce vzrušení mohli všichni pokračovat dále. U Klukova se oddělila sekce vracející se zpět do ČB po ose. Vstříc Borovanům pokračovala již jen šestice statečných. V závěru si ještě jednou ustlal na uklouzané polní cestě Tiki, je to holt tvrďák, jen rokle mu prostě dnes nestačila. Vítají nás Borovany, hospoda Símalka a ve dveřích vrchní se slovy: “Tak zase po roce?” Parádní posezení u půllitru Bernarda rozličného druhu, klobásky a toustů. Vítka chytá neklid, vlak tu bude co nevidět. To znamená, že máme ještě asi tři čtvrtě hodiny čas, který věnujeme objednávce petky nefiltrované dvanáctky. Zbývá poznat, z jaké strany přijede vlak mířící do Budějovic, kdo by to byl řekl, je to přesně ta druhá. Následuje lehká komplikace při výstupu z vlaku na hlaváku, dveře co se mají otevřít jsou zastavěny našimi koly. Vyřešeno a jde se na tradiční jízdu Eskalátor Gangu. Perón, schody, hala, dveře, schody, podchod, eskalátor. Pěkně rychle, aby podřimující ostraha nestihla zasáhnout. Zápisem prošel Banán, Tiki dnes počtvrté zaváhal a zkoušku nesložil. Esklátor si musí zopakovat příště. Protože jsme ještě neměli dost, vedla naše cesta do Džin Baru, ve kterém jsme se shledali s rozzářeným Větrákem. Plznička na závěr patřila mordpartě, Eskalátor Gangu a všem Night Riderům.
Hony
Rok se s rokem sešel a díky Přémovi jsme opět dostali šanci strávit víkend na faře na Kvildě. Tradiční složení ze zasloužilých Nezmarů a jejich přátel bylo doplněno námi mladšími (jak se později ukázalo rozhodně ne vytrvalejšími) Nezmary, Nez marnými ženami a kopicí Nezmarčat. Ač jsme loni nevěřili, že by mohly kdy být ideálnější podmínky, i letošní leden ohrnul nos nad globálním oteplením. Zima jak v Rusku, sněhu spousta a ideální předpověď sluníčka přes den.
Sjeli jsme se v pátek po práci a hned vyrazili unavit chamraď na večerní lyžování. Zahřívali jsme se jako loni, především pocitem ze šikovných dětí a okrajově i Stroh grogem. Pestrosti přidali Banáni na sněhu, vč. Tuto di tutti Banani na snowboardu. Jedna lampa nočního osvětlení sjezdovky se začala povážlivě hýbat a k nám přibližovat, nebyla to závada, nebyl to rum ani Johnnie Walker, byl to Johnnie Runner (Honza Běžec). Krásná noc, hvězdy, třpitící se mrznoucí (asi) vlhkost ve vzduchu. Paráda. Ze zajímavostí večera ještě zmíním láskyplnost žen (k nám či dětem, těžko říct), které nás vyslaly na průzkum do kvildských hospod. Tam nás nekompromisně v deset začal pán vyhánět s tím, že od půl nenalévá a nejpozději v 11 končí. Pivo a kořalka pro něj na účet náš znamenala, že jsme ho o hodinku či dvě později přemlouvali my, aby už konečně zavřel a přestal nás nalévat, protože musíme jít a on JET domu 🙂
Velkorysé byly i sobotní plány Majkla, které by zaskočily i lecjakého dospělého znalého mapy. Děti naštěstí nic netušily, večer i ráno je totiž zajímalo jen heslo na wifi a kde mají nabíječku. Skupina A vyrazila čile směr Prameny, Černá hora, Filipova Huť (oběd) s tím, že když nezvládnou dojet na Kvildu po svých, stahne je skupina C autem. To by ale nebyly děti Nezmarů, aby si to neprotáhly ještě přes Horskou Kvildu! 26 km, parádní výkon! Kde se to v nich bere,když jenom paří?! Skupina B vyrazila na Bučinu, kde byla také velmi rychle. Počasí přálo, Alpská vyhlídka dostála svému jménu. A ten žahour co tam měli, mňam! Skupina C pro některé prvními krůčky na běžkách vyrazila směr Březník a pak odvážně zahnula do kopce vstříc skupině A. Došlo vše, co mohlo a mě došlo, že lepší bude se vrátit…Ostatně, o této trase jsem se svého času dost rozepsal 😉 Skupinky i osamělí jezdci se sešli porůznu (Eri podle všeho tak 70 km s návratem do půl třetí) zpět na Kvildě. Povedený den zakončil každý podle chuti, vesměs v pekárně či pivovaře, případně u stánků na levnou krásu. Na ubikaci se totiž chystal (opět) kytarový večírek a zde se také ukázalo, jak každá další generace vydrží méně než ta předchozí. Za omladinu se tak účastnil mj.hvězdář, čtenář, hodinář a DarthVader, postupně (a potupně) jsme mizeli do pelíšků, zatímco druhý stůl pěl jak na Portě, chrlil vtipy a vůbec. Pěkná byla i historka jak se Subaru trefilo mezi stromy a až velkojeřáb si za bratru 7,5 litru dovedl poradit. Ale i my jsme si zablbli a zabékali, moc pěkný to bylo. A Přémo, ještě jednou všechno nejlepší k narozeninám! Radost být členem takových partiček.
Nedělní den byl určen pro kratší výlet, abychom stihli předat objekt a vyrazit k domovům. Skupina A na Bučinu, skupina B na Horskou Kvildu. Někdo se vydal i na sjezdovky, Kory sám nevěděl kudykam (víme jen, že neodolal hřbitovu na Knížecích Pláních), starší jezdili, jako v sobotu, po různých trasách v okolí, ale všichni se nakonec shledali, poklidili a rozloučili.
Díky všem za účast a příspěvek ke sportovním výkonům i dobré zábavě. Snad tedy zas příště.
P.S. a pokud vše klapne, tak by mohl krásně vyjít i Přechod Šumavy..
Další lekce byla vyjímečná v několika ohledech:
– letos jsme se sešli už po čtvrté, stejně jako za celou loňskou zimu, a to je teprve leden!
– konečně nás navštívil velký učitel! A bylo to znát, poradil, ukázal, vymyslel nové překážky …
– Hony dorazil ale byl zase odvolán. Možná zasáhla prozřetelnost, která ho nepustila na překážky bez helmy, kterou si zapoměl doma (i když na dílně bysme mu nějakou pěknou oranžovou našli 🙂 )
– nepořídili jsme bohužel záznam, takže alespoň textem: soustředění před jízdou, nájezd k překážce, pěkně v klidu, srovnané tělo i hlava, těžiště uprostřed kola, pohled mírně za překážku, chceš ji přece přejet a ne jen na ni vyjet! nohy i lokty mírně pokrčené a vytočené ven, rovnováha je tvé druhé jméno, jeden prst na brzdách, nášlapná noha v pozici 2 hodin, a už je to tu! šlápnutím a přenesením váhy na zadní kolo zvednout přední kolo na 2 palety, v tom okamžiku vrátit nášlapnou nohu zpět na 2 hodiny, přenést váhu na přední kolo, šlápnutín a odrazem dostat přední kolo na 3. paletu a zároveň zadní na 2. paletu, zadní kolo převalit na 3 paletu, přední už sjíždí na 2. paletu a už si přibržďovat, těžiště při sjezdu na podlahu ze 2 palet mírně vzadu, stále na brzdách, ale nášlapná noha v tahu samozřejmě na 2 hodinách, přední kolo už je na zemi, ale tam ho čeká trámeček cca 5 cm vysoký, nášlapem přes něj, ale stále na brzdě, zadní kolo padá na zem těsně za palety, nášlapná noha rychle zpět na 2 hodiny, 5 cm před předním kolem číhají 2 palety, klasika nášlapem na ně hodit přední kolo, přenesení váhy, nášlapná noha zpět, zadní kolo přenesením váhy nahoru a rychle na brzdy, čeká zatáčka vlevo, přední kolo těsně u hrany, a hned mezera, nášlapná noha v tahu a samo sebou ve správné pozici! a už zvedá přední kolo, zadní nadlehčit přesunutím váhy, a zase rychle za sedlo a natažené ruce, následuje sjezd na zem, vše se vešlo do pár vteřin a už následuje odjezd za potlesku přihlížejících! Peťo, nezapomněl jsem na něco? Jestli ležím na zemi někde v půlce tak asi ano 🙂 Peťa předváděl a radil, Pavel a já jsme se snažili se střídavými úspěchy zhmotnit.
Trasa: 37 km, Švábák, zelená na Třebín, Kaliště, kolem Závrat na Dvůr Koroseky, mezi rybníky a přes trať na Koroseky, Rozinka, Vrábče zastávka, tři brody, U Cáby, pod el. vedením na Kroclav, Zahořice, okolo Vrábečského potoka na červenou k Vltavě, do Boršova, k Plánskému jezu, Rožnov, kolem Meťáku, po strzce kolem Vltavy až do Čéčovky.
Výškové metry: ??? m
Účast: Hony, Vítek, Tiki, Šiklín, Kosa, Jakub
Pád: Tiki
Defekt: nikdo
Trackmaker: Kosa
Komentář: Protože během minulého týdne trochu chumelilo, vyráželo se v úterý do tmy plné sněhu. Teplota kolem -4°C nebyla tak zdrcující jako minule a odpor sněhu, který i rovinu přetavil na stoupání, vydatně zahřál a vymáčkl ze všech snad i krůpěje pout. Zmrzlý podklad překrytý prašánkem doslova katapultoval Tikiho kopýtka směrem k obloze, a to na kole nejel, chystal se jen obejít závoru lomu za Kroclovem. Bylo tedy zapotřebí více než jindy, citlivě zacházet nejenom s brzdou a řídítky. Jízda po zasněžených loukách proškolila všechny v řízených powerslidech, Kosa si je dával samosebou i v místech, kde tomu podmínky samy nenapomáhaly, náramně si to užíval. Kupodivu se jiné pády nekonaly a dokonce jsme sklidily pochvalu z úst Tracmakera za výrazně lepší techniku oproti letům minulým. Vítek tedy zprvu přemítal o tom, zda to vůbec pochvala je, nebo se ho má dotknout, že před tím byl kopyto. Vše se hned vyjasnilo, jednalo se o pochvalu. Mimochodem vyjížďky této délky a náročnosti jsou pro mnohé výzvou i v letní sezóně. Ovšem pro Night Ridery s SBS průpravou to není žádný problém.
Příští vyjížďku 24.01.2017 bychom rádi nasměrovali do Borovan a vrátili se vlakem, který jede ve 21:32 a v ČB je 21:52.
Hony
Rozhodl jsem se po uplynutí minulého roku trochu si zabilancovat a vzhledem k tomu, že existují statistiky z cyklo sezony, tak se chci s Vámi ve stručnější podobě podělit i s tím, co se dělo v teniskách.
Nejprve tedy čísla
Za minulý rok jsem naběhal 2605 km, dělených mezi silnici (2076 km), kopcovité traily (476 km) a závěrem roku i dráhu (53 km).
Měsíčně jsem nejvíc naběhal v říjnu, při přípravě na maraton a to 343 km. Nejméně pak v srpnu 173 km. Letní počasí a dovolená mě sváděly k jiným činnostem :-). Týdenní maximum bylo 94 km.
Absolvoval jsem celkem 45 závodů, z toho 13 v rámci Jihočeského běžeckého poháru a dalších 22 mimo pohár. V rámci těchto závodů jsem poznal krásné a někdy i dost zapomenuté oblasti naší republiky. Tajný tip je třeba Pacovsko a to myslím i na silničce, vzhledem překvapivě kopcovité krajině a celkem ucházejícím silnicím i těch nižších kategorií.
Nejdelší závodem byla Jizerská 50, které měřila nečekaně 50 km a nejkratším závodem byl Běh kolem Sokolského ostrova s délkou 3 km (10:21 tj. 3:27 m/km). Vedle toho jsem běžel ještě dva maratony a to tradiční v Linci a v San Sebastianu.
A jak se mi podařilo proslavit náš klub BK Nezmar? Na podium jsem se letos podíval celkem jedenáctkrát.
Vyhrál jsem celkově 4 závody a to ve Veselí nad Lužnicí s poetickým názvem Běh Klobásnou (to je ten les za nádražím) a SINOP běhy v Bohouškovicích, Jivně a Zlivi.
Dvakrát jsem byl druhý v kategorii v JBP a to na Velešínském půlmaratonu a na Mikulášském běhu na Včelné a další dvě druhá místa jsem posbíral na dalších závodech.
A konečně jsem symbolicky skončil i třikrát třetí, z toho jednou v JBP (Svatováclavský běh ve Vodňanech).
Letos jsem si také zlepšil dva osobní rekordy a to na půl i celý maraton. Ve Velešíně jsem zaběhl za 1:23:36 a v San Sebastianu za 3:06:02.
Hodnocení uplynulého roku
Vzhledem k tomu, že se mi letos podařilo zlepšit osobní rekord na zmíněných dvou základních distancích, můžu být z tohoto úhlu pohledu se sezonou spokojený. Na druhou stranu se mi nepodařilo nikam posunout svůj čas na desítce a z toho jsem trochu zklamaný. Závody, které jsem běžel, mi ale asi nesedly nebo jsem nebyl úplně fit.
Zajímavým zážitkem byla Jizerská 50, kterou jsem původně ani běžet nechtěl a běžel jsem ji až jako náhradník za zraněného kamaráda, který si vykloubil rameno při pádu na kole J. Proto jsem na ni nijak speciálně netrénoval a na trať se pustil s velkou zvědavostí, jak bude tělo reagovat. Trasa závodu není překvapivě moc kopcovitá a na trati jsou vlastně jen dvě větší stoupání. První na začátku, kdy se musí vyběhnout na hřeben Jizerských hor a druhé asi na 30 km, kdy se vybíhá ke Knajpě. Držel jsem si od počátku pohodové tempo s nízkými tepy a až do toho druhého stoupání se mi běželo vcelku lehce. Kopec mi ubral trochu sil, ale ničeho jsem se nebál, protože dál už to měla být jen rovina nebo z kopce. To byla samozřejmě pravda, jenže kolem 40 km se ozvala moje stará bolístka a sice křeče v nohách, resp. v lýtkách. Když jsem ještě dřív, závodil na kole (ano je to už dávno), tak jsem na to celkem trpěl a bral jsem si pak vždy nějaké anticramp tablety s hořčíkem, což celkem pomáhalo. V průběhu let jsem na to již zapomněl, a i když mi kamarádi nějaké hořčíkové tablety ráno při snídani nabízeli, žádné jsem si nevzal. Teď jsem tedy s hořkostí zalitoval, že sebou nic nemám a zbylých tak 8 km do cíle jsem se celkem protrápil. Resp. musel jsem co chvíli zastavovat a protahovat si lýtka, abych křeč odvrátil a mohl se dostat do cíle. V Bedřichově na stadionu, po proběhnutí cílem, jsem už křečový holky do nohou pustil a válel se pár minut s bolestivou grimasou po trávě. Můj celkový čas byl 4:20:46, s čímž jsem vlastně nakonec spokojený a tento čas je v zásadě s mými mlhavými odhady na startu. Průměrné tempo 5:12 na km je taky celkem ok a bez těch protahovacích zastávek to ale mohlo být i lepší.
Plánovaným vrcholem sezony pak byl maraton ve španělském, vlastně pardon – baskickém, městě San Sebastian. Původně se mnou měla jet a běžet i Lenka, ale to bohužel neklaplo. Na startu jsem tedy stál se smíšenými pocity. Jinak příprava probíhala podle plánu, dařilo se mi plus mínus odběhat to co jsem chtěl, včetně dlouhých běhů. Několikrát jsem se podíval i na dráhu a zkoušel pilovat rychlost J Ano i ta je při maratonu důležitá. Jediným zádrhelem přípravy byl předposlední týden, kdy jsem místo nabíhání posledních objemů a pilování formy, lezl na chalupě po krovu a dělal novou střechu. S pomocí bratra a některých Nezmarů, modří už vědí 😉 se i tento úkol povedl. Ještě jednou díky chlapci!! You know, who you are.
Po celodenních šichtách v oblacích jsem nebyl ve stavu, kdy bych se šel s radostí proběhnout a i když jsem to párkrát zkusil, trénink za nic nestál a na dlouhé běhy už nebyl čas vůbec. No nic, takový už je život, na druhou stranu mám radost, že je chalupa pod střechou a letošní sněhovou nadílku nová střecha v pohodě unese.
Ale zpátky do Baskicka. V 9:30 ráno na startu bylo ideální počasí, kolem 10°C, vycházelo sluníčko a nefoukal vítr. I když je okolí San Sebastianu dost kopcovité, tak závod sám se běží ve městě po rovině a čtyřikrát se dokonce běží přímo po pobřeží Atlantiku, což je fakt pecka. Po startu jsem si hlídal tepy a běžel v pohodě s vodičem na tři hodiny. Dva dny před startem umřel Fidel a tak mě v balíku závodníků překvapovali běžci, kteří měli na tričku ručně, na poslední chvíli dopsané, tributy na počest zemřelého a kubánské revoluce. Asi holt fousáče vnímají trochu jinak. Kilometry ubíhaly a já se cítil stále v pohodě. V té skupině co jsem běžel, panovala atmosféra sounáležitosti a spolupráce. Nemohu vlastně ostatní závodníky ani nazvat soupeři. Na občerstvovačkách, když někdo nestihl občerstvit a vzít si láhev s vodou, vždy se našel někdo, kdo mu podal zbytek svojí. I já jsem se několikrát rozdělil a naopak jsem vodu dostal. Takto družně se naše skupiny dostala, až někam na 32 km, ale pak už jsem si musel pozvolna „vystoupit“. V tom je maraton nádherný a spravedlivý, že Tě pustí přesně tam, kam máš natrénováno, žádné zázraky a štěstíčka se nedějí. Posledních 10 km jsem tedy běžel spíše srdcem, v osamocení a výrazně pomalejším tempem, ale stále běžel a nakonec se dostal do cíle, který byl na místním fotbalovém stadionu klubu Real Sociedad de Fútbol. Teprve pozdě večer, když jsme popíjeli v baru ve městě, jsem zjistil, že tam ten den hrála i Barca a mohli jsme tedy pobyt zakončit návštěvou La Ligy a shlédnutím legendární barcelonské trojice. Mimochodem San Sebastian uhrál remízu 1:1. Za domácí dal gól José a za hosty jakýsi Messi J Tak třeba příště.
Mezi povedené závody loňské sezony musím určitě také zařadit i Mikulášský běh na Včelné, kde jsem letos v mrazivém počasí (to já rád) a mlze doběhl celkově 8.(2. v kategorii 40+), což je mé nejlepší umístnění v rámci JBP. Těžil jsem asi ještě z maratonské přípravy.
Pak už se mi ale moc běhat nechtělo, z kombinace různých důvodů, a na poslední závod sezony Klekluli, který se konal 30.12., jsem se vypravil bez jakéhokoliv tréninku kopců, uběhnout ho jak se říká jen z podstaty. Bylo nasněženo, tak jsem běžel opatrně, prožil si tradiční krizi po seběhu z Kletě, než se mi podařilo zase rozhýbat nohy, ale nakonec jsem se oproti loňsku zlepšil skoro o dvě minuty. Na tenhle typ kopcovitého závodu by bylo ale třeba jinak trénovat.
Do příštího roku se dívám s nadějí, ale zatím bez velkých plánů a spíš přemýšlím na co sezonu zaměřit. V první části roku bych si chtěl konečně zlepšit svůj osobák na těch prokletých deset kilometrů a v další části se uvidí. Buďto se zaměřím opět na maraton, pokud najdu nějaké hezké město, kde bych chtěl běžet (Španělsko je opět velký favorit) nebo uteču do lesů a kopců a vrhnu se na ultra. Mám od běžeckých kamarádů nabídku na zářijová závod SAAR Challenge ve Žďárských vrších s parametry 63 km a 1350 v.m. Přípravu na tenhle závod bych pak mohl zužitkovat na Klekluli a stlačit výrazně dolů svůj čas. Zkrátka uvidíme, hlavní zůstává pořád zdraví J
A konečně mým posledním cílem a slibem i závazkem je dostat se i vícekrát než jednou na úterní vyjížďku s Vámi.
BK NEZMAR SIEMPRE!! CICLISMO O MUERTE!!!
H.
P.S. Běh je španělsky corrida ale výkřik: „Corrida o muerte!“ by mohl mít nečekané a nezamýšlené konotace, tak jsem se ho raději vyvaroval.
Další lekce je za námi, nedostatek odborného vedení si vynahrazujeme nadšením a odhodláním! Přidal se k nám Michal H. – příklad toho, jak rozvod a založení rodiny s novou partnerkou, která má rodiče ve správném regionu může nastartovat bikovou kariéru – loni úspěšně objel Vrchařskou korunu Valašska :).
Příště opět v pondělí 23.1.2017 od 19:30.
Zdar V.
Vítek a Pavel přejezd
Ondra přejezd
Jak nám jde balanc