20 března, 2018 | 
Author: Trasa: 29 km, po stezce na Čínu, kolem slévárny do Adamova, kolem čtyřproudovky na Lišov, Na Klaudě, Locus Perennis, Jivno, Rudolfov a zpět znovu kolem slévárny, přes Čínu do Juvelu.
Výškové metry: ??? m
Účast: Honza Mareš, Petr Šikl, Vítek Sirotek, Pavel Tíkal, Pavel Kosař, Petr Pokorný, Venca Krutina
Pád: Venca Krutina
Defekt: nikdo
Trackmaker: Pavel Kosař
Komentář: S blížícím se koncem noční sezóny přicházejí pověstná “NEJ”. Jakoby zima chtěla na poslední chvíli dohnat to co ještě nestihla. Během konce týdne spadlo na Budějovicku nebývalé množství sněhu a to je voda na mlýn Night Ridu.
Budějovicemi nás sice ještě provází břečka, ale sotva mineme značku konec města, je tu umrzající hutný sníh s pěkně tvarovanými vyjetými kolejemi. Lze tak zúročit předešlé zkušenosti a potrénovat do budoucna. Opět je třeba krotit výkon, hrubá síla se nevyplácí. Pár výškových metrů navíc směrem k Locus Perennis dělá divy, pravé zimní horské podmínky. Kluzký povrch postupně strhává všechny k vyzkoušení alespoň malého smyku. Ti nejodvážnější předvádějí přehršel powerslidů, tuhle parádu si jednoduše nemůžeme nechat ujít.
Po delší době končíme v Juvelu, což se ukázalo býti tou nejlepší variantou. Vítají nás s úsměvem a vepřovými hody. Chceme ochutnat vše a vzápětí tak přistává na stole téměř celé menu. Umíme si to ale udělat hezké.
Hony
Nebyly nalezeny žádné obrázky
V průběhu zimy se mě hodně lidí s ironií v hlase ptalo, zda už jsem letos vytáhl nordicy a já v této sezóně plné bruslařské beznaděje musel přiznat že… jo. Na stadiónu v Telči 🙂 Příroda je však mocná čarodějka a svůj ledový dech nechala až na přelom února března. Předpověď hlásala týdenní holomrazy a já vše sledoval netrpělivě jak prvnička. Už po dvou dnech jsem v neděli objížděl Vrbenské rybníky a nakonec s Honym, Vítekm a Peťou vzal děti na Bagr, kde bylo max. 5 cm ledu, ale zase jen po kolena vody a my si, krom bruslení s dětmi, mohli názorně ukázat, jak se dá bruslit na ledě, který skutečně dost praská a holí Gandalfa bílého ho prorazíš na jeden pokus. V úterý jsem cestou z práce otestoval led a už to bylo ono. Lidi se ještě báli a tak jsem byl na úseku Jiráskův most – Slavie první a sám, ale odměnou mi bylo panenské zrcadélko a nechápavé pohledy ze břehu (Hůl Gandalfa bílého věděla však více, než nechápavé pohledy). Středeční poprašek mi sice notně zkazil náladu, ale ukázalo se, že celý týden bude dost foukat a zároveň dost mrznout a tak sníh na ledě byl dost odfoukaný a kde ne, bruslení moc nevadil. Ve středu jsem jen procvičil skluz s dětma na soutoku, ve čtvrtek v rámci oběda sklouznul v úseku Purkarec – AMU Poněšice a v pátek si vzal dovolenou!
Pátek: na dopolední romantiku jsme vyrazili jen ve dvou a Lužnice – Nová řeka byla taková pohůdečka. Zasněžená líná řeka, 14 km v pustém kraji bez živáčka a má premiéra na Lužnici. Skončila však dříve než jsem plánoval, za jezem v Hamru byla tekoucí voda co oko dohlédne a tak jsme až na Nežárku, jak jsem původně plánoval, nedobruslili. Výlet byl nádherný, ale nohy mě stále nevybitostí svrběly a tak jsem zavolal Erimu a v 15.10 jsme už frčeli směr Hluboká. Led byl čupr a bylo jen potřeba stanovit priority: Já: „Chceš si povídat a kochat se nebo na to lehnem?“ Eri: „Lehnem“. 🙂 Za hoďku a půl jsme probruslili celé Hněvkovice – tj. úsek od místa kde se ze silnice podél řeky odbočuje na Dobřejice až po hráz (a zpět). A k vidění bylo vše – tekoucí voda, zrcadlo, skály i lodě, čekajíc na “své” období. 28 km a já byl s finálním účtem 42 km v pět doma maximálně spokojen.
Nebyly nalezeny žádné obrázky
Sobota: V sobotu rodinný program půjčil mé a Eriho nordicky hochům, co vzali děti a vyrazili si do Purkarce užívat. Provianťák Banán přivezl lavice, gril a tak už se jen grilovalo, popíjelo, hrál se hokej a v mezidobí si jednotliví tatínci odskočili mrknout na skalní útvary kolem AMU. Den se prý přenáramně povedl.
Nebyly nalezeny žádné obrázky
Neděle: Neděle byla už zase vyhrazena výkonu a byl naplánován Orlík. Ráno jsem vstal, kouknul na zprávy a zjistil, že v sobotu bruslení neskončilo na Orlíku zrovna šťastně, ale o svůj poznatek z úmrtí v místech, kam míříme, jsem se doma raději nepoděloval. Ondra s Honzou mojí taktiku drželi též, jenže nakonec se to doma stejně všichni dozvěděli ještě než jsme tam dojeli, neb to média troubila o sto šest. My však víme co je to pasivní i aktivní bezpečnost na bruslích. POZORNĚ koukám a vím co mám sledovat (co mám sledovat je na delší článek nad rámec reportu), testuji mocnost ledu holí, abych měl jistotu, zda je led bezpečný a i kdybych vše porušil (z nedbalosti a lehkomyslnosti), jsem připravený se sám z vody dostat, neb mám na krku vyprošťovací bodce, které umím použít. Navíc nebruslím sám a mám sebou i házečku, kdyby jo kor náhodou… Teplé náhradní oblečení už mám sebou jen pro případný následný komfort (i kluci oba měli v igeliťáčcích zabalené teplé svršky, čímž mě dost příjemně překvapili). Bez zanedbané bezpečnosti vstupujeme ze Zvíkovského mostu přes Otavu na led a jdem na to. Orlík je prostě TOP. Nabruslit se dá spoustu kilometrů, bariérových zlomů je výrazně méně než na Lipně, oproti Lipnu je lidí zanedbatelně a téměř všude je skalnatý romantický kaňon. První foto zastávka byl Zvíkovský hrad z Otavské strany, následně jsme utvořili vláček v čele s Honzou a začali trénovat jízdu v háku na bruslích. Na kole to na klíšťáka umím o poznání lépe, ale postupem času se i můj počáteční total mimotakt s Honzovým skluzem začal lepšit. Kolem umíracího místa kde stále probíhaly hledací práce těla jsme jeli bezpečnou zónou, druhá zastávka na focení u Žďákovkého mostu a hnedle jsme byli u zámku Orlík, který jsme si s Ondrou dali na fotoromantiku (za Honzovo skřípání zubů). Mezi zámkem Orlík a Pukňovem bylo total zrcadlo, opět se fotíme a já přicházím s nápadem zkusit rychlou jízdu. Rozjíždíme vlak na 34 km/hod a po pár stech metrech zjišťujeme, že toto není pro nikoho trvale udržitelná rychlost 😉 a vracíme se do módu 20 km/hod, při které lze i stručně komunikovat… Po návratu na soutok míříme do vltavské části přehrady a vzhledem k super času a ujeté vzdálenosti více fotíme. Tu ledopád, tu přimrzlá myška, tam přimrzlý netopýr. Nádherný úsek s nádherným ledem šperkujeme foto sérií na stromech, co rostly na břehu ještě když přehrada nestála a za normálního stavu řeky jsou pod vodou. Cestu zastavuje nepřekonatelná bariérová prasklina pod železničním mostem u Červené, Honza odmítá „kurvit boty“ na kamenech a tak jí neoblézáme po břehu a k mé nelibosti se vracíme. Hochy aspoň přemluvím dobruslit v Otavské části na konec vzdutí Lomnice, což se ukazuje jako dobrá volba a najednou je zapomenuto přehradní bruslení a my se po příbřežních náledích a občas skrz ledopeřeje prodíráme až k zurčící vodě, kde už to dál opravdu nejde. Opět skvělá ukázka jak moc hůl Gandalfa bílého pomůže při hledání bezpečné cesty. Na závěr si ještě oráchám nohy při výstupu na břeh 🙁 , neb led u břehu praskl a přelitá voda mě vytrestala – kluci se mi smějou a vylézají jinudy. Pěkný počin – 63 nabruslených kilometrů nás naplňuje spokojeností a vyrážíme dom.
Nebyly nalezeny žádné obrázky
Honza konečně uznal, že si přestane nordicky půjčovat a tak už máme/budeme mít v klubu 4 páry. Doufám, že nezůstane jen u nich, na kanadách dá tohle jen Eri v nejlepší formě 🙂 A ano, pořádně expedičně se dá bruslit tak jednou za rok, ale kolik těch roků ještě před sebou máme!!!
O.
Trasa: 41 km, kolem Vltavy na Meťák, Rožnovem mezi tratě, Včelnou do Boršova, po modré na Koteka, Opalice, Radostice, Štěkře, Černice, červená do Mirkovic, Malčice, Věžovatá Pláně, Poluška, Rejty a Kaplice nádraží.
Výškové metry: ??? m
Účast: Honza Mareš, Petr Šikl, Pavel Tíkal, Pavel Kosař, Stanley, Banán, Zub, Franta Kubík, Zdenál
Pád: Stanley, Pavel Tíkal
Defekt: nikdo
Trackmaker: Pavel Kosař
Komentář: Sníh. Kouknu z okna kanceláře a vidím poletovat sněhové vločky, na zemi tu leží stále sníh, mrzne. Na Polušku to mám vzdušnou čarou zhruba čtyři a půl kilometru, po lesních pěšinách pak osm. Během chvilky ale sednu do auta a popojedu od Polušky trochu dál, abych si to k ní mohl dát společně s ostatními kolmo. Zprvu se tedy zvedla vlna nevole proti tomuto výletu, jejíž příčinou byly nepříznivé klimatické podmínky na Českobudějovicku, které slibovaly teploty nad nulou, mokro a bahno. Já však věděl, že sotva vyjedeme za hranice města bude vše jinak a užijeme si spousty sněhu a zhruba o pět stupňů nižší teplotu. Aby nebylo nic ponecháno náhodě, cestou domů ověřuji, zda je restaurace U Studených v provozu a budou s námi večer počítat. Ve výčepu mne vítá Karlos, bez zaváhání mi tyká a vstřícně slibuje, že nám schová výtečný segedinský gulášek.
Na startu stojí mimo jiných i Zdenál, letos v zimě je na biku poprvé. Stanely do sněhu vyráží ve svých oblíbených podkolenkách s odhalenou částí nohou, brrr. To je i na mne moc, a to patřím k těm otužilejším. Opouštíme Budějovice a u Kotka jedeme už ve slibovaném sněhu, který sice značně zpomaluje postup, ale je to paráda. Co nejrychleji pokračujeme do Mirkovic, kde začíná právě ten úsek cesty, kvůli kterému do těchto končin jezdíme. Za Malčicemi pak ta, podle mého úplně nejlepší část. Od potoka tu vede strmá, v terénu zaříznutá pěšinka, přerušená asfaltkou, aby znovu pokračovala strmou kořenovkou, až k samotě Včelíny. Se sněhem pod koly je to přísná písemka, ale mám jí za jedna mínus. Bez šlápnutí se to bohužel neobešlo. Bohužel nás v tomto úseku opouští Kosa, jeho natažené lýtko vypovídá službu a na dlouhé cestě zpět do Budějovic jej doprovází Franta.
Kolem Věžovaté Pláně projíždíme na radu Tikiho zkratkou, které zprvu nevěřím, ale Kaplický rodák má tuhle lokalitu v malíku. Další stoupání pod vrchol Polušky je v hlubokém sněhu doslova trestem. Sjezd po asfaltce na Rejty pokryté sněhem s uježděnými kolejemi vyžadoval mód bezmozek. Dojezd bez pádu až do Kaplice nádraží byl opravdovým zázrakem.
Ke Studeným však dojíždíme doslova z pět minut dvanáct. Na segedín nám zbývá sotva dvacet minut. Již ve dveřích objednáváme pivo, v vzápětí nabíráme gulášek z přistavené várnice, a ač zakusujeme jen chléb, je to lahoda. Někteří ještě dojídají, ti nejrychlejší již platí stokorunovou částku, každý shodně připravenou tisícovkou. Vrchní to sice komentuje zprvu s vtipem, posléze trochu kysele, ale i u poslední tisícovky má stále drobné k vrácení. Petky s pivem na cestu vlakem jsou vyřízeny, můžeme tedy vyrazit. Vlak má zpoždění, je tedy prostor i na kávu z automatu v čekárně a nákup lístků přímo od výpravčího.
Je tu poslední doušek piva na kuráž, vlak se skřípotem zastavuje v cílové stanici a Esklaátor Gang jde znovu do akce. Neutichající eufórie nás žene přímo do Cuba Baru, večer ještě nekončí. Runda tequily na sebe nenechá dlouho čekat, není však zdaleka poslední.
Hony
Nebyly nalezeny žádné obrázky
Účast (alespoň na část): Petr Pokorný, Přema, Eda, Ondra, Petr Šikl, Honza Ludvík, Eri, Majkl, Hony Mari, Aleš, Ondra Míka, Víťa Kořínek, Vítek Sirotek, Kocour, Pavel Tíkal, Samouš, Kory, Anče
1. etapa: Já, Přemek a Petr P. – backcountry parta 43 km, chrti víc, pohodáři míň (a ve tři na Modravě začali lejt…)
Už před startem se začal šířit obvyklý virus – zvládnu to?, nemám moc najeto, nejsou až příliš divné sněhové podmínky? atp. – a tak bylo blíže k tomu, aby marketingové oddělení výrobců lyží zaznamenalo úspěch. Skintecy někteří nakoupili a někteří popůjčovali. Prý to nemá chybu. No nevím. Sám jsem sice s mazacíma lyžema v pátek TĚŽCE provařil, ale byl jsem předem jaksi srovnán s tím, že se to může stát. Skintecový premiant Vítek S. však na zázrak co na “žádném sněhu nemůže být provar” (ale nakonec do kopce těžce podkluzuje, dolů nejede ani trochu a nakonec i bakule nalepí) psychicky připraven nebyl a kdyby to nebylo půjčené snad by i o své statné stehno vzteky zlomil 🙂 Výlet samotný se nesl v duchu reklamního sloganu Krušovic: “Pivo jako tenkrát” Ano, ano “Stopa jako tenkrát” – v alespoň trochu čerstvě upravené stopě jsem jel ten den asi 7 km… Pak už to bylo jako tenkrát – stopa se projede jednou, dvakrát za zimu a lidi už to šlapáním doudržujou 🙂 Mým highlightem byl jednoznačně backcountry výstup na Oblík – takhle krásnej výhled po Šumavě jsem už dlouho neviděl. Hnedle jsme začali s Peťou spekulovat jak si střihnout freeride na běžkách dolů mezi stromy, což Přemek komentoval slovy: Vidím, že nadešel čas se rozdělit… 🙂 Navíc následně objevil naprasklou jednu lyži a tak jsme to do lesa dolekopcom pustili na brave heart s Peťou sami. No na sjezdkách bychom řezali oblouky na krustičce asi lépe 😉 Zážitek svého typu.
2. etapa: Já, Honza, Samouš 50 km, Eri MNOHO, ostatní méně a Kory podle toho, po kolikáté to počítal (rozuměj: 45, 55, přes šedesát…)
Ráno na Modravě byla super stopa, což bylo po pátku skoro až zjevení a tak se Honzovi podařilo mě během úvodních kilometrů přesvědčit, že pojedem na Březník, což vážně není cestou, ale když mi na oplátku slíbil, že natočíme páďo, svou premiéru Březníku v rámci Přechodu jsem si odbyl. Samouš (ten který pochybuje, zda to jde i bez tréningu) řekl, že bude našim souputníkem a tak už jsme se ten den téměř 😉 nerozdělili. Stopa byla čupr až do Strážnýho (kde se k nám připojili Pavel, Peťa Š. a létající Vítek), a tak nebylo ani mnoho mrmlání, když jsme se dohodli 😉 že “oběd” bude až na Novém údolí. Za Strážným to však Samoušovi přestalo chutnat (až tak že byl ztracen kontakt na oči), tak jsme vždy čekali na rozcestí, aby se neztratil a když už se ztratit nešlo, bylo jasné, že čekat budem v hospodě. Samouš ale nějak dlouho nešel a Peťa se začal strachovat. Nenechal se ukolébat naším tvrzením, že lze jít jen rovnou jedinou cestou podél hranic a zavěštil: “Samouš je schopnej sundat vprostřed lesa lyže, přebrodit Vltavu a zamířit do Německa!”, ale Samouš se proroctví vzepřel. Posledních pěl kilců do Stožce šel asi hodinu a osamělý a po příchodu zamířil bezvládně do peřin chrnět. Tréning, je holt tréning! Jo a highlight soboty byl výhled na Alpy z Černé hory – na který mě však musel upozornit Hony, neb já si nevšim 🙂
3. etapa: My všichni asi 22 km, jen Peťa P. + 3,5 kiláku do kopce na Plešné jezero a 3,5 km stejnou cestou dolu… Nebyla tam přece stopa, krásná motivace!
“Jako tenkrát” to bylo v neděli jen půl etapy – té lépe upravené. 15 čísel nového sněhu ve “stopě” vytvořilo nutnost zformovat šestici nejsilnějších borců, kteří točili špic při prošlapávání a špačkovali. Za Hučinou “stopa” přešla v mód: tady rolba letos nebyla a tak jsme prošlapávali tam, kde kdysi šel běžkař a špačkovali. Před Říjišťem přišel vrcholný mód – rolba ani běžkař tu letos nebyli, zato traktor před nasněžením, když likvidoval polom po říjnové kalamitě, a tak už to bylo klasické backcountry pro všechny. Došlo tedy i na ty, kteří se v pátek ubránili 🙂 Highlight? No takhle by vlastně měl vypadat přechod, aby byl věren svému názvu. Mě to tedy v rámci přechodu nevadilo ani za mák, naopak jsem to ocenil! Příště ale zase už raději do stopy!
O.
Pánové, TERMÍN i MÍSTO jest rozhodnuto.
Těšte se na Vysočina arénu v Novém Městě na Moravě, a to v termínu 18.-20.5.2018
Podrobný program bude upřesněn, nabízí se nám možnost průvodce, což bude super.
Teď jde hlavně o vaše přihlášení, kvůli ubytku, a to zde :
https://doodle.com/poll/nqxxp2ivuhbyxtn8
komu nejde Doodle, zkusí zde:
https://docs.google.com/spreadsheets/d/1PpY2ok4HOmatA3TYT9dUSHiErpp8H947-UFwsiHX4SY/edit?usp=sharing
komu nejde ani to, napíše třeba email, že chce jet
Ještě než zveřejníme report z Přechodu, tak se sluší vzpomenout přípravu na něj:-) Jde o každoroční akci se stále větší účastí Nezmarů a hlavně rostoucích a přibývajících Nezmarčat.
Jakkoliv mluvíme v rámci této akce hlavně o dětech, za akci patří díky našim seniorům, pokud jim tak už smíme říkat – a já myslím, že právě po letošku už smíme 🙂 Letošní lednová Kvilda se totiž nesla ve znamení oslavy kulatin Nezmarů z nejzasloužilejších-Kocoura a Přemka. Tak ještě jednou – VŠE NEJLEPŠÍ!
Počasí bylo (rádi bychom i do budoucna, svatý Petře-díky) prostě luxusní a i když celý víkend sněžilo, ani nejmenší Nezmary nic nezastaví. Teploty lehounce pod bodem mrazu, někteří trefovali mázu, jiní testovali novinkové “mohéry”, někdo se na to vyprd (já) a posiloval paže (ono to ale drobet lepilo i tak). Fotopříloha je ohledně počasí výmluvná dost, nemá cenu se rozepisovat 🙂
Účast byla velká a různorodá, takže se sportovní část víkendu odehrála hned po několika výkonnostních skupinách a různých trasách a dá se tak říci, že tento víkend nebyla na Kvildsku stopa, která by aspoň jednou nebyla projetá nějakým Nezmarem.
Pokud vím, tak někteří jeli třeba přes Prameny na Černou horu, Modravu, Horskou Kvildu, druhý den na Knížecí Pláně.
Naší skupinu tvořilo duo Sirotek-Pokorný, s tím, že Pokorňáci nečekaně dorazili v pátek už odpoledne a dali si před soumrakem rozjezdový švih směr Jezerní slať a v sobotu (pod vedením dokonale připraveného Vítka) nás čekala trasa přes Prameny a Stráž na Bučinu (a zpět druhou stranou), neděle Filipovka-Horská Kvilda-Kvilda. Děti naběhaly za víkend cca 30 km, přičemž ti starší ještě o dost více. Když si čtu report z roku 2015 ani se nechce věřit, jak ta havěť roste. Ostatně, o tom svědčí taky jedna historka hodná záznamu-děti, tradičně uklizené v patře u svých tabletů navštívil asi ve 22 hod rozjařený Přéma s kytarou, že si všichni zazpívají. Pátý marný pokus trefit píseň, kterou pubertální chlapci znají, vede k otázce:máte ve škole ještě vůbec hudebku???A umíte na kytaru?A na co chcete balit holky? Jednohlasná odpověď zní : “přece na to, kdo má na Instagramu víc followerů!” Přema: “na Insta co? folo koho?” Právě dorazivší Barči Kubánkové se za strnulého Přemka zeptám: “Baru, kterej kluk by ti imponoval víc – ten kdo by ti hrál na kytaru písničky nebo ten kdo má na netu více followerů?” Barča: “Ježiš, jasně že followerů!” Tak jsme na sebe s Přemkem mrkli a sešli dolu (do)žít ten náš svět 🙂 Snad bude mít ten nový svět pochopení i pro nás…ostatně, jakkoliv to nevypadá, my ho pro vás, dítka naše, taky máme 😉
Abych jen nechválil, občas se ve stopě vyskytl pitomec, který nechápe, že s dětma to je přece jen malinko složitější a nebo se pitomec vyskytl mimo stopu a bruslením stopu ničil. Další černý puntík patří nedostatku kapacit na občerstvení, zahřátí a odpočinek (hlavně kvůli těm dětem), i když vlastně nevím komu za to hubovat.
Nicméně, shrnuto – víkend to byl parádní a díky všem za účast!
Nebyly nalezeny žádné obrázky
Trasa: 33 km, stezka kolem Vltavy, Kněžské Dvory, kolem kolejí na Hrdějovice, kolem lomu, okolo Černochova sadu, letištní plocha, asfalt na Dobřejovice, kolem kolejí, nad Barborku, Zámostí, zámeckou zahradou, Sudárna, kolem rozvodny k Bezdrevu, Dasný, Vrbenské rybníky, bývalým vojenským prostorem ke Zdendovi.
Výškové metry: ??? m
Účast: Honza Mareš, Petr Šikl, Pavel Tíkal, Stanley, Zub, Venca Krutina
Pád: nikdo
Defekt: nikdo
Trackmaker: Petr Šikl
Komentář: Hlubockou v podobném gardu natrasoval Peťan v závěru minulého roku. Následovala bouřlivá oslava narození Bivojova syna Jena a spousta harapádů na náledí cestou domů. Tu dnešní Hlubockou si s námi Bivoj nestřihl, věnoval se poctivě rodičovským povinnostem. Zdá se, že oběma klukům tahle disciplína velice svědčí, zvláště když mají tak výživnou kojeneckou stravu.
My ostatní si odměnu musíme nejprve zasloužit, vyrážíme proto do mrazivých temných hvozdů. Po bahnitém lednu se dostavil chladný úterek, rozježděné bahno vytvarované do hlubokých kolejí zmrzlo a připravilo ještě náročnější povrch než skýtají oblíbené kořenovky. Vše je ale lepší než bahno tekuté a nakonec se také ukázalo, že zmrzlý povrch je výborně jezdivý a především zábavný.
Nasvícená Hluboká má své nezaměnitelné kouzlo, padla do hledáčků nejednoho dokumentaristy téhle vyjížďky. Hotel Štekl nabízí na svých vebovských stránkách nezapomenutelnou romantiku již za 2799 Kč. Tuto štědrou nabídku však nehodláme využít, na vyhlídce nad hotelem pořizujeme hromadné fotografie, nezbytnou potřebu a pokračujeme dále.
Za zmínku stojí zakufrování v bývalém vojenském tankodromu za Vrbenskými rybníky. Jedno špatné odbočení a byly jsme rázem v místech, kterými mnozí z nás ještě nikdy neprojížděli. Neuvěřitelné!!!
Odměna v podobě oblíbené soupravy čaje s rumem je objednána, donášku přímo z kuchyňky obstaráváme svépomocí. Po okraj naplněný panák rumu by se na náš stůl z rukou Zdendy bohužel nedostal.
Hony
Nebyly nalezeny žádné obrázky
Trasa: 26 km, po modré kolem Malše do Roudného, Vidov, kolem potoka nad Vidov, kaplička, okruh srázem nad Vidovem, Nedabyle, Doubravice, přes Starohodějovický potok, do Starých Hodějovic, přes Hodějovický potok na Srubec, na Starou Pohůrku, Na Škardu, pod Švajce, Dobrá Voda, exkurz ke Zdenálovi, kolem Dobrovodského potoka a nádražní lávku ke Zdendovi.
Výškové metry: ??? m
Účast: Honza Mareš, Vítek Sirotek, Petr Šikl, Pavel Tíkal, Petr Pokorný, Banán, Venca Krutina, Jirka Tuček
Pád: Pavel Tíkal
Defekt: nikdo
Trackmaker: Petr Šikl
Komentář: Konečně není bahno a zdá se, že je vše najednou veselejší. Účast potvrzuje Banán, a to je jasný příslib, že se nebudeme během vyjížďky nudit. Na rozjezd a zahřátí volíme modrou kolem Malše a ostré stoupání od potoka nad Vidov. U kapličky nastupujeme k okružní jízdě Vidovským srázem a zde vzniká nový pojem: “Banán v čokoládě.” Modří už vědí, červeným napovíme. Před vyjížďkou Banán konzumoval rybí pochutiny pochybného původu a stáří, což mělo za následek nucenou zastávku a rychlé stahování kalhot. Naštěstí vše proběhlo bez újmy na cti, ale řádně jsme se na Banánův účet pobavili. Další postup zbrzdil Vítkův pomalý defekt, který řešil dohuštěním v Doubravici u parcely číslo 117/3, ideální místo, kde by chtěl žít každý. Rokle nahoru dolů je typickým obrázkem pro Hodějovicko a ani dnes tomu nebylo jinak. U Švajců další postup znemožnila probíhající těžba, a tak závěr vyjížďky patřil krátkému exkurzu ke Zdenálovu novému příbytku. Krásné místo, spousty nových možností, kde si Zdenál bude moci zdokonalit svou sjezdařskou techniku.
Hony
Nebyly nalezeny žádné obrázky