26 března, 2015 | 
Author: Trasa: 27 km, stezka po pravém břehu Vltavy, Voříškárna, garáže za Ternem, kolem Bosche, přejezd v Kněžských Dvorech, podél kolejí do Hrdějovic, spojovačka na Borek, rokle směr Orty, sjezdařská dráha, polem k Rosmíkovi, pravá do rokle, sjezd pod Babu, Žákův lom, výjezd na Hosín k rybníku, náves, po asfaltu směr Hluboká, levá sjezd ke kolejím po motokrosových cestičkách, železniční most nad Barborkou, prudký sjezd lesem k jezu, stezka po pravém břehu Vltavy k Nezmarovi.
Počasí: 12°C, polojasno
Účast: Honza Mareš, Petr Šikl, Vítek Sirotek, Venca Krutina, Pavel Samec, Martin Ehrenberger, Pavel Kosař, Jirka Tuček, Lojza Orgoň, Jindra Vimr
Pád: Jindra Vimr, Martin Ehrenberger, Pavel Kosař, Honza Mareš
Defekt: Jindra Vimr
Trackmaker: Honza Mareš, Petr Šikl, Pavel Kosař
Komentář: Tak je to tady! Závěrečná vyjížďka nezmarské odnože nočních jezdců. V tomto ročníku je to vlastně průnik několika budějovických skupin, a to BK Nezmar, Legendbike a Exteremo.
Závěrečná vyjížďka se odehrála v mých oblíbených lokalitách lesů kolem Ort a srázu podél kolejí z Hrdějovic na Hlubokou. Zmíním jen její nejzajímavější části, kterými byli zejména výjezd odvodňovací roklí k Ortům a motokrosové pěšiny v úseku Hosín zastávka až Hluboká – Zámostí. První ze zmiňovaných úseků jsme bohužel absolvovali bez Samíka, kterého zdržel defekt kola jeho zánovního biku Rocky Mountain. Zouvání pláště z bezdušového ráfku bylo panenským počinem, a jak je známo, u akcí tohoto typu dochází ke komplikacím. Výjezd odvodňovací roklí, který většina týmu zdolávala v tomto směru poprvé, byla zprvu lehce komplikovaná poházenými větvemi majícími za úkol odradit motokrosové jezdce, v druhé části pak dala vyniknout jezdeckému umění jednotlivců. Do druhého úseku jsme již vyráželi v plném počtu deseti bikerů, posilněni zrzavým mokem ze zásob našeho vrchního sládka. Ještě techničtější stezky ryze motokrosové povahy prověřili techniku týmu až na dřeň. I Eri si tak přišel na své, především v místech, kde před nějakým časem testoval zapůjčený bike s neblahými následky jak na jezdci, tak na kole. Náročnost tratě se pak podepsala i na počtu pádů ve vyjížďce, naštěstí všechny bez vážnějšího úrazu.
Vzhledem k povaze vyjížďky “Závěrečná ” jsme naplánovali zakončení noční sezóny u Zdendy. Byla to první návštěva hospody U Nezmara od letní závěrečné vyjížďky. U první objednávky pití jsem lehce zaváhal, ale vypadlo ze mne, že si teda dám jednu jedenáctku. Pivo jsem na stůl dostal s padlou pěnou a i ta se do pěti minut ztratila úplně. Půllitr přede mnou tak vypadal, že obsahuje čaj a ne pivo. Chuť, tak ta bohužel zůstala stále neblaze stejná. Nebyl jsem v tom ale sám, stejně na tom byl nejen celý náš stůl, ale i všichni ostatní hosté. Zdenda prohlásil, že dodávku piva bude reklamovat a pokud neproběhne hladce, osloví konkurenční pivovar Platan. Cena je prý stejná, jen Zdenda je odkojený Samsonem už od mala a měnit to ze zásady nechce. Ve všech u našeho stolu svitla jiskřička naděje. U jednoho vlastně ne, před tím stála sklenice bílého střiku.
Během večera došlo i na doplnění údajů do statistiky, která tak prozradila, jak že nám dopadlo umístění v celkovém pořadí největšího počtu účastí, pádů, defektů a trasování nočních vyjížděk. Výsledky najdete v přiložené statistice.
Zde malá rekapitulace:
1. Cena nejlepšího NIGHT RIDERA – Petr Šikl (100% účast)
2. Cena největšího padáka: Pavel Samec (6 pádů)
3. Cena nočního píchače: Venca Krutina (protože by zase vyhrál Samouš, jednomyslně jsme určili za vítěze Vencu)
NIGHT RIDER
Noční píchač
Největší padák
4. Cena trasera a poděkování za bezpečné dovedení do cíle patří především Petrovi Šiklovi, ale i Pavlovi Kosařovi a vlastně všem, co do každé z vyjížděk přivezli materiálové zabezpečení, pořídily dokumentární záběry a v neposlední řadě dodali dobrou náladu.
NIGHT RIDE – BYL TO DOBRÝ POČIN – DÍKY
Hony
Statistika: NIGHT RIDE
Trasa: 41 km, po stezce k Meťáku, podél Vltavy na Boršov, po modré na Kotka, na asfalt – Rančice, Opalice, Radostice, Štěkře, levá na Harazím, na červenou do Černic, Žabař, Mirkovice, kolem Jíleckého potoka do Malčic, stoupání po kořenech směr Věžovatá Pláně, stoupání pod Polušku, sjezd po modré na Rejty a do Kaplice – nádraží.
Počasí: 11°C, jasno
Účast: Honza Mareš, Petr Šikl, Vítek Sirotek, Venca Krutina, Radek Seidl, Pavel Kosař, Jirka Tuček, Tomáš Kouba
Pád: Radek Seidl
Defekt: nikdo
Trackmaker: Vítek Sirotek a Pavel Kosař
Komentář: Kvalitní, náročná vyjížďka pro opravdové fajnšmekry. V této vyjížďce si musel každý najít to své. Asfalt, šotolina, louka, singlík, bahno, sníh, led, kořeny, rovina, stoupání, sjezd, …. Co více si přát.
Přísný výkon v běhu na 32 km – Honza Ludvík. Tomu se říká: “Borec na konec!”
Hony
Sraz na příští úterní vyjížďce v 17:30 hod u Dlouhého mostu, strana u Hocha.
Plán: Borecká rokle, Hrdějovice, Hosín, sráz směr Hluboká a tentokráte na Samson ke Zdendovi.
Trasa: 43 km, Švábák, zprava okolo střelnice hranou lesa k rozcestí na zelenou, zpátky po zelené a modré na Hakláč, mezi rybníka na Křenovice, spojovačka nad Dubné, žlutá okolo Vráže, mezi rybníky na Čakovec, asfalt pod Čakov, na sjezdařskou dráhu kolem lomu, lesní cesty až k myslivně, výjezd pod Haberský vrch, sjezd dolů, přes Dehtářský potok, Lipí, Kaliště a panelka na Šindlák, Perla a KMP.
Počasí: 10°C, jasno
Účast: Honza Mareš, Petr Šikl, Vítek Sirotek, Venca Krutina, Pavel Samec, Radek Seidl, Martin Ehrenberger, Lojza Orgoň, Pavel Kosař, Jirka Tuček
Pád: Vítek Sirotek, Pavel Samec, Martin Ehrenberger, Radek Seidl- 2x
Defekt: nikdo
Trackmaker: Petr Šikl
Komentář: Zatím nejdelší noční vyjížďka, jak do vzdálenosti, tak do stráveného času v sedle a dokonce vyjížďka s největším počtem účastníků. Rekord v počtu pádů ve vyjížďce nebyl překonán, pouze vyrovnán. V číslech: 43 km, 2:38 hod, 10 bikerů, 5 pádů.
Tato vyjížďka byla ale výjimečná ještě jednou událostí, a to průběžnou oslavou Šiklínovo narozenin. Již na startu jsme připili z placatky rumu na Petrovo zdraví a zamířili směrem na Švábák. Na startu se objevila i nová tvář v podobě Samíkovo kolegy, zelináře Radka. Samík se plně vžil do role Radkova učitele a vysloužil si tak během vyjížďky spoustu milých přezdívek, jako například: “Taťka, učitel národů, Jan Amos Komenský.” Došlo i na pády, jeden zřejmě jako ukázku předvedl pan učitel, jeho žák aby nezůstal zahanben dva krát zadaný úkol zopakoval. Ukázkový pád přes řidítka předvedl i Vítek, který měl smůlu a byl zachycen naším dvorním fotografem ještě na zemi. Celou akci s pády završil Eri přesně na místě, kde předvedl koupací akci v kaluži Majkl, naštěstí skončil na čtyřech. Po výjezdu pod Kluka jsme se naposledy posilnili z placatky a vyrazili zpět k domovu. Po cestě ovšem došlo k odpojení Samíka a Radka když z kopce pokračovali rovně, namísto odbočení vpravo. Při telefonickém zjišťování jejich polohy nám Samík oznámil, že ještě neví kde jsou, že až narazí na nějaké povědomé místo, dorazí již jen ve dvou do Perly. Díky oslavám 750tého výročí založení města Českých Budějovic, zaplavily chodníky davy lidí a ulice kolony aut. Cesta k Perle nebyla opravdu jednoduchá. Bohužel naše oblíbená domovská pivnice byla zcela zaplněna a nás tak čekal znovu průjezd mezi davy lidí směrem k KMP. Zde nás uvítali s otevřenou náručí i s koly. Nakonec se nás do hospůdky vměstnalo deset, doběhl Petr Pokorný a kolmo dorazil Větrák. Znovu jsme připili na zdraví našeho kamaráda Šiklína a konec oslavy přerušila až číšníkovo žádost o uhrazení útraty na konci zavírací doby.
Peťane, díky a přejeme ještě jednou hodně najetých kilometrů jen ve zdraví.
Hony
POZOR, sraz na příští úterní vyjížďce v 17:00 hod u Dlouhého mostu, strana u Hocha.
Plán: ČB-Poluška-Kaplice nádraží, cca 40 km, 850 výškovým metrů, návrat vlakem ve 21:33 hod.
Ahoj všem, pro vzpomínku a třeba i trochu pobavení zveřejňuji své dojmy ve stylu Zápisky šílencovy
Etapa nultá, ekonomická
Dlouho před odjezdem, někdy v době, kdy jsem poprvé začal přemýšlet nad tím, proč jsem vlastně poslal Přemkovi tu zálohu na ubytko ve Stožci, mi došlo, že hustota naší železniční sítě způsobuje, že cesta do Železné Rudy z ČB je spojena s výletem do Plzně. Přibylo mnoho dalších důvodů, proč jsem se začal pídit po dopravě busem. Pro mě jasná volba. Nějaké možnosti jsem obstaral. Chladnější přijetí a nejistota sněhu konečné řešení dopravní otázky odložily na neurčito. Den před odjezdem mi však mailová schránka začala hlásit dotazy „jak je to s tím busem?“. V klinči příznivců a pochybovačů jsem přerušil práci na soustruhu, se Zdendou Gregorem dohodl bus a zhruba do hodiny se povedlo všechny účastníky přešikovat na druhý den ráno z nádraží v 6.05 na Dlouhou louku v 7.30. S časovým posunem způsobeným organizací jsem dokončil v pozdnějších hodinách nejnutnější práci a vděčen za odložený odjezd rozbalil doma balení. První hromadu jsem eliminoval na půlku, přesto původně zvažovaný baťůžek byl vyměněn za asi dvojnásobný. Další dramatické zúžení výběru už umožnilo vše do něj narvat, pochopitelně pouze s pomocí doplňkové ledvin(k)y zvící původně vybraného menšího batohu. Zvyklý, že i na víkendový pobyt u rodičů si na mé SUV montuji na střechu rakev, mě tato forma balení těšila i bavila zároveň. 3 sady(na 3 dny přeci..) funkčního prádla, spodní prádlo, patery ponožky, dvoje rukavice, 2 čepice, roláček, termobundička, šátek, trekové boty, kartáček, pasta, krém na ruce, krém opalovací, náplasti, desinfekce, prášky na smrt jako paralen, ibalgin atd., ortéza, nůž, čelovka, sirky, placatka se slivovicí, brýle proti slunci, 2 tatranky, 8 musli tyček, hroznový cukr, 2 banány, čokoláda, hovězí jerky, rohlík, domácí perník a maminkou tepelně upravený kančí hřbet byly těmi vítězi selekce. Nepočítám telefon, nabíječku, peněženku s doklady, oblečení, které jsem měl na sobě, ostatní lyžařskou výstroj(lyže, boty, hůlky) a samozřejmě sadu vosků, klistr, stěrku a korek. Za velmi chytrý tah, na který nikdo nepřijde, jsem považoval futrál na lyže, do kterého vtipně skryju nejméně boty, až začne pršet. Tipoval jsem dobře, nepřišel na to nikdo. Co se týče peněz s sebou, měl jsem to také vymyšleno chytře. V rámci organizace bus dopravy jsem si vzal s sebou přesně těch dohodnutých 5500 Kč, které odevzdám řidiči a odhodlán vybrat rovných 300 Kč na hlavu jsem spočítal, že by se mi vrátilo 6000 Kč. Co s přebytkem?Když už jsme vynechali tu Plzeň po cestě, tak si jí dáme aspoň v buse. Platíčko 24 plechovek přišlo na 700 Kč(díky, Vítku), takže by mi vlastně ještě pořád přebývala pěkně kulatá stokoruna. Jenže tyto mé kruhy zrušila nečekaná absence kamarádů Vítka Kořínka, takže můj businessplán hned od začátku kulhal o 600 Kč a o další červenou stovku jsem přišel vlastní chybou, když jsem někomu špatně vrátil. Výběr peněz a hlavně neustálé rozměňování a vracení půjčených bankovek připomínal skořápkáře či styl ala cibule/pistole. Takže jsem po nalodění na palubu busu měl místo 5500 Kč už jen 4600 Kč, ale co, špatný začátek, dobrý konec.
Etapa prvá, na ocase
Cesta do Železné Rudy probíhala plynule, nám i panu řidiči, který jel tudy poprvé v životě. Několik prostatických zastávek a už jsme tam byli. Porovnáním mé zátěže s ostatními jsem ještě během cesty narychlo vnutil všem perník i maso a Přemkovi nakonec i nápad vystoupit na Gerlově Huti, což bylo sice dál, ale výš, takže vyšší záruka sněhu a méně stoupání. Že bylo sněhu celkem dost, potvrdil pan řidič zapadnutím do závěje, čímž nám zajistil zahřátí svalů. Do té doby tedy pěkná legrace. Tyhle SPOLEČNÉ akce mám rád. Pak to ale mělo začít. Než jsem stačil vyhodit odpadky ze všeho toho krmení kamarádů a „opsat mázu těch nejzkušenějších“, zbyl jsem na parkovišti SÁM. Smečka vyrazila. Sporý kontakt zajistilo pár servisních okének několika jedinců na CHVOSTU. Příjemná „drncavá rovinka“ na rozjezd mě ale i tak vlastně potěšila. Následné stoupání do kopce už začínalo v osamění prudit, aspoň ve dvou by se to lépe táhlo. Říkal jsem si jak moc by to asi bylo jiné, včetně toho kolik bych měl v peněžence, kdybych jel sám třeba do Krkonoš. Téma OCASU budilo ve vztahu k mým rádoby kamarádům mnohé asociace, a to nejen pro vzájemné pořadí ve stopě. Počasí ale bylo parádní, já se kochal všemi těmi Špičáky a Javory, nezlomil mě ani Polom. Namazat by si lyže zasloužily, ale to se mi už nějak nechtělo, tak jsem v rámci mazání vyndal alespoň opalovací krém a tu placatku. O mezicíli (jezero Laka) jsem věděl a valil na něj. V prudší levé jsem spatřil odbočovat červenou turistickou a u ní pár stop od lyží. To musí být „naši“. Stopovačka s drobným zakufrováním mě dovedla na jezero. Sice z druhé strany, ale zase o něco dřív než zbytek pole. Tak jsem je nakonec sjel. Od Vítka jsem si pamatoval, že z Polomu je to do Prášil už jen s kopce, mazací okénko u jezera jsem tedy považoval za zbytečnost, ale ze slušnosti jsem tam toho tedy taky trochu naplácnul. Ke skromnému dotazu mi znalci sdělili, že to ještě kousek trochu do kopce je. Od té doby vím, že kousek měří 1,5km a trochu znamená 120 výškových metrů. Takže mi zase ujeli. V lokalitě Gsendet je zmatený nejen název, ale i značení, takže jsem si to střihnul po cyklostezce, jejíž přechod do letní podoby mě zastavil a vrátil zpět. Později jsem se dozvěděl, že se zde Standa(díky) snažil vydržet, abych se neztratil. Nevydržel. Sjezd na Frantův most je lahůdka, která stojí, zejména na zmrzlém povrchu, za to. V teple a bezpečí hospody jsme o tomto místě a vylepšení levé zatáčky rozváděli různé fantazie. Pak jsem podél Prášilského potoka doprášil do Prášil, kde jsem na prašné cestě potkal Standu. V prášilské hospodě jsme potkali nadrženou skupinu A(včetně infiltrovaného pana Agnes-klobouček! a filmového Quasimoda), která mávajíc prachama končila oběd. A už zase ujeli. Mazání pro výstup na Poledník už jsem nehodlal podcenit. Varianta fialový a na něj červený(jiné jsem vlastně ani neměl) vosk(bude se ochlazovat a červený se ojede) v kombinaci s Ondry Míků záhadně hnědým klisterem byla ten dokonalý chemický koktejl. Kdyby přede mnou snad stála zeď, tak bych po ní kolmo vyšel. Užíval jsem si běžkařský skialpinismus, tentokrát už vcelku skupinově, a to až na Předěl. Mezi našimi udýchanými pozdravy se od Poledníku hodlali prohnat 2 největší chrti(Eri, Honza). Bylo mi jasné, že dali všem fóra a hodlají je kosit jako zralé klasy. Proto jsem taky jejich poznámku, že nahoře je ještě Anča bral jako dost blbý vtípek. Ti dva zmizeli tak, jak rychle přijeli a i ostatní ze „stoupací partičky“ byli v tu ránu v tahu. Měl jsem ale v záloze fígl. Krabička s vosky totiž obsahovala i smývač a hadr a protože teď už to bude opravdu jen s kopce, je třeba, aby to jelo. Tento servis vzal nějaký čas a znamenalo to opět jízdu „na samotce“ a jak jsem si myslel i na OCASE, ale to nebyla ten den situace nějak nezvyklá. A to mě nezviklá. Zapadající slunce rozeznívalo duši, endorfin se rozléval do žil a stopa poklesem teplot pěkně tuhla. Paráda. 16.35 jsem míjel fotopoint pod Rybárnou. Zde mě dojel Eda a utvrdil, že ani on není poslední. Takže o Ančovi nekecali. Záhy mě uvítal pivovar a dokonce i cedule Pivovar jakožto zneužití dopravní značky. Zdá se, že na Modravě, což je stát ve státě, může být i obec v obci. Pivovar a nás všechny opouštěl mj.Samík, kterému jsem chytře! přibalil svůj obal na běžky a několik dalších svršků vyhodnocených jako zbytné. Pivo bylo výborné, následné ubytko mírně horší (kdejaký dělník tím opovrhne), ale poměr cena výkon skvělý, jídlo, pití taktéž. Kilokalorií jsme doplnili požehnaně.
Etapa druhá, démonická
Večerní dohoda o ranním startu v 9.30 se zdála být nerozbitná. Příjezd kamaráda, z jehož auta vyskočila fenka Dakota, vypadly nepřipravené běžky a následně v smart casual dress kodu její majitel předpovídal zpoždění startu. Další informace o tom, že ostatní jsou na nákupech v místní sámošce, to jen potvrzovala. Navrhl jsem panu Ančovi, že bysme mohli jít jakože trochu napřed. Souhlasil. Dokonce i šel, ale přesto se mi ztratil. Do stopy jsem nastupoval s Erim, který se tam někde nějak zjevil. Čas asi 9.20. Nasadil jsem vyšší střední tempo a tipoval, kdy mě ten plnokrevník předstihne. Nic. Nic?Otáčím se. Nikdo, nic. Zvolňuji, ale přesto se blížím k pletené čepici, pod níž nafukující se šusťákovina postavy osazené v jedné z prvních sériových běžek značky Artis avizuje veterána ve stopě. Postarší dáma si dokonce něco povídá sama pro sebe. Možná to byl otčenáš. Na první odbočce(Modravský potok-most) si dávám pauzičku, pitíčko, svačinku a přimáznu lyže. Od loňska vím, že mě čeká stoupačka. Projedou kolem 2 pěkné slečny. Taková Shelly Johnsonová a Audrey Hornová, říkám si. Svět mě baví o trochu víc, zapomenu na hoře(zase jedu sám) a jdu vstříc hoře. Máza opět trefena, jde to skvěle, ale nikam nespěchám, vždyť jsem přece první a všichni za mnou. Akorát ten Eri. Kde je, sakra?Aha, on si zas určitě přidává a nyní pobíhá kolem Březníku. Blázen. Proti mně frčí zas nějaká slečna. Zase pěkná. Taková Laura Palmerová. Dokonce se otáčí a vrací se za mnou. Blíží se. Trochu přidám. Hmm, tak nic. Pěkná a ještě namakaná. Míjí mě podobně tak rychle, jako jela dolu. Ještě jednou to zopakuje. Kráva. Já přece nikam nespěchám, všichni jsou za mnou. Před Ptačí nádrží mě chytá první pochybnost. Přemýšlím si, proč je ta nádrž vlastně ptačí. Taková blbost. Vzpomenu si na ty holky(ne že by to souviselo s předchozí myšlenkou na ptáky) a vybaví se mi ten ptáček jako ústřední motiv z Twin Peaks. Sakra, kde jsou ti kamarádi?Twin Peaks.Kam že to jedu?Na Černou horu..a pak ?…Stráž..dvě stejně velké hory, dvojčata, twins. I ta holka mě předjela schválně dvakrát. Dala mi „twin“. Přepadá mě úzkost. Kamarádi, kde jste?Promítám si zpětně pár minulých okamžiků. Promítání přeskočí na film Hra. Jsem součástí nějakého divného scénáře,hry?Ta bába-neměla v ruce poleno?Kam zmizely ty holky?Jméno té nádrže a navíc ty dvě hory přede mnou – začíná to dávat smysl. Ano, tady je opravdové Twin Peaks!Dějí se tu divné věci. Asi proto zřídili na Modravě Policii a mají tolik případů, že to vydá na seriál…Nebo ne?Blbnu. Otřepu se a nastupuji do stopy, zvedám hlavu kopci vstříc a v tu chvíli.. to snad ne.. projíždí kolem mě slepec! S vodičem. S vlasatým vodičem. S Lelandem. Je to jasné. Ještě mi tu chybí Cooper. Agent Cooper. Kdo by to mohl být? Není to ten kamarád, co „ráno přijel do městečka“? A proč tu nejsou ostatní kamarádi? Zmizeli v nádrži?Nebo v té sámošce?V sámošce..v COOPu!to je ono!Kdo má COOP?Přece COOPer. Už je nikdy neuvidím. Není na co čekat, zvyšuji obrátky a nabírám výškové metry. Z transu mě vytrhává skřípání sněhu. Bojím se otočit, vzpomínám na Ondru jak říkal, že otáčet se na běžkách je nebezpečné. Jak to myslel?On ví něco víc?Skřípání mě dohání, vlastně dojíždí. Další divnej týpek. V zimě na kole. Na sněhu. Fat bike. Vypadá jak James Hurley z Twin Peaks. Jo, to je on, co jezdil na tom Harley fatboyi. Dává se do řeči, odkývám mu cokoliv. Už se blíží vrchol. Prý, že mě nechá jet, protože budu dole rychleji. Co to je zase za dvojsmysl?Sděluji mu ať jede, že čekám na kamarády. Posměšně se ušklíbne. Ale jede. Uf. Opravdu čekám, studený pot co mě poléval blbě schne a já začínám mrznout. Vdechnu sušenku a s obavami sjíždím do sedla a pak ostražitě na Stráž. Rychle na Bučinu. Kamarádi?Kašlu na ně. Vydupu poslední kopeček a konečně potkávám normální lidi. Zdá se mi. Páreček. Pán se ptá, jaké je to na Černé Hoře. I přes prosebný výraz v očích jeho partnerky odtuším, že skvělé. Sám mám na srdci i rtech spoustu proseb a otázek. Dávám nějaké dohromady v celkem slušně rozvité české souvětí a jako na zavolanou se z mlhy vyloupne trojice sympatických padesátníků. Vychrlím to na ně. Vyslechnou mě a praví „Jaja, zupa, grysdych“. No, to mi pomohli. Jsem ještě v Čechách?Mlha houstne. Vynoří se ostnatý drát a strážní věž. Jaký je rok?To už ale doklopýtávám k bufetu. Beru za kliku a čekám(trochu jako z filmu Hra) režiséra Davida Lynche. Není tam David Lynch, není tam soudce Lynch, ale je tam soudce Majkl. Hurá!Postupně dorazí separát účastníků a o ostatních se dozvídám, že nebyli za mnou, ale dávno přede mnou. Protože když se domluví pevně start 9.30, tak je prostě nezbytné v 9.10 být nejméně za první zatáčkou a nikomu to neříct. Asi důsledek dobře myšleného hesla: „nás nic nezastaví“. Po polévce a pod „soudní ochranou“ pak už přes Knížecí Pláně plynně a plynatí plyneme ke Strážnému. Tu mě pobavilo, že jsem ráno dal Majklovi číslo na autobusáka. Pro jistotu. Kdyby mu bylo třeba zavolat, ať to má někdo, kdo bude zcela jistě mezi ostatními. Na benzinku jsme šli spolu, sami. Vtipné také bylo, že jsme z dálky viděli kluky, jak jsou na té pumpě. Když se k nim přiblížíme tak na 100m, Majkl říká, kolik vsadíš, že nám ujedou. Odvětím: „myslíš, než si dáme kafe?“ „Ne, než k nim dojdem..“ Neutekli, ale ani nepočkali:-) a také zde ještě maličko ti démoni z horských dvojčat zahrozili-samotný fakt, že na běžkařské stopě stojí benzinová stanice je mysteriozní, a pak se přidá za benzin neplatící Kunden(zákazníci), policií vyšetřované K..(jedno staré řemeslo), divné osazenstvo bistra hledající ztracenou Heimat nebo lepší budoucnost a v neposlední řadě podjezd pod silnicí, který je úplně normální(jen bez sněhu), ale pro Šiklovic šváru se stává tím, čím byl brod pro Ondru Míku na Islandu. Akorát že Ondra se brodil ledovou tříští(prý), zatímco švára použitými prezervativy. Zato stejně hluboko. Dojezd do Nového údolí bolel spíš psychicky, když snad dvacetinásobné sundavání a nandavání běžek dávalo zabrat. Celkově trochu smutný kraj, asi jizvy minulosti a také pár neklidných bloudících duší, jak jsme probrali v hospodě(nejméně jmenujme bratra „krále“ Šumavy). Nějaký ten chmelový izotonický nápoj nás dostal v nádražce do nálady a České dráhy do Stožce. Ubytko přiměřené pokročilému stadiu rozkladu našich zpocených trikotů. Majitel investici do pokojů zjevně před pár dekádami odložil a investoval přednostně do elektronické registrační a dotykové kasy. Do ní nás sličná obsluha(k zamilování jako Annie Blackburn pro Dale Coopera) zavedla podle čísel pokojů, takže toho večera znělo od Pstruha nejčastěji desítku na šestnáctku, jedenáctku na třináctku, dvanáctku na dvacetdvojku atp. Tato obsluha, na rozdíl od penzionu Zlatá Stezka na Modravě, určitě nebude mít problém s přechodem na Babišovu online evidenci tržeb, ale zase jí určitě dřív hrábne :). Pokud jí někdo včas třeba neunese. Démon alkohol provedl pár pokusů učinit právě z nás Windoma Earla, ale odolali jsme. Vedly se ale i jiné řeči, takže se dohodly snad všechny akce na 5 let dopředu včetně příjezdu do Národního na kajaku, koupě mého kola(už zase), akce čisté ruce, čistý sport a čisté trubky.
Etapa závěrečná, barevná
Ráno bylo ve znamení váhání o brzkém ukončení a odjezdu domů, neb sněhové podmínky měly k ideálu daleko a informace z tras připadajících v úvahu zaručené také nebyly. Logistickou lušťovku vyřešil telefonát pana Damaška, který nám krátce před 9h sdělil, že jeho mikrobus pro 14 osob je nám k dispozici. Hlavní stoupání ze Stožce jsme zvládli bez vosků(protože bez lyží), do stopy jsme nastoupili na kraji lesa. Geomorfologický profil ruky Páně Přírody byl v této části moldanubika k běžkaři shovívavější a tak se nemuselo mazat ani později. S vidinou malé kilometrové nálože šlo tím pádem o to více naložit si do stoupání ke Schwarzenberskému kanálu. Dosažení této koty/mety (nečti komety) slibovalo v podstatě (vodo) rovný brusling, event. klasický cross countring, bez waxing. Koneckonců, cokoli ze skluznice stejně spolehlivě a rychle sundaly větvičky, jehličí či jiný neřád ve stopě i mimo ní. Poklidnou jízdou, tempem, které umožnilo verbální komunikaci bez zadýchání jsem, ve dvojici s Ondrou, strávil hezký kousek cesty, probrali jsme vše možné a před sjezdem na Říjiště potkali Honyho a Majkla zodpovědně se šikující do pluhu. Ondra je však následoval zhurta ledovou stopou cedíc cosi o přizdisráčích. V dojezdové rovince jsem si vyslechl pěkný příběh o šikovnosti jedněch při uskakování rozjetému vlaku a druhých(druhého) když se jeví brzdění nebezpečnější než pokus trefit 10 cm proužek neodtátého zbytku sněhu. Následovala občerstvovací zastávka, jejíž opodstatnění i kvalita byla mezi lyžníky sporná. Celkem prudce se však rozesněžilo i rozfoukalo, tak přišla vhod (skoro) všem. Jak se přechozí večer odvíjel v číslech, tato zastávka měla být ve stylu barev. Zatímco nám obsluha stůl plnila černým čajem, světlým pivem, tmavou kofolou či modrou fidorkou, Ondra se vydal do bílé tmy zkoumat všechny hůlky. Vítězem mikrosoutěže Ondra vyhlásil hůlky zelené a jal se pídit po jejich vlastníkovi. Když všichni zapírali jako Fučík, začlo se mi zdát, že vidí rudě. Dotčen z nejapných vtípků, případně z naší neschopnosti zapamatovat si jak vypadají vlastní hůlky, rozhodl se předmět doličný dotáhnout nám před oči(ať už jakkoliv barevné). V rychlosti jsme se dohodli, že majitele nepřiznáme, i kdyby náhodou zelené byly. Ony však nebyly, což spontánně spustilo vlnu smíchu. K Ondrovo cti však slouží, že jsme se stejně nedohodli, protože ty hůlky byly podle mě béžové, pro jiného okrové, a kdoví zda ne i oranžové :). Nějak jsme se rozseděli a konci zábavy udělala přítrž pokročilá doba a také příjezd pana Anči, který si chudák ani zde nic nedal, protože setkáním s námi mu bylo vysvětleno, že by ten bus stihnout mohl. Což byla zákeřná rána, neboť, jak už dnes víme, on to vlastně stihnout nechtěl. To ostatně naposledy zkusil v závěrečném stoupání, čímž unikl ze záběrů hromadné fotky. Příjezd do Láze u Nové Pece pak už jen vše završil, a to skoro na minutu přesně, ač volba trasy byla místy individuální.
Doprava busem s exkurzí pod Kleť byla příjemná, svižná a svorná nálada způsobila dohodu nad Kozlovnou, kde se zážitky dozažily a naše nabyté umění jsme teleportovali Lukáši Bauerovi, který v ten čas v televizi, tedy přesněji ve Falunu, bojoval jak (pravý český) lev, což mu vyneslo (hlavně naší zásluhou) krásnou stříbrnou medaili. Vysíleni fanděním a trochu i víkendem jsme doplnili kolagen prorostlou krkovičkou na grilu(byla vynikající a mě kromě toho vytanula zase reminiscence na Twin Peaks:ohni, se mnou pojď) a vyšli vstříc realitám vlastním i nevlastním (pokud někdo třeba bydlí v nájmu;)
Pěkný, moc pěkný výlet. Mám tyhle SPOLEČNÉ akce rád 😉
Kdo chce změřit síly jinde než na úterní vyjížďce, jsou letos tyto možnosti :
1.4.2015 – 30.11.2015 – „Vrchařská koruna Jižních Čech“ by Legend MTB club
30.5.2015 – 100 mil také v režii našich kamarádů Legenďáků
30.5.2015 – Author Král Šumavy
19.-21.6.2015 -VZ bike, Rychlebské stezky
27.6.2015 – CANNONDALE JURIS REAL MTB maraton O pohár starosty města Kamenice nad Lipou
1.8.2015 – Kolo pro život – Šumavský MTB maraton České spořitelny
7.-9.8.2015 -VZ silnice, Liezen-Graz-Klagenfurt-Liezen
22.8.2015 – Javornický Pazdřivec, deklarováno jako nezávodní poloorientační MTB happening
6.9.2015 – časovka do vrchu Kleť – JAL
P.S. kdo má další tipy a chce je zde zveřejnit, pošlete třeba mailem, přidáme je, aneb pravidelně sledujte web, (nejen) sekci Pozvánky
Nejen pro naše elitní běžce, ale všechny, kdo si chtějí protáhnout nohy jinak než na kole, jsou letos tyto možnosti :
15.3.2015 – 64km! indiánský Oběh Českých Budějovic, aneb Legenďákům asi šíblo
18.4.2015 – 10 km v Českých Budějovicích, v rámci RunTour
16.-17.5.2015 – VltavaRun
6.6.2015 – 1/2 Maraton České Budějovice, zde odkaz s možnostmi (varianty pro děti, slabší či kolektivně orientované jedince)
27.6.2015 – ArmyRun, místo konání Šumava, deklarováno jako extrémní překážkový běh
P.S. kdo má další tipy a chce je zde zveřejnit, pošlete třeba mailem, přidáme je.
Zdar hoši,
v rámci přechodu Šumavy se nás v hospodě nakumulovalo tolik, že bylo možno odhlasovat termín silničního zasedání, neb všichni přítomní byli pro a ke zvrácení demokratické většiny by ani všechny hlasy nepřítomných nestačily. Opět se bude jednat o styl: jedu jen s platební kartou, alias výlet na prasáka.
Tak tedy:
1) Je naplánován páteční start z CB tentokrát auty do 200 km vzdáleného Liezenu (2,5 hoďky cesta), ponechání aut a již na kole přejezd přes kopečky do Grazu (Eri chce večírek!!!) Autem je to 120 km, my ale pojedem vedlejškama přes hory, takže cca 150 a pěkná fuška.
2) Z Grazu v sobotu do Klagenfurtu zase nějakých kopcovitých 150 a večírek zase mezi lidma.
3) V neděli nazpět přes 150 do Lieznu k autu a odjezd do CB
Liezen
Graz
Klagenfurt
Výlet tedy skýtá supr čupr rakouské silničky, přejezd Alp, večírky ve městech. Donť miss it.
Orientační trasa
A termín? 
Domluven je pátek 7.8. až neděle 9.8.
Hlásit se mi nemusíte, ubytko bude na blint.
O.
P.s. Podle zájmu a let minulých by pelotónek mohl čítat více jak deset hlav
Trasa: 25 km, okolo strojárny na lávku k nádraží, kolem Dobrovodského potoka na Švajce, Srubec, po modré, lesem na Klukov, kolem rybníků zpět na modrou směr Trocnov zastávka, bahnitou cestou na Ostrolovský Újezd, po zelené do Borovan.
Počasí: 3°C, jasno
Účast: Petr Šikl, Honza Mareš, Vítek Sirotek, Martin Ehrenberger, Pavel Samec, Venca Krutina, Jirka Tuček, Pavel Kosař, Honza Voleský
Pád: nikdo
Defekt: nikdo
Trackmaker: Pavel Kosař
Komentář: Start doprovázený slunečními paprsky, které umožnily rozsvícení našich lamp, až na samotné hraně lesa Dobrovodského lesa. Vítkovo ambiciózní plán zdolat po cestě Todeňskou horu a vytvořit tak královskou etapu se nekonala. Směr na Borovany byl přímý, zato v části před Ostrolovským Újezdem značně bahnitý. Těsně před Borovany se Vítek pokusil prosadit pěšinu na Borovanský Mlýn, ale ani ta nevyšla, což nám pro pobyt v restauraci Símalka uspořilo spousty času. Na pivo doběhl Honza Ludvík, který pokořil 22 km trasu během dvou hodin. Když to porovnám s naším výkonem na kolech, 25 km za jednu hodinu a čtyřicet minut, nevím, nevím, zda jsme neměli na tu Todeňskou horu odbočit.
Během cesty vlakem jsme poprvé dostali zajímavou slevu na kola. Nahlásil jsem kol sedm a průvodčí na to: “Budu počítat jen čtyři, bude to za 100 Kč, aby se nám to dobře počítalo.” Samosebou jsem neprotestoval. Klasika v podobě schodů včetně eskalátoru pobavila především Honzu Ludvíka. Samík totiž předvedl eskamotérský kousek při výjezdu po eskalátoru, zapojil do něj nový prvek, a to opírání se hlavou o gumový pás madla.
Hony
Sraz na příští úterní vyjížďce v 17:30 hod u Dlouhého mostu, strana u Hocha.