17 června, 2015 | 
Author: Trasa: 49 km, pravý břeh Vltavy, podél pomníku Hrdějovice, kolečko u Ortů, Mojský les křížem krážem, k Červenýmu Újezdci, Jelmo, nad Libníč potok tam a zpět, Libníč, motanice na Babě, Mrhal, nahoru dolů několikrát u Mrhalu, Hlincovka nahoru dolů, Dubičák jakbysmet, Dobrou Vodu nevyjímaje a domů
Výškové metry: 800
Účast: Ondra, Přema, Eri, Honza Mareš, Vítek, Venca, Majkl, Petr Šikl, Petr Pokorný, Aleš, Pavel Samec, Kory, Ondra Míka, Pepa Vlášek, Láďa Benhák, Duby, Tonda, Víčko, Míra Dvořák,
Pád: Ondra Míka (efektní válečka s následným mechanickým poškozením stroje), Vítek
Defekt: Ondra Míka zlomil patku
Triple Gold Club: Ondra Míka – chvilku jsem váhal, jestli mu vůbec uznám účast, když ujel nějakých 15 km, než se se zkroušeným výrazem pěšky odporoučel domů, ale členství v TGC by mu takhle hloupě uniknout nemělo! Ale pamatuj Ondro, lidem jako Majkl ;-), můžeš v klubu leda tak nosit chlazené nápoje! Na předsedu klubu to není 🙂
Trackmaker: Petr Šikl
Komentář: Jedním ze základních kritérií výběru destinace výletu bývá (kromě argumentu, že na Kluku je sucho…) jet někam, kam jsme ještě nejeli. Peťovo Jelmo a Libnič znělo dobře a v ten směr jsme opravdu vyjeli. V Mojském lese Peťa vytáhnul prastarou klasiku, aniž by zřejmě věděl, že před cca 7 lety jsme jí jezdili 5x do roka a já z ní vždy měl kopřivku a osypky, takže to bylo jak za “starých dobrých” časů jezdivých šotolin do kopce a z kopce (ufff, já JSEM pro rozličnost tras, ale jizva z minulosti, je stále živá, tak na viděnou, snad zase za více než rok!) Naštěstí se nám ale ten moutinbajking od doby, kdy na horském kole závodila na olympiádě Kateřina Neumanová drobet proměnil a stejně tak se proměnil i charakter naší vyjížďky. Přišly terény a pěšiny, ale tak nějak většina začala mít dojem, že ač jsme vyjeli na sever, nějak tak zase míříme na Hlincovku a další Peťovo zamilované destinace. Eri kromě jízlivostí typu: “ááá, co to vzít teď třeba přes Dubičák…” a “…nemoh bys mi kouknout do statistik, jestli už jsme tu letos náhodou nebyli…” vypustil zlověstné proroctví: “Příště se s tím srát nebudu a vezmu vás nekompromisně na Kleť” (čímž asi odhalil tajenku na příště?). No nic, všechno dobrý, terén byl, technika taky a vymyšlené to bylo hezky, všechna čest – a ve srovnání s Mojským lesem… 🙂
O.
P.s. V první čtvrtině vyjížďky jsme shlédli v lese u Borku jak postupují práce na dálnici a to je hnus velebnosti, další bajkeřina v hajzlu a Samíkovo chlácholení, že tudy budeme moct jezdit, neb je tu plánován přechod pro zvěř (sic!) chmury nikomu nerozehnal.
P.s. Dostání se v sedle bajku na Mrhalské molo, co je půl metru vysoké, dovede stále jen jeden (asi proto to tudy furt trasuje), jeden další to neúspěšně zkoušel (Vítek) a všichi ostatní prostě ví, že jsou dveře, které nikdy v životě neotevřou 🙁 Bravo Peťo!
Trasa: 40 km, nádraží, Dobrá Voda, Švajcema do Třebotovic, Ohrazení, Ohrazeníčko, lesem na Mysletín, po pastvině k medvědovi/praseti, bahýnkem a lesem pod Zborov, Hodějickej les, Doubravice, podél řeky domů
Výškové metry: 584
Účast: Ondra, Přema, Eri, Honza Mareš, Vítek, Venca, Majkl, Petr Pokorný, Aleš, Pavel Samec, Venca Drbout, Ondra Míka, Honza Voleský, Jirka Habrda, Filip Toul, Honza Mikolášek,Tonda, Kocour
Pád: Venca Drbout 2x (boj o padáka roku nechce nechat nezajímavým…), Venca, Aleš (opět proběhla diskuze, zda jde o pád, když “to uběhnu a jen se malinko opřu rukou o zem” ale začínám být nekompromisní!)
Defekt: Ondra – při přeskakování stroužky ukázal bojovného ducha a nezalekl se jí, akorát deště odhalily kámen s ostrou hranou a procvaknutí duše upustilo plyn z jeho zadního kola během 5 sekund, Vítek na stejném místě poučen z protivenství, kterým čelil Ondra, při přeskakování stroužky ukázal bojovného ducha a nezalekl se jí, akorát deště odhalily kámen s ostrou hranou a procvaknutí duše upustilo plyn z jeho zadního kola během 5 sekund 🙂
Trackmaker: Ondra
Komentář: Minule se v hospodě diskutovalo, že když bude hezky, pojede se na Kleť a tak na Startu došlo na hlasování zda “je hezky” a bylo odhlasováno, že hezky není a jeli jsme na Mysletín. Definitivně jsem se ztotožnil se strategií “Vít Sirotek”: Mám úplně v prdeli, zda se to líbí ostatním, hlavně že se to líbí mě 🙂 takže jsem jel, kam jsem jel a že tam bylo drobet 😉 mokro a bahno, to se prostě po deštích stává! Myslím ale, že např. jízdu po pastvinách mezi krávama musí ocenit každý (při jízdě 5 metrů od krav jsme měl celkem malou dušičku a Samík, jako by mé obavy vycítil, začal konejšivým hlasem pronášet: “Neboj, neboj.” Když jsme mu začal odpovídat, obrátil se na mě s otazníkem ve vočích se slovy: “Já to říkám těm kravám…”). Škoda jen, že jsem plánovanou Hodějickou motanici zařadil až na konec a ještě k tomu po defektech (viz výše), neb mord parta zavětřila hospodu a na motanici nás zbylo šest. Tak jsme dali ještě pokus o nalezení nových cest pod tratí za Vidovem, a když si člověk přiblíží GPS záznam, pozná, že jsme to opravdu zkoušeli, ale úspěch se nedostavil 🙂
O.
P.s. Nezmar měl v hospodě nějakou oslavu a tak jsme zavítali do Klubu malých pivovarů, kde bylo celkem narváno mladým osazenstvem a při pozorování děvčat několik z nás nezávisle na sobě napadlo, jak to, že nalejvaj nezletilým gymnazistkám/učnicím. Po racionálním zhodnocení situace však všichni uznali, že jde o vysokoškolačky a vyplynulo z toho VELMI smutné zjištění, jak moc už jsme staří, když nám vysokoškolačky přijdou jako nezletilé děti. Ach jo!
P.s. Angels fall first! Ač jsem to nečekal, první ze Sedmi statečných padl Peťa Šiklů, tak ať je ti milý Lee – (onen karetní hráč, který už nikdy nechtěl nikoho zabít) země lehká. Na obrázku třetí zprava.
Koho sebou Calvera vezme do pekel příště?
Začínám fungovat jako pán, který vkládá příspěvky jiných, co se to nechtějí naučit… Tady je report pana bratra:
O.
Motto:
„Když je třicet stupňů ve stínu, jde inteligent k vodě a idiot jde běhat po městě.“ Sestřičky z budějovické interny.
Veden snahou dodržet tradici jsem si i já letos postavil počtvrté na start 4. ročníku Budějovického půlmaratonu. Že nebude tentokrát vše tak easy, naznačovalo již skuhrání dětí a jejich rudé tváře, po doběhu doprovodného dm rodinného běhu. I pocitově mi přišlo, že bylo daleko větší vedro než loni. Nicméně v sedm hodin večer jsem byl připraven v pravé části sektoru A, alespoň trochu schován ve stínu mezi borci, ze kterých tekla voda již před startem.
Poučení: Možná jsem se mohl také zlít už před závodem a nečekat až večer do Slavie!
Nechtěl jsem přepálit začátek a tak jsem běžel „středně“ podle tepů a na čas se neohlížel. Zato hned po druhém kilometru jsem se začal ohlížet po občerstvovací stanici. Ta před IGY byla bohužel ještě zavřená – hosty čekali zřejmě později 🙁 Na pátý kilometr jsem už tedy dobíhal poněkud vyschlý a občerstvovačku jsem pořádně využil.
Poučení: Lahvička s pitím v ruce by asi také neuškodila.
I přes vydatné osvěžení se mi ale dál neběželo nic moc. Po nedávných rodinných zkušenostech jsem si navíc říkal: „Hlavně opatrně!“ a nijak zvlášť jsem si nedával. Když mě pak na 7,5 km předbíhal vodič na 1:30, něco se ve mně zlomilo. Spíše psychicky než fyzicky a říkal jsem si, tak já se tu budu mačkat a budu v cíli až za vodičema? Mojí odpovědí na předběhnutí, tedy bylo ještě větší zpomalení a rezignace na nějaký uspokojivý čas. Ono se to nezdá, ale na dobrý čas se člověk musí opravdu trochu máčknout a jít hodně blízko ke svým hranicím a to se mi v sobotu fakt nechtělo. DNF jsem v kolonce ale také mít nechtěl. Doběhl jsem tedy smířen se svým osudem ke Škodovce, zpátky do města a na Rudolfovské, jsem se pak vyznal Ondrovi ze své rezignace, jako že už NO MORE a polil se podanou vodou, která měla asi 40 stupňů. Když mi pak Lenka na 16 km podávala připravený gel a pití, zastavil jsem se u ní a řekl, že žádný gel vlastně ani nepotřebuju, protože se už jenom dostávám do cíle. Po poslední otočce na Pražské a proběhnutí pod kropícím vozem, jsem se přece jenom trochu zberchal a i s přispěním klesající teploty poslední dva kilometry do cíle jakž takž doběhl.
I dnes, tři dny po závodě, ve mně přetrvává pocit, že běhat v těchto teplotách závody nemá smysl. Jsem rád, že jsem se nenechal strhnout k nějakým nepředloženým činům a ve zdraví jsem přežil, nicméně pozávodní euforie se tentokrát nedostavila.
H.
P.S. Lidé povídají, že teplo přidalo k časům až deset minut, tak si kluci spočítejte, za kolik jste to všichni mohli běžet, kdyby bylo lepší počasí.
P.S. 2 Bývá zvykem zakončovat reportáž úslovím, tak příště zase na viděnou. Tentokrát mi to nějak neleze z klávesnice a tak raději přidám tip na jiný, zajímavý běh. Reuter run v Boršově nad Vltavou. Je to cca 13 km částečně v kopcích a na závěr se překonává Vltava pod Zátkovým mlýnem.
http://www.borsovnvlt.cz/kalendar-akci/
Uvidíme se na startu?
Na Přemovo žádost vkládám jeho report ze sobotního budějickýho půlmaratonu:
Sláva vítězům, čest poraženým , aneb zážitek nemusí být vždy pozitivní, hlavně když je silný.
V sobotu jsem se také postavil na start půlmaratonu s tím, že jsem se letos připravil výrazně líp než loni a naběhal téměř dvojnásobek km než loni (na mne neuvěřitelných téměř 240 km ). Cítil jsem se dobře a z časů, které jsem tréninkově běhal jsem si věřil na tempo 5 min. na km a celkový čas 1,45. Radu pořadatelů přidat si vzhledem k teplotám 10 min. k plánovanému času jsem nerespektoval a vyrazil. Rty a jazyk se mi začaly lepit už na 2 km , ale nějak jsem to překonal, i to píchání v boku asi na 4 km, které jsem už dlouho nezažil. Pak se to trochu srovnalo a v místech, kde nebylo přímé slunce se mi začalo běžet i líp. Od druhé občerstvovačky už nebyl ionťák a vlažnou vodu jsem nebyl schopen moc do sebe dostat, většinu jsem si vylil na hlavu. Myslím, že jsem držel rychlost až na nějaký 16 km, ale pak mi začalo docházet. Zvolnil jsem, ale pořád to nevypadalo na to, že bych nedoběhl . Na 17 km se mi ale udělalo opravdu dost zle a to okamžitě a ještě že mne nějací pohotoví diváci zachytili a položili na trávník, jinak bych asi padnul . Okamžitě volali sanitku, přestože jsem neztratil vědomí a byl jsem schopen komunikovat, ale určitě jsem nebyl schopen se zvednout. Sanita přijela za 35 min, protože toho měla na práci ten den hodně. Teprve uvnitř se mi udělalo opravdu zle a než pustili klimošku, myslel jsem, že je se mnou konec. Všechno se se mnou houpalo a vlnilo. Během cesty v sanitce mi proběhlo hlavou spousta věcí, hlavně jsem si nadával, že jsem takto podcenil podmínky. Pořád jsem si myslel, že je to srdeční záležitost a tak už jsem se loučil se všemi budoucími Nezmařími aktivitami a vším trochu aktivnějším sportováním, už jsem prodával kolo a prostě všechno jsem viděl černě. Ve špitále, kde jsem dostal křeč současně asi do všech svalů na nohách mi udělali EKG a „neměl jsem ho tam“, což mi dost zlepšilo náladu. Měl jsem už i normální tlak a tep a už se mi udělalo trochu líp. Postupně do mne nakapali asi 6 litrů s vysokým obsahem hořčíku a hlavně sodíku a fosforu? Pro jejich velmi nízkou hladinu si mne tam nechali až téměř do druhého dne do oběda pořád na kapačkách, kdy už se to trochu srovnalo. Takže jsem tedy zkolaboval z důvodu dehydratace organizmu a asi i vyčerpání , ale snad bez nějakých vážnějších následků. Nejspíš budu tedy první ze „sedmi statečných”, ale hlavně že to není konečná. Takže blahopřeji všem, kteří to úspěšně dokončili, bylo to opravdu náročný a na zlepšení loňského času určitě ne zrovna ideální podmínky. Přema
Nevím co Vy, ale já (když už jsem věděl, že Přema žije a je možno brát jeho příběh na lehkou váhu) jsem se nad reportem celkem zasmál. Žes “ho tam neměl”, zvedlo náladu Přemo určitě více lidem 🙂 Já sám jsem byl na trati na 10 km, 16 km a 20km a bylo vidět, že prostě někdo snáší horko lépe a někdo hůře… Interní Nezmar souboj dopadl takto (přihlášeno 3.000 lidí, doběhlo 2.097)
1. Honza – 151. celkově, 1:37:34 – půlmaraton v rámci mezičasu maratonu v Linci letos zaběhl za 1:29, takže i jemu horko nějaký síly (a co jsem s ním při běhu mluvil i radosti z běhu) sebralo.
2. Samouš – 239. celkově, 1:39:14 – řeznickým klukům naopak teplo zřejmě svědčí 🙂 Ale také už víme, proč mu teplo svědčí a proč se bál dopingové kontroly jak čert kříže! Svěřil se do rukou asistenta doktora Fuentese (nám cyklistům je jistě známá “operace Puerto”) jistému “docentovi” Kratochvílovi – kterej mu poradil, aby si fouknul Ventolin a tak se Samoušovi roztáhly plíce 😉 a běželo se mu dobře…
3. Ondra Míka – 280. celkově, 1:42:24 – na šestnáctým kilometru se ještě Samouše držel za voči, ale pak už to prej nešlo…
4. Kory – 906. celkově, 1:58:38 – spolupracovník Stb vystupoval mazaně pod krycím jménem “KRUTINA”, ale byl rozklíčován!
5. Majkl – 1.601 celkově, 2:16:44 – liboval si, že je to totálně bez běžeckýho tréningu jen o 10 minut horší než minulej rok 🙂
A Přema si tedy připsal DNF…
Respekt Vám všem
O.
P.s. Report v případě dalších příspěvků rozšířím, event. lze reagovat pod reportem.
Trasa: 62 km, Meťák, Včelná, Mohyly, Římov, lesem do Velešína, Markvartice, Žabař, Černice, Věncovka, Kosov, Rančák, Kotek, Boršov a domů
Výškové metry: 900
Účast: Ondra, Přema, Eri, Petr Šikl, Honza Mareš, Vítek, Venca, Kory, Majkl, Petr Pokorný, Aleš, Petr Jiřička, Láďa Benhák, Tonda, Míra Dvořák, Vláďa
Pád: Venca – ve výjezdu do Velešína, Venóšu, byl jsi spatřen a nabonzován 🙂
Defekt: po dlouhé době nikdo
Trackmaker: Vítek
Komentář: Včera mé srdéčko zaplesalo nejvíc ze všech dosavadních úterků! Když je déle vidět, je třeba jet někam dál – Vítku splněno! Když už jedu dál, co kdybych i něco nového poznal? Opět splněno. Když už jedu dál, bude to i bajkersky zajímavé? Ano bylo! (i když malinko za cenu černého zlata). Prostě po dlouhé době jsem poměrně dost dlouhý úseky jel prvně v životě a k tomu v překrásné přírodě za teploučkého počasí. Vítkovo zásah do černého umocnilo v mých očích i to, že dvakrát vytáhnul umolousanou z internetu vytisknutou mapičku a jal se zamýšlet nad otázkou s fatalistickým rozměrem: “Kudy dál?”, což se na našich vyjížďkách už opravdu roky nestalo. Brave heart se vším všudy – nemám to přednajeté, ale snad to dáme 🙂 A k tomu i ta odvaha lehce před osmou sjet neznámou cestou dolů k Vltavě s možností zakufrování v ne příliš vhodnou dobu. Jen těch statečných srdcí co Vítka následovaly, mělo být víc. Teď už to vím a kaju se. Škoda jen že si Hony s technikou zrovna na takové vyjížďce neporozuměl (lóbitý) a GPS nebude. Nebo že by to byl po domluvě s Vítkem záměr? Ukrytí šému před těmi co se nezasloužili? (pozdější poznámka: plán těch dvou zhatil Přemek a trasu zaznamenal!)
O.
P.s. Do hospody dorazil Zdenál a hned mu bylo vyčteno, že nepodepsal, když všichni už podepsali (včetně Františka!), ale i přes to, že není registrovaným Nezmarem 😉 jsme ho vzali, vzpomínaje na staré časy, mezi sebe. Debata plynula v odhadnutelných kolejích 🙂 a tak jen vypichuji, že pánské stříhání vlasů strojkem stojí v Nemecku od 30 éček vejš (i když Zdenál zažil i akci za 22 éček, pane!) a tak to náš nemecký Krakonoš nechal se stříháním až do Čech, kde to má naplánováno na dnešek za dvě kila i s masáží hlavy!!!
P.s. Stomílový vítěz Peťa včera stále omílal, že má ze sto mil prdel červenou jak pavián. Při desátém povzlyku jsem i já snad uvěřil, že se mu nejede nejlépe, a do představce jsem si zabrumlal, že je vidět, že nechtěl být prvním odstřeleným ze sedmi statečných 😉 Tak vopičáku červenoprdelatej, ať se to do příště zahojí!
30.05.2015 proběhl čtvrtý ročník „Nejtěžšího MTB závodu Jižních Čech“, Ultra 100 mil Podhůřím Šumavy.
Do závodu vyrazilo i pár Nezmarů, z nichž jeden ukořistil cenu nejvyšší. Ano vítězem se stal Petr Šikl. Neuvěřitelný výkon, 100 mil pokořil v čase 11 hodin 45 minut. Všichni dojeli ve zdraví a bez defektu, až na prasklé lanko od šaltru. Celkem startovalo 11 účastníků, první trojka si rozdělila bednu, dva nedojeli do cíle a zbytek dorazil po úctyhodných 16 hodinách a 15 minutách. Bylo to jak to říci: “Krásně zničující”.
Velké poděkování patří všem organizátorům a Samíkovi, který aby se s námi všemi pozdravil, čekal několik dlouhých hodin v cíli.
Hony
Více na: Ultra 100 mil
AUTHOR KRÁL ŠUMAVY 2015
Dalším podnikem tohoto dne byl Král Šumavy, do kterého se zapojil další z Nezmarů, Eri.
Eri okomentoval: “Já jel sice na Králi Šumavy v sedle jenom sedm hodin, ale i tak to bylo výživný, hlavně to počasí a bahenní rock&roll. Průměr 15.6, pořadí 266 z nějakých 700. Ztráta na vítěze pouhé 2 a půl hoďky.”
Videa: Král Šumavy MTB (především čas 3:02 – kdo nám to tam sedí?)
(trať moc pěkná, chápu, že to asi nezkouknete celý, ale hlavně kolem 21.minuty to bylo hodně o zimě a bahně… Doporučuji moc!!!)
Trasa: 32 km, přes lávku do Pětidomí, Složiště, Srubec, Švajce, Malé Dubičné, motanice na Hlincovce, motanice pod Mrhalem, Hlincovka, Dubičák, Dobrá Voda a domů
Výškové metry: 630
Účast: Ondra, Přema, Eri, Petr Šikl, Honza Mareš, Vítek, Venca, Tonda, Aleš, Pavel Samec, Venca Drbout, Roman Farka, Víčko
Pád: Pavel Samec (kluzké kořeny, to jsou prevíti…)
Defekt: Venca Drbout
Trackmaker: Petr Šikl
Komentář: Jak to z počátku roku vypadalo s počasím hezky, tak se nám to nyní opakovaně nějak nedaří úplně podle představ. 12°C, mokro, bahýnko a hrozba deště opět vyloučily trip do vzdálenější destinace a tak jsme si zase dali něco z té učebnice techniky. Pravá levá, seno sláma, nahoru, dolů, zpocená těla, funící nozdry, spokojené oči. (ano dnes jsem neměl mnoho času na report, ale přístupová práva snad nemám jen já? 🙂 )
O.
P.S. Neúčastí Koryho jsme otevřeli scénář k filmu Sedm statečných, tak jsem zvědav, kterýho stoprocenťáka, ten zlosyn Calvera dostane prvního. Něco mi říká, že roli Chrise mi tento rok režisér nesvěřil… Budu asi ten s tím nožíkem (kurva doufám, že nejsem sám, kdo ten western viděl!)
Trasa: 36 km, po pravým břehu Vltavy do Hrdějic, rokle k Ortům, Borecká rokle, další rokle a rokličky za kolejema pod Hosínem, Hosín, chvilku CB maraton, zase za koleje, Hlubocká maturita, a po stezce domů
Výškové metry: 635
Účast: Ondra, Přema, Eri, Petr Šikl, Honza Mareš, Vítek, Venca, Kory, Majkl, Sochy, Pavel Samec, Petr Pokorný, Láďa Benhák, Jirka Habrda, Ondra Míka, Tonda, Kocour, Míra Dvořák
Pád: Ondra Míka 2x, Honza Mareš, Přema, Sochy, Petr Pokorný, Láďa Benhák. A máme tu nový rekord! 7 pádů za jedinou vyjížďku. A kdyby šlo objektivně změřit i další kritérium, byl by na světě možná rekord další – takže jen odhadem: 10 km po stezce tam, 10 km zpět, zbývá šestnáct mimo asfalt, z toho se 5 km potláčal bajk 😉 a na 11 km se vyrobilo 7 pádů. Jihočeská mord parta opět zasahuje 🙂
Defekt: Honza Mareš – třetí defekt za 8 etap je na hranici akceptovatelnosti, kámo 🙂
Triple Gold Club: Honza Mareš a s přihlédnutím k jeho trackmakerství je jen škoda, že není vyhlašována soutěž: “Toto je svět Quattro”
Trackmaker: Honza Mareš
Komentář: No co říct? Bajk má opravdu mnoho tváří a je jen a jen dobře, že my chceme vidět VŠECHNY jeho tváře. Takže komu se včera nelíbilo, že při deseti kilometrech v terénu pět z nich 😉 potláčal, ten ať jde jezdit na silnici (viď, Vítku?). Mě se to líbilo moc. Dík Hony, že jsi ze mě chtěl sejmout nálepku pana Nejetelného, snad se to i částečně podařilo, ale Eriho poznámečku: “Tady jsou aspoň kopce, to Onďa dokáže vymyslet trasu, kde se to nosí i na rovině…” jsem samozřejmě zaslechl 🙂 Myslím, že bychom v ty, či podobné kraje měli zabloudit vícekrát, přeci jen tréning techniky je důležitý.
O.
P.S. V neposlední řadě, bych chtěl jménem všech přivítat Honyho do klubu trackmakerů, je dobře, že Nezmaři tento typ jezdců produkují, ony se ty vyjížďky samy jaksi nevymyslí. A široká paleta trackmakerů znamená pestrost vyjížděk!
P.P.S. U Nezmara se tentokrát vedly výživné řeči na témata : z čeho, jak a proč se dělají a liší párky a hlavně střívka pro ně; zadržení Guru Járy na Filipínách; dále (ve zřejmé souvislosti s náročností vyjížďky) jsme probrali všechny typy úrazových a životních pojistek, což následně stočilo debatu k otázce, zda se už dělají kriplkáry v karbonu, jaké mají asi převodníky apod. a v neposlední řadě byla tématem mediální stopa Nezmarů(spolku) i Nezmara(hospody) na bike-forum.cz
