13 července, 2015 | 
Author: Vyrazit s kolem a spacákem jsme zkombinovali s Lojzovou akcí Vrchařská koruna Jižních Čech. Plán byl vyrazit v pátek vlakem do Strakonic a v neděli dojet na kole. Termín domluven narychlo, ale pár dobrodruhů se odhodlalo.
Pátek – na nádraží jsme se sešli ve čtyřech – Petr Šikl, Láďa (kterého jsme přemluvili v úterý, že to teda s náma zkusí), Majkl (s tím že v sobotu se odpojí) a já. Vybavení co kdo uznal za vhodné, někdo batoh, někdo batoh a nosič, já pouze nosič, vážil jsem, naložené kolo 20 kg, tedy o 6 kg navíc než na běžnou vyjížďku, trošku je potřeba si na to zvyknout, kolo reaguje jinak, ale překvapivě je jízda i v těžkém terénu bez omezení, Peťa dokonce přes klády dával bunny hop! Předpověď počasí nádherná, bez srážek, v pátek malinko zima, sobotní ráno nejchladněji, ale postupně až k 25°C.
Ve Strakonicích jsme sedli na kolo v 15 hod a vyrazili směr Volyně. Po pár kilometrech měl Majkl karambol, přední kolo zosmené (Peťa vyléčil), naražený malíček (je to tvrďák, jel dál). Až pod Mařský vrch to byla krásná cesta, nahoru jsme trošku bloudili, nejdřív zmatená značka a pak snaha jet lepší cestou, nošení přes ohradníky, kameny, tlačení přes neprostupný les – pravý bike :). Sjezd a směr Boubín, prokličkovali jsme se až k dřevěným schodům, dál jsme vedli, nesli. Láďa si vyhodnotil, že o Vrchařskou korunu mu nejde a Boubín objel, sešli jsme se na Bobíku. To už sluníčko zapadalo, takže jsme vyrazili směr Křišťanovický rybník, kde jsme měli tip na kemp s hospodou. Přes hrad Hus to bylo hustý, horolezectví s bikem v ruce, ale poháněla nás vidina odměny v restauraci, dojeli jsme ve 21 hod, už se stmívalo. Kemp jsme našli, restaurace byl stánek, kde zavírali ve 22 hod, nabídka 4 jídel – langoš na slano, sladko, hranolky s kečupem, s tatarkou. Chlapec dodržel slovo a po desáté zavřel. Jelikož už byla hrozná kosa, pivo nikde, tak jsme se rozhodli přejet kopec do Blažejovic, kde nám místňáci doporučili skutečnou hospodu. Láďovi se už nechtělo, strávil večer u ohně s partou holek (i pro nás to bylo lákavé, ale nepodlehli jsme!), čekal prý do půl druhý, jestli se ho některé zželí a vezme si ho do tepla, ale potom co zůstal u ohně jen s kytaristou, kterej řek, že tam bude i spát, šel přečkat noc do spacáku pod strom. A to se po dojezdu dokonce šel vykoupat, což všem u ohně, aby zvýšil svoje šance, řekl. Cesta potmě ve 3 se 2 čelovkama byla dobrodružná, v Blažejovicích hospoda za mostem, kterej byl zbouranej, ale otevřená, zavíračka o půlnoci. Pivo, rum, utopenec se slanýma tyčkama, chleba nebyl. Tajně jsme doufali, že zavíračku malinko protáhnou, štamgasti byli celkem v ráži, ale hospodský minutu po půlnoci řek konec a do 30 vteřin byli venku, pěkně je má vycvičený. Uprosili jsme ho aspoň na flašku Troškovy medoviny (druhá volba byla zelená) a petku piva sebou. Venku bylo naprosto jasno a neskutečná zima. Majkl objevil zastávku autobusu, kde se zdálo o něco tepleji, krásný pokojíček, malinko tvrdé spaní (Majkl pouze na folii pro přežití!), dopili jsme flašku, na pivo už nebyla síla. Takovou zimu jsem už dlouho nezažil, u svého cyklospacáku jsem porušil návod na použítí (komfort +14, limit +10, extrém -2°C), dneska jsem se dočetl, že ve Volarech bylo -0,4°C. Na kole 65 km, 1950 výškových metrů.
Sobota – od rána sluníčko, teploučko. Po silnici jsme dojeli na Libínské sedlo, potkali se s Láďou, marně hledali otevřenou hospodu (co jsme taky čekali, v 9 hodin ráno – řekl nám hospodský a šel asi vařit oběd). Definitivně jsme se zahřáli výjezdem na Libín, kde jsme posnídali párek v rohlíku. Tady se s námi očekávaně rozloučil Majkl a jel do Lhenic. Láďa se taky rozloučil, trochu neočekávaně, ale hlásil už dopředu, že projekt objíždět vrcholy ho neláká, že by si našel hezčí cestu (což je asi pravda, my na ty vrcholy ale museli). Měl taky obavy o svoji výkonost, ale to byl jediný, jel úplně v pohodě a myslím, že by to dal. Každopádně se vydal k domovu, takže jsme s Petrem dál krotit horu jeli už sami. Peťa po sjezdu z Libína zjistil, že má vytržený drát z ráfku na zadním kole (asi z nočního přesunu), neopravitelné, ale naštěstí to vydrželo celou cestu. Směr Arnoštov, na Knížecí stolec vlastní cestou + kamenitý výjezd, ten nás tedy prověřil. Sjezd k Lipnu, přes Pěknou do Pece. Pozdní oběd u Merlina (jako dycky svíčková). Přejezd pod Vítkův kámen po kanále přes Rakousko, nudných 25 km, ale asi nejlepší volba. Technický výjezd ke zřícenině a pak závěrečná bikově krásná část – sjezd k Výtoni, Kapličky, Uhlířský vrch, Vyklestilka – probíhala těžba dřeva, ale dalo se. Závěrečný sjezd a invaze do vodáckého kempu ve Vyšším brodě, konečná v 19 hod. Pár piv, koupání ve Vltavě (kurva studená), piva, rumy, večeře, 2. večeře, zákusek, … zavřeli asi o půlnoci. Celkem 112 km, 1950 výškových metrů.
Neděle – tentokrát nebyla zima (možná i tím, že jsem šel spát střízlivější a přiobléknul se, což mi minulou noc úplně nevyšlo, to sem si akorát sundal tretry), snídaně párečky a smažená vajíčka. Vyrazili jsme asi v 10 hod, na Kraví horu je to parádní, dost náročný, nádhera. Přejezd do Rožmberka s krásnými výhledy, jen jsme se nemohli dohodnout, co je to před námi za hory (pak jsme zjistili) – dál žlutou značkou bloudivkou ke kempu, odtud po modré – krpál jak kráva (hřeben nad Vltavou mezi Rožmberkem a Rožmitálem, vůbec jsem netušil, že tam něco takového je), lesem, tlačenka přes pařezy, značka na stromech je už někde na pile, rozhodně ne v lese. Sjezd do Rožmitálu za to ale stojí, odtud na Polušku samý asfalt, ale dost do kopce. A sjezd z Polušky do Mirkovic – nekončící extáze, dále Žabař-Černice-Zlatá koruna, v kempu sme si dali oběd a dorazili to po červené kolem vody, na závěr mě málem kousnul pes u bezdomáčů pod mostem. Na Meťák jsme dorazili asi v 16 hod, že to trochu zhodnotíme. Jak jsem se dostal domu si nepamatuji, asi se o mě postarala manželka, která tam hrála volejbal. Celkem 65 km, 1500 výškových metrů.
Kdo nezažil neuvěří, parádní výlet, díky spolubikerům. A velká pochvala a poděkování Lojzovi za ideu tohohle výletu, teď už chválím, i když cestou, jestli ti o víkendu zvonilo v uších, jsme tě místama moc nechválili 🙂
Už se těším na příště.
Trasa v cykloserveru www.cykloserver.cz
Nebyly nalezeny žádné obrázky
Trasa: 61 km, Meťák, Vidov, rechle, Plav, Plavnice, Hamr, pod Branišovice, singlíg k jezu, hráz přehrady, po pravém břehu na Velešínskej most, Velešín Penny, po levém břehu Římov a individuálně dle preferencí skupin domů
Výškové metry: 820
Účast: Ondra, Eri, Vítek, Venca, Petr Šikl, Aleš, Kory, Pavel Samec, Koubič, Roman Farka, Sochy, Jirka Habrda, Láďa AS, Petr AS, Duby, Ondra Míka,
Pád: Petr AS
Defekt: Láďa AS, Roman Farka, – oba defekty nebyly dík píchnutí, ale dík prasknutí duše v boku porušeného pláště horkem – takovouhle souhru defektů jsem ještě neviděl… Kory, Eri – běžné a nudné trny ne stejném místě ve stejný čas 🙂
Trackmaker: Ondra
GPS: Není a nebude 🙁
Komentář: Kdo si dlouhodobě a opakovaně stěžuje na zimu a déšť si musel přijít v úterý na své! Číslíčko teplotních stupňů se mi po startu na tachometru ustálilo na 38 a nikterak se mu nechtělo snižovat. Avšak i v tomto dopředu “neodhadnutelném” počasí se našli tací, kteří vyjeli s jednou půllitrovčičkou s vírou, že bude kde dočepovat. Nejsem Džony, nebo Vítek a tak se srdce mé nad těmito nešťastníky ustrnulo a poskytl jsem (a s nimi i ostatním) možnost nákupu ve Velešínském Penny, kde již teplota ve stínu v půl osmé klesla (dle Vítka na “již příjemných”) 31°C. V mezidobí od startu do Penny a návštěvy u Nezmara, jsme bojovali s opakovanými defekty a s mou měkosrdcatostí vůči opozdilci Ondrovi Míků která se projevila dvojí zastávkou, telefonáty a čekáním na spojení se skupinou (poučení z krizového vývoje: jezdí příliš mnoho lidí na to, aby jich tolik muselo čekat na časové problémy jednotlivců a můj telefon po 17.05 pro příště a navždy zůstane němý!!!), což časový i kilometrový ambiciózní plán nemile poznamenalo 🙁 Co se dá dělat, hlavně že jsme si užívali zarostlého terénu zakázané ochranné zóny vodního zdroje, kam se vždy kouknem jen jednou za rok 🙂 I přesto, že ne všichni jsou fandové trnů, kopřiv a singlíků na skále – bajkerská duše převážila a výtky zazněly jen proto, aby se jen a jen nechválilo 🙂
O.
P.s. Dovolená je pravá smrtka s kosou pilníků roku a tentokrát máchla svým nabroušeným ostřím dvakrát. Ke smrti byly předem určeny dvě postavy, když ne každá z nich má stejné sympatie diváků 🙂 Musel jsem tuto nevděčnou situaci rozlousknout a pomohla mi úcta k věku (jsi ještě holt zajoch, Hony). Jeden kostnatý prst míří na Honyho – tys mrtvola Harry (druhý zprava), to tys něchtěl hájit chudé vesničany jen z dobrých pohnutek, to tys viděl za vším ukrytý poklad a hromadu zlata 🙂 Druhý prst známým pohybem povolal k sobě Přemu – to tys sympaťák Britt (první zprava), co to tak umí s nožem. Avšak i Tvůj nožík se ve smrtelné agónii se zapíchl jen před tebe a ne do žeber mě, Vency či Eriho. Až v 15. etapě hoši, ale přece už smrtka dopočítala.
P.s. No a kdo zbyl? Holohlavý Chris (Yul Bryner) jeho kámoš Vin (Steve McQueen) a mladičký zelenáč Chico. Jenže ti všichni už mají přežít! No nevím ale, jestli to takhle vyjde i v reálu a jak si s rozdělením rolí přeživších, nám – mrtvolám, poradím, zvlášť když to bude v etapě, kde sám zkapu (v rámci reportu budu muset asi vystoupit ze záhrobí… Třeba v rámci p.s. – vzkaz z krypty?)
Trasa: 52 km, Švábák, tašky, Závraty, Vrábče, přes hřeben Kluka, Křemže, Křemežský louky k pionýráku, část skupiny způsobně s trackmakerem po žluté, část po červené, Aleš po zelené…, Kleť, sjezd s volbou trati podle libosti každého soudruha, parkál, Pavlovo sjezd, Holubov, Mříč, a lesem domů
Výškové metry: 1.106
Účast: Ondra, Přema, Eri, Honza Mareš, Vítek, Venca, Majkl, Petr Šikl, Petr Pokorný, Aleš, Kory, Pepa Vlášek, Sochy, Jirka Habrda, Banán, Láďa AS, Petr AS, Milan AS, Bivoj, Tonda, Kocour,
Pád: Petr Šikl 2x – poprvé to bylo “kvůli nám”, kteří jsme jeli pomalu a on se musel vracet a při čekání na nás nemohoucí se nesoustředil a pohajal si. Říkal jsem myslím Korymu: “Počkej, ten ještě dneska vstoupí do klubu” a to jsem nevěděl, jak moc smutnou budu mít pravdu. Asi po deseti minutách nastala pomatená situace na špici, zaviněná těmi, co nevedou, neví kudy se má jet a přesto to pálí z kopce na prvním fleku, a zahnou blbě, když při pokusu volat a zastavit ony pomatence Peťa začal brzdit a aby to do něj nikdo nenapálil zezadu, se klidil k pravému kraji, kde už jsem byl ale podjíždějící já 🙁 (na pozemní komunikaci jsme v tu chvíli byli a pravidla silničního provozu platily…) a moje dětské kolo rohem řídítek zachytilo Peťovo lyžinu u sedla a provedlo ukázkový judistický chvat. Ipon – hotovo dvacet, odchod z tatami.
Defekt: Peťa Šikl zlomil lyžinu sedla. Při Iponu si Peťa přisedl sedlo které v lyžině prasklo a dál už se mu na buzí Bob bratra jen se sedlovkou v análu jet nechtělo a tak nás opustil. Petr Pokorný, Láďa AS, Ondra utrh´ patku (a nagelovat, aby fešně držela, nešla)
Triple Gold Club: No jasně, Petr Šikl a i s úctou k hovniválovi 😉 si myslím, že si zaslouží předsednictví v klubu. Natrvalo? Nebo čekáme ještě na většího hrdinu?
Trackmaker: Erotokritos
Komentář: No co říct, mnohé už bylo odhaleno výše, tak snad jen tolik, že již v hospodě ze mě frustrace začala zvolna odcházet a noc proces završila. Ale kurwa i tak! Proč musíme na Švábák vypálit 45 km/hod. Tři na to maj, přijde jim že se jede “pohoda”, ostatní v rámci testosteronu a chlapských ramen vyplazí jazyk a dupou též, já v rámci “zkušeností” a slabé výkonosti tempo fakuju (ale rozhodně se neflákám!), dalších 8 lidí z různých důvodů drží tempo moje, rychlíci čekají až asi za milión kilometrů, vyměníme si pár vět, Eri jako trackmaker řekne, že to nebyl on, kdo to napálil… Děcka, pojďme si říct, že prvních patnáct kilometrů budou ti, co na to mají, shovívavější k těm, co jsou na tom fyzicky hůře, stejně se pak vždycky zvolní, tak proč ne hned od začátku. Když bude kopec, tak je normální, že jede každej podlahu, sejdem se přeci na kopci. Ale od startu? A stačí aby to dva tři lidi posadili do klidu a nestrhávali vlnu testosteronu. No když už jsme u toho, co se třeba domluvit, že kdo je trackmaker, tak pojede první nebo mezi prvníma, nikdo mu nebude ujíždět, budou všichni ctít to, že se jede až když jede trackmaker a ne podle uvážení, zároveň si trackmaker asertivně vořve si ty kokůtky co tempo a jeho vedoucí úlohu nerespektujou a my všichni se mu to budem snažit zpříjemnit tím, že nebudem jezdit dopředu proto abychom se ztratili, neb si opravdu nejde vysvětlit 50 kilometrů kudy se přesně pojede a nebudem se ztrácet. Zní to hezky, ne? Já vím, na to kolik nás jezdí to je vlastně pro někoho až k neuvěření, jak nám to “gruppo compacto” jde – pamatujete jak na Zugspitze rakušácký průvodci čuměli, jak se jim naše skupina drží pohromadě sama od sebe a mají oproti kočírování švajňáků z Bavor půl práce? Ale stále je na čem pracovat!
O.
P.s. Utrhnutí patky nad Krásetínem, mi vzalo včera definitivně vítr z plachet a děkuji těm, kdo mi odmontovali přehazku, sundali řetěz, zatímco já se nezúčastněně uklidňoval s telefonem v ruce. Dotaz v situaci, kdy 3 lidi pracovali na mém kole a já si jich nevšímal: “Hraješ hada?” byl na místě. Prostě jsem nebyl v úplně dobré náladě a děkuji že byly kolem pomocné ruce. Což ovšem neplatilo dále :-), neb můj nápad: “Honza od Volešku taky dojel do CB bez pohonu, tak co kdybychm si to zvopákli?”, nebyl přijat. Lokomotiva Peťa už s náma už nebyla a nikomu se do zapřažení mě jako vagónku na duši nechtělo, ani když jsem nabízel :-), že seženu další dva lidi co mě budou potláčať za prdelku. Takže mě zachránil autem pan bratr a aspoň ho to vytáhlo do Klubu malých pivovarů, kde už byla nálada zase OK a nikdo si na chyby z vyjížďky ani nevzpomněl.
P.s. Ne všichni (viď, Hony?) s volbou příští destinace souhlasí, ale bude hezky, dlouho vidět a Římovská přehrada zakázanou zónou nás čeká.
Trasa: 42 km, Meťák, Rožnov, Boršov, kolem koněspřežky, Plav, nad rechle, skákačka k Borovnickýmu potoku, chatová oblast, k Nový Vsi, šipkovaná po okruzích A, B, C, u Nové vsi, Hůrka, před Nedabylí roklí pod Vidov, Malše domů
Výškové metry: 527
Účast: Ondra, Přema, Eri, Honza Mareš, Venca, Majkl, Petr Šikl, Pavel Samec, Koubič, Sochy, Banán, Tonda, Kocour, Míra Dvořák,
Pád: Ondra, Přemek, Pavel Samec (tentokrát to prý pád byl…)
Defekt: nikdo
Trackmaker: Petr Šikl, Ondra
Komentář: Po Rychlebech částečně nemocná, částečně unavená a malinko nemotivovaná mord parta odmítla původní plán s Kletí (příště už určitě?) a jali jsme točit něco výškovými metry přívětivějšího. Pjeli jsme trasu co moc nejezdíme a u Nový Vsi už jsme opravdu dlouho nebyli! Takže celkem příjemná odpočinková etapa před příštím vzepjetím. Mou motivací k účasti byla, přiznám se, i 😉 čárka účasti a stále si myslím, že čím více obětí padne pro cenu pilníka, tím více bude cena hodnotnější!
O.
P.s. Rychleby musely přinést další mrtvolu, ale Vítka? SMS znění: “Dnes nejedu, skočil na mě nějaký mordibus a posral bych se cestou a ne až po Samsonu u Nezmara” dával nám tvrďákům šanci a skutečně – nepřijel. Stal se tak druhým studeným favoritem ze Sedmi statečných a zove se Bernardo (Charles Bronson) což je ten, koho si ty malý vesnický fakoši vybrali, že mu budou pomáhat a bude jejich hrdinou – a on kvůli nim gebnul. Jak typické Bernardo Mordibusi 🙂 Děti Ti voči zatlačí.
P.s. A zbylo nás pět…
BK NaZmar zase po roce zkusil pro jarní výjezdní zasedání předposlední víkend v červnu a opět se volba u pánbožka se zlou potázala 🙂 Předpověď každodenního občasného deště s teplotami 8-14°C se bezezbytku vyplnila. Ale co, hlavní bylo kolo a sociální kontakt. V počtu 15 kusů (jihočeská hráz vyztužena vypracovanými pražskými stehny pana Džonyho) jsme se již o čtvrteční noci sešli všichni na ubytovacím lágru, prohlédli mj. pokoj pro devět bez sociálu, dali první test zaplacené polopenze a napjatě čekali na to nejdůležitější.
Rychlebské stezky začínaly hned u ubytování a tak všichni posíleni dvěma plátky sýra a třemi kolečky salámu (snídaně byla jednotná!), plni optimismu začali stoupat k výšinám. Cesta nahoru se snad nikomu nemohla nelíbit, skvěle zvládnutý stoupací singl vinoucí se neznatelně lesem, brody a lávečkami nás posunul o 350 metrů výš skoro bez povšimnutí. A pak už to začalo: Wales pro fajnšmekry, jezdivá superflow pro úsměv každého z nás, opět nahoru singlíkem, Biskupský trail vedoucí na Velrybu (jen já, Vítek a Kory se sedlem zapíchnutým mezi půlkami měl napoprvé odvahu záda velryby přejet a neslézt z kola), Tajemný trail který byl tak moc svými kamennými nástrahami zajímavý, až se v jeho závěru už všichni modlili za jeho konec či vlastnictví celopérovýho endura, no prostě krása nesmírná a hlavně velmi netradiční zážitek pro naši mord partu. Co na tom, že nástrahy trati a stoupající únava kolonku pádů přeplnila přes kapacitu mé paměti. Tu zalehnutí do lesíčka, tam výlet mezi kameny, tadyhle nám to v klopence podklouzlo, nakonec i na potok došlo, viď Samí? Vše ale bez větších ztrát!
Sobota byla prezentací pana Vítka pro nás ostatní, kterak poznat tenhle bajkersky zajímavý kraj. Po počátečním trailíku okolo Černého potoka, dešti, asfaltu, “oběda v podobě rohlíku a polských kvalitních uzenin postávaje na ulici před krámem”, jsme horekopcom dorazili na slibovanou bajkeřinu po česko-polských hranicích vedoucí k nejvyššímu vrcholu Rychlebských hor – Smrku. Což o to, vůbec nebylo sporu, jestli je to hezké místo na výlet, dokonce se i všichni shodli že je “bajkersky zajímavé”, leč co na plat, tento termín provázela roztodivná škála pohledů od rozzářených očí, přes šibalsky mrkající očka až po nakrabacené čelo a tupý pohled “fakt bajkersky zajímavé”. Shrnuto: Prostup terénu na úseku 10 km nám zabral hodinu dvacet :-), závěrečná pasáž 10 procentního stoupání v 30 centimetrů široké stezce borůvčím přes kořeny měla už vysloveně charakter “pěšího turismu s kolem k případnému dalšímu využití”. Pak ještě pár debat na téma: dokončení plánu ano, či ne, několikeré dělení skupiny a večerní příprava části chasníků na cestu do Jeseníku za písničkou. Zdravotní indispozice mi účast znemožnila a podrobný report podat tedy nemohu. Snad jen mi v paměti zůstalo trocha toho vyprávění večerních hrdinů: po pankáčském koncertě při nakupování uzenin k občerstvení se snažil náš šéfřezník nachytat místního řezníka ze lži týkající se přípravy prodávaných lahůdek :-), podiv kapely při prodeji CDéček, triček a čepic, že za nimi skalní fanoušci jezdí do Jeseníku až z CB, následný přesun do klubu se šampaňským s jahodami za pouhých dvěstěpade, květované šaty, “já si ty silonky radši sundám sama…” atp. Carpe diem!
V neděli ještě jednou nahoru na stezky, dodatečné splnění sjetí zad velryby některými z nás, superflow a na nekonečnou cestu autem dom.
Hezké to bylo. Tak zas na podzim, děcka!
O.
Sobotní trasa, trochu vlastních zkušeností, rady od Legenďáků, vše konzultováno a upraveno s místním průvodcem.
cca 90 km, 2700 výškových
http://www.cykloserver.cz/f/a217181617/
prvních 25 km je po rovině, což trochu mírní obavy z délky výletu, nepříjemným doprovodný jevem je samozřejmě to, že převýšení nastoupáme na menší vzdálenosti, a ano, do kopce se dá i tlačit (někdy i z kopce). Ale nebojte se, místa pro zajetí do většího terénu, případně objetí po vlídnějším povrchu a nedejbože třeba i zkrácení jsou, jsem natěšen 🙂
zdar V.
Trasa: 49 km, pravý břeh Vltavy, podél pomníku Hrdějovice, kolečko u Ortů, Mojský les křížem krážem, k Červenýmu Újezdci, Jelmo, nad Libníč potok tam a zpět, Libníč, motanice na Babě, Mrhal, nahoru dolů několikrát u Mrhalu, Hlincovka nahoru dolů, Dubičák jakbysmet, Dobrou Vodu nevyjímaje a domů
Výškové metry: 800
Účast: Ondra, Přema, Eri, Honza Mareš, Vítek, Venca, Majkl, Petr Šikl, Petr Pokorný, Aleš, Pavel Samec, Kory, Ondra Míka, Pepa Vlášek, Láďa Benhák, Duby, Tonda, Víčko, Míra Dvořák,
Pád: Ondra Míka (efektní válečka s následným mechanickým poškozením stroje), Vítek
Defekt: Ondra Míka zlomil patku
Triple Gold Club: Ondra Míka – chvilku jsem váhal, jestli mu vůbec uznám účast, když ujel nějakých 15 km, než se se zkroušeným výrazem pěšky odporoučel domů, ale členství v TGC by mu takhle hloupě uniknout nemělo! Ale pamatuj Ondro, lidem jako Majkl ;-), můžeš v klubu leda tak nosit chlazené nápoje! Na předsedu klubu to není 🙂
Trackmaker: Petr Šikl
Komentář: Jedním ze základních kritérií výběru destinace výletu bývá (kromě argumentu, že na Kluku je sucho…) jet někam, kam jsme ještě nejeli. Peťovo Jelmo a Libnič znělo dobře a v ten směr jsme opravdu vyjeli. V Mojském lese Peťa vytáhnul prastarou klasiku, aniž by zřejmě věděl, že před cca 7 lety jsme jí jezdili 5x do roka a já z ní vždy měl kopřivku a osypky, takže to bylo jak za “starých dobrých” časů jezdivých šotolin do kopce a z kopce (ufff, já JSEM pro rozličnost tras, ale jizva z minulosti, je stále živá, tak na viděnou, snad zase za více než rok!) Naštěstí se nám ale ten moutinbajking od doby, kdy na horském kole závodila na olympiádě Kateřina Neumanová drobet proměnil a stejně tak se proměnil i charakter naší vyjížďky. Přišly terény a pěšiny, ale tak nějak většina začala mít dojem, že ač jsme vyjeli na sever, nějak tak zase míříme na Hlincovku a další Peťovo zamilované destinace. Eri kromě jízlivostí typu: “ááá, co to vzít teď třeba přes Dubičák…” a “…nemoh bys mi kouknout do statistik, jestli už jsme tu letos náhodou nebyli…” vypustil zlověstné proroctví: “Příště se s tím srát nebudu a vezmu vás nekompromisně na Kleť” (čímž asi odhalil tajenku na příště?). No nic, všechno dobrý, terén byl, technika taky a vymyšlené to bylo hezky, všechna čest – a ve srovnání s Mojským lesem… 🙂
O.
P.s. V první čtvrtině vyjížďky jsme shlédli v lese u Borku jak postupují práce na dálnici a to je hnus velebnosti, další bajkeřina v hajzlu a Samíkovo chlácholení, že tudy budeme moct jezdit, neb je tu plánován přechod pro zvěř (sic!) chmury nikomu nerozehnal.
P.s. Dostání se v sedle bajku na Mrhalské molo, co je půl metru vysoké, dovede stále jen jeden (asi proto to tudy furt trasuje), jeden další to neúspěšně zkoušel (Vítek) a všichi ostatní prostě ví, že jsou dveře, které nikdy v životě neotevřou 🙁 Bravo Peťo!
Trasa: 40 km, nádraží, Dobrá Voda, Švajcema do Třebotovic, Ohrazení, Ohrazeníčko, lesem na Mysletín, po pastvině k medvědovi/praseti, bahýnkem a lesem pod Zborov, Hodějickej les, Doubravice, podél řeky domů
Výškové metry: 584
Účast: Ondra, Přema, Eri, Honza Mareš, Vítek, Venca, Majkl, Petr Pokorný, Aleš, Pavel Samec, Venca Drbout, Ondra Míka, Honza Voleský, Jirka Habrda, Filip Toul, Honza Mikolášek,Tonda, Kocour
Pád: Venca Drbout 2x (boj o padáka roku nechce nechat nezajímavým…), Venca, Aleš (opět proběhla diskuze, zda jde o pád, když “to uběhnu a jen se malinko opřu rukou o zem” ale začínám být nekompromisní!)
Defekt: Ondra – při přeskakování stroužky ukázal bojovného ducha a nezalekl se jí, akorát deště odhalily kámen s ostrou hranou a procvaknutí duše upustilo plyn z jeho zadního kola během 5 sekund, Vítek na stejném místě poučen z protivenství, kterým čelil Ondra, při přeskakování stroužky ukázal bojovného ducha a nezalekl se jí, akorát deště odhalily kámen s ostrou hranou a procvaknutí duše upustilo plyn z jeho zadního kola během 5 sekund 🙂
Trackmaker: Ondra
Komentář: Minule se v hospodě diskutovalo, že když bude hezky, pojede se na Kleť a tak na Startu došlo na hlasování zda “je hezky” a bylo odhlasováno, že hezky není a jeli jsme na Mysletín. Definitivně jsem se ztotožnil se strategií “Vít Sirotek”: Mám úplně v prdeli, zda se to líbí ostatním, hlavně že se to líbí mě 🙂 takže jsem jel, kam jsem jel a že tam bylo drobet 😉 mokro a bahno, to se prostě po deštích stává! Myslím ale, že např. jízdu po pastvinách mezi krávama musí ocenit každý (při jízdě 5 metrů od krav jsme měl celkem malou dušičku a Samík, jako by mé obavy vycítil, začal konejšivým hlasem pronášet: “Neboj, neboj.” Když jsme mu začal odpovídat, obrátil se na mě s otazníkem ve vočích se slovy: “Já to říkám těm kravám…”). Škoda jen, že jsem plánovanou Hodějickou motanici zařadil až na konec a ještě k tomu po defektech (viz výše), neb mord parta zavětřila hospodu a na motanici nás zbylo šest. Tak jsme dali ještě pokus o nalezení nových cest pod tratí za Vidovem, a když si člověk přiblíží GPS záznam, pozná, že jsme to opravdu zkoušeli, ale úspěch se nedostavil 🙂
O.
P.s. Nezmar měl v hospodě nějakou oslavu a tak jsme zavítali do Klubu malých pivovarů, kde bylo celkem narváno mladým osazenstvem a při pozorování děvčat několik z nás nezávisle na sobě napadlo, jak to, že nalejvaj nezletilým gymnazistkám/učnicím. Po racionálním zhodnocení situace však všichni uznali, že jde o vysokoškolačky a vyplynulo z toho VELMI smutné zjištění, jak moc už jsme staří, když nám vysokoškolačky přijdou jako nezletilé děti. Ach jo!
P.s. Angels fall first! Ač jsem to nečekal, první ze Sedmi statečných padl Peťa Šiklů, tak ať je ti milý Lee – (onen karetní hráč, který už nikdy nechtěl nikoho zabít) země lehká. Na obrázku třetí zprava.
Koho sebou Calvera vezme do pekel příště?