21 března, 2018 | 
Author: Trasa: 30 km, Borek, Mojský les, podél dálnice do Chotýčan, podél železnice zpátky, Hosín, Hrdějovice, Juvel.
Výškové metry: ??? m
Účast: Honza Mareš, Petr Šikl, Pavel Tíkal, Stanley, Vítek Sirotek, Pavel Kosař
Pád: Honza Mareš, Pavel Tíkal, Pavel Kosař
Defekt: nikdo
Trackmaker: Pavel Kosař, Petr Šikl … a trekmejkři prominou … náhoda
Komentář: Od úterního rána sněžilo, teplota se pohybovala kolem nuly. Nečekaně se tedy po minulé nejstudenější vyjížďce schylovalo k vyjížďce nejzasněženější. Ještě na startu sněžilo (Stanley opět dorazil v podkolenkách) a v Budějicích z toho byla rozježděná mokrá břečka. Jakmile jsme ale opustili město, tak jsme se ocitli v zimní pohádce. Všechno čerstvě zasněžené, na zmrzlém podkladu 5 cm (místy 10 cm) čerstvého sněhu. Našel se i prašánek, ale spíš to bylo tak na sněhuláka – vlhký lepivý sníh. Každopádně konečně došlo na to, co na zimních vyjížďkách oceňujeme nejvíc. Podmínky nám na tvářích vykouzlily úsměvy a na kolech nečekané úpravy – aerodynamické praporky na rámech a vidlicích, kolečka na kladkách zvětšila svůj průměr do neuvěřitelných velikostí, z převodníků byly hladké placky, z kazet se staly kusy ledu.
Na funkci to vliv mělo. Přesmykač jsem celou vyjížďku ani neviděl, natož aby fungoval. Na kazetě šlo jet jen na pár pastorků, ostatní byly uvězněny v ledu. Řetěz měl co dělat, aby se dostal k zubům!
Na jízdu to vliv taky mělo. Celkově to bylo výborné cvičení na rovnováhu, v jednom kopečku, kde byl pod sněhem led, to jelo spíš dozadu než dopředu. Pár cenťáků sněhu a co to udělá! Slézali jsme, kde bych to nečekal. Našlápnout potom do espédéček se povedlo jen někdy a když už, tak znovu přišel úsek, kde to opět chtělo pár kroků pěšky a boj začal na novo. Překvapila mě zásadní podobnost s běžkama – když první projede stopu, tak za ním už to jede mnohem líp :).
A bílá krajina měla asi vliv i na orientační smysl. Zabloudili jsme už v Mojským lese! a nedokázali trefit do Červeného Újezdce. Místo toho jsme se ocitli na staveništi dálnice, kde se ale jelo celkem dobře až do Chotýčan. Odtud jsme chtěli jet podél obory k Vltavě, ale ani to jsme netrefili, když jsme za kolejemi zahnuli vlevo místo vpravo. Já na to přišel až po pár kilometrech, trochu smutný, že obora nebude, ale nakonec to i tam bylo super. Perlou byl průchod železničním viaduktem, kde byl nádherně zamrzlý potok, led jak sklo. V cyklistických tretrách se po ledu chodí dost špatně, natož, když je to do kopce. Škrábali jsme se, jak kdo uměl, opírat se o kolo nešlo, protože okamžitě odklouzlo do strany. K vidění byl i pokus rozložit rovnováhu na všechny čtyři končetiny, což se ale také neosvědčilo :).
V Hosíně Peťa připravil občerstvení do jedné i do druhé nohy, v Nemanicích ještě do třetí a před Juvelem jsme tu flašku dopili. Vyšlo to úplně přesně – Peťa tmářsky obětoval jeden kalíšek na schody chrámu (ale co, jestli budeme zdraví a bude nám to jezdit) a jeden kalíšek zbyl pro Ondru, který nás přišel podpořit (za vyjížďku na válcích mu ale čárku nepíšeme). Nám čárky přibývaly a i další kalíšky byly. Ještě jednou Peťane díky a hodně dalších kilometrů, třeba i pár společně!
Trasa: 22 km, přes nádražní lávku, kolem odkalovací nádrže, Švajce, pod Třebotovice, zadem na Dubičák, ztraceni v polích a rychle do Juvelu.
Výškové metry: ??? m
Účast: Honza Mareš, Petr Šikl, Vítek Sirotek, Stanley, Zub, Venca Krutina
Pád: nikdo
Defekt: nikdo
Trackmaker: Petr Šikl
Komentář: Dalším “NEJ” se stane zápis teploty z této vyjížďky, s nejnižší naměřenou hodnotou -10°C. Tohle už je mráz, do kterého se každému jen tak nechce, přesto této výzvě čelila šestice vytrvalých. Jen malá poznámka, Stanley vyrazil do mrazivé noci s dlouhými zimními cyklistickými kalhotami! Konečně je dost zima i na něho.
Samotná délka vyjížďky se svými 22 kilometry již o mnohém vypovídá. Jedná se zatím o nejkratší švih a asi tomu tak zůstane až do konce této noční sezóny. Není se ale čemu divit, již po chvíli jízdy všem mrzly prsty u rukou a nohou, někomu možná i další údy. Pokusy zahřát se ve stoupáních sice zafungovaly, o to horší však byly následné sjezdy. Nejspíše vinou těchto nízkých teplot došlo k zakufrování po sjezdu z Dubičáku, následovalo tak křižování polí mezi Dobrou Vodou a Hlinskem. V budoucnu zde povede dálnice, a tak to bylo možná naposledy, co jsme tu mohly svobodně projíždět.
Závěr vyjížďky patřil rychlému přesunu do oblíbeného Juvelu, kde jsme notnou chvíli v bolestech rozmrzali. Osvědčená souprava černý čaj, velký rum byla dnes opravdovým lékem a vřelá slova dorazivších kamarádů v péřových bundách taktéž.
Hony
Trasa: 29 km, po stezce na Čínu, kolem slévárny do Adamova, kolem čtyřproudovky na Lišov, Na Klaudě, Locus Perennis, Jivno, Rudolfov a zpět znovu kolem slévárny, přes Čínu do Juvelu.
Výškové metry: ??? m
Účast: Honza Mareš, Petr Šikl, Vítek Sirotek, Pavel Tíkal, Pavel Kosař, Petr Pokorný, Venca Krutina
Pád: Venca Krutina
Defekt: nikdo
Trackmaker: Pavel Kosař
Komentář: S blížícím se koncem noční sezóny přicházejí pověstná “NEJ”. Jakoby zima chtěla na poslední chvíli dohnat to co ještě nestihla. Během konce týdne spadlo na Budějovicku nebývalé množství sněhu a to je voda na mlýn Night Ridu.
Budějovicemi nás sice ještě provází břečka, ale sotva mineme značku konec města, je tu umrzající hutný sníh s pěkně tvarovanými vyjetými kolejemi. Lze tak zúročit předešlé zkušenosti a potrénovat do budoucna. Opět je třeba krotit výkon, hrubá síla se nevyplácí. Pár výškových metrů navíc směrem k Locus Perennis dělá divy, pravé zimní horské podmínky. Kluzký povrch postupně strhává všechny k vyzkoušení alespoň malého smyku. Ti nejodvážnější předvádějí přehršel powerslidů, tuhle parádu si jednoduše nemůžeme nechat ujít.
Po delší době končíme v Juvelu, což se ukázalo býti tou nejlepší variantou. Vítají nás s úsměvem a vepřovými hody. Chceme ochutnat vše a vzápětí tak přistává na stole téměř celé menu. Umíme si to ale udělat hezké.
Hony
V průběhu zimy se mě hodně lidí s ironií v hlase ptalo, zda už jsem letos vytáhl nordicy a já v této sezóně plné bruslařské beznaděje musel přiznat že… jo. Na stadiónu v Telči 🙂 Příroda je však mocná čarodějka a svůj ledový dech nechala až na přelom února března. Předpověď hlásala týdenní holomrazy a já vše sledoval netrpělivě jak prvnička. Už po dvou dnech jsem v neděli objížděl Vrbenské rybníky a nakonec s Honym, Vítekm a Peťou vzal děti na Bagr, kde bylo max. 5 cm ledu, ale zase jen po kolena vody a my si, krom bruslení s dětmi, mohli názorně ukázat, jak se dá bruslit na ledě, který skutečně dost praská a holí Gandalfa bílého ho prorazíš na jeden pokus. V úterý jsem cestou z práce otestoval led a už to bylo ono. Lidi se ještě báli a tak jsem byl na úseku Jiráskův most – Slavie první a sám, ale odměnou mi bylo panenské zrcadélko a nechápavé pohledy ze břehu (Hůl Gandalfa bílého věděla však více, než nechápavé pohledy). Středeční poprašek mi sice notně zkazil náladu, ale ukázalo se, že celý týden bude dost foukat a zároveň dost mrznout a tak sníh na ledě byl dost odfoukaný a kde ne, bruslení moc nevadil. Ve středu jsem jen procvičil skluz s dětma na soutoku, ve čtvrtek v rámci oběda sklouznul v úseku Purkarec – AMU Poněšice a v pátek si vzal dovolenou!
Pátek: na dopolední romantiku jsme vyrazili jen ve dvou a Lužnice – Nová řeka byla taková pohůdečka. Zasněžená líná řeka, 14 km v pustém kraji bez živáčka a má premiéra na Lužnici. Skončila však dříve než jsem plánoval, za jezem v Hamru byla tekoucí voda co oko dohlédne a tak jsme až na Nežárku, jak jsem původně plánoval, nedobruslili. Výlet byl nádherný, ale nohy mě stále nevybitostí svrběly a tak jsem zavolal Erimu a v 15.10 jsme už frčeli směr Hluboká. Led byl čupr a bylo jen potřeba stanovit priority: Já: „Chceš si povídat a kochat se nebo na to lehnem?“ Eri: „Lehnem“. 🙂 Za hoďku a půl jsme probruslili celé Hněvkovice – tj. úsek od místa kde se ze silnice podél řeky odbočuje na Dobřejice až po hráz (a zpět). A k vidění bylo vše – tekoucí voda, zrcadlo, skály i lodě, čekajíc na “své” období. 28 km a já byl s finálním účtem 42 km v pět doma maximálně spokojen.
Sobota: V sobotu rodinný program půjčil mé a Eriho nordicky hochům, co vzali děti a vyrazili si do Purkarce užívat. Provianťák Banán přivezl lavice, gril a tak už se jen grilovalo, popíjelo, hrál se hokej a v mezidobí si jednotliví tatínci odskočili mrknout na skalní útvary kolem AMU. Den se prý přenáramně povedl.
Neděle: Neděle byla už zase vyhrazena výkonu a byl naplánován Orlík. Ráno jsem vstal, kouknul na zprávy a zjistil, že v sobotu bruslení neskončilo na Orlíku zrovna šťastně, ale o svůj poznatek z úmrtí v místech, kam míříme, jsem se doma raději nepoděloval. Ondra s Honzou mojí taktiku drželi též, jenže nakonec se to doma stejně všichni dozvěděli ještě než jsme tam dojeli, neb to média troubila o sto šest. My však víme co je to pasivní i aktivní bezpečnost na bruslích. POZORNĚ koukám a vím co mám sledovat (co mám sledovat je na delší článek nad rámec reportu), testuji mocnost ledu holí, abych měl jistotu, zda je led bezpečný a i kdybych vše porušil (z nedbalosti a lehkomyslnosti), jsem připravený se sám z vody dostat, neb mám na krku vyprošťovací bodce, které umím použít. Navíc nebruslím sám a mám sebou i házečku, kdyby jo kor náhodou… Teplé náhradní oblečení už mám sebou jen pro případný následný komfort (i kluci oba měli v igeliťáčcích zabalené teplé svršky, čímž mě dost příjemně překvapili). Bez zanedbané bezpečnosti vstupujeme ze Zvíkovského mostu přes Otavu na led a jdem na to. Orlík je prostě TOP. Nabruslit se dá spoustu kilometrů, bariérových zlomů je výrazně méně než na Lipně, oproti Lipnu je lidí zanedbatelně a téměř všude je skalnatý romantický kaňon. První foto zastávka byl Zvíkovský hrad z Otavské strany, následně jsme utvořili vláček v čele s Honzou a začali trénovat jízdu v háku na bruslích. Na kole to na klíšťáka umím o poznání lépe, ale postupem času se i můj počáteční total mimotakt s Honzovým skluzem začal lepšit. Kolem umíracího místa kde stále probíhaly hledací práce těla jsme jeli bezpečnou zónou, druhá zastávka na focení u Žďákovkého mostu a hnedle jsme byli u zámku Orlík, který jsme si s Ondrou dali na fotoromantiku (za Honzovo skřípání zubů). Mezi zámkem Orlík a Pukňovem bylo total zrcadlo, opět se fotíme a já přicházím s nápadem zkusit rychlou jízdu. Rozjíždíme vlak na 34 km/hod a po pár stech metrech zjišťujeme, že toto není pro nikoho trvale udržitelná rychlost 😉 a vracíme se do módu 20 km/hod, při které lze i stručně komunikovat… Po návratu na soutok míříme do vltavské části přehrady a vzhledem k super času a ujeté vzdálenosti více fotíme. Tu ledopád, tu přimrzlá myška, tam přimrzlý netopýr. Nádherný úsek s nádherným ledem šperkujeme foto sérií na stromech, co rostly na břehu ještě když přehrada nestála a za normálního stavu řeky jsou pod vodou. Cestu zastavuje nepřekonatelná bariérová prasklina pod železničním mostem u Červené, Honza odmítá „kurvit boty“ na kamenech a tak jí neoblézáme po břehu a k mé nelibosti se vracíme. Hochy aspoň přemluvím dobruslit v Otavské části na konec vzdutí Lomnice, což se ukazuje jako dobrá volba a najednou je zapomenuto přehradní bruslení a my se po příbřežních náledích a občas skrz ledopeřeje prodíráme až k zurčící vodě, kde už to dál opravdu nejde. Opět skvělá ukázka jak moc hůl Gandalfa bílého pomůže při hledání bezpečné cesty. Na závěr si ještě oráchám nohy při výstupu na břeh 🙁 , neb led u břehu praskl a přelitá voda mě vytrestala – kluci se mi smějou a vylézají jinudy. Pěkný počin – 63 nabruslených kilometrů nás naplňuje spokojeností a vyrážíme dom.
Honza konečně uznal, že si přestane nordicky půjčovat a tak už máme/budeme mít v klubu 4 páry. Doufám, že nezůstane jen u nich, na kanadách dá tohle jen Eri v nejlepší formě 🙂 A ano, pořádně expedičně se dá bruslit tak jednou za rok, ale kolik těch roků ještě před sebou máme!!!
O.
Trasa: 41 km, kolem Vltavy na Meťák, Rožnovem mezi tratě, Včelnou do Boršova, po modré na Koteka, Opalice, Radostice, Štěkře, Černice, červená do Mirkovic, Malčice, Věžovatá Pláně, Poluška, Rejty a Kaplice nádraží.
Výškové metry: ??? m
Účast: Honza Mareš, Petr Šikl, Pavel Tíkal, Pavel Kosař, Stanley, Banán, Zub, Franta Kubík, Zdenál
Pád: Stanley, Pavel Tíkal
Defekt: nikdo
Trackmaker: Pavel Kosař
Komentář: Sníh. Kouknu z okna kanceláře a vidím poletovat sněhové vločky, na zemi tu leží stále sníh, mrzne. Na Polušku to mám vzdušnou čarou zhruba čtyři a půl kilometru, po lesních pěšinách pak osm. Během chvilky ale sednu do auta a popojedu od Polušky trochu dál, abych si to k ní mohl dát společně s ostatními kolmo. Zprvu se tedy zvedla vlna nevole proti tomuto výletu, jejíž příčinou byly nepříznivé klimatické podmínky na Českobudějovicku, které slibovaly teploty nad nulou, mokro a bahno. Já však věděl, že sotva vyjedeme za hranice města bude vše jinak a užijeme si spousty sněhu a zhruba o pět stupňů nižší teplotu. Aby nebylo nic ponecháno náhodě, cestou domů ověřuji, zda je restaurace U Studených v provozu a budou s námi večer počítat. Ve výčepu mne vítá Karlos, bez zaváhání mi tyká a vstřícně slibuje, že nám schová výtečný segedinský gulášek.
Na startu stojí mimo jiných i Zdenál, letos v zimě je na biku poprvé. Stanely do sněhu vyráží ve svých oblíbených podkolenkách s odhalenou částí nohou, brrr. To je i na mne moc, a to patřím k těm otužilejším. Opouštíme Budějovice a u Kotka jedeme už ve slibovaném sněhu, který sice značně zpomaluje postup, ale je to paráda. Co nejrychleji pokračujeme do Mirkovic, kde začíná právě ten úsek cesty, kvůli kterému do těchto končin jezdíme. Za Malčicemi pak ta, podle mého úplně nejlepší část. Od potoka tu vede strmá, v terénu zaříznutá pěšinka, přerušená asfaltkou, aby znovu pokračovala strmou kořenovkou, až k samotě Včelíny. Se sněhem pod koly je to přísná písemka, ale mám jí za jedna mínus. Bez šlápnutí se to bohužel neobešlo. Bohužel nás v tomto úseku opouští Kosa, jeho natažené lýtko vypovídá službu a na dlouhé cestě zpět do Budějovic jej doprovází Franta.
Kolem Věžovaté Pláně projíždíme na radu Tikiho zkratkou, které zprvu nevěřím, ale Kaplický rodák má tuhle lokalitu v malíku. Další stoupání pod vrchol Polušky je v hlubokém sněhu doslova trestem. Sjezd po asfaltce na Rejty pokryté sněhem s uježděnými kolejemi vyžadoval mód bezmozek. Dojezd bez pádu až do Kaplice nádraží byl opravdovým zázrakem.
Ke Studeným však dojíždíme doslova z pět minut dvanáct. Na segedín nám zbývá sotva dvacet minut. Již ve dveřích objednáváme pivo, v vzápětí nabíráme gulášek z přistavené várnice, a ač zakusujeme jen chléb, je to lahoda. Někteří ještě dojídají, ti nejrychlejší již platí stokorunovou částku, každý shodně připravenou tisícovkou. Vrchní to sice komentuje zprvu s vtipem, posléze trochu kysele, ale i u poslední tisícovky má stále drobné k vrácení. Petky s pivem na cestu vlakem jsou vyřízeny, můžeme tedy vyrazit. Vlak má zpoždění, je tedy prostor i na kávu z automatu v čekárně a nákup lístků přímo od výpravčího.
Je tu poslední doušek piva na kuráž, vlak se skřípotem zastavuje v cílové stanici a Esklaátor Gang jde znovu do akce. Neutichající eufórie nás žene přímo do Cuba Baru, večer ještě nekončí. Runda tequily na sebe nenechá dlouho čekat, není však zdaleka poslední.
Hony
Účast (alespoň na část): Petr Pokorný, Přema, Eda, Ondra, Petr Šikl, Honza Ludvík, Eri, Majkl, Hony Mari, Aleš, Ondra Míka, Víťa Kořínek, Vítek Sirotek, Kocour, Pavel Tíkal, Samouš, Kory, Anče
1. etapa: Já, Přemek a Petr P. – backcountry parta 43 km, chrti víc, pohodáři míň (a ve tři na Modravě začali lejt…)
Už před startem se začal šířit obvyklý virus – zvládnu to?, nemám moc najeto, nejsou až příliš divné sněhové podmínky? atp. – a tak bylo blíže k tomu, aby marketingové oddělení výrobců lyží zaznamenalo úspěch. Skintecy někteří nakoupili a někteří popůjčovali. Prý to nemá chybu. No nevím. Sám jsem sice s mazacíma lyžema v pátek TĚŽCE provařil, ale byl jsem předem jaksi srovnán s tím, že se to může stát. Skintecový premiant Vítek S. však na zázrak co na “žádném sněhu nemůže být provar” (ale nakonec do kopce těžce podkluzuje, dolů nejede ani trochu a nakonec i bakule nalepí) psychicky připraven nebyl a kdyby to nebylo půjčené snad by i o své statné stehno vzteky zlomil 🙂 Výlet samotný se nesl v duchu reklamního sloganu Krušovic: “Pivo jako tenkrát” Ano, ano “Stopa jako tenkrát” – v alespoň trochu čerstvě upravené stopě jsem jel ten den asi 7 km… Pak už to bylo jako tenkrát – stopa se projede jednou, dvakrát za zimu a lidi už to šlapáním doudržujou 🙂 Mým highlightem byl jednoznačně backcountry výstup na Oblík – takhle krásnej výhled po Šumavě jsem už dlouho neviděl. Hnedle jsme začali s Peťou spekulovat jak si střihnout freeride na běžkách dolů mezi stromy, což Přemek komentoval slovy: Vidím, že nadešel čas se rozdělit… 🙂 Navíc následně objevil naprasklou jednu lyži a tak jsme to do lesa dolekopcom pustili na brave heart s Peťou sami. No na sjezdkách bychom řezali oblouky na krustičce asi lépe 😉 Zážitek svého typu.
2. etapa: Já, Honza, Samouš 50 km, Eri MNOHO, ostatní méně a Kory podle toho, po kolikáté to počítal (rozuměj: 45, 55, přes šedesát…)
Ráno na Modravě byla super stopa, což bylo po pátku skoro až zjevení a tak se Honzovi podařilo mě během úvodních kilometrů přesvědčit, že pojedem na Březník, což vážně není cestou, ale když mi na oplátku slíbil, že natočíme páďo, svou premiéru Březníku v rámci Přechodu jsem si odbyl. Samouš (ten který pochybuje, zda to jde i bez tréningu) řekl, že bude našim souputníkem a tak už jsme se ten den téměř 😉 nerozdělili. Stopa byla čupr až do Strážnýho (kde se k nám připojili Pavel, Peťa Š. a létající Vítek), a tak nebylo ani mnoho mrmlání, když jsme se dohodli 😉 že “oběd” bude až na Novém údolí. Za Strážným to však Samoušovi přestalo chutnat (až tak že byl ztracen kontakt na oči), tak jsme vždy čekali na rozcestí, aby se neztratil a když už se ztratit nešlo, bylo jasné, že čekat budem v hospodě. Samouš ale nějak dlouho nešel a Peťa se začal strachovat. Nenechal se ukolébat naším tvrzením, že lze jít jen rovnou jedinou cestou podél hranic a zavěštil: “Samouš je schopnej sundat vprostřed lesa lyže, přebrodit Vltavu a zamířit do Německa!”, ale Samouš se proroctví vzepřel. Posledních pěl kilců do Stožce šel asi hodinu a osamělý a po příchodu zamířil bezvládně do peřin chrnět. Tréning, je holt tréning! Jo a highlight soboty byl výhled na Alpy z Černé hory – na který mě však musel upozornit Hony, neb já si nevšim 🙂
3. etapa: My všichni asi 22 km, jen Peťa P. + 3,5 kiláku do kopce na Plešné jezero a 3,5 km stejnou cestou dolu… Nebyla tam přece stopa, krásná motivace!
“Jako tenkrát” to bylo v neděli jen půl etapy – té lépe upravené. 15 čísel nového sněhu ve “stopě” vytvořilo nutnost zformovat šestici nejsilnějších borců, kteří točili špic při prošlapávání a špačkovali. Za Hučinou “stopa” přešla v mód: tady rolba letos nebyla a tak jsme prošlapávali tam, kde kdysi šel běžkař a špačkovali. Před Říjišťem přišel vrcholný mód – rolba ani běžkař tu letos nebyli, zato traktor před nasněžením, když likvidoval polom po říjnové kalamitě, a tak už to bylo klasické backcountry pro všechny. Došlo tedy i na ty, kteří se v pátek ubránili 🙂 Highlight? No takhle by vlastně měl vypadat přechod, aby byl věren svému názvu. Mě to tedy v rámci přechodu nevadilo ani za mák, naopak jsem to ocenil! Příště ale zase už raději do stopy!
O.
Pánové, TERMÍN i MÍSTO jest rozhodnuto.
Těšte se na Vysočina arénu v Novém Městě na Moravě, a to v termínu 18.-20.5.2018
Podrobný program bude upřesněn, nabízí se nám možnost průvodce, což bude super.
Teď jde hlavně o vaše přihlášení, kvůli ubytku, a to zde :
https://doodle.com/poll/nqxxp2ivuhbyxtn8
komu nejde Doodle, zkusí zde:
https://docs.google.com/spreadsheets/d/1PpY2ok4HOmatA3TYT9dUSHiErpp8H947-UFwsiHX4SY/edit?usp=sharing
komu nejde ani to, napíše třeba email, že chce jet
Ještě než zveřejníme report z Přechodu, tak se sluší vzpomenout přípravu na něj:-) Jde o každoroční akci se stále větší účastí Nezmarů a hlavně rostoucích a přibývajících Nezmarčat.
Jakkoliv mluvíme v rámci této akce hlavně o dětech, za akci patří díky našim seniorům, pokud jim tak už smíme říkat – a já myslím, že právě po letošku už smíme 🙂 Letošní lednová Kvilda se totiž nesla ve znamení oslavy kulatin Nezmarů z nejzasloužilejších-Kocoura a Přemka. Tak ještě jednou – VŠE NEJLEPŠÍ!
Počasí bylo (rádi bychom i do budoucna, svatý Petře-díky) prostě luxusní a i když celý víkend sněžilo, ani nejmenší Nezmary nic nezastaví. Teploty lehounce pod bodem mrazu, někteří trefovali mázu, jiní testovali novinkové “mohéry”, někdo se na to vyprd (já) a posiloval paže (ono to ale drobet lepilo i tak). Fotopříloha je ohledně počasí výmluvná dost, nemá cenu se rozepisovat 🙂
Účast byla velká a různorodá, takže se sportovní část víkendu odehrála hned po několika výkonnostních skupinách a různých trasách a dá se tak říci, že tento víkend nebyla na Kvildsku stopa, která by aspoň jednou nebyla projetá nějakým Nezmarem.
Pokud vím, tak někteří jeli třeba přes Prameny na Černou horu, Modravu, Horskou Kvildu, druhý den na Knížecí Pláně.
Naší skupinu tvořilo duo Sirotek-Pokorný, s tím, že Pokorňáci nečekaně dorazili v pátek už odpoledne a dali si před soumrakem rozjezdový švih směr Jezerní slať a v sobotu (pod vedením dokonale připraveného Vítka) nás čekala trasa přes Prameny a Stráž na Bučinu (a zpět druhou stranou), neděle Filipovka-Horská Kvilda-Kvilda. Děti naběhaly za víkend cca 30 km, přičemž ti starší ještě o dost více. Když si čtu report z roku 2015 ani se nechce věřit, jak ta havěť roste. Ostatně, o tom svědčí taky jedna historka hodná záznamu-děti, tradičně uklizené v patře u svých tabletů navštívil asi ve 22 hod rozjařený Přéma s kytarou, že si všichni zazpívají. Pátý marný pokus trefit píseň, kterou pubertální chlapci znají, vede k otázce:máte ve škole ještě vůbec hudebku???A umíte na kytaru?A na co chcete balit holky? Jednohlasná odpověď zní : “přece na to, kdo má na Instagramu víc followerů!” Přema: “na Insta co? folo koho?” Právě dorazivší Barči Kubánkové se za strnulého Přemka zeptám: “Baru, kterej kluk by ti imponoval víc – ten kdo by ti hrál na kytaru písničky nebo ten kdo má na netu více followerů?” Barča: “Ježiš, jasně že followerů!” Tak jsme na sebe s Přemkem mrkli a sešli dolu (do)žít ten náš svět 🙂 Snad bude mít ten nový svět pochopení i pro nás…ostatně, jakkoliv to nevypadá, my ho pro vás, dítka naše, taky máme 😉
Abych jen nechválil, občas se ve stopě vyskytl pitomec, který nechápe, že s dětma to je přece jen malinko složitější a nebo se pitomec vyskytl mimo stopu a bruslením stopu ničil. Další černý puntík patří nedostatku kapacit na občerstvení, zahřátí a odpočinek (hlavně kvůli těm dětem), i když vlastně nevím komu za to hubovat.
Nicméně, shrnuto – víkend to byl parádní a díky všem za účast!
