Archive for Říjen, 2018
31 října, 2018 | 
Author: Trasa: 24 km, kolem Malše do Roudného, Hodějčák, Hodějce, Doubravice, Hodějce, odkalovačka, Pohůrka, zanádražka!, Dobrovodský potok do Čéčovky
Výškové metry: ???
Účast: Honza Mareš, Pavel Tíkal, Pavel Kosař, Petr Pokorný, Lojza, Bivoj, Venca
Vyjížďku nedokončil: Petr Šikl, Vítek Sirotek, Stanley
Pád: Honza Mareš (kotrmelec z rozjezdu-krásná práce)
Defekt: nikdo
Trackmaker: Pavel Kosař
Komentář: Tak nám zase začala další sezona! Čas se změnil na zimní, světlo se obrátilo v tmu, ale tu my už dnes umíme rozčísnout výkonnými reflektory. Jediné, co nám tedy může bránit v ježdění celý rok, jsou okolnosti. Proto také v účasti chybí Petr Šikl a Vítek Sirotek, byť na startu byli. Je trochu divné, že jakoby nebyli, ale jsou hlavními hrdiny příběhu. Zatímco Vítek si z vyjíždky! odskočil domů “cosi” vyřídit a my čekali, Petr někam urychleně telefonoval.. aby pak oznámil, že si taky musí něco vyřídit. V okamžiku, kdy se Vítek vrátil, se Petr vypařil. Poté s námi Vítek chvíli mlčky pokračoval, ale asi se mu to rozleželo v hlavě, říznul zřejmě nějak tajně vzteky do svého stroje, způsobil si zlomeninu náboje zadního kola, aby nemohl pokračovat a vyjížďku taky ukončil. Jeho hysterie dostoupila vrcholu a opět volal ženu, aby pro něj přijela-zkoušel zda je (sama) doma. Hoši, hoši, máte sice oba doma stále atraktivní ženy, ale takhle paranoidní ve svém věku snad už být nemusíte! Ledaže to tedy bylo všechno jinak… 😉 My normální jsme si pak užili poježdění v krásném teplém počasí podzimními probarvenými smíšenými polesími okolím kouzelné vesničky Doubravice 😉 Díky listí, suchu, prachu cest, větviček a klestění se mlázím bych to nazval “šust trail” 🙂 Ztichlý, podzimně lehce ponurý les rozesmál Hony pádíčkem ze stoje v rámci rozjezdu, kdy moc nechybělo a to salto by dotočil. Bebínko ale žádné, jen mocná síla jeho svalů trhla vlevo návlek, vpravo dresík. No co, sranda musí byť. A hlavně, jestli ten nezmar-provokatér Bivoj hodlá usilovat o další cenu, je třeba mu vyfouknout aspoň ty ceny vedlejší 😉 Čéčovka nás přijala otevřenou (i bujnou) náručí, mnoho témat nestačilo do zavíračky, tak se výbor a jeho suita poté přesunuli na šnyta – čili, kdyby někdo na Dokolné pochyboval o činnosti výboru spolku, tak my včera do pozdních nočních hodin tvrdě makali!
Pěkné to bylo a bude zas 😉 Přijměte tedy pozvánku i vy, co stále váháte.
Petr P.
P.S. Kdybyste někdo doma cítil plyn nebo se dozvěděl o tom, že plyn asi uniká, tak kromě situací způsobených trávicím traktem, se může jednat o velmi vážné riziko a je třeba i vyjížďku klidně obětovat! viz policejní zpravodajství
P.S.2 Váhám, zda vám, chlapci, tu vyjíždku možná ještě neuznáme. Pravda je, že půlku nemáte. Pravda ale je, že oba jste svým způsobem měli vůli vyjížďku dokončit a okolnosti vám zabránily. Petr navíc dal solo vyjížďku kolem Ort a přijel do Čéčovky. A i to se cení. Téma na diskuzi?
ESKALÁTOR GANG ZVE VŠECHNY BIKERY NA ÚTERNÍ NOČNÍ VYJÍŽĎKU
NIGHT RIDE SEZÓNY 2018-19
30.10.2018 v 17:30 hod – Dlouhý mostu u Hocha.
Neváhejte vzít lampy a vyrazit s námi.
Všichni jste samozřejmě srdečně zváni na posezení v Čéčovce od 20:00 hod.
EG
Trasa: 24 km, Malák, pravý břeh Malše, Hodějickej rybník, Doubravice, Nedabyle, sjezdík k Vidovu, nahoru k Nedabyli zpět, sjezdík do Vidova a po levém břehu Malše domů
Výškové metry: 333 m
Účast: Ondra, Bivoj, Petr Šikl, Majkl, Přema, Venca, Pavel Tíkal, Kory, Petr Pokorný, Víťa Kořínek, Aleš, Kocour, Hony, Eri, Vítek, Zdenál, Petr Jiřička, Víčko,
Pád: nikdo
Defekt: nikdo
Komentář: Již několik let Nezmarům sezóna nekončí NIKDY, neb Nezmaři jezdí POŘÁD (čímž bych chtěl hochům popřát co nejvíce sněžných zážitků v sezóně Nightride 2018/2019), ale i tak je poslední úterek před změnou času z letního na zimní velmi speciální. Končí totiž pramáti všech sezón, sezóna sezón, rodinné stříbro: Sezóna letního času. To ona je nejdelší, to v ní se sbírá nejvíce cen, to ona je tou “eF jedničkou” mezi Nezmary a dává nám krále! A důležitosti tohoto termínu odpovídá i čím dál tím více závěrečných rituálů. Původně, v časech Nezmarského úsvitu věků, otci zakladatelé “jen jeli naposled”, ale význam tohoto dne jen a jen rostl. Speciálnost započala se zavedením tradice závěrečné destinace Nedabylsko/Vidovského prahu (doufám, že příští rok bude slavit kulaté narozeniny “10”), ale postupně rozšiřovali tradice spontánně další – Venouš s nápadem šampíčka bouchlého vprostřed vyjížďky na počest nového pilníka, Eri se zavedením klobásek a jiných pochutin a všechny tyto akce už s námi zůstaly, neb všichni vidíme jak je to krásné. Takže i letos jsme mezi Vidovem a Nedabylí bouchli tři šampíčka (video1, video2, video3) a u Nezmara čekalo bohaté pohoštění od nového Pilníka. Všichni však už tuší, že tradicí se stává zřejmě ještě jeden obskurní rituál. Zneuctění (poctění?) Svatého grálu – poháru pro Pilníka roku (video4). Dnes, v již pro mě neupřesnitelné době, nějakou vylitou hlavu napadlo pohár obrátit a nalít do nelakovaného vnitřku alkohol a vychlastat to! 🙂 Nelakované, ethanolem nasáklé dřevo na to okamžitě reagovalo a byla zapotřebí oprava zručným truhlářem. Tehdá jsme se “my zvířátka dohodli”, že to bylo naposled, aby se pohár neničil. A od té doby…. Pokaždé po poslední vyjížďce se děje to samé. A vznikl tak obyčej opravdu spontánní a těžko za jiných podmínek opakovatelný – rozličný mix alkoholu (ponejvíce šampíčka, slivovice a piva) k radosti všech putuje kolem stolu, přičemž na normální pití už většina Nezmarů rezignovala a kdo nesmočí obličej, vous, pleš, nezakloktá, nenaslintá atp., jako by ani nebyl… Rituál je provázen i nezbytnou lidovou slovesností – čtením všech historických hrdinů a opěvování všech těchto novodobých reků. Mezi vypitím podstavce a jeho opakovaným nalitím je samozřejmé, že si ho pilník nasadí na hlavu (suší vnitřek?) a pak se zase všichni noří hlavou do smrtícího koktejlu. Shrnuji, že jsem byl první v řadě, který kritizoval používání poháru tímto způsoben, nyní však musím před hlasem VšeNezmarstva hlavu sklonit a křičet s Vámi: DOLEJ!!! Snad bych se jen přimlouval za nalakování vnitřku 😉
O.
P.s. Bivoju, v Tvém případě se více než trefně sluší zakřičet: Pilník je mrtev, ať žije Pilník!
P.s. S beznadějí v hlase jsme u stolu probírali konec střídání letního a zimního času, který nám vezme pevný začátek a pevný konec sezóny sezón. Co jen s námi bude?!?!?!?!?!?
NO: “Sklenka vína ti neuškodí, a plnou bečku nevypiješ.” Moravské přísloví
Nezmarské výzvy jsou stále vyšší, cíle náročnější a zejména místy až nebezpečná zvídavost je každému Nezmarovi dána. To vše nás vedlo k tomu, že jsme chtěli zkusit, zda už nám to jezdí stejně jako Jardovi Kulhavému, když je z formy. Kde jinde jej vyzvat, než na jeho domovském okruhu týden před pořádáním závodu světového poháru? Když jsem sehnal i průvodce po okruhu, který jinak není ve stráni nad Skihotelem vyznačen (aby si někteří nemysleli, že se jezdci prohání po okruzích příjemného flow), bylo rozhodnuto o místu, termínu i trasérovi.
Výběr ubytování by vydal na samostatnou reportáž, když byly poměřovány mnohé veličiny, aby se toho nakonec ujal Peťa Pokorný, který vybral Pension U Pasáčka, a dokonce v něm za příplatek zamluvil velikou bajkerskou snídani. Od té doby je pojem tzv. prasáčkova snídaně synonymem boje o kousek žvance (pravda, ti, kteří přišli na snídani o 5 minut později, zmeškali nejen žvanec, ale i boj, jako například poslední den Džony, který než tuto nadstandardní snídani za příplatek zaplatil, měl jen prázdný tác a zoufale se domáhal alespoň snídaně standardní. Nakonec jej zachránily Samíkovy klobásky, které nám obsluha váhavě vydala, neboť je úspěšně chránila před jejich zkázou – i vůči nám).
Část z nás vyrazila automobily ve čtvrtek, aby zajistila ubytování a aklimatizovala se tak, aby v pátek ráno mohla řádně vyrazit s průvodcem na okruh SP a okruhy v NMNM. Průvodce nám navrhoval jako ideální dobu na start na okruhu 8.00 nebo 9.00, což jsem vysvětloval, že jedeme z ČB a nestihneme to, že budeme večer v hospodě atd., což už bylo následně průvodcem pochopeno, doprovázejíc to větou: Aha, tak taková jste to skupina…. . Nicméně i přesto jsme jej dokázali ještě překvapit. Nutno dodat, že čtvrteční přesun byl jako vždy z ČB časově náročný, a proto první skupina, tj. já, Venca a Stanley, kteří chtěli koukat v NMNM v hospodě na hokej (teda až na Stanleyho, který se nezajímá ani o hokej, ani o pivo), museli zastavit na poslední třetinu ve Žďáru nad Sázavou, aby shlédli jak nás ve čtvrtfinále vyřadili, čímž nám naopak tým USA umožnil se plně věnovat o víkendu cyklistice. K Pasáčkovi jsme se trousili doslova jak švábi na pivo podle toho, jak která osádka dorazila, což obsluhu rozladilo natolik, že nám výčep po natočení piv do zásoby zavřela, a skupina se musela dorazit v místním nonstopu a někteří i v místním kebabu.
Okruh SP
Páteční ráno jsme tedy po nutných fotografiích teamu na náměstí, které pečlivě uschovává rodina Kocourkova, vyrazili na Novoměstské okruhy, přičemž s průvodcem jsme se dohodli, že s ním vyrazíme až ve 12 hod., což jsme mu museli následně několikrát vysvětlit, že by se mu to hodilo víc v 13 hod., pak že by se mu to hodilo víc v 13.30 a nakonec se mu to hodilo úplně nejvíc v 14.00, protože se předtím mohl najíst a převléci. Mezitím jsme totiž stihli mnoho věcí. Nejprve jsme si dali na rozjetí pohodové Novoměstské okruhy. Červený, následující ještě oranžovým a poté modrým, vše pěkně naráz, než se sjede pod stoupací trail, trvá to v tempíčku pěkně akorát hodinku. Nicméně už zde se ukázalo, že to nebude zas až tak jednoduché, protože už při stoupací pasáži v oranžovém sebou – spíš přes sebe – lehli Alešák a pak Ondra Míka. Dali jsme si poté před obědem ještě rychle červený okruh, kde jsem sebou švihnul pořádně zase já (od té chvíle jsem již nezařadil velkou placku a přední kolo mi spravil „Velký mechanik“ až v září). Po lehkém otřesu bylo zatroubeno k obědu, ale snad špatné postavení hvězd či nepřízeň mocných elementálů zapříčinila, že nám nebylo oběda přáno, naopak pádům přáno býti mělo. Oběd jsme tedy nakonec, jak už to v našem teamu bývá, realizovali jednotlivě či v malých skupinkách na jednom místě, tj. téměř celý team se sešel v NMNM na kebabu. Odtud v 13.27 vyrazil team zpět na sraz s průvodcem. Bystrý čtenář již tedy ví, proč se to průvodci hodilo ideálně až v 14.00. Ovšem v mezidobí ti největší nedočkavci, kteří se těšili víc z ježdění než z plných břich, objevili některé pasáže SP a jali se je zkoušet projíždět, což skončilo švihem do novoměstské nemocnice, která je moudře postavena hned u ústí cyklostezky z okruhů, a zašitým Honyho loktem, který tak chudák přišel o polovinu okruhu. K jeho cti je nutno dodat, že dojel zpět a zbytek s námi hrdinně objel (myslím, že to muselo bolet jako čert a já bych měl po ježdění).
Zatímco byl Hony podrobován lékařskému zákroku, tak průvodce s námi vyrazil na okruh. Již po první překážce se mu náš spolek nesmazatelně vryl do paměti, když klády jsme sjížděli tak, že někteří experti byli schopni sejmout hned 4 další Nezmary naráz. Průvodce s hlavou v dlaních nevěřícně doslova čuměl se slovy, tak to jsem ještě neviděl, a to tu byli různí mistři. Následně nás provedl celým okruhem se všemi slavnými překážkami (Rock n´roll, Mitas choice, Rock garden, Vertical drop a další), mně však nejvíc utkvělo v hlavě to, že to zejména nešlo vyjet. Mnohým z nás to nešlo sjet (celé to nesjel nikdo), to jsem předpokládal, ale že to ani nikdo nevyjede, to byl šok. Nicméně zajímavé bylo, když jsme pak o víkendu sledovali, jak to vyjíždí a sjíždí 11 letá děvčata. Způsobovalo to mezi námi rozpačité škrábání za ušima. Popravdě si myslím, že bych to po pár pokusech dřív sjel, než vyjel.
Po jednom okruhu jsme se s průvodcem rozloučili s takovým zvláštním pocitem a raději jsme se vydali mimo okruhy do volné přírody, kde se cítíme bezpečněji, což se potvrdilo, neboť pádů rapidně ubylo. Vyjeli jsme na Paseckou skálu (na tu jsme tedy vyšplhali) a poté krásnou kamenitou a těžkou cestou sjeli na Podmedlovský mlýn a k Medlovu, který jsme severně objeli a zpátky jsme se napojili na oranžový trailový okruh a poté modrý a pak každý jak uznal za vhodné do NMNM, přičemž pár skupinek si různě vybralo různé hospůdky, kde si daly se zapadajícím sluníčkem pivko, případně i večeři. Většina se pak sešla v Kozlovně, kde řádně zhodnotila kolem půlnoci při pivech a paňácích akci, a následně na kolech vyrazila teprve do cíle.
Cesta k hrobům
Na sobotu jsem připravil výlet kolem Dářka a po vrcholech Novoměstska s cílem ve Žďáru a návratem vlakem, jenže to by nebyli Nezmaři, aby plán nevytrolili s tím, že vlakem nejedou a nadto, že je v NMNM jejich oblíbená skupina, o kterém jsem sice nikdy neslyšel a dlouho jsem je podezíral, že je to jen žert (kdo by taky věřil historce, že se půjde na Kastról), ale Ondra Ludvík byl takový nadšenec tohoto rozkládačského plánu, že mi ukázal i plakát se skupinou Debustrol (nebo jak se to píše). Tedy došlo k rychlému přetrasování s tím, že jsem se snažil skloubit dva metalové požadavky dohromady, tedy metalový koncert a výlet k hrobu. Druhý požadavek mě lehce překvapil, nicméně vyloženě mě šokovalo Petrovo zdůvodnění, jedná se totiž o jeho hrob! Takže je nezbytné vědět, kde bude ležet a kam my budeme jezdit. Chápete, že ani s jedním se v původním plánu nedalo počítat, takže ač se provázání podle mého povedlo, stejně v průběhu cesty v jednom úseku bylo slyšet mrmlání na zbytečné šotolinové pasáže.
Nejprve jsme tedy nabrali výšku na stoupacím trailu a vyrazili objíždět cestou necestou oba rybníky Třech studní, tj. jak Medlovku (zde se přiznám, že jsem úplně netrefil myšlenou cestu, ale nově určená byla ještě lepší a ještě nezmarovatější, než původní), tak Medlov, kde jsme poskakovali po jeho kořenitém břehu, po pláži jej objeli a křížovou cestou se dostali zpět do Třech studní, odtud po bajkové modré na Fryšavský kopec a k památníku partyzánů a poté kolem skutečného pramene Svratky, který jsme však v nadšení z jízdy z kopce o 20 metrů minuli, abychom se nad Cikhájí s krávama fotili a za Cikhájem přes památník partyzánské brigády M. J. Husa přejeli (jsme přeci Jihočeši – někteří) a přes Škrdlovice dosáhli Velkého Dářka. Vyjeli jsme nahoru k Račínu a po žluté sjeli pěknou cestičkou zpět k Dářku. Tady se ozývali hlasy, že by bylo pěkné se stavit za chvíli v obci, kde točí výborné pivo a dobře vaří. Kocour mi dlouho nechtěl věřit, že i když s ním naprosto souhlasím, že tento minipivovárek, kam jinak rád jezdím, je v Račíně, z kterého jsme právě odjeli. Cestou kolem Dářka na dřevěných lávkách přes národní přírodní rezervaci Velké Dářko jsme se zastavili a botanicky zkoumali místní mokřady a jejich vzácnou flóru. Dokonce Ondra Ludvík, jsa nastávající novomanžel, pojal potřebu se pro svou milovanou Kláru vyfotit uprostřed mokřad čichajíc ke květině. Přestože byl fotograf rychlý jak pistolník na divokém západě, málem došlo k neštěstí, neboť nám začal klesat (Ondra). Poté jsme se po šotolině a krátkém asfaltovém úseku dostali do Krucemburku, kde má hrob malíř J. Zrzavý (po němž je v obci pojmenováno v podstatě všechno) a kde má tedy – jak již nyní víme – hrob i Petr Pokorný, po němž není v městě pojmenováno zatím nic, ani ten hrob jsme dobrých 20 minut nemohli najít, resp. Petr jej našel asi 10x, přičemž u poloviny z nich se nechal vyfotit, že je to on. Protože i zbytek mužstva byl po procházení hřbitovu poněkud rozladěn bezcílným blouděním, sehrál na nás Peťa přesvědčivou scénku, že hrob právě našel, že to má uloženo atd., čímž všechny potěšil, že jsme hrob našli a mohli jsme na oběd. Jen co jsme v hospodě sedli, dorazil Stanley, kterého jsme úspěšně setřásli před 3 hodinami. Po intenzivní rubačce jsme mu tedy nadělili 5 minut. Posilněni obědem jsme se vydali na náročnější cestu zpět, která vedla nejprve po asfaltu cestou brigády M. J. Husa do Vojnova Městce a poté cestou necestou k druhé straně Dářka, kde jsem lehce zakufroval – k nevoli Venci Krutiny, kterému jsem neprozřetelně dal plán cesty ráno do navigace. Následující poctivá 7 km kořenovka skutečně prověřila kola, nohy i ruce mužstva, neboť lehká nebyla a vedla po celém severním břehu Dářka. Za poznamenání stál Vítkův trialový přeskok 1,5 široké a 1,5 hluboké strouhy, průjezd nudapláží, na které nikdo nebyl a ani Ondra L. se nechtěl vykoupat a v závěru vysvlékání Ondry Míky. Výjezd po louce do Škrdlovic, kde jsme se napojili na červenou, abychom ji drželi přes Tisůvku (pořádnej kopec s kameny nahoře) na Žákovu horu (pořádnej kopec bez kamenů), pod nímž je turistický pramen Svratky (je hezčí a upravenější než skutečný, jak už to tak v realitě bývá). Zde se začalo mužstvo trhat. Po Kocourovi nás opustil Samík, aby jej po vystoupání na Devět skal následoval Ondra Ludvík a spol. s argumentací, že se musí připravit na koncert Debustrolu. Tolik k tomu, až bude v následujícím zbytku roku část mužstva plivající plíce či mokrá jako hastrman uvažovat o zkrácení cesty. Zbytek si tedy pod zataženou, ale stále nepršící oblohou sjel těžký kamenitý sjezd po žluté, aby se znovu vrátil na kopec a po červené pokračoval na Lisovskou skálu, poté na Malinskou skálu, snesl kolo dolů a pokračoval na Dráteničky a k monumentu Radka Jaroše, který – a to je zajímavé – vylezl tyto kopce bez použití kyslíkového přístroje. Na tomto jednom z nejmalebnějších výhledů Vysočiny jsme se chvíli kochali a poté po zelené sjeli do Kadova, kde jsme se občerstvili pivkem a po žluté dojeli opět na Medlov, abychom opět dali blátivý kořenitý břeh, kde se mi podařilo, že za mnou spadl mostek a tak překonávání desetimetrového blátivého úseku úspěšně vedlo k odpárání poloviny skupiny (tohle by měli vyučovat proficyklisty, kterým nejde odjet pelotonu). Pak jsme ještě prohlíželi místní sochy (Výr, Krbový mužík, Dlouhý, Široký a Bystrozraký) a zadem po zelené dojeli do NMNM. Zelená je také pěkná a rychlá a Eri na půjčeném skorofatbajku byl cestou neobyčejně hravý. Večer jsme zakončili většinově opět v Kozlovně a vyslechli si i chlapce, kteří byli za kulturou na zmíněném koncertě.
Bajkování za UNESCEM
Na neděli nám zůstala Santiniho Zelená hora, a protože většina Nezmarů je kulturně založená (někteří barbaři to však zabalili a jeli domů) a mně zbyla ještě krásná a rychlá flow cesta do Žďáru, bylo rozhodnuto. Za nejhezčího dne celého víkendu bylo svezení po zelené k Piláku opravdu parádní a pohled na nezmarské dresy letící přes 60 km/h po luční pěšině byl jak z reklamy na bajk. I pěšina ze Světnova podél rybníka Strž do Stržanova byla krásná a příjemné posezení na břehu Piláku s pivkem a burgrem vypadalo přímo idylicky. Samozřejmě ještě ve frontě na pivo nás dojel Stanley, kterého jsme nekolegiálně ve sjezdu trhli (jak ty to děláš kamaráde, takovej radar!). Na břehu jsme se ještě vyfotili na hranici zemí Českých a Moravských jak se lvem, tak orlicí. Po občerstvení jsme vyšlápli na Zelenou horu, prohlédli vnitřek a pěknou pěšinkou po modré vyjeli ze Žďáru, dojeli na Harusák a už lehce potrhaná skupina sjela ke Skihotelu. Já s Majklem, který hrdinně jako poslední neopustil trackmakera, jsme objeli ještě černý trail, abychom to měli komplet. Poté jsme se již jen po cyklostezce došmrdlali do NMNM k autům. Potlučení, ale pěkně vybajkovaní a spokojení jsme poznali mnohá zajímavá místa tohoto kraje na pomezí Moravy a Čech, kam se mnozí ještě vrátíme (viď Peťo).
Bivoj
Trasa: 21 km, městem k nádražní lávce, okolo Dobrovodského potoka, kolem hřbitova, Obecním lesem kolem lomu, přes trailovou dráhu, sjezdovkou na Dubičák, po červené k Dubičnému potoku, výjezd k odvodňovacímu kanálu, kořenovkou podél kanálu na Hlincovku, hráz Mrhalu, dolů a nahoru roklí pod Mrhalem, Děkanský dvůr, Rudolfovem do Vráta a na kachnu do Lucie
Výškové metry: 420 m
Účast: Bivoj, Majkl, Přema, Hony, Pavel Tíkal, Aleš, Venca, Vítek, Míra Doležel, Eri, Tonda, Kory, Kocour, Petr Šikl, Zdeny, Vláďa, Víko, Venca Drbout, Stanley, Vráťa Plíhal, Honza D., Petr Podhola, Banán, Sudí, Vláďa Řehoř, Franta Kubík
Pád: po pravdě jsem to ani trochu nestihl sledovat, tedy toho, kdo se čestně přihlásí, doplním
Defekt: nikdo
Trackmaker: Petr Šikl
Komentář: Konec letní sezóny se neúprosně blíží a s ním přichází oblíbená vyjížďka zakončená kulinářským zážitkem v podobě dozlatova pečené kachny s knedlíky a zelím.
Odpolední shon pomalu utichá, město, ve kterém by chtěl žít každý na krátko vyruší projíždějící roj oranžovo černo bílých cyklistů. Je krásný podzimní večer, ve kterém dodávají sluneční paprsky zapadajícího slunce všudypřítomnému listí zlatavý nádech. Pod taktovkou pana profesora Šikla míříme vstříc dobrodružství, skrytého v příkrých stráních, kořenových pěšinách a tajemství vypuštěného rybníka Mrhal, jehož dno bylo možné spatřit znovu po 56 letech. Neudržitelnost celistvosti skupiny visí ve vzduch, zanedlouho křižují les osamocené skupinky Nezmarů, aby se posléze znovu šťastně shledali. Nechybí klukovská soupeřivost, radost nad zdoláním kopce z hlíny. Vše je, jak má být, přesně kvůli těmto okamžikům se společně scházíme.
Kachna už na sebe nenechá dlouho čekat, zanecháváme dovádění a míříme do hospůdky, která doslova oplývá mlékem a strdím. Stoly se prohýbají jídlem a pitím, ale tentokrát tu nesedím všichni bok po boku, někteří z Nezmarů tu nemohou být. Větráku, Ondro, kachnu si dám jindy znovu i s vámi!
Hony
NO: Cesta je spletitá, kořeny dlážděná, vyzkouší sílu tvou, víru, co v sobě máš, ale když vytrváš, nakonec dovede, Tebe i ostatní, do cíle, do nebe.
Po velmi dlouhé době jsme se odhodlali odhlasovat termín podzimního výjezdního zasedání na brzký zářijový termín a hnedle naše touha po teploučku dostala facku 🙂 Jó, sluníčko a teploty odpo nad dvacet vypadaj jinak. Ale co, nejdůležitější to není (viz dále). Výlet byl tentokrát pod patronací Eriho, který zcela správně vyhodnotil, že trasa jednoho z nejlegendárnějšího MTB závodu v ČR – Rallye Sudety, by naší mord partě neměla zůstat utajena. Tak tedy Broumovský výběžek, Adršpach, Teplice nad Metují a okolí.
Pátek: V pátek jsme se věnovali výletu přírodou vstříc Trutnovským trailům. Hned od prvního šlápnutí bylo jasné, jak moc nejsme zvyklí z CB domoviny na kopce… Krajina Broumovska je prostě kurwa těžkej bajk. My už ale nejsme žádní vořežpruti a tak jsme celodenní porci 70 km při převýšení přes 2.000 vejškovejch metrů zvládli. Trutnov trails pak byly názornou ukázkou toho, že ne všichni jsme stejných tužeb (a přesto v harmonii SPOLU koexistujeme) – někdo by je oželel úplně, někdo bral jen jako časově omezené zpestření a někdo si postýskal, že je škoda, že na nich nemůže drandit celej víkend. A spokojení byli VŠICHNI. Někdo bez újmy přetrpěl, někdo se brzy nabažil a někdo zůstal jezdit až do odjezdu vlaku.
Sobota: Na sobotu si Eri připravil „pouze“ část dlouhé trasy Rallye Sudety a to tu nejkrásnější. Ano, ano, pouze část. Ano, ano, tu nejkrásnější. Ale žial bohu, nezávodní tempo s absencí možnosti občerstvení na občerstvovacích stanicích jako při závodě (na 110 km je jich v závodě hnedle devět) v kombinaci s čekáním skupiny zdatnějších na méně zdatné brzy ukázalo, že v patnáctičlenné kohortě plánovaný úsek nejsme schopni dojet a pro všechny skupiny vhodně jsme se výkonnostně rozdělili na ty, kteří objeli plán, ty, kteří trasu zkrátili cca o 15 km (což je v Broumovské realitě vskutku velmi významná zkratka) a ty, kteří od bodu „blížím se dolnímu limitu“ zvolili návrat po asfaltu. Všichni si hrábli, všem se to líbilo a jen takto si to i všichni budou pamatovat 🙂 Bajk to byl skvělej a SUPERtěžkej, SUPERtechnickej a v SUPERatraktivním prostředí. Prostřední výkonnostní skupina vytvořila 7 hodin v sedle, 2.400 vejškovejch na bratru ani ne 80 kilcích. Klasse gemacht, tolle parade (VŠICHNI).
Neděle: V neděli chudák Eri zjistil, že má píchnuté kolo od auta a tak se místo bajkingu musel v onom bohem zapomenutém kraji věnovat hledání autoservisu. Po úspěchu byl obsluhou ujištěn, že Alešovo šídlo tentokrát v akci nebylo 🙂 , ale že najel na nějaké šrouby. Pech. My ostatní jsme se rozhodli, že termín “dovolená” nám není cizí a že naše osvalené nohy o formu nepřijdou i když budem bajk trochu lajdat. Adršpašsko-teplické skály jsme si prostě nemohli nechat ujít a tak po rozhledně na hoře Čáp, jsme ponechali hlídacího Kocoura u kol a rozeběhli se SPOLU do skal obdivovat Teplické skalní městečko, lezce po pískovci a jitřit představivost při zkoumání popisků skalních útvarů (indián, krokodýlí kůže, sova, žába a tak podobně). I přes turistickou vložku jsme sfoukli asi 450 vejškovejch metrů, co leckdy dáme doma za úterek…
Závěrem chci podotknout, že jsem si celý víkend s uspokojením říkal, jak moc velkou cestu jsme za ty léta ušli. Jak moc jsme se zlepšili fyzickým výkonem, o technice sjezdu a výjezdu ani nemluvě. VŠICHNI. Myslím, že na Sudetech by naše partička před deseti lety působila spíše dojmem Comedy capers – to by bylo procházek z kopce, to by bylo procházek do kopce 🙂 Nezapomínejme na to, ale zároveň se i neošklíbejme, že ne všichni ušli cestu stejně dlouhou či stejně rychle, či dokonce nejdou úplně stejnou cestou. Prosím o tu samou nostalgickou shovívavost, jakou jistě model ERI2018 chová k modelu ERI2000 či model HONY2018 k modelu HONY2011.
Chci tím říct, že jako nejvyšší hodnotu nás všech (a mě určitě) vidím to, že spolu JSME a máme společné zážitky. Líbí se nám, že spolu jedem a snad je to pořád důležitější než to, kudy spolu jedem a jak rychle spolu jedem. To nejdůležitější ono slovo SPOLU. Tak si to nezkažme malichernostma a snažme se neudělat ze slova SPOLU malichernost.
O.
NO:
“Mocný ten, kdo přemůže ostatní, nejmocnější ten, který přemůže sám sebe.” Lao-c´
video1, video2, video3, video4
Trasa: 35 km, levý břeh Vltavy na Hlubokou, motanice po zámeckém parku, červená na Babu, po cyklostezce k Hluboký, podél břehu po pěšince pod oboru, k oboře a korýtkem k Hluboký, kolem Muňáku, modrá na vltavskou stezku a domů
Výškové metry: 528 m
Účast: Ondra, Bivoj, Petr Šikl, Hony, Majkl, Přema, Venca, Pavel Tíkal, Kory, Petr Pokorný, Aleš, Kocour, Zdenál, Koubič, Tonda, Vláďa, Víčko, Zub, Eri?
Pád: Ondra 2x (srdíčko chce projet vše, ale tělo to neumí 🙁 ), Bivoj – pád z nepozornosti, koukal se v posledních metrech terénního sjezdu, kde stojí družstvo, nájezd na pařízek ho tak překvapil a frontlip no hand neskončil zlomenou klíční kostí zřejmě jen z důvodu, že ji mají Bivojové více pevnější než ostatní populace…
Defekt: Pavel Tíkal po nás házel celou cestu prasátka (bivojátka?) svýma půlkami přes, dnes již jen síťovinové, kraťasy a tak zřejmě, aby scéna byla esteticky vyvážená, zlomil ližinu pod sedlem a vše v těch místech najednou začalo vypadat harmonicky pochroumaně.
Trackmaker: Vítek
Komentář: Vítek v počínajícím podzimu zvolil variantu 1) motanice 2) v lokalitě kde jsme letos nebyli. Dvakrát správně. S brzy se klížícími dny je to správný říjnový koktejl. Z počátku jsem si na cyklostezce po levém břehu říkal, jestli trochu netrolluje a nebrnká na řádně citlivé, předchozí Viber diskuzí a hlasováním na Startu, napnuté nervy zastánců „výkonu“, ale ne – to vše je Vítkovi cizí. Nechce nikoho nasrat, ani neprovokuje! Prostě zase jel ve svém módu „je mi jedno, jestli se to líbí ostatním, hlavně že se to líbí mě“. Asfaltové 10 km přiblížení tak obětoval ve prospěch časové dotace na hravost kolem Hluboké. Za mě dlužno podotknout: třetí správné rozhodnutí. Z několika představení “young&restless“ bajkingu se mi nejvíce líbila rybářská pěšinka zpátky na Hlubokou úplně podél řeky. Obecně bývá nad vodou, ale Povodí Vltavy zřejmě pustilo vodu více než obvykle (reakce na oteplování planety a tání ledovců?) a pěšinka byla celá pod vodou. Zdenál zpočátku neměl statečné srdce a do vody nechtěl on, ani jeho kolo, ale při obtížném tlačení mimo vodu ztratil balanc a už už vrávoral do řeky……vyvýšený drn však poskytl záchranu a on balanc nad vodní propastí udržel. A to přitom Alešák (dle vlastních slov) foukal Zdenálovi do zad co mohl a i já si spíše přál bžundu než udržený balanc 🙂 No co, snad příště. Lepší mokrej než odřenej!
O.
NO: Vím, že ne vždy je pravopis v reportu tip top, ale zrovna dnes, pokud někteří našli v popisu Pavlovo defektu pravopisnou chybu, tak ne ne ne! Dnešní edukace na téma pravopis.
Slovo ližina by bylo možné označit jako příbuzné ke slovu lyže a často si to někteří i myslí, ale to ale mylná domněnka. Slovo lyže se dostalo do českého jazyka z ruštiny až koncem 19. století. Ližina je však výraz původně český, odvozen od slova „líha“ (to na čem něco leží). Neexistuje tedy žádná spojitost s vyjmenovaným slovem lyže i přesto, že jistá významová podobnost tu je. Výraz ližina je spjat se slovesem ležet. Píšeme proto vždy s „i“, tedy ližina.
A tu Pavel zlomil 🙂
http://www.bknezmar.cz/wp-content/uploads/2018/10/IMG_6734.mov
Je 9. září 2018, startuje cyklistický jednorázový závod na čas otevřený pro všechny příznivce jízdy do vrchu. Závod startuje za železničním přejezdem nádraží Českého Krumlova směrem na Vyšný. Asfaltová cesta se vine úbočím blanského lesa až k cíli u rozhledny Kleťi v délce 11 km s průměrným převýšením 5,1 %. O rekordech trati se nemá smysl dlouze rozepisovat, velmi se liší, opravdu záleží na tom, kdo na kole sedí, profík či amatér. Nezmarskou vhozenou rukavicí je ale čas pod 30 minut, k níž se předloni přiblížil Eri časem 0:30:23. Na startovní čáře stojí připraven Kory, Aleš, Ondra, Pokorňák a Hony, souboj s časem začíná.
V úterý před závodem: Ondra otvírá otázku, kdo se zúčastní letošní Jalky na Kleť. V nabídce je rodinná akce, tatínkové si vyšlápnou na kopec a maminky, přítelkyně s dětmi si vyrazí na prohlídku Krumlova a navštíví veletrh pravěké a středověké kultury KRUMBENOWE. Zní to přinejmenším zajímavě!
Čtvrtek před závodem: Nedá mi to a jedu vyzkoušet co si budu moct v kopci na Kleť dovolit. Nechce se mi ale jet až do Krumlova, vyrážím do boje s kopcem ze Zlatky, trať je podobně dlouhá, kopec má jiný profil, ale lepší než nic. U rozhledny zastavuji stopky na hodnotě, která mi vyráží dech, který už tak nemůžu popadnout. No ty vado! Oslovuje mne mladý pár s děckem v kočáru, jsou z Plzně a nemohli si nevšimnout stavu v jakém jsem na kopec dorazil. Jste si to asi dal v tempu co? Závodíte? Odpověď ze mne ale vypadla až po chvilce, hned to nešlo.
V pátek před závodem: Rozpoutává se debata o časech, kterých může naše mužstvo dosáhnout. Je pokořitelná hranice 30-ti minut? Mezi poloprofíky se to jezdí mezi 22:54 – 31:21 minutami. Průměrná rychlost do kopce 28 km/hod.
V sobotu před závodem: Ondra, Venca a já jsme domluveni na první otužovací ponor. Ráno v 7:30 svítí sluníčko a teplota letí nahoru k 16°C. Je jasné, že nepůjde o otužování, ale o takové ranní koupání s přáteli. Kolemjdoucí si musí myslet, že jsme nějací cvoci, co plavou proti proudu pod novou lávkou u Meťáku. Při plavání rozverně konverzujeme, bavíme zřejmě všechny okolo. Plavání se náhle mění v chůzi korytem řeky, otáčíme to a plaveme zpět ke schodům za lávkou. Po koupačce pokračuji v plánovaném běhu podél Malše směr Roudné a Heřmaň. V Roudném mi tak nějak dochází, že 18 km na Heřmaň a zpět nebude den před závodem to pravé, točím to zpět, ale tak jako tak končím na uběhnutých 13-ti kilometrech.
V den závodu: Ač proběhla dohoda o místě a času srazu, po Nezmarsku je vše jinak. Ani registrace všech Nezmarů za sebou neklapla dle představ, ale na zahřívací rozjížďku směr Vyšný se vydáváme společně. Panují ideální podmínky, sucho, slunečno, 20°C a bezvětří. Před startem potkáváme Honzu Mikoláše, Pepu Vláška, Míru Jiřičku a další známé tváře, napětí vzrůstá, postupně se dle registračních časů řadíme na start. Pět, čtyři, tři, dva, jedna, start, nacvakávám tretru do pedálu a zostra vyrážím do mírného stoupání za nádražím. Taktika, kterou jsem okoukal říká, že na rovinkách se musí jet na krev, v nejprudších pasážích lze lehce zvolnit, ale až když začnou brnět ruce. U Nového Dvora sjíždím Peťu, nabízí mi hák, zdvořile ho odmítám a zdravím. V zatáčce nad parkovištěm míjím Ondru, taktéž se zdvořilostně zdravíme. Tempo držím dle plánu, ale přichází to, čeho jsem se bál, následky včerejšího běhu, stehenní svaly o sobě dávají vědět. Obavy však maže postava přede mnou, Míra Jiřička a jeho víkendové tempo, místo pozdravu ze mne padá věta: “Ty voe Míro, jedeme ne!” Nechápu, ale vlévá mi to novou krev do žil. Sázím na Aleše, ten by mne mohl trochu popotáhnout, ne v háku, ale jako magnet, který mi ujíždí v dálce. Ale i tohle se nekoná a míjím ho někde před rozhlednou pod Granátníkem. Přichází rovinka a znovu podle plánu výkon na maximu. Mažu dalšího závodníka a stále nepřichází žádný, který by mne táhl dopředu. Rovinka za stoupáním od Modrého obrázku je očistec, mám strach, abych to nepřepálil, ruce ve spodním úchopu, zadek na špičce sedla, řetěz z velké placky nesmí dolů, jdu ze sedla. Brdek je za mou a teď mírný kopeček dolů k Plánským, je tam nejtěžší převod. Tak tohle byla ta lehčí část, teď začíná kopec a ukáže se, kolik jsem toho vlastně letos natrénoval. Atmosféra závodu dělá opravdu hodně, ale čas na tachometru neúprosně ubíhá. To, co jsem podcenil, je časový rozvrh, v jakou minutu mám být u Plánských, v kolik u vodárny? U té mi zbývá pět minut na půlhodinový limit. Netuším, zda mi to bude do cíle stačit. Přichází zmíněné brnění rukou, musím zvolnit, jedu na kyslíkový dluh, a to by nemuselo dobře dopadnout. Kašlu na tachometr, blížím se k vysílači, znovu velká placka a ta už dolů nepůjde. Stehna pálí jako čert a v závěrečném prďáku už řadit nechci, chtělo to o kolečko lehčí převod. Za cílovou čárou zastavuji tachometr na hodnotě 30:45 a málem nemám sílu vycvaknout nohy z pedálů. Vypadá to, že jsem limit ani nejlepší Nezmarský čas nepřekonal. Nicméně oficiální výsledek ukázal, že jsem trochu proměřil, dojel jsem v čase 0:30:19.2 na jedenáctém místě celkově, pátý v kategorii C, tedy v nejlepším dosavadním Nezamarském čase, ale nepřekonaném vysněném 30-ti minutovém limitu. Výzva do příštího roku zůstává a těším se, že si to s Erim a ostatními znovu rozdáme. Jak řekl Eri, příště těch 30 minut dáme! Plán zní jasně, potrénovat, nedělat chyby jako například běhat den před závodem a s Erim si střihnout, kdo pojede první a vytáhne toho druhého jako magnet nahoru. To je totiž přesně ta půl minuta rozestupu, co nám chybí na tu půlhodinu. Ale nejel jsem sám, do cíle dojeli i další Nezmaři a taktéž v super časech. Pořizujeme společné repre foto a pádíme dolů. Při sjezdu potkáváme dva borce, z nichž jeden předvádí dřepy s čtyřmetrovou kládou na ramenech, kam se hrabe Rambo.
Velkým překvapením byla akce KRUMBENOWE. Myslel jsem si, že půjde o lacinou, kýčovitou, kolotočářskou akci, ale opak byl pravdou. Takhle profi a prfektně dobově připravené předvedení pravěké a středověké doby, jsem ještě neviděl. Všem patří moje velká omluva, že jsem pochyboval a mají můj velký respekt. Všem, kdo neviděli, vřele doporučuji.
Znovu byla tahle celá akce naprosto parádní a příště budu stát jistě znovu na startovní čáře připraven atakovat 30-ti minutovou časovou hranici.
Hony
