Author Archive
24 října, 2018 | 
Author: Nezmarské výzvy jsou stále vyšší, cíle náročnější a zejména místy až nebezpečná zvídavost je každému Nezmarovi dána. To vše nás vedlo k tomu, že jsme chtěli zkusit, zda už nám to jezdí stejně jako Jardovi Kulhavému, když je z formy. Kde jinde jej vyzvat, než na jeho domovském okruhu týden před pořádáním závodu světového poháru? Když jsem sehnal i průvodce po okruhu, který jinak není ve stráni nad Skihotelem vyznačen (aby si někteří nemysleli, že se jezdci prohání po okruzích příjemného flow), bylo rozhodnuto o místu, termínu i trasérovi.
Výběr ubytování by vydal na samostatnou reportáž, když byly poměřovány mnohé veličiny, aby se toho nakonec ujal Peťa Pokorný, který vybral Pension U Pasáčka, a dokonce v něm za příplatek zamluvil velikou bajkerskou snídani. Od té doby je pojem tzv. prasáčkova snídaně synonymem boje o kousek žvance (pravda, ti, kteří přišli na snídani o 5 minut později, zmeškali nejen žvanec, ale i boj, jako například poslední den Džony, který než tuto nadstandardní snídani za příplatek zaplatil, měl jen prázdný tác a zoufale se domáhal alespoň snídaně standardní. Nakonec jej zachránily Samíkovy klobásky, které nám obsluha váhavě vydala, neboť je úspěšně chránila před jejich zkázou – i vůči nám).
Část z nás vyrazila automobily ve čtvrtek, aby zajistila ubytování a aklimatizovala se tak, aby v pátek ráno mohla řádně vyrazit s průvodcem na okruh SP a okruhy v NMNM. Průvodce nám navrhoval jako ideální dobu na start na okruhu 8.00 nebo 9.00, což jsem vysvětloval, že jedeme z ČB a nestihneme to, že budeme večer v hospodě atd., což už bylo následně průvodcem pochopeno, doprovázejíc to větou: Aha, tak taková jste to skupina…. . Nicméně i přesto jsme jej dokázali ještě překvapit. Nutno dodat, že čtvrteční přesun byl jako vždy z ČB časově náročný, a proto první skupina, tj. já, Venca a Stanley, kteří chtěli koukat v NMNM v hospodě na hokej (teda až na Stanleyho, který se nezajímá ani o hokej, ani o pivo), museli zastavit na poslední třetinu ve Žďáru nad Sázavou, aby shlédli jak nás ve čtvrtfinále vyřadili, čímž nám naopak tým USA umožnil se plně věnovat o víkendu cyklistice. K Pasáčkovi jsme se trousili doslova jak švábi na pivo podle toho, jak která osádka dorazila, což obsluhu rozladilo natolik, že nám výčep po natočení piv do zásoby zavřela, a skupina se musela dorazit v místním nonstopu a někteří i v místním kebabu.
Okruh SP
Páteční ráno jsme tedy po nutných fotografiích teamu na náměstí, které pečlivě uschovává rodina Kocourkova, vyrazili na Novoměstské okruhy, přičemž s průvodcem jsme se dohodli, že s ním vyrazíme až ve 12 hod., což jsme mu museli následně několikrát vysvětlit, že by se mu to hodilo víc v 13 hod., pak že by se mu to hodilo víc v 13.30 a nakonec se mu to hodilo úplně nejvíc v 14.00, protože se předtím mohl najíst a převléci. Mezitím jsme totiž stihli mnoho věcí. Nejprve jsme si dali na rozjetí pohodové Novoměstské okruhy. Červený, následující ještě oranžovým a poté modrým, vše pěkně naráz, než se sjede pod stoupací trail, trvá to v tempíčku pěkně akorát hodinku. Nicméně už zde se ukázalo, že to nebude zas až tak jednoduché, protože už při stoupací pasáži v oranžovém sebou – spíš přes sebe – lehli Alešák a pak Ondra Míka. Dali jsme si poté před obědem ještě rychle červený okruh, kde jsem sebou švihnul pořádně zase já (od té chvíle jsem již nezařadil velkou placku a přední kolo mi spravil „Velký mechanik“ až v září). Po lehkém otřesu bylo zatroubeno k obědu, ale snad špatné postavení hvězd či nepřízeň mocných elementálů zapříčinila, že nám nebylo oběda přáno, naopak pádům přáno býti mělo. Oběd jsme tedy nakonec, jak už to v našem teamu bývá, realizovali jednotlivě či v malých skupinkách na jednom místě, tj. téměř celý team se sešel v NMNM na kebabu. Odtud v 13.27 vyrazil team zpět na sraz s průvodcem. Bystrý čtenář již tedy ví, proč se to průvodci hodilo ideálně až v 14.00. Ovšem v mezidobí ti největší nedočkavci, kteří se těšili víc z ježdění než z plných břich, objevili některé pasáže SP a jali se je zkoušet projíždět, což skončilo švihem do novoměstské nemocnice, která je moudře postavena hned u ústí cyklostezky z okruhů, a zašitým Honyho loktem, který tak chudák přišel o polovinu okruhu. K jeho cti je nutno dodat, že dojel zpět a zbytek s námi hrdinně objel (myslím, že to muselo bolet jako čert a já bych měl po ježdění).
Zatímco byl Hony podrobován lékařskému zákroku, tak průvodce s námi vyrazil na okruh. Již po první překážce se mu náš spolek nesmazatelně vryl do paměti, když klády jsme sjížděli tak, že někteří experti byli schopni sejmout hned 4 další Nezmary naráz. Průvodce s hlavou v dlaních nevěřícně doslova čuměl se slovy, tak to jsem ještě neviděl, a to tu byli různí mistři. Následně nás provedl celým okruhem se všemi slavnými překážkami (Rock n´roll, Mitas choice, Rock garden, Vertical drop a další), mně však nejvíc utkvělo v hlavě to, že to zejména nešlo vyjet. Mnohým z nás to nešlo sjet (celé to nesjel nikdo), to jsem předpokládal, ale že to ani nikdo nevyjede, to byl šok. Nicméně zajímavé bylo, když jsme pak o víkendu sledovali, jak to vyjíždí a sjíždí 11 letá děvčata. Způsobovalo to mezi námi rozpačité škrábání za ušima. Popravdě si myslím, že bych to po pár pokusech dřív sjel, než vyjel.
Po jednom okruhu jsme se s průvodcem rozloučili s takovým zvláštním pocitem a raději jsme se vydali mimo okruhy do volné přírody, kde se cítíme bezpečněji, což se potvrdilo, neboť pádů rapidně ubylo. Vyjeli jsme na Paseckou skálu (na tu jsme tedy vyšplhali) a poté krásnou kamenitou a těžkou cestou sjeli na Podmedlovský mlýn a k Medlovu, který jsme severně objeli a zpátky jsme se napojili na oranžový trailový okruh a poté modrý a pak každý jak uznal za vhodné do NMNM, přičemž pár skupinek si různě vybralo různé hospůdky, kde si daly se zapadajícím sluníčkem pivko, případně i večeři. Většina se pak sešla v Kozlovně, kde řádně zhodnotila kolem půlnoci při pivech a paňácích akci, a následně na kolech vyrazila teprve do cíle.
Cesta k hrobům
Na sobotu jsem připravil výlet kolem Dářka a po vrcholech Novoměstska s cílem ve Žďáru a návratem vlakem, jenže to by nebyli Nezmaři, aby plán nevytrolili s tím, že vlakem nejedou a nadto, že je v NMNM jejich oblíbená skupina, o kterém jsem sice nikdy neslyšel a dlouho jsem je podezíral, že je to jen žert (kdo by taky věřil historce, že se půjde na Kastról), ale Ondra Ludvík byl takový nadšenec tohoto rozkládačského plánu, že mi ukázal i plakát se skupinou Debustrol (nebo jak se to píše). Tedy došlo k rychlému přetrasování s tím, že jsem se snažil skloubit dva metalové požadavky dohromady, tedy metalový koncert a výlet k hrobu. Druhý požadavek mě lehce překvapil, nicméně vyloženě mě šokovalo Petrovo zdůvodnění, jedná se totiž o jeho hrob! Takže je nezbytné vědět, kde bude ležet a kam my budeme jezdit. Chápete, že ani s jedním se v původním plánu nedalo počítat, takže ač se provázání podle mého povedlo, stejně v průběhu cesty v jednom úseku bylo slyšet mrmlání na zbytečné šotolinové pasáže.
Nejprve jsme tedy nabrali výšku na stoupacím trailu a vyrazili objíždět cestou necestou oba rybníky Třech studní, tj. jak Medlovku (zde se přiznám, že jsem úplně netrefil myšlenou cestu, ale nově určená byla ještě lepší a ještě nezmarovatější, než původní), tak Medlov, kde jsme poskakovali po jeho kořenitém břehu, po pláži jej objeli a křížovou cestou se dostali zpět do Třech studní, odtud po bajkové modré na Fryšavský kopec a k památníku partyzánů a poté kolem skutečného pramene Svratky, který jsme však v nadšení z jízdy z kopce o 20 metrů minuli, abychom se nad Cikhájí s krávama fotili a za Cikhájem přes památník partyzánské brigády M. J. Husa přejeli (jsme přeci Jihočeši – někteří) a přes Škrdlovice dosáhli Velkého Dářka. Vyjeli jsme nahoru k Račínu a po žluté sjeli pěknou cestičkou zpět k Dářku. Tady se ozývali hlasy, že by bylo pěkné se stavit za chvíli v obci, kde točí výborné pivo a dobře vaří. Kocour mi dlouho nechtěl věřit, že i když s ním naprosto souhlasím, že tento minipivovárek, kam jinak rád jezdím, je v Račíně, z kterého jsme právě odjeli. Cestou kolem Dářka na dřevěných lávkách přes národní přírodní rezervaci Velké Dářko jsme se zastavili a botanicky zkoumali místní mokřady a jejich vzácnou flóru. Dokonce Ondra Ludvík, jsa nastávající novomanžel, pojal potřebu se pro svou milovanou Kláru vyfotit uprostřed mokřad čichajíc ke květině. Přestože byl fotograf rychlý jak pistolník na divokém západě, málem došlo k neštěstí, neboť nám začal klesat (Ondra). Poté jsme se po šotolině a krátkém asfaltovém úseku dostali do Krucemburku, kde má hrob malíř J. Zrzavý (po němž je v obci pojmenováno v podstatě všechno) a kde má tedy – jak již nyní víme – hrob i Petr Pokorný, po němž není v městě pojmenováno zatím nic, ani ten hrob jsme dobrých 20 minut nemohli najít, resp. Petr jej našel asi 10x, přičemž u poloviny z nich se nechal vyfotit, že je to on. Protože i zbytek mužstva byl po procházení hřbitovu poněkud rozladěn bezcílným blouděním, sehrál na nás Peťa přesvědčivou scénku, že hrob právě našel, že to má uloženo atd., čímž všechny potěšil, že jsme hrob našli a mohli jsme na oběd. Jen co jsme v hospodě sedli, dorazil Stanley, kterého jsme úspěšně setřásli před 3 hodinami. Po intenzivní rubačce jsme mu tedy nadělili 5 minut. Posilněni obědem jsme se vydali na náročnější cestu zpět, která vedla nejprve po asfaltu cestou brigády M. J. Husa do Vojnova Městce a poté cestou necestou k druhé straně Dářka, kde jsem lehce zakufroval – k nevoli Venci Krutiny, kterému jsem neprozřetelně dal plán cesty ráno do navigace. Následující poctivá 7 km kořenovka skutečně prověřila kola, nohy i ruce mužstva, neboť lehká nebyla a vedla po celém severním břehu Dářka. Za poznamenání stál Vítkův trialový přeskok 1,5 široké a 1,5 hluboké strouhy, průjezd nudapláží, na které nikdo nebyl a ani Ondra L. se nechtěl vykoupat a v závěru vysvlékání Ondry Míky. Výjezd po louce do Škrdlovic, kde jsme se napojili na červenou, abychom ji drželi přes Tisůvku (pořádnej kopec s kameny nahoře) na Žákovu horu (pořádnej kopec bez kamenů), pod nímž je turistický pramen Svratky (je hezčí a upravenější než skutečný, jak už to tak v realitě bývá). Zde se začalo mužstvo trhat. Po Kocourovi nás opustil Samík, aby jej po vystoupání na Devět skal následoval Ondra Ludvík a spol. s argumentací, že se musí připravit na koncert Debustrolu. Tolik k tomu, až bude v následujícím zbytku roku část mužstva plivající plíce či mokrá jako hastrman uvažovat o zkrácení cesty. Zbytek si tedy pod zataženou, ale stále nepršící oblohou sjel těžký kamenitý sjezd po žluté, aby se znovu vrátil na kopec a po červené pokračoval na Lisovskou skálu, poté na Malinskou skálu, snesl kolo dolů a pokračoval na Dráteničky a k monumentu Radka Jaroše, který – a to je zajímavé – vylezl tyto kopce bez použití kyslíkového přístroje. Na tomto jednom z nejmalebnějších výhledů Vysočiny jsme se chvíli kochali a poté po zelené sjeli do Kadova, kde jsme se občerstvili pivkem a po žluté dojeli opět na Medlov, abychom opět dali blátivý kořenitý břeh, kde se mi podařilo, že za mnou spadl mostek a tak překonávání desetimetrového blátivého úseku úspěšně vedlo k odpárání poloviny skupiny (tohle by měli vyučovat proficyklisty, kterým nejde odjet pelotonu). Pak jsme ještě prohlíželi místní sochy (Výr, Krbový mužík, Dlouhý, Široký a Bystrozraký) a zadem po zelené dojeli do NMNM. Zelená je také pěkná a rychlá a Eri na půjčeném skorofatbajku byl cestou neobyčejně hravý. Večer jsme zakončili většinově opět v Kozlovně a vyslechli si i chlapce, kteří byli za kulturou na zmíněném koncertě.
Bajkování za UNESCEM
Na neděli nám zůstala Santiniho Zelená hora, a protože většina Nezmarů je kulturně založená (někteří barbaři to však zabalili a jeli domů) a mně zbyla ještě krásná a rychlá flow cesta do Žďáru, bylo rozhodnuto. Za nejhezčího dne celého víkendu bylo svezení po zelené k Piláku opravdu parádní a pohled na nezmarské dresy letící přes 60 km/h po luční pěšině byl jak z reklamy na bajk. I pěšina ze Světnova podél rybníka Strž do Stržanova byla krásná a příjemné posezení na břehu Piláku s pivkem a burgrem vypadalo přímo idylicky. Samozřejmě ještě ve frontě na pivo nás dojel Stanley, kterého jsme nekolegiálně ve sjezdu trhli (jak ty to děláš kamaráde, takovej radar!). Na břehu jsme se ještě vyfotili na hranici zemí Českých a Moravských jak se lvem, tak orlicí. Po občerstvení jsme vyšlápli na Zelenou horu, prohlédli vnitřek a pěknou pěšinkou po modré vyjeli ze Žďáru, dojeli na Harusák a už lehce potrhaná skupina sjela ke Skihotelu. Já s Majklem, který hrdinně jako poslední neopustil trackmakera, jsme objeli ještě černý trail, abychom to měli komplet. Poté jsme se již jen po cyklostezce došmrdlali do NMNM k autům. Potlučení, ale pěkně vybajkovaní a spokojení jsme poznali mnohá zajímavá místa tohoto kraje na pomezí Moravy a Čech, kam se mnozí ještě vrátíme (viď Peťo).
Bivoj
Tož to bylo tak, už před rokem někteří Nezmaři začli naznačovat, že by bylo jako vhodný je pomotat po Brníčku, když su votamtaď a předpokládá se tedy, že to tam znám. Jako správnej Brňák jsem samozřejmě to betelný město vychvaloval a sliboval, že se dá trailem dojet až do štatlu. Když jsem nějakým zázrakem přežil jarní a letní pokusy borců očesat peloton nadšenců zpátky na ryzí jádro 15 původních jezdců a vštípil si základní nezmarské pravidlo: “furt mimo asfalt, šotolinu a až na krev”, rozhodla rada starších (čti ti, kteří dojedou do hospody nejrychleji a nejdéle v ní vydrží), že ideální termín a místo bude někde v Brníčku blízko štatlu hned po veletrhu. Takže nějaký génius (ano, byl to Majk) vybral betelný místo, přesně 3 baráky vod mýho rodnýho bytu, což mělo tu výhodu, že alespoň já jsem věděl, kde sme a kam a jak se máme vrátit, a to i z hospy.
V pátek ráno tedy borci dovalili přes hophopstrasse na místo tak, že sme mohli přesně v 9:47 vyjet na předem naplánovanou a projetou trasu. Teda všichni až na Ondru Míků, kterej naprosto hrdinně jel později rovnó z hokny za nama a kromě toho, že si to kósek zkrátil, sehrál výraznou roli v záchraně výletu pro našeho silného Samíka. Rovněž je třeba na tomto místě osvětlit jednu podstatnou skutečnost, která měla vliv na průběh nejen tohoto dne, a to, že trasu jsem projížděl většinou na dvakrát a ve dnech teplejších a delších. A tak se stalo, že plán to byl řádně připravený tak, aby nezničitelní, ba přímo nezmarovští borci dostali pořádně do těla. Plán se mi podařilo s ohledem na výrazně nižší teplotu a výrazně kratší den výrazně překonat. Nicméně ráno do příjemných 4 stupňů rumplovala zoncna jak sviňa, takže jsem vod hotelu na Vodově ulici sjeli ke královopolskýmu klášteru a vlečku do Královopolských strojíren sme přejeli po lávce přes přivaděč na Svitavy a vydali se proti proudu Ponávky podél železnice po šotolince bývalé Tišnovky (žel. trať) směr Babí lom. Ve chvíli, kdy jsme konečně odbočili do terénu jsme zjistili, že Samík má kolo na pytel, protože pokud se nerozhodne jet velkej tác, tak prostě nepojede. Von teda jako pravej samec velkej tác jel – a jel to dobře, nicméně doktor kol PŠ situaci posoudil jako neudržitelnou a beznadějnou. Naštěstí jsme sebou neměli Ondru Míků, který se ještě nedomrcasil na start a tak mohl navštívit několik vobchodů se super hláškou, že prej kamarádovi shání dost vojetej řetěz, kterej by si vzal zadarmo. Museli na něj čumět s dost udiveným rypákem, ale moment překvapení zabral, někde to vzal a dokonce nás i našel. My jsme mezitím vyjeli sedlo na Babí lom, vyškrábali se na blízký Babylon (všimněte si prosím pozoruhodně blízké grafické podoby), sjeli z něj na druhou stranu prudkým hangem do potoka, vodtama vyjeli na vyhlídku u Ořešína, gde sme se pokochali pohledem na Brníčko, který stejně pro opar nebylo pořádně vidět, ale aspoň hotel a Špilas sme sgógli. Vyjeli sme do Útěchova, kde byl mnoho let místostarosta dr. Sládek (ano, ten mírumilovný strejda co vypadal jak mistr Bean) a vodcaď singlíkem nenáročně se projeli do Soběšic, kde jsme se snažili zahřát v místní samošce, zatímco Samíkovi byl vyměněn řetěz dovezený Ondrou M. Ti prozíravější se najedli, zatímco ti, kteří mi věřili mou hlášku, že za hodinku bude oběd v restauraci po dalších 4 hodinách dospěli nejen k hlaďáku, ale i k závěru, že su kokot. Po této polední pauze jsme se vydali na nejhezčí singletrail severně od Brna, který přestože vede po vrstevnici a vzdušnou čarou má asi 3 km (skutečná délka točité cestičky je 9 km) nám všem dal pořádně zabrat. Poté sme neznačenou a technicky těžkou pěšinou prudce spadli do Adamova, průmyslového města v krásném údolí, které by mělo být pro svou šerednost památkově chráněno. Byly asi 2 hodiny odpoledne a my už byli asi v 1/3 cesty, což bylo super, takže jsme raději bez zastavení pokračovali kolem jeskyní a Býčí skály do Křtin, kde při sjezdu kolem Santiniho kostela jsme někteří málem skončili v pohřebním vozu. Odsud byl už fakt kousek přes kopec do Jedovnic na traily, což byla polovina trasy, a protože byly jen 4 hodiny, přišlo mi to v oukeju, nicméně někteří borci začli vyloženě remcat, že toho maj plný kecky a že bez jídla už na to hází bobek. Došlo tedy na nevyhnutelné a zatímco rozumnější část se šla občerstvit do restauračního zařízení, zbytek si projel nejlehčí, ale i nejdelší, singltrailový úsek Jedovnic. Cesta zpátky byla již s ohledem na čas pojata jako silniční časovka se 7 kilometrovým kopcem uprostřed, který málem přiměl některé Nezmary, kterým v příjemném 4 stupňovém vánku lehce omrzly prsty, aby se vrátili vlakem. Nicméně jsme všici v pohodě potmě dojeli zpět do hotelu, kde sme asi po hodince v baru, pod peřinou či pod sprchou alespoň natolik rozmrzli, že sme mohli vyrazit do hospy na večeřu.
Na cestu si někteří kořeni schválně nastrkali slámu do bot a poté, co se všem po 15 minutách podařilo koupit lístek, snažili se sbalit místní koc sedící v trajfu na hlášku kontrola jízdenek a další neskutečný hlášky, který do ní pasři valili. Koc to vyhodnotila, že kdo uteče vyhraje, a proto jsme již došli do hospy U Dřeváka na Dřevařské v poho. Tam sme dali gáblík a většina se vydala pěšky dom, zatímco menší komando nezdolnejch kořeňů šlo vomrknout Joštovy gule, dát pivo na stojáka a poslat svejm kámošům pohledy. Po dosažení této mety metli už všici do betle.
V sobotu nás totiž čekala královská etapa, a to vokolo prýglu (levý břeh) a Bílý potok. Vyjeli sme přesně o 10 minut dřív než v pátek, a proto jsem dospěl k přesvědčení, že je to reálnej plán. Nejprve sme vyjeli na Medláneckej kopec, čumeli sme z něj, kde se motali včera a poté přes Babu (někteří byli nesví, že tu máme šecko po babách) krásným trailíkem sjeli do Kuřima (vono je to správně ženskýho rodu, ale to skoro žádnej brňák neví), odkud sme na start legendárního trailu kolem prýglu valili po bývalé Kuřimce (železnice Kuřim – Veverská Bítyška – historický železničář by měl z výpravy radost). Borci měli při jízdě augle navrch hlavy, jak cesta byla betelná, než nás zastavily záterasy závodu Vokolo Prýglu. Čučím na to jak bejk, plán pokračovat v pytli. Rychle lávkou přes prýgl měníme stranu prýglu a přes hrad Veveří míříme lesní cestičkou zpět do Bítýšky na oběd. Tady dáváme pivsona a bagrujeme nějaké gábl. Potom se stejnou cestou vracíme, zatímco Majk si u hradu vzpomíná, že tam nechal bágl. No nic, voláme té koc, že nám má bágl schovat, že se pro něj za 2 hoďky stavíme. Přejíždímě znova prýgl po lávce na místo, kde nás kvůli závodu odklonili a pokračujeme v cestě dál. Po krátké bitvě o pozice, kdo bude sjíždět první a bude tak všechny brzdit a komu jako 16. ujedeme vše zvládáme a dáváme se do sjezdu, aby nás v nejlepším úseku zastavili výletníci, takže z toho stejně nebylo nic. Slibuju ale repete, což někteří neberou vážně a někteří opakovaně tvrdí, že pojedeme jiné pasáže. Tvrdým výšlapem vyjíždíme opět nahoru, abychom oborou po lesní houpavé pěšině se dostali na konec křížové cesty, kterou pár technicky zdatných borců sjede a zbytek se bojí, že si při vedení kole zvrtne kotníky a zláme haksny. Sjedeme teda dolu, dojedeme pro Majklův batoh, občerstvíme se panáčkem, rozhodneme, že na Bílej potok hážem bobek a vracíme se do štatlu znova podél levé strany prýglu. Vočumujeme hráz, někteří hází augle na schody dolů, že by to celý zkusili sjet a pak vyjet a poté pokračujeme pěšinkou podél Svratky jen s občasným přenášením (je málo vody) doprovázené přednesem básní až pod Wilsoňák, kterej si vyšlápneme posilněni burčákem na Monteboo nebo Kraví horu. Dáváme škopek a já potkávám kámoše, s kterým jsem trasu plánoval a který si nešťastně týden předtím se mnou zlomil rám svýho kola. Jeho žena bikerka mi hlásí : tak to ti borci, českobudějovičáci? Já přitakávám a doplňuji, že se říkáme jen budějičáci. Ona jen nevěřícně vrtí hlavou řka: a jak je možný je pak odlišit od borců moravskobudějovičáků? Chvili jsme ještě debatovali o pravděpodobnosti výskytu českobudějičáka či moravobudějičáka v Brníčku, ale následně jsme to rychle sjeli dolů, abychom si dali ještě pivsona Na bláhovce, pověstné to hospodě, kde se točí vymazlená plznička, ale obsluha je přísná jak brněnské čas. Někteří kořeni jsou poněkud rozladěni způsobem, jakým jim obsluha naznačila, že se mají o půl kroku posunout, ale my znalí víme, že byla velmi dobře naladěna, neboť místo pár šťouchanců loktem pod žebra mohli taky dostat krýglem do drně. Poté se opět dělíme, neboť Majkl a s ním parta pijáků chtěla ještě navštívit Šelepku, která svého času byla legendární pajzl, avšak nyní je vystajlovaná hospa, kde i retich je křišťálově čisté. Protože tentokrát nepřijíždíme vycuclí jak krabičák vod bezdomáče, vyrážíme do štatlu na bahno. Poté se však skupina definitivně trhá a osudy jednotlivých borců se ztrácejí v reji města, potoku piva a kdovíkde.
Nedělní ráno je krušné. Všici však statečně trvají na Bílým potoku a vymýšlí vymazlenou variantu jak nezakalit na podchlazení a zápal plic, a to jízdu na začátek potoka, sjetí dolů suchou nohou a výjezd brodama nahoru, tj. cca do 2 hodin v autě od výsadku. Všechno jde jako po drátkách, prohlížíme krásnou Šmelcovnu a pouštíme se do prvního z 19 brodů. Poté, co projedu první brod, nastane něco, čemu doteď nemůžu uvěřit. Vítek to při pohledu na mé vytřeštěné oči nazval “demytizace” BKNezmar. Všichni borci se totiž způsobně seřadili do řady před kmenem přes potok a jali se pokoušet přenést kolo a sebe přes potok suchou nohou. To byl šok sám o sobě, nicméně způsob, kterým toto probíhalo si nezadalo ničím s nejlepšími hollywoodskými groteskami. Když cca po 20 minutách byla na druhé straně asi 1/3 Nezmarů, vzmužili se někteří stateční borci a s výkřikem, toho bohdá nebude, aby Nezmar terén objížděl, vrhli se do studených vlnek potoka (někteří technicky zdatní se ani nenamočili). Následné brody se tak rozdělili na skupinu, kterým dres BKNezmar dodal odvahu a jezdili brody a skupinu, která neskutečně zdržovala. Samozřejmě jak to tak bývá, celé objíždění a přelézání skončilo ve chvíli, kdy potok nebylo jak a kudy přelézt, takže po asi 1 hodině a cca 700metrech se namočit museli všichni. Ostatně, plán projíždět Bílý potok, který se jezdí jen a právě kvůli brodům, s plánem se nenamočit, je asi stejný, jako jít s kámošama na pivo do hospody s plánem se neopít, prostě to je nesmysl a ani to nejde zrealizovat. Každopádně jsme pak již v normálním tempu krásně brody dojeli až do Křoví, kde nám všem Vítek ukázal, jak nejezdit na kole U-rampu, a odkud sme najeli “nasilnicu” a po té až k autům, kde sme se u hřbitova všici převlíkli, taktně skryti před babičkama chodícíma na krchov, aby jim augle nevypadly.
Závěrem lze říci, že akce se vyvedla, počasí slunečné, terény byly krásné, prostě, teplo a rovinka, inu jižní Morava. A komu se to nelibí, ať si kolo políbí.
Bivoj
NZO: a okénko poesie citované přímo na břehu Svratky:
Na břehu řeky Svratky kvete rozrazil,
na břehu řeky Svratky roste nízká tráva,
rád chodil jsem tam denně, koupal se a snil,
na břehu řeky Svratky kvete rozrazil
a voda je tu těžká, chladná, kalná, tmavá.
I za slunného léta je zde zvláštní stín
jak v starém obraze, jenž u nás doma visí,
proč cítil jsem tu vonět kopr, česnek, kmín,
i za slunného léta je zde zvláštní stín
jak v jedné zahradě, kam chodíval jsem kdysi.
Jsou možná hezčí řeky, mají větší třpyt
než tento teskný břeh, než temná řeka Svratka,
a přece musil jsem tu každoročně žít,
jsou možná hezčí řeky, mají větší třpyt,
však nechodila k jejich břehům moje matka.
Jsou možná země, kde je voda modravá
a nebe modravé a hory modravější,
a přec mou zemí navždy bude Morava,
jsou možná země, kde je voda modravá,
a přec mi nejsou drahé jak ta země zdejší.
