Archive for Říjen, 2016
30 října, 2016 | 
Author: Změna času oznamuje začátek nočních pojížděk.
V úterý v 17:30 před Hochem odstartuje první jízda vstříc nočním dobrodružstvím.
Těším se na Vás všechny, kteří nechtějí končit s kolodováděním jenom proto, že nastává zimní čas.
Pavel Kosař
Trasa: 24 km, levý břeh Malše do Roudného, Vidov, přes koleje do Nedabyle, Hůrka, tradiční zastávka na šampíčko, Štětky a už jen asfalt přes Hodějovice a Špačkárnu znovu levým břehem Malše ke Zdendovi.
Výškové metry: 286 m
Účast: Eri, Venca, Pavel Tikal, Aleš, Vítek, Majkl, Kocour, Petr Pokorný, Přema, Petr Šikl, Vláďa, Bivoj, Honza Mareš, Banán, Víko, Honza Mikoláš
Pád: Petr Pokorný
Defekt: nikdo
Trackmaker: Petr Šikl
Komentář: Letní sezóna utekla jako voda a právě voda spadlá z nebe nám přichystala pro závěrečnou vyjížďku, tradičně trasovanou na Hůrku kluzký povrch. Pokud jsem škarohlídsky komentoval náladu vyjížďky minulé, přirovnával ji k prodloužené cestě do hospody, ta závěrečná by si to zasloužila mnohem víc. Úterní vyjížďka však není pouze o výkonech, je to akce i kulturně společenská a právě z těchto důvodů se nejednalo o vyjížďku nudnou. Vyjížďka by se dala nazvat “Nezmarskou trilogií”, večírek u Zdendy pak zcela samostatnou kapitolou : “Král je mrtev, ať žije král”.
Část první – Biker bažantnicí bloudí.
Závěrečná vyjížďka! Cestou na start zajíždím ke Zdendovi odložit si nějaké věci do úschovy na večer. Potvrzujeme si příjezd na sedmou hodinu a velikou, velikánskou, účast. Na startu přichází studená sprcha, hrstka Nezmarů, Ondra nikde! Nejdůležitější účastník na startu ale je, a tak vyrážíme pod vedením Peťana po modré do Vidova. Na kolejích nad Vidovem se pracuje – po páté hodině? Vzorně upravený násep rozrýváme před zraky udivených dělníků se slovy: “Kluci zas to po nás urovnejte!” Traser nás vede netradičním sjezdem na louku u železničního přejezdu, aby trefil pěšinku u bažantnice vedoucí zpět na druhé kolo sjezdu. Pěšin je ale několik, jedna zarostlejší než druhá, družstvo potláčá, bloudí, kveruluje, na povely trasera nikdo nedbá. Trháme se do skupin, každá jede jiným směrem. Biker co vlastní hlavu má, pokynů nedbá, vraceti se musí. Času rychle ubývá, míříme tak přímo k lesu pod Hůrkou.
Část druhá – Od rituálu k tradici je blízko, k lumpárně je nejblíž.
Ha! Na louce u lesa stojí modrá “Fóbie”! Bliká! Láká nás k sobě! Rituál, jenž vykonáváme v lesíku u Hůrky již několik let, se tentokráte odehrává na louce před ním. Z modré škodovky vylézá Ondra, proč kodrcat se na start v potu chřipky, když novým Králem Nezmarů se touto vyjížďkou jasně stává Eri! Nechybí šampíčko, Ondrou připravený svařák, klobásky. Dosud úřadující král Venca, vzorově oděn v dresu Pilníka roku, předává pomyslné žezlo do rukou svého nástupce. Vše je stvrzeno přípitkem a rukou podáním za mohutného hlaholu jásající družiny. Toto jsou momenty, o kterých budeme vášnivě hovořit, připomínat si je a předávat dalším Nezmarům…fňuk, fňuk. Vlhké oči dojetí se rozjasňují k úsměvu, když Ondra kouzlem promění Fóbii 1.2HTP na WRC a breakuje na posečené louce. Kdo se nezasmál doteď, tomu pomohl Petr P. komickým pádem na téže louce. To není alkohol, co naše auto či kolo řídí, to jen jen malý uličník v nás stále žije. A to je dobře.
Část třetí – Za soumraku silnice je přítelem mým.
Soumrak se nezadržitelně blíží, nedává nám šanci užít si poslední trejl letošní letní sezóny v Hodějovickém lese. Asfalt je to jediné, co na poslední společné cestě “krotí” naše horská kola. Ani to však Nezmara nezarmoutí, je to přeci nejbezpečnější cesta ke Zdendovi na závěrečný večírek, na který se již všichni těší. Konec se nezadržitelně blíží. Lehounký deštík těsně před příjezdem do hospody zvlhnul ty, co až dosud odolali a snad byl deštěm štěstí pro Eriho.. Nebo avizoval spršku scének, co následovala u Nezmara? 😉
Kapitola závěrečná – Král je mrtev, ať žije král.
Večírek je v plném proudu, Zdenda nestačí roztáčet pivo, na stole přistává první runda panáků. Dveře rozráží Samouš, přináší tatarákem na třech tácech vyobrazený nápis BKN a hromadu topinek. Rozjíždí se nevídaná hostina, na stole přistává druhá runda panáků. Eri bere do ruky cenu Pilníka a postupně vyvolává jména Pilníků vyrytých navždy do plaket na podstavci, na stole přistává další runda panáků. Banán předvádí ukázkového kozáčka, jen s obtížemi se to ostatní pokoušejí napodobit, na stole přistává další runda panáků. Eri si nechce nechat ujít přípitek z podstavce Pilníka roku, nezabrání mu v tom ani Venca, tušící možné následky. Pohár je naplněn Samsonem, jehož chuť Eri vyladí panákem slivovice. Jako první připije z poháru a posílá jej dál, aby i ostatní Nezmaři připili novému králi. Myslím, že vznikl další rituál hodný tradic, jen cenu Pilníka tomu musíme (asi) přizpůsobit, aby vydržela do dalších let. Uvidíme, co řekne pak truhlář 😉 Večírek nabírá obrátky, Venca předvádí umírání krále, obnažuje své a Banánovo tělo, snad jen trochu tuším, jaký to mělo důvod. Ale jaký důvod měla hra na fackování, nevím opravdu ještě ani dnes. Neuvěřitelný pohled na v kruhu stojící Nezmary, jež se dokola fackují, musela konsternovat všechny zbylé hosty včetně Zdendy. Nejsilnější zážitek z toho musel mít Banán s Alešem, kteří předvedli fackovací scénku z komedie Sudá a lichá se Spencerem a Hillem. Tohle nevymyslíš.
Zas bylo všechno a možná ještě víc, tak zase příště, čau a Tě pic.
Hony
P.S. nezapomeňte, že se rychle blíží Dokolná, což je i ofigo členská schůze, tak čtěte web a přihlašte se.
NZO: Koukám u psaní na ČT Art – Pierre Bonnard, jsem pod vlivem postimpresionistické umělecké skupiny Les Nabis. Dnes tedy pod pseudonymem Jean Maraise.
Nebylo by konce bez začátku, mostů bez divokých řek, loučení pak bez návratu, jezer jež nemají břeh. Konec v začátek se mění, zrozen v křižovatkách cest, na zlomu překrásného snění, začátek tu znovu jest. Začátek bez konce není, cesta hledá si svůj směr, mosty stavět se však cení, začít také by jsi měl. JM
Vážené Nezmarky, Nezmaři, Nezmarčata, přátelé a sympatizanti,
Tradiční DOKOLNÁ se bude konat v pátek 4.11.2016, všichni jsou srdečně zváni, tak se dostavte v hojném počtu!
Start bude na Startu, a jako skoro celou sezonu v 17h.
O dalších podrobnostech, tj. co se bude pít a jíst se dozvíte (možná) později, statistiky jsou přísně střeženy až do vyhlášení 😉
Organizačně zásobovací výbor vás vyzývá k nahlášení účasti – zde : http://doodle.com/poll/7a5b67guhhvzc9dd
Díky vám předem za spolupráci a těm, co pro Dokolnou a vůbec pro BK Nezmar něco dělají celý rok, patří díky speciální 😉
Akce je spojena s výroční členskou schůzí spolku BK Nezmar z.s., na kterou jsou tímto všichni členové zváni. Začátek schůze je od 18 hod. Program schůze na vyžádání u předsedy spolku.
Vybíraná částka na místě obsahující příspěvek na chod spolku, jídlo a pití na dokolné je 400 Kč/osoba
Trasa: 25 km, pravý břeh Vltavy, Hrdějovice, les nad Hrdějovicema, Hrdějická rokle, Orty, Borecká rokle, do Mojskýho lesa, Úsilný, svezeníčko po dálnici, Rudolfov, restaurant Lucie
Výškové metry: 321 m
Účast: Eri, Venca, Pavel Tikal, Vítek, Ondra, Majkl, Přema, Petr Šikl, Honza Mareš, Petr Pokorný, Kocour, Vláďa, Vráťa, Pavel Samec, Bivoj, Banán, Vláďa Řehoř, Suďák, Sochy, Kory,
Pád: Petr Pokorný
Defekt: nikdo
Trackmaker: Petr Šikl
Komentář: Výlet na kachnu se už dávno stal tradičním koloritem nezmařího podzimu. Účast na vyjížďce se dramaticky zvedne, aby následně účast v hospodě byla ne nižší, než na vyjížďce jak je to obvyklé, ale naopak o dost vyšší. Lehkým okem jsem napočítal v hospodě dalších asi 8 kusů, z nichž převážná většina se dokonce tvářila i že jsou cyklisti. Víťa Kořínků to za sekci mimo vyjížďku přišedších vyjádřil trefně: “Za těch osm kiláků si kachnu myslím zasloužím. A to ještě pojedu domů!!!” Samotná vyjížďka nesla stopy podzimu: nevlídno, kluzko, brzy tma, ale my si vše umíme užít i tak, takže se opravdu nejednalo jen delší cestu do hospody jak škarohlídoval Hony 🙂
O.
P.s. Zvláštní poděkování patří Větrákovi, který kachní hody zařídil. Větráčku, Větráčku, kdyby všichni jednali zodpovědně, viď? Vše by bylo jednodušší…
NZO: Inspiroval jsem se scénkou při placení účtu jednoho nejmenovaného VELMI rozesmátého Nezmara. Útrata se na lístku opravdu nedala škrtat a sčítat a posmutnělé servírkce nezbyla jiná možnost, než si chvíli hrát s mokrými kousky papíru na laku stolu puzzle, pak chvilku z hlavy počítala, virtuálně položky odškrtávala a řekla si o cifru. Mimo ní se při placení všichni ostatní bavili. Ten alkohol, to je děs, dokáže některým spustit samovolně Viber i po půl jedný v noci 😉
Malinkej člověk padá zas a zas.
Ta země matička,
jak ta s ním nakládá!
Von padá na nosík,
von padá na záda,
von padá o stýblo,
von padá o kaluže.
Kterýmžto padáním
se proměňuje v muže.
Tož to bylo tak, už před rokem někteří Nezmaři začli naznačovat, že by bylo jako vhodný je pomotat po Brníčku, když su votamtaď a předpokládá se tedy, že to tam znám. Jako správnej Brňák jsem samozřejmě to betelný město vychvaloval a sliboval, že se dá trailem dojet až do štatlu. Když jsem nějakým zázrakem přežil jarní a letní pokusy borců očesat peloton nadšenců zpátky na ryzí jádro 15 původních jezdců a vštípil si základní nezmarské pravidlo: “furt mimo asfalt, šotolinu a až na krev”, rozhodla rada starších (čti ti, kteří dojedou do hospody nejrychleji a nejdéle v ní vydrží), že ideální termín a místo bude někde v Brníčku blízko štatlu hned po veletrhu. Takže nějaký génius (ano, byl to Majk) vybral betelný místo, přesně 3 baráky vod mýho rodnýho bytu, což mělo tu výhodu, že alespoň já jsem věděl, kde sme a kam a jak se máme vrátit, a to i z hospy.
V pátek ráno tedy borci dovalili přes hophopstrasse na místo tak, že sme mohli přesně v 9:47 vyjet na předem naplánovanou a projetou trasu. Teda všichni až na Ondru Míků, kterej naprosto hrdinně jel později rovnó z hokny za nama a kromě toho, že si to kósek zkrátil, sehrál výraznou roli v záchraně výletu pro našeho silného Samíka. Rovněž je třeba na tomto místě osvětlit jednu podstatnou skutečnost, která měla vliv na průběh nejen tohoto dne, a to, že trasu jsem projížděl většinou na dvakrát a ve dnech teplejších a delších. A tak se stalo, že plán to byl řádně připravený tak, aby nezničitelní, ba přímo nezmarovští borci dostali pořádně do těla. Plán se mi podařilo s ohledem na výrazně nižší teplotu a výrazně kratší den výrazně překonat. Nicméně ráno do příjemných 4 stupňů rumplovala zoncna jak sviňa, takže jsem vod hotelu na Vodově ulici sjeli ke královopolskýmu klášteru a vlečku do Královopolských strojíren sme přejeli po lávce přes přivaděč na Svitavy a vydali se proti proudu Ponávky podél železnice po šotolince bývalé Tišnovky (žel. trať) směr Babí lom. Ve chvíli, kdy jsme konečně odbočili do terénu jsme zjistili, že Samík má kolo na pytel, protože pokud se nerozhodne jet velkej tác, tak prostě nepojede. Von teda jako pravej samec velkej tác jel – a jel to dobře, nicméně doktor kol PŠ situaci posoudil jako neudržitelnou a beznadějnou. Naštěstí jsme sebou neměli Ondru Míků, který se ještě nedomrcasil na start a tak mohl navštívit několik vobchodů se super hláškou, že prej kamarádovi shání dost vojetej řetěz, kterej by si vzal zadarmo. Museli na něj čumět s dost udiveným rypákem, ale moment překvapení zabral, někde to vzal a dokonce nás i našel. My jsme mezitím vyjeli sedlo na Babí lom, vyškrábali se na blízký Babylon (všimněte si prosím pozoruhodně blízké grafické podoby), sjeli z něj na druhou stranu prudkým hangem do potoka, vodtama vyjeli na vyhlídku u Ořešína, gde sme se pokochali pohledem na Brníčko, který stejně pro opar nebylo pořádně vidět, ale aspoň hotel a Špilas sme sgógli. Vyjeli sme do Útěchova, kde byl mnoho let místostarosta dr. Sládek (ano, ten mírumilovný strejda co vypadal jak mistr Bean) a vodcaď singlíkem nenáročně se projeli do Soběšic, kde jsme se snažili zahřát v místní samošce, zatímco Samíkovi byl vyměněn řetěz dovezený Ondrou M. Ti prozíravější se najedli, zatímco ti, kteří mi věřili mou hlášku, že za hodinku bude oběd v restauraci po dalších 4 hodinách dospěli nejen k hlaďáku, ale i k závěru, že su kokot. Po této polední pauze jsme se vydali na nejhezčí singletrail severně od Brna, který přestože vede po vrstevnici a vzdušnou čarou má asi 3 km (skutečná délka točité cestičky je 9 km) nám všem dal pořádně zabrat. Poté sme neznačenou a technicky těžkou pěšinou prudce spadli do Adamova, průmyslového města v krásném údolí, které by mělo být pro svou šerednost památkově chráněno. Byly asi 2 hodiny odpoledne a my už byli asi v 1/3 cesty, což bylo super, takže jsme raději bez zastavení pokračovali kolem jeskyní a Býčí skály do Křtin, kde při sjezdu kolem Santiniho kostela jsme někteří málem skončili v pohřebním vozu. Odsud byl už fakt kousek přes kopec do Jedovnic na traily, což byla polovina trasy, a protože byly jen 4 hodiny, přišlo mi to v oukeju, nicméně někteří borci začli vyloženě remcat, že toho maj plný kecky a že bez jídla už na to hází bobek. Došlo tedy na nevyhnutelné a zatímco rozumnější část se šla občerstvit do restauračního zařízení, zbytek si projel nejlehčí, ale i nejdelší, singltrailový úsek Jedovnic. Cesta zpátky byla již s ohledem na čas pojata jako silniční časovka se 7 kilometrovým kopcem uprostřed, který málem přiměl některé Nezmary, kterým v příjemném 4 stupňovém vánku lehce omrzly prsty, aby se vrátili vlakem. Nicméně jsme všici v pohodě potmě dojeli zpět do hotelu, kde sme asi po hodince v baru, pod peřinou či pod sprchou alespoň natolik rozmrzli, že sme mohli vyrazit do hospy na večeřu.
Na cestu si někteří kořeni schválně nastrkali slámu do bot a poté, co se všem po 15 minutách podařilo koupit lístek, snažili se sbalit místní koc sedící v trajfu na hlášku kontrola jízdenek a další neskutečný hlášky, který do ní pasři valili. Koc to vyhodnotila, že kdo uteče vyhraje, a proto jsme již došli do hospy U Dřeváka na Dřevařské v poho. Tam sme dali gáblík a většina se vydala pěšky dom, zatímco menší komando nezdolnejch kořeňů šlo vomrknout Joštovy gule, dát pivo na stojáka a poslat svejm kámošům pohledy. Po dosažení této mety metli už všici do betle.
V sobotu nás totiž čekala královská etapa, a to vokolo prýglu (levý břeh) a Bílý potok. Vyjeli sme přesně o 10 minut dřív než v pátek, a proto jsem dospěl k přesvědčení, že je to reálnej plán. Nejprve sme vyjeli na Medláneckej kopec, čumeli sme z něj, kde se motali včera a poté přes Babu (někteří byli nesví, že tu máme šecko po babách) krásným trailíkem sjeli do Kuřima (vono je to správně ženskýho rodu, ale to skoro žádnej brňák neví), odkud sme na start legendárního trailu kolem prýglu valili po bývalé Kuřimce (železnice Kuřim – Veverská Bítyška – historický železničář by měl z výpravy radost). Borci měli při jízdě augle navrch hlavy, jak cesta byla betelná, než nás zastavily záterasy závodu Vokolo Prýglu. Čučím na to jak bejk, plán pokračovat v pytli. Rychle lávkou přes prýgl měníme stranu prýglu a přes hrad Veveří míříme lesní cestičkou zpět do Bítýšky na oběd. Tady dáváme pivsona a bagrujeme nějaké gábl. Potom se stejnou cestou vracíme, zatímco Majk si u hradu vzpomíná, že tam nechal bágl. No nic, voláme té koc, že nám má bágl schovat, že se pro něj za 2 hoďky stavíme. Přejíždímě znova prýgl po lávce na místo, kde nás kvůli závodu odklonili a pokračujeme v cestě dál. Po krátké bitvě o pozice, kdo bude sjíždět první a bude tak všechny brzdit a komu jako 16. ujedeme vše zvládáme a dáváme se do sjezdu, aby nás v nejlepším úseku zastavili výletníci, takže z toho stejně nebylo nic. Slibuju ale repete, což někteří neberou vážně a někteří opakovaně tvrdí, že pojedeme jiné pasáže. Tvrdým výšlapem vyjíždíme opět nahoru, abychom oborou po lesní houpavé pěšině se dostali na konec křížové cesty, kterou pár technicky zdatných borců sjede a zbytek se bojí, že si při vedení kole zvrtne kotníky a zláme haksny. Sjedeme teda dolu, dojedeme pro Majklův batoh, občerstvíme se panáčkem, rozhodneme, že na Bílej potok hážem bobek a vracíme se do štatlu znova podél levé strany prýglu. Vočumujeme hráz, někteří hází augle na schody dolů, že by to celý zkusili sjet a pak vyjet a poté pokračujeme pěšinkou podél Svratky jen s občasným přenášením (je málo vody) doprovázené přednesem básní až pod Wilsoňák, kterej si vyšlápneme posilněni burčákem na Monteboo nebo Kraví horu. Dáváme škopek a já potkávám kámoše, s kterým jsem trasu plánoval a který si nešťastně týden předtím se mnou zlomil rám svýho kola. Jeho žena bikerka mi hlásí : tak to ti borci, českobudějovičáci? Já přitakávám a doplňuji, že se říkáme jen budějičáci. Ona jen nevěřícně vrtí hlavou řka: a jak je možný je pak odlišit od borců moravskobudějovičáků? Chvili jsme ještě debatovali o pravděpodobnosti výskytu českobudějičáka či moravobudějičáka v Brníčku, ale následně jsme to rychle sjeli dolů, abychom si dali ještě pivsona Na bláhovce, pověstné to hospodě, kde se točí vymazlená plznička, ale obsluha je přísná jak brněnské čas. Někteří kořeni jsou poněkud rozladěni způsobem, jakým jim obsluha naznačila, že se mají o půl kroku posunout, ale my znalí víme, že byla velmi dobře naladěna, neboť místo pár šťouchanců loktem pod žebra mohli taky dostat krýglem do drně. Poté se opět dělíme, neboť Majkl a s ním parta pijáků chtěla ještě navštívit Šelepku, která svého času byla legendární pajzl, avšak nyní je vystajlovaná hospa, kde i retich je křišťálově čisté. Protože tentokrát nepřijíždíme vycuclí jak krabičák vod bezdomáče, vyrážíme do štatlu na bahno. Poté se však skupina definitivně trhá a osudy jednotlivých borců se ztrácejí v reji města, potoku piva a kdovíkde.
Nedělní ráno je krušné. Všici však statečně trvají na Bílým potoku a vymýšlí vymazlenou variantu jak nezakalit na podchlazení a zápal plic, a to jízdu na začátek potoka, sjetí dolů suchou nohou a výjezd brodama nahoru, tj. cca do 2 hodin v autě od výsadku. Všechno jde jako po drátkách, prohlížíme krásnou Šmelcovnu a pouštíme se do prvního z 19 brodů. Poté, co projedu první brod, nastane něco, čemu doteď nemůžu uvěřit. Vítek to při pohledu na mé vytřeštěné oči nazval “demytizace” BKNezmar. Všichni borci se totiž způsobně seřadili do řady před kmenem přes potok a jali se pokoušet přenést kolo a sebe přes potok suchou nohou. To byl šok sám o sobě, nicméně způsob, kterým toto probíhalo si nezadalo ničím s nejlepšími hollywoodskými groteskami. Když cca po 20 minutách byla na druhé straně asi 1/3 Nezmarů, vzmužili se někteří stateční borci a s výkřikem, toho bohdá nebude, aby Nezmar terén objížděl, vrhli se do studených vlnek potoka (někteří technicky zdatní se ani nenamočili). Následné brody se tak rozdělili na skupinu, kterým dres BKNezmar dodal odvahu a jezdili brody a skupinu, která neskutečně zdržovala. Samozřejmě jak to tak bývá, celé objíždění a přelézání skončilo ve chvíli, kdy potok nebylo jak a kudy přelézt, takže po asi 1 hodině a cca 700metrech se namočit museli všichni. Ostatně, plán projíždět Bílý potok, který se jezdí jen a právě kvůli brodům, s plánem se nenamočit, je asi stejný, jako jít s kámošama na pivo do hospody s plánem se neopít, prostě to je nesmysl a ani to nejde zrealizovat. Každopádně jsme pak již v normálním tempu krásně brody dojeli až do Křoví, kde nám všem Vítek ukázal, jak nejezdit na kole U-rampu, a odkud sme najeli “nasilnicu” a po té až k autům, kde sme se u hřbitova všici převlíkli, taktně skryti před babičkama chodícíma na krchov, aby jim augle nevypadly.
Závěrem lze říci, že akce se vyvedla, počasí slunečné, terény byly krásné, prostě, teplo a rovinka, inu jižní Morava. A komu se to nelibí, ať si kolo políbí.
Bivoj
NZO: a okénko poesie citované přímo na břehu Svratky:
Na břehu řeky Svratky kvete rozrazil,
na břehu řeky Svratky roste nízká tráva,
rád chodil jsem tam denně, koupal se a snil,
na břehu řeky Svratky kvete rozrazil
a voda je tu těžká, chladná, kalná, tmavá.
I za slunného léta je zde zvláštní stín
jak v starém obraze, jenž u nás doma visí,
proč cítil jsem tu vonět kopr, česnek, kmín,
i za slunného léta je zde zvláštní stín
jak v jedné zahradě, kam chodíval jsem kdysi.
Jsou možná hezčí řeky, mají větší třpyt
než tento teskný břeh, než temná řeka Svratka,
a přece musil jsem tu každoročně žít,
jsou možná hezčí řeky, mají větší třpyt,
však nechodila k jejich břehům moje matka.
Jsou možná země, kde je voda modravá
a nebe modravé a hory modravější,
a přec mou zemí navždy bude Morava,
jsou možná země, kde je voda modravá,
a přec mi nejsou drahé jak ta země zdejší.
Trasa: 32 km, Švábák, na zelenou, zpátky hranou lesa na Zavadilku, Vrbenské rybníky, Dasný, Bezdrevská hráz, Eriho stezka, Ohrada, kolem Muničáku na Hlubokou, Zámecký park, kolem sokolovny na stezku a k Nezmarovi.
Výškové metry: 251 m
Účast: Eri, Venca, Aleš, Pavel Tikal, Vítek, Ondra, Majkl, Přema, Petr Šikl, Honza Mareš, Koubič
Pád: nikdo
Defekt: nikdo
Trackmaker: Eri
Komentář: Minule jsem si myslel, jak je počasí pro účast demotivující, ale včerejšek všechny předpoklady pro zájem na účasti překonal hravě. Po víkendu a trojdenním bajku v teplotách do 10°C jsme byli všichni vyježdění až do aleluja, takže hlad po kole motivátorem nebyl. Vytrvalý déšť a bahno všude miluje na kole opravdu málokdo, takže to k účasti také nelákalo. Teplota pod pět stupňů (mou větu: Stačí málo a mrzne. Peťa Šiklů doplnil stroze: 4,4 stupně) pozvánkou též nebyla, takže co? U Eriho a Vendy to bylo jasné, pilník lákadlem JE ;-). Ale co ostatní, kteří na pilníka reálně dosáhnout nemohou? Kolik z těch si žůžo dobrodrůžo nechá ujít, dumal jsem cestou na start. Tip byl 5. ALE!!! 11 Nezmarských srdcí. Jsme asi spolek exotů ve skupinové hypnóze, v úterý se prostě jede. Jak pyšný jsem za tolik statečných srdcí 🙂 No a vyjížďka? Hojnou absenci blatníků jsem si nedokázal vysvětlit ani Nezmařím srdcem, takže to byl takový vláček hošánků kompletně od bahna – prostě “Nezmar bajk”.
O.
NZO: NZO snad nemůže být ani o ničem jiném, než o srdci. A myslím, že obsah veršů lze uplatnit i běžném občanském životě, chi, chi.
Své srdce přemoz tu, neb nejsi srdce jen,
tím, čím chceš vítězit, – sám nebuď poražen
a přemoz bolest svou a nepřežvykuj ji,
bys stále v boji byl a nikdy po boji.
Pak sníh, jenž na město se snáší zšeřelé,
jen bílým obkladem ti bude na čele
a z věží hodiny se s ptáky rozletí.
Neb bolest přemoci je víc než trpěti.
Byť jsme, podle názvu, bikový klub, někteří si troufnou i na další sportovní disciplíny. Přijal jsem pozvání a zúčastnil se Vrhačského trojboje v Humpolci dne 1. 10. 2016, pod hlavičkou našeho spolku. Jednalo se o open závod i pro neregistrované atlety, myslím, že má dorostenecká registrace je dávno a dávno skartována. 😉 Mítink započal hodem diskem, následoval vrh koulí a hod oštěpem. Pouze pro upřesnění hmotnosti atletických náčiní: disk 2 kg, koule 7.26 kg (byla těžká, do kruhu jsem ji nesl v levé ruce, abych se nevysílil), oštěp 800 gramů. Výsledky byly odpovídající mé nepřípravě, skutečně jsem dvacet let, možná více, žádnou atletickou disciplínu nedělal, samozřejmě pro mě malé alibi: takže koule 7.84 m (myslel jsem tajně na deset metrů, ale síla nebyla….), disk 20,52 m a oštěp 31.35 m – to byla v podstatě jediná disciplína, kdy jsem byl jakoby spokojený, i když do Honzy Železného je to daleko… Pouze pro orientaci, v oštěpu první borec hodil přes 58 metrů, na to už se dalo koukat. Výkony se bodovaly podle ofiko desetibojařských tabulek, výsledný součet 1130 bodů, mezi veterány (přece nejsem stár… 😮 ) to byla bramborová placka…..
Takže, kdo by v sobě chtěl objevit lehkoatletické vlohy a chuť, příští rok na podzim se může přidat..
Fotogalerie zde : http://humpik46.rajce.idnes.cz/Vrhacsky_trojboj_2016/
Výsledky zde : http://www.atletikahumpolec.cz/doku/Xl0000033.pdf
použity materiály z webu http://www.jankopka.cz/
přihlašovat se podle Majkla není třeba, kapacita je dostatečná (cca 60 míst), kdo přijde, přijde. Jídlo+pití také bude.