Červen 2019
Po Út St Čt So Ne
« Kvě    
 12
3456789
10111213141516
17181920212223
24252627282930

Trasa: ??? km (až někdo doplní, tak napište komentář), Vidov, Nedabyle, Nová Ves, Borovnice, Lomec, Komařice, Sedlo, Todeňská Hora, Branišovice, Římov

Výškové metry: (až někdo doplní, tak napište komentář)

Účast: Ondra, Bivoj, Pavel Tíkal, Vítek, Míra Doležel, Aleš, Zdenál, Venca, Hony, Víťa Kořínek, Petr Pokorný, Duby, Majkl, Kory, Petr Podhola, Kocour, Tonda, Honza D., Honza Mašek

Pád: Ondra, Venca, Majkl (přísně technicky vzato to vlastně ani pád nebyl, jen vystoupení z kola, myslím že po opuštění kola se žádná část těla nedotkla země (dna) 🙂 🙂 🙂 a navíc už to bylo po vyjížďce

Defekt: nikdo

Trackmaker: Ondra

GPS: bude (až někdo doplní, tak napište komentář)

Komentář: Po promotání se Budějicemi jsme projížděli Novou Vsí, kde nás zastavil vlak. Rozvinula se obsáhlá diskuze jak je možné, že ve 21. století se nejdřív stáhnou závory, pak přijede vlak na zastávku, cestující nastoupí vystoupí a klidně by stačilo aby se závory stáhli až teď, načež se vlak rozjede a vjede na přejezd. Takto jsme úplně zbytečně ztratili pár minut a úplně zbytečně nám klesla tepovka. Přemo, připrav si prosím na příště refereát 🙂 . Cesta dál ubíhala tradičně, byla sice snaha vynechat trejlík mezi rybníky pod Komařicemi, že je tam jako moc kopřiv, ale uhájil jsem ho. Taky byla snaha vynechat trejlík ve stráni nad rybníkem, že se tam těžilo, že tam bude moc klacků. I ten jsem uhájil, jen už tam bohužel není. Harvestorová loby spolčená s kůrovcem zvítězila. Ondra prozřetelně pod výjezdem na Todeňskou horu určil vrchol jako místo srazu, takže tam snad poprvé všichni dorazili a pak až se jelo na vyhlídku. Přes les jsem projeli k Branišovicím a odtud se Ondra pokoušel trefit sjezd úbočím pod Římov. Pátral kudy, takže měl zaostřeno do dálky, když bylo potřeba kontroloval i to, co je těsně před kolem. Naštěstí se z toho vyšpačkoval a jeli jsem dál 🙂 . V Římově, zrovna když jsme projížděli okolo občerstvení u jezu, trasér oficiálně ukončil vyjížďku a zodpovědně odjel k domovu. Ostatní chvíli tápali, ale vedro a žíža byly, tak jsme šli prach z cesty spláchnout výborným Žumberkem. I cesta domů dopadla nakonec dobře, no nebudem to rozmazávat, jen dodám že Majklovi se dokonce podařilo najít mobil po hmatu metr pod hladinou. Cestou ještě nejvěrnější skončili na Koháči, kde při příjezdu vystřídali právě odjíždějící skupinu zkušenějších.

galerie bude a já se moc těším 🙂 (až někdo doplní, tak napište komentář)

 

 NO: Všeliké kvaltování toliko pro hovada dobré jest. 

 

Loni si o tom povídali a letos? Jak loni řekli, tak také udělali. První výjezdní zasedání spolku leteckou přepravou. Takže vlastně výletní zasedání. Kolem žhavého jádra Eri, Hony, Petr P. a Honza L. se ještě shlukly další hvězdy – Bivoj, Kory, Majkl, Míra a Jirka Zibura. Niki Lauda má za ušima a tak si znovu koupil aerolinky, které jsme použili na trase Vídeň-Palma. V Palmě na nás čekal delegát agentury NaCesty a osamělý cyklistický nadšenec Jirka z Brna, který naší skupinu doplnil do kulatého počtu 10.

Celé to ale vlastně začlo konzultacemi s mazáckými Pražáky, kteří své zkušenosti shrnuli takto :

Teze č.1 : Na Mallorce je vždy hezky, v dubnu se jezdí krátka/krátká, maximálně po ránu rukávky.

Teze č.2: Vybírej si německý hotely, český cestovky berou lowcostový zařízení, což se projeví zejména v jídle a o jídlo na kole sakra jde! Pestrost, čerstvost, kalorie!

No, takže jsme přiletěli na ostrov až koncem dubna, v obavě, že se upečem horkem. Odlet z Vídně v příjemném teplém jasném podvečeru, zasněžené Alpy jak na dlani. Přílet do Palmy v silném severním protivětru, zataženo, 100% vlhkost, teplota kolem 15 st., pocitová asi o 5 nižší. Předpověď mizerná.

Ubytko nás mile překvapilo.4* hotel Rei del Mediterrani opravdu není penzion Dobrá, lůžka nechyběla, naopak 😉 Přestože jsme se na hotel dostali kolem 23 h a už bylo po večeřích, hotel speciálně pro nás připravil velmi bohatý studený bufet. A od příštího dne už to jelo naplno-polopenze snů. Co mi tak utkvělo v hlavě – salátky, šunčičky, sýry, vajíčka, zabijačkové speciality, musli, crumble, jehněčí, paella, sushi, ryby, krůtí steaky, masa v zelenině, zelenina v mase, pudinky, zmrzliny, melouny, koláčky, krevety, slávky, omáčky, olejíčky, polévky,  … a milion dalšího..drobná ochutnávka v galerii. Do toho wellness, točená Plzeň, anýzovka Túnel, vino bianco, vino roso, vino tinto

Takže ani jedna teze nevyšla a kam jezdí Hegy, to by mě zajímalo 🙂

A teď ke sportu. Po první snídani v pátek 19.4. jsme převzali už předem připravená kola, označená dokonce nálepkami s naším jménem a vyrazili na první průzkumnou výpravu po ostrově. Bydlíme na severu, u Alcudie, nejbližší top POI je maják Formentor, který do našeho itineráře patří určitě, tak proč ho nedat hned první den. Přes rozšlapávací rovinku jsme se přiblížili do hor a pak už si užívali euforii vlásenek, klopenek, přijatelných stoupání a exkluzivních scenérií. Kazily to 2 věci – silný vítr a celkem hustá doprava. Prostě byly svátky, což se projevit muselo. Samozřejmě už první den v nohách některých bouchly saze a tak se grupo compacto neconalo 🙂 Votočili jsme nožičkama ještě v podhůří a hurá na základnu. Mallorca má specifický reliéf, severozápadní pobřeží je hornaté, zbytek ostrova je vlastně placka posetá menšími či většími homolemi. Stoupání vesměs do 7%.

Rovinky jsme si chtěli nechat na dny unavenějších nohou a tak i sobota 20.4. byla ve znamení hor. Na ostrově, který má vrcholky kolem 1400 m.n.m se obecně dá dojet obvykle do cca 600(extrem 900) metrů a protože se jede od moře, každý počítat umí…Zátoka Sa Calobra byla naším cílem a s ní spojený ikonický výjezd do sedla s kotou 682 m (Coll dels Reis). Fučelo jako prase, vítr bral telefon z ruky, cloumal i s pořízky v zatáčkách, zadní vítr hnal jezdce do kopce i bez šlapání, prostě zážitek.

Počasí se stále zhoršovalo a v neděli 21.4. už bez přetvářky začlo pršet. Zde se začínala formovat skupina A, sportovnější, otužilejší, asketičtější. Cílem byly 2 vrcholy ve výše zmíněných vnitrozemských rovinkách směr jihovýchod. Randa a San Salvador. Sekunderním cílem, či přáním byla představa, že pršet brzo přestane. Skupina B měla stejný směr, ale střízlivější odhad počasí, takže vyjela později, nedojela tak daleko, ale byla podstatně sušší. A také bohatší o kulturní a gastro zážitky. Před Áčkem ale patří smeknout. V přístupu k využití času ostatně šla hlavní dělíci linie mezi A/B, jak se ale později ukázalo, kilometrově i výškově nezahálel nikdo. A navíc, třetí den se nemá dělat nic.

Pravidlo třetího dne jsme posunuli na pondělí 22.4., kdy mělo být vysloveně hnusně. A bylo. Někdo šel běhat, někdo pěšky na exkurzi do města, odvážnější jeli městskou. Tipoval bych, že pomyslným vítězem byli „pěšáci“ – nejvíce km, nejvíce promile 😉 Zpátky ze starého města už pěkně velkopansky taxíkem a v hotelovém baru jsme pak dozapili odchod studené fronty 🙂

Úterý 23.4. jsme tak mohli začít sportovat nanovo. Někteří dokonce v čistých dresech, využili jsme služeb hotelu a dali bubnům mallorských praček přičuchnout 🙂 U cestovky jsme si bookli ranní transfer na jih ostrova, do oblasti Andratx. Odsud byl plán se vracet hornatým terénem SZ pobřeží a dojet do hotelu po vlastní ose. Vítr se měl otočit a mraky rozestoupit. A taky že jo. Pecka. První pěkné fotky, více kafíčkových zastávek nenastalo jen proto, že se „tak nějak řeklo“, že treffpunkt se jmenuje Soller, tam se dohodnem a nemá cenu na sebe čekat, je to za rohem. Jo, tak to za rohem dělalo 40 km, dojíždělo se v minutových rozestupech a opět se celkem zbytečně skupina na cca 2 hod rozpadla. No, nějak jsme si to vyříkali a poučení z krizového vývoje bude. V krásném městečku Soller jsme se skutečně společně domluvili, a to tak, že se rozdělíme 🙂 Někoho lákalo nejvyšší drápání se do kopce, navíc kolem jezer, i za cenu jízdy už jednou projeté silnice, jiné zlákala Coll de Soller a osada Orient, která v těch horách vypadá jak bys byl v Tibetu. K večeru se ochladilo a zesílil vítr, což v horách dohnalo Míru až topení radiátoru, ale na závěr způsobilo hýkání členů B týmu, který se po rovince k naší Playa de Muro řítil desítky minut na silný zaďák stabilní rychlostí nad 40 kmh.

Středa 24.4. už byla vysloveně hezká – aby ne, když jsem měl narozky 😉 My, co neviděli Randu a San Salvador, jsem si tam chtěli zajet, zbytek tento nápad nelákal, ačkoli ani oni nic z toho neviděli, byť tam v sobotu téměř prokazatelně byli 🙂 Vysloveně pohodová jízda, proložená řadou zastávek, kultura i gastro, dovča na plné obrátky.

Čtvrtek 25.4. byl den odjezdu, ale odlet byl až večer, takže jsme příležitost chytili za pačesy a po odhlášení z hotelu se jeli ještě projet, vytočit nohy, s plánem se případně i okoupat. A hlavně aby se někomu něco nestalo. Skupina A jela na průzkum západně, skupina B na východ ostrova – moc hezké město Arta a přilehlé poutní místo Betlem s pěkně zvlněnou cestou. Čas zbyl, tak jsme ještě i k moři zajeli a skutečně jsme i nezmarské párky smočili 😉

Zlidštění po jízdě bylo dovoleno, vrácení kol proběhlo jakžtakž (zde se skutečně trochu projevila Hegyho obava z českého přístupu), transfer na letiště parádním shuttlem v nezmarských barvách a už jsme ve vzduchu s předsevzetím, že se sem určitě nejpozději za rok vrátíme…

Statistiky :

pá 104, 1260, Formentor, https://www.relive.cc/view/2301967838

so 132, 2200, sa Calobra, https://www.relive.cc/view/2305161654
ne B : 73, 550, odpo v dešti, Sineu a Petra https://www.relive.cc/view/g33351845549
A : https://www.relive.cc/view/2307851857

po volno

út 140, 2500, Andratx https://www.relive.cc/view/g33448765668

st B : 152, 1540, Randa a Salvador, https://www.relive.cc/view/g33500935338

čt B : čt 91, 1140, Arta a Betlem, https://www.relive.cc/view/g33534036944

celkem tedy cca 700-800 km, 9200-10000 vm

+ někteří běh a plavání, případně jiní rychlá chůze po městě 😉

 

 

Trasa: 50 km, Meťák, lesem nad Včelnou, Kameňák, Plavnice, po žlutý do Římova, kolem přehrady k plážičce pod Velešínem, zpět k Velešínskému potoku, Velešín, po stopách koněspřežky, Svince, Milíkovice, Kameňák, Včelná, korýtko, Rožnov a dom

Výškové metry: 653 m

Účast: Ondra, Bivoj, Přema, Pavel Tíkal, Vítek, Míra Doležel, Aleš, Zdenál, Jirka Zibura, Venca, Koubič, Karel K., Víťa Kořínek, Petr Pokorný, Duby, Majkl, Kory, Kocour, Víčko

Pád: nikdo

Defekt: Aleš, Pavel Tíkal,

Trackmaker: Ondra

GPS: zřejmě nebude , ale cíl byl zde:

Komentář: Po minulo vyjížďkové atomizaci mužstva všude po masivu Kletě rozpoutal Hony Viberovou komunikaci, zda-li by tomu nemohlo být pro příště jinak a nápad se ujal. Sám Hony realizaci po ataku vosy nepředvedl (přejeme brzké splasknutí opuchů), ale my ostatní si to vzali k srdci. K tomu jsem přidal názor, že v letních teplotách by bylo hezčí koupání než chrtění a objetí Římovské přehrady provázelo pomlaskávání. Soudržnost a zaklínadlo pospolitosti otestoval už v Rožnově Aleš (mohl to být někdo jiný?) výbuchem pneumatiky s efektním zvukovým doprovodem po proříznutí (?) pláště. A my? Jako jeden muž čekali. Další defekt Pavla nejen že nebyl odměněn obvyklými oči v sloup „už zase?“, ale opětovným, tentokráte radostným čekáním, neb si to lišák schoval až na Velešínskou plážičku. A tak jsme shodili strakaté oblečky a začali se poklidně ládit, věda, že na to čas máme. Bylo to tak nakažlivé, že se začali ládit i ti, kteří k plážičce přijížděli se slovy: já se nekoupu! Bylo to boží – písčité dno, smaragdová voda, žádní cizí lidé, i družice tu krásu viděla (viz výše). Bylo to snad jen „moc teplé na pořádné osvěžení“, jak mě pokáral Kory… A po ládění došlo na věc nevídanou – změnu plánu! A tak jsme nechrtili jen pro plán objet přehradu (pojedem jindy), ale jeli se kouknout do neznáma – na zachovalý mostek po koněspřežce a po šotolinkách a asfaltkách dojeli v poklidu do Včelenského lesa, kde se správným ukázal předpoklad, že bouřkové deště korýtko vyčistí od spadaného listí. Taky že jo, nádherné ride with the flow, jak kdyby to voda udělala jen pro nás: solo per bikeri (v našem případě samozřejmě spíše solo per esperti 😉 )

O.

NO: A když jsme u té vody, co třeba jednu klasiku od vody, plnou optimismu? 😉

Hajej, dadej, můj synáčku
se zelenými vlásky!
Nevdala se tvá matička
ve příbytek lásky.

 

Trasa: 60 km, Meťák, Boršov, červená do Plešovic, údolím Kokotínského potoka, Zlatka, Letná, Granátník, Modrý obrázek, modrá a červená na Kleť, parkál, Holubov, Vrábče zastávka, Závraty a po taškách domů

Výškové metry: 1.161 m

Účast: A: Ondra, Bivoj, Přema, Hony, Pavel Tíkal, Vítek, Míra Doležel, Aleš, Zdenál, Jirka Zibura, Venca, Petr Šikl, Eri, Koubič, Karel K., Víťa Kořínek, Petr Pokorný, Sochy, Honza Ludvík, Duby. B: Víčko, Honza A., Míra Dvořák, Tonda, Vláďa

Pád: Aleš (velmi vděčný pád pro diváky – ještě že ale na skále nad řekou šel on do stráně a kolo ze stráně, ufff), Honza L., Eri, Venca (neviděl jsem, byl to bonz)

Defekt: Přemek (od problémů se řetězem už jsem ho neviděl…), Vítek

Trackmaker: Éros

GPS: www.sports-tracker.com

Komentář: Jednou to přijít muselo a kdy jindy než po etapě, která trvala 1,5 km (jsem zvědav, zda-li minulá „účast“ rozhodne o pilníkovi…). Nejzajímavěji by se dala etapa vyprávět asi z úhlu pohledu historického pilníka Honzy, který se od nejvíce účastí v roce 2010 nyní propracoval k úhlu pohledu „MTB – Proč?“ a jezdí v úterý tak max. 1x za rok. Svůj úhel pohledu (Proč?) podpořil už na červené podél Vltavy „side flipem“ přes strom přes cestu, ze kterého „si nepamatuje nic“. Všeobecně jsme se tak nějak shodli, že největší příčinnou pádu byly černé brýle, které na silnici při sluníčku pomáhají, ale v zarostlých pěšinách jsou pánem zlým ;-) . Naštěstí z toho bylo jen roztržené obočí, loket, noha a nezdolné odhodláním jet dále 🙂 Na Granátníku se úhel pohledu opakoval: „Můj Garmin v módu cycling s funkcí automatic stop odmítl uvěřit, že na té prcanici se jedná o cyklistiku (ve smyslu pohyb v před), vypnul se a zkrátil tak záznam trasy asi o tři kilometry.“ A přitom ostatní Nezmarstvo již vesměs zapomnělo na nadávky, kterými jsem byl při premiéře Granátníku častován já, jako tehdejší trasér, a úsek na Granátníku byl nyní označen jako „krásný a za poslední roky nejvíce jetelný“. Krásný kontrast vývoje úterního Nezmarstva a krále roku 2010. Ale cyklistika, ta je hoši jen JEDNA!

O.

NO: „Bolest, kterou cítíš dnes, bude síla, kterou pocítíš zítra…“

Doplnění od PP : připsal jsem Vítkovo defekt (píchnutá nebo cvaklá duše na Granátníku) a k Přemovo defektu doplňuji, že šlo o zaseknutí jakéhosi kovového bazmeku u převodníku na trubce zadní stavby. Oprava si vyžádala dost času, silné ruce a zejména kleště, které dovezl jediný vrátivší se nezmar Míra. Díky jemu mohl Přema (a Bivoj, který ho tam jediný nenechal) pokračovat dále.

NO mi krásně nahrálo, protože já se zrovna už (před)minule rozhodl, že budu provozovat sport nikoliv počasí a bolesti navzdory 🙂 Přesto nikomu neupírám právo být bezohledný k sobě (a případně i ostatním). Právě proto, že bylo dost (nebezpečných) pádů, opět došlo na opakované drobení skupiny a opouštění kamarádů v nesnázích, apeluji z pozice člena výboru spolku na všechny, aby se zamysleli. Byť jsem si vědom, že úterní vyjížďky a vůbec celé to nezmaření je pro leckoho psychohygienickou terapií. Nic proti. Signifikantní je, že letos v reportech došlo k dělení na A,B, případně C, dochází k dělení skupinek na různé hospody a včera dokonce byla zvednuta myšlenka, jestli by nebylo lepší se vykašlat na jednotný start, ale prostě si dát jednotně až sraz, se setměním v předem dané hospodě a ať si každý jede kudy chce a můžeme si o tom vyprávět. Tolik tedy k zápisu do našich kronik ohledně stavu mysli nezmarstva.

A teď ještě k doplnění včerejšího průběhu z pohledu zezadu:poté, co jsme u Zlatky nechali Přemka, Bivoje a ochotného Míru napospas svému osudu, rozjela se skupina od prodejny do kopce. Teda kromě mě, protože jsem vyřizoval telefon. Stihl jsem dojet Vítka K. a Dubyho, později i Vítka S. Za rozhlednou Granátník jsem ho předjel (ano, bylo mi to hodně divný, netušil jsem, že ho braly silné křeče). Měl ale přece v zádech Vítka K. a Dubyho, resp.možná ještě Míru, Přemka a Bivoja. Ti ale všichni vynechali Granátník a Vítek, po marné snaze rozchodit křeče, někde za Modrým obrázkem navíc zjistil pomalý defekt a sjel tak přes parkál do Holubova, kde na peronu doufal (marně) ve vlak a lepil. Mezítím se kolem něj prohnala bez povšimnutí skupina AA, které se ještě dělila na AAA a AAB, podle toho kudy jeli dolu z Kleti. Když jsem já dojel na Kleť, Vítek K. a Duby mi hlásí, že právě odjela skupina těch, co jeli přes Babskou (AAB) a nikoho dalšího neviděl (AAA museli odjet těsně předtím, asi přes sjezdovku). Bylo jich celkem 15? 😉 Než jsme se dovolali Vítkovi S., dojeli borci Přema, Míra a Bivoj. Sjeli jsme sjezdovkou dolu a jeli pro Vítka S., který se ale mezitím už hlásil z vrábečské hospody. Do toho zpráva na Viber, že hospoda je Koháč. Dojeli jsme Vítka, dali rychlé pivo a vlakem na jižní za ostatními. No a ti co nebyli na Koháči, si zbytek příběhu domyslí sami. Nehodnotím to nijak, jen popisuju.

P.S. Kdyby měli včera všichni ty garminy či jiné GPS cajky a promítly by se jejich pozice a trasy, tak by ta Kleť byla na včerejší mapě pěkně začmáraná… 🙂 a kdyby měli mít vyjížďku jen ti, co jeli za trasérem a dojeli přes půlku, tak by asi záznam vypadal dost jinak 😉

P.P.S. k samotné trase – za mě pecka. díky.

 

VIDEO

 

Tak jsme se po roce zase odhodlali a na podzim 2018 jsme se zaregistrovali na Loudání. Trefit se přihlásit přesně 11.11. v 11 hodin 11 minut 11 vteřin a být mezi třemi nejrychlejšími se nám zase nepovedlo. Takže jsme se zase pustili do kvalifikace. Byla stejná jako loni. Zase bylo úkolem najít v maximálně 10-ti krajích po dvou rozcestnících KČT s nadmořskými výškami co nejblíž určeným, pro každý kraj jinými. Za každý metr odchylky byl jeden trestný bod. Loni nám stačilo 672 trestných bodů, tak jsme dumali, kolik toho budeme muset objet letos. Na netu jsme hledali jako diví a plánovali a plánovali. Nakoukli jsme mezi mladé a vše sdíleny v klaudu! Zase jsme tomu chtěli věnovat pokud možno co nejmíň času, tak jsme vymysleli geniální ďábelský plán. Objet deset krajů za jeden víkend a mít klid. Moc jsme nehleděli na přesnost, jen aby to bylo pokud možno lehce dosažitelné a ideálně obě kóty u sebe na jedno vysednutí z auta. Ambiciózní plán byl vyrazit v sobotu ráno, ale nakonec jsme vyrazili už v pátek. Já, Hony a Petr. Jihočeské kóty poblíž Kubovy hutě a pak směr Plzeň. Tam jsme měli domluveno ubytování na vysokoškolských kolejích a hospodu s místním průvodcem. Chtěli jsme ještě večer objet plzeňské kóty u Mýta, ale zase jsme trefili víkend s nejhorším počasím. Od pátku kalamita v Karlovarském kraji, nikdo ať tam nejezdí. My jinou možnost neměli. Už ze Šumavy až do Plzně sněžilo a silnice klouzaly, tak jsme to nechali na ráno. A pak hurá na západ, kde byly silnice komplet pod ledem. Naštěstí jsme se tam dostali v pořádku. Krásenský vrch byla ledová hora, na kole se nedalo a skoro ani pěšky. Odtud jsme jeli do Ústeckého kraje k Milešovce, pak k Unhošti ve Středočeském kraji a nakonec za Jarunem do Prahy. Tam jsem ještě objeli Pražské cedulky a pak se nakvartýrovali k Jarunovi. Večer jsme ještě probírali ty naše věci u piva a brzy ráno vstali, nabrali Stenlyho, co přijel vlakem, a vyrazili do Orlických hor pro Královehradecké kóty, pak u Orlice Pardubické a u Žďáru kóty Vysočiny. Ve Žďáru jsme Jaruna vysadili na vlak a jeli do Znojma. To už zase bylo hnusně. Teploty kolem nuly a srážky postupovaly s námi, takže teď byla kalamita pro změnu v Jihomoravském kraji. Bylo -3°C a pršelo. Na silnice klouzačka, ale nakonec jsme to ve zdraví zvládli. Za víkend najeto 1200 km, silnice nesjízdné a většinou mlha, že sme ani nic neviděli. No ale dalo to 70 trestných bodů a za víkend byla kvalifikace za námi. Jarun si něco objel se Stenlym a něco sám a měl dokonce 45 trestných bodů. Všichni jsme se nakonec s jistotou kvalifikovali. Bojovalo nás celkem 55 odvážných a první pod čarou měl pouhých 167 trestných bodů! Konkurence jde nahoru!

Nejpestřejší kvalifikaci měl tradičně Stenly. Na první 4 kóty zajel s Jarunem ještě před naším velkým výjezdem, s námi potom dal 5 krajů. Na výjezd s námi mohl až v neděli, jelikož v sobotu dal přednost oslavě narozenin přítelkyně (někdo ještě má srovnáno, co je v životě důležité 🙂  ), takže mu některé kraje chyběly. Měl plán objet plzeňské a středočeské najednou a pak ještě ústecký, aby měl také všechny kraje. Dopadlo to tako: „byl jsem v mýtě na hradu odbočka a radeč západ, pak jsem jel do vlakem do Berouna, kde jsem měl naplánovaný přesun po ose do Kladna, cestou bych vyzobl muňavu a bylo by 9 krajů. Jenže za berounem jsem si uvědomil, že nestačí jen fotka s kolem u cedulky, jako u vrchařské koruny, ale musíš mít cedulku L69, takže jsem se vrátil do Berouna, nasel papírnictví, koupil čtvrtku a fix na cedulku a vyrazil směr Kladno.“  Mě by asi trefilo, ale Stenlyho to myslím jen málo rozrušilo 🙂 . V půlce prosince měl 446 bodů za 8 krajů a později se ukázalo, že tohle by nestačilo. Ovšem 7.12. byla zveřejněna keška poblíž Soběslavi a 11.12. ji Stenly odlovil! Pěkně dojel vlakem, došel pěšky, protože na trati byla výluka a kola nebrali. Ve sněhu marně propátrával místní krmelec a až při odchodu juknul vedle pod pařez, kde ji našel! Takže už 11.12. byl na startu dřív než my! Po silvestru jsme ho doplnili, opět se podařilo kvalifikovat pěti Nezmarům. To je zázrak.

Postupné indície k trase Loudání mě postupně zarmucovali.

…už dříve bylo zveřejněno, že cíl ani start nebude ve Slaném: hurá, podíváme se někam, kde jsme ještě nebyli

…Jitušku neojedem  – neojedeme ani Petrušku –  Romanka to schytá: našel jsem jednu u Kolína, to by šlo (později druhou v Polských Beskydech, když už byla trasa venku)

…Kryštůfek Robin může kamaráda potkat: tak snad Beskydský medvídek? To bude asi bolet

…letošní Loudání Českou krajinou pouze z 52%: Sakra, že by Slovensko?!

…trasa má 828km: trochu víc než minule, o den víc by se dalo, v pondělí končit

…převýšení 37.988 m: myslí to pořadatelé vážně? To snad ani nejde natrasovat. To je průměrné převýšení 4,58%. Pro srovnání minulá Loudání byla kolem 2%. Taky jsem si v zoufalství vyhledal, že legendární Kopřivnický drtič, co sem kdysi jel v Beskydech má 2,65%. Jihočeských 100 mil s převýšením 4.200 metrů = 2,63%, Kopkovo 1000 mil s převýšením 48.058 m = 3,17%. V jihočeských poměrech by se dala jet 51 x tato trasa: výjezd od Dívčáku na Kleť a sjezd zpět 16,2km, převýšení 650m = průměrné převýšení 4,0%.  Myslel jsem si, že si pořadatelé dělají srandu. Nedokázal jsem si představit „smysluplnou“ trasu, která to udrží na 830 kilometrech.

Dále pořadatelé zveřejnili slepou trasu a další vodítko, že start a cíl jsou vzdušnou trasou vzdáleny 75 km.

Zkoušel jsem to zasadit do mapy, ale moc úspěšný jsem nebyl. I řada Loudalů zveřejňovala svoje pokusy, ale nic moc, ve hře bylo stranové převrácení a podobné fígle. Zato Loudal Joska umístil geniálně:

O velikonocích jsem si dal práci a jeho trasu naklikal do cykloserveru. Trasa sedí po značkách do nejmenších detailů. Nemusí to být úplně přesné, pořadatelé umí překvapit, ale asi to bude celkem sedět. Převýšení vypočítal cykloserver výrazně přívětivější, ale export do mapy.cz sedí přesně – délka i převýšení. I export do Garmina to potvrdil. Takže to je od pořadatelů žert, ale dost krutý. Trasa přes Oderské vrchy, Moravskoslezké Beskydy, Beskid Śląski, Oravské Beskydy, Beskid Žiwiecki zpět přes hřeben Moravskoslezkých Beskyd do Vizovic. Trasa samou divočinou, kde je málo možností koupit jídlo, vodu, dobít telofony, logery, případně spát někde v suchu. Výjezdy nemožné vyjet, sjezdy nemožné sjet. Při nepřízni počasí snad ani neprůchodné.  Letos to bude opravdu tvrdé.

Byly jsme si tedy jistí, že start je ve Velké Polomi u Ostravy. Začali jsme shánět rezervace na lístky na vlak, pěkně v předstihu, než pořadatelé zveřejní start oficiálně a míst do vlaku s kolem směr Ostrava bude nedostatek. V této chvíli ale nezbývalo než si to přiznat. Tohle nemám šanci ujet dřív než za 10 dní = sice jen 80 km denně, ale se 4000 metry převýšení. A deset dní je moc. Nemám na to čas (dovolenou) a nejspíš ani dost fyzických a asi ani psychických sil. Prostě na to nemám. Takže o velikonocích jsem se rozhodnul, že letošní Loudání bude beze mě. Po mě se vydrolil i Petr a Hony. A nevyměkli jsme jen my. Postupně se vydrolilo tolik lidí, že nyní jsou na startu všichni z kvalifikace a i další, co kvalifikaci vůbec nejeli. A i přesto není naplněn počet 60-ti startujících 🙂 . Jsem, zvědav kolik odvážných nakonec pojede a hlavně kolik dojede. Jsem pyšný, že jezdím na bajku se dvěma z nich, kteří se do tohohle dobrodružství vrhnou, a můžu jim držet palce. Jarun a Stenly startují ve středu 5.6.2019 ve 22 hod. On-line přenos bude ke zhlédnutí na loudani.cz . Borci, držím palce !!

Bajku zdar V.

Trasa: 1,6 km, Start-Studentský klub Kampa-Nezmar

Výškové metry: asi nula

Účast: Vítek, Míra Doležel, Aleš, Zdenál, Venca, Kocour, Tonda, Sochy, Hony, Petr Š., Stenley, Přemek – asi mi někdo chybí, pošlete někdo fotku

Pád: nikdo

Defekt: nikdo

Trackmaker: Petr Š.

GPS: není potřeba

Komentář: Počasí během dne a také před vyjížďkou nebylo ideální,

přesto se nás odhodlaných na startu sešlo docela dost. Okno na radaru v nás asi vyvolalo plané naděje 🙂 . Bohužel jsem nevyrazli na vyjížďku včas, kdyby jo, tak by už nebyla cesta zpět a k delší vyjížďce by asi došlo. Jelikož ale začalo cedit zrovna když jsme vyrazili, tak áčko stačilo dorazit pouze ke studentskému klubu Kampa, kde se schovali pod terasu. Béčko čekalo asi pod pátým stromem od startu, jestli to trochu nepřejde a nakonec vyrazili za áčkem. Po shledání nikdo neprojevil výraznou touhu po vyjížďce v dešti, tak sme se rozhodli jet rovnou k Nezmarovi (i tak jsme dorazili docela promočení) – alibisticky čekat, jestli to nepřejde, ale bylo víceméně jasné, že vyjížďka tím končí. Dokonce jsme měli i céčko, které ze startu ani nestihlo vyrazit a po telefonátu dojelo rovnou do hospody. U Zdendy jsme byli ještě dřív než Zdenda, který dorazil až na šestou! Podle slov jeho paní si před šichtou šel trochu schrupnout 🙂 . Ironií osudu se nad Budějicemi po šesté mezi mraky otevřelo další okénko vhodné ke krátké vyjížďce kolem komína, ale po pár pivech už nás ven vylákat nedokázalo. Jen jsme ho využili k cestě k domovu.

bajku (snad příště) zdar V.

NO: Slibujeme, že příště už nevyměkneme!

Trasa: 45 km, Švábák, Pet Cemetery, Haklák, Dasný, Hluboká nádraží, Hluboká hřiště, hluboká pomník Záviše, Hosín, Hrdějovice, Borek, zelená do Červeného Újezdce, šotolinama zpátky, Úsilné, Nezmar

Výškové metry: ??? m

Účast: Bivoj, Pavel Tíkal, Vítek, Míra Doležel, Aleš, Kory, Zdenál, Jirka Zibura, Venca, Eri, Koubič, Kocour, Majkl. Během vyjížďky jsem napočítal 14 lidí, tak jeden chybí. A to je Sochy, omlouvám se.

Pád: Pavel T. poklekl při překonávání potůčku, ostatní se báli lehnou si do bahna

Defekt: nikdo

Trackmaker: Vítek S.

GPS: má někdo?

Komentář: Měli jsme podobné počasí jako minule. V předešlých dnech pršelo, během dne taky a i těsně před vyjížďkou a déšť hrozil i během vyjížďky. Jako nejvhodnější – nejsusší směr byl vyhodnocen severovýchod. Minulá vyjížďka byla od šesti do půl desáté a my jsme navázali tam, kde jsme o týden dřív skončili a pokračovali dále po směru hodinových ručiček od devíti do čtvrt na dvě. Ještě dva deštivé úterky a objedeme celé Budějice. Po cestě jsme si užili hajlajty – traverz pod kolejemi mezi Hlubokou a Hosínem, výhled nad Hosínem, Borecká rokle, …. Adrenalin nám zvedal zejména kluzký povrch a provoz na trati Budějovice – Praha, do kterého jsme se omylem připletli. Větráku, nešlo by troubit trochu víc potichu? Na závěr bylo v plánu jet ještě z Červeného Újezdce na Vávru, ale už se nám krátil čas a tenhle úsek, jak všichni víme, je bahnitý i za suchého léta, tak jsem to obrátili do klubovny. Půlka Mojského lesa je vykácená a zbytek lehnul větrem, takže už se nejezdí lesem, ale spíš po holinách. Pořád je to stále samá šotolina, ale kde byla pěšinka, je teď rozvoraná cesta od traktorů. Bajkově ještě méně přívětivé než dosud. Jen jsou tam teď docela pěkné výhledy do kraje :).

Až do hospody nás tradičně dorazilo méně, ale byli jsme doplněni Větrákem a předsedou – ten se trochu durdil, že sme mu nereagovali na viber, že má zpoždění a nedali mu vědět kam se jede. V rámci startovní horečky bohužel už nikdo viber nečetl, tak si dal vyjížďku sólo. Vlastně nevíme co nám v hospodě chtěl, protože přišel, ani si nesednul a zase odešel. Jediné rozumné vysvětlení je, že potřeboval zabít čas, aby pak mohl říct, že na dopsání reportu z noční vyjížďky nemá čas :). A ještě jedna zajímavá věc se udála. Když jsme se všichni zvedali k odchodu, tak Bivoj se Zdenálem, že ještě posedí. Přece jen to mají nejdál, tak se asi museli vzájemně politovat a na odchod se víc připravit. K jejich cti musím dosvědčit, že byli výjimečně zodpovědní. Než aby si zraňovali centrum rovnováhy dalšíma pivama, tak pili nealko!! Když Zdenda v půl jedenácté přijat objednávku na dvě nealka, tak měl tak překvapený výraz, jaký jsem u něj ještě neviděl 🙂

bajku zdar V.

NO: Pivo neprospívá tréninku a postavě, ale jeho užíváním se řada věcí vyřeší.

Trasa: 42 km, Malák, modrá do Roudného, pod Heřmaň k rechlím, Plav, přes dálnici po koněspřežce Na Doly, děcák Boršov, Březí, podél Vltavy, pomník letce, Černej Dub, dvůr Koroseky, kolečko u Lipí, Kaliště, „trailík“ v Boru, pumptrack na Máji a dom

Výškové metry: 546 m

Účast: A: Ondra, Bivoj, Přema, Hony, Pavel Tíkal, Vítek, Míra Doležel, Aleš, Kory, Zdenál, Jirka Zibura, Venca, Petr Šikl, Eri, Koubič, Víťa Kořínek, Kocour, Honza Mašek, Honza D., Míra Dvořák, Tonda, Vláďa

Pád: nikdo

Defekt: Petr Šikl double impact – jednou řetěz přetrhl a jednou ho zarval za kazetu – býčí síla! Eri – kdo dofukuje bezdušáky, má ho tam 🙂

Trackmaker: Ondra

GPS: https://www.sports-tracker.com/workout/honymari/5cdb030be883bf176fd7a844

Komentář:

… a na ní se zélená a na ní se zélenáá travička, když se jel po ní jedenkrát …

 jedenkrát ne, po cestičkách této úterní vyjíždky sme jeli už stokrát. Vlastně každou vyjížďku vyburcovaní na začátku nebo utahaní na konci. Hrozící déšť nás totiž nepustil do větší dálek, potřebovali jsme mít možnost prchnou do hospody, kdyby sme promokli. A tak nás Ondra motal kolem komína, a my za ním táhly jak ty jeho krysy a byl to bajk, dobrý jako kdysi. Opět jsme se přesvědčili, že i na dohled krajskému městu je překvapivě pěkný bajkový terén a i stokrát jetá pěšinka dokáže potěšit – sjezd od Heřmaně k Malši a traverz k Plavu, pěšinka kolem kolejí u Kameňáku, …  a také prověřit. Známé úseky by se dali zařadit do budějcké bajkové maturity – lávka cestou do Roudného, výjezd k pilotovi, … Prostě to nebyla znouzecnost, ale rodinné stříbro. Slibované trejlíky v Boru se sice nedostavili – prý jsem chtěli, ale netrefili 🙂 – ale nakonec jsem na Máji trefili nejen pomník Rudoarmějcům (podle pamětníků to prý za komančů vypadalo jinak) ale také bikepark, kde jsme se dorazili.

Jako už mnohokrát nám ale počasí přálo a pršet začalo až na dvorku u Zdendy. Zmokli tedy jen ti, co klubovnu opustili předčasně – po desáté už nepršelo 🙂 .

bajku zdar V.

NO: