Rubriky
Říjen 2020
Po Út St Čt So Ne
« Zář    
 1234
567891011
12131415161718
19202122232425
262728293031  

Trasa: 50 km podle mapy.cz, Vidov, Nová Ves, Lomec, Sedlo, Polžov, Ločenice, výhled od vodojemu nad Sv. Jánem, Římov, Doudleby, Plav, Vidov

Výškové metry: 567 m podle Sportstrackera a 560 m podle mapy.cz

Účast: Víťa S., Hony, Přema, Míra D., Dan D., Venca D., Zdeny, Duby, Stanley

Béčko: Kocour, Vráťa, Vláďa, Honza D., Honza A.

Pád: Venca D.

Defekt: asi nikdo

Trackmaker: Vítek S.

GPS:  www.sports-tracker.comtrasa v mapy.cz

Komentář: Původně jsem si myslel na delší trasu až k mostu přes Malši u Pořešína a zpět top bajkovou modrou TZ. Vypadalo to ale na déšť a jelikož je tato trasa i za dobrého počasí  na hraně dojezdnosti, tak z toho vyšla kratší, poměrně jezdivá, trasa přes Svatý Ján. V rámci urychlení jsme vynechali i Todeňskou horu, kde jsme lotos už beztak byli. Nakonec jsme nezmokli, ale přesto jsme byli zvlhlí všichni od louží, někdo i víc, a poslední ránu jsme dostali v hospodě. Na trase totiž čekalo několik záludností:

  • na Vencu D. při nájezdu na „suchý“ brod přes Malši u Doudleb. Časté deště zvedly hladinu tak, že na betonové lávce bylo několik centimetrů vody. Nakonec jsme si řekli, že to opatrně přejdeme za cenu mokra v botách, nechtělo se nám to objíždět horem po modré TZ. Všichni jsme tedy pokorně slezli až na Vencu, který do toho šel hrdinně, ale bohužel neúspěšně. Navíc při nájezdu proud odplavil štěrk, takže na lávku tam byl schod, kde se Venca zadrhnul a pád spojil s koupelí. 
  • na Zdenyho, který jako vůdce smečky na křižovatkách, kde jezdíme 20 krát za rok a pořád stejně, se znalostí kam jedeme, tvrdošíjně odbočoval doprava, když správně to bylo doleva. Poprvé mě to překvapilo, podruhé pobavilo, potřetí už nestačily ani výmluvy, že je tady náplava 🙂
  • na Dana D., juniora kterému technicky nikdo z nás nestačí, nově namontované nášlapy – na platformách by sjezdy na krev dával, ale v nášlapech se bál a raději vedl, navíc bylo potřeba vícekrát utahovat … no každý to známe
  • na nás všechny na Maláku závlahový systém fotbalového hřiště, který se jednou za čas pootočil a řádně nám zkropil kola.
  • na nás všechny na Maláku rvačka s konkurenčním cyklokroužkem – na Maláku se objevil krásný nerezový stojan na kola, kde se kola věší za sedlo. Je na něm cedulka „rezervováno pro cyklokroužek“. To my pochopitelně jsme, tak jsme neváhali a poté, co nám kola zkropil závlahový systém, jsme stojan obsadili. Po chvíli se objevil konkurenční cyklokroužek, který si tam stojan instaloval pro sebe, a dožadoval se jeho uvolnění. V početní převaze jsme byli, posílilo nás i běčko, tak bysme ho asi uhájili, ale na rvačku nakonec nedošlo. Cyklokroužek je Větrák (kterému se tam kolo jako jedinému překvapivě nevejde) a jeho silniční parta.

Bajku zdar V.

 

Trasa: 42 km, meťák, Boršov, motanice nad kempem, k řece a od řeky, Jamné, Vrábče, Koroseky, Dvůr Koroseky, Kvítkovice, vysílač u Dubného, Třebín a domů

Výškové metry: 638 m

Účast: Ondra, Aleš, Víťa S., Venouš, Hony, Bivoj, Honza L., Marek L., Zdenál, Majkl, Petr P., Ondra M., Přema, Míra D., Vráťa, Honza D., 

Pád: Přema

Defekt: Honza – trník ostružiník

Trackmaker: Majkl

GPS: https://www.sports-tracker.com/workout/honymari/5f4e8ea3cdc7de1d6795c0d3

Komentář: Počasí zhatilo Majkův plán s Chrášťany, ale k žádosti se nedal od trasování odradit a uznal, že má více pokladů ve svém košíčku a že by dokázal trasovat i jinam. Krom Lhenické oblasti 🙂 je Majklovo rodinným stříbrem Vrábečsko a tak bylo jasné co a jak. Já mám varianty téhle etapy moc rád a Majk se poctivě snaží tu přidat, tu ubrat, obrátit směr či alespoň drobet zabloudit 🙂 , takže se ani znalí nenudili a méně znalí přiznali, že se moc neorientovali. A tak to má být. V ostružiní ke mě dorazilo i žihadlo, že má Majk zřejmě mojí školu, ale tohle já beru jako pochvalu, chcem pestrost, chcem se toulat a polomy po kůrovci opravdu trasérovi při orientaci nepomáhají. Tak snad jen výtka za opakovanou nedisciplinovanost na téma „Nezmar“, která tentokrát nemíří k lenochům sestěhovaným do ghetta Rožnov. Hoši, ona ta kmenová hospoda má nějakou funkci a význam, musím to psát furt dokola? Po osm let, co jsem bydlel na kopci v Hodějicích, mě ani jednou nenapadlo zastavit v HoSportu – a že by bylo možno kam dát kola a pít s výhledem na CB – i letadla z tohoto směru přistávají 😉 Víte proč?

O.

NO: Edukace navazuje na aktuální téma covid/karanténa, neb proběhla debata, ve které někteří přispěvatelé mínili, že se jí a doprovodným jevům (nemocenská se sníženým příjmem) nejde ubránit dovolenou a „nikdo se tě neptá a nepomůže ti ani když si před tím vezmeš dovo“. Kopíruji sdělení Ministerstva práce a sociálních věcí, ze kterého vyjímám:

Nařízená karanténa a čerpání dovolené
Zaměstnavatel nemůže nařídit zaměstnanci čerpání dovolené na dobu karantény, ledaže o to zaměstnanec požádá. Pokud zaměstnanec začal čerpat dovolenou před tím, než mu byla nařízena karanténa, nařízením karantény se dovolená nepřerušuje (viz § 219 odst. 1 zákoníku práce, kde mezi důvody, pro které se dovolená přerušuje, karanténa není uvedena). 

https://www.mpsv.cz/documents/20142/1248138/12_03_2020+TZ+-+Koronavirus+a+pracovn%C4%9Bpr%C3%A1vn%C3%AD+souvislosti.pdf/9a000de5-8f70-b3d9-8f16-b1e256a64bcd

Čili hoši, pokud na tom nejste jako Ondra M. („Kdo má peněz dost, ten si dovolenou brát nepotřebuje!“ 🙂 ) tak je řešením se dovolenou vyhnout nemocenské (při karanténě). Hochům podnikatelům a živnostníkům se za toto pro ně zcela zbytečné okénko omlouvám 🙂

Kam na jarní výjezdní zasedání? Tahle otázka rezonovala ve vzduchu již delší dobu, ale rozhodnutí ne a ne padnout. Na 4-té vyjížďce, kdy áčko si odskočilo na soustředění za sluníčkem na Malorku😊, nás zůstala minipartička (4 kusy) v hospodě Septim na Pohůrce. Samozřejmě padla i otázka na VZ, diskuze k termínu a místu. Padlo několik návrhů. Já jsem navrhl Krušné hory – Klínovec, kde jsem vyzkoušel místní traily na loňské dovolené. Jakmile padl tento návrh, tak jsme u něj zůstali a já byl direktivně určen za pořadatele. V termínu 21.-23.6. jsme se setkali na Božím Daru.

 

Jirka Zibura dorazil ze služební cesty v Německu o něco dříve, nezaváhal a vyrazil se projet na Klínovecké tratě. Při našem příjezdu už s nadšením hlásil, že je to super. Dali jsme večeři. Mezitím dojeli ostatní účastníci a rozjela se zábava. Kolem desáté, kdy jsme byli v nejlepším, nám slečny za barem oznámili jsme unavené a budem končit. Nakonec jsme je ukecali. Natočili nám několik džbánků piva a přesunuli nás do herny. S občerstvením k pivu to byla bída. Podle slečen je týden před hlavní sezónou a šéf ještě nic bohužel nenakoupil.

 

Ale k samotnému ježdění. Na pátek jsme rozhodli, že jsme někteří z nás ochotni strávit celý den jen na trailech (Trailpark Klínovec)

Cestou na Klínovec jsme se rozdělili na skupinu (já, Zdeny, Bivoj a Míra), která s heslem „dnes ani metr do kopce nepojedem“, sjela dolů po žluté k lanovce. Koupili jsme celodenní jízdenky a zábava mohla začít. Ještě jsme se zdrželi v půjčovně. Bivoj s Mírou si chtěli vyzkoušet celopéra. Druhá skupina to odjela do kopce přes Klínovec a poté sjela po trailech k lanovce. Dole jsme se zase rozdělili. Někdo si udělal výlet po okolí. Jiní si několikrát sjeli traily a pak na výlet. A další si to dávali nahoru a dolů vlastní silou. Mimochodem výjezd nahoru na Klínovec je o 500 výškových metrech na vzdálenosti ca. 5km. Jirko a Hony smekáme před Vámi. Vydrželo jim to celý den. Zpět k trailům. Na výběr je několik tras od modré nejlehčí, přes červenou a černou až po downhillovou. Začali jsme od modré, která je sice dlouhá (10km) i zábavná, ale většinu dne jsme trávili na červené. Ta je o něco kratší (8km), ale ještě o něco zábavnější. Vyzkoušeli jsme i černou. S hardtailem už to není taková zábava, ale ještě je s naší hlavou sjízdná. Výhoda fulla je již značná. Na downhillovou trať si troufl jen někdo a místy si i užíval. Je to náročné a je třeba už lepší stroj. Po poledni dojel i Vítek, kterého zdržel v Budějcích kontrolní den na Mánesovce (zatracení úředníci si nemohli vybrat lepší termín). Zastihl nás v dobré náladě po několikátém sjezdu. S nadšením jsme mu hlásili, jak je to super. Vítek se po prvním sjezdu rozzářil také a vydrželo mu to až do konce. Záznam ze Zdenálova garminu mluví za vše (105km a převýšení 5300m). Záznam ve tvaru pily. Samozřejmě se nám nevyhnuli ani časté defekty. Poslední defekt utrpěl Míra, kdy s půjčeným kolem bez výbavy na opravu, musel sjíždět půl trasy na prázdném kole. Každý z nás si ten den prožil po svém a myslím, že i s velkým uspokojením. Večer proběhla večeře ve vedlejší hospodě a nakonec jsme po zavíračce skončili v místním pajzlu, kam ještě zákaz kouření nedošel. Zato výčepní byl super. Došlo i na to, že Míra se chytl jako DJ.

 

Sobotní výjezdem jsme již opustili Klínovec a vydali se za poznáváním okolí. Hony si ještě před snídaní vyběhl do Německa na východ slunce. Celodenní ježdění do kopce a z kopce ho málo unavilo😊. Já s Vítkem jsme dopředu každý připravili svoji trasu. Naše trasa se z velké části shodovala. Jeli jsme směrem na Rolavu (stará továrna na cín), kterou proslavila scéna ze seriálu Rapl. Tento seriál nás provázel během celé vyjížďky (Pivo Rapl, chaloupka kde Rapl bydlel, továrna na cín..). Začátek byl po Ježíškově cestě na rozhýbání. Dojeli jsme k Blatenskému příkopu a podél něj až na Blatenský vrch. Podél příkopu začala drsná bajkeřina, která některé z nás budila ve snu ještě několik dní. Z jedné strany příkop. Z druhé strany mladé smrčky, které místy zasahovaly až do příkopu a snažily se nás dostat do příkopu. Někoho dostaly až za příkop. A to nejhorší mezi tím. Jeden kořen za druhým. Kocour s Víčkem to vzdali a dojeli na Blatenský vrch po silnici, kde na nás počkali.  Zbytek mužstva se nevzdával a pomalu postupoval vpřed. V polovině cesty k Blatenskému vrchu jsme potkali v Rýžovně pivovar Rapl. Pivo tam sice ještě nevařili, ale z pípy už uvařené jinde a dovezené teklo. Museli jsme se na druhou polovinu povzbudit. Čepovala tam slečna, kterou jsme den před tím potkávali na trailech se slušnou výbavou. Jezdila i downhillovou trať. Petr Podhola se s ní o tom bavil a doporučila mu se na tu trať pustit s minimálně 160mm zdvihama. To naše kola zdaleka nedosahovala ☹. Mezitím už Kocour volal, kde se couráme. Ale náš postup nebyl o nic rychlejší. Na Blatenský vrch jsme dorazili po 2hod. jízdě a 14-ti km vysilující jízdy. Další postup byl tak rychlý, že jsme ujeli Kocourovi a potkali ho až v hospodě v Perninku při návratu. K továrně na Rolavě jsme dojeli po asfaltě a šotolině. Tam nás čekalo trochu zpestření v podobě mladé odhalené slečny, která se tu fotila ještě s dalšími dost zvláštně oblečenými postavami. Cestu nazpátek jsme absolvovali po náročné a pěkné červené směrem přes Pernink. Dojeli jsme tam těsně předtím, než začalo pršet. Další dvě hodiny jsme tam strávili. Platili jsme asi na třikrát, protože déšť nás nechtěl pustit dál. Zbytek trasy přes Plešivec jsme už vzhledem k času a počasí vzdali. Cestou se ale vyčasilo a my se ještě zastavili na venkovním posezení u pivovaru Rapl.

sobotní trasa

 

Nedělní výjezdem jsme jeli přes v sobotu vynechaný Plešivec. Někteří ho už měli za sebou z pátečního výletu. Nahoře proběhla debata o variantách dalšího postupu. Nakonec jsme určili trasu po modré a zelené přes Lípu a dále na Mariánskou. Sjezd po kamenné cestě z Plešivce způsobil pád tří borců v jeden okamžik, ale každý v jiném místě. Bylo to bez následků. Postupně se z mužstva oddělovali jednotlivci, tak jak potřebovali dojet domů. Skupina, která nikam nechvátala si určila za další cíl Popovský kříž (vyhlídka na Jáchymov a do kraje). Podle mapy to vypadalo na podle Vítka „fun cestu“, ale skutečnost byla šotolinová cesta. Další cesta po žluté už byla zajímavější. Na té jsme se však dále roztrhali. Hony chvátal do Budějc a Mírovo střevní problémy nás zdrželi. Poslední trojice (já, Míra a Vítek) jsme dojeli v klidu pod Klínovec k lanovce. Cestou jsme ještě potkali Koryho. Ten si dal výjezd na Klínovec vlastními silami v rámci tréninku. My, co už jsme se silami byli na štíru jsme dali za vděk lanovce. Aspoň jsme si užili sjezd do Božího Daru a tím skončilo naše uspokojení v Krušných horách.

nedělní trasa (na Klínovec se jelo lanovkou, ale mapy.cz mi to tam nedovolí trasovat 🙂 )

 

Pavel Tíkal

Pod organizací Eriho jsme se vypravili do Sušice. Jednou už jsme tam na VZ byli, ale lokalita je to dobrá, skoro domovská, bajku přívětivá, a i když byla vybrána trochu z nouze na poslední chvíli tak byly na programu výrazné bajkové zážitky. 

Já byl jen v pátek přes den, ale i tak jsem byl nadšen. Nakombinovali jsme Javornické okruhy a Sušické traily.

Páteční trasa

V paměti mě zůstalo:

  • výjezd ze Sušice ke Kalichu a dál na Sedlo, na Sedle blbnutí přes skalky a nádherný enduro sjezd směrem na Kašperk
  • Borový sjezd k Anínu
  • mnou ojebané stoupání do Kašperských hor, následné čekání na silnější bajkery v cukrárně (a venku hrozná zima)
  • hlasování pod Královským kamenem. Nakonec všichni pochopili, že na pozdní oběd v Jarovníku už není čas a jelo se bez oběda náročnou trasou Javornického Pazdřivce zpátky na Sedlo.
  • Pavla Tíkala prasklý rám – dostal se do Kašperských hor, kde čekal na záchranu autem
  • ze Sedla do Sušice jsme jeli traily EPONA, ROCKY a MORRIGAN a i přes únavu to bylo parádní.

O sobotě vím jen z vyprávění, doplní někdo?

 

zdar V.

 

 

Lokalitu a organizaci zajišťoval Majkl.

Ve čtvrtek po příjezdu jsme stihli ještě pár drinků.

Páteční etapa byla deštivá, ale podařená, s obědem v Černošíně, zakončená posezením v pivovaru Chodová Planá. Do Mariánských Lázní jsme se potom svezli vlakem.

páteční etapa

V sobotu myslím pršelo míň, oběd jsme si dali v Krásně, i na rozhledně jsme byli.

sobotní etapa

 

Večírek byl intenzivní, tak ani moc nevadilo, že v neděli pršelo a na kolo jsme se nedostali. Pobyt jsme zakončili kávičkou, zákuskem a procházkou po okolí.

Jestli máte někdo fotky, nebo dokonce vzpomínky (například na výměnu drezů s VK Senohraby 🙂 ) , tak pošlete, zveřejním

 

zdar V.

 

A je to zde! Desátý jubilejní ročník. Nelze než volat: vivat, sláva a hurá – my všichni jsme tím důvodem, proč se příští rok načne nová dekáda. A protože hledíme spíše do budoucnosti, uvedu jen čtyři nejdůležitější statistiky.

1) Alespoň jednoho kompletního ročníku se zúčastnilo 18 borců.

2) Pilníkem jsem já, neboť jsem nechyběl nikdy 🙂 Druhý je Aleš s devíti účastmi a o třetí místo se dělí se sedmi účastmi Zdenál, Eri a Hony

3) Ač si to člověk sám od sebe nevybaví, za všech 30 etap nedošlo k žádnému závažnějšímu zranění a nikdy jsme nepotřebovali pomoc vyškoleného zdravotnického personálu. To je myslím opravdu na jedničku.

4) Dal jsem si tu práci a dle svého papírového notýsku (já vám dám garminy, sporttrackery, endomonda, stravy a tak podobně!) jsem zjistil, že celkem náš pelotónek najel 4.638 km, tedy průměrná délka etapy činí 155 km.

Na příští rok jsem si říkal, že by mohlo proběhnout hlasování o nejlepším zasedání a toto si zopakovat – budete osloveni!

Personální statistika 10 ročníku výjezdního zasedání: Ondra, Aleš, Eri, Hony, Zdenál, Džony, Honza, Duby, Majk, Bivoj, Jirka, Tauby, Víťa, na dva dny Ondra M., a den a půl Petr P. a jeden den Filip a Hagen (číslo 17, hmm)

Pátek:  165 km, 3.241 v.m.

GPS: https://mapy.cz/s/fokobozeso

Letošní ročník se vymykal snad ve všem ročníkům předchozím. Po prvně jsem dal trasérské veslo z ruky a kormidloval Džony. Poprvé jsme dojeli na místo spaní autem a poprvé jsme ani jeden den nemuseli řešit převoz základních věcí na zádech. A žádná změna nebyla na škodu. Se znalcem šumavských hvozdů jsme byli dohodnuti, že nás protáhne po silničkách, které bychom z mapy nevykoukali. A taky že ne. V pátek byla naplánovaná česká strana Šumavy a orientačně jsem se chytal tak říkajíc „občas“. Např. při ceduli Kašperské hory 🙂 Výlet za hnusného počasí (who cares?) Džony vyšperkoval liduprázdnou dětskou prdýlkou okolo Boubína s premiérou přelézání ohrady obory v karbonových tretrách, obědem v „řízkové restauraci“ U Cháti (samotný název napovídá o charakteru zařízení více, než honosný termín: řízková restaurace), kam jak poznamenal Eri, Džony jistě nebere slečinky na rande ;-), tahákem silničního krále Šumavy stoupáním na Šimanov (které jsme si k Džonyho překvapení vymínili a dobrovolně trasu protáhli a ztížili!), kteréžto stoupání bledlo před poslední lahůdkou dne – stoupáním kolem Pěnivého potoku, nevím jestli vhodně zařazeného na konci dne, chi chi. Legenda začala už samotným upozorněním, že tam je teda vlastně zakázanej vstup a to nejen na kole, ale i pěšky, ale že to prej neva. Tak jsme si i značek opakující Džonyho upozornění nevšímali a začali bušit. Já, ač zabudován tak nějak v polovině výkonnostního pole, jsem trpěl tedy extrémě, procentuální stoupání po docela dlouho dobu ukazovalo nějaký nesmyslný cifry 😉 a ke konci to šlo už jen ze sedla. Asi jsem ale netrpěl sám, neb skupina kolem mě se začala dělit o poslední zbytky tyčinek a ládovat se a když Peťovi zazvonil telefon, prostě ho vzít musel 😉 Nejvíce mě pobavil Víťa, který bez výmluv na telefonát přiznal opakované stavění, které měl naplánované asi po 500 metrech (od sloupu ke sloupu) avšak i za této strategie párkrát podváděl 🙂

Sobota: 136 km, 2.192 v.m.

GPS: https://mapy.cz/s/mujamukutu

Sobota byla zvolena Džonym jako ukázka kontrastu mezi částí hor, kde lidé vždy volně žili a tvořili „kulturní krajinu“, tedy Bavorskem, a českou stranou, která byla pod pokličkou 40 let a nyní se jí již, dík zachovalé přírodě, osudu kulturní krajiny ve větším rozmachu také zřejmě nedostane. A rozdíl to byl opravdu velký, pořád ta samá Šumava, ale úplně jiná. Za mě však musím říct, že se mi styl „šervůd“ prostě líbí víc. Den jsme si ale (opět hnusnému počasí navzdory) užili náramně, vlastně se jen den starý příběh „nahoru dolů“ odehrával na širších silnicích. A jestli jsem se v pátek orientačně chytnul jen občas, v sobotu jsem na chytnutí čekal až do přejetí hranic zpět do Čech 🙂 Výlet jsem též ošperkoval prý efektním představením na provizorním překlenutí z podlážek na staveništi silničního mostu, kde jsem neslezl jako všichni ostatní a s výkřiky „gravel, gravel“ se jal překonávat staveniště v sedle a ouha, rozestup prkének na podlážce byl větší než mých 25 mm pláště. Frontflip no hand naštěstí skončil téměř bez následků a tak se mi mohli chlapci v klidu vysmívat nejen po celý čas obědu ve velmi svérázném Bavorském pivovaru (dialektu místní obsluhy opravdu NEŠLO porozumět), ale i při večerním posezení, zvlášť při debatě, zda šlo o smůlu smůlovatou, či mojí debilitu (zastával jsem variantu č. 1).

Neděle: 61 km, 1.013 v.m.

GPS: https://mapy.cz/s/gudeladefu

Neděle byla naplánována jen jako 60 kilometrové vytočení únavy, ale kdeže! Ráno jsme obhlédli důkladně Hagenovo oře Lightweight za cenu, kterou se stydím napsat a který jak už název napovídá, příliš neváží – rozhodně o dost méně než povolený limit UCI 6,8 kg… Byla to také premiérová jízda onoho stroje a ukázalo se, že bude muset Hagen ještě drobet ladit mouchy 🙂 a hlavně změnit v Praze mechanika, neb obrácené nasazení brzd s možností vyskočení špalíků při sjezdu, které způsobí absenci možnosti kolo rychlostně regulovat, k úvaze o mechanikových kvalitách minimálně vybízí. Vrcholem dne byl Javorník a Churáňov, takže jsme se jako již oba předešlé dny snažili sesadit Eriho z vrchařského trůnu, leč snaha je to (prozatím?) marná a aby toho nebylo dost, ponížil nás ještě jízdou na kole i domů (což je ale vlastně skoro jenom z kopce, takže žádná nedosažitelná meta, muhehe). Já přijel autem do prázdného bytu a řekl jsem si, že se juknu v klidu na telku, což se splnilo jen co do klidu, neb při dvouhodinovém spánku jsem z telky mnoho neměl.

Resumé: Ještě jednou poděkování míří k Džonymu za vymazlené trasy, vzorně provedenou border kolii (neděli Ti už Víťa odpustil!), což bylo oceněno na závěr dokonce potleskem, při kterém se Džonymu zpotily oči od slz. Džony věda, že mě se za 9 ročníků trasování a všeho zařizování potlesku nedostalo, mě objal a řekl, že měl toho nejlepšího učitele. Už jen proto, že vím, že to není pravdivé tvrzení, se zpotily oči od slz zas mě 🙂

Trasa: 52 km, pravý břeh Vltavy na Hlubokou, kolem Poněšické obory ke kolejím, chatová osada na Libochově, Vitínské mohyly, kolem Poněšické obory do Vlkova, po Kozlovském potoce až k Hněvkovické přehradě, potláčám bajk po stopách motoenduro jezdcích, snaha o nalezení Jeleního skoku (a možné že i nalezení), AMU, Hluboká a pravej břeh Vltavy dom

Výškové metry: 526 m

Účast: Ondra, Aleš, Víťa S., Venouš, Hony, Eri, Bivoj, Sochy, Koubič, Honza L., Marek L., Jirka Z., Duby, Víťa K., Zdenál, Kocour, Vráťa, Vláďa, Honza D., Honza M., Honza A. a jako sólista s individuálním programem se na nás na AMU přijel kouknout Majkl,

Pád: nikdo

Defekt: no zřejmě také nikdo, případně Majk, pokud vedení spolku přehodnotí mé závěry o jeho účasti

Trackmaker: Ondra

GPS: https://mapy.cz/s/lanujohude

Komentář: Opravdu mě nebaví jezdit furt to samý a mám opravdu zájem abychom se v každém roce koukli téměř všude, kde se dá. Letos tedy stále očekávám Hosínskou zákolejku (kde termín „potláčám bajk“ dostává opravdový rozměr), Pulmon atp. No a Poněšická obora letos ještě nebyla. Navíc si nemohu pomoci, ale já to tam mám prostě rád. Abych však nepodlehl sebeklamu ze selektivní paměti, přečetl jsem si některé starší reporty z těch míst a zaujala mě tam zapsaná hodnocení: např: „anální výprask“, či Eriho skrz zuby ceděné: „Nevím kolik let tohle ještě vydržím!“ (mimochodem se zohledněním datace citátu, jsi to „zatím“ Eri vydržel už 5 let…). Celkem vzato, bylo mi jasné, že destinaci nemá na startu cenu příliš rozebírat, ale zároveň opravdu CHCI aby se to lidem líbilo a tak jsem v průběhu roku učinil několik pěších korekcí trasy, abych zohlednil polom z roku 2019 a vynechal úsek toho největšího análního výprasku Chotýčany nádraží – Na Libochové (pamatujete?) Počas cesty jsem se plácal imaginárně po ramenou, jak jsem kořenů ubral, polom objel a vzal nás na místa kam jezdíme jen tak jednou za dva až tři roky. A? Všichni s úsměvy s výjimkou Honzy. Je zajímavé, že když vynechám všechna sprostá slova, věty jsou méně srozumitelné (základní sdělení o negativních pocitech však vysledovat lze). Cituji: „To je do …. vopravdu na ….“ „Proč já tady do …. vlastně ….. vůbec jsem?“ „Ta da da da dá (slovní simulace cyklo jízdy na kořenech doprovázená názorným třesem rukou), …. (2 různé výrazy).  „….. (sloveso), fakt.“ Dokonce i Eri měl potřebu mi říci, že on ho nepoňoukal, že jemu samotnýmu to dneska, na to jaký je to jindy, prej příjde docela v pohodě (asi pochvala, hehe). Tedy shrnuto, pravidelný tréningem se všichni zocelujem a snad časem zocelí i dlouho absentující Honza. 

O.

P.s. A Jelení skok? Skutečně jsme zde nebyli poprvé, skutečně to umím trefit a skutečně jsme neviděli to, co jsem sliboval. Kříž nad řekou na krásné skále. A to jsme zkoušeli i pěšky své (no dobře mé) orientační chyby napravit. Osobně jsem přesvědčen, že správně bylo druhé místo, které však padlým stromem bylo natolik znetvořeno, že nešlo poznat. Navíc když strom zřejmě srazil i onen kříž. Budu se tam muset vypravit a záhadu v poklidu rozluštit. Zatím můžete rozkliknout galerii v mapách abyste zvěděli, co jsme chtěl, abychom viděli. Vzlyk. 

https://mapy.cz/s/gejopecume

 

Trasa: 35 km, Čína, kolem Škodovky na Rudolfov, Adamov, Baba, Jivno, Mrhal, moty moty, Hlincovka, Dubičák, Dobrá voda a dom

Výškové metry: 496 m

Účast: Ondra, Aleš, Víťa S., Venouš, Přema, Hony, Eri, Bivoj, Míra Doležel, Sochy, Majk, Koubič, Martin Kubásek, Kocour, Vráťa, Vláďa, Honza D.

Pád: Aleš (přes strom), Míra (na kořínkách), Ondra (zpět z kopce po nepřekonání hrany)

Defekt: Chtěl jsem napsat Alešovi defekt za roztrhlej zip u dresu (roztrhl ho mocným nádechem při pokusu o výjezd), ale Víťa to označil za přehnanou přísnost a tak tedy nikdo

Trackmaker: Hony

GPS: https://mapy.cz/s/karagagoto

Komentář: Po klasické odpolední průtrži všech stavidel na obloze a se zohledněním, že se Eri chystá na víkendový příběh: „Jede jede mašinka, 450 kilometrů se jí kouří z komínka“, nikdo nechtěl na Kleť a všichni byli rádi, že se jen blblo kolem Rudolfova. Dokonce Hony dovolil i na hrázi rybníku Jarval zastavit a zkoušet opakované pokusy o výjezd zdejšího prďáku od hráze. Někteří nezkoušeli, někteří dali, někteří nedali, někteří trhali zipy, někteří padali, všichni se bavili. Je hezké mít pohodičku 🙂

O.

P.s. Při vyjasňování kudy pojedeme na Hlincovce, jsem byl přesvědčen o jiné cestě neologismem: pojedem tudy, tudy je to terénějští (snad asi tak to bylo). Termín se zalíbil natolik, že když jsem uvízl po náby bahně v potoce, bylo již nové přídavné jméno podrobeno stupňování: „Tudy je to asi nejterénější, co?“ Tak uvidíme jak se to chytne, chi, chi.

NO: A že odhadnete, o čem bude okénko? Neologismus 🙂

Neologismus je nevžitý, neustálený tvar, nové slovo, popř. jeho nové užití nebo jiná nová jednotka v jazyce vzniklá, resp. vznikající, popř. do něj převzatá odjinud z potřeby pojmenovat něco nového (např. grant, folkař, boxerky, smajlík), z důvodu strukturních (např. parník: paroloď) apod., novotvar. Například výraz „neologismus“ po určitou dobu bylo tedy také neologismem. Druhou možností je snaha ozvláštnit jazyk, použít vlastní a originální výraz, který ještě nikdo nikdy nepoužil. Nejčastěji je tato tendence prosazována v umělecké literatuře, více v poezii.

Neologismy jsou relativně nová slova, která většina mluvčích ještě nepokládá za součást běžné slovní zásoby, případně jim nerozumí a pociťuje je jako nová. Tento příznak novosti mohou časem ztratit, pokud se běžně používají a jejich význam je znám většině mluvčích. Stávají se neutrální a platnou součástí lexikálního systému (např. sjetina, zviditelnit). Proces začleňování nových slov může být různě rychlý; některá nová slova v jazyce nezakotví vůbec a zaniknou.

A nebo by jazykověděc řekl, že to není neologismus, ale patvar (příště na téma definice slova patvar?)