5 června, 2018 | 
Author: Trasa: 60 km, červená kolem řeky do Zlatky, Granátník, modrá, žlutá na Kleť, sjezd na parkál, Vrábče zastávka, Záhorčice, kolem pilota do Boršova, úprk asfaltem do Šnyta
Výškové metry: 1119 m
Účast: Pavel Tíkal, Aleš, Majkl, Petr Pokorný, Přema, Bivoj, Hony, Éros, Míra Doležel, Tonda, Kocour, Zdenál, Pavel Kosař, Ondra Míka
Pád: Eri
Defekt: nikdo
Trackmaker: Eri
GPS: www.sports-tracker.com mapy.cz
Komentář: Na Startu se očekávaně neobjevili loudalové Vítek s Petrem, ale ani Ondra, čímž se opět pěkně míchají karty o Pilníka. Stanley se vžívá do Loudání asi poctivě, protože se tak loudal, že byl naposled viděn ve Stromovce, tak snad jen Hony držel prapor, ale i ten nám asi chtěl ukázat, že bez Vítka-navigátora to nepůjde-ztratil se mezi Zlatkou a Modrým obrazem. Bylo to včera takové “houpavé” – asi jedno z nejvyšších úterních převýšení?, ale vše dobře jetelné (úplně poctivě-ne každému to ale chutnalo, že?), tak se nám rozplynuly i obavy trackmakera, zda na tu Kleť dojedem, když se nám začíná (u Granátníku) stmívat…ale dali jsme to, udělali pěknou vrcholovou fotku (přesně ve 20:00) a přesně ve 21:00 jsme už seděli na zahrádce Šnyt-good job, boys!
NO : citační okénko patří všem, kteří včerejší vyjíždku nebo i jen kus cesty vynechali, slezli, nebo obecně cokoliv v životě vynechávají.
Frekvence je důležitější než hloubka (paní B.N.,2018)
p.s. nejvíc inspirace člověk najde (někdy překvapivě) doma 😉
Další ročník Vrchařské koruny Jižních Čech jsme se opět rozhodli objet na jeden zátah. I tentokrát jsou vrcholy po celém kraji a jelikož jsme zvolili druhý prodloužený květnový víkend, tak na to máme s pondělní dovolenou a úterním svátkem 4 dny. Podle toho jsme naplánovali dojezd vlakem na start do Nové Pece, cestu po vrcholech po směru hodinových ručiček s cílem v Loučovicích a domu zase vlakem. Taky se tím vyhneme neoblíbenému přejezdu kolem Lipna. I tak to dá podle cykloserveru 515 km a 10.826 výškových metrů.
Pátek 4.5.2018 jsme vyrazili, nakonec jen ve dvou, Hony a já. Kdo letos byl s Honym na vyjížďce, tak asi ví, jak mi bylo. Naštěstí jsem se nenechal vyprovokovat a pečlivě držel loudací tempo. Co Hony vyjel, já vytlačil, ale lepší mít zraněné ego než nohy :). Po období sucha a brutální pylové sezóně, kdy se na vyjížďkách práší, že ani není vidět, celý čtvrtek prší. Což je dobrá zpráva, sice bude asi místy bahno, ale nebude se prášit! Ve čtvrtek se taky u Mříče srazili vlaky, takže nebylo jasné, jestli do Nové Pece vůbec něco pojede. Nakonec jsme se v pořádku dostali na start a v 18:15 vyrazili. Na rozjezd jsme si dali nekonečné stoupání na Třístoličník, převýšení 600 metrů. Na první Jihočeský vrchol jedeme stylově přes Rakousko a Německo a až na krátký úsek to celé vyjedeme po šotolinách. Sjezd volíme po asfaltu, blíží se večer a červená do Nového údolí bude asi hezká, ale určitě ne celá jetelná. Pod Stožeckou skálu dojedeme, ale ke kapli a dál na vrchol tlačíme a neseme na zádech. Výhled se soumrakem je parádní, celý hřeben Plechého a Třístoličníku jak na dlani. Nasadíme čelovky a jedem do Dobré. Odchylujeme se sice z trasy, ale máme zásadní důvod, míříme k Němečkovi! Příjemnější hospůdku asi neznám. A to ubytování … vzpomínky se vynořují :). Peřinami v loveckém apartmá nepohrdneme, takže spacáky dnes nevybalíme. Ujeli jsme asi 40 km.
Sobota 5.5.2018. Ráno vstáváme brzy a míříme do Volar, kde snídáme na benzínce. Na Sněžnou jedeme po trase 100 mil, přes Arnoštov a Boletický vojenský prostor směr Miletínky. Cestou se, bohužel ne naposledy, vracím pro zapomenuté sluneční brýle. Stráže a Osule nás prověří, ale docela nám to jede, Husinec mineme, oběd u sámošky dáváme až ve Vlachově Březí. Žlutá dál na terén nevypadá a jede kolem silnice, tak se rozhodneme jet rovnou po silnici. Pro mě je to utrpení, nekonečný kopec, ale trochu nás to zrychlí. Při odbočení směr Věnec uděláme chybu a sjíždíme jinou cestou. Navíc jsou na ní polomy a při objíždění totálně zabloudíme v hustém lese, kde se prodíráme roštím. Místy ani nevíme kudy se vydat a světýlko na konci tunelu nikde. Nakonec natrefíme cestu pod Věncem, ale dlouho si neodpočineme, následuje Keltská cesta (Celtic Path) – takto vzletně někdo pojmenoval brutál výškrab přes kameny po stráni kam paří slunce. No alespoň sjezd si užijeme. Ze Čkyně jedeme po zelené přímo do Čestic, v cykloserveru zelená značka není, ale zdá se nám lepší. Těžko říct, přes kopec je to stejně. Kolem Hoslovického mlýna vyjedeme k rozhledně a tím máme podhůří Šumavy za sebou. Do Strakonic je to super dlouhý sjezd, krásné pěšinky borovým lesem. Ve Strakonicích potkáme podobně na těžko naložený pár, vlídně nás oslovují, ale s vidinou blížícího se večera (a piva) jim jen letmo odpovíme na pozdrav a jedeme dál. Zpětně mě to mrzí, byly to spřízněné duše, možná dokonce objížděly to, co my. Spaní naplánujeme kus dál v Sedlicích, kde tušíme hospodu. Najdeme dokonce dvě a naštěstí v jedné vaří. Dojídáme se za celý den, koukáme na hokej a lemtáme pivo. Na spaní dojedeme kus za ves do lesa. Spíme cca na 165 km trasy. Držíme se plánu 120 km na den.
Neděle 6.5.2018. Po ránu je to nádhera. Nebe bez mráčku, krajina osvětlená ranními paprsky a navíc to pěkně jede. Mužetický vrch a Hrad přejedeme raz dva a v Miroticích hledáme kde se občerstvit. Jediná možnost takhle v neděli po ránu je opět benzínka. Dál ke Zvíkovskému podhradí je to krásná cestička podél potoka. Trochu se obáváme červené značky okolo Vltavy. Tušíme, že to bude technicky náročné, zarostlé, těžko jetelné, ale srdnatě se do toho pouštíme. Do obce Vůsí to jde dobře, ale pak to začíná. Dost hledáme značku a když už ji najdeme tak je to podle očekávání roštím a dolů nejetelné nebo vokoule, nahoru tlačit nebo nést. Trochu zaváháme na prudkém srázu, ale plni optimismu důsledně držíme značku. Alespoň dokud nepřehlédneme, že odbočuje. Zjistíme to sice hned, ale vyškrábat se 20 metrů zpět stojí za to. Dál už správně, po kamenech, kde se nedá ani jít, sklesáme až k hladině Vltavy. Tak snad už to pojede … až opravíme defekt. S novu duší se to hned tlačí líp, ale radost nám kazí páreček, co jde proti nám. Že prý jestli víme, kam jdeme a jak to tam vypadá, upřímně nás litují. Nově nejde značka pěšinkami lesem, ale podél plotu nové obory, který jde rovně přes údolíčka potoků. Nejdříve opravíme znovu defekt a pak jdeme na to. Jízda po rovině, vo držku sklouzat dolů, s největším vypětím se vyškrábat nahoru, jízda po rovině, vo držku dolů …. takhle asi 5 krát až do totálního vyčerpání. Hrůza a pár kilometrů se plahočíme 2 hodiny. U Červené natrefíme 2 podobné bikery, stejně naložené (vybavené firmou Orgoň!!!), na podobném výletě, ve stejném psychickém a fyzickém stavu, co jdou proti. Setkání pojmeme jako skupinovou terapii a navzájem se vypovídáváme, co máme za sebou a co ty druhé ještě čeká. Optimistické to není. Doškrábeme se k Podolsku, kde se na benzínce občerstvujeme a naplánujeme zkratku po silnici. Ztratit další hodiny na podobném úseku se nám nechce a abychom stíhali spaní za Táborem, tak musíme zrychlit. Na trasu se napojujeme před vrchem Tábor, to už se i svezeme, dál přes rozhlednu u Radětic (s výhledem na obří kopice hnoje, kterou zemědělci navezli přímo pod ní) až k Lužnici. Na úsek až do Tábora se těším, a opravdu je to paráda. Technická pěšinka, takový singlík v délce 25 km. Sice je to dost náročné, pomalé, ale potěší to. Nakonec dojedeme podle plánu až do kempu u Knížecího rybníka u Zárybničné Lhoty. Jako už tradičně dojíždíme k večeru, takže z posezení na zahrádce (kterých celý den míjíme bez zastavení dost a dost … a dost se těšíme, že nás to večer taky čeká) není nic. Ale uvnitř máme vše, co potřebujeme. Hlad má velké oči, takže marinovaná žebra oba sníme tak z poloviny a zbytek si zabalíme na zítra. Spíme cca na 283 km, takže zase úplně přesně držíme plán 120 km na den. Po tom, co jsme zažili u Vltavy je to zázrak.
Pondělí 7.5.2018. Spíme v lese za kempem, ale ráno se tam vracíme, přece jen něco je příjemnější v lese a něco v civilizaci. Ráno je docela zima, tak si kousek popojedem na louku a na sluníčku se vyhříváme a snídáme žebírka od večeře. To se to pojede! Stoupáme směr Homole a Větrák a pak si užíváme sjezd do Chýnova. Tam si dáváme sváču v parku. Místní ZŠ, tak 2-3 třída, tam má v rámci tělocviku závody kolem náměstíčka. Sázíme na vítěze, docela je to příjemné. Sedíme, jíme, pijeme a koukáme, jak se pro změnu snaží někdo jiný. Přes les jedeme směr Choustník, pořád z kopce do kopce. V lese je tam tak kilometr dlouhá kořenová pěšinka plná klacků, tohle být delší, tak tam necháme nejen všechny síly, ale taky vyklepané součástky a výbavu. Ještě za Deštnou je přejezd většího kopce, potom se vyškrábeme na Čertův Kámen a míříme do rovin na Třeboňsko. U Holné vystoupáme na Jezevčí vrch, U Jemčiny se občerstvíme a před Stráží si na delší dobu užijeme poslední trejlík, sice kurz, aber sehr schon. Ze Stráže je to klasická jihočeská drncavá rovina a pak v lese asfalt. Kněžská skála stojí za to, krásné místo, ohniště připraveno, jen vybalit spacáky, buřty a lahváče. Na to ale nejsme připraveni a chceme Třeboňskými rovinami přejet co nejdál, abychom si na poslední den udělali náskok. Tak to drtíme sice po turistických značkách, ale všechno lesní zpevněné cesty nebo asfalty. Dnešní cíl je penzion Kamínek. Dokonce dorážíme když ještě svítí sluníčko, tak se chvilku vyhříváme s pivkem na zahrádce. Pojíme, popijem a dokonce i bohatou snídaní dostaneme v pytlíčku na cestu a vyspat nás nechají na zahrádce pod stromem. Dnes jsme si opravdu trochu najeli, za den cca 140 km, na trase jsme na 424 km. Zítra nás čeká cca 90 km, ale náročných.
Úterý 8.5.2018. Ráno si přivstaneme, budík na 6 hod. Dnes to asi bude bolet. Obzvášť, když jsem nám zabalil málo bobulí proti bolesti. Když se jede ve 2 a mají se brát 2 a to 2x denně, tak je těch dvojek nějak moc. Takže pro příště x 2 to mělo bejt. Z Novohradek máme respekt, pak kopcovatý přejezd k Lipnu a tam na závěr Luč. Po 2 kilometrech je před námi trochu bahna. V týdnu tady asi pršelo dost a voda splavila bahno z polí. Vypadá nenápadně, tak do toho vjedeme. Je to tak 15-ti metrový úsek. Velká chyba. Skoro se to ani nedá projet a příšerně se nám to nabalí na kola. Nejdříve seškrabáváme bahno klacíčky, pak se jako dobrý způsob ukáže kroužit v trávě mokré od rosy. Najezdíme tam více kiláků než od Kamínku sem. Dojedeme do Nakolic a tam kola čistíme v rybníčku. Jediné bahno za celou výpravu nás vyřadí snad na hodinu. Dojedeme ještě kus na hranici, tam si vybalíme pytlíčky a posnídáme. Čeká nás výšlap na Mandelstein, který byl adoptován do Jihočeských vrcholů. Když chceme vyrazit, tak zjistím že zas nemám sluneční brýle. Tuším, že mi museli spadnout někde při mytí kola. Vracím se, u rybníčku nejsou, ale naštěstí je najdu v trávě u bahna. Opětovné překročení hranic dáváme v 8:30, takže 5 kilometrů z Kamínku jedeme 2 a půl hodiny. To je teda začátek. Na Madelstein je to padádní cesta, furt kurva kopec, ale jetelné (alespoň teda pro někoho). Na vrcholu je to moc pěkné. Skály, výhledy, sem tu poprvé a jsem nadšenej. Zpátky se vracíme přes Šejby, kolem pralesa na Hojnou vodu a hurá na Kuní. Tlačím, nebo spíš nesu na pokraji sil. Dolu tuším to bude stejné, ale natrefíme tam cestu, kterou sjedeme směr Staré hutě. V Pohorské vsi dojídáme snídaně a ve Dvořišti jsme hned, stavíme zase na benzínce. Přejezd do Studánek bere hodně sil, pořád nahoru dolů po šotolinách. Už vidíme na konec, ale začínají se sbírat mraky na bouřku. Podle radaru to přijde a budeme to mít s chlupem. Maria Rast am Stein je zase moc hezké místo. Koukám do mapy a přes Vyklestiku se mi moc nechce. Hledám únik přes Vyšák, ale nakonec jedeme podle mapy a kupodivu to docela jde. V Loučovicích jsme hned. Tak už jen Luč. Taky to docela jde jet, bejt čerstvej, tak si to i užiju. Cestou nahoru se blížím ke skupince, za kterou to už zdálky moc hezky voní. Výlet si zpříjemňují lehkými drogami. Naštěstí v cíli, na posledním vrcholu, nečeká dopingová kontrola, takže nám to snad Lojza uzná. Už nás čeká jen samá odměna. Sjezd z Luče je parádní. V Loučovicích máme hodinu čas, hospoda je hned u nádraží. K jídlu sice jen křupky a brambůrky, ale zásoby bereme i do vlaku, takže nám cesta krásně utíká. Navíc pršet začalo až když jsme nastoupili.
Kopce bolely, sedřenej zadek k tomu už tak nějak patří, ale jinak všechno OK. Za celou cestu jsme nezmokli, louže nebyly, bahno taky ne – až na těch smolnejch 15 metrů. Vyhnuly se nám i technické problémy, měli jsme jen 2 defekty. Samá pozitiva a krásné vzpomínky. Díky parťákovi a už se těším na další společné kilometry.
Bajku zdar V.
Trasa: 39 km, pravý břeh Vltavy na Hlubokou, zakousnutí do krajiny železničního náspu, Hosín, po stopách Hlubockého maratonu, pod Dobřejice, kolem tratě k Poněšické oboře, podél obory, Majkovo sjezd, ozkoušení sjezdových dovedností u Zámostí, plácání se na pumptracku, Hluboká a po pravém břehu Vltavy domů
Výškové metry: 505 m
Účast: Ondra, Venca, Pavel Tíkal, Aleš, Vítek, Majkl, Petr Pokorný, Přema, Petr Šikl, Vláďa, Bivoj, Hony, Éros, Míra Doležel, Tonda, Kory, Sochy, Venca Drbout, Kocour, Duby, Víťa Kořínek, Zdenál, Karel K.,
Pád: Karel K. chtěl napoprvé přispět do statistik co nejvíce, škoda že se ještě ten defekt nepodařil 🙂
Defekt: Ondra, jestli i Erosovo oprava přehazky, kvůli které se stálo, či Venoušovo oprava přesmyku, kvůli které se stálo též, budou posouzeny jako defekty, rozhodne Hony při zápisu do statistických tabulek
Trackmaker: Eri – trefil na Hlubokou 😉 Peťa Šiklů
Komentář: Pod zodpovědnou taktovkou jsme se tentokrát nevrhli na naplánovanou Kleť, ale tam, kde nemělo pršet. Plán vyšel dokonale a nezmokli jsme. Obětí zodpovědnosti byla však trasérská bezradnost 🙂 napravené mistrnou improvizací. Že by svítalo na časy rozdělení rolí? 1) Určovač kam 2) Trasér na místě samém pověřený určovačem? 🙂 Ale já vůči včerejšku nejsem škarohlídem, aby bylo jasno! Mě se to včera líbilo, ve výše popsaná místa často nezabloudím a až na extra zbytečně přepálený začátek, bylo vše pak už v pohodě a s úsměvem.
O.
NO: V okénku mi to nedá se nedotknout se naší jízdy zejména v počátcích a někdy i koncích vyjíždky. Vlastně se divím, že jsme za těch deset/patnáct let nikoho nesejmuli. Dost nad tím přemýšlím právě teď, když se i judikatura Nejvyššího soudu 🙂 počíná ubírat směrem nám cyklistům ne úplně příznivým (alá: střet cyklisty a chodce na společné cyklostezce/chodníku = cyklista tahá za kratší konec, nepřizpůsobil rychlost situaci, tzn. zapomeňme na vyvinění “nenadálým vběhnutím chodce” atp.). Můžem probrat osobně blíže, ale rychlost na stezce 30 km/hod není odůvodnitelná ničím. A vážně nechci, aby někdo z nás měl polízanice. Náhoda je blbec a my si o ní pravidelně koledujeme. Viz blíže:
Soud opět otevře kauzu cyklisty-hazardéra, šéfžalobce uspěl s dovoláním
Trasa: 38 km, Meťák, Včelná, mohyly, Kameňák, Plavnice, žlutá do Římova, hráz přehrady, Doudleby, Plav, Vidov a kolem Malše na Koháč
Výškové metry: 890m (údajně. je to spíš nesmysl, opravte to, kdo máte správnější data)
Účast: Ondra, Venca, Pavel Tíkal, Aleš, Vítek, Majkl, Petr Pokorný, Přema, Petr Šikl, Bivoj, Hony, Éros, Míra Doležel, Tonda, Kory, Koubič, Kocour, Vláďa, Míra Dvořák, Duby, Zdenál
Pád: nikdo
Defekt: Aleš
Trackmaker: Ondra
GPS: https://www.sports-tracker.com/workout/honymari/5b045212c3d639365306516f
Komentář:
Víkendové výjezdní zasedání ještě čeká na literární zpracování (že Bivoju?…a co Majkle Mariánky?!?), ale svět a kola našich bajků se točí dál a je tu zase úterý. Pohled na radar je podobný jako před týdnem, hlásili jsme si i své zkušenosti z terénu v reálném čase. Nicméně, věda nevěda, natrasováno bylo přímo proti bouřce 🙂 Navíc i tak trochu proti teorii tréningu, protože jsme čekali spíše odpočinkový výlet. A kolem Velešína, resp. přehrady to není žádná béčková trasa. Výjezdko bylo výživné po všech stránkách kromě výživy, takže třeba já jsem si to kompenzoval, až bych řekl superkompenzoval, vyjedením ledničky v neděli večer. Správný pojem superkompenzace je ale o něčem jiném -např. zde :
https://bezky.net/clanek/114-superkompenzace-k-cemu-je-nam-dobra
http://www.sportvital.cz/sport/tajemstvi-superkompenzace-i
http://www.bezeckaskola.cz/clanek-702-superkompenzace.html
http://www.sportnutrition2.cz/clanek/superkompenzace:44/
No a na to asi myslel svatý Petr, takže nám cestu zkrátil. V Římově jsme ještě všem svatým udělali nepochybně radost, když jsme projeli pašijovou cestu, jakkoli ty poslední 2 schody u kapličky „Soudní brána“ (https://mapy.cz/s/2FSip) jsou nekřesťansky záludné (možná protože v bibli není nic o MTB-není to chyba? 😉 ), pak nám neudělal radost Eri, když nás opustil, ale my stejně mizeli brzo za ním směr ČB-nebe se apokalypticky kabonilo. Časovka s hromy a blesky za zády byla vlastně docela zábava a určitě měla ten správný tréningový efekt. Já jsem byl naprosto spokojen! Za sucha dosprintovat na Koháč, pitný režim doplnit s některými ještě na šnytu u okna v Plzeňce?-super!
P.S. jelikož jsem nestihl ani fotit, tak přidávám do galerie snímky radaru a fotku supercely – tak nějak to fakt vypadalo
NO:
Non laudate Iovem gentes! quid vester Apollo?
– Iste magis Deus est fulminis atque soni!
Nechvalte už Dia národové! Kdo je váš Apollón?
Tenhle (Diviš) spíše je bohem blesku i hudby !
(to prý napsal někdo o Prokopu Divišovi -byl totiž nejen vynálezce hromosvodu, ale měl rád i hudbu a sestrojil unikátní strunný nástroj „Zlatý Diviš“ (Denis d’Or))
Trasa: 42 km, Kněžské Dvory, Nemanice, Úsilný, pod dálnici, po bývalé žluté na Libníč, ale před Libníčí modrá do Jelma, srázem v lese k potoku Dobrá voda, kolem něj a přes něj do Červeného Újezdce, zelená na mohyly na Vávře, Jelmo, směrem na Lišov, trailík kolem potoka Dobrá voda, zkoušení kam až vede neznámá lesní cestička u Libníče, trailík kolem Dobré vody, Klauda, Florida, trailík tam, zpátky a tam v úbočí Baby, pod Mrhal, Rudolfov a přes Škodovku domů
Výškové metry: 650 m
Účast: Ondra, Venca, Pavel Tíkal, Aleš, Vítek, Majkl, Petr Pokorný, Přema, Petr Šikl, Bivoj, Hony, Éros, Míra Doležel, Tonda, Kory, Koubič, Víťa Kořínek, Víčko, Stanley
Pád: Ondra 3x – jednou dokonce i frontflip no hand ve sjezdu který byl zakončen půlmetrovým ubráním kraje nad cestou bagrem. Byl však kontrolovaný, dokonce i se zvoláním: „Hoši bacha“, takže bez následků nejen pro mě – ostatní stačili slézt. Pavel Tíkal 2x, Přema (vlastními slovy: takovej jeden malej pádeček)
Defekt:Víťa Kořínek – na konci etapy u Škodovky a mimo Stanleyho už nikdo neprojevil soucit 🙂
Trackmaker: Ondra
Komentář: Během vyjížďky mi bylo položeno několik otázek a tak to dnes bude formou dotazníčku. Jak na ten sráz u Jelma přijdeš a věděls, že tam bude pak cesta? Nebo to bylo nazdařbůh? Někdy to nazdařbůh skutečně je (lesní pokus u Libníče) ale častěji ne. Po celý rok když doma sedím v malé místnůstce a koukám do mapy, vlastně jen přemýšlím, kde jsme ještě nejezdili. A pak už to zbývá jen očíhnout, zda je to možné. Úterní novota měla počátek v tom, že děti chtěli na houby. Tak jsem je vzal tam, kde jsem to chtěl obhlídnout na základě koukání do mapy, lhostejno zda tam budou houby (mimochodem byly tam). Všechny mé výlety provází bajkové/silniční úvahy pro Nezmary 🙂 I malá novinka potěší! Nechápu, jak se ti ty kokotiny na dvacetšestkovým hardtailu můžou líbit? Mě vlastně záleží nejvíc na objevování. No a “kokotiny” jsou jen úhlem pohledu. Proč nezměníš směr vyjížďky když je meteoradaru jasné, že tam hrozí nejvíc déšť? Jeden kamarád 😉 mě naučil, že „plán byl jasně danej“… A navíc já nejsem schopen jet na směr, kam se mi nechce a to i za cenu horšího počasí. Líbí se ti to samotnému? Ano a moc, klábosení na čerstvém vzduchu miluji! A ještě když se u toho člověk hejbe, mňam.
Tedy hoši. Takhle to mám, tohle pro to dělám. Kdo přemýšlí jinak nevadí, velice rád se i jen vezu a nejsem ve střehu. Traséři s připravenou trasou (a to ne jen do půlky, jak občas vídávám) mají náruč nejen za mě otevřenou. Přemýšlejte, sami najíždějte, prezentujte! A kritiky se nebojte – viz nezmarské okénko níže.
O.
NO:
Kdo příliš dá na vítr, nebude sít, kdo hledí na mraky, nebude sklízet.
Trasa: 38 km, Meťák, kolem bezdomáčů do Boršova, Březí, Kotek, motanice kolem Rančáku, Opalice, zpátky kolem Rančáku, Kotek, Březí, z Boršova kolem kolejí Na Doly, po Koněspřežce, celý korýtko (no flow trail?), Rožnov a do Šnytu
Výškové metry: 437 m
Účast: Ondra, Venca, Pavel Tíkal, Majkl, Bivoj, Éros, Kory, Zdenál, Aleš, Přema, Sochy, Peťa Pokorný
Pád: Ondra 2x – jednou na brave heart v korýtku a po druhý jsem byl rozhozen telefonátem s Honym v kombinaci s přijíždějícím vlakem, Zdenál – na brave heart v korýtku – tak mocně zatlačil na přední kolo, že ho i upustil 😮
Defekt: nikdo
Trackmaker: Ondra
GPS: https://mapy.cz/s/2CR5S jedná se spíše o částečný záznam trasy – prostředek trasy neumím takto čistými přímkami bez ohledu na přírodu natrasovat ani já 🙂
Komentář: Tak jsme se zase jednou po čase nechali ukonejšit dlouhodobě bezproblémovým počasím celého jara… Plán na startu byl mocný, dlouhý a atraktivní, ale paní příroda nám připomněla naši pýchu. Celý rok si vlastně téměř pořád vozím rukávky, kolínka a jen podle počasí měním bundičku za pláštěnku. No a tentokrát jsem provedl pouze úvahu: od Nezmara domů těch 500 metrů to moc nemusím řešit. Ale měl jsem. Není jen cesta z hospody! Obdobně lehkovážně reagovala půlka mužstva a tak když jsme se najednou začali tulit v provazcích vody pod stromem, nebyl jsem na tom zdaleka nejhůře. Nápad s půjčováním pláštěnek, (vymyšlený těmi, kdo je neměli) nevyšel a tak jsme alespoň dojeli za deště do Opalic kde je hospoda. Zavřená. Ale s rozestavěnýma hajzlama do kterých jsme se namačkali a zadýchali si je na několik stupňů nad venkovní teplotu. Už to i vypadalo na ukončení vyjížďky, ale když se začaly temně pronášet věty typu: „Pěkní Nezmaři! 10 kilců za sluníčka, před deštěm schovat a pak rychle dom…“ vzepřela se většina Nezmařích srdcí, po dešti se v prvním kopci setřásla prokřehlost a vyjížďka tak nakonec dostala i celkem standardní parametry.
O.
P.s. Vtipné bylo letošní první vyrušení zamilované dvojice na Kotku (přímý průjezd 20 cm od ležící dvojice, neb na Kotku se není kde vyhnout). Nebylo snad člena, který by mi nepoložil otázku, zda-li aspoň muž na čele zahlédl poupátka? Ne nezahlédl, paní padáčky sklapla velice rychle a více než bílou krajku jsem neviděl ani já, hoši.
NO: V zimě jsem byl objevit kde přesně začíná korýtko ve Včelenském lese – našel a seznal, že je hezké ho představit mužstvu celé. Jenže jsem včera mimoděk utrousil něco ve smyslu flow trail a hnedle se mi dostalo zvlášť na horní obtížněji jetelnou část reakcí What the fuck? Příště tedy buď pojedem korýtko z půlky, nebo ho časem prostě projezdíme my! 🙂 Z definicí flow trailu tedy vybírám ty (níže hodnocené varianty flow trailu), které byly myslím včera korýtkem naplněny, muhehe. Vyšší kategorie flow trailu představím v jiném okénku, pokud bude z vyjížďky kde brát 😉
- FF 1 : Stezka moc neplyne, flow se nemusí ani dostavit. Může to být ale třeba technicky náročnějším povrchem, který zajistí jiné zážitky.
- FF 2 : Stezka obsahuje úseky, které jsou zábavné, ale jsou jen kratší nebo přerušované. Celkový flow je narušen.
Trasa: 53 km, Malák, Velkas, brod u Špačků, hodějickým lesem pod Doubravici, Hůrka, sjezd za Novou Ves, Vodlejsák, Trocnov zastávka, Ostrolovský Újezd, po zelené podél Stropnice do Borovan, podél tratě do Radostic, kolem trocnovského bezdomáče, Trocnov ves, Mysletín, Ohrazení, Ohrazeníčko, Třebotovice, skákačka na Dobré Vodě, lávka přes koleje a Šnyt
Výškové metry: 698 m
Účast: Ondra, Venca, Pavel Tíkal, Vítek, Majkl, Bivoj, Hony, Éros, Míra Doležel, Kory, Zdenál,
Pád: Majk se čestně přiznal i bez naprášení
Defekt: nikdo
Trackmaker: Ondra
Komentář: Leitmotivem této vyjížďky byl člověk v kontaktu se zvířetem. Již první setkání však proběhlo neslavně. Při přelézání elektrického ohradníku na louce u Hůrky jsme netušili, že se zde v současnosti po novu popásá skot a už vůbec ne, jak moc početné stádo je. Když jsme však přejeli horizont, bylo již pozdě na hledání alternativy, neb se přeci nebudem vracet! Počla tedy dosti vystrašená debata, zda je nebezpečné jet stádu v ústrety a samo stádo atmosféru spíše zahušťovalo, neb naše zamýšlená cesta vedla přímo prostředkem stáda. Mysleli jsme si že jen stádo stečí protnem a půlka kraviček a bejčků poběží doleva a půl doprava. Opak byl však pravdou. Všechen skot se chtěl seskupit (a následně zaútočit?) na našem pravém křídle, což pro neohroženě postupující údernou jednotku znamenalo neustálé přebíhání skotu těsně před kolem. Tempo bylo opravdu husí (“abychom je nevystrašili…”) a klid mužstvu dodával Eri, který projevil obdivuhodnou znalost typologie agresivity skotu a uklidňoval nás, že krávy jsou hodné (pokud to teda nejsou krávy s telaty) a bejčků si nemáme všímat, neb jsme nikde neviděli ceduli: “Ve stádu je plemenný býk” to prý by byla jiná 😉 . S malou dušičkou jsme nakonec stádo projeli, což však touhu stáda seskupit se na našem pravém křídle nezlomilo a krávy nám vpadli do týlu (byl jím Majkl). Elektrický ohradník byl však nedaleko a vyvázli jsme bez újmy šlapajíc vstříc druhému střetu: s rozuřenými 3 kavkazkými pasteveckými psy, hlídající drážní domek na samotě v lese u Trocnova. Naše cesta však nemusela jít směrem zkoumání, zda jsou schopni přeskočit plot, za kterým byli a tak jsme strategickým ústupem opět bez poskvrny vyvázli. Totální kapitulaci bez boje jsme pak předvedli (opět po přelezení elektrického ohradníku) u Mysletína: “Jéžiš, tady ty krávy maj u sebe telata” – rozuměj rychlý útěk opět za ohradník. Takže sice zahanbeni, avšak beze ztrát 🙂 Ufff to byl nervák.
O.
NO: V hospodě se rozproudila edukační debata na aktuální téma: Proč je všechno total žluté a může za to Babiš a jeho řepka? V rámci hledání odpovědi, jsem zjistil (první okénko), že dnes už opravdu existuje web na vše – konkrétně myslím web Pylové informační služby (probůh!) www.pylovasluzba.cz ze kterého vyjímám (druhé okénko): “Minulý týden přinesl žlutou záplavu téměř nealergizujícího pylu borovic a smrků. Pyl jehličnanů ale může – podobně jako jemný prach – mechanicky dráždit. Pyl jehličnanů rovněž vytváří žlutavé okraje kolem kaluží a žlutavé nánosy na hladkých površích. Kvetoucí řepková pole příliš nealergizují – pyl řepky je těžký a lepivý, takže po uvolnění z květu se usazuje v nejbližším okolí pole. Řepka ale může citlivé osoby dráždit intenzivní vůní.”
Takže milí zlatí, za víc, než za smrad když jedeš kolem řepkovýho pole, Bábiška nemůže (okénko třetí) 🙂
Trasa: 46 km, po stezce na Meťák, kolem řeky k bezdomáčům, Boršov, červená k Rybům, trail nad Rybů, u Cáby, zelená, kolem Dvořáčkovy strouhy, sjezd zpět, tři brody, na vyhlídku na Dívčák, sjezd dolů, červená do Boršova, obýváčkem bezdomáčů a kolem Meťáku po stezce k Nezmarovi.
Výškové metry: m
Účast: Ondra, Venca, Pavel Tíkal, Aleš, Vítek, Majkl, Petr Pokorný, Přema, Vláďa, Bivoj, Hony, Éros, Míra Doležel, Tonda, Kory, Venca Drbout, Víťa Kořínek, Stanley, Duby, Zdeny
Pád: Venca Drbout, Venca Krutina, Petr Pokorný, Vítek Sirotek
Defekt: Víťa Kořínek, Aleš, Eri (cestou na start), Peťa Pokorný prasklé tři dráty
TGC: Petr Pokorný
Trackmaker: Hony a tak nějak všichni
Komentář: Nedá mi to a ještě jednou otevřu téma trasování. Ondra hned v začátku sezóny vhodil rukavici do ringu a ponechal trasování ostatním. Byl to následek remcání nad první jarní klasikou a v pořadí druhou, výjezdy protkanou etapou. Onu pomyslnou rukavici zvedl Majkl, vzápětí já se svou Hosínskou zanádražkou. Je tu třetí výzva k trasování a k té se kupodivu nikdo nemá. Eri chybí (nestíhá, posléze nás na červené sjede), jistě by výzvu přijal. Ani ostatní přítomní traserští matadoři se k činům nemají, beru tedy nelehký úkol podruhé v řadě za sebou na svá bedra. Vyrážíme na další klasiku, červenou na Dívčák. Původní plán byl velkorysejší, dojet do Zlatky a vrátit se po druhém břehu. Již v začátku byl plán nalomen Vítkovo defektem u lávky přes Dlouhou louku, rozplynul se v trailu před Rybů, kde pořídil defekt Aleš. Zůstal osamocen s Ondrou a ve dvojici podstoupili lepení. Celou akci opravy známe jen z Ondova vyprávění. Ve zkratce asi takto: Aleš poslal všechny dopředu s tím, že náhradní duši má, ukázalo se však, že prodřenou. Plášť i přes jeho ukrutnou sílu nedokázal bez montpák sundat, ty ale neměl, trn v plášti nemohl najít a pumpičku taky neměl. Skupina již komplet čekala u Rybů, vracet se nikomu na záchrannou akci nechtělo, došlo tedy na lepení. Kdo měl vlastně to lepení nevím, myslím že také Ondra, ostatně jako vše zprvu zmíněné. Před Rybů jsme se pustili do novinky objevené na jedné z nočních vyjížděk panem Kosou. Šlo o krátký trailík, zakončený přísným sjezdem! Se zvýšeným tepem pokračujeme dále, u prvního z brodů vřazujeme okruh zakončeným dalším sjezdem. Míříme k vyhlídce na Dívčák. Zde se snad vždycky ztratíme, jak v letní sezóně, tak v té noční. Prokleté místo, a to i proto, že zde Peťa Pokorný pořídil zásadní defefkt. Do zadního kola se mu připletla silněší větev, ozval se praskot, větev se rozlétla na kousky. Vše v tu chvíli vypadalo dobře, avšak po bližší prohlídce zadního kola chyběli tři dráty za sebou. Peťovo další cesta tak vedla k nejbližší vlakové zastávce. V této chvíli musím pokárat skupinu, která nedbala výzev trasera a pustila se dopředu se slovy, že jedou hledat cestu. Vyhlídku sice našli, ale zcela z nepochopitelných důvodů nám jeli naproti jinou cestou. Zbytek vyjížďky tak jeli osamoceně a jen díky tomu, že absolvovali již 50% trasy, jsou stále ve hře o Pilníka. Cesta z Dívčáku vedla totožnou cestou zpět. I v tuto chvíli byla zcela zbytečná slova: “Budeme se držet ve skupině všichni za traserem!” Z dvaceti členného mužstva jsem kolem bezdonáčů a dále podél Vltavy jeli již s Vítkem sami. Ostatní se rozprchli, mířili do jiných hospod. Po dojezdu k Nezamrovi bylo “béčko” dávno pryč a oslava Svatého Jiří a Pokorňákových narozenin se tak odehrávala v užším kroužku.
Hony
