Rubriky
Červenec 2020
Po Út St Čt So Ne
« Čvn   Srp »
 12345
6789101112
13141516171819
20212223242526
2728293031  

Archive for Červenec, 2020

Trasa: 41 km, Meťák, Březí, Opalice, Štěkře, Černice, Mirkovice, kolem Jíleckého potoka, Malčice, Věžovaté Pláně, Poluška, Krakovice, Bujanov a vlakem domů

Výškové metry: 912 m

Účast: Ondra, Aleš, Marek L., Honza L., Víťa S., Přema, Hony, Míra Doležel, Majkl, Bivoj, Eri, Venouš, Ondra M., Víťa Kořínek, Petr Pokorný na silnici, B: Honza D., Vráťa, Honza M., Sochy, Kocour,

Pád: Majkl (sám se přiznal!)

Defekt: nikdo

Trackmaker: Víťa

GPS: https://mapy.cz/s/covekobetu

Komentář: Bahenní (blátovou) štafetu převzal v půlce července Vítek, takže si samozřejmě vyslechl různé obdoby škarohlídství, ale nakonec myslím, že byli všichni nadmíru spokojeni, neboť zkrátka a jednoduše, cesta na Polušku je prostě BOŽÍ. A ten, kdo si obvolá hospodu, následně trasuje a úplně se nezaprcá při sjezdu z Polušky (byli jsme tomu blízko) si pochvalu vždy vyslouží. A osazenstvo Bujanovské hospody, vzájemně lety prokřížené, hrající Člověče nezlob se, dokáže leckomu zvednout hodnocení jeho osobního života, úspěchů či vyhlídek do budoucnosti 🙂 Jen ten vlak jsme tentokrát platit museli…

O.

P.s. Veselou náladu dobře dokumentuje Honzova parodie Rosenheima z filmu Obecná škola („Povídám: Chci do Vršovic!“), který při projíždění nivou Jíleckého potoka pln nespokojenosti nad absencí očekávaných kopřiv opakovaně zvolal: „Povídám, chci kopřivy!“ Jak to dopadlo, dokumentuje doslovný přepis rozradostněných výkřiků:

„ÁÁÁÁÁ to je vono, jóóóó ještě. A do toho pořezat nohy od srhy a drobet bahna, tak je to krásné!!!!“

NO: Srha laločnatá, lidově zvaná říznačka 🙂 je je rod trav, tedy z čeledi lipnicovitých. Jedná se o vytrvalé byliny. Jsou většinou hustě trsnaté, někdy vytváří krátké výběžky. Stébla jsou dvouřízně zploštělá, někdy i přes 1 m vysoká, barva listů a stébel za živa je sytě zelená až sivozelená. Listy jsou ploché, na vnější straně listu se při bázi nachází jazýček. Květy jsou v kláscích, které tvoří latu, klásky jsou strboulovitě nahloučené na koncích větví laty. Plodem je obilka.

Trasa: 33 km, červená kolem Vltavy, Dívčák, Třísov, Mohyly, Modrý obrázek, Granátník, Krumlov nádraží; Eriho tým dojel až do ČB.

Výškové metry: 821 m

Účast: Ondra, Honza L. Marek L., Vítek, Eri, Hony, Pavel Tíkal, Jirka Z., Venca Drbout, Míra Doležel, Petr Pokorný, Aleš, Koubič, Bivoj, Duby, Přema, Vláďa, Honza M., Honza A., Honza D., Vráťa, Suda

Pád: Míra Doležel, Honza Ludvík, Pavel Tíkal

Defekt: nikdo

Trackmaker: Eri

GPS: https://mapy.cz/s/palufopufu

Komentář: Úterní scénář plánu vyjížďky nabírá nebezpečnou podobu beznaděje. Netrasuje-li Ondra, není tu nikdo, kdo by aktivně převzal jeho roli. Místo návrhů kvalitních bikerských tras jsou předhazována místa, kam rozhodně nejet, skýtajících mnoho kopců, šotolinových rovin, kopřivami zarostlých pěšin! Dokola je připomínán brzký návrat k půllitru piva. Pod tíhou situace, si jako již poněkolikáté, bere na svá bedra trasérství Eri. Raději zaimprovizuje a povede skupinu do oblíbených míst, než aby se nechal vést, pro něho nudnými šotolinami. Místo povděku sklízí varianta červené k Dívčáku obavy z velkého množství bahna a padlých stromů přes cestu. Jak velmi kritičtí jsme k návrhům druhých, však sami bez nápadu!

Červená k Dívčáku sice plná bahna opravdu je, padlých stromů zdoláváme jen pár. Míra dokonce okouší bahenní koupel na vlastní kůži, statečně pokračuje jako pravý Nezmar dál. Z obav se postupně stávají zážitky. A proto tu jsme!

Přejet Granátník od Modrého obrázku přináší všeobecné nadšení. Především si libují zbrusu noví majitelé celoodpružených strojů. Ti, co je ještě nevlastní, možná tento přejezd přesvědčil, nebo je alespoň posunul o krůček dále v rozhodování. Kameny ukryté v trávě dokáží nejednoho bikera seslat k zemi a nechat pocítit jejich tvrdost!

Nabuzeni tímto nádherným technickým úsekem pokračujeme dále prudkým sjezdem kolem rozhledny pod Granátníkem, přicházejí příkré schody, které Vítek pravou stranou bravurně zdolává. Většina úsek vede, na tohle už jeden musí něco umět, a především na to musí mít hlavu! Další, kdo se do sjezdu pouští je Pavel Tíkal……

„Když Pavel vedl kolo po značené cyklostezce, ošklivě podklouzl, při čemž utrpěl zlomeninu proximálního radia pravé ruky a několik tržných ran. “

Zraněného cyklisty se ujímá amatérská zdravotnická část mužstva pod vedením zkušeného stomatologa a řidiče rychlé lékařské pomoci. Justiční část mužstva kontaktuje rychlou záchrannou službu. I těch několik málo minut do jejího příjezdu se zdá být nekonečných.

Pavlovo kolo je třeba dopravit domů, Vítek jej sváží ke Krumlovském u nádraží a odtud Alice autem do Budějovic. Ani v této chvíli, pod tíhou všech uplynulých událostí, není skupina jednotná. Dělí se na dvě skupiny, na ty to chtějí jet po ose domů a ty co chtějí pít na znovunarození Pavla a cestu dokončit vlakem. Především vzájemná dohoda, kdo jak pojede je velmi náročná.

Čekání na vlak zpříjemnilo několik rozličných druhů piv, a nakonec i cestu samotnou. Závěr patřil, jak jinak než Koháči, kde se sedělo ještě po půlnoci.

Ufffff………

Hony

 

Výjezdního zasedání jsem se tentokrát ujal já. Kdysi jsem byl v Lužických horách na bajkovém desorientýrinkovém závodě Lužické sedmistovky. To se mi dost líbilo, tak jsem se snažil to vymyslet podobně a něco k tomu.

Ve čtvrtek bylo krásně, sluníčko, ale jak už to tak bývá, na výjezdní zasedání slibovala předpověď zimu a déšť. Šťastně jsme se sešli v Krásné lípě v místním pivovaru Falkenštejn. Začalo pršet, tak jsme se snažili zapít žal, že zas bude hnusně. Večer ještě došlo na dietní chybu s petkami, uzeným a klobásami na chodbě na ubytku. Ráno byla zrovna  v dešti přestávka, tak jsme vyrazili. Na rozehřátí jsme jeli přes místní brdek náročný sjezd po kluzných kamenech a dál nakoukli do NP Česko-Saské Švýcarsko. Bylo to tam moc pěkný, bohužel pěšinka byla zakončena pětisty metry pěšího výletu po schodech a úzkými průchody. Tam měl problém s technikou každý, zejména ti vytáhlejší z nás J Dokonce došlo na demontáž předního kola, aby se Větrákův stroj protáhnul skalní průrvou. Šel poslední a tak jsme napjatě čekali, jak to zhodnotí. Přeci jen byl s námi na bajku po dlouhé době, ale byl celkem vyrovnaný, poznamenal něco v tom smyslu, že nic jinýho ani nečekal J. Pak jsme se rozjeli … a po opravě defektu zdolali vrch s rozhlednou Tanečnice, bahnitá  kdysi šotolina nebyla nic moc. Na vrcholu jsme se alespoň občerstvili, podle výčepáka jsme vytvořili první frontu od 13.3., a užili si krásný sjezd. Následoval přejezd ke hranicím, kde jsme se napojili na trasu 1000 mil a jeli zhruba 15 km  přes nejsevernější bod republiky. Byla to velkolepá kořenovka, jako stvořená na hardtail, jak jsem zaslechl J. I na celopéru to byla řádná vytřásačka. Jet to na těžko po 1300 km, to musí být zážitek! Družstvu vyhládlo a začalo se dožadovat oběda. Ten jsme si odbyli před večerkou ve Velkém Šenově kolem třetí odpoledne. Od této chvíle se pod tlakem nedostatečné vůle, výkonosti a obav z deště začalo družstvo dělit. Nejodhodlanější drželi trasu přes Vlčí horu a dál směr Krásná lípa, ale na naplánovaný pytel k Dymníku už nedošlo. Večer jsme poseděli v hospodě v resortu, ve Falkenštejnu a místní Dřevěnce, která prý byla naprosto boží. Závěrem došlo opět na posezení před pokojem.

Večer to vypadalo, že i další den bude hnusně, ale ráno to znovu překvapivě docela šlo – pršet přestalo během snídaně, tak jsme vyjeli jen do mrholení. Začali jsme hned zostra, cesta z Chřibské na Studenec je nádherná, celá terénem, technicky náročné, hravé, …. samozřejmě cestou dolů. My jeli nahoru. Navíc závěrečný kamenný chodníček, to už byla až na čestné výjimky chodecká záležitost, pro některé na kluzkých mokrých kamenech i dolů. Jezdivější částí jsme se dostali nad bajk park Polevsko. Někteří byli překvapení a sváděli to na šťastnou náhodu, ale bylo to plánované, chtěl jsem vám chlapci udělat radost! Sjeli jsme si ale jen jednu lajnu. Na zakoupení permice k vleku a větší dovádění nebyl čas. Jeli jsme dál směr Klíč. Cestě dali zabrat lesáci, což ale nahrálo technickým kouskům. Jetelný trejlík vedl uprostřed, po stranách hluboké vyjeté koleje plné bahna. Kdo zaváhal, měl problém. Hegy předvedl artistický výkon, kdy se při výpadu do boku opřel o pevný okraj až za vyjetou kolejí. Přes bahnitou propast ladně držel boční plank. Chválili jsme ho, ještě že má dlouhé tělo a paže. Později jsem se dozvěděl, že Míra se to zkusil napodobit, ale je menšího vzrůstu, takže nedohmátnul a dopadlo to hůře J. Výjezd na Klíč, Malý a Velký Buk a Bouřný jsme oželeli. Pod Bouřným se začal peleton drolit. Skupina A neomylně poznala nejlepší místo k ojebávce a jelo přímo na chatu Luž, kde poobědvala, samotnou Luž vynechala a od rohu hranic sjela přímo do Varnsdorfu do Pivovaru Kocour. Skupina B poobědvala v přístřešku (zrovna pršelo) u nádherné roubenky a dál jela do Mařenic za skupinou C, která dojela až do hospody U tří lip. Tento úsek podél potoka byl nádherný, takové bajkování na které jsme zvyklí – pěšinka, bahno, kořeny, nošení … Skupina B i C vynechali Hvozd. Skupina B Luž objela Německem a od rohu hranic jela směr Krásná lípa. Skupina C vystoupala na Luž z Německa a dál jela podél hranic, kde sice vynechala Weberberk, ale hrdinně pokračovala přes Pěnkavčí vrch. Pěkná pěšinka zakončená bahnitým sjezdem. V jednom úseku bylo světlejší bahno, snad něco jako kaolín, kde to klouzalo jak na ledu. Měl jsem co dělat, abych sebe i kolo udržel na cestě a pohromadě. Před Luží se oddělila skupina C1, která si vyhodnotila, že v hospodě na Tolštejně jim bude líp, než při výjezdu na Jedlovou. Na Jedlovou jsme tedy dojeli jen čtyři! Při sjezdu se oddělila skupina C2, která jela na ubytko do Krásné Lípy. Dále pokračovala jen vrcholová dvoučlenná skupina C3, která to dotáhla až do Varnsdorfu do Pivovaru Kocour. Z 10 Lužických sedmistovek jsme byli na 3 (Studenec, Luž, Jedlová), jednu jsme přejeli pod vrcholem (Pěnkavčí vrch), na jednu jsme se vykašlali (Hvozd) a ostatní ani nebyly v plánu (Malý a Velký Buk, Klíč, Bouřný, Weberberk).

V neděli valnou část mužstva sesadilo ze sedla počasí a taky sobotní večírek, který se krapet protáhnul. Někdo se tedy vydal na pěší výlet, než mohl usednout do auta. Zázrakem však znovu přestalo pršet, tak se někdo projel na kole v místě a pár z nás (já, Míra a Pavel jako jediné auto) vyšel původní plán – přejeli jsme autem na Singltrek pod Smrkem . Tam jsme za 3 hodiny najeli 39 km nádherných trejlů a pak razili domů.

Na úterní vyjížďce jsem vyslechnul názor, že Lužické hory nebyly nic moc, samá šotolina furt nahoru nebo dolu, málo jezdivých pěšinek. No a pěknej sjezd se jezdí shora, kam se taky musíme dostat. Kvůli tomu jezdíme do hor, jsem si říkal. Šotoliny sice byly, taky výjezdy na krev, ale pěšinek jsme myslím jeli taky dost. Každopádně mě to překvapilo, jako bych byl 3 dny jezdit někde jinde. A opravdu. Kolik si myslíte, že jsme vlastně jeli spolu? Z celkových 216 km (já měl v pátek 90 km, v sobotu 87 km, v neděli 39 km) došlo k vynechání větší skupinou 86 km, což je 40% a to, to byly převážně bajkově nádherné úseky, samá pěšinka J. Samozřejmě nic není zadarmo, uznávám, že výjezd na Luž a Jedlovou se líbí málokomu. Co bylo moc pěkné bajkové a nejeli jsme to všichni – v pátek sjezd do Brtníků, červená z obce Vlčí hora, žlutá k potoku a pak trejlík v traverzu, v sobotu serpentýny z Luže, sjezd z Pěnkavčího vrchu, sjezd z Jedlové, posezení v Kocourovi!!! …. a nejvíc top celého víkendu trejlová neděle! Takže opravdu jsme nakonec měli každý trochu jiné výjezdní zasedání, jen doufám, že jsme si to všichni užili, podle vkusu každého soudruha!

Bajku zdar V.

Trasa: 61 km, Meťák, Včelná, korýtko, Kameňák, Bukovec, Milíkovice, Krnín, Věncovka, Černice, Kulichův kříž, údolím Jíleckého potoka 🙂 Žabař, nad údolím Zubčického potoka, Markvartice, Skřidla, Velešín, k Římovské přehradě, pivo pod přehradou, Hamr, Straňany, rechle, Vidov, Roudné a dom

Výškové metry: 816 m

Účast: Ondra, Aleš, Marek L., Honza L., Víťa S., Přema, Hony, Míra Doležel, Pavel T., Majkl, Zdenál, Bivoj, Petr Pokorný, Víčko, Petr Šikl, Jirka Zibura, Venouš,  B: Honza D., Vláďa, Vráťa,

Pád: Aleš frontflip no hand – ale do kopce! To je síly v nohách, muhehe

Defekt: nikdo

Trackmaker: Ondra

GPS: https://mapy.cz/s/pegogodejo

Komentář: Včera jsem slyšel ve zprávách, že letošní červen byl nejdeštivějším červnem za posledních 60 let a deštivé počasí se prostě musí projevit i při toulkách přírodou. Jednak poměrně hodně pučí vegetace, takže jsem párkrát zezadu při projíždění zelenou masou zaslechl: „Nevede to dnes zase Hony?“ (jak asi cca 2 km mohou utkvět v hlavě, což? Viz report z 12. etapy) a druhdak se vodní toky stále ještě nevypořádaly s přívaly z nebes a potůčky a říčky nejsou takové, jak je známe. Vítek mě při probírání plánu zapřísahal, že není dobrý nápad jet kolem Kulichova kříže a Jíleckého potoka, ale já jsem na varování nedbal a názorně ukázal význam termínu „zátopová niva“. 🙂 Navíc jsem chlapcům sdělil, že jsem před tímto úsekem varoval, ale Vítek mi s heslem „plán se musí dodržet“ objetí zátopové nivy zakázal. Všichni, jak Vítka znají, mi tuto lež věřili a ani moc nešpačkovali. Necharakterističtějším znakem vody v krajině co se bajku týká není ani tak voda samotná, ale její smísení se zeminou. Ano, bahno. Peťa Pokorný se mi v průběhu jízdy svěřil, že se sice z flašky ještě nenapil, zato si už třikrát vyplachoval oko a Bivojovi se bahno dostalo dokonce pod brýle a to v takovém množství, že prý myslel, že to je konečná. Při oční restartu kdy mužstvo celkem dlouho čekalo na ztraceného Bivoje, navrhoval Venda, že mu zapne MapCatch 🙂 , ale moderní vymoženosti jsou na slepotu bohužel krátké… Starý dobrý přímý vstřik z bidonu pomohl víc. Mé zajetí do bahna oběma koly úplně po náby a celkové množství hnědé, při schnutí přecházející do šedé krásně dotvářeli kolorit bahenních Nezmar lázní. A ačkoli se shoda nad tím, zda je hezké a zábavné tancovat s bajkem v bahnu nenašla, dobrá nálada panovala a to nejen proto, že jsem slevil ze zásad a vyslyšel prosby o pivo v Římově u jezu. Vstřícnost korunoval Vítek souhlasem s JÍZDOU PO ASFALTU v úseku Římov, Hamr, Straňany.

O.

NO: Poslední dobou mě baví definice ;-), ale až po napsání reportu jsem zjistil, jak moc si pletu pojmy s dojmy. Report jsem však už příslušně neopravoval. 

Bahno je hmota vznikající tlením biomasy ve vodě. Většinou se jedná o listí ze stromů s připlavenou půdou a trusem ryb. Barva bahna je hnědavá nebo tmavě zelená, často zapáchá.

Pojmenování pro zeminu (hlínu, jíl) rozmočenou ve vodě, je bláto. Od bahna se liší právě v tlející biomase. V běžné mluvě se ale oba pojmy (chybně) zaměňují.

Trasa: 63 km, Malák, Velkas, modrá kolem Malše, Heřmaň, Doudleby, modrá do Římova, Branišovice, Stradov, Todeňská hora, žlutá do Svinů, červená do Borovan, Žižka, Trocnov, Zborov a dom

Výškové metry: 995 m

Účast: Eri, Ondra, Aleš, Marek L., Honza L., Víťa Kořínek, Přema, Hony, Míra Doležel, Pavel T., Majkl, Zdenál, Bivoj, Petr Pokorný, Sochy, Venouš, Koubič, Duby, Dan (nový člen) B: Honza D., Honza M., Vláďa, Kocour,

Pád: jsem přetížen, nestíhám a po více jak tejdnu si nepamatuju – hlašte na Viber, mail

Defekt: asi nikdo

Trackmaker: Eri

GPS: https://connect.garmin.com/modern/activity/5135218088?share_unique_id=7

Komentář: Nejzajímavější část, jinak moc hezké vyjížďky (Eri říkal něco v tom smyslu, že trasuje způsobem, jak já bych trasoval a tak se prej nediví, že se mi to líbí… Jestli se to líbilo samotnému trasérovi tedy nevím), se udála vlastně až na konci a měla transcendentální rozměr 🙂 Skupina cca 13 Nezmarů jede po červené turistické značce od Trhových Svinů do Borovan. Vprostřed skupiny bezpečně zabudován jeden z méně zkušených Nezmarů (chráněnec). Pět lidí mu ukazuje již tak hezky červeně zvýrazněnou cestu a 7 Nezmarů mu kryje záda. Skupina přijíždí do Borovan, otec chráněnce sakruje nad bahnitou kořenovou prcačkou. Skupina se houfuje, avšak! Jeden chybí. Chráněnec. Nikdo nic neví, nikdo nic neviděl. Telefon vězí v dresu otce. Otec propadá nervozitě a obrací kolo vstříc bahnité kořenové prcačce. Strýc volí taktiku objíždění bermudského trojúhelníku po silnici s plánovaným odchytem zbloudilých střel. Otec v rámci pátrání opět projíždí bahnitou kořenovou prcačku zpět, aby zvěděl, zda se syn nalezl. Před koncem jeho oblíbeného úseku se v jiné dimenzi ocitá syn v Trhových Svinech…. U hřbitova. Babička jako věchýtek uvěří upřímnému obličeji a větě: „Ztratil jsem se.“ Syn si pamatuje číslo své matky a z telefonu babičky ze hřbitova jí sděluje, že se otci ztratil. GMS buňky poté zaznamenávají maximální kapacitu telekomunikačního provozu. Nakonec se i strýc dozví o „Zjevení u hřbitova“ a připojuje se k otci, který počtvrté překonává bahnitou kořenovu prcačku s výkřiky: „A to jsem si kur.. dnes říkal, že by se mi zase bajk moh začít líbit.“ Strýc v předtuše nejhoršího ujíždí značně rozzuřenému a bahnem a kořeny demoralizovanému otci, připravit setkání se synem. Dojíždí na hřbitov a synovec mu k dotazu na podstatu triku (zmizení a návrat v prostoru a čase) odpovídá: „To nebyla moje chyba.“ Strýc radí, tuto větu před otcem neopakovat a tlumí doutnající konflitkt vybídnutím k jízdě, neb šťastné rodinné setkání v Trhových Svinech v 20.45 bez světel znamená jen jediné (a Víťa Sirotků promine): Asfalt až dom.

O.

NO: Transcendentní: nadskutečný, přesahující smyslové i rozumové možnosti, běžnou zkušenost, za hranicemi poznání