Archive for the ‘3. Silniční sekce’ Category
10 srpna, 2015 | 
Author: Pátý ročník silničního výjezdního zasedání se konal ve dnech 7.-9.8. a přinesl několik novinek. Jednak jsme po prvně nejeli přímo z CB, ale autama jsme si přejeli do Liezenu, aby byly naše vytoužené destinace dosažitelné a jednak jsme měli zázemí v podobě Kocoura s autem, který nám vozil věci, potkával nás v průběhu etapy a nabízel pití, jídlo a suché oblečení. A při fyzickém či při psychickém (kluk z plagátu) kolapsu 😉 poskytl místo v autě na konec, či část etapy. Prostě přehršel švajňáckých výhod, které jsme všichni s více či méně přiznanou radostí přijali… Tímto bych pozorné “matce Mačičce” chtěl ještě jednou poděkovat.
Účast: Ondra, Eri, Peťa Šikl, Aleš, Samík, Venca, Eda, Kory, Větrák, Kocour, Ondra Míka.
Pátek: 171 km, 2.143 v. m. První etapa se odehrála za slunečného počasí s teplotou stabilně překračující 30°C ve stínu a tak všichni naladěni sluncem vyrazili v ústrety prvním kopcům. Etapa byla vymyšlena dobře, tomu se nedá nic vytknout, muhehe, jenže pokud prostě jede člověk do destinace, kde je mezi horami velká aglomerace, dík poměrně širokým údolím a nížinám mezi kopci, prostě to musí být znát. A taky že jo. Lučně zalesněnou romantiku Nízkých Taur velmi rušil automobilový provoz, což člověku prostě vadí, i když nebezpečí hrozí asi o sto procent méně než u nás. Rakušáci holt nejsou jako řidiči stejný kokoti jako my – mnohdy se za nekoordinovaně zmítající se a stále se promíchávající kohortou 9 “silničářů” seskupilo i několik aut a bez jediného zatroubení jen udiveně sledovali naše tempo á 30 km/hod. Poté, co jsme si kolony za náma asi po 20 minutách všimli a několik z nás začalo máchat rukama ukazujíc, aby nás předjeli, že o nich víme, stejně předjížděcí manévr do doby, něž bylo vidět na 10 km dopředu, neuskutečnili. Příjemné zjištění a apelace na všechny z nás řidičů… Náladu nám vylepšili silnice v kopcích, které nenesly parametry “hochalpen strasse” a o pravidelném sklonu 7% se nám mohlo nechat jen zdát. A 15% v 195°C na asfaltu pumpičku řádně rozhicuje 🙂 Bez úhony jsme etapu došmrdlali, když v závěru Větrák, provozující poslední čtvrtku etapy krycí mimikry “už nemůžu”, mohutně zašpurtoval na ceduli Graz a etapové vítězství, tak dlouho rezervované pro Aleše, mu uzmul. Graz je město překrásné, lidí na ulici dík pátku mraky, představení na náměstí, moderní architektura snoubící se architekturou tradiční – tip pro romantický výlet ve dvou. My však měli složení neromantických praktiků zajímajících se jen o pivo (nebo by to se samičkou bylo jiné?) a tak se mnou na půlnoční intimčo vyrazil jen Eri opakujíc: “Děsně rád se motám přivožralej cizím městem” 🙂 Krásu možno zhodnotit z nočních fotek (galerie bude připojena)
Sobota: 174 km, 2.088 v.m. Na druhou etapu nám pánbožko ještě přitopil, což v závěru odnesl vypařující se Větrák i přesto, že od tablet, rozpustného magnesia až po ionťáky vyzkoušel vše. Věděli jsme, že bude více než příjemné zchladit tělo koupelí a tak jsem mimo opakované neplánované cachtání v kašnách a potůčkách (viz fotogalerie) naplánoval i zastávku u horské přehrady. Zastávka byla naplánovaná dobře, jen nám propracovávání kopci k vodní spáse trvalo poněkud déle než jsme čekali – holt ani dvacetikilometrovým kopcům 248°C na asfaltu nesvědčí. Na koupálku jsme se rozdělili na spořádanou partu s plavkami na pláži (Eri, Venca) a na lachtaní buzíbob párty bez plavek u restaurace (já, Samouš, Kory, Větrák, Eda a Aleš) a voyarerového očumovače Peťu, který, světe div se, neokukoval na pláži, ale u restaurace 🙂 Po osvěžení, sjezdu s defektem Vetrákovo duše (v kole!), Mačicovo servisním odtahu Větráka, jsme to úmornou rovinou dojebali do Klagenfurtu, kde přesilný Eri v dlouhém špurtu opět Alešovi ukázal, že vítězství v etapě už není garantováno jen pro něj. V Klagenfurtu hrozbu spaní pod mostem dík ubytovací kapacity obsazujícímu festivalu odvrátil Ondra Míků, neb přijel autem přímo z CB už ve 14.00 a na nás tak čekalo připravené ubytko (díky Ondro), jenže jsme byli všichni pěkně poblitý a vzhledem k vzdálenosti centra od ubytka asi 2,5 km skupinky zhltla večeři a pár piv a odebrala se na kutě bez kulturní vložky.
Neděle: 181 km, 2.910 v.m. Poslední etapa byla vskutku královská – nejdelší, nejtěžší, ale především nejkrásnější za téměř liduprázdných silnic. Zase to ale nebylo výběrem trasy, ale výběrem míst, kudy pojedem. Cesta skrz centrální masiv od údolíčka po údolíčko, kde hory mnoho prostoru lidem k usídlení nedávají, značila, že je člověk na silnici sám, kouká na tu krásu kolem, pozdraví se s kravičkama, zanadává si na kopec, probere témata od obsahu motoru traktoru (zhruba jen jeden litr!) až po anální kolík, nikde nikdo, ticho klid a mír, jen kolo ševelí, pot kape, zuby jsou zakouslé do řidítek. Ale i tahle krása se stoupající fyzickou únavou, či osezenou zadulkou se časem přejí a to se pak teprv ukáže, jak kdo dokáže otupět, či si v utrpení libovat. Zase se ale musí ocenit, že když už někomu psychicky na kopci dojde a na sjezd nasedne do auta, pod kopcem zase sebere tu sílu, sundá kolo z auta a v rauši etapu dokončí! Zbývá jen vypíchnout, že Solkelpass začínal 3. den na 107 kilometru kde už jsme ten den měli v nohách 1.800 metrů převýšení a jeho závěrečných 5 kilometrů mělo nepolevujících 10% stoupání s vyvrcholením 14%, což bylo potěšení snad už fakt jen pro Eriho 😉
Po upozornění (ne Alešovo) doplňuji, že závěrečný spurt na Champs elysées (cedule Liezen) byl opravdu vyhrocen – chudák Peťa neměl poté, co táhl 20 kilometrů špic, sílu na to bláznění co nastalo. Eri dobře věděl, že Aleš bude tentokrát pozornější a tak zkusil nastoupit 2 kilometry před páskou, ale Aleš nástup zachytil, stejně tak Venca a poblitej já. Zbytek se ještě snažil naši poodskočenou čtveřici dojet, ale bylo to jen stínování stíhačky 🙂 V naší čtveřici stíhal nástup nástup, Aleše se snažili utrhnout jak Venca tak opakovaně Eri, jenže lišákovi zbylo ještě dost sil a závěrečný asi 5. nástup Eriho nebyl dost drtivý a tak nastoupil Aleš a bez diskuzí si dojel pro vítězství nejsladší, následován Vencou, mnou a bramborovým Erim. Ještě do starého železa nepatří, ale kralování dostalo povážlivé trhliny…
O.
P.s. Nevím čím to bylo, snad ponejvíce únavou, ale na závěr jsem začínal nabývat dojmu, že bychom se mohli přehoupnout do dalšího levelu umění jízdy ve skupině. Všichni už chápou co je hák, chápou, že je opravdu účelné v něm jezdit, jízdu v háku více či méně ovládají (nevyskytují se už úkazy alá 6 metrů za skupinou), ví, že si musí zakřičet když jim to cukne, ví že z kopce to musí na špici rvát, aby ostatní za nimi nemuseli bejt furt na brzdách a ví, že přešpurtovaný brdek celistvosti skupiny nepřidá a ví, ža na špici se člověk dostane tak, že před ním lidi ze špice odstoupí a ne tak, že ukazuje ramena a na špic si dospurtuje. VÍ a CHÁPOU to je to krásné zjištění – jen na to “občas” zapomínají, event. nedokáží či nechtějí realizovat. Pro příště bychom mimo PILOVÁNÍ výše zmíněného mohli začít zařazovat libůstky alá upozorňování na zvedání se ze sedla, jízda v kolotoči a jiné. Nebo aspoň to pilování 🙂
P.s. Celkově shrnuto, supr čupr věc tahle výjezdní zasedání – přístě bych zase zvolil Horní Rakousko po vesnických prdelích s cílem ve Welsu a Linci. A snad bychom i to ubytko možná mohli předem buknout, když z loňska a letoška víme, že jedem v počtu deseti i když je 8°C a prší či když je 38°C jak u vysokých pecí.
Zdar hoši,
v rámci přechodu Šumavy se nás v hospodě nakumulovalo tolik, že bylo možno odhlasovat termín silničního zasedání, neb všichni přítomní byli pro a ke zvrácení demokratické většiny by ani všechny hlasy nepřítomných nestačily. Opět se bude jednat o styl: jedu jen s platební kartou, alias výlet na prasáka.
Tak tedy:
1) Je naplánován páteční start z CB tentokrát auty do 200 km vzdáleného Liezenu (2,5 hoďky cesta), ponechání aut a již na kole přejezd přes kopečky do Grazu (Eri chce večírek!!!) Autem je to 120 km, my ale pojedem vedlejškama přes hory, takže cca 150 a pěkná fuška.
2) Z Grazu v sobotu do Klagenfurtu zase nějakých kopcovitých 150 a večírek zase mezi lidma.
3) V neděli nazpět přes 150 do Lieznu k autu a odjezd do CB
Liezen
Graz
Klagenfurt
Výlet tedy skýtá supr čupr rakouské silničky, přejezd Alp, večírky ve městech. Donť miss it.
Orientační trasa
A termín? 
Domluven je pátek 7.8. až neděle 9.8.
Hlásit se mi nemusíte, ubytko bude na blint.
O.
P.s. Podle zájmu a let minulých by pelotónek mohl čítat více jak deset hlav
Po roční odmlce se zase někteří ze skupiny Nezmar&friends rozhodli zajet mezi “pravé profesiónály” poměřit síly a časy. Z různých důvodů byla letos účast lehce ochuzena, ale hezké počasí a pěkný závod spojený s příjemnou vyjížďkou vše vynahradil. Ve vypíchnuté kategorii Nezmar&friends bylo pořadí následující (celkové pořadí z 111 závodníků, čas): 11. Míra Jiřička 29:06,5/24. Pepa Vlášek 31:20,0/40. Džony 32:45,1/45. Kory 33:41,4/59. Honza Mikoláš 35:21,7/ 70. Ondra 36:27,6/78. Samík 37:33,0/106. David Čapek 50:48,7.
Den i výlet to byl krásnej, ale jinak byla naše užší skupina spíše nespokojená. Džony jel stanovit “pražský čas”, ale nakonec byl o šest desetin sekundy 🙂 horší než Aleš minulej rok. Dlužno podotknout, že se připravuje na Sudety a 4 dny před tím byl každej den na kole 5 hodin a v sobotu dvakrát spadnul a byl obolavěn. Uvidíme příště. Já jsem sám sebou zklamán, neb jsem zajel o minutu hůř, než před dvěma lety. Není to ale věkem, ale nevhodně zvolenou přípravou: jízda z CB do CK + rozjíždění se v CK ukázala na mém tachometru 49 km na startu a mé nohy už nebyly svěží od prvních metrů. Příště jedu na start rozhodně autem. Samík byl zkroušen též – čas hořší než minulej rok a hlavně mu začala páska v kole prořezávat duši. Jeden defekt před závodem “na uklidnění”, druhej naštestí až při cestě dolů, ale při třetím bylo jasné, že to nevyřešíme a ke slovu přišla motospojka z CB. Honzovi Mikolášovi spadnul při závodě řetěz, tak také úplně nevýskal. Spokojený mimo silničářsky začínajícího Davida, za pro další roky přijatelnej čas k překonávání 😉 byl Kory, který se právě veze na manické vlně z koupě nového kola. Pozitivní věci v jeho hlavě a zcela jistě ne zanedbatelná dispozice fyzickou kondicí ho posunuly v historických tabulkách “pravověrných Nezmarů” na 3. místo za Aleše a Honyho. Ale zkoušel si na startu připravovat pozici pro jakýkoli výsledek! 1) Měl rýmu a bolelo ho v krku 2) měl zánět spojivek 3) v sobotu dal kilo a je unavenej 4) do Krumlova se to moc hnalo a je zvadlej atd. atd. 🙂
Tak zase za rok už při větší účasti?
více info na: www.cyklet.wz.cz
O.
Čtvrtý ročník silničního výjezdního zasedání se konal ve dnech 15.-17.8. a poskytl nám hned několik nej. Nejtěžší etapa, nejvíce zemí (ČR, AUT, DE), nejvyšší účast, nejstudenější ročník, nejpropršenější ročník a tak dále a tak dále 🙂
Účast: Ondra, Eri, Hony, Větrák, Aleš, Samík, Venca, Eda, Ondra Míka. Na část pátku a soboty ještě Džony, na část pátku Vítek Kořínků, na hodinu v sobotu Hagen (zřejmě za účelem rychlejšího odbourání alkoholu z krve, nebo už fakt nevím…)
Pátek: 183 km, 3.500 v. m. První etapa slibovala opravdovou zkoušku síly a výškovými metry předem vystrašené družstvo své tempo od počátku správně nenastavilo na svůj výkonnostní top. Malinko mi zatrnulo, když už na Kuklově bylo první mechanické okénko, ale naštěstí bylo pro tento ročník poslední (defekt nebyl žádný, díky Bohu). Bohužel už první část etapy přes Boletickej prostor do Nové Pece a na Ulrichsberg, odrovnala nohy Ondry Míků a zvolil raději individuální přístup ke zdolání výzvy a nejel na Třístoličník a Čechama dojel sólo na Borovku (další etapy ale odjel ve full verzi!). My ostatní se po sžívání se s mapou a absolvování šotolinového 5 km úseku (strade bianchi), dostali zdárně na Dreisessel, kde začalo pršet, ale to už jsme byly za sklem 🙂 Po sjezdu z Třístoličníku (1.311 m n. m) mi Eri připoměl, že mám rozeplou kapsičku a tak jsem nenásilně zjistil, že jsem z nezapnuté kapsičky ztratil pytlíček s 2.200,- Kč a 80 eurama. Malinko mě to vytočilo a “drobet” jsem si zanadával, ale co naplat, jedem dál. Potkáváme nám naproti jedoucího Džonyho, který nás už bez nutnosti koukat do mapy provede “velmi členitým terénem” na Borovku. Bohužel je to už za stálého deště, síly ubývají a na tvářích se nezračí úsměv. Já jsem ještě k tomu psychicky dole ze ztráty (Džony mé chmury nezažene ujištěním, že ví, že to je na kokot, že tuhle ztratil pětikilo a “byl taky pěkně nasranej”). Točíme nohama 10% na Bučinu a mokří a zmrzlí sjíždíme do Džonyho ráje na Borovce. Káždému nám poskytne postel, peřinu, ručník, dovede do hospody (většina polyká dvě večeře, Venca tři…), ráno nakoupí snídani a udělá multimediální show po spojení internetu, telefonu a televize a vyrazí s náma do sloty. Kdo by chtěl od toho kloučka více? Džone díky, díky, díky.
Sobota: 98 km, 1.398 v.m. Druhá etapa se Pánu Bohu nepovedla 🙁 Já jí měl naplánovanou dobře, vo to nic ;-), ale Velký Javor, Joska Glass Paradis v Bodenmais a jiné perly nám prostě nebyly přány. Od rána chcalo, teplota oscilovala mezi 8°-11°C a to opravdu nezpůsobí nic jiného, než že se začne hledat nejkratší cesta na bejvák. Ráno ještě zkouší Hegy co Janinka vydrží a žene jí ze sedadla spolujezdce z Prahy na náš brzký start, loučí se starostlivě s čerstvě narozeným robátkem (spící pidi Laurinku bere za buclatou tvářičku se slovy: Táta je vožralej, viď?) a jede s náma 10 km aby následně zjistil, že nejenže slíbil, že bude brzy doma, ale že oblečení “krátká ktrátká” pro dnešní počasí nestačí. My se trápíme hezkou krajinou v dešti a na prvním rozcestí padá rozhodnutí jet nejkratší cestou do Edovo pelíšku. Taktéž Edovo byteček nám poskytne veškerý komfort, každému postel, dokonce i připravené kafe a mléko, k tomu nás Eda dovede dokonce do dvou hospod a ráno i zamete. 🙂 Co chtít víc? Edo, díky, díky, díky.
Neděle: 141 km, 1.765 v.m. Třetí ráno nás přivítalo chcaní, ale byla to falešná šalba. Od té doby se jen a jen oteplovalo a slunéčko, nás nakonec vysvléklo do “krátká, krátká”. Najednou bylo všechno krásné, slibné, veselé a romantické. Cesta na Petrovice, Sušici a bočníma cestama na Vacov, Volyni byla prostě: no bomba. Asfalt mohl být místy lepší, ale kopec střídal kopec, kravka tuhle bučela, tamhle koukal hříbek z lesa. Paráda. K tomu super oběd ve Volyni, kde jsem doutratil Edou půjčený litr a s prázdnou se vydal vstříc domovu. Samík se od nás odpojil ve Strakonicích, neb vyhodnotil, že vlak jede rychleji než my a on potřeboval být brzo doma. My, tedy zvláště někteří, chtěli Samíka přesvědčit o opaku a tak se rozjelo tempo alá “co to dá”. No jo no, na konci výletu ten chumel bez cyklistikého řádu už člověk kousnout prostě musí 🙂 Zvlášť když si na větrných terezínech mazaně vybere tu správnou prdýlku, která ho pilotuje. Jo vrátnej je vrátnej, ten se jen veze 😉
O.
P.s. Přes veškerá protivenství velkých kopců a počasí myslím, nelze hodnotit výlet jinak než kladně. Zvlášť když dopadl nakonec opravdu i šťastně. Chlapci se jali probrat zážitky z cest ještě v Kozlovně, já už jel domů a v tom mi volá Eri, co že jako bych dal za nálezné pytlíčku. Já se zprvu dosti ostře ohrazuji proti “opravdu povedenému” vtipu, ve kterým mě hošánci nechali smažit tři dny a podezírám Aleše ;-), ale pravda je jiná. Kokot jsem já a pytlíček s penězma jsem si na Dreisesselberghausu zapnul do Eriho baťůžku omylem, neb má stejnej jak já. Tak proto jsem je ve svém nemohl najít, tak tím to bylo!!! Eri danou kapsičku nepoužívá a měl v ní jen klíče od domova což způsobilo onen pozdní ale šťastný nález. Všichni se dosytosti oprávněně pobavili na můj účet.
P.s. A kam příště? Kdy přesáhhne náš pelotón 15 kusů? 🙂
V neděli 8. září 2013 proběhl 19. ročník cyklistické časovky do vrchu Kleť – (závod seriálu JAL 2013).
Trať závodu se startem vpravo za železničním nádražím v Českém Krumlově a cílem u rozhledny na Kleti v délce 11,2 km vedla lesní asfaltovou silnicí, s průměrným převýšením 5,1%. První závodník startoval v 11:00 hod, další pak v intervalech po 30 vteřinách. Celkem se do závodu přihlásilo 100 účastníků, včetně hrstky Nezmarů. Nezmaři odstartovali a do cíle dorazily v celkovém pořadí a časech: 29. Pepa Vlášek (0:31:38.1), 35. Míra Jiřička (0:32:22.1), 42. Aleš Peterka (0:32:44.4), 47. Petr Jiřička (0:33:14.5), 49. Honza Mareš (0:33:27.1), 61. Jirka Habrda (0:34:54.3), 76. Pavel Samec (0:36:58.7) a 79. Jana Matlášková (0:37:22.4).
Čas prvního závodníka: (0:26:51.6), čas posledního závodníka (0:57:53.4).
Výsledková listina: http://bknezmar.cz/?attachment_id=1282
Honza
Již třetí ročník silničního putování na lehko se nadmíru vydařil a dokonce se ho odvažuji hodnotit jako nejpovedenější. Přeci jen 8 lidí už je opravdu jiná cyklistika (i když jsme se z chlívečku “Začátečník” ještě příliš neposunuli), super počasí, skvělá malebná krajina, kulturní vyžití, asfalt jak dětská prdýlka, minimální provoz – no co chtít více.
První etapa (190 km, 2.280 v.m.) opět potvrdila kvalitu Horního/Dolního Rakouska pro silniční cyklistiku, malebná venkovská krajina tolik – nejen mírou úpravy okolí – rozdílná od našeho venkova, bodří lidé (dědula s cigaretkou v ústech nabízející sám od sebe vodu když jsme stáli před jeho domem a měnili píchlou duši atp.), rozdílné gastronomické zvyky – např. Lammbeuschel (jehněčí plíčky) s knedlíkem by asi u nás moc nefrčeli. Já dělal že nevím co to znamená a stejně jako Aleš a Samík si “bojšl” dal a jak nám to jelo! Večerní párty v pivnici kterou obsadili fanoušci Eintrachtu Steyer po prohře s Lincem 0:2 (popěvky a melodie stejné jak u nás, slova jiná), nedopečený kebap o půlnoci – co říct víc? Snad jen, že plánovaných 150 km bylo jaksi drobet překročeno.
Druhá etapa (135 km, 1.700 v.m. ) nám dala přičuchnout k Alpám a venkovskou kýčovitou romantiku vystřídala zase jiná venkovská kýčovitá romantika. K tomu se jěště změnil charakter kopců a rázem to byly delší a prudké kopce, které dali mnohým poznat (ne všem Venco, vím), že je opravdu lepší jet lehkou frekvenci místo pily od začátku a nečekat, že za zatáčkou kopec skončí :-). Koupálko v alpském potoku dotvořilo kolorit krásna, avšak fotky Alešovo párku nezveřejním! V St. Pöltenu byl pak techno festival jehož účastníci obsadili veškeré ubytovací kapacity, což jsme museli řešit ubytováním v domu v půlce stavební rekonstrukce kde se nacházel Jugendhaus a snad jen pro nás sedm nachystaným čtyřlůžkovým pokojem. Tuly tuly, kuscheln + skutečnost že někteří nevezli spodní prádlo a spali nazí, vzpomínkám nedá dlouho zapomenout.
Třetí etapa (175 km, 1.697 v.m.) nám napřed poskytla krásy moderní vládní čtvrti v St. Pöltenu a následně nás uvrhla do hledání cesty do Kremsu, která by však nebyla rychlostní komunikací… Toto hledání se u Kremsu opakovalo a zazněly i hlasy, že to vlastně není dálnice a že bychom těch osm kilců po ní dodrcnout mohli… Naštěstí však zvítězila opatrnost a cestu přes Dunaj jsme našli cyklovyhovující. Překrásné údolí Křemežského potoka 🙂 (Kremstal) přešlo do kopců a (ano samozřejmě) do kýčovité krásy dolnorakouského venkova. Za stálého sehrávaní cyklo dovedností jsme dali pivo na hranicích a vystřihli (někdo…) názornou ukázku toho, že ne pro všechny je na 160 kilometru přidávání z Ledenic přes Mysletín vhodně vymyšlené (cituji: “Do kopce, do kopce… Já mu na kopci ten Cannondale rozšlapu!”).
Myslím tedy, že všichni byli s akcí spokojení a všichni už mluvili o dalším ročníku. Zvláštní uznání letí k Erimu, který se od nás musel dík rodinným povinnostem v sobotu před poledenem odpojit a dal si svou oblíbenou disciplínu: časovka na 180 km a více…
Záznamy z GPS je zde: http://www.endomondo.com/workouts/232143851/6912273
O.
První z trojdenních výletů s domečkem na zádech se konal za účasti mě, Zdenála, Prochyho, Ondry Míků, Mojžiho (část trasy ještě Honza) za tropického počasí, které kráse výletu nic neubralo. Cesty k a od Dunaje vedly liduprázdným Horním a Dolním Rakouskem po super asfaltu, 160 km podunajské stezky bylo prosvištěno s hezkým průměrem a zpestřeno klášterem v Melku a krásnou vinařskou oblastí Wachau. Neúspěch Prochyho výukové lekce pro Zdenála „jak se má jezdit na silnici“ Prochyho lehce frustroval 🙂
O.
Druhý výlet jen s baťůžkem na zádech za účasti mě, Érose, Aleše, Samíka a Zdenečka se počasím příliš nepovedl, ale o to byl hezčí silničářsky. Rakouská strana Šumavy nás fyzicky nadmíru prověřila, ale ani druhý či třetí den nebyl o moc lehčí. Pasov je moc hezké město a v Linci maj dobrý točený tmavý pšeničný. Krása nesmírná a hlavně nám třikrát za sebou přes 120 dalo dost fyzicky, což někteří 😉 zúročili při následné časovce na Kleť. Škoda jen, že sobotního highlightu výletu Donau Schlinge si Zdeneček nevšiml. „Kdy už tam budem?“ „Už jsme to před hodinou projeli…“
O.
P.s. Akce byla Samíkovo velká silniční premiréra, při které hned první den pochopil, že když jede podlahu už u Křemže, před Pasovem mu bude ouvej 🙂
