Author Archive
2 září, 2015 | 
Author: Trasa: 44 km, Včelná, Kameňák, Milíkovice, Svince, Mojné, Žabař, po červené přes Polušku do Omleničky, asfalt do Bujanova
Výškové metry: 660 m
Účast: Ondra, Venca, Vítek, Eri, Honza Mareš, Petr Šikl, Přema, Aleš, Tonda, Pavel Samec, Kory, Majkl, Petr Pokorný, Kocour, Sochy, Vláďa, Duby
Pád:
Defekt: Ondra, Aleš
Trackmaker: Petr Šikl
Komentář: Dny se krátí a tak mnou plánovaný edukační(tématicky k 1.září) výlet k (Vítkovo oblíbenému) Pulmonu ustoupil Polušce. Rychlou trasou jsme se nablížili, v Mojném doplnili vodu a tlak v duších, porůznu poztráceli jezdce s alternativními trasami a pak “nasedli” na turistickou červenou, která byla, aspoň teda pro mě, úplným orgasmem. Krása, krása. Poluce před Poluškou 😉 Pod Poluškou čekal “brave heart” – průjezd pastvinou s býky. Přítomnost Samíkovo trvale krví zbrocených tlap však nedodala odvahy ani tomu nejstatnějšímu kusu. Proběhlo tak i kochání nad krajinou, kde znečištění (pollution) téměř neznají. Kory i Aleš si dali bacha na ohradníky a už se nám otevírala panoramata hraničních hor, jež dávala tušit uprchlíky ukryté v lesích i pod plachtami nákladních vozů. Naštěstí ten příšerný smrad šel jen z bujanovské silážní jámy a svižný únik od ní vyšperkovalo pár borců spurtem do cíle. Jak při tom Aleš píchnul přední kolo, ví asi jen vítr. Přívětivost bujanovského hostince opět nezklamala, až na pokleslou hudební produkci, kterou v jukeboxu objednala místní akční skupina kulturních barbarů alias štamgastů. Vyslechli jsme tak příběh slepého chlapce, o který je třeba se podělit:
Na ulici stál chlapec malý,nic neviděl a
proto se mu děti smály
možná ze zlosti a pouhé lidské
hlouposti. hmm…
Jedno z dětí přišlo k němu blíž
a zakřičelo na něj: Jdi už pryč!
Ty k nám nepatříš, oohoou, nepatříš.
Kam má jít chlapec, který nevidí, (chlapec který nevidí)
chodí jen sem a tam a tiše vráží do lidí. (tiše vráží do lidí)
A přitom ptá se sám sebe,
proč si nemůže hrát
a s ostatními dětmi na hřišti stát,
vidět stromy a slunce co svítí na domy.
Kolem něho lidé procházeli
se skloněnou hlavou, aby neviděli,
co se děje, že se někdo někomu směje.
Kam má jít chlapec, který nevidí, (chlapec který nevidí)
chodí jen sem a tam a tiše vráží do lidí. (tiše vráží do lidí)
A přitom ptá se sám sebe,
proč si nemůže hrát
a s ostatními dětmi na hřišti stát,
tak si klekl, spojil ruce a tiše řekl :
PROČ JSTE NA MĚ TAKOVÍ JÁ ZA TO PŘECE NEMŮŽU, ALE I KDYŽ NEVIDÍM TO JEŠTĚ NEZNAMENÁ, ŽE NEUMÍM BÝT ŠŤASTNÝ. JSEM RÁD NA SVĚTĚ, CHCI SE SMÁT, CHCI DĚLAT CO MĚ BAVÍ, CHCI SE RADOVAT Z MALIČKOSTÍ, NECHTE MI MÝ SNY.
Kam ovšem má jít chlapec, který nesnese debilní text a ještě debilnější melodii? To nám Lunetic nepoví. Hlavně Vítek to nesl těžce a společně s Erim trpěli viditelně (viz foto). Nešlo to jinak, než aby Vítka pak paní provozní uklidnila (viz také foto) a pak již jeho tvář až do konce dne jen zářila 🙂 Abychom paní provozní přičetli ještě jeden klad, ovládá nejen rychlou obsluhu, ale i vyřídilku – byli nespokojenci, kteří si nevybrali z pestré trojnabídky hermoš, párek, utopenec a trvali na klobáse. K návrhu, že ať klobásku dodají – to oni že jako rádi a hned, odvětila, že jim z nich ale stejně udělá utopence 🙂 Vtipný večer ještě vyšperkovala exkurze do bujanovského nádražního zařízení (vyfotil jsem také minule zmíněný “..janov”), objekt je zřejmě trochu nechtíc součástí sousedícího muzea koněspřežky. Vlak přijel jak měl a naše napětí z možnosti transportu kol jen “do vyčerpání kapacit” povolilo, když poslední naše kolo skutečně kapacitu vyčerpalo. Dojezd na hlavák znamená skoro povinně aktivaci eskalátorgangu a pivko ve Vatíku nebo na Palubě, případně v obém, po čemž tak trochu jako slepí chlapci míváme sklon vrážet do lidí 🙂
P.
P.S. Všimněte si na fotce jak Honymu z ničehonic u svatého pomníčku začaly téct krvavé slzy. Ježíš? Ježiš..
P.S. Byla také snaha rozštípnout termín VZ, ale ukázalo se, že někteří hlasovali zmateně, jiní až tak úplně ne že nemůžou a vůbec je tu víc okolností, takže vítězný termín 100% rozhodnut není, i když je tu jasný kandidát, že? Rozsoudí to snad soudci v našich řadách? 😉
Trasa: 39 km, Nemanice, Úsilné, Libnič, motanice za Libničí, před Lišov na trigonometrický bod na vrchu Větrník, na modrou a pod Vávru, mohyly na Vávře, Červený Újezd, po zelený nad Borek, k Ortům, Boreckou roklí dolů, Hrdějovice a domů
Výškové metry: 460
Účast: Ondra, Vítek, Venca, Eri, Aleš, Petr Pokorný, Majkl, Honza Mareš, Koubič, Přemek, Pavel Samec, Vláďa, Tonda, Roman Farka, Láďa Benhák, Sochy,
Pád: Ondra 2x
Defekt: ostružiní zapřičinilo poměrně četné krvavé stopy na družstvu (s výjimkou jednoho jedince ;-), který jásal, že ho rudá stigmatizace zatraktivní u samiček, nikdo nad krví nejásal), pro pláště však trny tentokrát byly milosrdné 🙂
Trackmaker: Ondra
Komentář: Nové zajímavosti minule vzbudily celkem ohlas a když se na Startu nikdo k ničemu pořádnému neměl, řekl jsem si, že je čas na realizaci další zajímavosti, kterou jsem měl od jara připravenou. Cestou za onou lahůdkou jsme si dali pár trnových zastaveníček, pár kořínků (já je mám prostě rád!) a už jsme tam byli! Místo skryté, obelisk přes svou velikost (betonový masivní jehlan čnící 7,5 metru nad terén) dobře a dlouho skrytý a tak byla skupina mým vábením “přihořívá” natolik zaujata, že na místě samém vylepenou cedulku si bez reptání nechali mým libozvočným hlasem přečíst všichni. Nevím jestli více zaujalo přemýšlení nad tím, jak je to vlastně v reálu možné, že se u Lišova změří výška nad mořem na centimetry (hoši, taky to nechápu), či proč zrovna rozmetání hnoje je v okolí místa zakázáno, každopádně text připojuji ještě jednou, kdyby se chtěl někdo doma o zajímavost také podělit. VĚTRNÍK Celkem v lážo-plážo tempu jsme pak dorazili pod Vávru, kde díky malé neplánované odbočce z trasy jeli kolem zdejších mohyl (také moc hezké, ale nikoli tak působivé jako minule), a při sjezdu nad Borek mi došlo, že ještě máme mnoho času a tak jsem se rozhodl zajet ještě k Ortům. Zde se do té doby nezasvěcení dozvěděli o našem plánu, jet na vyjížďce do Ortů. Hony po kouzelném dotazu: No ale kde necháme kola? byl zasazen tvrdě do reality: My na nich budem v Ortech jezdit!!! což přijal sice s podivem, ale s nadšením: Já, protřelý nightrider, s tím problém nemám. Takže boys, chystejte čelovky, někdy na podzim bude “důlní práce”. Nápad natolik kokotský, až jsem z něj nadšen! A od Ortů už jen začala prýštit radost, neb rokle dolekopcom je prostě joy & fun. Při návratu kolem Vltavy mě Víťa pobídl k jízdě po protipovodňové zdi, což je spíše psychicky než technicky obtížné, takže pořízené video asi nebude okupovat přední místa na youtube ve sledovanosti 🙁
O.
P.s. V KMPéčku se nám Eri svěřil, že je rozený pedagog. Jeníček prý při lekci jízdy na odrážedle vycítil, že kolo je Eriho srdcovka a “lekce” končila větou (dětský hlásek): “Táto, já už na kole NIKDY nepojedu” a následujícím (dospělá mužná paže) 10 metrovým vrhem odrážedla 🙂 Ámos.
Trasa: 56 km, po pravém břehu Vltavy Hluboká, volnočasovým parkem u řeky v Zámostí k pumptracku, poježdění na pumptracku, Majklovým sjezdem tentokrát nahoru k Poněšické oboře, kolem obory do Chotýčan, po žluté kořenovce k oboře, mohylové pohřebiště na vrchu Baba, ukázka pozůstatků po Drahotěšickém křemenném valu, zelená do Vlkova, Poněšice, k řece, Jelení skok, Zámostí, opětovně hrátky na pumptracku, po pravém břehu domů
Výškové metry: 545
Účast: Ondra, Vítek, Venca, Eri, Aleš, Petr Pokorný, Majkl, Kocour, Honza Mareš, Koubič, Přemek, Pavel Samec, Kory, Vláďa, Tonda, Honza Mikolášek, Roman Farka, Láďa Benhák, Venca Drbout
Pád: nikdo
Defekt: Koubič povolená řidítka
Trackmaker: Ondra
Komentář: Dlouhodobě miluju oblast Poněšické obory, jenže mi při návrzích na výlet v tu stranu vždy přispěchali škarohlídi s poznámkama o předlouhém nudném úseku příjezdu Ševětínskýma rovinama a nudným asfaltem od Poněšic na Hlubokou, tak jsem si řek, že pokud jedno z toho dokážu vynechat a přidám pár zajímavostí, MUSÍ se to líbit prostě každému. A proč chodit z rozřešením kolem horké kaše – podařilo se mi vynechat roviny před Ševětínem a plán jsem tak zcela splnil a líbilo se to bezezbytku všem 🙂 Na počátek cesty jsem zvolil “Majklův sjezd” k Poněšické oboře, ale abychom zaměnili hrozící krev za o mnoho přijatelnější pot, zvolil jsem směr horekopcom. Po přejezdu k Chotýčanskému nádraží už začala pravá nefalšovaná krása žluté turistické kořenovky, pěkně oslizlé po proběhlých deštích, ze které zářily oči úplně všem (jen těm co cestu označili za “anální výprask” zářili asi z jiného důvodu). Poté jsem to novinkou nasměřoval k Vitínu a věděl, jak vše objet po polňačkách, ale vidouc krátce střižené strniště, a představujíc si ty protáhlý huby při jízdě po poli, jsem zavelel do pole a Eri cedíc skrz zuby: “Nevím kolik let tohle ještě vydržím”, mě spolu s ostatními následoval. Po polní onanii jsme dorazili k prvnímu bodu zájmu: mohylovému pohřebišti (opravuji mnou podanou informaci o době vzniku: jedná se o slovanské mohylníky z raného středověku (8. až 9. století) po 50 až 80 mohylách, uspořádaných do západovýchodních řad, když největší mohyly mají 4 – 5 metrů v průměru a 2 metry na výšku a panuje domněnka, že sloužily k pohřbívání nemajetného venkovského obyvatelsta). Více např. na stránkách dalšího člověka, kterého toto místo uhranulo: MOHYLY VITÍN Po kratičkém úseku přišla další “zajímavost”: bývalý Drahotěšický křemenný val, což byl křemenný val, který dosahoval na délku 3 kilometry a měl mocnost okolo 10 metrů. Vytvořil se z druhotného brekciovitého křemene. Významnou dominantu pro celý kraj představoval ještě na počátku 20. století, ale v období mezi světovými válkami došlo k intenzivní těžbě. Proto se dnes proměnil jen v koryto s vystupujícimi skalkami a to, co jsem ukazoval, byla vlastně strouha v zemi vinoucí se lesem 🙂 Samozřejmě že jsem po svém výkladu zase dostal pár výtek, neboť křemen přece nemůže vyvřít na povrch “jen tak”, to by se přece rozlil, ale může vyvřít jen do pukliny pevného okolí, které časem zvětrá a obnaží již zatuhlý křemen… Díky za veškeré info a opravy pánové, my budem dík vyjížďkám tak chytří! Každý známe něco a každý se chce o znalosti podělit 🙂 Po projetí kolem zbylé části obory jsme se dostali k třetí a poslední zajímavosti Jelenímu skoku, kde jsme se společně vyfotili (škarohlídům o mé informaci, že skála slouží k lezení připojuji následující foto: JELENÍ SKOK a upalovali dom – tentokrát byla snaha o udržení formace i ve zvlněném terénu celkem (až na některá individua) úspěšná. Že by?
O.
P.s. U Nezmara se toho probralo mnoho ale víceméně vše je nepublikovatelné, tak jen po mnohých výtkách opravuji svůj blud ze silničního zasedání – traktor má obsah motoru více než litr (od 3,5 litru vejš) což je sice na tu sílu co má stále poměrně málo, ale vše je možné díky vysokému krouťáku, který způsobuje nízkou kadenci otáček, jak nadšeně po čas vyjížďky Roman předváděl: (velmi p.o.m.a.l.u. vyslovováno) BAF, BAF, BAF, BAF. Po názorné ukázce to bylo už všem jasné 🙂
Pátý ročník silničního výjezdního zasedání se konal ve dnech 7.-9.8. a přinesl několik novinek. Jednak jsme po prvně nejeli přímo z CB, ale autama jsme si přejeli do Liezenu, aby byly naše vytoužené destinace dosažitelné a jednak jsme měli zázemí v podobě Kocoura s autem, který nám vozil věci, potkával nás v průběhu etapy a nabízel pití, jídlo a suché oblečení. A při fyzickém či při psychickém (kluk z plagátu) kolapsu 😉 poskytl místo v autě na konec, či část etapy. Prostě přehršel švajňáckých výhod, které jsme všichni s více či méně přiznanou radostí přijali… Tímto bych pozorné “matce Mačičce” chtěl ještě jednou poděkovat.
Účast: Ondra, Eri, Peťa Šikl, Aleš, Samík, Venca, Eda, Kory, Větrák, Kocour, Ondra Míka.
Pátek: 171 km, 2.143 v. m. První etapa se odehrála za slunečného počasí s teplotou stabilně překračující 30°C ve stínu a tak všichni naladěni sluncem vyrazili v ústrety prvním kopcům. Etapa byla vymyšlena dobře, tomu se nedá nic vytknout, muhehe, jenže pokud prostě jede člověk do destinace, kde je mezi horami velká aglomerace, dík poměrně širokým údolím a nížinám mezi kopci, prostě to musí být znát. A taky že jo. Lučně zalesněnou romantiku Nízkých Taur velmi rušil automobilový provoz, což člověku prostě vadí, i když nebezpečí hrozí asi o sto procent méně než u nás. Rakušáci holt nejsou jako řidiči stejný kokoti jako my – mnohdy se za nekoordinovaně zmítající se a stále se promíchávající kohortou 9 “silničářů” seskupilo i několik aut a bez jediného zatroubení jen udiveně sledovali naše tempo á 30 km/hod. Poté, co jsme si kolony za náma asi po 20 minutách všimli a několik z nás začalo máchat rukama ukazujíc, aby nás předjeli, že o nich víme, stejně předjížděcí manévr do doby, něž bylo vidět na 10 km dopředu, neuskutečnili. Příjemné zjištění a apelace na všechny z nás řidičů… Náladu nám vylepšili silnice v kopcích, které nenesly parametry “hochalpen strasse” a o pravidelném sklonu 7% se nám mohlo nechat jen zdát. A 15% v 195°C na asfaltu pumpičku řádně rozhicuje 🙂 Bez úhony jsme etapu došmrdlali, když v závěru Větrák, provozující poslední čtvrtku etapy krycí mimikry “už nemůžu”, mohutně zašpurtoval na ceduli Graz a etapové vítězství, tak dlouho rezervované pro Aleše, mu uzmul. Graz je město překrásné, lidí na ulici dík pátku mraky, představení na náměstí, moderní architektura snoubící se architekturou tradiční – tip pro romantický výlet ve dvou. My však měli složení neromantických praktiků zajímajících se jen o pivo (nebo by to se samičkou bylo jiné?) a tak se mnou na půlnoční intimčo vyrazil jen Eri opakujíc: “Děsně rád se motám přivožralej cizím městem” 🙂 Krásu možno zhodnotit z nočních fotek (galerie bude připojena)
Sobota: 174 km, 2.088 v.m. Na druhou etapu nám pánbožko ještě přitopil, což v závěru odnesl vypařující se Větrák i přesto, že od tablet, rozpustného magnesia až po ionťáky vyzkoušel vše. Věděli jsme, že bude více než příjemné zchladit tělo koupelí a tak jsem mimo opakované neplánované cachtání v kašnách a potůčkách (viz fotogalerie) naplánoval i zastávku u horské přehrady. Zastávka byla naplánovaná dobře, jen nám propracovávání kopci k vodní spáse trvalo poněkud déle než jsme čekali – holt ani dvacetikilometrovým kopcům 248°C na asfaltu nesvědčí. Na koupálku jsme se rozdělili na spořádanou partu s plavkami na pláži (Eri, Venca) a na lachtaní buzíbob párty bez plavek u restaurace (já, Samouš, Kory, Větrák, Eda a Aleš) a voyarerového očumovače Peťu, který, světe div se, neokukoval na pláži, ale u restaurace 🙂 Po osvěžení, sjezdu s defektem Vetrákovo duše (v kole!), Mačicovo servisním odtahu Větráka, jsme to úmornou rovinou dojebali do Klagenfurtu, kde přesilný Eri v dlouhém špurtu opět Alešovi ukázal, že vítězství v etapě už není garantováno jen pro něj. V Klagenfurtu hrozbu spaní pod mostem dík ubytovací kapacity obsazujícímu festivalu odvrátil Ondra Míků, neb přijel autem přímo z CB už ve 14.00 a na nás tak čekalo připravené ubytko (díky Ondro), jenže jsme byli všichni pěkně poblitý a vzhledem k vzdálenosti centra od ubytka asi 2,5 km skupinky zhltla večeři a pár piv a odebrala se na kutě bez kulturní vložky.
Neděle: 181 km, 2.910 v.m. Poslední etapa byla vskutku královská – nejdelší, nejtěžší, ale především nejkrásnější za téměř liduprázdných silnic. Zase to ale nebylo výběrem trasy, ale výběrem míst, kudy pojedem. Cesta skrz centrální masiv od údolíčka po údolíčko, kde hory mnoho prostoru lidem k usídlení nedávají, značila, že je člověk na silnici sám, kouká na tu krásu kolem, pozdraví se s kravičkama, zanadává si na kopec, probere témata od obsahu motoru traktoru (zhruba jen jeden litr!) až po anální kolík, nikde nikdo, ticho klid a mír, jen kolo ševelí, pot kape, zuby jsou zakouslé do řidítek. Ale i tahle krása se stoupající fyzickou únavou, či osezenou zadulkou se časem přejí a to se pak teprv ukáže, jak kdo dokáže otupět, či si v utrpení libovat. Zase se ale musí ocenit, že když už někomu psychicky na kopci dojde a na sjezd nasedne do auta, pod kopcem zase sebere tu sílu, sundá kolo z auta a v rauši etapu dokončí! Zbývá jen vypíchnout, že Solkelpass začínal 3. den na 107 kilometru kde už jsme ten den měli v nohách 1.800 metrů převýšení a jeho závěrečných 5 kilometrů mělo nepolevujících 10% stoupání s vyvrcholením 14%, což bylo potěšení snad už fakt jen pro Eriho 😉
Po upozornění (ne Alešovo) doplňuji, že závěrečný spurt na Champs elysées (cedule Liezen) byl opravdu vyhrocen – chudák Peťa neměl poté, co táhl 20 kilometrů špic, sílu na to bláznění co nastalo. Eri dobře věděl, že Aleš bude tentokrát pozornější a tak zkusil nastoupit 2 kilometry před páskou, ale Aleš nástup zachytil, stejně tak Venca a poblitej já. Zbytek se ještě snažil naši poodskočenou čtveřici dojet, ale bylo to jen stínování stíhačky 🙂 V naší čtveřici stíhal nástup nástup, Aleše se snažili utrhnout jak Venca tak opakovaně Eri, jenže lišákovi zbylo ještě dost sil a závěrečný asi 5. nástup Eriho nebyl dost drtivý a tak nastoupil Aleš a bez diskuzí si dojel pro vítězství nejsladší, následován Vencou, mnou a bramborovým Erim. Ještě do starého železa nepatří, ale kralování dostalo povážlivé trhliny…
O.
P.s. Nevím čím to bylo, snad ponejvíce únavou, ale na závěr jsem začínal nabývat dojmu, že bychom se mohli přehoupnout do dalšího levelu umění jízdy ve skupině. Všichni už chápou co je hák, chápou, že je opravdu účelné v něm jezdit, jízdu v háku více či méně ovládají (nevyskytují se už úkazy alá 6 metrů za skupinou), ví, že si musí zakřičet když jim to cukne, ví že z kopce to musí na špici rvát, aby ostatní za nimi nemuseli bejt furt na brzdách a ví, že přešpurtovaný brdek celistvosti skupiny nepřidá a ví, ža na špici se člověk dostane tak, že před ním lidi ze špice odstoupí a ne tak, že ukazuje ramena a na špic si dospurtuje. VÍ a CHÁPOU to je to krásné zjištění – jen na to “občas” zapomínají, event. nedokáží či nechtějí realizovat. Pro příště bychom mimo PILOVÁNÍ výše zmíněného mohli začít zařazovat libůstky alá upozorňování na zvedání se ze sedla, jízda v kolotoči a jiné. Nebo aspoň to pilování 🙂
P.s. Celkově shrnuto, supr čupr věc tahle výjezdní zasedání – přístě bych zase zvolil Horní Rakousko po vesnických prdelích s cílem ve Welsu a Linci. A snad bychom i to ubytko možná mohli předem buknout, když z loňska a letoška víme, že jedem v počtu deseti i když je 8°C a prší či když je 38°C jak u vysokých pecí.
V 17. etapě se skončila pouť dvou z posledních třech Sedmi statečných stoprocentních – mě a Eriho. Jak už to tak bývá na světě lidském, odešli jsme bez povšimnutí a jediného řádku rozloučení v reportu z etapy, ale mě to přeci jen nedá a příběh (i když ze záhrobí) musí mít i tu (předposlední?) kapitolu. Parafrází klasika: píši tento report a nevím, zda jsem živ…
Snad to byl jenom sen, ve kterém se mi zdála
maminka s tatínkem, domov a oba bratři,
snad to byl jenom sen, ve kterém člověk spatří
sám sebe ve vodě, pod koly v rybníce,
snad to byl jenom sen, zrcadlo měsíce,
neměl se mi však zdát, když jsem se neprobudil,
neměl mne zanechat v plameni, který studil!
Ve filmu 3 přežili, tedy není zde vodítko, jak rozdělit role. Z úcty k jedinému přeživšímu Vencovi se stoprocentní účastí, mi logika velí mu přiřknout roli hlavního kladňáka – holohlavého Chrise (první zleva) a uvidíme, jestli přibude tento rok ještě jeden epitaf. A ač nevolky, s logikou věku, jsem dorozdělil mezi nás s Erim role Vina (druhý zleva) pro Eriho a zelenáč Chico (třetí zleva) jsem holt já 🙂
http://hetediksor.hu/wp-content/uploads/2015/02/The-Magnificent-Seven-001.jpg
Ale chlapci, i když příběh o stoprocentní účasti (s jedinou výjjimkou) skončil, dobojováno není a kdo jednou stál, nemusí stát na konci cesty opodál 😉
O.
P.s.
Ach, odkud vyvěrá to, čím tu odtékáme?
Čí noci probdělé se položily na mé
a rozšířily se, že místo nestačí?
Nalezl jsem svůj pád. A na čem? Na pláči!
Trasa: 68 km, Špačkárna, po pravém břehu Vidov, Nedabyle, Nová Ves, po červený Lomec, údolí Želno, Komařice, Sedlo, Todeňská hora, Něchov, Nesměň, Malče, modrá po pravém břehu Malše až do Sedlce, Římova, Doudleb, přes rechle a Plav domů
Výškové metry: 872
Účast: Ondra, Přema, Vítek, Venca, Petr Šikl, Aleš, Kory, Pavel Samec, Petr Pokorný, Venca Drbout, Koubič, Roman Farka, Sochy, Duby, Tonda, Vláďa, Míra Dvořák
Pád: Ondra, Kory, Sochy
Defekt: Koubič – tentokrát byla bombička použita správně a moc jsme nečekali, Pavel Samec – prasknutí pláště (kluci z Kanady to maj s tima kolama fakt nějak podezřele nevychytaný…)
Trackmaker: Vítek
Kulturní vložka: Prudký let rorýsúv skulil slunečný kotouč za Todeňskou horu, která se mění před našima očima v černý hřbet mnohohlavé saně, z mlhy nad potokem jako zrak védmin hledí voda a za nahou lunou krade se po mezi Klekánice, má dávná známá z dětských let. Rosa tiše padá, arniky se hořce rozvoněly, chlad bažin sahá po nohou. Šero modravě omítlo zdi osamělého dvorce, jehož náspy ovívá metlice vánku, topol ukazuje k výšinám, do hlubin míří táhlo studně. Ztiš dech, neboť andělská křídla tohoto dne naposled šumí nad krajinou, která od této chvíle náleží mocnostem náměsíčným. Což nevidíš, kterak strom v lukách mává rukama a luna podává všem věcem škrabošky stínů? K jakému reji, k jakým proměnám? Jaká tajemství prozradí tato krajina, čím překvapí duši, jež je svěřena jenom zjitřené stráži smyslů…?Tvář jurodivá se zjevuje mému očekávání a mužičky se klaní až po pás. Za ní vychází bílý kůň, neosedlaný, bez ohlávky. Ne, nikdo mne nepřesvědčí, že to nebyl bílý kůň Svatovítův, připravený k obvyklé noční jízdě. Ostatně nikoho nebylo v celém stavení a úzké okénko mezi tmavými stěnami svítilo oslnivou září svatojanských broučků…(Ladislav Stehlík:Krajina mýtu; Země zamyšlená)
Komentář: Jedna z posledních delších vyjížděk a pan Vít prostě plán už uplatnit musel! Takže odolal škarohlídství, že plán je příliš předimenzovaný, v sedm večer když jsme stále mířili směrem od Budějc ustál ataky vyzývající ke zkrácení a nakonec plán celý realizoval a ode mě má pochvalu – i já jsem mumlal a i já jsem rád, že mě zkrotil na lísavého poníka 🙂 Co se týče výletu samotného, přeznačená červená před Komařicema nás zavedla do údolí Želno, kde jsme ještě nikdy nebyli a které bývalo zároveň velmi oblíbeným poutním místem. Bohužel většinu zajímá více debata o kole, než prohlídka kapličky Sv. Bartoloměje (někteří jí jen minuli, můj výklad byl jen pro pár co se zajímají) a u pramene a studánky s léčivou vodou na oči se zastavilo jen proto, že Koubič píchnul… A jen já jsem dva prsty smočil a oči otřel 🙂 A přitom je to TAK krásný kus země. Někdy tam pojedem na jaře, jsou tam bledulové lány a jestli ty někoho nedostanou, tak už nevím 🙂 Po zajímavosti jsme v poměrně velkém počtu v sedle zdolali Todeňskou horu, na vyhlídce byl vyfocen Váš král (Král Nezmarů), všichni se mu poklonili a jelo se k Malši. Modrá z Pořešína je fakt bajkersky pěkná a prověřila technickou zdatnost skupiny – Sochyho triky chytání se stromu co pět metrů (ale nešláp si!) mě pobavily moc. Dodržování pitného režimu bylo tentokrát vyřízeno na Koháči, kde jsme mj. probrali výlet do Bujanova, čekejte v tomto směru email.
O.
P.S. Při podlézání elektroohradníku Aleš vyzkoušel, zda elektrický výboj do 3. bederního obratle může spustit ejakulaci, ale nepovedlo se to 🙂 Zato se však bál, zda neochrne a neskončí na spinální jednotce. Když jsem se s ním loučil, nohy se mu stále hýbaly, tak good luck.
Trasa: 44 km, Meťák, Boršov kemp, červená kolem řeky do Plešovic, Letná, na Granátník, Modrý obrázek, U Plánských, Vyšný, Vyšenské kopce, Krumlovská nádražka a vlakem domů
Výškové metry: 937
Účast: Ondra, Přema, Eri, Honza Mareš, Vítek, Venca, Majkl, Petr Šikl, Aleš, Kory, Pepa Vlášek, Pavel Samec, Koubič, Roman Farka, Bivoj, Tonda, Kocour
Pád: Majkl, Venca
Defekt: Honza Mareš – z celé vyjížďky pršelo intenzivně asi 10 minut a to byla ta pravá chvíle na defekt! 🙂
Trackmaker: Ondra
Komentář: Na Startu jsme, tento rok po prvně, drobet uhýbali očima při debatě o destinaci, ale bylo to jen tím, že jsme nevěděli jakou libůstku zvolit 🙂 Nakonec padla volba na Granátník a Vyšenské kopce s předpokládaným vlakem domů, což byla první akce vlakem bez ohlášení předem – a ne všichni způsob dopravy domů akceptovali… Po klasice po červený kolem řeky a lesem pod Granátník nastal ve vrcholových úsecích Granátníku opět okamžik, kdy některým svítí oči blahem a rozkoší a někteří mají v očích prázdno, blesky či otazníky. Skupina svítící počkala jako vždy na skupinu temna v očích u Modrého obrázku. Ona druhá skupina dík méně obratnému prostupu terénem 😉 nemohla slyšet mé zaujaté vyprávění proč vlastně v onom místě Modrý obrázek na stromě visí. Tak vězte, že ani zhoršená technika jízdy Vás o informaci nepřipraví! Modrý obrázek je zde v upomínku mordu schwarzenberského hajného léta páně 1887, kterého rozlícení pytláci za to, že jim zabraňoval ve výkonu “svobodné myslivosti” zabili a po mordu ještě pro výstrahu pověsili na strom hlavou dolů do mraveniště! 🙂 Po projetí Vyšenských kopců jsme zaparkovali v krumlovské nádražce a vláčkem svezli naše znavená těla domů.
O.
P.s. Ve vlaku Aleš nejprve neuspěl s požadavkem: “Do Adamova!” a další neúspěch zaznamenal, když se snažil po dobrém i po zlém vnutit panu průvodčímu dýško ve výši 54,- Kč. Pan průvodčí ani po strkanici s Alešem a tisknutí mincí do dlaně nepovolil a Aleše uchlácholil až výzvou k propití částky na jeho zdraví. Jestli došlo k realizaci však nevím, neb jsem způsobně vystoupil na Jižní zastávce a dokonce jsem si ušetřil i trik souběžné jízdy s vlakem s pokusem pádu pod vlak do kolejiště jako kdysi. Asi jsem dospěl? 🙂
P.s. Můj (a Eriho) čas je pouhopouhé prozatím… Když Vám příště bude znít v uších smrtelný murmur a chropot, tak ten je náš (a Hložka, Kotvalda a Zagorky)
Trasa: 61 km, Meťák, Vidov, rechle, Plav, Plavnice, Hamr, pod Branišovice, singlíg k jezu, hráz přehrady, po pravém břehu na Velešínskej most, Velešín Penny, po levém břehu Římov a individuálně dle preferencí skupin domů
Výškové metry: 820
Účast: Ondra, Eri, Vítek, Venca, Petr Šikl, Aleš, Kory, Pavel Samec, Koubič, Roman Farka, Sochy, Jirka Habrda, Láďa AS, Petr AS, Duby, Ondra Míka,
Pád: Petr AS
Defekt: Láďa AS, Roman Farka, – oba defekty nebyly dík píchnutí, ale dík prasknutí duše v boku porušeného pláště horkem – takovouhle souhru defektů jsem ještě neviděl… Kory, Eri – běžné a nudné trny ne stejném místě ve stejný čas 🙂
Trackmaker: Ondra
GPS: Není a nebude 🙁
Komentář: Kdo si dlouhodobě a opakovaně stěžuje na zimu a déšť si musel přijít v úterý na své! Číslíčko teplotních stupňů se mi po startu na tachometru ustálilo na 38 a nikterak se mu nechtělo snižovat. Avšak i v tomto dopředu “neodhadnutelném” počasí se našli tací, kteří vyjeli s jednou půllitrovčičkou s vírou, že bude kde dočepovat. Nejsem Džony, nebo Vítek a tak se srdce mé nad těmito nešťastníky ustrnulo a poskytl jsem (a s nimi i ostatním) možnost nákupu ve Velešínském Penny, kde již teplota ve stínu v půl osmé klesla (dle Vítka na “již příjemných”) 31°C. V mezidobí od startu do Penny a návštěvy u Nezmara, jsme bojovali s opakovanými defekty a s mou měkosrdcatostí vůči opozdilci Ondrovi Míků která se projevila dvojí zastávkou, telefonáty a čekáním na spojení se skupinou (poučení z krizového vývoje: jezdí příliš mnoho lidí na to, aby jich tolik muselo čekat na časové problémy jednotlivců a můj telefon po 17.05 pro příště a navždy zůstane němý!!!), což časový i kilometrový ambiciózní plán nemile poznamenalo 🙁 Co se dá dělat, hlavně že jsme si užívali zarostlého terénu zakázané ochranné zóny vodního zdroje, kam se vždy kouknem jen jednou za rok 🙂 I přesto, že ne všichni jsou fandové trnů, kopřiv a singlíků na skále – bajkerská duše převážila a výtky zazněly jen proto, aby se jen a jen nechválilo 🙂
O.
P.s. Dovolená je pravá smrtka s kosou pilníků roku a tentokrát máchla svým nabroušeným ostřím dvakrát. Ke smrti byly předem určeny dvě postavy, když ne každá z nich má stejné sympatie diváků 🙂 Musel jsem tuto nevděčnou situaci rozlousknout a pomohla mi úcta k věku (jsi ještě holt zajoch, Hony). Jeden kostnatý prst míří na Honyho – tys mrtvola Harry (druhý zprava), to tys něchtěl hájit chudé vesničany jen z dobrých pohnutek, to tys viděl za vším ukrytý poklad a hromadu zlata 🙂 Druhý prst známým pohybem povolal k sobě Přemu – to tys sympaťák Britt (první zprava), co to tak umí s nožem. Avšak i Tvůj nožík se ve smrtelné agónii se zapíchl jen před tebe a ne do žeber mě, Vency či Eriho. Až v 15. etapě hoši, ale přece už smrtka dopočítala.
P.s. No a kdo zbyl? Holohlavý Chris (Yul Bryner) jeho kámoš Vin (Steve McQueen) a mladičký zelenáč Chico. Jenže ti všichni už mají přežít! No nevím ale, jestli to takhle vyjde i v reálu a jak si s rozdělením rolí přeživších, nám – mrtvolám, poradím, zvlášť když to bude v etapě, kde sám zkapu (v rámci reportu budu muset asi vystoupit ze záhrobí… Třeba v rámci p.s. – vzkaz z krypty?)