A je to zde! Desátý jubilejní ročník. Nelze než volat: vivat, sláva a hurá – my všichni jsme tím důvodem, proč se příští rok načne nová dekáda. A protože hledíme spíše do budoucnosti, uvedu jen čtyři nejdůležitější statistiky.

1) Alespoň jednoho kompletního ročníku se zúčastnilo 18 borců.

2) Pilníkem jsem já, neboť jsem nechyběl nikdy 🙂 Druhý je Aleš s devíti účastmi a o třetí místo se dělí se sedmi účastmi Zdenál, Eri a Hony

3) Ač si to člověk sám od sebe nevybaví, za všech 30 etap nedošlo k žádnému závažnějšímu zranění a nikdy jsme nepotřebovali pomoc vyškoleného zdravotnického personálu. To je myslím opravdu na jedničku.

4) Dal jsem si tu práci a dle svého papírového notýsku (já vám dám garminy, sporttrackery, endomonda, stravy a tak podobně!) jsem zjistil, že celkem náš pelotónek najel 4.638 km, tedy průměrná délka etapy činí 155 km.

Na příští rok jsem si říkal, že by mohlo proběhnout hlasování o nejlepším zasedání a toto si zopakovat – budete osloveni!

Personální statistika 10 ročníku výjezdního zasedání: Ondra, Aleš, Eri, Hony, Zdenál, Džony, Honza, Duby, Majk, Bivoj, Jirka, Tauby, Víťa, na dva dny Ondra M., a den a půl Petr P. a jeden den Filip a Hagen (číslo 17, hmm)

Pátek:  165 km, 3.241 v.m.

GPS: https://mapy.cz/s/fokobozeso

Letošní ročník se vymykal snad ve všem ročníkům předchozím. Po prvně jsem dal trasérské veslo z ruky a kormidloval Džony. Poprvé jsme dojeli na místo spaní autem a poprvé jsme ani jeden den nemuseli řešit převoz základních věcí na zádech. A žádná změna nebyla na škodu. Se znalcem šumavských hvozdů jsme byli dohodnuti, že nás protáhne po silničkách, které bychom z mapy nevykoukali. A taky že ne. V pátek byla naplánovaná česká strana Šumavy a orientačně jsem se chytal tak říkajíc “občas”. Např. při ceduli Kašperské hory 🙂 Výlet za hnusného počasí (who cares?) Džony vyšperkoval liduprázdnou dětskou prdýlkou okolo Boubína s premiérou přelézání ohrady obory v karbonových tretrách, obědem v “řízkové restauraci” U Cháti (samotný název napovídá o charakteru zařízení více, než honosný termín: řízková restaurace), kam jak poznamenal Eri, Džony jistě nebere slečinky na rande ;-), tahákem silničního krále Šumavy stoupáním na Šimanov (které jsme si k Džonyho překvapení vymínili a dobrovolně trasu protáhli a ztížili!), kteréžto stoupání bledlo před poslední lahůdkou dne – stoupáním kolem Pěnivého potoku, nevím jestli vhodně zařazeného na konci dne, chi chi. Legenda začala už samotným upozorněním, že tam je teda vlastně zakázanej vstup a to nejen na kole, ale i pěšky, ale že to prej neva. Tak jsme si i značek opakující Džonyho upozornění nevšímali a začali bušit. Já, ač zabudován tak nějak v polovině výkonnostního pole, jsem trpěl tedy extrémě, procentuální stoupání po docela dlouho dobu ukazovalo nějaký nesmyslný cifry 😉 a ke konci to šlo už jen ze sedla. Asi jsem ale netrpěl sám, neb skupina kolem mě se začala dělit o poslední zbytky tyčinek a ládovat se a když Peťovi zazvonil telefon, prostě ho vzít musel 😉 Nejvíce mě pobavil Víťa, který bez výmluv na telefonát přiznal opakované stavění, které měl naplánované asi po 500 metrech (od sloupu ke sloupu) avšak i za této strategie párkrát podváděl 🙂

Sobota: 136 km, 2.192 v.m.

GPS: https://mapy.cz/s/mujamukutu

Sobota byla zvolena Džonym jako ukázka kontrastu mezi částí hor, kde lidé vždy volně žili a tvořili “kulturní krajinu”, tedy Bavorskem, a českou stranou, která byla pod pokličkou 40 let a nyní se jí již, dík zachovalé přírodě, osudu kulturní krajiny ve větším rozmachu také zřejmě nedostane. A rozdíl to byl opravdu velký, pořád ta samá Šumava, ale úplně jiná. Za mě však musím říct, že se mi styl “šervůd” prostě líbí víc. Den jsme si ale (opět hnusnému počasí navzdory) užili náramně, vlastně se jen den starý příběh “nahoru dolů” odehrával na širších silnicích. A jestli jsem se v pátek orientačně chytnul jen občas, v sobotu jsem na chytnutí čekal až do přejetí hranic zpět do Čech 🙂 Výlet jsem též ošperkoval prý efektním představením na provizorním překlenutí z podlážek na staveništi silničního mostu, kde jsem neslezl jako všichni ostatní a s výkřiky “gravel, gravel” se jal překonávat staveniště v sedle a ouha, rozestup prkének na podlážce byl větší než mých 25 mm pláště. Frontflip no hand naštěstí skončil téměř bez následků a tak se mi mohli chlapci v klidu vysmívat nejen po celý čas obědu ve velmi svérázném Bavorském pivovaru (dialektu místní obsluhy opravdu NEŠLO porozumět), ale i při večerním posezení, zvlášť při debatě, zda šlo o smůlu smůlovatou, či mojí debilitu (zastával jsem variantu č. 1).

Neděle: 61 km, 1.013 v.m.

GPS: https://mapy.cz/s/gudeladefu

Neděle byla naplánována jen jako 60 kilometrové vytočení únavy, ale kdeže! Ráno jsme obhlédli důkladně Hagenovo oře Lightweight za cenu, kterou se stydím napsat a který jak už název napovídá, příliš neváží – rozhodně o dost méně než povolený limit UCI 6,8 kg… Byla to také premiérová jízda onoho stroje a ukázalo se, že bude muset Hagen ještě drobet ladit mouchy 🙂 a hlavně změnit v Praze mechanika, neb obrácené nasazení brzd s možností vyskočení špalíků při sjezdu, které způsobí absenci možnosti kolo rychlostně regulovat, k úvaze o mechanikových kvalitách minimálně vybízí. Vrcholem dne byl Javorník a Churáňov, takže jsme se jako již oba předešlé dny snažili sesadit Eriho z vrchařského trůnu, leč snaha je to (prozatím?) marná a aby toho nebylo dost, ponížil nás ještě jízdou na kole i domů (což je ale vlastně skoro jenom z kopce, takže žádná nedosažitelná meta, muhehe). Já přijel autem do prázdného bytu a řekl jsem si, že se juknu v klidu na telku, což se splnilo jen co do klidu, neb při dvouhodinovém spánku jsem z telky mnoho neměl.

Resumé: Ještě jednou poděkování míří k Džonymu za vymazlené trasy, vzorně provedenou border kolii (neděli Ti už Víťa odpustil!), což bylo oceněno na závěr dokonce potleskem, při kterém se Džonymu zpotily oči od slz. Džony věda, že mě se za 9 ročníků trasování a všeho zařizování potlesku nedostalo, mě objal a řekl, že měl toho nejlepšího učitele. Už jen proto, že vím, že to není pravdivé tvrzení, se zpotily oči od slz zas mě 🙂

Trasa: 52 km, pravý břeh Vltavy na Hlubokou, kolem Poněšické obory ke kolejím, chatová osada na Libochově, Vitínské mohyly, kolem Poněšické obory do Vlkova, po Kozlovském potoce až k Hněvkovické přehradě, potláčám bajk po stopách motoenduro jezdcích, snaha o nalezení Jeleního skoku (a možné že i nalezení), AMU, Hluboká a pravej břeh Vltavy dom

Výškové metry: 526 m

Účast: Ondra, Aleš, Víťa S., Venouš, Hony, Eri, Bivoj, Sochy, Koubič, Honza L., Marek L., Jirka Z., Duby, Víťa K., Zdenál, Kocour, Vráťa, Vláďa, Honza D., Honza M., Honza A. a jako sólista s individuálním programem se na nás na AMU přijel kouknout Majkl,

Pád: nikdo

Defekt: no zřejmě také nikdo, případně Majk, pokud vedení spolku přehodnotí mé závěry o jeho účasti

Trackmaker: Ondra

GPS: https://mapy.cz/s/lanujohude

Komentář: Opravdu mě nebaví jezdit furt to samý a mám opravdu zájem abychom se v každém roce koukli téměř všude, kde se dá. Letos tedy stále očekávám Hosínskou zákolejku (kde termín “potláčám bajk” dostává opravdový rozměr), Pulmon atp. No a Poněšická obora letos ještě nebyla. Navíc si nemohu pomoci, ale já to tam mám prostě rád. Abych však nepodlehl sebeklamu ze selektivní paměti, přečetl jsem si některé starší reporty z těch míst a zaujala mě tam zapsaná hodnocení: např: “anální výprask”, či Eriho skrz zuby ceděné: “Nevím kolik let tohle ještě vydržím!” (mimochodem se zohledněním datace citátu, jsi to “zatím” Eri vydržel už 5 let…). Celkem vzato, bylo mi jasné, že destinaci nemá na startu cenu příliš rozebírat, ale zároveň opravdu CHCI aby se to lidem líbilo a tak jsem v průběhu roku učinil několik pěších korekcí trasy, abych zohlednil polom z roku 2019 a vynechal úsek toho největšího análního výprasku Chotýčany nádraží – Na Libochové (pamatujete?) Počas cesty jsem se plácal imaginárně po ramenou, jak jsem kořenů ubral, polom objel a vzal nás na místa kam jezdíme jen tak jednou za dva až tři roky. A? Všichni s úsměvy s výjimkou Honzy. Je zajímavé, že když vynechám všechna sprostá slova, věty jsou méně srozumitelné (základní sdělení o negativních pocitech však vysledovat lze). Cituji: “To je do …. vopravdu na ….” “Proč já tady do …. vlastně ….. vůbec jsem?” “Ta da da da dá (slovní simulace cyklo jízdy na kořenech doprovázená názorným třesem rukou), …. (2 různé výrazy).  “….. (sloveso), fakt.” Dokonce i Eri měl potřebu mi říci, že on ho nepoňoukal, že jemu samotnýmu to dneska, na to jaký je to jindy, prej příjde docela v pohodě (asi pochvala, hehe). Tedy shrnuto, pravidelný tréningem se všichni zocelujem a snad časem zocelí i dlouho absentující Honza. 

O.

P.s. A Jelení skok? Skutečně jsme zde nebyli poprvé, skutečně to umím trefit a skutečně jsme neviděli to, co jsem sliboval. Kříž nad řekou na krásné skále. A to jsme zkoušeli i pěšky své (no dobře mé) orientační chyby napravit. Osobně jsem přesvědčen, že správně bylo druhé místo, které však padlým stromem bylo natolik znetvořeno, že nešlo poznat. Navíc když strom zřejmě srazil i onen kříž. Budu se tam muset vypravit a záhadu v poklidu rozluštit. Zatím můžete rozkliknout galerii v mapách abyste zvěděli, co jsme chtěl, abychom viděli. Vzlyk. 

https://mapy.cz/s/gejopecume

Trasa: 35 km, Čína, kolem Škodovky na Rudolfov, Adamov, Baba, Jivno, Mrhal, moty moty, Hlincovka, Dubičák, Dobrá voda a dom

Výškové metry: 496 m

Účast: Ondra, Aleš, Víťa S., Venouš, Přema, Hony, Eri, Bivoj, Míra Doležel, Sochy, Majk, Koubič, Martin Kubásek, Kocour, Vráťa, Vláďa, Honza D.

Pád: Aleš (přes strom), Míra (na kořínkách), Ondra (zpět z kopce po nepřekonání hrany)

Defekt: Chtěl jsem napsat Alešovi defekt za roztrhlej zip u dresu (roztrhl ho mocným nádechem při pokusu o výjezd), ale Víťa to označil za přehnanou přísnost a tak tedy nikdo

Trackmaker: Hony

GPS: https://mapy.cz/s/karagagoto

Komentář: Po klasické odpolední průtrži všech stavidel na obloze a se zohledněním, že se Eri chystá na víkendový příběh: “Jede jede mašinka, 450 kilometrů se jí kouří z komínka”, nikdo nechtěl na Kleť a všichni byli rádi, že se jen blblo kolem Rudolfova. Dokonce Hony dovolil i na hrázi rybníku Jarval zastavit a zkoušet opakované pokusy o výjezd zdejšího prďáku od hráze. Někteří nezkoušeli, někteří dali, někteří nedali, někteří trhali zipy, někteří padali, všichni se bavili. Je hezké mít pohodičku 🙂

O.

P.s. Při vyjasňování kudy pojedeme na Hlincovce, jsem byl přesvědčen o jiné cestě neologismem: pojedem tudy, tudy je to terénějští (snad asi tak to bylo). Termín se zalíbil natolik, že když jsem uvízl po náby bahně v potoce, bylo již nové přídavné jméno podrobeno stupňování: “Tudy je to asi nejterénější, co?” Tak uvidíme jak se to chytne, chi, chi.

NO: A že odhadnete, o čem bude okénko? Neologismus 🙂

Neologismus je nevžitý, neustálený tvar, nové slovo, popř. jeho nové užití nebo jiná nová jednotka v jazyce vzniklá, resp. vznikající, popř. do něj převzatá odjinud z potřeby pojmenovat něco nového (např. grant, folkař, boxerky, smajlík), z důvodu strukturních (např. parník: paroloď) apod., novotvar. Například výraz „neologismus“ po určitou dobu bylo tedy také neologismem. Druhou možností je snaha ozvláštnit jazyk, použít vlastní a originální výraz, který ještě nikdo nikdy nepoužil. Nejčastěji je tato tendence prosazována v umělecké literatuře, více v poezii.

Neologismy jsou relativně nová slova, která většina mluvčích ještě nepokládá za součást běžné slovní zásoby, případně jim nerozumí a pociťuje je jako nová. Tento příznak novosti mohou časem ztratit, pokud se běžně používají a jejich význam je znám většině mluvčích. Stávají se neutrální a platnou součástí lexikálního systému (např. sjetina, zviditelnit). Proces začleňování nových slov může být různě rychlý; některá nová slova v jazyce nezakotví vůbec a zaniknou.

A nebo by jazykověděc řekl, že to není neologismus, ale patvar (příště na téma definice slova patvar?)

Trasa: 37 km, Švábák, tašky, Homole, Černý Dub, k pilotovi, dolů k řece, Boršov, dětský domov, po koněspřežce, Plav, Heřmaň, Vidov, důl Zlatý Jelen, Hodějickej rybník, kolem Malše dom

Výškové metry: 385 m

Účast: Ondra, Aleš, Marek L., Honza L., Víťa S., Venouš, Přema

Pád: hodně extempore myslím by se za pád i označit dalo 😉 ale mám asi přísnější oko než ostatní, takže pád píšu jen Honzovi – ukázkovej bůček a váleníčko

Defekt: Aleš rozlomil “brzdořazení”

Trackmaker: Ondra

GPS: https://mapy.cz/s/gobejepano

Komentář: Dva dny průtrž mračen, 12 stupňů, při startu déšť – Nezmaři jedou! Ale vlastně mě překvapilo, že jen v 7. Než nás dojel opozdilec Přema, vypadalo to jak Ludvícká rodinná vyjížďka za časů korony 🙂 Vzhledem k okolnostem bylo jasné, že bude lepší jet jen kolem CB, aby to člověk mohl ohnout domů kdykoli bude chtít (Venoušova úvaha nad vhodností Kluka mě hlasitě rozesmála). A vyjížďka byla přesně taková, jakou jsem čekal – mokrá, bahnitá, studená a nakonec i celkem dlouhá (loučili jsme se těsně před osmou). Když už člověk jede, tak mu to prostě vše přijde vlastně v pohodě. Zvlášť když Aleš zase předvedl jeden ze svých neodolatelných kousků. Jsou věci co se stanou jen mě a Aleš tuhle kategorii má také (s láskou vzpomínám na příhodu s upadlou klikou za jízdy). Nyní si taškařici nechal na zurčící potůček, který byl od pohledu nejetelný. Já jsem to vyhodnotil opačně a po přípravách s úspěchem opravdu nezdolal (nožička ve vodičce, však víme…), Vítek se mi uchichtl a jal se to jet také, avšak před potůčkem správně vyhodnotil, že to k tomu není. Za této situace (já v potoku, Vítek slézá) se to rozhodl Aleš jet 🙂 Přijel k potoku, psychicky to nedal a zastavil se na břehu a vycvakl. Jasně sleze, říkám si já i všichni pozorující. Najednou je vidět, že se hotoví k přejezdu z absolutně nevhodné pozice. Varuji a připomínám Pavla na Granátníku, že nejet překážku plynule a nezacvaklej může způsobit ono známé “ošklivé podklouznutí při vedení kola po cyklostezce” (všichni šifře rozumíme, ne?), ale Alešák nedbá, býčí silou uvede vše v děj a i když jsem se bedlivě díval, vlastně nejsem schopnej popsat co se stalo. Jasný je jen výsledek – kolo skončilo v potoku tím způsobem, že odplavaly obě flašky (jo, jo proud byl), u kola se bimbal bovden, ale vlastně jsme se všichni shodli, že pád to nebyl 🙂 Úraz kola byl kuriózní a nikdy předtím jsem to neviděl, neb Aleš rozlomil spojení držáku brzdy a řazení. Poté nastoupila parta opravářů z naší rodinky a Honza nabídl Alešovi igelitový pytlík na podvázání bimbajícího se bovdenu, aby se dalo jet bez vlítnutí do drátů. Na nabízené řešení se ale nemohl dívat Vítek a začal se vrtat ve svých řidítkách (sic!). Po odstranění špuntu vytáhl provázek. S Honzou jsme pohrdlivě odfrkli. Pak začal vrtat na druhé straně řidítek a po vytáhnutí špuntu se objevilo poměrně masivní klubko Zet pásek. S Honzou jsme se se zájmem chtěli Vítkovi kouknout i do jiných otvorů, ale to už nás nás nenechal. Kde tedy pašuje drogy nevíme, ale jistě jeho otvory skýtají ještě mnohá překvapení. Zet páskama Aleš kolo opravil až do té podoby, že mohl řadit, brzdit a hlavně! Dokončit vyjížďku. O tom, že by takto i dojezdil sezónu, však vyslovil pochybnosti 🙂

O.

NO: Ad bidonová odysea – neb na bidony by se nemělo zapomínat! Kdyby chtěl Alešákovi někdo udělat radost, může to pojmout jako hledání pokladu. Třeba s dětmi :-). Tady je pár indicií. Místo ztráty se nalézá vedle rybníka Dolní Máčalka (jak typické jméno pro tento příběh), potok se jmenuje Dubský a já osobně bych hledal v rybníku Černodubském. Když nad tím tak uvažuju, je to adventura jak stvořená např. pro Dubyho, muhehe.

Trasa: 55 km, Čína, kolem Škodovky Rudolfov, Baba, Jivno, Locus Perenis, Lišov, Hůrky, Slověnickým polesím na Dunajovickou horu, schwimmen und baden, vranínským polesím do Štěpánovic, žlutá na Koníř, Mrhal, kolem Škodovky dom

Výškové metry: 421 m

Účast: Ondra, Aleš, Marek L., Honza L., Víťa S., Míra Doležel, Majkl, Bivoj, Venouš, Venca Drbout, Sochy, Koubič, Dan Doležel (náctiletý syn&novic)

Pád: nikdo

Defekt: Sochy

Trackmaker: Ondra

GPS: https://mapy.cz/s/jejatutoda

Komentář: Celý den vedro, všechny kopce v okolí sjeté nejmíň 5x, takže kam asi? Na koupálko do Dunajic! Co na tom, že se v průběhu dne ukáže, že horko končí bouřkami a deštěm. Tak jsem aspoň chlapcům slíbil, že je mi jedno, když to v půlce votočíme, na koupálko nedojedeme a za všeobecného přesvědčení, že na Mrhalu točíme dom, jsme bez protestů vyrazili 🙂 A náhoda tomu chtěla, že Sochy píchnul přesně v ten okamžik a na tak přesně potřebnou dobu, že se total průtrž strhla přesně při příjezdu pod střechu Lišovské benzínky. Tam jsme lupec (někteří s nezbytným pivem – asi nějaký místní kolorit? – v ruce) přečkali a Dunajicím v cestě nic nestálo. A co víc, nakonec se chtěli téměř všichni i koupat, voda je přece při dešti nejteplejší 😉 Letošní deštivý a studený průběh léta zapřičinil minimální návštěvu Dunajické hory, což místní kachna vyhodnotila tak, že si zřídila hnízdo přímo na “bunkru” uprostřed lomu, místě jinak velmi navštěvovaném plavci a rozhodně ne klidném. Zjistil jsem to asi před měsícem, neb mě nevadí se koupat když je hnusně a byl jsem zvědav jak tento odvážný (a myslím že i nerozumný) rodičovský pokus dopadne. Hnízdo tam skutečně bylo a zřejmě vše dopadlo dobře, neb ze sedmi vajec se v hnízdě nacházeli jen dvě a to zřejmě ne kvůli vyrušení paní matky, ale dík nedokonalému oplodnění, či jinému neznámému důvodu. Nevylíhlá vejce odstartovala ohňostroj kvalitních úvah, ať už  ve smyslu proč 5 vajec klaplo a dvě ne (doprovázené sebehodnotící větou “to mě by se jako samci nestalo, špatně to naprcat”) tak ve smyslu co s vejci (“Hmmm, kvalitní pouky. Ty bychom mohli zkusit házet po Nezmarech, co jsou ještě ve vodě.”). Nakonec Aleš s jiskřením v očích, vejce přikládal v “ona místa” že má nyní vajec více 😉 a po vynoření z vody na břehu imitoval vejce v ústech (asi chtěl dodatečným zahřáním rozproudit život opeřence, boh vie). Takhle se my bavíme, muhehe.

O.

NO: Asi jste si všimli, že mě poslední dobou baví si hledat info o věcech se kterými se potýkáme a jsou věcmi úplně nejobyčejnějšími a nikdy by mě nenapadalo se pokusit se o nic něco “učeného” dozvědět (viz z minula bahno/bláto, srha, definice cizích slov atp.). Nyní jsem hledal něco o kachních vejcích, ale ornitologové mě rozštípli nakonec něčím jiným. Být tak vědcem: pátrat a učeně publikovat to, co ho baví (zasněný pohled).

Kachny divoké bývají hluční ptáci. Samice vydává kvákavé a hlasité „kvák kvák kvák kvák“ (řada slabik z nichž je první nejhlasitější a nejdůraznější), samec přidušené a hluboké „reb“, při vzrušení často opakované nebo i tiché, hvízdavé „sííb“.

event:

Podzimní tok kachen divokých je velice charakteristický, nejprve se oba partneři obeplouvají, samec se skloněným zobákem, načepýřenou hlavou a s neustálým vrtěním usiluje o přízeň samičky. Jakmile si samička vybere partnera, začne ho obeplouvat, ponouká pohyby hlavy přes rameno k útokům na ostatní kačery v hejnu a když kačer, třeba jen náznakově odpovídá, je partnerský vztah uzavřen a vydrží až do vlastního páření na jaře.

P.s. Už jste byli někdy samičkou ponoukáni k útokům na ostatní kačery? A vyhověli jste (byť náznakově)?

Trasa: 41 km, Meťák, Březí, Opalice, Štěkře, Černice, Mirkovice, kolem Jíleckého potoka, Malčice, Věžovaté Pláně, Poluška, Krakovice, Bujanov a vlakem domů

Výškové metry: 912 m

Účast: Ondra, Aleš, Marek L., Honza L., Víťa S., Přema, Hony, Míra Doležel, Majkl, Bivoj, Eri, Venouš, Ondra M., Víťa Kořínek, Petr Pokorný na silnici, B: Honza D., Vráťa, Honza M., Sochy, Kocour,

Pád: Majkl (sám se přiznal!)

Defekt: nikdo

Trackmaker: Víťa

GPS: https://mapy.cz/s/covekobetu

Komentář: Bahenní (blátovou) štafetu převzal v půlce července Vítek, takže si samozřejmě vyslechl různé obdoby škarohlídství, ale nakonec myslím, že byli všichni nadmíru spokojeni, neboť zkrátka a jednoduše, cesta na Polušku je prostě BOŽÍ. A ten, kdo si obvolá hospodu, následně trasuje a úplně se nezaprcá při sjezdu z Polušky (byli jsme tomu blízko) si pochvalu vždy vyslouží. A osazenstvo Bujanovské hospody, vzájemně lety prokřížené, hrající Člověče nezlob se, dokáže leckomu zvednout hodnocení jeho osobního života, úspěchů či vyhlídek do budoucnosti 🙂 Jen ten vlak jsme tentokrát platit museli…

O.

P.s. Veselou náladu dobře dokumentuje Honzova parodie Rosenheima z filmu Obecná škola (“Povídám: Chci do Vršovic!”), který při projíždění nivou Jíleckého potoka pln nespokojenosti nad absencí očekávaných kopřiv opakovaně zvolal: “Povídám, chci kopřivy!” Jak to dopadlo, dokumentuje doslovný přepis rozradostněných výkřiků:

“ÁÁÁÁÁ to je vono, jóóóó ještě. A do toho pořezat nohy od srhy a drobet bahna, tak je to krásné!!!!”

NO: Srha laločnatá, lidově zvaná říznačka 🙂 je je rod trav, tedy z čeledi lipnicovitých. Jedná se o vytrvalé byliny. Jsou většinou hustě trsnaté, někdy vytváří krátké výběžky. Stébla jsou dvouřízně zploštělá, někdy i přes 1 m vysoká, barva listů a stébel za živa je sytě zelená až sivozelená. Listy jsou ploché, na vnější straně listu se při bázi nachází jazýček. Květy jsou v kláscích, které tvoří latu, klásky jsou strboulovitě nahloučené na koncích větví laty. Plodem je obilka.

Trasa: 33 km, červená kolem Vltavy, Dívčák, Třísov, Mohyly, Modrý obrázek, Granátník, Krumlov nádraží; Eriho tým dojel až do ČB.

Výškové metry: 821 m

Účast: Ondra, Honza L. Marek L., Vítek, Eri, Hony, Pavel Tíkal, Jirka Z., Venca Drbout, Míra Doležel, Petr Pokorný, Aleš, Koubič, Bivoj, Duby, Přema, Vláďa, Honza M., Honza A., Honza D., Vráťa, Suda

Pád: Míra Doležel, Honza Ludvík, Pavel Tíkal

Defekt: nikdo

Trackmaker: Eri

GPS: https://mapy.cz/s/palufopufu

Komentář: Úterní scénář plánu vyjížďky nabírá nebezpečnou podobu beznaděje. Netrasuje-li Ondra, není tu nikdo, kdo by aktivně převzal jeho roli. Místo návrhů kvalitních bikerských tras jsou předhazována místa, kam rozhodně nejet, skýtajících mnoho kopců, šotolinových rovin, kopřivami zarostlých pěšin! Dokola je připomínán brzký návrat k půllitru piva. Pod tíhou situace, si jako již poněkolikáté, bere na svá bedra trasérství Eri. Raději zaimprovizuje a povede skupinu do oblíbených míst, než aby se nechal vést, pro něho nudnými šotolinami. Místo povděku sklízí varianta červené k Dívčáku obavy z velkého množství bahna a padlých stromů přes cestu. Jak velmi kritičtí jsme k návrhům druhých, však sami bez nápadu!

Červená k Dívčáku sice plná bahna opravdu je, padlých stromů zdoláváme jen pár. Míra dokonce okouší bahenní koupel na vlastní kůži, statečně pokračuje jako pravý Nezmar dál. Z obav se postupně stávají zážitky. A proto tu jsme!

Přejet Granátník od Modrého obrázku přináší všeobecné nadšení. Především si libují zbrusu noví majitelé celoodpružených strojů. Ti, co je ještě nevlastní, možná tento přejezd přesvědčil, nebo je alespoň posunul o krůček dále v rozhodování. Kameny ukryté v trávě dokáží nejednoho bikera seslat k zemi a nechat pocítit jejich tvrdost!

Nabuzeni tímto nádherným technickým úsekem pokračujeme dále prudkým sjezdem kolem rozhledny pod Granátníkem, přicházejí příkré schody, které Vítek pravou stranou bravurně zdolává. Většina úsek vede, na tohle už jeden musí něco umět, a především na to musí mít hlavu! Další, kdo se do sjezdu pouští je Pavel Tíkal……

„Když Pavel vedl kolo po značené cyklostezce, ošklivě podklouzl, při čemž utrpěl zlomeninu proximálního radia pravé ruky a několik tržných ran. “

Zraněného cyklisty se ujímá amatérská zdravotnická část mužstva pod vedením zkušeného stomatologa a řidiče rychlé lékařské pomoci. Justiční část mužstva kontaktuje rychlou záchrannou službu. I těch několik málo minut do jejího příjezdu se zdá být nekonečných.

Pavlovo kolo je třeba dopravit domů, Vítek jej sváží ke Krumlovském u nádraží a odtud Alice autem do Budějovic. Ani v této chvíli, pod tíhou všech uplynulých událostí, není skupina jednotná. Dělí se na dvě skupiny, na ty to chtějí jet po ose domů a ty co chtějí pít na znovunarození Pavla a cestu dokončit vlakem. Především vzájemná dohoda, kdo jak pojede je velmi náročná.

Čekání na vlak zpříjemnilo několik rozličných druhů piv, a nakonec i cestu samotnou. Závěr patřil, jak jinak než Koháči, kde se sedělo ještě po půlnoci.

Ufffff………

Hony

Nebyly nalezeny žádné obrázky

Výjezdního zasedání jsem se tentokrát ujal já. Kdysi jsem byl v Lužických horách na bajkovém desorientýrinkovém závodě Lužické sedmistovky. To se mi dost líbilo, tak jsem se snažil to vymyslet podobně a něco k tomu.

Ve čtvrtek bylo krásně, sluníčko, ale jak už to tak bývá, na výjezdní zasedání slibovala předpověď zimu a déšť. Šťastně jsme se sešli v Krásné lípě v místním pivovaru Falkenštejn. Začalo pršet, tak jsme se snažili zapít žal, že zas bude hnusně. Večer ještě došlo na dietní chybu s petkami, uzeným a klobásami na chodbě na ubytku. Ráno byla zrovna  v dešti přestávka, tak jsme vyrazili. Na rozehřátí jsme jeli přes místní brdek náročný sjezd po kluzných kamenech a dál nakoukli do NP Česko-Saské Švýcarsko. Bylo to tam moc pěkný, bohužel pěšinka byla zakončena pětisty metry pěšího výletu po schodech a úzkými průchody. Tam měl problém s technikou každý, zejména ti vytáhlejší z nás J Dokonce došlo na demontáž předního kola, aby se Větrákův stroj protáhnul skalní průrvou. Šel poslední a tak jsme napjatě čekali, jak to zhodnotí. Přeci jen byl s námi na bajku po dlouhé době, ale byl celkem vyrovnaný, poznamenal něco v tom smyslu, že nic jinýho ani nečekal J. Pak jsme se rozjeli … a po opravě defektu zdolali vrch s rozhlednou Tanečnice, bahnitá  kdysi šotolina nebyla nic moc. Na vrcholu jsme se alespoň občerstvili, podle výčepáka jsme vytvořili první frontu od 13.3., a užili si krásný sjezd. Následoval přejezd ke hranicím, kde jsme se napojili na trasu 1000 mil a jeli zhruba 15 km  přes nejsevernější bod republiky. Byla to velkolepá kořenovka, jako stvořená na hardtail, jak jsem zaslechl J. I na celopéru to byla řádná vytřásačka. Jet to na těžko po 1300 km, to musí být zážitek! Družstvu vyhládlo a začalo se dožadovat oběda. Ten jsme si odbyli před večerkou ve Velkém Šenově kolem třetí odpoledne. Od této chvíle se pod tlakem nedostatečné vůle, výkonosti a obav z deště začalo družstvo dělit. Nejodhodlanější drželi trasu přes Vlčí horu a dál směr Krásná lípa, ale na naplánovaný pytel k Dymníku už nedošlo. Večer jsme poseděli v hospodě v resortu, ve Falkenštejnu a místní Dřevěnce, která prý byla naprosto boží. Závěrem došlo opět na posezení před pokojem.

Večer to vypadalo, že i další den bude hnusně, ale ráno to znovu překvapivě docela šlo – pršet přestalo během snídaně, tak jsme vyjeli jen do mrholení. Začali jsme hned zostra, cesta z Chřibské na Studenec je nádherná, celá terénem, technicky náročné, hravé, …. samozřejmě cestou dolů. My jeli nahoru. Navíc závěrečný kamenný chodníček, to už byla až na čestné výjimky chodecká záležitost, pro některé na kluzkých mokrých kamenech i dolů. Jezdivější částí jsme se dostali nad bajk park Polevsko. Někteří byli překvapení a sváděli to na šťastnou náhodu, ale bylo to plánované, chtěl jsem vám chlapci udělat radost! Sjeli jsme si ale jen jednu lajnu. Na zakoupení permice k vleku a větší dovádění nebyl čas. Jeli jsme dál směr Klíč. Cestě dali zabrat lesáci, což ale nahrálo technickým kouskům. Jetelný trejlík vedl uprostřed, po stranách hluboké vyjeté koleje plné bahna. Kdo zaváhal, měl problém. Hegy předvedl artistický výkon, kdy se při výpadu do boku opřel o pevný okraj až za vyjetou kolejí. Přes bahnitou propast ladně držel boční plank. Chválili jsme ho, ještě že má dlouhé tělo a paže. Později jsem se dozvěděl, že Míra se to zkusil napodobit, ale je menšího vzrůstu, takže nedohmátnul a dopadlo to hůře J. Výjezd na Klíč, Malý a Velký Buk a Bouřný jsme oželeli. Pod Bouřným se začal peleton drolit. Skupina A neomylně poznala nejlepší místo k ojebávce a jelo přímo na chatu Luž, kde poobědvala, samotnou Luž vynechala a od rohu hranic sjela přímo do Varnsdorfu do Pivovaru Kocour. Skupina B poobědvala v přístřešku (zrovna pršelo) u nádherné roubenky a dál jela do Mařenic za skupinou C, která dojela až do hospody U tří lip. Tento úsek podél potoka byl nádherný, takové bajkování na které jsme zvyklí – pěšinka, bahno, kořeny, nošení … Skupina B i C vynechali Hvozd. Skupina B Luž objela Německem a od rohu hranic jela směr Krásná lípa. Skupina C vystoupala na Luž z Německa a dál jela podél hranic, kde sice vynechala Weberberk, ale hrdinně pokračovala přes Pěnkavčí vrch. Pěkná pěšinka zakončená bahnitým sjezdem. V jednom úseku bylo světlejší bahno, snad něco jako kaolín, kde to klouzalo jak na ledu. Měl jsem co dělat, abych sebe i kolo udržel na cestě a pohromadě. Před Luží se oddělila skupina C1, která si vyhodnotila, že v hospodě na Tolštejně jim bude líp, než při výjezdu na Jedlovou. Na Jedlovou jsme tedy dojeli jen čtyři! Při sjezdu se oddělila skupina C2, která jela na ubytko do Krásné Lípy. Dále pokračovala jen vrcholová dvoučlenná skupina C3, která to dotáhla až do Varnsdorfu do Pivovaru Kocour. Z 10 Lužických sedmistovek jsme byli na 3 (Studenec, Luž, Jedlová), jednu jsme přejeli pod vrcholem (Pěnkavčí vrch), na jednu jsme se vykašlali (Hvozd) a ostatní ani nebyly v plánu (Malý a Velký Buk, Klíč, Bouřný, Weberberk).

V neděli valnou část mužstva sesadilo ze sedla počasí a taky sobotní večírek, který se krapet protáhnul. Někdo se tedy vydal na pěší výlet, než mohl usednout do auta. Zázrakem však znovu přestalo pršet, tak se někdo projel na kole v místě a pár z nás (já, Míra a Pavel jako jediné auto) vyšel původní plán – přejeli jsme autem na Singltrek pod Smrkem . Tam jsme za 3 hodiny najeli 39 km nádherných trejlů a pak razili domů.

Na úterní vyjížďce jsem vyslechnul názor, že Lužické hory nebyly nic moc, samá šotolina furt nahoru nebo dolu, málo jezdivých pěšinek. No a pěknej sjezd se jezdí shora, kam se taky musíme dostat. Kvůli tomu jezdíme do hor, jsem si říkal. Šotoliny sice byly, taky výjezdy na krev, ale pěšinek jsme myslím jeli taky dost. Každopádně mě to překvapilo, jako bych byl 3 dny jezdit někde jinde. A opravdu. Kolik si myslíte, že jsme vlastně jeli spolu? Z celkových 216 km (já měl v pátek 90 km, v sobotu 87 km, v neděli 39 km) došlo k vynechání větší skupinou 86 km, což je 40% a to, to byly převážně bajkově nádherné úseky, samá pěšinka J. Samozřejmě nic není zadarmo, uznávám, že výjezd na Luž a Jedlovou se líbí málokomu. Co bylo moc pěkné bajkové a nejeli jsme to všichni – v pátek sjezd do Brtníků, červená z obce Vlčí hora, žlutá k potoku a pak trejlík v traverzu, v sobotu serpentýny z Luže, sjezd z Pěnkavčího vrchu, sjezd z Jedlové, posezení v Kocourovi!!! …. a nejvíc top celého víkendu trejlová neděle! Takže opravdu jsme nakonec měli každý trochu jiné výjezdní zasedání, jen doufám, že jsme si to všichni užili, podle vkusu každého soudruha!

Bajku zdar V.

Nebyly nalezeny žádné obrázky