Trasa: 24 km, 21. století – viz GPS 

Výškové metry: 305 m

Účast: Ondra, Hony, Venóš, Pavel T., Zdenál, Aleš, Majkl, Přema, Bivoj, Víťa S., Míra D., Venca D., David Čapek, Kocour, Jirka V., Sochy, 

Pád: nikdo

Defekt: Pavel T. přetrhl řetěz

Trackmaker: Ondra

GPS: https://mapy.cz/s/jajutaranu

Komentář: Kdyby se měl report psát jen pro ty, kteří na vyjížďce a na oslavě byli a ne pro ty, kteří nic z toho neabsolvovali, byl by velice stručný. Párkrát bych do textu okopíroval výkřik Áááááááá a každý už by pochopil, co bylo určující pro ten večer 🙂 Ale nebojte, jsem diskrétní a co Nezmaři uvaří, sami sní. Áááááááááááá. Takže přidám jen tradiční noticku, že na tradičním místě nastupující Pilníci (Hony a Venóš) vytáhli šampíčka, my jim zakřičeli hip hip hurá a sezóny byl konec. Áááááááááááááá. U Nezmara nám hoši zařídili občerstvení, s tradičním menu se však nespokojili a k tataráku a studeným mísám upekli ještě Krtkův dort a mnoho z nás prvně u Nezmara testovalo i kvalitu jeho kávovaru. “Nápoj zapomnění” (terminus technikus pro přípitek poslední každoroční vyjížďky – bez jednoznačného složení) až po okraj vyplňující podstavec Nezmarského grálu se tentokrát pro změnu nefortifikoval ani slivovicí, ani vodkou, ale byl posilněn jégrem, což jsme s Mírou vyhodnotili jako chuťový krok správným směrem! Pak snad myslím přišel i chuťový experiment s dolihováním zelenou a i ten byl se šampíčkem a jégrem v harmonii 🙂 Bostonský škrtič (útočí pozdě v noci a zanechává po sobě mnoho obětí) tentokrát neútočil zas až tak pozdě, a malá četnost obětí byla však vykoupena brutalitou útoku. Naštěstí se Sedm statečných (The magnificent seven) Bostonskému škrtiči postavilo a dítkám živitele rodiny zachránilo!

Ať žijí Pilnící roku 2023 Venca a Hony a mimo hoši děkujem píši Áááááááááááá!

O.

NO: Áááááááááááááááááááááá

NO2: Málokdy se v edukačním okénku opakuji, ale perla české literatury k nezmarské závěrečné prostě patří. Roli Švejka se tentokrát zmocnil Aleš:

…Švejk ho vzbudil a za pomoci drožkáře dopravil do drožky. V drožce polní kurát upadl v úplnou otupělost a považoval Švejka za plukovníka Justa od 75. pěšího pluku a několikrát za sebou opakoval: „Nehněvej se, kamaráde, že ti tykám. Jsem prase.“

Jednu chvíli se zdálo, že drkotáním drožky o dlažbu přichází k rozumu. To se posadil rovně a začal zpívat nějaký úryvek z neznámé písně. Může být též, že to byla jeho fantazie:

Po chvíli však upadl opět do úplné otupělosti, a obraceje se k Švejkovi, otázal se, přihmuřuje jedno oko: „Jak se vám dnes daří, milostivá? — Pojedete někam na letní byt?“ řekl po krátké přestávce, a vida všechno dvojatě, otázal se: „Vy račte mít už dospělého syna?“ Přitom ukazoval prstem na Švejka.

„Sedneš!“ zakřičel na něho Švejk, když polní kurát chtěl vylézt na sedadlo, „nemysli si, že tě nenaučím pořádku.“

Polní kurát ztichl a díval se malýma prasečíma očima ven z drožky, naprosto nechápaje, co se to vlastně s ním děje.

Ztratil úplně všechny pojmy, a obraceje se na Švejka, řekl tesklivě: „Paní, dejte mně první třídu.“ Učinil pokus spustiti si kalhoty.

„Hned se zapneš, svině!“ rozkřikl se Švejk, „už tě znají všichni drožkáři, poblil jsi se už jednou, a ještě teď tohle. Nemysli si, že zůstaneš zas něco dlužen jako posledně.“