Rubriky
Únor 2023
Po Út St Čt So Ne
 12345
6789101112
13141516171819
20212223242526
2728  

Archive for 23 února, 2023

Pátek: 62 km, Gerlova huť – Modrava, https://mapy.cz/s/fagudovuge

Minulý roky byl stanoven oficiální rekord kilometráže přechodu na 168 a vzhledem k tomu, že páteční i sobotní etapa stanovila nejen mé jednodenní rekordy (62 a následně 71 km) byl jsem si jistý, že o rekord nemá cenu letos usilovat. Zaměřil jsem se proto na novinky, neb ve mě ta chuť poznávat nové “za každou cenu” prostě je, vždyť to znáte z bajku. Běžky maj tu výhodu, že mou touhu nemusí sdílet všichni. Po důkladné teoretické přípravě ve čtvrtek jsem chlapce navnadil na výhledy z Můstku a Pancíře a po pravdě prozradil, že se jedná o 15 kilometrové prodloužení a to s velkým kopcem. Krom klasických chrtů (Eri, Hony, Filip, Honza) se tradičně chytl i Aleš, který sice nadává, ale stejně jede vždy kládu. K mému údivu se chytl i Víťa K., strhnuvší sebou novicku Jirku Z. Po startu z bodu Klondike (ano, něco takového u Rudy je), Honza ujistil Víťu s Jirkou hláškou ze silničního zasedání: “Víťo, nečekáme, tak abys věděl” 🙂 a vyrazili jsme. Cestou jsme probírali Víťovo a Jirkovo strategii, která rozhodně i přes počáteční prodloužení slibovala nezkracovat ani o Laku ani o Poledník a odhadovali, kdy dojde ke zhroucení předsevzetí. Při tom jsem fotili divukrásné výhledy z Můstku na Javor a Ostrý, tedy výhledy v místech, kde Šumava vypadá jako opravdové hory. Po dokončení prodlužky jsme nezkracovali ani o Polom, ani o Laku (při stoupání se Aleš dostal do své klasické nálady: Zase jsem si ověřil, že je to sport na hovno a dělám to jen proto, abych byl s kamarády a na čerstvém vzduchu). Do Prášil dorazili V+J těsně po nás, takže bylo vidět, že převážila racionalita nad furiantstvím a zkracovali kde to šlo (bez Laky, a následně i bez Poledníku). Prý to ale za Pancíř stálo, což mohu potvrdit! Na Poledník sníh, ač z kopce velmi pomalý, dost klouzal a takže lyže ve vrcholných partiích sundali téměř všichni. Když jsme lupali z Poledníku, potkali jsme Aleše, který už notnou dobu ťapající na samotce, chtěl martyrium úplně celé, tak se ani vrcholu Poledníku nevzdal. Zbyl mu tedy na půl dne aspoň ten čerstvý vzduch (poslední hodinu za tmy), když už ne společenství prstenu.

 Sobota: 84 km, Modrava, Jandelsbrunn – Stožec, https://mapy.cz/s/fatuhadalo

Ještě do pozdních odpoledních hodin jsem v hlavě opravdu neměl vůbec žádné plány na rekordy a jen si pamatoval na Koryho historku o železničním náspu z Nového údolí k Dunaji, kterou jsem doma teoreticky rozpracoval, včetně připravenosti stop a seznámil chrty s plánem. Aleš klasicky sobotně prohlásil, že se mu to včera líbilo možná až moc, Hony přiznal, že nemá naježdíno, Filip nejel vůbec, takže na mě zbyl zas ten Eri s Honzou. I já letos měl najeto hovno, tak jsem prosazoval co nejkratší cestu do Německa, abychom mohli točit kilometry až v neznámu. Eri nás obložil hláškou: na Březník tedy nepojedem, ale pojeďte aspoň na Ztracené a nejeďte hned pryč už na Modravském mostu. Poslechli jsme, aby na Ztraceném řekl: ještě si sjedu na Březník a dojedu Vás… Skutečně nás už na Stráži dojel, ale pak se začala projevovat známá pravda, že zdravíčko vůlí neoklameš. Eri totiž středečním přípravným páděm v mínus 13 chytil virus a postupně přišel o hlas. Přesto však stále odmítal mou tezi, že tělo nemůže být úplně v pohodě a že jde “jen o ztrátu hlasu” a mumlal: Mě běžky léčí, mě běžky léčí 🙂 Před Mlakou začal citlivě vyjednávat o čaji – s Honzou jsme zpozorněli, ale vše neprohlédli a drželi se plánu jet do Nového údolí už z Mlaky Německem. Když jsme byli v Haidmühle, Eri přidal k čaji ještě žádost o rychlou polívku, či slib, že si v Německu něco dáme. My však neměli eura a neznali jsme to tam, takže jsem požadovaný slib dát nemohl a vzhledem k času bylo jasné, že jestli si dáme zajížďku do hospody v Údolí, z Německa toho moc nebude. Karty byly rozdané, Eri jel s Džonym a jeho Karolínou (která naše tempo držela asi 25 km!) do hospody a my zbyli dva a o tom, že žrát se ten den bude až po etapě, nebylo sporu. Vytáhli jsme Corny a dohodli si čas, kdy se musíme na jednosměrné zajížďce obrátit, abychom nejeli do Stožce za tmy. Dál by se to dalo charakterizovat citací uniklé nahrávky z jednání holandské vlády: “Úmysly jsme měli ty nejlepší, ale dopadlo to jako vždycky!” 🙂 Počátek náspu nebyl příliš zajímavý a dokonce jsme ho chtěli i opustit, ale pak se sklon obrátil (k Dunaji!), krajina se otevřela a začalo to být překrásné. Dokonce to chvíli vypadalo i na zastávku na jídlo (Honza měl kartu), ale když už bral za kliku podniku Loipenhütte, vysvětlil jsem mu, že nápis na dveřích: “Nur Barzahlung” neznamená, že se platí na baru, ale v hotovosti… Tak jsme polkli další Corny, ujistili jsme se opět v který čas otáčíme a jeli dál s tím, že do nejzazšího bodu Jandelsbrunnu rozhodně dojet nemůžeme. Po půl hodině píchání jsem si zavěštil: ono nám v daný čas bude chybět tak tři kilometry a to se teprv uvidí. No taky že jo. V čase obratu byla cedulka Jandelsbrunn 2,8 km, tak jsme na sebe smutně koukli a vydali se na cestu 2 x 3 km nad časový plán 🙂 V Údolí už byla tma a nás čekala cesta do Stožce. Honza trpěl utkvělou představou, že i po úplném setmění je i v lese asi půl hodiny vidět lépe, takže když jsem vyndal lulína, že bych se jako na 80. km vymočil, začal na mě řvát: “Co děláš? Teď, když nám jde o minuty!” Tož tak. Dojeli jsme velmi opatrně a nový rekord byl pro nás oba ustanoven! Čistý čas ve stopě 9:28. 4 velké Corny a jeden pytlík gumídků napůl nás ještě před mytím přivál k servírce se žádostí o rychlé jídlo…

Neděle: 27 km, Stožec – Nové Údolí, https://mapy.cz/s/lohusaceru

V neděli jsem už byl opravdu moc unaven, ale chtěl jsem zůstat v módu přechod a tak jsem odmítl plán některých jet vlakem do Německa a pojezdit kolem vrchu Haidel. Že tam jsou stopy super je jasné a prý to tam je i moc krásné, takže příští rok v sobotu – žádnej Jandelsbrunn, ale pěkně poznávačka kolem Haidelu (kde je mimochodem také pramen/soutok tří potoků Kalte Moldau). Od sobotního večera jsem však už rekord Přechodu nechtěl nechat ležet ladem a měl velmi dobře spočítané, kolik potřebuji v neděli ujet. Klasickou cestou by to bylo málo, ale slepá zajížďka 2 x 3,5 km k Plešnému jezeru by stačila… Po dojezdu na Hlučinu, jsem plán rozjel. Říkám ostatním, že rychlým tranzitem stíháme vlak ve 12, ale nikdo plánu nefandil. Prý pivo na Říjišti, oběd v Marlinu atp. To jsem čekal a vytáhl pikové eso. Slíbil jsem, že přejdem do turistického módu za každou cenu, ale aspoň že se kouknem na Plešné jezero. Chvíli to moc nevypadalo, ale pravdivé vylíčení extra romantického výhledu na masiv Plechého nakonec zabral a Honza, Aleš, Jirka a Víťa K. byli IN! Slib jsem samozřejmě DODRŽEL, tempo se naprosto rozpadlo, času bylo dost a my jsme v měkkém sněhu ťapali, čekali na sebe, fotili se a kochali. A časem jsem svou motivaci i klukům prozradil. Obrátili oči v sloup:-) Dojezd břečkou do Pece už byl ukázkově důchodcovskej, oběd v Marlinu a konec hitu zimy byl za námi. Už vyhlížím další rok!

O.

P.s. Nový rekord stanoven na 172 km, ale malý jen ten, kdo má malé cíle, viď Eri 😉 

NO:Pojdtež ke mne všickni, kteříž pracujete a obtíženi jste, a já občerstvím Vás.” Mat. 11,28