Author Archive
23 dubna, 2014 | 
Author: Trasa: 51 km, Meťák, podél řeky do Boršova, Březí, Kotek, k chatám u Rančáku, podél Rančáku k Vltavě, podél Vltavy, Rohanova skála, Zlatka, červená před Štěkře, stezka do Boršova, kolem řeky Rožnov a domů
Výškové metry: 710
Účast: Ondra, Přemek, Vítek, Venca, Petr Šikl, Eri, Majkl, Honza Mareš, Vláďa, Pavel Samec, Pepa Vlášek, Petr Brož, Tonda, Aleš, Víťa Kořínek, Víčko, Kocour, Koubič, Kory, Petr Jiřička, Petr Pokorný, Láďa Benhák, Sochy, Přírodňák
Pád: Tonda
Defekt: Alešovi upadla klika (kde se triky tohodle kloučka zastaví, opravdu už nedokáže odhadnout nikdo…)
Trackmaker: Ondra
GPS: http://www.sports-tracker.com/#/workout/honymari/5om8ef7m8vutdcsn
Komentář: Podle plánu jsme nakonec při poměrně hezkém a teplém počasí vyrazili sjezdit cestou necestou pravý břeh Vltavy a i když jsem zaslechl pochybovačné hlasy na mou adresu se strachem o zabloudění, úkol jsem s malinkou neplánovanou technickou vložkou 😉 splnil bez problémů a ještě jsme posloužili jako maják v černočerné tmě pro jednoho týpka – jedem po neznačeném pravém břehu (trip jen pro znalé!), když tu pod námi někdo píská a huláká – začal jsem mu ze srandy malinko sprostě nadávat, neb jsem myslel, že to je nějaký pako od nás co blbě zahlo, ale on se v dost příkrém srázu objevil obtloustý mladík v teplákách a bejsbolce a požádal nás o záchranu a průvodcovství. Na hraně svých sil se s náma udržel až do Kameňáku a při rozhovoru přiznal, že se úplně ztratil a nevěděl, co bude dělat a teprve když slyšel hlasy ve stráni na kopci, srdéčko mu poskočilo. Tak tedy, Přírodňáku beze jména, pokud budeš jezdit ne jen v rámci tréningu na opileckou sázku, ale třeba pro shození kil, kluci Ti řekli, od kud se kdy startuje 🙂
O.
P.s. Od třetiny výletu mi nešla řadit velká placka, tak klucka dík, že jste neměli to srdce, mě při závěrečném valu nechat osamotě neznámému kraji 😉 napospas.
P.s.2 Debata o příští destinaci proběhla a ještě hodinu před odchodem z hospody jsem myslel, že pojedem na Kluka, avšak pak si popivínkovaná, destinacemi ze zimy vystřílená sekce, prosadila nápad jet Věncovku, Granátník (i s tou vrcholovou jebanicí), Vyšenské kopce a zkalit se v Krumlově v nádražce a jet domů vlakem (odjezd v 21.16). Takže případné výhrady k trase příště nesměřujte prosím na mě, jen jsem akceptoval názor většiny a svůj trasérský důchod o týden posouvám. Pokud bude hnusně, pojedem samozřejmě na Kluka – to i ONI uznali.
Trasa: 33 km, Velkas, motanice u odkalovačky, Staré Hodějovice, motanice v Hodějovicko Doubravickým lese, motanice v Hodějovicko Srubeckým lese, Srubec, Švajce, Srubec, odkalovačka a domů
Výškové metry: 680
Účast: Ondra, Přemek, Vítek, Venca, Petr Šikl, Eri, Majkl, Honza Mareš, Pavel Samec, Ondra Míka, Aleš, Víťa Kořínek, Pavel Kosař, Kocour, Petr Pokorný, Petr Jiřička, Sochy,
Pád: Ondra 2x, Přema, Venca
Defekt: Aleš vyrval zadní kolo (nikdy jsem si nemyslel, že to uvidím…), Samík namotal 5 metrů vázacího drátu do zadního kola (také jedna z kuriozit)
Trackmaker: Ondra
GPS: http://www.sports-tracker.com/#/workout/honymari/6m4d500n17tvju1p
Komentář: Včera se vlastně téměř každý přiznal, že dost bojoval s tím vůbec jet, ale nakonec i přes 5°C dorazilo na Start velmi slušných 17 jezdců. Zima a zakaboněná obloha, minule zvolenému plánu vyhovovala a tak jsem se jal motat co to šlo. Doporučuju shlédnout mapku na sportstrackeru, pěkně jsem to brali křížem krážem. Zároveň to ale byla pěkná technická paráda a ukázalo se, že je jěště co zlepšovat. Já se na zemi ocitl třikrát, ale se souhlasem ostatních si počítám pády jen dva, neb poslední kontakt se zemí byla jen parádička pro diváky při vyjíždění zídky po ne příliš vyvedeném triku wallride. Nezmar měl zavřeno a tak jsme zavítali na Koháč, kde i přes výslovný Alešovo dotaz nám sličná servírka chtěla splnit jen reálná přání. Takže donesla pivo. A že byl Kozel lepší než Nezmarovo Samson, vo tom žádná! Jenže doma je doma.
O.
P.s. Debata nad příští destinací neproběhla, ale za mě bych dal Kotek, Rančák a třeba až Zlatku a pokud pánbu dopustí i červenou zpět. A pak už, s nástupem Kluka, bude následovat můj odchod na trackmakerovský odpočinek.
Trasa: 37 km, Meťák, Vidov, modrá do Heřmaně, Doudleby, Dolní Stropnice, po zelený podlél Stropnice, u bejvalýho pionýráku na levý břeh Stropnice, Dlouhá Stropnice, modrá zpátky do Doudleb, k Borovnickýmu potoku, prďoch od Malše nad Doudleby, Heřmaň, Vidov a podél Malše domů
Výškové metry: 450
Účast: Ondra, Přemek, Vítek, Venca, Petr Šikl, Eri, Majkl, Honza Mareš, Vláďa, Pavel Samec, Pepa Vlášek, Ondra Míka, Petr Brož, Tonda, Aleš, Lukáš CK, Víťa Kořínek, Pavel Kosař
Pád: Pepa Vlášek, Lukáš CK, Venca
Defekt: Aleš namotal přehazku (zručnost při “včasném” řazení…), Petr Brož přetrh řetěz
Trackmaker: Ondra
GPS: http://www.sports-tracker.com/#/workout/honymari/3jt3a1063nj6msp1
Komentář: Po minulé oťukávačce jsem se už tentokrát plně oddali terénu a myslím, že to stálo za to. Matka příroda je opravdu vyprahlá a v kombinaci s opravou stezky z Doudleb jsem snad nejen já poprvně v životě projel všechny úseky bez šlápnutí. Moc škoda, že to tam zase v létě zaroste 🙁
O.
P.s. Na příště je v plánu Hodějovicko-Srubecká motanice s naplánovanými novými prvky – ganz technish und ganz schwer – takže nejen díky včerejším eskapádám si připomeňme dvě základní pravidla: Pravidlo 1) zařazeno (převodník) mám už pod kopcem, neb s napnutým řetězem se řadí hůře (včerejší hláška pana X v kopci ke kolu: “Spadni tam, spadni tam” budiž odstrašujícím příkladem) Pravidlo 2) když mi to chrastí a nechce to tam spadnout, jedinou možností je povolit nohy a nikoli výhrůžně zvolat: Tak ty tam nepudeš, jo? a začít rubat plnou parou.
Tolik tedy k prevenci namotání přehazovačky a přetrhnutí řetězu. Pokud si je vezmem k srdci, třeba si příště zajezdíme bez stoptimeů. K dalším technickým okénkům mohu přizvat externí redakční spolupracovníky Peťu Šiklů, či El Kosarina.
Příště nad tématem: “Defekt duše, chyba jezdce” 🙂
Trasa: 43 km, po stezce do Bavorovic, kolem Muňáku, asfalt do Zlivi, podél kolejí k pomníku Kubaty, na místo stětí, na místo kam se zakutálela hlava (+ související výklad), přes blata do Pašic, Češňovice, pod žlutý k Bezdrevu, Dasný, Černíš, tankáč a domů
Výškové metry: 140
Účast: Ondra, Přemek, Vítek, Venca, Petr Šikl, Eri, Majkl, Honza Mareš, Kocour, Vláďa, Víčko, Honza Mikulášek, Pavel Samec, Pepa Vlášek, Ondra Míka, Petr Brož, Tonda, Větrák, Aleš, Venca Drbout, Lukáš CK,
Pád: Veca Drbout
Defekt: nikdo
Trackmaker: Ondra
GPS: http://www.sports-tracker.com/#/workout/honymari/bhd8oh7e8t0ve10d
Komentář: Po zimní pauze se hned na startu ukázalo, že nadrženost a počasí dělají divy. Přijel jsem pět minut předem a to jsem přijel skoro jako poslední. Na nikoho jsme čekat nemuseli. Ale zase jsme si mohli při pohledu na 21 hlavý dav prozpěvovat: “Je nás tady tolik, co u svině selat, kluci do piče, co s tím budem dělat?” No asi nic. Selekci jsem se snažil provést hned na stezce, ale bruslařům, maminkám s kočárky, dětem na odrážedlech a asi ani nikomu z Nezmarů se prostě na traumačku nechtělo 🙂 Takže jsme dál už pokračovali v romantice kolem Muňáku (fotku se budu snžiit vypáčit z Mačičky), u Kubaty (fotka dtto), na památných místech popravy a na blatech. Na závěr se opět rozjela představovačka toho, kdo kolik sil po zimě má, skupina se roztrhala a do Nezmara jsme dojížděli jako korálky. Uvítací panáček byl, pivínko taky, jen jsme Zdendu zaskočili počtem a apetitem, takže půlku jídelního lístku vyprodal a nabízel pak už jen sekačku a místo pečiva knekebroty, které si někteří dali i samotný (sic!). Asi místo čipsů.
O.
P.s. Pokud to půjde a bude o to zájem, budu se po novu snažit odtajnit i plány na příště, abychom se měli nač těšit, event. proti čemu bojovat ;-). Takže příští týden to vypadá na Malši po modrý (za Doudlebama jsou prej nový mostky) a Stropnici tam a zpět.
Již třetí rok po sobě byl uspořádán běžkařský přejezd Šumavy, který ač zařazen do sekce běžkařské, dopadl běžkařsky nevalně. Dík známým rozmarům počasí a nedostatku sněhu jsme akci jako “přechod” úplně zrušili a nechali si jen jednu noc na předem zaplaceném ubytování v Hotelu České Žleby. Běžkařský prapor však nespočinul v prachu u cesty, ale grupa 12 Nezmarů vyrazila alespoň na den na Modravu, kde bylo běžkaření prý poměrně příznivé. Natočili něco přes 30 km a večer přejeli do Žlebů na ubytko. Druhý den jeli už jen v počtu devíti lyžovat do Finsterau, kde to prý bylo o poznání horší a ke slovu přišla i dovednost “opakované sundavání a nandavání lyží” 🙂 3 kusy zvolili v neděli již pěší výlet na Třístoličník a jedna část Nezmarů (4 v sobotu, 5 v neděli) zvolila kolo jako celoprogram. Jelikož jsem se nacházel v kolo skupině, musím říct, že prosluněný sobotní výlet byl moc, moc pěkný (Horní Planá, Nová Pec, Jelení Vrchy, Černý Kříž, Dobrá, Soumarák, Žleby). Bylo nakonec jen a jen dobře, že skupina nebyla početnější, neb žlutá turistická mezi Ovesnou a Jeleními vrchy, není úplně jen o kole 😉 O to více však poskytuje skalní romantiky a vícero chlapců bylo večer rádo za tip na romantický výlet s partnerkou k oživení skomírajícího vztahu… Neděle byla už o kole o dost víc (Husinec, Lhenice, Kuklov, Kleť, Holubov, vlak), jen všichni řešili problém s teplotou, neb bylo na to, jak jsme se oblékli opravdu horko. Já navíc řešil i mrákoty z nedostatku tréningu a rozmasakrovanou zadulu z nedostatku osezení, takže jsem už z Brloha pálil po silnici domů a celou dobu myslel na Víťu Sirotků, jak moc mě to na asfaltu nebavilo. Společným průsmykem skupin byl večírek ve Žlebech, kterému předcházela buzí Bob pátry bez plavek v sauně, vířivce a bazénu a končila 5 kačenama. Dvě se stihly do hajzlu a tři na kobereci se přikryly do rána ručníkem 🙂 a na recepci se vyřešily pětibábou za “mimořádný úklid”. Holt následek oslavy Peťovo “dvacátin”. Jméno “Hrdiny okamžiků” prozrazovat nebudu. Takže akce se povedla, no ne?
O.
BIKE SEKCE
Sobota – GPS: http://www.sports-tracker.com/#/workout/honymari/eal5tnid4971jak2
Neděle – GPS: http://www.sports-tracker.com/#/workout/honymari/3d03j6p377i7ci4i
Galerie:
V sobotu nám Lipno dalo opět poznat další svou tvář a brusení nabylo zase jiné dimenze. Ráno odřekl účast Džony dík nočním horečkám a tak se musel Honza chtě nechtě vydat na mnou půjčených kanadách. Svoje nemá a tak jsem mu půjčil moje. Větu při půjčení: “Já už kanady, když už mám nordiky, moc používat nebudu”, jsem ale vyslovovat neměl… V Černé jsem po výstupu z auta zjistili, že je dost mlha, ale nevěřili jsme jak moc to bude hrát roli 🙂 Vypadali jsme asi zkušeně a tak jsme na sebe nabalili ještě jednu paní z Prahy, která nám řekla, že by se sama bála 😮 Vidět bylo asi na 3 metry a byl to opravdu zvláští pocit, bruslit v bílé tmě. Chtěli jsme jet na Horní Planou, takže jsme namířili z Hůrky +/- doprava na Tajvan a jedem. Tu fotka, tam fotka, tu hledání vhodného místa k překonání praskliny a najednou se z ničeho nic před náma objevil břeh. Jenže z opačné strany než měl bejt. Dotaz na Ondru, zda jedem správně na severozápad byl zodpovězen odpovědí: Na jih. Vůbec jsme nevěděli, kde jsme a vytáhla nás až mapa s polohou na Onrovo chytrém (!!!) telefonu. Kousek od Dolní Vltavice jsme obrátili a poslušně kolem břehu začali jet kam jsme původně chtěli… To, že bylo lehké se ztratit, dokazují zážitky ice-plachetnic – při pouhém přejíždění ze startu zrušeného závodu do přístavu se závodníci poztráceli a ještě po západu slunce byli 3 pohřešovaní – ano a opravdu tehdy byla skutečně potřebná pomoc PČR, hasičů a vodní záchrané služby 😉 (vice o tomto “bezpečném” sportu a sobotní taškařici v článku: Drama na Lipně http://www.iregata.cz/news/dn-drama-na-lipne/ ). Mlha se rozpustila jen na pár okamžiků před polednem a tak jsme udělali pár fotek zrcadlově mramorového ledu a zamrzlé srnky (chudák, zřejmě neměla “švédské bodce”) a dojeli do Planý k přívozu. Tehdy jsem si uvědomil, co je to za svobodu, mít půjčenou věc. Honza vyhodnotil přezouvání (boty měl!!! v baťohu) jako zbytečnou věc a jal se k mým bruslím chovat jako k univerzální obuvi na všechny povrchy. Za Planou byl sněholed dost na pikaču, my s Ondrou jsme dík nordikům obstojně bruslili, Honza jen šel/popobíhal, válel se a nadával. Ani srandu jsme si z něj raději nedělali. Po doražení do Pece jsem měl plán vyjet vltavským luhem až do Černého Kříže a byla se mnou řeč asi tak, jak když máš dostat Vítka s bajkem na silnici… Chlapci ale byli celkem odolní a expedice, která zvolna ztrácela přídomek „bruslařská“, se jim líbila. Bruslení na zamrzlých okrajích řeky bylo čím dál tím méně a museli jsme často přecházet (Honza už možnost přezouvání úplně vyřadil z úvah) a byla to celkem prča. Pochoďáček za sluníčka a tepla, které nám i rukavice sundalo, sem tam sklouznutí a obdivování krás 1. zóny Národního parku. Honzovi zřejmě bruslení chybělo, takže dával i kreace na zamrzlém sněholedu na dvorku jedné chaty, v kdejaké tůňce a my jen se sundanýma bruslema s úsměvem přihlíželi. Poté, co bylo jasné, že ledu nepřibude a propad jsem se i já (nohou, po kotník!), jsme se rozhodli, že přeťapkáme 200 metrů luhem ke slepému rameni Vltavy, po kterém se vrátíme dom. Jaké bylo ale zjištění, že na slepém rameni není nejen led, ale ani voda. Tak jsme pokračovali korytem řeky, až se voda objevila 🙂 Za častého prolejzání křovin (slepé rameno byla spíše soustava nepropojených tůní) a přeskakování bahnitých úseků dokončili „bruslařskou“ expedici zdárně zpět do Pece. Honza se už v úseku Pec – Planá nechtěl projít 🙁 na rozbředlém ledu tak jsme v Marlinu počkali na vlak, který nás dovezl do Černé. A v kontextu celého dne jediným možným vyústěním půjčovací anabáze bylo, že Honza ve vlaku brusle zapoměl a na ztrátách na nálezech se neobjevili… Dík bro, slovy Ondry: Nejlepším teréňákem je jakékoli služební auto!
O.
Po pravdivé a nic nezamlčující reportáži o Silvestrovském výletě, se pravda, přihlášky na sobotní bruslení zrovna nehrnuly ;-), ale nakonec dva (Eri s Honzou), kteří uvěřili že pravdu mám já a ne poplašné zprávy neznalců v televizi, v rádiu a na iHeute, myslím nelitovali. Vlastně to bylo ve výsledku nejlepší i pro samotný výlet, neb i Honza si půjčil nordicy od Ondry Míků a nikdo na kanadách naše tempo nebrzdil. Klucka byli zpočátku celkem vyplašený a dalo by se říci i přenérvózní (hlavně Honza: “Solo per esperti! Solo per esperti!”), ale když si poněkolikáté empiricky ověřili správnost tezí, co je a není nebezpečné a na co si dát pozor, výlet už probíhal v radosti a euforii. Obleva mocnosti ledu neubrala ani o píď (opět pravidelně testováno testovací holí a stabilně s mocností nad 10 cm) a slabounká vrstvička vody jízdu jen zrychlila a zkvalitnila (voda “maže”). Zrcadlo na úseku Frymburk – Horní Planá občas měnilo barvu od černé až po bílé “Pamukale” a bylo přerušováno jen občasnou bariérovou prasklinou, kterou jsme překonávali krokem či na efekt skokem. V Horní Plané jsme se ještě necítili na bruslení po vodě (mělo však ještě přijít) a tak jsme dali přednost přívozu a pěšky přešli do části Lipna k Nové Peci kde byl led o poznání horší a na kanadách problematicky bruslitelný. Nordicy to však zvládly v pohodě a za Novou Pecí nás příroda nechala nakouknout ještě na začátek Vltavského luhu (1. zóna národního parku), kde to bylo vedle tekoucí vody poněkud jiné pobrusleníčko. Při zpáteční cestě nám chvilkový deštíček 🙂 dal vzpomenout na Ježíše, neb naposledy to byl právě on, kdo chodil po vodě! Romantika zrcadlového odlesku realitynabídla mnoho úchvatného: zapadající slunko, sledování závodů ice-plachetnic, Eri dvakrát, Honza dvakrát… Nevšední zážitek, který ani silný protivítr na posledních deseti kilometrech nedokázal přebít. Celkem jsme ujeli 60 kilometrů, ve Frymbáči jsme byli ve dvě a ještě si dali před zpáteční cestou pivko na spláchnutí zážitků.
O.
Na Silvestra jsme s Džonym shromáždili dostatek spolehlivých informací o tom, že je Lipno bruslitelné, což vzhledem k teplotám bylo poněkud překvapivé zjištění, a tak jsme ještě nalákali Aleše a v 8.30 jsme se sešli na Hůrce. Džony přivez druhé nordické brusle, které půjčil Alešovi, takže nikdo na kanadách nás nezdržoval a mohli jsme vyrazit. Před startem jsem pověsil Džonymu na krk své druhé vyprošťovací bodce, což se záhy ukázalo jako správné rozhodnutí. Led jsme důkladně prozkoumali a jeho tloušťka byla až překvapující – na žádném místě jsme led holí Gandalfa bílého ani na opakovaný pokus neprorazili (tj více než 10 cm) a kvalita ledu mohla místy soupeřit se zrcadlem. Opojeni rychostí, slunéčkem a romantikou jsme vesele fotili ledové krásy, bariérové zlomy, zajeli se kouknout do zátoky na potůček a zurčící vodu, trénovali jízdu ve vláčku za sebou a hýkali radostí nad povedeným výletem, vzdor některým pochybovačným škarohlídům. Po 17 km bezproblémového bruslení, ale má pozornost sledování břehu (vtok potoků) polevila a ve spojení se smůlou smůlovatou výběru trasy jsme najeli těsně ke břehu u Frýdavy naproti Frymburku, kde se vlévá do Lipna potok, což nám připravilo menší překvapení. Má první myšlenka poté, co mé oči koukali na sluníčko skrz zelenou vodu, byla: “Ty vole, dyť já jsem ve vodě a plavu!” Vůbec jsem to nečekal a pár okamžiků ani nechápal. Pak se však nastartovala automatika a jako robot jsem začal konat: 1) obrátit se a mrožit se do míst odkud jsem přijel (tam je jisté, že bude led co mě udržel) – splněno. 2) vytáhnout bodce seknout je do ledu a přitáhnout se – splněno 3) vzepřít se na loktech – splněno, leč led je příliš tenký a prolamuje se 4) opakovat akci s bodcema – splněno a už jsem byl půl tělem na ledě. V ten okamžik byla automatika vypnuta a opět se ve mě probudila od přírody veselá a laškovná povaha a začal jsem hulákat na Džonyho: “Tak to kurwa aspoň foť, ať z toho něco mám :-)” Džonyho a Aleše jsem totiž neviděl. Když už jsem byl na ledě, tak slyším za mnou hluk – otočím se a k mému překvapení se Aleš mroží také. Jenže bez bodců mu pacinky na ledě jaksi klouzají a tak Džony místo toho aby fotil (sic!), se ne zrovna vhodným způsobem (po čtyřech), přibližuje k Alešovi a podává mu bodce. Alešovo úkon s bodcema trvá jen málo sekund – a je na ledě též. Přibíhají hasiči a potápěči, kteří měli ve Frymburku ledové cvičení, v hospodě ve Frymburku nám dávají čaj a teplé deky, doktor který je přítomen na cvičení, mi lepí o led rozříznutej rypák a sděluje mi, že to je na šití. Pak nás s Alešem odvezou do Černý (Džony si to dobruslí) a my odjíždíme do CB, kde navštěvuji traumačku a dva stehy s výsměchem ošetřujícího lékaře historku končí.
Poučení z krizového vývoje: 1) Bez bodců ani ránu (lze však nahradit i provázekm spojenýma šroubovákama)
2) !!!! Je nutno prostudovat předem mapu, kde jsou potoky a těmto místem se vyhnout. !!!!
3) obecně je bezpečnější jezdit veprostřed než u břehu (úsměvné, leč pravdivé)
O.
P. s. Foto záznam je zde: https://www.dropbox.com/sc/fwoa2356ndzhbvo/7cmN0dcJ49
Záznam trasy je zde: http://connect.garmin.com/activity/422223431
Důkaz že jsme se dostali i do historek na bruslařských stránkách, je zde: http://brusleni.e-zpravy.cz/diskuse_article.php?id=437
P.s. Když jsem se ptal Aleše na to, co byla jeho první myšlenka po proboření, tak mi odpověděl, že si sobě řek: “Jo tak takhle to končí…” Tomu jsme se v autě s chutí zasmáli.
P.s. Ať je to tak nebo tak, Lipno je zamrzlé bezpečně celé, o víkendu se tam chystám znova, takže začínám přijímat přihlášky a Džony vzkazuje: “Když spadneš na kole, tak na něm taky přece nepřestaneš jezdit” (byl tam na Novej rok na bruslích s tatíkem mu ukázat, jaké zažil dobrodružství)
S několika denním odstupem ještě připojuji midiálné odlesk celé záležitosti: