Author Archive
1 července, 2015 | 
Author: Trasa: 52 km, Švábák, tašky, Závraty, Vrábče, přes hřeben Kluka, Křemže, Křemežský louky k pionýráku, část skupiny způsobně s trackmakerem po žluté, část po červené, Aleš po zelené…, Kleť, sjezd s volbou trati podle libosti každého soudruha, parkál, Pavlovo sjezd, Holubov, Mříč, a lesem domů
Výškové metry: 1.106
Účast: Ondra, Přema, Eri, Honza Mareš, Vítek, Venca, Majkl, Petr Šikl, Petr Pokorný, Aleš, Kory, Pepa Vlášek, Sochy, Jirka Habrda, Banán, Láďa AS, Petr AS, Milan AS, Bivoj, Tonda, Kocour,
Pád: Petr Šikl 2x – poprvé to bylo “kvůli nám”, kteří jsme jeli pomalu a on se musel vracet a při čekání na nás nemohoucí se nesoustředil a pohajal si. Říkal jsem myslím Korymu: “Počkej, ten ještě dneska vstoupí do klubu” a to jsem nevěděl, jak moc smutnou budu mít pravdu. Asi po deseti minutách nastala pomatená situace na špici, zaviněná těmi, co nevedou, neví kudy se má jet a přesto to pálí z kopce na prvním fleku, a zahnou blbě, když při pokusu volat a zastavit ony pomatence Peťa začal brzdit a aby to do něj nikdo nenapálil zezadu, se klidil k pravému kraji, kde už jsem byl ale podjíždějící já 🙁 (na pozemní komunikaci jsme v tu chvíli byli a pravidla silničního provozu platily…) a moje dětské kolo rohem řídítek zachytilo Peťovo lyžinu u sedla a provedlo ukázkový judistický chvat. Ipon – hotovo dvacet, odchod z tatami.
Defekt: Peťa Šikl zlomil lyžinu sedla. Při Iponu si Peťa přisedl sedlo které v lyžině prasklo a dál už se mu na buzí Bob bratra jen se sedlovkou v análu jet nechtělo a tak nás opustil. Petr Pokorný, Láďa AS, Ondra utrh´ patku (a nagelovat, aby fešně držela, nešla)
Triple Gold Club: No jasně, Petr Šikl a i s úctou k hovniválovi 😉 si myslím, že si zaslouží předsednictví v klubu. Natrvalo? Nebo čekáme ještě na většího hrdinu?
Trackmaker: Erotokritos
Komentář: No co říct, mnohé už bylo odhaleno výše, tak snad jen tolik, že již v hospodě ze mě frustrace začala zvolna odcházet a noc proces završila. Ale kurwa i tak! Proč musíme na Švábák vypálit 45 km/hod. Tři na to maj, přijde jim že se jede “pohoda”, ostatní v rámci testosteronu a chlapských ramen vyplazí jazyk a dupou též, já v rámci “zkušeností” a slabé výkonosti tempo fakuju (ale rozhodně se neflákám!), dalších 8 lidí z různých důvodů drží tempo moje, rychlíci čekají až asi za milión kilometrů, vyměníme si pár vět, Eri jako trackmaker řekne, že to nebyl on, kdo to napálil… Děcka, pojďme si říct, že prvních patnáct kilometrů budou ti, co na to mají, shovívavější k těm, co jsou na tom fyzicky hůře, stejně se pak vždycky zvolní, tak proč ne hned od začátku. Když bude kopec, tak je normální, že jede každej podlahu, sejdem se přeci na kopci. Ale od startu? A stačí aby to dva tři lidi posadili do klidu a nestrhávali vlnu testosteronu. No když už jsme u toho, co se třeba domluvit, že kdo je trackmaker, tak pojede první nebo mezi prvníma, nikdo mu nebude ujíždět, budou všichni ctít to, že se jede až když jede trackmaker a ne podle uvážení, zároveň si trackmaker asertivně vořve si ty kokůtky co tempo a jeho vedoucí úlohu nerespektujou a my všichni se mu to budem snažit zpříjemnit tím, že nebudem jezdit dopředu proto abychom se ztratili, neb si opravdu nejde vysvětlit 50 kilometrů kudy se přesně pojede a nebudem se ztrácet. Zní to hezky, ne? Já vím, na to kolik nás jezdí to je vlastně pro někoho až k neuvěření, jak nám to “gruppo compacto” jde – pamatujete jak na Zugspitze rakušácký průvodci čuměli, jak se jim naše skupina drží pohromadě sama od sebe a mají oproti kočírování švajňáků z Bavor půl práce? Ale stále je na čem pracovat!
O.
P.s. Utrhnutí patky nad Krásetínem, mi vzalo včera definitivně vítr z plachet a děkuji těm, kdo mi odmontovali přehazku, sundali řetěz, zatímco já se nezúčastněně uklidňoval s telefonem v ruce. Dotaz v situaci, kdy 3 lidi pracovali na mém kole a já si jich nevšímal: “Hraješ hada?” byl na místě. Prostě jsem nebyl v úplně dobré náladě a děkuji že byly kolem pomocné ruce. Což ovšem neplatilo dále :-), neb můj nápad: “Honza od Volešku taky dojel do CB bez pohonu, tak co kdybychm si to zvopákli?”, nebyl přijat. Lokomotiva Peťa už s náma už nebyla a nikomu se do zapřažení mě jako vagónku na duši nechtělo, ani když jsem nabízel :-), že seženu další dva lidi co mě budou potláčať za prdelku. Takže mě zachránil autem pan bratr a aspoň ho to vytáhlo do Klubu malých pivovarů, kde už byla nálada zase OK a nikdo si na chyby z vyjížďky ani nevzpomněl.
P.s. Ne všichni (viď, Hony?) s volbou příští destinace souhlasí, ale bude hezky, dlouho vidět a Římovská přehrada zakázanou zónou nás čeká.
Trasa: 42 km, Meťák, Rožnov, Boršov, kolem koněspřežky, Plav, nad rechle, skákačka k Borovnickýmu potoku, chatová oblast, k Nový Vsi, šipkovaná po okruzích A, B, C, u Nové vsi, Hůrka, před Nedabylí roklí pod Vidov, Malše domů
Výškové metry: 527
Účast: Ondra, Přema, Eri, Honza Mareš, Venca, Majkl, Petr Šikl, Pavel Samec, Koubič, Sochy, Banán, Tonda, Kocour, Míra Dvořák,
Pád: Ondra, Přemek, Pavel Samec (tentokrát to prý pád byl…)
Defekt: nikdo
Trackmaker: Petr Šikl, Ondra
Komentář: Po Rychlebech částečně nemocná, částečně unavená a malinko nemotivovaná mord parta odmítla původní plán s Kletí (příště už určitě?) a jali jsme točit něco výškovými metry přívětivějšího. Pjeli jsme trasu co moc nejezdíme a u Nový Vsi už jsme opravdu dlouho nebyli! Takže celkem příjemná odpočinková etapa před příštím vzepjetím. Mou motivací k účasti byla, přiznám se, i 😉 čárka účasti a stále si myslím, že čím více obětí padne pro cenu pilníka, tím více bude cena hodnotnější!
O.
P.s. Rychleby musely přinést další mrtvolu, ale Vítka? SMS znění: “Dnes nejedu, skočil na mě nějaký mordibus a posral bych se cestou a ne až po Samsonu u Nezmara” dával nám tvrďákům šanci a skutečně – nepřijel. Stal se tak druhým studeným favoritem ze Sedmi statečných a zove se Bernardo (Charles Bronson) což je ten, koho si ty malý vesnický fakoši vybrali, že mu budou pomáhat a bude jejich hrdinou – a on kvůli nim gebnul. Jak typické Bernardo Mordibusi 🙂 Děti Ti voči zatlačí.
P.s. A zbylo nás pět…
BK NaZmar zase po roce zkusil pro jarní výjezdní zasedání předposlední víkend v červnu a opět se volba u pánbožka se zlou potázala 🙂 Předpověď každodenního občasného deště s teplotami 8-14°C se bezezbytku vyplnila. Ale co, hlavní bylo kolo a sociální kontakt. V počtu 15 kusů (jihočeská hráz vyztužena vypracovanými pražskými stehny pana Džonyho) jsme se již o čtvrteční noci sešli všichni na ubytovacím lágru, prohlédli mj. pokoj pro devět bez sociálu, dali první test zaplacené polopenze a napjatě čekali na to nejdůležitější.
Rychlebské stezky začínaly hned u ubytování a tak všichni posíleni dvěma plátky sýra a třemi kolečky salámu (snídaně byla jednotná!), plni optimismu začali stoupat k výšinám. Cesta nahoru se snad nikomu nemohla nelíbit, skvěle zvládnutý stoupací singl vinoucí se neznatelně lesem, brody a lávečkami nás posunul o 350 metrů výš skoro bez povšimnutí. A pak už to začalo: Wales pro fajnšmekry, jezdivá superflow pro úsměv každého z nás, opět nahoru singlíkem, Biskupský trail vedoucí na Velrybu (jen já, Vítek a Kory se sedlem zapíchnutým mezi půlkami měl napoprvé odvahu záda velryby přejet a neslézt z kola), Tajemný trail který byl tak moc svými kamennými nástrahami zajímavý, až se v jeho závěru už všichni modlili za jeho konec či vlastnictví celopérovýho endura, no prostě krása nesmírná a hlavně velmi netradiční zážitek pro naši mord partu. Co na tom, že nástrahy trati a stoupající únava kolonku pádů přeplnila přes kapacitu mé paměti. Tu zalehnutí do lesíčka, tam výlet mezi kameny, tadyhle nám to v klopence podklouzlo, nakonec i na potok došlo, viď Samí? Vše ale bez větších ztrát!
Sobota byla prezentací pana Vítka pro nás ostatní, kterak poznat tenhle bajkersky zajímavý kraj. Po počátečním trailíku okolo Černého potoka, dešti, asfaltu, “oběda v podobě rohlíku a polských kvalitních uzenin postávaje na ulici před krámem”, jsme horekopcom dorazili na slibovanou bajkeřinu po česko-polských hranicích vedoucí k nejvyššímu vrcholu Rychlebských hor – Smrku. Což o to, vůbec nebylo sporu, jestli je to hezké místo na výlet, dokonce se i všichni shodli že je “bajkersky zajímavé”, leč co na plat, tento termín provázela roztodivná škála pohledů od rozzářených očí, přes šibalsky mrkající očka až po nakrabacené čelo a tupý pohled “fakt bajkersky zajímavé”. Shrnuto: Prostup terénu na úseku 10 km nám zabral hodinu dvacet :-), závěrečná pasáž 10 procentního stoupání v 30 centimetrů široké stezce borůvčím přes kořeny měla už vysloveně charakter “pěšího turismu s kolem k případnému dalšímu využití”. Pak ještě pár debat na téma: dokončení plánu ano, či ne, několikeré dělení skupiny a večerní příprava části chasníků na cestu do Jeseníku za písničkou. Zdravotní indispozice mi účast znemožnila a podrobný report podat tedy nemohu. Snad jen mi v paměti zůstalo trocha toho vyprávění večerních hrdinů: po pankáčském koncertě při nakupování uzenin k občerstvení se snažil náš šéfřezník nachytat místního řezníka ze lži týkající se přípravy prodávaných lahůdek :-), podiv kapely při prodeji CDéček, triček a čepic, že za nimi skalní fanoušci jezdí do Jeseníku až z CB, následný přesun do klubu se šampaňským s jahodami za pouhých dvěstěpade, květované šaty, “já si ty silonky radši sundám sama…” atp. Carpe diem!
V neděli ještě jednou nahoru na stezky, dodatečné splnění sjetí zad velryby některými z nás, superflow a na nekonečnou cestu autem dom.
Hezké to bylo. Tak zas na podzim, děcka!
O.
Trasa: 49 km, pravý břeh Vltavy, podél pomníku Hrdějovice, kolečko u Ortů, Mojský les křížem krážem, k Červenýmu Újezdci, Jelmo, nad Libníč potok tam a zpět, Libníč, motanice na Babě, Mrhal, nahoru dolů několikrát u Mrhalu, Hlincovka nahoru dolů, Dubičák jakbysmet, Dobrou Vodu nevyjímaje a domů
Výškové metry: 800
Účast: Ondra, Přema, Eri, Honza Mareš, Vítek, Venca, Majkl, Petr Šikl, Petr Pokorný, Aleš, Pavel Samec, Kory, Ondra Míka, Pepa Vlášek, Láďa Benhák, Duby, Tonda, Víčko, Míra Dvořák,
Pád: Ondra Míka (efektní válečka s následným mechanickým poškozením stroje), Vítek
Defekt: Ondra Míka zlomil patku
Triple Gold Club: Ondra Míka – chvilku jsem váhal, jestli mu vůbec uznám účast, když ujel nějakých 15 km, než se se zkroušeným výrazem pěšky odporoučel domů, ale členství v TGC by mu takhle hloupě uniknout nemělo! Ale pamatuj Ondro, lidem jako Majkl ;-), můžeš v klubu leda tak nosit chlazené nápoje! Na předsedu klubu to není 🙂
Trackmaker: Petr Šikl
Komentář: Jedním ze základních kritérií výběru destinace výletu bývá (kromě argumentu, že na Kluku je sucho…) jet někam, kam jsme ještě nejeli. Peťovo Jelmo a Libnič znělo dobře a v ten směr jsme opravdu vyjeli. V Mojském lese Peťa vytáhnul prastarou klasiku, aniž by zřejmě věděl, že před cca 7 lety jsme jí jezdili 5x do roka a já z ní vždy měl kopřivku a osypky, takže to bylo jak za “starých dobrých” časů jezdivých šotolin do kopce a z kopce (ufff, já JSEM pro rozličnost tras, ale jizva z minulosti, je stále živá, tak na viděnou, snad zase za více než rok!) Naštěstí se nám ale ten moutinbajking od doby, kdy na horském kole závodila na olympiádě Kateřina Neumanová drobet proměnil a stejně tak se proměnil i charakter naší vyjížďky. Přišly terény a pěšiny, ale tak nějak většina začala mít dojem, že ač jsme vyjeli na sever, nějak tak zase míříme na Hlincovku a další Peťovo zamilované destinace. Eri kromě jízlivostí typu: “ááá, co to vzít teď třeba přes Dubičák…” a “…nemoh bys mi kouknout do statistik, jestli už jsme tu letos náhodou nebyli…” vypustil zlověstné proroctví: “Příště se s tím srát nebudu a vezmu vás nekompromisně na Kleť” (čímž asi odhalil tajenku na příště?). No nic, všechno dobrý, terén byl, technika taky a vymyšlené to bylo hezky, všechna čest – a ve srovnání s Mojským lesem… 🙂
O.
P.s. V první čtvrtině vyjížďky jsme shlédli v lese u Borku jak postupují práce na dálnici a to je hnus velebnosti, další bajkeřina v hajzlu a Samíkovo chlácholení, že tudy budeme moct jezdit, neb je tu plánován přechod pro zvěř (sic!) chmury nikomu nerozehnal.
P.s. Dostání se v sedle bajku na Mrhalské molo, co je půl metru vysoké, dovede stále jen jeden (asi proto to tudy furt trasuje), jeden další to neúspěšně zkoušel (Vítek) a všichi ostatní prostě ví, že jsou dveře, které nikdy v životě neotevřou 🙁 Bravo Peťo!
Trasa: 40 km, nádraží, Dobrá Voda, Švajcema do Třebotovic, Ohrazení, Ohrazeníčko, lesem na Mysletín, po pastvině k medvědovi/praseti, bahýnkem a lesem pod Zborov, Hodějickej les, Doubravice, podél řeky domů
Výškové metry: 584
Účast: Ondra, Přema, Eri, Honza Mareš, Vítek, Venca, Majkl, Petr Pokorný, Aleš, Pavel Samec, Venca Drbout, Ondra Míka, Honza Voleský, Jirka Habrda, Filip Toul, Honza Mikolášek,Tonda, Kocour
Pád: Venca Drbout 2x (boj o padáka roku nechce nechat nezajímavým…), Venca, Aleš (opět proběhla diskuze, zda jde o pád, když “to uběhnu a jen se malinko opřu rukou o zem” ale začínám být nekompromisní!)
Defekt: Ondra – při přeskakování stroužky ukázal bojovného ducha a nezalekl se jí, akorát deště odhalily kámen s ostrou hranou a procvaknutí duše upustilo plyn z jeho zadního kola během 5 sekund, Vítek na stejném místě poučen z protivenství, kterým čelil Ondra, při přeskakování stroužky ukázal bojovného ducha a nezalekl se jí, akorát deště odhalily kámen s ostrou hranou a procvaknutí duše upustilo plyn z jeho zadního kola během 5 sekund 🙂
Trackmaker: Ondra
Komentář: Minule se v hospodě diskutovalo, že když bude hezky, pojede se na Kleť a tak na Startu došlo na hlasování zda “je hezky” a bylo odhlasováno, že hezky není a jeli jsme na Mysletín. Definitivně jsem se ztotožnil se strategií “Vít Sirotek”: Mám úplně v prdeli, zda se to líbí ostatním, hlavně že se to líbí mě 🙂 takže jsem jel, kam jsem jel a že tam bylo drobet 😉 mokro a bahno, to se prostě po deštích stává! Myslím ale, že např. jízdu po pastvinách mezi krávama musí ocenit každý (při jízdě 5 metrů od krav jsme měl celkem malou dušičku a Samík, jako by mé obavy vycítil, začal konejšivým hlasem pronášet: “Neboj, neboj.” Když jsme mu začal odpovídat, obrátil se na mě s otazníkem ve vočích se slovy: “Já to říkám těm kravám…”). Škoda jen, že jsem plánovanou Hodějickou motanici zařadil až na konec a ještě k tomu po defektech (viz výše), neb mord parta zavětřila hospodu a na motanici nás zbylo šest. Tak jsme dali ještě pokus o nalezení nových cest pod tratí za Vidovem, a když si člověk přiblíží GPS záznam, pozná, že jsme to opravdu zkoušeli, ale úspěch se nedostavil 🙂
O.
P.s. Nezmar měl v hospodě nějakou oslavu a tak jsme zavítali do Klubu malých pivovarů, kde bylo celkem narváno mladým osazenstvem a při pozorování děvčat několik z nás nezávisle na sobě napadlo, jak to, že nalejvaj nezletilým gymnazistkám/učnicím. Po racionálním zhodnocení situace však všichni uznali, že jde o vysokoškolačky a vyplynulo z toho VELMI smutné zjištění, jak moc už jsme staří, když nám vysokoškolačky přijdou jako nezletilé děti. Ach jo!
P.s. Angels fall first! Ač jsem to nečekal, první ze Sedmi statečných padl Peťa Šiklů, tak ať je ti milý Lee – (onen karetní hráč, který už nikdy nechtěl nikoho zabít) země lehká. Na obrázku třetí zprava.
Koho sebou Calvera vezme do pekel příště?
Začínám fungovat jako pán, který vkládá příspěvky jiných, co se to nechtějí naučit… Tady je report pana bratra:
O.
Motto:
„Když je třicet stupňů ve stínu, jde inteligent k vodě a idiot jde běhat po městě.“ Sestřičky z budějovické interny.
Veden snahou dodržet tradici jsem si i já letos postavil počtvrté na start 4. ročníku Budějovického půlmaratonu. Že nebude tentokrát vše tak easy, naznačovalo již skuhrání dětí a jejich rudé tváře, po doběhu doprovodného dm rodinného běhu. I pocitově mi přišlo, že bylo daleko větší vedro než loni. Nicméně v sedm hodin večer jsem byl připraven v pravé části sektoru A, alespoň trochu schován ve stínu mezi borci, ze kterých tekla voda již před startem.
Poučení: Možná jsem se mohl také zlít už před závodem a nečekat až večer do Slavie!
Nechtěl jsem přepálit začátek a tak jsem běžel „středně“ podle tepů a na čas se neohlížel. Zato hned po druhém kilometru jsem se začal ohlížet po občerstvovací stanici. Ta před IGY byla bohužel ještě zavřená – hosty čekali zřejmě později 🙁 Na pátý kilometr jsem už tedy dobíhal poněkud vyschlý a občerstvovačku jsem pořádně využil.
Poučení: Lahvička s pitím v ruce by asi také neuškodila.
I přes vydatné osvěžení se mi ale dál neběželo nic moc. Po nedávných rodinných zkušenostech jsem si navíc říkal: „Hlavně opatrně!“ a nijak zvlášť jsem si nedával. Když mě pak na 7,5 km předbíhal vodič na 1:30, něco se ve mně zlomilo. Spíše psychicky než fyzicky a říkal jsem si, tak já se tu budu mačkat a budu v cíli až za vodičema? Mojí odpovědí na předběhnutí, tedy bylo ještě větší zpomalení a rezignace na nějaký uspokojivý čas. Ono se to nezdá, ale na dobrý čas se člověk musí opravdu trochu máčknout a jít hodně blízko ke svým hranicím a to se mi v sobotu fakt nechtělo. DNF jsem v kolonce ale také mít nechtěl. Doběhl jsem tedy smířen se svým osudem ke Škodovce, zpátky do města a na Rudolfovské, jsem se pak vyznal Ondrovi ze své rezignace, jako že už NO MORE a polil se podanou vodou, která měla asi 40 stupňů. Když mi pak Lenka na 16 km podávala připravený gel a pití, zastavil jsem se u ní a řekl, že žádný gel vlastně ani nepotřebuju, protože se už jenom dostávám do cíle. Po poslední otočce na Pražské a proběhnutí pod kropícím vozem, jsem se přece jenom trochu zberchal a i s přispěním klesající teploty poslední dva kilometry do cíle jakž takž doběhl.
I dnes, tři dny po závodě, ve mně přetrvává pocit, že běhat v těchto teplotách závody nemá smysl. Jsem rád, že jsem se nenechal strhnout k nějakým nepředloženým činům a ve zdraví jsem přežil, nicméně pozávodní euforie se tentokrát nedostavila.
H.
P.S. Lidé povídají, že teplo přidalo k časům až deset minut, tak si kluci spočítejte, za kolik jste to všichni mohli běžet, kdyby bylo lepší počasí.
P.S. 2 Bývá zvykem zakončovat reportáž úslovím, tak příště zase na viděnou. Tentokrát mi to nějak neleze z klávesnice a tak raději přidám tip na jiný, zajímavý běh. Reuter run v Boršově nad Vltavou. Je to cca 13 km částečně v kopcích a na závěr se překonává Vltava pod Zátkovým mlýnem.
http://www.borsovnvlt.cz/kalendar-akci/
Uvidíme se na startu?
Na Přemovo žádost vkládám jeho report ze sobotního budějickýho půlmaratonu:
Sláva vítězům, čest poraženým , aneb zážitek nemusí být vždy pozitivní, hlavně když je silný.
V sobotu jsem se také postavil na start půlmaratonu s tím, že jsem se letos připravil výrazně líp než loni a naběhal téměř dvojnásobek km než loni (na mne neuvěřitelných téměř 240 km ). Cítil jsem se dobře a z časů, které jsem tréninkově běhal jsem si věřil na tempo 5 min. na km a celkový čas 1,45. Radu pořadatelů přidat si vzhledem k teplotám 10 min. k plánovanému času jsem nerespektoval a vyrazil. Rty a jazyk se mi začaly lepit už na 2 km , ale nějak jsem to překonal, i to píchání v boku asi na 4 km, které jsem už dlouho nezažil. Pak se to trochu srovnalo a v místech, kde nebylo přímé slunce se mi začalo běžet i líp. Od druhé občerstvovačky už nebyl ionťák a vlažnou vodu jsem nebyl schopen moc do sebe dostat, většinu jsem si vylil na hlavu. Myslím, že jsem držel rychlost až na nějaký 16 km, ale pak mi začalo docházet. Zvolnil jsem, ale pořád to nevypadalo na to, že bych nedoběhl . Na 17 km se mi ale udělalo opravdu dost zle a to okamžitě a ještě že mne nějací pohotoví diváci zachytili a položili na trávník, jinak bych asi padnul . Okamžitě volali sanitku, přestože jsem neztratil vědomí a byl jsem schopen komunikovat, ale určitě jsem nebyl schopen se zvednout. Sanita přijela za 35 min, protože toho měla na práci ten den hodně. Teprve uvnitř se mi udělalo opravdu zle a než pustili klimošku, myslel jsem, že je se mnou konec. Všechno se se mnou houpalo a vlnilo. Během cesty v sanitce mi proběhlo hlavou spousta věcí, hlavně jsem si nadával, že jsem takto podcenil podmínky. Pořád jsem si myslel, že je to srdeční záležitost a tak už jsem se loučil se všemi budoucími Nezmařími aktivitami a vším trochu aktivnějším sportováním, už jsem prodával kolo a prostě všechno jsem viděl černě. Ve špitále, kde jsem dostal křeč současně asi do všech svalů na nohách mi udělali EKG a „neměl jsem ho tam“, což mi dost zlepšilo náladu. Měl jsem už i normální tlak a tep a už se mi udělalo trochu líp. Postupně do mne nakapali asi 6 litrů s vysokým obsahem hořčíku a hlavně sodíku a fosforu? Pro jejich velmi nízkou hladinu si mne tam nechali až téměř do druhého dne do oběda pořád na kapačkách, kdy už se to trochu srovnalo. Takže jsem tedy zkolaboval z důvodu dehydratace organizmu a asi i vyčerpání , ale snad bez nějakých vážnějších následků. Nejspíš budu tedy první ze „sedmi statečných”, ale hlavně že to není konečná. Takže blahopřeji všem, kteří to úspěšně dokončili, bylo to opravdu náročný a na zlepšení loňského času určitě ne zrovna ideální podmínky. Přema
Nevím co Vy, ale já (když už jsem věděl, že Přema žije a je možno brát jeho příběh na lehkou váhu) jsem se nad reportem celkem zasmál. Žes “ho tam neměl”, zvedlo náladu Přemo určitě více lidem 🙂 Já sám jsem byl na trati na 10 km, 16 km a 20km a bylo vidět, že prostě někdo snáší horko lépe a někdo hůře… Interní Nezmar souboj dopadl takto (přihlášeno 3.000 lidí, doběhlo 2.097)
1. Honza – 151. celkově, 1:37:34 – půlmaraton v rámci mezičasu maratonu v Linci letos zaběhl za 1:29, takže i jemu horko nějaký síly (a co jsem s ním při běhu mluvil i radosti z běhu) sebralo.
2. Samouš – 239. celkově, 1:39:14 – řeznickým klukům naopak teplo zřejmě svědčí 🙂 Ale také už víme, proč mu teplo svědčí a proč se bál dopingové kontroly jak čert kříže! Svěřil se do rukou asistenta doktora Fuentese (nám cyklistům je jistě známá “operace Puerto”) jistému “docentovi” Kratochvílovi – kterej mu poradil, aby si fouknul Ventolin a tak se Samoušovi roztáhly plíce 😉 a běželo se mu dobře…
3. Ondra Míka – 280. celkově, 1:42:24 – na šestnáctým kilometru se ještě Samouše držel za voči, ale pak už to prej nešlo…
4. Kory – 906. celkově, 1:58:38 – spolupracovník Stb vystupoval mazaně pod krycím jménem “KRUTINA”, ale byl rozklíčován!
5. Majkl – 1.601 celkově, 2:16:44 – liboval si, že je to totálně bez běžeckýho tréningu jen o 10 minut horší než minulej rok 🙂
A Přema si tedy připsal DNF…
Respekt Vám všem
O.
P.s. Report v případě dalších příspěvků rozšířím, event. lze reagovat pod reportem.
Trasa: 62 km, Meťák, Včelná, Mohyly, Římov, lesem do Velešína, Markvartice, Žabař, Černice, Věncovka, Kosov, Rančák, Kotek, Boršov a domů
Výškové metry: 900
Účast: Ondra, Přema, Eri, Petr Šikl, Honza Mareš, Vítek, Venca, Kory, Majkl, Petr Pokorný, Aleš, Petr Jiřička, Láďa Benhák, Tonda, Míra Dvořák, Vláďa
Pád: Venca – ve výjezdu do Velešína, Venóšu, byl jsi spatřen a nabonzován 🙂
Defekt: po dlouhé době nikdo
Trackmaker: Vítek
Komentář: Včera mé srdéčko zaplesalo nejvíc ze všech dosavadních úterků! Když je déle vidět, je třeba jet někam dál – Vítku splněno! Když už jedu dál, co kdybych i něco nového poznal? Opět splněno. Když už jedu dál, bude to i bajkersky zajímavé? Ano bylo! (i když malinko za cenu černého zlata). Prostě po dlouhé době jsem poměrně dost dlouhý úseky jel prvně v životě a k tomu v překrásné přírodě za teploučkého počasí. Vítkovo zásah do černého umocnilo v mých očích i to, že dvakrát vytáhnul umolousanou z internetu vytisknutou mapičku a jal se zamýšlet nad otázkou s fatalistickým rozměrem: “Kudy dál?”, což se na našich vyjížďkách už opravdu roky nestalo. Brave heart se vším všudy – nemám to přednajeté, ale snad to dáme 🙂 A k tomu i ta odvaha lehce před osmou sjet neznámou cestou dolů k Vltavě s možností zakufrování v ne příliš vhodnou dobu. Jen těch statečných srdcí co Vítka následovaly, mělo být víc. Teď už to vím a kaju se. Škoda jen že si Hony s technikou zrovna na takové vyjížďce neporozuměl (lóbitý) a GPS nebude. Nebo že by to byl po domluvě s Vítkem záměr? Ukrytí šému před těmi co se nezasloužili? (pozdější poznámka: plán těch dvou zhatil Přemek a trasu zaznamenal!)
O.
P.s. Do hospody dorazil Zdenál a hned mu bylo vyčteno, že nepodepsal, když všichni už podepsali (včetně Františka!), ale i přes to, že není registrovaným Nezmarem 😉 jsme ho vzali, vzpomínaje na staré časy, mezi sebe. Debata plynula v odhadnutelných kolejích 🙂 a tak jen vypichuji, že pánské stříhání vlasů strojkem stojí v Nemecku od 30 éček vejš (i když Zdenál zažil i akci za 22 éček, pane!) a tak to náš nemecký Krakonoš nechal se stříháním až do Čech, kde to má naplánováno na dnešek za dvě kila i s masáží hlavy!!!
P.s. Stomílový vítěz Peťa včera stále omílal, že má ze sto mil prdel červenou jak pavián. Při desátém povzlyku jsem i já snad uvěřil, že se mu nejede nejlépe, a do představce jsem si zabrumlal, že je vidět, že nechtěl být prvním odstřeleným ze sedmi statečných 😉 Tak vopičáku červenoprdelatej, ať se to do příště zahojí!
