Author Archive
28 dubna, 2022 | 
Author: Trasa: 31 km, 21. století – viz GPS
Výškové metry: 414 m
Účast: Ondra, Přemek, Zdenál, Pavel T., Aleš, Venóš, Venca D., Petr Šikl, Ondra M., Víťa K., Víťa, S.,
Pád: Ondra, Venca D. – jak trefně poznamenal Zdenál: Pěknej prdeláč do ostružiní – dvakrát jau 🙂
Defekt: nikdo
Trackmaker: Ondra, Petr Šikl
GPS: https://mapy.cz/s/bogehudeco
Komentář: Skoro se to až nechce věřit, ale i v sedmnácté sezóně ježdění se dá vytvořit vyjížďka, která přinese spoustu novinek a zavede nás na místa, kde skoro nikdo na kole nebyl. Trochu se aplikuje ze zimy, trochu z mého courání s dětmi, trochu přidá Peťa ze své pokladnice, trochu náhoda 🙂 , trochu přispěje měnící se prostředí a hnedle je to novinka za novinkou. Od výjezdu z CB, přes toulání kolem letiště, trailík pod Zahorčicemi či trailík kolem Boršovského hradu, až po novou, ještě neotevřenou cyklostezku podél Vltavy z Boršova. A přitom mapový záznam vypadá na první pohled velmi obvykle. Jó virtuální realita na tu skutečnou zdaleka nemá!
O.
NO: Je mi vlastně záhadou, proč jsme za ty leta nikdy na Boršovský hrad nezajeli. Přitom je to zajížďka asi na 5 minut a v těch místech jsme často. A trail i výhled stojí za to. A jde o cíl významu Karlštejna (jak už to tak u mých zajímavostí bývá…)! No posuďte sami:
Přímo o hradu nemáme žádné dochované písemné prameny. Dobu jeho existence tak můžeme usuzovat pouze podle nepřímých dokladů. V roce 1261 je uváděn Albert z Boršova, o něco později se objevuje i jeho bratr Beneš z Boršova. Přesná doba existence hradu není známa. Nicméně v roce 1290 při prodeji Boršova klášteru ve Vyšším Brodě není uváděn, takže v této době již pravděpodobně neexistoval.
Z hradu se toho do současnosti příliš nedochovalo. Podle terénních náznaků můžeme usoudit, že hradní jádro mělo tvar lichoběžníku. Obranu hradu ze tří stran zajišťovaly místy zdvojené valy, na zbývající čtvrté straně pak sráz spadající do Vltavy. Z důvodů chybějících zbytků zdiva se dá usoudit, že veškerá zástavba byla ze dřeva. Dnes zde můžeme najít především zbytky valů.
🙂
Trasa: 36 km, 21. století – viz GPS
Výškové metry: 444 m
Účast: Ondra, Bivoj, Přemek, Zdenál, Pavel T., Aleš, Venóš,
Pád: nikdo
Defekt: Krutí brko mělo, ale do statistik nechtěl být zapsán a tak mu pomalý defekt na bezdušákách dovolil dokončit bez ztráty kytičky
Trackmaker: Ondra
GPS: https://mapy.cz/s/junotocepu
Komentář: Dlouhá zima za námi, tělo bez vitamínu D, déšť, povalování se v kanceláři, 3 stupně, pilník, domácí uzené (iberijský špek!), 7 jezdců, bez hospody, krása.
O.
NO:
“Pán Bůh s námi a Zlín pryč!” Klement Gottwald
Trasa: 33 km, 21. století – viz GPS
Výškové metry: 698 m
Účast: Ondra, Bivoj, Majkl, Přemek, Míra D., Zdenál, Pavel T., Aleš, Jirka Z., Jirka V., Víčko, Venca D., Petr P., Tůča, Petr. Š., Kocour, Honza D., Honza M., Vráťa, Sudí, Vláďa,
Pád: Majkl, Jirka Z., Míra
Defekt: Aleš 2x – jednou cvak! a pak pích!, Petr Š. utrhl patku a jel domů zřejmě vlakem 🙂
Trackmaker: Zdenál
GPS: https://mapy.cz/s/furegetujo
Komentář: Na úterek jsem si ničehož nechystal, věděl jsem že bude Kluk… Propagátor Eri se na start však nedostavil, čímž výrazně posílil tábor odmítačů trailů na Kluku (“To bude zase bezva zábava!”), a za Kluka jsem se nakonec musel postavit já (sic!). Stejně se tomu nevyhnu, tak aspoň tehdy, když jsem s tím smířen 🙂 Akorát Eri s ním teď po několik (více) vyjížděk nemůže počítat jako s nadějným plánem. Ale nebojte, až se pojede na Kleť, kudy jinudy bychom tam asi jeli, že? ? 🙂 Samotná vyjížďka asi už nestojí za popis, nějak se domatláme pod kopec a pak se vede urputný argumentační souboj o to, kolikrát se pojede nahoru a dolů, kdy je tma, kolik máme času a tak. Mě naštěstí jeden výjezd minul, neb jsem projevoval solidaritu kamarádovi (a to je více než blaženost ze sjezdu!) – Aleš cvakl se slovy – nemám nic. Tak jsem vytáhl duši, pumpičku, teplé slovo a sledoval, jak ostatní “řádí” na trailech, které jsou, nutno dodat, v horní části Haberáku už značně rozjebané a flow z minulých roků je dávno pryč. Zůstal jen trrrr kostitřas (zvlášť na hardtailu) a objíždění skoků (to bylo i dřív). Tak jsem se aspoň bavil pády – Majkovo bůček ve výjezdu jsem neviděl (chválím pravdomluvnost!), ale další dva už jo. Pan Jiří zřejmě točil MTB instruktážní video na téma: “Na velké překážce s dropíčkem mi nesmí dojít odvaha” Když vyjel na balvan s dropíčkem, téměř se zastavil a začal šrotovat. Přemýšlení bylo nejen vidět, ale snad i slyšet – pak povolil brzdy a už se kutálel 🙂 Ale alespoň rozcupoval ztrouchnivělý parýzek, co ho trestal za strachem určenou nevhodnou stopu. Zábavnější však byl Mírovo eskamotérský kousek. Předcházel mu náš rozhovor, kdy jsem vyjadřoval pochybnosti o životnosti držáku Garminu trčícího několik centimetrů před řidítka a Míra mě zpražil, že mě, neustále padajícímu, by to skutečně dlouho nevydrželo, ale ON NEPADÁ a tipuje životnost tak na šest let. Neříkal jsem nic, do voodoo panenky špendlíky nepíchal, ale několik desítek minut na to zpovzdálí sledoval jak Míra&celopéro udělali VELIKÉ HUP…. a velice nepěkně se začali válet. Celopéro neříkalo také nic, ale Míra ležel na zemi a vydával skřeky: E E E a nevypadal vůbec dobře. Pavel se ho otcovsky ptal: Máš vyraženej dech, chceš praštit do zad? Z Mírovo E E E se odpověď nedala spolehlivě rozklíčovat, což po čase pochopil, posadil se a začal si ukazovat na záda a naznačovat rány (stále za kulisy E E E). Pavel do něj s láskou začal řezat, což zřejmě pomohlo, jen si toho Pavel ve víru boje nevšiml. Míra, stále vydávající skřeky E E E počal gestikulovat, že už nechce od Pavla mlátit a my divocha z Míry sundali 🙂 Co čert ale nechtěl, Garmin držák zůstal neporušen! Tak jsem Míru aspoň konfrontoval s částí prohlášení: Já nepadám, muhehe.
O.
NO: Když bylo vidět, že po pádu Mírovi nic není, počal jsem ho seznamovat s mým oblíbeným latinským citátem: Když upadnu, vstanu! a lehce bolestí otupělému Mírovi provedl i potřebný aplikační výklad a vyzval ho k naplnění – je nutné okamžitě daný skok opakovat, aby se pro příště nebál. Míra kupodivu nechtěl a já myslím, že to bylo JEN tím, že jsem si nemohl vzpomenout na latinské znění citátu. Takže to asi nepůsobilo tak věrohodně. Dnes jsem latinské znění dohledal a myslím, že se citát ke všem Nezmarům obecně velmi hodí!
Cum cecidero, surgam.
Trasa: 34 km, 21. století – viz GPS
Výškové metry: 531 m
Účast: Ondra, Bivoj, Víťa S., Majkl, Přemek, Míra D., Zdenál, Pavel T., Eri, Kocour, Honza D., Honza M.
Pád: nikdo
Defekt: nikdo
Trackmaker: Ondra
GPS: https://mapy.cz/s/pagevunuke
Komentář: Jak jen to počasí ukáže, kdo je pravým cyklo nadšencem! Trochu sněhu o víkendu, trochu deště ráno, teplůtka o deset stupňů méně než minule a “A” pelotónek čítá 9 mužů. Má to však něco do sebe, tempo je stabilní, postup relativně rychlý a i na ten rozhovor je času více. A k tomu se vejdem do hospody a ovar vyjde na všechny, kdo o něj mají zájem 🙂 Hin sa ukáže, kdo bude tento rok jádrem! Pro absentující mám dobrou zprávu: Doudlebský vodopád nepadl, ač byl v plánu, takže o něj nepřijdete 😉 A příště se Kluku nevyhneme, říkali někteří…
O.
P.s. U Nezmara se tentokrát rozebíralo, jaký je rozdíl v rychlosti návštěvy toalety se stolicí při požití Samsonu 11° či Samsonu 12°. Samson 11° je prý pomalejší a zaútočí až ráno, ale 12° prý nenechá jít člověka bez ulevení ani spát. Dokonce se jeden citlivý jedinec přiznal, že ho 12° nenechala bez ulevení opakovaně odejít už od Nezmara! Takže proto u stolu vládne 11° (a já myslel, že to je tím, že klucka nechtějí bejt moc vožralí…)
NO:
Hřbitove, hřbitove,
zahrado zelená,
do tebe sejou se
nejdražší semena,
aby rostla.
Trasa: 46 km, 21. století – viz GPS
Výškové metry: 178 m
Účast: Ondra, Bivoj, Víťa S., Majkl, Aleš, Přemek, Míra D., Zdenál, Hony, Venóš, Pavel T., Petr. Š., Eri, Kocour, Honza L., Jirka Vávra, Venca Drbout, Petr Pokorný, Dan, Vláďa, Vráťa, Stanley, Ondra M., Víčko, Honza D., Honza A., Honza M., Rosmík
Pád: Jirka V. 2x, Ondra, Petr P. – souboj o prestižní cenu se rozhořel, ale že by si to rodinný klan letos nepohlídal?
Defekt: nikdo
Trackmaker: Ondra
GPS: https://mapy.cz/s/hasasuveda
Komentář: Tradiční otvírák sezóny byl minulé dva roky jen podpisovou akcí (hojně navštěvovanou!) a navázání na tradici první společné vyjížďky si po třech letech nenechalo utéct 28 Nezmarů, což je prvovyjížďkový nezmarský rekord!!! Zřejmě je asi tou jedinečnou destinací. Navíc všichni ví, že na rodinné stříbro se nesahá a také někteří dobře ví, že k tradiční akci patří i tradiční folklór v podobě dotazů kam se pojede, či v podobě mrmlání, jestli to vůbec stojí za to. Lze shrnout, že akce proběhla za všeobecného nadšení, nikdo nechyběl u žádného z menhirů, někteří drželi nejen folklór mrmlací, ale dokonce i divící se folklór, proč tam ty menhiry vlastně stojí. Komplexnost akce včetně vycizelovaných jednotlivých prvků oslavy snad aspiruje i na zápis do světového nehmotného kulturního dědictví 😉 Stejně jako na Masopustu se všichni radují a veselí a někteří ví, že je nutné se převléci do masky potřebné postavy alá Smrt, Žid, Ras a tak podobně. Jsem rád, že příslušní nezmaři ví, jaká je jejich role a že je nemusím upomínat. Tak tedy sláva tradičnímu klenotu, který naši duši pohladil a naladil na dny příští!
O.
P.s. Rád bych touto cestou připomněl přeborníka v pauzírování Rosmíka, který si dal pauzičku na tak dlouhou dobu, co trvávala vojna za Rakouska-Uherska, neb naposledy s námi byl 31.3. 2015. Jen tak dál, ztracený synu, snad to včera nebyla jen vlaštovička, co jaro nedělá!
NO: Ti pozorní ví, proč je v nezmarském okénku zrovna tento biblický citát. A ti, kdo při vyjížďce pozorní nebyli, ti ať zpytují svědomí!
A ti, kdo skládají naději v Hospodina, nabývají nové síly. Vznášejí se jak orlové, běží bez únavy, jdou bez omdlení. (Izajáš 40:31)
Účast: Alespoň na chvíli nazuli běžky tito Nezmaři: Ondra, Honza, Eri, Aleš, Petr P., Kory, Pavel T., Víčko, Samouš, Kocour, Přema, Dan Motz, Ondra M., Vláďa, Jirka V., a celý víkend s námi strávil též Hony s Honzíkem, kteří nám vozili věci autem (děkujeme) a podnikali výlety bez lyží, neb Honyho záda jsou churavá 🙁 Účast mohla být i větší, ale Vítek K. testoval, zda jsou plané neštovice už jen planou hrozbou (zjistil, že ne) a Vítek S. zjistil, že ani Omikron není konstrukt farmaceutických firem…
Pátek: 62 km, Železná Ruda – Modrava, https://mapy.cz/s/kajepofaro
Před letošním rokem jsem učinil jednu velkou chybu, a sice že jsem si přečetl reporty z minulých let a zaujala mě má vlastní 😉 úvaha z roku 2019, zda délkový rekord 132 km může být překonán. Takže si to pojďme říct hned zkraje: MŮŽE! Chce to ale trochu umanutosti 🙂 Již v týdnu před přechodem, kdy bylo jasno, že se sněhem to bude dobré, jsem poměrně dlouhé chvíle trávil v práci čas vymýšlením, kde trasu akceptovatelně prodloužit a jak a koho na prodloužení nalákat. Již při debatě kde se necháme v pátek ráno Damaškem vysadit, se skupina pro můj plán v základu rozdělila a Ti, co si to chtěli užít tak nějak normálně (více zastávek, pivíčko, kafíčko, opalovačka a tak) se oddělili na Gerlovce a potencionální psychopaté jeli dál za Železnou Rudu. Brzy ale i v této skupině bylo lehce rozpoznatelné, že ne všechny kusy z užšího výběru jsou svolní k patologickému přístupu k trávení volného času… A jak to asi mohlo dopadnout? Vystříbřila se skupina já, Eri, Honza a Aleš, přičemž i Aleš už ke konci pátku odmítl mou důmyslnou prodlužovačku s tím, že “by se mu to líbilo ten den snad až moc”. Takže já jen s elánem a vstřícnou hlavou, Honza (more is more) a Eri, co považuje jídlo za ztrátu času k výkonu 🙂 Musím však chlapce pochválit, že mi neházeli klacky pod nohy a jen se divili “kam že je to ještě chci táhnout”. Škrarohlídské úvahy, zda je to třeba ještě prodloužit, jsem však nezaznamenal vůbec, muhehe. Byli dokonce tak hodní, že na mě čekali, neb jsem byl ve skupině nejslabší. Mohli jsme se tak asi na 50 kilometru dozvědět, že úsek Rokyta-Modrava (několik stojek na závěr) byl Eriho dětských chlebíček, když se tehdá rodinka rozhodla vydat na Modravu (ježí se mu chlupy ještě dnes). S Honzou jsme při šlapání stromečkem uzavřeli, že to lecos vysvětluje 🙂
Sobota: 71 km Modrava – Stožec, https://mapy.cz/s/cuvopodeju
Chlapci z psycho skupiny věštili v pátek můj sobotní pád a na počátku dne při cestě na Březník jsem měl skutečně celkovou tělesnou slabost a hudroval: “CTS na pátým kilometru, no potěš prdel”. Časem se mi to však zase rozjelo a když jsem v průběhu výletu seznamoval hochy s plánem, tak i Eri ho označil za “dost ambiciózní”. Na konci Vlasatý nad Borovkou jsme měli 35 km a já začal pochybovat, jestli další prodlužovačky budou realizovatelné. Stala se však nevídaná věc, Eri akceptoval oběd ve Strážným (!!!) na kterém skutečně OBĚDVAL. Vlastně mě to nemělo tolik překvapit, neb jsem ho už v pátek na 55 kilometru viděl jíst dva lískové oříšky, z čehož jsem měl vysledovat, že i on se snaží energetický příjem a výdej udržet vybalancovaný. Ve Strážným jsem vybral dietní restauraci EURO ASIA Strážný, kde si Eri dal smažené nudle s pekingskou kachnou 😉 Potom ale prohlásil, že se kachna musí vyjezdit a že půjdem ještě na zmrzku (opravdu jsme si jí dali) a ať nepočítáme, že to bude vyjeté za chvilku. Plán prodloužit “za každou cenu” byl tedy schválen a dali jsme se do prošlapávání stopy na bobří hráz a stržený most přes Řasnici, z Mlaky jeli schválně napřed na Kamennou hlavu a až pak na Krásnou hůrku, ze které jsme schválně minuli odbočku na Stožec a jeli do Nového Údolí. Ve Stožci však bylo vidět, že to 70 km nehodí a tak jsem vytáhl svou teoretickou přípravu a navrhl jet Bonnarovu cestu a udělat pytlíček nad Stožcem. Tehdy chlapci lehce zamrmlali, ale já se vydal na cestu a oni by přece sami do Stožce nejeli… Tento úsek s námi absolvoval i Peťa P. který začal svého rozhodnutí, nejít v Údolí do hospody a oželet vlak, hlasitě litovat, ale to pravé Honzovsko-Eriovské mělo teprve přijít. V půlce pytlíčku na rozcestí se ukázalo, že to 70 stejně nedá, s čímž jsem se já smířil (nejsem psychouš!) a točil do Stožce, což však Honza rázně zarazil: “Teď už kurwa to sedmdedé dáme, jedem na druhou stranu 1,2 km a stejnou cestou zpět, utéct si to nenechám”. Peťa jen hlesl: Musím taky? a Honza ho blahosklonně propustil. Na mě už to bylo nějaký dlouhý, špačkoval jsem a Honza jen: Ještě 400 metrů, ještě 100 metrů. Nakonec zastavil a otočil směr stejnou cestou zpět, což však ignoroval Eri se slovy: Já to ještě nemám, musíme ještě dalších 200 metrů. No taškařice na 68 kilometru velká. Za počínající tmy jsme misi “70” splnili, aby nám Kory v hospodě oznámil, že on jel do Německa a “má asi tak neměřených 80”. Vodu z Dunaje nepřivezl, i když ho měl na dohled 😉
Neděle: 35 km, Stožec – Nová Pec, https://mapy.cz/s/hobasepobe
Na neděli chlapci u chytré vody večer vymysleli, že se pojedeme k Medvídkům na Hůrku, ale já chtěl stihnout vlak ve dvě a dlouhý úsek backcountry se mi jet moc nechtělo a tak jsem je uchlácholil prodloužením o slepou zajížďku do kopce na Plešné jezero a přidáním kopcovitého pytlíčku za Říjištěm v masivu Smrčiny. Na odysseu se s námi už zase vydal Aleš a rozhodnutí zcela jistě nelitoval. U Plešného jezera to byl fakt romantický TOP a při sjezdu hodil Aleš efektní harakiri pád a narazil si rameno až tak, že nemohl zvednout ruku. Kladivovat mu šlo také hůře, takže při stojce v masivu Smrčiny už od něj zazněla slova z ranku peprného (ženské přirození). Uklidnil se až při ujištění, že oběd stíháme a tehdy se nám vrátil starý Eri: Já s váma na oběd nejdu, ještě tu pojezdím po loukách 🙂 Eri má tedy kilometrů asi nakonec nejvíc, ale asi ne o moc, neb byl naprášen chlapci, že byl viděn, jak nejezdí, ale opaluje se! Krásný sjezd do Pece po zelené louce jen s pruhy sněhu tradičně ukončil nejlepší zimní akci s výsledkem: Nový rekord oficiálně naměřen činí 168 km.
Hned v pondělí posílal Honza tip na prodloužení zbytečně krátké nedělní etapy o trasu Zadní Zvonková – Sonnenwald – Moldaublick – Grünwald – Vítkův Kámen – Pasečná. Že bychom někdy dojeli až k hrázi Lipna? Peťa P. psal, že by se mu splnil sen: 3×70. Tak příště, boys!
Že bychom, po jarním neuskutečněném VZ (zasáhl covid), mohli někam vyrazit jsme se začali bavit na vyjížďce 31.8.2021. Padalo pár návrhů, ale nic konkrétního. Tak jsem se nabídnul, že zorganizuji VZ do Brd s ubytováním v Pivovaru Podlesí u Příbrami v termínu 8.-10.10.2021. Trochu narychlo, ale protinávrh nebyl a přihlásilo se dost lidí, tak jsem se pustil do plánování. Přes Brdy jsem párkrát jel, v Podlesí mám kámoše, kteří mě tam protáhli po místních pěšinkách, takže čerpat se dalo z osobních zkušeností, nejen z mapy. Celkem jsem zařizoval ubytování pro 25 bajkerů, ne všichni se zúčastnili všech vyjížděk, někdo přijel později, někdo dřív odjel.
Několik bajkerů dorazilo už ve čtvrtek večer a pověnovali se ochutnávce místní produkce. Zbytek dorazil v pátek před vyjížďkou. Naplánována byla dlouhá trasa přes Brdy a Třemšín do Březnice. Věděl jsem, že první jistota občerstvení je až v Březnici na 64 km, nejistý je stánek v Teslínech na 37 km. Tak jsem všem napsal, ať si jídlo pro jistotu vezmou. Lehce po deváté jsme vyrazili přes Pilskou nádrž k dopadové ploše Tok. Tu jsme objeli proti směru hodinových ručiček – přes prudký sjezd a technický úsek po požárním pásu, výjezdem po dlážděné cestě a přes vřesoviště k nejvyššímu vrcholu Brd Toku. Brdy jako bývalý vojenský prostor jsou dost vyasfaltované, ale i pěšinky se najdou. Průjezd lesem nadivoko je ošemetný, přeci jen někde pořád číhá nevybuchlá munice. Tak jsme kombinací asfaltu a jízdy po lesních cestách přejeli až pod vrchol Praha, kde jsme uhnuli k Padrťským rybníkům. To už se družstvo začalo dožadovat občerstvení. Říkám, já vás varoval, Březnice je daleko, kdo má hlad, dá si z vlastních zásob. Bohužel se ukázalo, že jsem sice upozornil na nutnost přibalit si svačinu, ale zpráva začínala „Sobotní vyjížďka je dlouhá …“. Radost z bajkování ve tvářích jezdců se najednou měnila přes nechápavý výraz, uvědomění si, zděšení, bezmoc, beznaděj až k pocitu zmaru. Všichni podle informace počítali s tím, že si zítra svačinu vezmou, někteří ji měli dokonce nachystanou a nechali ji na pokoji na sobotu. Naštěstí jsme k občerstvení v Teslínech přijeli ve stejném okamžiku jako jeho majitel, který zrovna vyskladňoval zásoby. Byl trochu nervózní, obzvlášť potom, co na něj dorážel už desátý člověk, jestli bude otvírat. Nakonec to ale klaplo – jídlo bylo fajn, stánek krásnej, majitel milej, ceny lidové. Ještě že tak, do Březnice to byla ještě dálka a náročný terén, včetně drápání se na Třemšín s kolem na zádech. Nevím nevím, kolik z nás by tam na tuky dojelo, a já měl jednu housku pro všechny 😉 . V Březnici jsme se rozdělili. Někdo si dal kávičku, někdo jídlo, někdo šel s voličským průkazem splnit občanskou povinnost. Já byl ve skupince, co si dala polívku a pak jela po trase až k odbočce na Vojnu. Na místní trejly na vrchu Vojna jsme jeli už jen s Peťou P. a ve dvou dojížděli už skoro se soumrakem. Cestou nás ale čekala ještě jedna mise – záchrana zpité cyklistky, která kolo už nedokázala ani vést. S vědomím, že bajkeři si musí pomáhat, že se to může stát každému a nám třeba taky někdo někdy pomůže (třeba po dokolné 😊 ), jsme ji dovlekli domu. Část bajkerů dojela rovnou do Příbrami na náměstí, kde prý navštívili super bistro a hospodu. Část poseděla v pivovaru.
Z toho, co zbylo z mého trasování, jsem byl hodně frustrován. I po měsících se z toho potřebuji vypsat. Kdo nechce číst moji terapii, ať tento odstavec přeskocí 😉. Plánování trasy jsem věnoval několik týdnů. Většinu tras jsem měl projetou, takže jsem věděl, co je lepší jet nahoru, co dolu. 3 vyjížďky byly naplánované tak, abychom v Brdech viděli co nejvíc a nejezdili moc po asfaltu a stejné cesty a jeli co možná nejvíc terénem. Zvláštní ohled jsem bral na postupně klesající výkonost družstva. Zkrátka trasy byly vybroušené jak diamant!!! Přesto mi někteří jezdci v Zaječově nevěřili, že další trasa je naplánovaná tak, aby byla nahoru jezdivá a dolu zábavná a ještě je čeká highlight Brd – bunkry na Jordánu. A když už, tak že vím o lepší možnosti zkrácení trasy před Kloboučkem, než jen přejet po silnici do Obecnice. A někteří se dokonce nechali přemluvit pražským Pepíkem, který jim po 5 minutách koukání do mobilu tvrdil, že zná lepší cestu! Ti také dojeli do plánovaného nejvyššího bodu dopadové plochy Jordán, ale kamenitou stezku mezi bunkry, která se měla jet dolů tlačili nahoru. Pak dokonce jeli dál do kopce kolem Toku (s trasérem nejeli kvůli tomu, že už nechtěli moc nastoupat) a na trasu se napojili před Kloboučkem. Paradoxně ten jediný mělo smysl vynechat.
Ještě jsme se zajeli podívat na Svatou horu, Příbramské náměstí, k dolu Marie a hornickému muzeu v Březových horách. Po pozdním obědě v pivovaru jsme se vydali k domovu.
Bajku zdar V.
Záznamy tras Ondry L., jak sám píše “podřadné trasy notně ojebané” 🙂 se nepodařilo nahrát na stránky.
Trasy byly naplánované takto:
Ročník 2021 byl jedenáctým ročníkem a plánoval jsem, že na oslavu takto povedeného a dlouhověkého konceptu silničního zasedání bychom mohli zopakovat jeden z nejpovedenějších ročníků. Dal jsem všelidovému shromáždění nějaké tipy a nakonec jsme jako nejpovedenější vybrali ročník třetí z roku 2013. Že vše zní super a bez mráčků jen do doby realizace, je však známá věc… Pominu mentální cyklo vyhoření Džonyho, nejvíce účast zasáhlo počasí (ze zpětného úhlu pohledu tedy hlavně předpověď počasí, než realita…). Na oslavnou cestu se nakonec vydala tato kohorta: Já, Hony, Aleš, Honza, Víťa K., Tauby, Ondra M., Bivoj, Zdenál, Majk, Petr P., Kory, Filip (poprvé na všechny etapy), Míra (premiant a důkaz, že stále se hlásí noví bojovníci!). Jirka Z. si dal s námi ještě 90 v pátek, aby si svých sólo 90 dojel domů sám :-).
Velice často jsem přemýšlel nad tím, jaká to byla paráda, když jediným vodítkem našich cest byl černobíle okopírovaný autoatlas Rakouska v poměru 1:250.000 na který jsem si cestu zvýrazňovačem zaznamenal a pak oblepil průhlednou izolačkou, aby mi itinerář pot nerozežral. Od pátku do neděle se celá grupa se od sebe po tři dny nehla, všichni (někdy i já) věděli úplný hovno kde jsme, kam jedem a kdy tam budeme a počasí jsme sledovali na cestě jen pohledem k nebesům. A ano, občas to bylo dobrodružné a jelo se spíše srdcem, než podle autoatlasu 🙂 Nic však nemohlo být vzdálenější původnímu konceptu než tento ročník, který měl být právě oslavou konceptu.
Už to, že předpověď nechala doma dost lidí a vlastně úplně zbytečně je výmluvné. A ona se prostě nenaplnila 2 ze tři dnů ani kouskem (ale mohla!). Jenže předpověď určuje naše kroky. O grupo compacto může být řeč myslím tak při pátečním startu a ani to vlastně není pravda (Filip). Jinak každej dnes ví kam, každý má názor, a každý se i dokáže kouknout jak se vyhnout mrakům, objet kopec, zkrátit cestu. Nechci ale abych vyzněl staromilsky, či naštvaně, spíš asi musíme všichni opustit staré pořádky v hlavě a hádkami provázenou transformační etapu, kdy se bijou staromilci s novým věkem, hodit za hlavu. Co bylo, už nikdy nebude, smiřme se s tím a neštkejme. I to nové je hezké. Já sám jsem třeba v sobotu vůbec nebyl naštvanej, když trasu nejhezčí (a profilově nejnáročnější) etapy, dvě skupiny odpískaly ještě před startem – jedna jela za dorty a sluníčkem točit rovinaté kilce k Dunaji, druhá tento plán vyšperkovala ještě o vlak. A my zbylí jeli vstříc krásné trase v marasmu 🙂 A je to v pohodě – prostě jsem se přes tu touhu, ukázat krásu co jsem si pamatoval, přenesl a bral přítomnost jako “Společný výlet, kde každý má možnost se připojit k menším skupinkám s podobným náhledem na svět a každý má ten svůj ráj”. A přesně tohle se mi honilo hlavou při Vítkovo S. deziluzi v letošních Brdech. Už to nikdy nebude takový jako kdysi Víťo, přijmi nový úděl 🙂
Následující řádky se tedy u každé etapy netýkají nutně všech 🙂
1. etapa 182 km, České Budějovice – Steyr
Pátkem začala objevovačka gastro speciality silničního zasedání Beuschel – smetanová omáčka s najemno nasekanými vnitřnostmi. Mňam. Prvně jsme jí objevili s Alešem a Samoušem právě v roce 2013 a je to jedno z jídel, co si v Rakousku dám s nadšením a v Čechách o něm ani neuvažuji. Tento lehký pokrm 😉 se ke 180 km na kole skvěle hodí a na mé promo se již v pátek pár ptáčků chytilo a v neděli ve Zwettlu bylo porcí na stole ještě víc 🙂 Bude příště objednávka ještě masovější? 🙂 Pozn. k pátku: o krásách Dolního Rakouska se zmiňovat nemusím, avšak nesmím zapomenout na velice zajímavou odbočku za spřáteleným tenisovým klubem TJ Startu v nějaké prdeli u Dunaje, krásný nápad k osvěžení trasy a prověrka kompaktnosti skupiny.
2. etapa 148 km, Steyr – St. Pölten
Jak jsem již zmiňoval výše, někteří se s deštěm nepotkali ani v sobotu, ale jsou i tací, kteří chtěj za hranice všedních tras. Když je teplo, déšť se dá snést a v sobotu se to opět potvrdilo. Navíc Tauby byl nadšen, že ještě nikdy nejel v zurčícím potoku, kterým občas silnice byla. Ano, 2x se nebesa rozestoupila, ale vždy tak nějak ve vhodný okamžik. Nejdojemnější bylo první rozestoupení, kdy nás rakouská paní hospodská nutila vstoupit do hospody, ačkoli z nás crčela voda, obalila nás donesenými ručníky, směrem ke kolům navrhla, aby jsme je dali dovnitř do hospody a nenechávali je venku na dešti… No, připadali jsme si jako v Jiříkově vidění. Proč tohle u nás není? A vůbec bude kdy? Nabídka hození věcí do sušičky po čas hodování už byla jen dokreslením… A to jídlo!
3. etapa 164 km St. Pölten – České Budějovice
Ještě jsem nezmínil, že tento ročník byl nejsilnější Zdenáleček – tj. ten, který sice bez problémů a rád odevzdává své síly na špici, ale to odevzdávání je prostě trochu problematické. Navíc si sám zvnitřnil mantru “jedu plynule, tj. pořád 35” 🙂 Za tři dny jsme však zjistili, že nadávky nefungují, racionální vysvětlování také ne, ignorace “Jeď si, však na to přijdeš časem, že jedeš sám” skupině také s tempem nepomůže. Rozlousknul jsem to až za tři dny – Zdeneček potřebuje teplé slovo (konec konců kdo teplé slovo nemá rád, že?). Takže kdykoli když začal přikládal pod kotel své “plynulé jízdy” já ho začal konejšit, lehce ho pohladil a poprosil o zvolnění. Rázem byl jako beránek a šlapal tak, že se všichni radovali. Tak si to pamatujme – po dobrém na něj!
A vlastně na všechny 🙂
O.
P.s. Ještě jedna gastro historka ze Zwettlu navrch. Počal jí myslím Hony, který se německy po obsluze dožadoval k polévce přinesení vidličky (a oni jsou zvyklí všechny vrtochy hostů plnit!) a dokončil jí Bivoj, kterého zaujala denní nabídka Eierschwammerl mit semmelknödel (já věděl, že se jedná o smetanovou liškovou omáčku s houskovým knedlíkem). Mlčel jsem, neb jsem byl uražen, že Bivoj odmítl mé doporučení beuschelu, že by ho “to tlačilo do bříška” a tak se Bivoj optal Zdenála, co je řešením tajenky Eierschwammerl? Zdenál nevěděl, ale citem pro jazyk 😉 Bivojovi odvětil: To bude Zemlbába. Vyprskl jsem do dlaně a čekal co bude. Německy čistý Bivoj si název jídla nezapamatoval a také jazykově pocitově začal objednávat: “Semmelknödel, bitte!” Honym načatá obsluha se ujistila? “Nur semmelknödel?” Bivoj ujistil: “Ja, ja”- mysleje si, že jedno jídlo mu stačí, polévku ani desert nechce… Tehdy zasáhl k mému smutku Zdenál a objednal správně, avšak stále za neznalosti překladu. Po objednávce si Bivoj pochvaloval, že zemlbába bude lehká tak akorát a tehdy jsem to už nevydržel já a šel s pravdu o liškách ven. Prej to bylo ale vynikající a další cyklo gastrotip na příští rok 🙂
NO: A teplými verši se chci i loučit. Mě se ty výlety s Váma prostě líbí a i tenhle byl superparádní! A počasí příště vyjde líp. Je hezké, že spolu jezdíme, i když je to jiné, než kdy jsme začínali. Už se těším na plánování příští rok. Když někdo bude chtít jet větší či menší část se mnou, budu rád!
přišla jsem pro mlíčko.
Přišla jsem si poplakat,
nikdo mě tu nemá rád.
že zvíře duši má,
zahřej svoji Marušku,
pohladím tě po růžku.