Prosinec 2018
Po Út St Čt So Ne
« Lis    
 12
3456789
10111213141516
17181920212223
24252627282930
31  

Další ročník Vrchařské koruny Jižních Čech jsme se opět rozhodli objet na jeden zátah. I tentokrát jsou vrcholy po celém kraji a jelikož jsme zvolili druhý prodloužený květnový víkend, tak na to máme s pondělní dovolenou a úterním svátkem 4 dny. Podle toho jsme naplánovali dojezd vlakem na start do Nové Pece, cestu po vrcholech po směru hodinových ručiček s cílem v Loučovicích a domu zase vlakem. Taky se tím vyhneme neoblíbenému přejezdu kolem Lipna. I tak to dá podle cykloserveru 515 km a 10.826 výškových metrů.

Pátek 4.5.2018 jsme vyrazili, nakonec jen ve dvou, Hony a já. Kdo letos byl s Honym na vyjížďce, tak asi ví, jak mi bylo. Naštěstí jsem se nenechal vyprovokovat a pečlivě držel loudací tempo. Co Hony vyjel, já vytlačil, ale lepší mít zraněné ego než nohy :). Po období sucha a brutální pylové sezóně, kdy se na vyjížďkách práší, že ani není vidět, celý čtvrtek prší. Což je dobrá zpráva, sice bude asi místy bahno, ale nebude se prášit! Ve čtvrtek se taky u Mříče srazili vlaky, takže nebylo jasné, jestli do Nové Pece vůbec něco pojede. Nakonec jsme se v pořádku dostali na start a v 18:15 vyrazili. Na rozjezd jsme si dali nekonečné stoupání na Třístoličník, převýšení 600 metrů. Na první Jihočeský vrchol jedeme stylově přes Rakousko a Německo a až na krátký úsek to celé vyjedeme po šotolinách. Sjezd volíme po asfaltu, blíží se večer a červená do Nového údolí bude asi hezká, ale určitě ne celá jetelná. Pod Stožeckou skálu dojedeme, ale ke kapli a dál na vrchol tlačíme a neseme na zádech. Výhled se soumrakem je parádní, celý hřeben Plechého a Třístoličníku jak na dlani. Nasadíme čelovky a jedem do Dobré. Odchylujeme se sice z trasy, ale máme zásadní důvod, míříme k Němečkovi! Příjemnější hospůdku asi neznám. A to ubytování … vzpomínky se vynořují  :). Peřinami v loveckém apartmá nepohrdneme, takže spacáky dnes nevybalíme. Ujeli jsme asi 40 km.

Sobota 5.5.2018. Ráno vstáváme brzy a míříme do Volar, kde snídáme na benzínce. Na Sněžnou jedeme po trase 100 mil, přes Arnoštov a Boletický vojenský prostor směr Miletínky. Cestou se, bohužel ne naposledy, vracím pro zapomenuté sluneční brýle. Stráže a Osule nás prověří, ale docela nám to jede, Husinec mineme, oběd u sámošky dáváme až ve Vlachově Březí. Žlutá dál na terén nevypadá a jede kolem silnice, tak se rozhodneme jet rovnou po silnici. Pro mě je to utrpení, nekonečný kopec, ale trochu nás to zrychlí. Při odbočení směr Věnec uděláme chybu a sjíždíme jinou cestou. Navíc jsou na ní polomy a při objíždění totálně zabloudíme v hustém lese, kde se prodíráme roštím. Místy ani nevíme kudy se vydat a světýlko na konci tunelu nikde. Nakonec natrefíme cestu pod Věncem, ale dlouho si neodpočineme, následuje Keltská cesta (Celtic Path) – takto vzletně někdo pojmenoval brutál výškrab přes kameny po stráni kam paří slunce. No alespoň sjezd si užijeme. Ze Čkyně jedeme po zelené přímo do Čestic, v cykloserveru zelená značka není, ale zdá se nám lepší. Těžko říct, přes kopec je to stejně. Kolem Hoslovického mlýna vyjedeme k rozhledně a tím máme podhůří Šumavy za sebou. Do Strakonic je to super dlouhý sjezd, krásné pěšinky borovým lesem. Ve Strakonicích potkáme podobně na těžko naložený pár, vlídně nás oslovují, ale s vidinou blížícího se večera (a piva) jim jen letmo odpovíme na pozdrav a jedeme dál. Zpětně mě to mrzí, byly to spřízněné duše, možná dokonce objížděly to, co my. Spaní naplánujeme kus dál v Sedlicích, kde tušíme hospodu. Najdeme dokonce dvě a naštěstí v jedné vaří. Dojídáme se za celý den, koukáme na hokej a lemtáme pivo. Na spaní dojedeme kus za ves do lesa. Spíme cca na 165 km trasy. Držíme se plánu 120 km na den.

Neděle 6.5.2018. Po ránu je to nádhera. Nebe bez mráčku, krajina osvětlená ranními paprsky a navíc to pěkně jede. Mužetický vrch a Hrad přejedeme raz dva a v Miroticích hledáme kde se občerstvit. Jediná možnost takhle v neděli po ránu je opět benzínka. Dál ke Zvíkovskému podhradí je to krásná cestička podél potoka. Trochu se obáváme červené značky okolo Vltavy. Tušíme, že to bude technicky náročné, zarostlé, těžko jetelné, ale srdnatě se do toho pouštíme. Do obce Vůsí to jde dobře, ale pak to začíná. Dost hledáme značku a když už ji najdeme tak je to podle očekávání roštím a dolů nejetelné nebo vokoule, nahoru tlačit nebo nést. Trochu zaváháme na prudkém srázu, ale plni optimismu důsledně držíme značku. Alespoň dokud nepřehlédneme, že odbočuje. Zjistíme to sice hned, ale vyškrábat se 20 metrů zpět stojí za to. Dál už správně, po kamenech, kde se nedá ani jít, sklesáme až k hladině Vltavy. Tak snad už to pojede … až opravíme defekt. S novu duší se to hned tlačí líp, ale radost nám kazí páreček, co jde proti nám. Že prý jestli víme, kam jdeme a jak to tam vypadá, upřímně nás litují. Nově nejde značka pěšinkami lesem, ale podél plotu nové obory, který jde rovně přes údolíčka potoků. Nejdříve opravíme znovu defekt a pak jdeme na to. Jízda po rovině, vo držku sklouzat dolů, s největším vypětím se vyškrábat nahoru, jízda po rovině, vo držku dolů …. takhle asi 5 krát až do totálního vyčerpání. Hrůza a pár kilometrů se plahočíme 2 hodiny. U Červené natrefíme 2 podobné bikery, stejně naložené (vybavené firmou Orgoň!!!), na podobném výletě, ve stejném psychickém a fyzickém stavu, co jdou proti. Setkání pojmeme jako skupinovou terapii a navzájem se vypovídáváme, co máme za sebou a co ty druhé ještě čeká. Optimistické to není. Doškrábeme se k Podolsku, kde se na benzínce občerstvujeme a naplánujeme zkratku po silnici. Ztratit další hodiny na podobném úseku se nám nechce a abychom stíhali spaní za Táborem, tak musíme zrychlit. Na trasu se napojujeme před vrchem Tábor, to už se i svezeme, dál přes rozhlednu u Radětic (s výhledem na obří kopice hnoje, kterou zemědělci navezli přímo pod ní) až k Lužnici. Na úsek až do Tábora se těším, a opravdu je to paráda. Technická pěšinka, takový singlík v délce 25 km. Sice je to dost náročné, pomalé, ale potěší to. Nakonec dojedeme podle plánu až do kempu u Knížecího rybníka u Zárybničné Lhoty. Jako už tradičně dojíždíme k večeru, takže z posezení na zahrádce (kterých celý den míjíme bez zastavení dost a dost … a dost se těšíme, že nás to večer taky čeká) není nic. Ale uvnitř máme vše, co potřebujeme. Hlad má velké oči, takže marinovaná žebra oba sníme tak z poloviny a zbytek si zabalíme na zítra. Spíme cca na 283 km, takže zase úplně přesně držíme plán 120 km na den. Po tom, co jsme zažili u Vltavy je to zázrak.

Pondělí 7.5.2018. Spíme v lese za kempem, ale ráno se tam vracíme, přece jen něco je příjemnější v lese a něco v civilizaci. Ráno je docela zima, tak si kousek popojedem na louku a na sluníčku se vyhříváme a snídáme žebírka od večeře. To se to pojede! Stoupáme směr Homole a Větrák a pak si užíváme sjezd do Chýnova. Tam si dáváme sváču v parku. Místní ZŠ, tak 2-3 třída, tam má v rámci tělocviku závody kolem náměstíčka. Sázíme na vítěze, docela je to příjemné. Sedíme, jíme, pijeme a koukáme, jak se pro změnu snaží někdo jiný. Přes les jedeme směr Choustník, pořád z kopce do kopce. V lese je tam tak kilometr dlouhá kořenová pěšinka plná klacků, tohle být delší, tak tam necháme nejen všechny síly, ale taky vyklepané součástky a výbavu. Ještě za Deštnou je přejezd většího kopce, potom se vyškrábeme na Čertův Kámen a míříme do rovin na Třeboňsko. U Holné vystoupáme na Jezevčí vrch, U Jemčiny se občerstvíme a před Stráží si na delší dobu užijeme poslední trejlík, sice kurz, aber sehr schon. Ze Stráže je to klasická jihočeská drncavá rovina a pak v lese asfalt. Kněžská skála stojí za to, krásné místo, ohniště připraveno, jen vybalit spacáky, buřty a lahváče. Na to ale nejsme připraveni a chceme Třeboňskými rovinami přejet co nejdál, abychom si na poslední den udělali náskok. Tak to drtíme sice po turistických značkách, ale všechno lesní zpevněné cesty nebo asfalty. Dnešní cíl je penzion Kamínek. Dokonce dorážíme když ještě svítí sluníčko, tak se chvilku vyhříváme s pivkem na zahrádce. Pojíme, popijem a dokonce i bohatou snídaní dostaneme v pytlíčku na cestu a vyspat nás nechají na zahrádce pod stromem. Dnes jsme si opravdu trochu najeli, za den cca 140 km, na trase jsme na 424 km. Zítra nás čeká cca 90 km, ale náročných.

Úterý 8.5.2018. Ráno si přivstaneme, budík na 6 hod. Dnes to asi bude bolet. Obzvášť, když jsem nám zabalil málo bobulí proti bolesti. Když se jede ve 2 a mají se brát 2 a to 2x denně, tak je těch dvojek nějak moc. Takže pro příště x 2 to mělo bejt. Z Novohradek máme respekt, pak kopcovatý přejezd k Lipnu a tam na závěr Luč. Po 2 kilometrech je před námi trochu bahna. V týdnu tady asi pršelo dost a voda splavila bahno z polí. Vypadá nenápadně, tak do toho vjedeme. Je to tak 15-ti metrový úsek. Velká chyba. Skoro se to ani nedá projet a příšerně se nám to nabalí na kola. Nejdříve seškrabáváme bahno klacíčky, pak se jako dobrý způsob ukáže kroužit v trávě mokré od rosy. Najezdíme tam více kiláků než od Kamínku sem. Dojedeme do Nakolic a tam kola čistíme v rybníčku. Jediné bahno za celou výpravu nás vyřadí snad na hodinu. Dojedeme ještě kus na hranici, tam si vybalíme pytlíčky a posnídáme. Čeká nás výšlap na Mandelstein, který byl adoptován do Jihočeských vrcholů. Když chceme vyrazit, tak zjistím že zas nemám sluneční brýle. Tuším, že mi museli spadnout někde při mytí kola. Vracím se, u rybníčku nejsou, ale naštěstí je najdu v trávě u bahna. Opětovné překročení hranic dáváme v 8:30, takže 5 kilometrů z Kamínku jedeme 2 a půl hodiny. To je teda začátek. Na Madelstein je to padádní cesta, furt kurva kopec, ale jetelné (alespoň teda pro někoho). Na vrcholu je to moc pěkné. Skály, výhledy, sem tu poprvé a jsem nadšenej. Zpátky se vracíme přes Šejby, kolem pralesa na Hojnou vodu a hurá na Kuní. Tlačím, nebo spíš nesu na pokraji sil. Dolu tuším to bude stejné, ale natrefíme tam cestu, kterou sjedeme směr Staré hutě. V Pohorské vsi dojídáme snídaně a ve Dvořišti jsme hned, stavíme zase na benzínce. Přejezd do Studánek bere hodně sil, pořád nahoru dolů po šotolinách. Už vidíme na konec, ale začínají se sbírat mraky na bouřku. Podle radaru to přijde a budeme to mít s chlupem. Maria Rast am Stein je zase moc hezké místo. Koukám do mapy a přes Vyklestiku se mi moc nechce. Hledám únik přes Vyšák, ale nakonec jedeme podle mapy a kupodivu to docela jde. V Loučovicích jsme hned. Tak už jen Luč. Taky to docela jde jet, bejt čerstvej, tak si to i užiju. Cestou nahoru se blížím ke skupince, za kterou to už zdálky moc hezky voní. Výlet si zpříjemňují lehkými drogami. Naštěstí v cíli, na posledním vrcholu, nečeká dopingová kontrola, takže nám to snad Lojza uzná. Už nás čeká jen samá odměna. Sjezd z Luče je parádní. V Loučovicích máme hodinu čas, hospoda je hned u nádraží. K jídlu sice jen křupky a brambůrky, ale zásoby bereme i do vlaku, takže nám cesta krásně utíká. Navíc pršet začalo až když jsme nastoupili.

Kopce bolely, sedřenej zadek k tomu už tak nějak patří, ale jinak všechno OK. Za celou cestu jsme nezmokli, louže nebyly, bahno taky ne – až na těch smolnejch 15 metrů. Vyhnuly se nám i technické problémy, měli jsme jen 2 defekty. Samá pozitiva a krásné vzpomínky. Díky parťákovi a už se těším na další společné kilometry.

Bajku zdar V.

2 Responses to “VKJČ 2018 4.-8.5.2018”

  • Přema:

    Moc pěkně jste se projeli a od stolu v kanceláři se to krásně čte a trochu i prožívá. Díky za sdílení vašich zážitků z přejezdu. Přema

  • Petr P.:

    pěkný report, supr výlet. Taky jsem si to ale radši četl z pohodlí křesla :-)..snad jediná větší námaha bylo kroucení krkem na ty neotočené obrázky v galerii ;-)

Leave a Reply for Petr P.