Author Archive
19 dubna, 2017 | 
Author: Trasa: 36 km, Švábák, motanice kolem voběšence a Vlčí jámy větší než obvyklá, Třebín, Kaliště, vysílač nad Dubným, úbočím Kluka, sjezdovou dráhou nahoru, zasněžená hřebenovka, sedlo pod Klukem, zelená dolů do Slavče, Hradce, zelená, tašky a domů
Výškové metry: 517 m
Účast: Ondra, Venca, Pavel Tíkal, Aleš, Vítek, Kocour, Petr Pokorný, Přema, Petr Šikl, Bivoj, Hony Mareš, Banán, Víťa Kořínek, Stanley, Sochy
Pád: Kocour do borůvčí, Petr Pokorný do sněhu a Hony do bahna 🙂
Defekt: naštěstí ne, uf.
Trackmaker: Petr Šikl
Komentář: Titulek etapy je bohužel důsledek politické korektnosti dneška 🙁 Ano, pranostika na duben je trefná, ale pro včerejček je to jen ubohý náhradník. V průběhu etapy jsem byl sekcí Night ride vyzýván, ať zvolím nadpis reportu White ride, eventuelně dokonce i snad White rider, ale já to, ač mi to přišlo vtipné, dík vrozené předpokakanosti odmítl… Ale popořádku. Začátek etapy probíhal standardně, počasí na hovno, zima, mokro, ale tohle už dávno nikdo neřeší. Já až do té míry, že jsem ani neměl potřebu více sledovat, zda má nebe nadělovat a co. V úterý jedu a předpověď nesleduju. Takže jsem byl vlastně i celkem překvapen, když se začaly vést řečičky o sněhu na Kluku. Zima jo, ale jaká sněhofujavice, vy škarohlídi? No jenže! Při stoupání na Kluka jsem si tentokrát na tacháči jako výchozí údaj nastavil teplotu a když začala na místě před desetinnou čárkou svítit číslice nula a ze shora někdo začal drolit polystyren, začal jsem tušit, že švanda přeci jen bude. Mysl klidnější – co do nezájmu o předpověd počasí – měl už jen Stanley, který oblečen do dolní krátké varianty vůbec našim informacím o teplotách nechtěl věřit, prý že se nedá napálit 😉 Když bylo na hřebenovce pocukrováno, mysleli jsme, že jsme dosáhli topu a jali jsme se fotit. Ouha. Vánice byla za dveřmi a vzbudila všeobecné veselí. Rozpustilý Šiklín, hravý jak malé děcko, začal kreslit do sněhu BK Nezmar, ale než dopsal R, BK už bylo zasněžené a tak přešel na jednodušší variantu kosočtverce s čárkou uprostřed a po zdárném dokončení zvolil “nejbezpečnější” variantu ústupu – kořenovku do Slavče. Kořeny pod sněhem nezůstaly nic dlužné Pokymu (bůček hned zpočátku sjezdu a prý pěkně prorostlý…) a bylo jen a jen dobře, že ti co si nevěřili vedli a ti co si věřili jeli opatrně s mantrou: dvě hypotéky a tři děti 😉 Ve Slavči skotačivec nakreslil ještě jeden kosočtverec a s výkřikem: “Kdo v té vánici něco vidí ať zvedne ruku” jsme vyrazili na prokřehlou cestu dom. Premiéra mínusových teplot v sezóně letní vyjížděk 🙂 se VYDAŘILA. Prosím o zaznamenání do grafu historických teplot.
O.
NOC: V citačním okénku by se nabízela nějaká pranostika, či hláška na teplotu, že? Ne, ne, ne 🙂
“Já i žena jsme žili dvacet let velmi šťastný a spokojený život. A pak jsme se poznali.” (neznámý autor)
PS Hony: Během celé vyjížďky se mnohokráte vzpomínalo na našeho řezníka Samíka. Když jsem dnes zapisoval údaje do statistik, všiml jsem si, že přesně v úterý měl Samík jednačtyřicáté narozeniny. Kdyby byl s námi u Zdendy, určitě by se pilo na jeho zdraví. Samouši, tak alespoň dodatečně přejeme vše nejlepší a ať se ti v té Sušici daří.
PS Petr P.: A dojatý Samík se ozval, což stojí za záznam do reportu. Cituji : ” Moooc velký pozdrav ze zasněžené Sušice. Kamarádi moc děkuji, že jste si na mně vzpomněli. Děkuji za přání k narozeninám. Moc na Vás myslím. Nicméně kolečko jsem ještě nevytáhl ze sklepa, ale zato mám naběháno skoro 200 km. Prostě ta práce mne nějak zase doběhla. S velkým pozdravem a vzpomínkou, Samík”
Trasa: 48 km, Zavadilka, kolem Černíše, Bezdrev, Češňovice, Pašice, přes blata ke kameni kde se hlava stínala, ke kameni kam se hlava zakutálela, k pomníku, kterej tam k této události postavili, Zliv, trailík na Králičím ostrově, k Vondrovu, Eriho trailík výtopnou Bezdreva, na stezku a dom.
Výškové metry: 155 m úúúúfff
Účast: Ondra, Venca, Pavel Tíkal, Aleš, Vítek, Majkl, Kocour, Petr Pokorný, Přema, Petr Šikl, Vláďa, Bivoj, Hony Mareš, Banán, Víčko, Suďák, Větrák, Víťa Kořínek, Venca Drbout, Vláďa Řehoř, Petr Podhola, Koubič, Stanley
Pád: Vítek – když celou zimu piluješ techniku, tak jsi z toho nakonec tak zblblej, že se nedokážeš srovnat s rovinou bez překážek a nástrah :-), Hony, Aleš (snažil se to uběhnout, ale ruce tam BYLY!!!)
Defekt: Venca Drbout – kůzle se srdcem rozpumpovaným radostí si v závěru vyjížďky chtělo radostí poskočit, že to tak hezky vyšlo a procvaklo duši o obrubník – mezi dveřma u Nezmara. Tomu se říká “borec na konec”.
Trackmaker: Ondra, Mačica (Nosferatu is back!)
Komentář: Co psát?
Je to tu zase? No konečně!!! Nejteplejší prvotinka? Někteří jeli i krátká/krátká! S nejvyšší účastí? Dvacet tři, hmmmm. Noví členové do statistik ? Stanley, vítej! Mudrování při historce o stínání? No já za to nemůžu, že se tehdy ta hlava po setnutí dokázala koulet 237 metrů. Asi silnej kat, no 🙂 Novinky ve vyjížďce z nejtradičnějších? Ano, byly. Mňau 🙂 Vše to je pravda. Mě však nejvíce zasáhlo a rozněžnilo to, že NIKDO tentokrát ani na počátku, ani v průběhu, ani na konci nebrblal nad destinací. Možná, že již opravdu došlo ke zvnitřnění tradice, možná tomu pomohlo tempo, které umožnilo i trailové vložky. Kdo ví. Já si prostě myslím, že to je obecně moc krásná vyjížďka a na blatech jsem si celou dobu připadal jak na Paříž-Roubaix. Do té doby poměrně kompaktní peloton bez mezer, najednou explodoval. Přesně jak při nájezdu na kočičí hlavy (fr. paves, čti pavé, muhehe). Rovina rovin, ale najednou nikomu nepomohlo jak moc dobře umí čuchat k prdeli (rozuměj: jízda v háku), každý hezky za svoje, a vše se to přelévalo jak písek, jak kdo uměl vybrat dobrou stopu v měkké blatské půdě a po relativně krátkém blatském úseku ti poslední ani vidět nebyli. Takovouhle selekci na rovině lze vidět jen jednou za rok na cestě z Paříže do města kde se dělá naše oblíbená látka zimního cyklo oblečení (letos 9. 4. www.letour.fr/paris-roubaix/2017 , stream na www.steephill.tv) a na Zbudovských blatech. A to jen v rámci nezmarské vyjížďky. Nevěřím totiž tomu, že by úsek Pašice – Kubatův pomník v průběhu roku ještě nějací cyklisté projeli 🙂 Prostě jarní klasika pro fajnšmekry.
O.
P.s. Abych si to pravidelné psaní v průběhu roku zpestřil, potřebuji zase nějakou intelektuální vložku. Mě to bude bavit a Vás snad též. A možná se někdy i zamyslíme (nedej bože!). Pro letošek volím citáty, pořekadla, přísloví atp., prostě všelijaké moudrosti. A budu tomu říkat Nezmarské Okénko Citátů – NOC. Hezká a zapamatovatelná zkratka, mimochodem 😉 A první NOC hned bude střílet sama do sebe.
NOC: Intelektuál je člověk, kterému se dostalo vzdělání nad jeho duševní poměry (Arthur C. Clarke)
Video: Vyplašená kachnička
Účast: Petr Pokorný, Přema, Eda, Ondra, Petr Šikl, Honza Ludvík, Eri, Majkl, Hony Mari, Aleš, Ondra Míků, Víťa Kořínek, Víčko, Kocour, Pavel Tíkal, Standa, Samouš
Celková délka: 125 km (38+45+42) – toto je oficiální statistika dosažena největším počtem lidí. Byli jedinci, co měli méně, ale i kteří měli více.
Letošní běžkařský přechod Šumavy měl několik nej. Nejdelší, nejvariabilnější a alespoň za mě: nejkrásnější. A všechno způsobila vlastně nouze o ubytování, která rozPrášila 😉 naše zažitá schémata: Ruda-Modrava spaní-Stožec spaní-Nová pec. Ubytko na Modravě nebylo a tak jsme poprvně zavítali do Prášil a na Polku.
Páteční etapa se nesla v heslu: Hančovina, Hančovina, Hančovina. Noční a dopolední sněžení, absence rolby a páteční ráno chudé na běžkaře navodilo náladu prvopřechodu Grónska. Kraj pod sněhem mlčí, tam stopy jsou vlčí, tam zbytečně budeš mi psát. Eri jako prorážeč stopy dostal nálepku Amundsena a my všichni více a spíše méně se peroucí s mázou, otročili za ním. Dopoledne jsme strávili v krajině kde to běžkařsky neznáme, při stoupání na Pancíř si názorně ukázali čemu se říká “bakule” a vše by se dalo shrnout do věty: moc hezký výlet, ale o běžkách to nebylo. Odpoledne se to sice zlepšilo, avšak máza byla stále dík přemrzlému sněhu problematická a tak jsme se soustředili na Nezmarský krvavý souboj 🙂 . Někdo přehlédl kamínky, někdo si píchl před lyži hůlku a někdo i ve svém věku 😉 neodhadl sjezd. Eda, Hony a Kocour pracovali na pověsti mord party z CB seč mohli, přičemž v interním obličejově zakrváceném souboji zvítězil Hony, který měl nejen odřený obličej, ale přidal i masivní krvácení z nosu. Nezmary však nic nezastaví 🙂
Páteční etapa se mi líbila (tuze romantická procházka to byla!), ale sobotní etapa mě bavila! Ze všech dní se dařilo mázu trefit nejlépe a i se sněhem a stopou to bylo nejlepší. Prostě to frčelo! Nejvíce asi ve sjezdu Židovo cestou, ve kterém svůj osud s obličejem ve sněhu nalezlo vícero Nezmarů, včetně mě. Rychlost přes 45 km/hod v přemrzlém sněhu na běžkách se kterýma jen tak nezabrzdíš – úlalá, jedém! V sobotu to jelo tak moc, že si někteří mohli dovolit i dvojí dlouhou zastávku v restauračním zařízení. Na druhou zastávku se bude v dobrém a veselém vzpomínat však jen díky tomu, že se nikomu nic nestalo. Pivínka, jégry, do stopy se soumrakem, čelovku měli asi čtyři lidi, z nichž jen dva jí nasadili a rozsvítili (Standa: já jí vyndávat nebudu, to je zbytečný). Štěstěna a borderkolie Eri (ufff, bylo mu jasný, že on ve tmě čelovku zapnutou mít musí, když sbírá ostatní) zvládli jak obutí jedno z Nezmarů do lyží 😉 , tak opakované pády vybraných jedinců a sjezd k Polce zůstal bez fatálních následků.
Nedělní etapa zase ukázala úplně jinou (kolikátou už?) tvář přechodu. Bylo zcela jistě nejhezčí počasí a sluníčko na tvářičky pražilo, až to kvalitě stopy nebylo milé 🙂 V úvodu etapy se ukázalo, že ne vždy je moderní technika krokem vpřed. Pavel při sjezdu z Polky nepřemýšlel, pral to cestou necestou kde se drobet dalo poznat, že tu kdysi jela rolba, ale my vedeni Honzou s chytrým telefonem a aplikací mapy.cz hned virtuálně viděli, že tato cesta srdce se neshoduje s mapovým podkladem a tak jsme šli cestou rozumu – pěšky po asfaltce do Strážnýho… Plus hodina na Pavla, a plus spoustu nezasloužených nadávek na Polku. Od Strážnýho byla stopa měkká (písek) a neskluzná, avšak to nejhorší mělo přijít při přejezdu hranic do Německa za účelem “zkratky” do Nového Údolí. Krásné prostředí to bylo, vo to nic, ale kombinace delší & horší cesta vzala vítr Honymu (Tos posral tím Německem, Ondro!!!), Honzovi (při ležení po pádu: Kurwa, já to mr…” Okolo ploužící se německý pár: Tóbry den!) a Péťovi P. (v Novém Údolí končím ať se děje, co se děje, jsem vyvanulej). A přitom šlo asi o 5 kilometrů… Takto psychicky zbědovaní jsme dorazili do hospody v Novém údolí, kde padlo definitivní rozhodnutí, že do Pece nepojedem (kvůli času, dík zasranýmu Německu nestíháme….). Zachránil nás až Přemek (Německou zkratkou nejel) a Pavel (ušetřený čas z Polky), kteří se po našem “definitivním” rozhodnutí a objednání jídla zvedli se slovy: Jedem do Pece. Chvíli to v Honzovi bublalo, a za pomoci Eriho a vět o slabihoudech nás přemluvil, že to “kousek zkusíme” a časově uvidíme. Petr P. začal být sprostý, Aleš poté, co v klidu nemohl dopít svého rádlera taky, nicméně rychle jsme polkli oběd a část etapy: “Full gas” a “Na nikoho se nečeká” začala. Chlapci kopec z Údolí bruslili, na to já nemám a musel jsem mazat, takže jsem tam zbyl jaksi sám. Vytočil si hercnu do červených čísel a jediné nad čím přemýšlel bylo, že bych si tak rád zavázal botu, ale čas na to není 🙂 S notnou dávkou nadávek jsem však chlapce dojel. Vlak jsme stihli a závěrečný dojezd do Pece s poloabsencí sněhu po travnaté louce, barvitost našeho výletu podtrhl.
O.
P.s. Poděkování těm, kteří se zasloužili o společnou věc více než jiní, jsem vtělil do pořadí prvních třech míst v účasti – viz výše. You know, who you are.
P.s. Že naše trojdenka nebyla jen o běžkách a neopominutelnou část tvoří i obsah večerních posezeníček víme všichni a taky víme, že méně psát je více. Kdo byl, směje se doteď.
Hoši, hoši. Původně jsem ani report psát nechtěl, ale pak jsem si řekl, že bude dobré, když v zimě na našich stránkách nebude překolováno, neb i jinými aktivitami je živ Nezmar. Definitivní rozhodnutí padlo při zjištění, že poslední bruslařský report je z roku 2014 (viz sekce Nordic skating). Jo nordic skating, je vskutku disciplína vyžadující VELMI specifické podmínky. Celý dnešní výlet o tom mudroval Honza. “Musí bejt zima a to jako dlouho, ale zase nesmí sněžit, což se se v zimě dá dost těžko skloubit.” Ano, je to tak, ale i když zážitky přichází ve větších intervalech než je obvyklé, jsou jedny z nejkrásnějších a nejoriginálnějších a investice do nordických bruslí se prostě vyplatí. Je to na celý život a “chleba nejí”.
Ale popořádku.
Po několikadenních mrazech na přelomu roku a následném vydatném sněžení jsem myslel, že je s bruslařskou sezónou ámen, ale ono to chce prostě jen líp hledat. A to místo se letos jmenuje Týn nad Vltavou. V době sněžení tam ještě “ohřátá” voda z Hněvkovický přehrady nebyla zamrzlá a zatuhly jí až další dlouhodobé mrazy. Dal jsem chlapcům echo a k mé radosti jsme v pěti obsadili auto. Zřejmě už polevuje nedůvěra k bezpečnosti tohoto sportu a jak jsem dnes četl chlapcům z příbalového letáku k vyprošťovacím bodcům: “Dospělý, opatrný a zdravý bruslař se nemusí nedobrovolné koupele bát. Pokud je připraven, vyvázne snadno a s dobrodružným zážitkem”. 🙂 A my připraveni jsme. Testovací hůl Gandalfa bílého vozíme stále s sebou, víme co a jak se má testovat a vždy opravdu jdeme jen tam, kde víme, že nás to unese. Vyprošťovací bodce máme všichni bez výjimky na krku, házecí lano a suché oblečení v igelitu v batohu. Až na Aleše – batoh nevozí, občerstvuje se od ostatních a zmrznout ví, že ho nenecháme. Velký pokrok učinil aspoň bodcích – už chce mít bodce vlastní a ne si je, až když je ve vodě, půjčovat (viz: http://www.bknezmar.cz/?p=1521 ). Takže opravdu nejsme žádní hazardéři a náruč pro další náruživce je otevřená.
Od Silvestra roku 2013 se změnilo to, že se nyní koupeme v ledu rádi a dobrovolně, takže jsem si s sebou do batůžku přibalil plavky a sekerku. Dírečku jsem si udělal hned na začátku, aby jsem se následujícím bruslením zahřál. A také bych klukům neupřel radost se do mě a mých tělesných proporcí trefovat a radit mi, že až “s cigárem v hubě by to teprve byly ty pravý pohodový fotky” atp. 🙂 Po koupeli (škoda že není z fotek moc poznat, že dírka byla jen malá, a tělo je vidět skrz led) jsme se do toho na nordikách tempově obuli a hošani na kanadách brzy poznali, jak moc to na nich jede pomalu. Dlouho jsme však tempo nehrotili a za občasného focení, projíždění přítokových potoků, jsme dojeli až k hrázi Kořenska (vyrovnávačka k Hněvkovické přehradě), kde po důkladném testování holí Gandalfa bílého přibruslili skoro až ke koruně hráze, což byl opravdu překrásný pohled. Na zpáteční cestě jsme se “my zvířátka” na soutoku Vltavy a Lužnice “dohodli”, že dojedem až do Kolodějí nad Lužnicí a to i přesto, že Lužnice byla celá pod sněhem. Přibruslovali jsme na náledí u břehu, slovo expedice začalo nabývat právého významu a slovo bruslení lehounce ustupovalo do pozadí. Nicméně přes menší nechuť kanaďanů jsme cíl dobyli a nakonec si zpestření bruslením mezi vrbičkami u břehu užili.
Nazpátek jsme do toho zase šlápli, tentokrát v pravém cyklistickém háku, ve kterém se mi Hony i malinko přidržoval za zadulku, aby se skupina, pro kanaďany neakceptovatelným tempem, nerozpadla. V cíli jsme měli 24 km pohodového výletečku, který jinde než na bruslích opravdu nezažiješ.
GPS: http://www.movescount.com/cs/moves/move140291481
O.
P.s. Jestli si letos klucka ještě sklouznem nevím 🙁 počkejme co přinese příštích pět dní.
Rozhodl jsem se po uplynutí minulého roku trochu si zabilancovat a vzhledem k tomu, že existují statistiky z cyklo sezony, tak se chci s Vámi ve stručnější podobě podělit i s tím, co se dělo v teniskách.
Nejprve tedy čísla
Za minulý rok jsem naběhal 2605 km, dělených mezi silnici (2076 km), kopcovité traily (476 km) a závěrem roku i dráhu (53 km).
Měsíčně jsem nejvíc naběhal v říjnu, při přípravě na maraton a to 343 km. Nejméně pak v srpnu 173 km. Letní počasí a dovolená mě sváděly k jiným činnostem :-). Týdenní maximum bylo 94 km.
Absolvoval jsem celkem 45 závodů, z toho 13 v rámci Jihočeského běžeckého poháru a dalších 22 mimo pohár. V rámci těchto závodů jsem poznal krásné a někdy i dost zapomenuté oblasti naší republiky. Tajný tip je třeba Pacovsko a to myslím i na silničce, vzhledem překvapivě kopcovité krajině a celkem ucházejícím silnicím i těch nižších kategorií.
Nejdelší závodem byla Jizerská 50, které měřila nečekaně 50 km a nejkratším závodem byl Běh kolem Sokolského ostrova s délkou 3 km (10:21 tj. 3:27 m/km). Vedle toho jsem běžel ještě dva maratony a to tradiční v Linci a v San Sebastianu.
A jak se mi podařilo proslavit náš klub BK Nezmar? Na podium jsem se letos podíval celkem jedenáctkrát.
Vyhrál jsem celkově 4 závody a to ve Veselí nad Lužnicí s poetickým názvem Běh Klobásnou (to je ten les za nádražím) a SINOP běhy v Bohouškovicích, Jivně a Zlivi.
Dvakrát jsem byl druhý v kategorii v JBP a to na Velešínském půlmaratonu a na Mikulášském běhu na Včelné a další dvě druhá místa jsem posbíral na dalších závodech.
A konečně jsem symbolicky skončil i třikrát třetí, z toho jednou v JBP (Svatováclavský běh ve Vodňanech).
Letos jsem si také zlepšil dva osobní rekordy a to na půl i celý maraton. Ve Velešíně jsem zaběhl za 1:23:36 a v San Sebastianu za 3:06:02.
Hodnocení uplynulého roku
Vzhledem k tomu, že se mi letos podařilo zlepšit osobní rekord na zmíněných dvou základních distancích, můžu být z tohoto úhlu pohledu se sezonou spokojený. Na druhou stranu se mi nepodařilo nikam posunout svůj čas na desítce a z toho jsem trochu zklamaný. Závody, které jsem běžel, mi ale asi nesedly nebo jsem nebyl úplně fit.
Zajímavým zážitkem byla Jizerská 50, kterou jsem původně ani běžet nechtěl a běžel jsem ji až jako náhradník za zraněného kamaráda, který si vykloubil rameno při pádu na kole J. Proto jsem na ni nijak speciálně netrénoval a na trať se pustil s velkou zvědavostí, jak bude tělo reagovat. Trasa závodu není překvapivě moc kopcovitá a na trati jsou vlastně jen dvě větší stoupání. První na začátku, kdy se musí vyběhnout na hřeben Jizerských hor a druhé asi na 30 km, kdy se vybíhá ke Knajpě. Držel jsem si od počátku pohodové tempo s nízkými tepy a až do toho druhého stoupání se mi běželo vcelku lehce. Kopec mi ubral trochu sil, ale ničeho jsem se nebál, protože dál už to měla být jen rovina nebo z kopce. To byla samozřejmě pravda, jenže kolem 40 km se ozvala moje stará bolístka a sice křeče v nohách, resp. v lýtkách. Když jsem ještě dřív, závodil na kole (ano je to už dávno), tak jsem na to celkem trpěl a bral jsem si pak vždy nějaké anticramp tablety s hořčíkem, což celkem pomáhalo. V průběhu let jsem na to již zapomněl, a i když mi kamarádi nějaké hořčíkové tablety ráno při snídani nabízeli, žádné jsem si nevzal. Teď jsem tedy s hořkostí zalitoval, že sebou nic nemám a zbylých tak 8 km do cíle jsem se celkem protrápil. Resp. musel jsem co chvíli zastavovat a protahovat si lýtka, abych křeč odvrátil a mohl se dostat do cíle. V Bedřichově na stadionu, po proběhnutí cílem, jsem už křečový holky do nohou pustil a válel se pár minut s bolestivou grimasou po trávě. Můj celkový čas byl 4:20:46, s čímž jsem vlastně nakonec spokojený a tento čas je v zásadě s mými mlhavými odhady na startu. Průměrné tempo 5:12 na km je taky celkem ok a bez těch protahovacích zastávek to ale mohlo být i lepší.
Plánovaným vrcholem sezony pak byl maraton ve španělském, vlastně pardon – baskickém, městě San Sebastian. Původně se mnou měla jet a běžet i Lenka, ale to bohužel neklaplo. Na startu jsem tedy stál se smíšenými pocity. Jinak příprava probíhala podle plánu, dařilo se mi plus mínus odběhat to co jsem chtěl, včetně dlouhých běhů. Několikrát jsem se podíval i na dráhu a zkoušel pilovat rychlost J Ano i ta je při maratonu důležitá. Jediným zádrhelem přípravy byl předposlední týden, kdy jsem místo nabíhání posledních objemů a pilování formy, lezl na chalupě po krovu a dělal novou střechu. S pomocí bratra a některých Nezmarů, modří už vědí 😉 se i tento úkol povedl. Ještě jednou díky chlapci!! You know, who you are.
Po celodenních šichtách v oblacích jsem nebyl ve stavu, kdy bych se šel s radostí proběhnout a i když jsem to párkrát zkusil, trénink za nic nestál a na dlouhé běhy už nebyl čas vůbec. No nic, takový už je život, na druhou stranu mám radost, že je chalupa pod střechou a letošní sněhovou nadílku nová střecha v pohodě unese.
Ale zpátky do Baskicka. V 9:30 ráno na startu bylo ideální počasí, kolem 10°C, vycházelo sluníčko a nefoukal vítr. I když je okolí San Sebastianu dost kopcovité, tak závod sám se běží ve městě po rovině a čtyřikrát se dokonce běží přímo po pobřeží Atlantiku, což je fakt pecka. Po startu jsem si hlídal tepy a běžel v pohodě s vodičem na tři hodiny. Dva dny před startem umřel Fidel a tak mě v balíku závodníků překvapovali běžci, kteří měli na tričku ručně, na poslední chvíli dopsané, tributy na počest zemřelého a kubánské revoluce. Asi holt fousáče vnímají trochu jinak. Kilometry ubíhaly a já se cítil stále v pohodě. V té skupině co jsem běžel, panovala atmosféra sounáležitosti a spolupráce. Nemohu vlastně ostatní závodníky ani nazvat soupeři. Na občerstvovačkách, když někdo nestihl občerstvit a vzít si láhev s vodou, vždy se našel někdo, kdo mu podal zbytek svojí. I já jsem se několikrát rozdělil a naopak jsem vodu dostal. Takto družně se naše skupiny dostala, až někam na 32 km, ale pak už jsem si musel pozvolna „vystoupit“. V tom je maraton nádherný a spravedlivý, že Tě pustí přesně tam, kam máš natrénováno, žádné zázraky a štěstíčka se nedějí. Posledních 10 km jsem tedy běžel spíše srdcem, v osamocení a výrazně pomalejším tempem, ale stále běžel a nakonec se dostal do cíle, který byl na místním fotbalovém stadionu klubu Real Sociedad de Fútbol. Teprve pozdě večer, když jsme popíjeli v baru ve městě, jsem zjistil, že tam ten den hrála i Barca a mohli jsme tedy pobyt zakončit návštěvou La Ligy a shlédnutím legendární barcelonské trojice. Mimochodem San Sebastian uhrál remízu 1:1. Za domácí dal gól José a za hosty jakýsi Messi J Tak třeba příště.
Mezi povedené závody loňské sezony musím určitě také zařadit i Mikulášský běh na Včelné, kde jsem letos v mrazivém počasí (to já rád) a mlze doběhl celkově 8.(2. v kategorii 40+), což je mé nejlepší umístnění v rámci JBP. Těžil jsem asi ještě z maratonské přípravy.
Pak už se mi ale moc běhat nechtělo, z kombinace různých důvodů, a na poslední závod sezony Klekluli, který se konal 30.12., jsem se vypravil bez jakéhokoliv tréninku kopců, uběhnout ho jak se říká jen z podstaty. Bylo nasněženo, tak jsem běžel opatrně, prožil si tradiční krizi po seběhu z Kletě, než se mi podařilo zase rozhýbat nohy, ale nakonec jsem se oproti loňsku zlepšil skoro o dvě minuty. Na tenhle typ kopcovitého závodu by bylo ale třeba jinak trénovat.
Do příštího roku se dívám s nadějí, ale zatím bez velkých plánů a spíš přemýšlím na co sezonu zaměřit. V první části roku bych si chtěl konečně zlepšit svůj osobák na těch prokletých deset kilometrů a v další části se uvidí. Buďto se zaměřím opět na maraton, pokud najdu nějaké hezké město, kde bych chtěl běžet (Španělsko je opět velký favorit) nebo uteču do lesů a kopců a vrhnu se na ultra. Mám od běžeckých kamarádů nabídku na zářijová závod SAAR Challenge ve Žďárských vrších s parametry 63 km a 1350 v.m. Přípravu na tenhle závod bych pak mohl zužitkovat na Klekluli a stlačit výrazně dolů svůj čas. Zkrátka uvidíme, hlavní zůstává pořád zdraví J
A konečně mým posledním cílem a slibem i závazkem je dostat se i vícekrát než jednou na úterní vyjížďku s Vámi.
BK NEZMAR SIEMPRE!! CICLISMO O MUERTE!!!
H.
P.S. Běh je španělsky corrida ale výkřik: „Corrida o muerte!“ by mohl mít nečekané a nezamýšlené konotace, tak jsem se ho raději vyvaroval.
Tentokrát bych chtěl report pojmout malinko jinak. Akce byla opět vydařená a to nejdůležitější (krom společného setkání, samozřejmě) byla prezentace statistik. Tentokrát v novém hávu z dílny samotného předsedy spolku. Zájemci si je můžou online prohlédnout za rok 2016 ZDE: vyjizdky_2016 a historické tabulky ZDE: kolo-vyhodnoceni-2001-2016. K tomu všemu jsme si promítali fotky z našich společných akcí, popíjeli, hodovali (letošní super novinka se jmenovala “Hovězí žebra pana Špejlíka”) a také schůzovali, přičemž vrcholem schůze byla kouzelně podaná “Zpráva o hospodaření klubu” z úst místopředsedy: “Nic moc jsme neměli, nic moc nemáme furt, protočili jsme nějaké peníze na dresech, dokumentovat se to dá na výpisu z účtu, ale těch čísel co na něm jsou, těch si nevšímejte, ty neplatí. Jo a předseda si koupil nové kolo” :-))
Chci se se ale věnovat více rekapitulaci celého roku – toho, co ve mě zůstalo nejvíce a co snad je pro většinu z nás hezká vzpomínka, důkaz, že to má smysl a vábnička na roky příští! Všechny body, některé jen v náznacích, může pochopit jen ten, kdo jezdí 🙂
– DRESY: Ano, máme nový outfit, jsme krásní, konečně i s reklamou jako praví cyklisté. Jupí, je tak hezké být uniformován.
– mnoho jednotlivostí (které nespadnou z nebe a neudělaj se samy) prostě potvrdilo, jak rádi máme společnou věc. Za všechny jen: Vítkovo překvapení v Doudlebském vodopádu a jedna z nejoriginálnějších narozeninových oslaviček/šampíčka, klobásy a punč přímo na závěrečné vyjíždce/nová nepřenosná cena pro pilníka (broušený půllitr) jen a jen zvyšující jeho prestiž/celožlutý pilníkovský Eriho obleček co budeme mít na očích celý rok/dort pro naše hrdiny z Loudání/vracení se pro Víťu a Eriho když chtěli do terénu ale pumpičku neměli.. a mnoho jiných!
– stále je co objevovat a ježdění nových tras je tak vzrušující. Doufám, že nikdy neskončí a stále tu bude někdo, kdo si dá práci s objevováním, nebo si aspoň vezme tu sílu poslat to do houští a neznáma. Za tento rok např. nový (drobet) chodící trail podél pravého břehu Vltavy mezi Pozděrazí a ústím Rančáku – vyrazíme na jaře s motorovkama na úpravu?, novinky kolem Malše při cestě do Bujanova aj.
– stále se nám vyvíjí obraz vyjížďěk. Postačí heslovitě: FULL GAS!!!, Tempo přeje fyzicky připraveným, pravidlo čekáníe na patnáct lidí. Jo jo, je to boj, samci a bejci snad nad méně zdatnýma ještě nějakej čas hůl nezlomí
– místa co zaskočí, až se dech tají: Můj letošní highlight byl při zabloudění při sjíždění z Polušky k Bujanovu, který nás zavedl na statek Krakovice.
– tolik nevole a výčitek kvůli heslu “V nějtěžších dobách, v Žižkových stopách” – padesát kilometrů v dešti, no kdo to kdy viděl… Schytal jsem to, aby v následujících vyjížďkách následovalo 50 kiláků do Bujanova za ještě větší chcanice, 54 kilometrů při honění péra třikrát na Kluka (2.8.2016) zase za vytrvalého deště. Tedy shrnuto: Měříme vždy a všem stejně? 🙂
– za sekci padáků mi utkvěl nejvíce Vítkovo brave heart nad Starejma časama do kamenů v potoce, mezi do země zabité traverzy a 9 pádů při mord procházce na Hosínské zanádražce, chi chi.
– výživná debata v hospodě Vrábče-zastávka na potřebou (?) anonymizace Nezmarů v reportu. Od příštího roku?
– nové stroje kam se podíváš a žádný levnoty 😉 Dvacetšestka sebou hází ve smrtélné agónii, ale nejsem poslední, kdo nepřesedlal na velké obruče
– dvě překrásná výjezdní zasedání, nezapomenutelné Marikovské traildorádo a Brněnské vychytávky.
– Aleš konečně ví, že požadavku: “Do Adamova” je průvodčí schopen vyhovět.
Tak zas příští rok?
O.
NZO: Tímto bych chtěl oficiálně zakončit i letošní projekt Nezmarské Zušlechťovací Okénko. Snad nás projekt duševně povznesl. Pokud by se někomu stýskalo, může napsat do comentu, abych čas od času zase nějakou poezii zařadil. A k dnešnímu okénku: Nic trefnějšího na konec sezóny snad už ani nejde!
Sbohem a kdybychom se nikdy nesetkali
bylo to překrásné a bylo toho dost
Sbohem a kdybychom si spolu schůzku dali
možná že nepřijdem že přijde jiný host
Bylo to překrásné, žel všecko má svůj konec
Mlč umíráčku mlč ten smutek já už znám
Polibek, kapesník, siréna a lodní zvonec
tři čtyři úsměvy a potom zůstat sám
Trasa: 25 km, pravý břeh Vltavy, Hrdějovice, les nad Hrdějovicema, Hrdějická rokle, Orty, Borecká rokle, do Mojskýho lesa, Úsilný, svezeníčko po dálnici, Rudolfov, restaurant Lucie
Výškové metry: 321 m
Účast: Eri, Venca, Pavel Tikal, Vítek, Ondra, Majkl, Přema, Petr Šikl, Honza Mareš, Petr Pokorný, Kocour, Vláďa, Vráťa, Pavel Samec, Bivoj, Banán, Vláďa Řehoř, Suďák, Sochy, Kory,
Pád: Petr Pokorný
Defekt: nikdo
Trackmaker: Petr Šikl
Komentář: Výlet na kachnu se už dávno stal tradičním koloritem nezmařího podzimu. Účast na vyjížďce se dramaticky zvedne, aby následně účast v hospodě byla ne nižší, než na vyjížďce jak je to obvyklé, ale naopak o dost vyšší. Lehkým okem jsem napočítal v hospodě dalších asi 8 kusů, z nichž převážná většina se dokonce tvářila i že jsou cyklisti. Víťa Kořínků to za sekci mimo vyjížďku přišedších vyjádřil trefně: “Za těch osm kiláků si kachnu myslím zasloužím. A to ještě pojedu domů!!!” Samotná vyjížďka nesla stopy podzimu: nevlídno, kluzko, brzy tma, ale my si vše umíme užít i tak, takže se opravdu nejednalo jen delší cestu do hospody jak škarohlídoval Hony 🙂
O.
P.s. Zvláštní poděkování patří Větrákovi, který kachní hody zařídil. Větráčku, Větráčku, kdyby všichni jednali zodpovědně, viď? Vše by bylo jednodušší…
NZO: Inspiroval jsem se scénkou při placení účtu jednoho nejmenovaného VELMI rozesmátého Nezmara. Útrata se na lístku opravdu nedala škrtat a sčítat a posmutnělé servírkce nezbyla jiná možnost, než si chvíli hrát s mokrými kousky papíru na laku stolu puzzle, pak chvilku z hlavy počítala, virtuálně položky odškrtávala a řekla si o cifru. Mimo ní se při placení všichni ostatní bavili. Ten alkohol, to je děs, dokáže některým spustit samovolně Viber i po půl jedný v noci 😉
Malinkej člověk padá zas a zas.
Ta země matička,
jak ta s ním nakládá!
Von padá na nosík,
von padá na záda,
von padá o stýblo,
von padá o kaluže.
Kterýmžto padáním
se proměňuje v muže.
Trasa: 32 km, Švábák, na zelenou, zpátky hranou lesa na Zavadilku, Vrbenské rybníky, Dasný, Bezdrevská hráz, Eriho stezka, Ohrada, kolem Muničáku na Hlubokou, Zámecký park, kolem sokolovny na stezku a k Nezmarovi.
Výškové metry: 251 m
Účast: Eri, Venca, Aleš, Pavel Tikal, Vítek, Ondra, Majkl, Přema, Petr Šikl, Honza Mareš, Koubič
Pád: nikdo
Defekt: nikdo
Trackmaker: Eri
Komentář: Minule jsem si myslel, jak je počasí pro účast demotivující, ale včerejšek všechny předpoklady pro zájem na účasti překonal hravě. Po víkendu a trojdenním bajku v teplotách do 10°C jsme byli všichni vyježdění až do aleluja, takže hlad po kole motivátorem nebyl. Vytrvalý déšť a bahno všude miluje na kole opravdu málokdo, takže to k účasti také nelákalo. Teplota pod pět stupňů (mou větu: Stačí málo a mrzne. Peťa Šiklů doplnil stroze: 4,4 stupně) pozvánkou též nebyla, takže co? U Eriho a Vendy to bylo jasné, pilník lákadlem JE ;-). Ale co ostatní, kteří na pilníka reálně dosáhnout nemohou? Kolik z těch si žůžo dobrodrůžo nechá ujít, dumal jsem cestou na start. Tip byl 5. ALE!!! 11 Nezmarských srdcí. Jsme asi spolek exotů ve skupinové hypnóze, v úterý se prostě jede. Jak pyšný jsem za tolik statečných srdcí 🙂 No a vyjížďka? Hojnou absenci blatníků jsem si nedokázal vysvětlit ani Nezmařím srdcem, takže to byl takový vláček hošánků kompletně od bahna – prostě “Nezmar bajk”.
O.
NZO: NZO snad nemůže být ani o ničem jiném, než o srdci. A myslím, že obsah veršů lze uplatnit i běžném občanském životě, chi, chi.
Své srdce přemoz tu, neb nejsi srdce jen,
tím, čím chceš vítězit, – sám nebuď poražen
a přemoz bolest svou a nepřežvykuj ji,
bys stále v boji byl a nikdy po boji.
Pak sníh, jenž na město se snáší zšeřelé,
jen bílým obkladem ti bude na čele
a z věží hodiny se s ptáky rozletí.
Neb bolest přemoci je víc než trpěti.
