Author Archive
18 dubna, 2018 | 
Author: Trasa: 34 km, Kněžské Dvory, Hrdějice, borecké rokle nahoru, Hosínská zanádražka tam, kolečko po Zámostí, Hosínská zanádražka zpět, Borecké rokle dolu, Hrdějice, k Vltavě a domů
Výškové metry: 676 m
Účast: Ondra, Venca, Pavel Tíkal, Aleš, Vítek, Majkl, Petr Pokorný, Přema (s blahosklonně zdviženým prstem!), Petr Šikl, Vláďa, Bivoj, Hony, Éros, Míra Doležel, Tonda, Kory, Sochy, Venca Drbout, Láďa Benhák, Koubič, Jirka Habrda
Pád: Venca Drbout třikrát – své eskapády si pochvaloval, prý už se mu to dlouho takhle pěkně třikrát nepovedlo 🙂 Zachycen též ve fotogalerii před a po, Ondra – krvavé kolénko vyprovokovalo diskuzi na téma dezinfikace – zda by bylo lepší olíznutí v hospodě přítomným psem, který ale žere hovna, nebo v hospodě přítomným Vítkem, který ale mele sračky 🙂 Eri, Bivoj, Petr Pokorný (sideflip into the nowhere), Tonda
Defekt: Nikdo. Nebo že by to odstartoval Aleš píchnutím (včely a do boltce?)
Trackmaker: Hony a částečně i Peťa Šiklů – chodící vložka “po vrstevnici”
Komentář: V průběhu času si při psaní reportů tak nějak začínám říkat, která etapa vlastně není naší klasikou… Hosínská zanádražka klasikou už myslím je, neb původní kritika, kterou schytávala (od jezdičů), se smrskla do Eriho lakonického kostatování: dnes nasranej nejsem i když je to mrdanice, protože jsem věděl, co mě čeká. A věděli to všichni, takže slovo PROČ? jsem vlastně nezaznamenal. Naopak mi přišlo, že to jde právě opačným směrem, když si Peťa Š. na cestě vzpomněl, že na endurku se dá jet i jinudy. Ano, dá. Na motorce. Na kole ta realita je jaksi trochu jiná, neb nikdo nemá v nohách několik HP (horse power). Takže to, co se na endurku zdá (a bylo tak i prezentované), že je vrstevnice, je na kole potláčání, kdy řidítka mám v úrovni hlavy a výš. Třeba mám ale jen špatnou techniku potláčání 🙂 Ale aby byl jasný můj postoj! Já nekritizuji, já CHVÁLÍM. To je prostě bajk, není to tak každé úterý a navíc to bylo jetelnější nejvíce z posledních let. Kolik přesně z toho byla skutečná jízda v sedle, ví jen Ti, co byli 🙂
O.
P.s. V závěru jsem se stavili i nezmarského filantropa Rosmíka, který nás Kozlem napojil a slíbil, že se někdy připojí. Takže já to beru jako slib a čekám, Rosmíku!
P.s. Počet pádů asi opět jako každoročně bude topem ze všech vyjížděk. Klasika 🙂
NO: V rámci okénka vědomostí nelze nezmínit, že v průběhu debaty nad typem Nezmarské oranžové se objevila spekulace Vency Drboutů, že se jedná o REAL 240, což se nám (všichni do jednoho zasvěceni do způsobu mezinárodní klasifikace barev…) moc nezdálo (Real hraje přece v bílém?), ale dnes po zásahu z míst předsednických je jasné, že se jedná o Pnatone Orange 021c. Takže až se Vás někdo bude ptát – v hospodě Ciml, nebo v kravíně Vata, jaká je to barva na našich dresech, že je tak hezká, víme odpověď!
AUTOR REPORTU JE MAJKL
Trasa: 44 km, Start, pešinkou kolem golfového odpaliště, zahradní kolonie, lesem směr Vlčí jáma, Třebín, lesem nad Dubné, vysílač a trailík k rybníku zvaném Dlouhý u Čakovce, napojení na žlutou turistickou, Vráž, rozcestí u Holubovské bašty, Holubovská Bašta, silniční spojka do Jankova, U Beneda a vzhůru K obrázku, po červené hřebenovce k Bohouškovické myslivně, Haberský vrch, trailové dovádění (jak pro koho), sáňkařská, další traily, modrá do Lipí (kolem hřbitova), panelka a tašky, přes Švábův Hrádek zpět do ČB.
Výškové metry: 738 m
Účast: Venca, Bivoj, Majkl, Pavel Tikal, Petr Šikl, Hony, Eri, Vítek S, Vítek K., Ondra, Víčko, Duby, Zdenál, Kocour, Láďa, Tonda, Kory, Přéma, Míra Doležal, Venca Drbout, Stanley
Pád: Stanley 2x, Pavel Tikal prý kontakt se srnkou
Defekt: Nikdo (není čas začít soutěžit?)
Trackmaker: Majkl
Komentář: Stále začátek sezóny, kdy nohy ještě naplno neví, jak šlapat po zimním zahálení. Filozofie vyjížďky proto tomu odpovídala, od každého kousek. Trochu švihu po širších cestách či pešinách, sjezdy, úzké pešinky mezi stromy a trochu potu na zádech při stoupání na (ne)oblíbený hřeben Kluka. Opětovně jsem si připomněl, že trackmaker se musí snažit více než obyčejný účastník zájezdu. Tentokrát, díky snažší první části, vydržel náš peleton pohromadě až pod kopec, pak se ukázalo, kdo má nohy a kdo ne. Někdo si dokázal ještě i při stoupání povídat….já to nebyl, všem jsem se z dáli díval na jejich svěží nohy. Nepomohlo ani heslo, když nemůžeš, přidej víc. Bivoj ve snaze, abychom mu neujeli, nebo neodběhli, se tentokrát kousnul, a vše poctivě vyjel, lepšíš se chlapče! Přema a Kory si v průběhu vyjížďky prohazovali zapůjčená testovací celopéra, vždy na povel: “Vem si ten svůj sráč…” Koupě bude ještě zajímavá, co chlapci? Dojezd do Budějci již proběhl v poklidu, Zdenda nás napojil a nakrmil.
NO: Kde vůle neschází, cesta se nachází, to si myslím obecně platí pro naše opakovaná úterní snažení na bike, je nutné připomínat, že je to nejen sportovní záležitost.
Trasa: 35 km, Velkas, podél Malše, Novohodějovický rybník, Doubravický práh, kaňon Hlubočice/důl Zlatý jelen, k Nedabyli, Vidovský potok, nad úpravnu vody, lom Špandava, Heřmaň, Borovnický potok, Doudleby, Doudlebský vodopád, Borovnický potok, trailík k rechlím, pod Heřmaň, úpravna vody, Vidov, a podél Malše domů
Výškové metry: 709 m
Účast: Ondra, Venca, Pavel Tíkal, Aleš, Vítek, Majkl, Petr Pokorný, Přema, Petr Šikl, Vláďa, Bivoj, Hony, Zdenál, Éros, Míra Doležel, Tonda, Kory, Ondra Míka, Sochy, Venca Drbout, Víčko
Pád: Zdenál – sjezd k Vidovskýmu potoku chtěl jet jako Pája (tzn. v mých stopách), ale ještě tam není 🙂 Peťa Š. ho uklidňoval, ať to pořád zkouší a zkouší, že se sice výsledek dostavit nemusí, ale pocit bude dobrý. Ondra M. sám byl jako zařezanej, ale když jsem dotazoval důvody špinavého ramínka, šel s pravdou ven.
Defekt: Nikdo
Trackmaker: Ondra – zahajující trojnásobnou pauzu 🙂
Komentář: Minule byla vyjížďka samá rovina, šotolina, asfalt a nenejvejš podmáčená blata 🙂 a tak jsem cítil že to chce přesně pravý opak. Prcačky a stojky. A jak chtěl, tak provedl. Pravda, párkrát jsem sekl vedle! 1) při pokusu o nalezení nové cesty (bez předchozí přípravy) – omluvám se, trackmaker má najíždět sám a ne hledat až s mužstvem 2) při orientaci v terénu, která však byla výrazně ztížena abnormálním množstvím spadaného listí. Odhadem je ho tak dvakrát více než obvykle a z jara, jak nejsou vychozený cestičky, vše vypadá jak jednolitý les a paměť párkrát selhala. Naši mudrlantskou debatu se Zdenálem nad příčinou zvýšeného množství listí na zemi utnul s očima v sloup Peťa Š. : Hodně listí po zimě na zemi znamená, že bude válka! 🙂 Jinak to vlastně bylo celé jak to mám rád, motací a drobínek loudací. Jak moc bude prorocké Eriho proceděné: “Vynikající strategie ke snížení počtu zájemců o vyjížďku” se ukáže časem. Takže v příštích týdnech se zase já těším na to, co se líbí ostatním (trackmakerům).
O.
P.s. Dojemné bylo včera Bivojovo stýskání: “Dnes mi Majk na kole neujel, ale uběh! Když došlo na tlačení, roztočil nohy a už jsem ho neviděl. A to celou zimu běhám…” Majk: “Leta tréningu v potláčání bajku, hochu!” No prostě všechno (nechce se mi napsat zlé) je k něčemu dobré.
NO: Dost často zaznívá na našich vyjížďkách termín “front flip no hand” 🙂 Tak tento trik v provedení nedotočeného salta předvedl na letošním Milan-San Remo Mark Cavendish. Tak pro ty, co si Nezmarskou abecedu chtějí/potřebují zopáknout připojuji názornou videoukázku (0:41 zvětšeno)
Trasa: 46 km, stezka do Bavorovic, trailík po modré k hlavce, kolem Muňáku, vyhlídkové místo na Hlubokou, pole, louky, asfalt do Zlivy, trailík na Králičím ostrově, kolem tratě na Kubatu, menhir “Stětí”, menhir “Zakutálená hlava”, přes blata do Pašic, Češňovice, Bezdrev, Černíš, trailík na tankáči a domů.
Výškové metry: 189 m
Účast: Ondra, Venca, Pavel Tíkal, Aleš, Vítek, Majkl, Kocour, Petr Pokorný, Přema, Petr Šikl, Vláďa, Bivoj, Hony, Větrák, Zdenál, Éros, Míra Doležel, Míra Dvořák, Tonda, Kory, Duby, Ondra Míka
Pád: Nikdo
Defekt: Nikdo
Trackmaker: Ondra
Komentář: Letos jsem se pokusil náš poklad a drahokam drahokamů ukázat alespoň v jiném světle, když už ne z jiného úhlu a kde to šlo, pral jsem tam drncavou rovinu jak jen to šlo, ať si hoši užijou 🙂 Názory ve skupině se už zdá dali do rovnováhy – všichni ví, že to je letos blatská premiéra i derniéra a tak panuje všeobecná spokojenost jen s jedním šiklomrmlalem, který (jak sám v hospodě přiznal) mrmlá jen pro kolorit. Zda se jeho ujištění vztahovalo i na má stále celou vyjížďku jedoucí ústa (“takový to byl v zimě klid!”) neupřesnil. Asi jo 🙂
O.
P.s. Letos jsem se na první jarní moc těšil, počasí nepočasí, a liboval si v hospodě hned co jsme dosedli, že to budu poslouchat týden co týden. Tentokrát byl pro mě největší pokladnicí Zdeněček. Už vím, kolik gramů má krajíček chleba, že dva krajíčky jsou tolik kalorií jako jedno pivo, že neexistuje u Nezmara jídlo u kterého by neznal počet kilokalorií, že pivo vlastně není tolik kaoricky nebezpečné jako to, že ti “roztáhne žaludek, udělá hlad a ty pak tam pošleš jídlo co bys jindy neposlal” a že vůbec energeticky nejhorší jsou oříšky (Vítek: dáme wasabi oříšky? Oříšky jsou něco jako zelenina 🙂 “Kalorická policie” objednávaje arašídy: Jó zelenina, oříšky jsou tuk). Pak se ještě vytasil Ondra M. s aplikací, která po vyfocení jídla poví, kolik má to jídlo kalorií, ale to už jsme na sebe jen s Alešem mrkli (oba šmitec a klobásu v břiše) a objednali každej další pytlík tuku.
NO (Nezmarské okénko): Celkem mě baví psát něco, co nutně nemusí souviset s kolem, tak letos to bude taková volná disciplína. Freestyle, ne voe! Tu verš, tu citát, tu zajímavost. Na heslo “chemický vzorec tuk” vyplivne google tohle. Fakt nevím co to znamená, ale energie z toho musí být děsně 🙂
V průběhu zimy se mě hodně lidí s ironií v hlase ptalo, zda už jsem letos vytáhl nordicy a já v této sezóně plné bruslařské beznaděje musel přiznat že… jo. Na stadiónu v Telči 🙂 Příroda je však mocná čarodějka a svůj ledový dech nechala až na přelom února března. Předpověď hlásala týdenní holomrazy a já vše sledoval netrpělivě jak prvnička. Už po dvou dnech jsem v neděli objížděl Vrbenské rybníky a nakonec s Honym, Vítekm a Peťou vzal děti na Bagr, kde bylo max. 5 cm ledu, ale zase jen po kolena vody a my si, krom bruslení s dětmi, mohli názorně ukázat, jak se dá bruslit na ledě, který skutečně dost praská a holí Gandalfa bílého ho prorazíš na jeden pokus. V úterý jsem cestou z práce otestoval led a už to bylo ono. Lidi se ještě báli a tak jsem byl na úseku Jiráskův most – Slavie první a sám, ale odměnou mi bylo panenské zrcadélko a nechápavé pohledy ze břehu (Hůl Gandalfa bílého věděla však více, než nechápavé pohledy). Středeční poprašek mi sice notně zkazil náladu, ale ukázalo se, že celý týden bude dost foukat a zároveň dost mrznout a tak sníh na ledě byl dost odfoukaný a kde ne, bruslení moc nevadil. Ve středu jsem jen procvičil skluz s dětma na soutoku, ve čtvrtek v rámci oběda sklouznul v úseku Purkarec – AMU Poněšice a v pátek si vzal dovolenou!
Pátek: na dopolední romantiku jsme vyrazili jen ve dvou a Lužnice – Nová řeka byla taková pohůdečka. Zasněžená líná řeka, 14 km v pustém kraji bez živáčka a má premiéra na Lužnici. Skončila však dříve než jsem plánoval, za jezem v Hamru byla tekoucí voda co oko dohlédne a tak jsme až na Nežárku, jak jsem původně plánoval, nedobruslili. Výlet byl nádherný, ale nohy mě stále nevybitostí svrběly a tak jsem zavolal Erimu a v 15.10 jsme už frčeli směr Hluboká. Led byl čupr a bylo jen potřeba stanovit priority: Já: „Chceš si povídat a kochat se nebo na to lehnem?“ Eri: „Lehnem“. 🙂 Za hoďku a půl jsme probruslili celé Hněvkovice – tj. úsek od místa kde se ze silnice podél řeky odbočuje na Dobřejice až po hráz (a zpět). A k vidění bylo vše – tekoucí voda, zrcadlo, skály i lodě, čekajíc na “své” období. 28 km a já byl s finálním účtem 42 km v pět doma maximálně spokojen.
Sobota: V sobotu rodinný program půjčil mé a Eriho nordicky hochům, co vzali děti a vyrazili si do Purkarce užívat. Provianťák Banán přivezl lavice, gril a tak už se jen grilovalo, popíjelo, hrál se hokej a v mezidobí si jednotliví tatínci odskočili mrknout na skalní útvary kolem AMU. Den se prý přenáramně povedl.
Neděle: Neděle byla už zase vyhrazena výkonu a byl naplánován Orlík. Ráno jsem vstal, kouknul na zprávy a zjistil, že v sobotu bruslení neskončilo na Orlíku zrovna šťastně, ale o svůj poznatek z úmrtí v místech, kam míříme, jsem se doma raději nepoděloval. Ondra s Honzou mojí taktiku drželi též, jenže nakonec se to doma stejně všichni dozvěděli ještě než jsme tam dojeli, neb to média troubila o sto šest. My však víme co je to pasivní i aktivní bezpečnost na bruslích. POZORNĚ koukám a vím co mám sledovat (co mám sledovat je na delší článek nad rámec reportu), testuji mocnost ledu holí, abych měl jistotu, zda je led bezpečný a i kdybych vše porušil (z nedbalosti a lehkomyslnosti), jsem připravený se sám z vody dostat, neb mám na krku vyprošťovací bodce, které umím použít. Navíc nebruslím sám a mám sebou i házečku, kdyby jo kor náhodou… Teplé náhradní oblečení už mám sebou jen pro případný následný komfort (i kluci oba měli v igeliťáčcích zabalené teplé svršky, čímž mě dost příjemně překvapili). Bez zanedbané bezpečnosti vstupujeme ze Zvíkovského mostu přes Otavu na led a jdem na to. Orlík je prostě TOP. Nabruslit se dá spoustu kilometrů, bariérových zlomů je výrazně méně než na Lipně, oproti Lipnu je lidí zanedbatelně a téměř všude je skalnatý romantický kaňon. První foto zastávka byl Zvíkovský hrad z Otavské strany, následně jsme utvořili vláček v čele s Honzou a začali trénovat jízdu v háku na bruslích. Na kole to na klíšťáka umím o poznání lépe, ale postupem času se i můj počáteční total mimotakt s Honzovým skluzem začal lepšit. Kolem umíracího místa kde stále probíhaly hledací práce těla jsme jeli bezpečnou zónou, druhá zastávka na focení u Žďákovkého mostu a hnedle jsme byli u zámku Orlík, který jsme si s Ondrou dali na fotoromantiku (za Honzovo skřípání zubů). Mezi zámkem Orlík a Pukňovem bylo total zrcadlo, opět se fotíme a já přicházím s nápadem zkusit rychlou jízdu. Rozjíždíme vlak na 34 km/hod a po pár stech metrech zjišťujeme, že toto není pro nikoho trvale udržitelná rychlost 😉 a vracíme se do módu 20 km/hod, při které lze i stručně komunikovat… Po návratu na soutok míříme do vltavské části přehrady a vzhledem k super času a ujeté vzdálenosti více fotíme. Tu ledopád, tu přimrzlá myška, tam přimrzlý netopýr. Nádherný úsek s nádherným ledem šperkujeme foto sérií na stromech, co rostly na břehu ještě když přehrada nestála a za normálního stavu řeky jsou pod vodou. Cestu zastavuje nepřekonatelná bariérová prasklina pod železničním mostem u Červené, Honza odmítá „kurvit boty“ na kamenech a tak jí neoblézáme po břehu a k mé nelibosti se vracíme. Hochy aspoň přemluvím dobruslit v Otavské části na konec vzdutí Lomnice, což se ukazuje jako dobrá volba a najednou je zapomenuto přehradní bruslení a my se po příbřežních náledích a občas skrz ledopeřeje prodíráme až k zurčící vodě, kde už to dál opravdu nejde. Opět skvělá ukázka jak moc hůl Gandalfa bílého pomůže při hledání bezpečné cesty. Na závěr si ještě oráchám nohy při výstupu na břeh 🙁 , neb led u břehu praskl a přelitá voda mě vytrestala – kluci se mi smějou a vylézají jinudy. Pěkný počin – 63 nabruslených kilometrů nás naplňuje spokojeností a vyrážíme dom.
Honza konečně uznal, že si přestane nordicky půjčovat a tak už máme/budeme mít v klubu 4 páry. Doufám, že nezůstane jen u nich, na kanadách dá tohle jen Eri v nejlepší formě 🙂 A ano, pořádně expedičně se dá bruslit tak jednou za rok, ale kolik těch roků ještě před sebou máme!!!
O.
Účast (alespoň na část): Petr Pokorný, Přema, Eda, Ondra, Petr Šikl, Honza Ludvík, Eri, Majkl, Hony Mari, Aleš, Ondra Míka, Víťa Kořínek, Vítek Sirotek, Kocour, Pavel Tíkal, Samouš, Kory, Anče
1. etapa: Já, Přemek a Petr P. – backcountry parta 43 km, chrti víc, pohodáři míň (a ve tři na Modravě začali lejt…)
Už před startem se začal šířit obvyklý virus – zvládnu to?, nemám moc najeto, nejsou až příliš divné sněhové podmínky? atp. – a tak bylo blíže k tomu, aby marketingové oddělení výrobců lyží zaznamenalo úspěch. Skintecy někteří nakoupili a někteří popůjčovali. Prý to nemá chybu. No nevím. Sám jsem sice s mazacíma lyžema v pátek TĚŽCE provařil, ale byl jsem předem jaksi srovnán s tím, že se to může stát. Skintecový premiant Vítek S. však na zázrak co na “žádném sněhu nemůže být provar” (ale nakonec do kopce těžce podkluzuje, dolů nejede ani trochu a nakonec i bakule nalepí) psychicky připraven nebyl a kdyby to nebylo půjčené snad by i o své statné stehno vzteky zlomil 🙂 Výlet samotný se nesl v duchu reklamního sloganu Krušovic: “Pivo jako tenkrát” Ano, ano “Stopa jako tenkrát” – v alespoň trochu čerstvě upravené stopě jsem jel ten den asi 7 km… Pak už to bylo jako tenkrát – stopa se projede jednou, dvakrát za zimu a lidi už to šlapáním doudržujou 🙂 Mým highlightem byl jednoznačně backcountry výstup na Oblík – takhle krásnej výhled po Šumavě jsem už dlouho neviděl. Hnedle jsme začali s Peťou spekulovat jak si střihnout freeride na běžkách dolů mezi stromy, což Přemek komentoval slovy: Vidím, že nadešel čas se rozdělit… 🙂 Navíc následně objevil naprasklou jednu lyži a tak jsme to do lesa dolekopcom pustili na brave heart s Peťou sami. No na sjezdkách bychom řezali oblouky na krustičce asi lépe 😉 Zážitek svého typu.
2. etapa: Já, Honza, Samouš 50 km, Eri MNOHO, ostatní méně a Kory podle toho, po kolikáté to počítal (rozuměj: 45, 55, přes šedesát…)
Ráno na Modravě byla super stopa, což bylo po pátku skoro až zjevení a tak se Honzovi podařilo mě během úvodních kilometrů přesvědčit, že pojedem na Březník, což vážně není cestou, ale když mi na oplátku slíbil, že natočíme páďo, svou premiéru Březníku v rámci Přechodu jsem si odbyl. Samouš (ten který pochybuje, zda to jde i bez tréningu) řekl, že bude našim souputníkem a tak už jsme se ten den téměř 😉 nerozdělili. Stopa byla čupr až do Strážnýho (kde se k nám připojili Pavel, Peťa Š. a létající Vítek), a tak nebylo ani mnoho mrmlání, když jsme se dohodli 😉 že “oběd” bude až na Novém údolí. Za Strážným to však Samoušovi přestalo chutnat (až tak že byl ztracen kontakt na oči), tak jsme vždy čekali na rozcestí, aby se neztratil a když už se ztratit nešlo, bylo jasné, že čekat budem v hospodě. Samouš ale nějak dlouho nešel a Peťa se začal strachovat. Nenechal se ukolébat naším tvrzením, že lze jít jen rovnou jedinou cestou podél hranic a zavěštil: “Samouš je schopnej sundat vprostřed lesa lyže, přebrodit Vltavu a zamířit do Německa!”, ale Samouš se proroctví vzepřel. Posledních pěl kilců do Stožce šel asi hodinu a osamělý a po příchodu zamířil bezvládně do peřin chrnět. Tréning, je holt tréning! Jo a highlight soboty byl výhled na Alpy z Černé hory – na který mě však musel upozornit Hony, neb já si nevšim 🙂
3. etapa: My všichni asi 22 km, jen Peťa P. + 3,5 kiláku do kopce na Plešné jezero a 3,5 km stejnou cestou dolu… Nebyla tam přece stopa, krásná motivace!
“Jako tenkrát” to bylo v neděli jen půl etapy – té lépe upravené. 15 čísel nového sněhu ve “stopě” vytvořilo nutnost zformovat šestici nejsilnějších borců, kteří točili špic při prošlapávání a špačkovali. Za Hučinou “stopa” přešla v mód: tady rolba letos nebyla a tak jsme prošlapávali tam, kde kdysi šel běžkař a špačkovali. Před Říjišťem přišel vrcholný mód – rolba ani běžkař tu letos nebyli, zato traktor před nasněžením, když likvidoval polom po říjnové kalamitě, a tak už to bylo klasické backcountry pro všechny. Došlo tedy i na ty, kteří se v pátek ubránili 🙂 Highlight? No takhle by vlastně měl vypadat přechod, aby byl věren svému názvu. Mě to tedy v rámci přechodu nevadilo ani za mák, naopak jsem to ocenil! Příště ale zase už raději do stopy!
O.
Letošní report vezmu jen z té chválící stránky! Na našich dokolných se mi líbí, že stále více posouváme dokonalost akce ve všech směrech. Do konce i ženám se na dokolné začíná líbit… Neboť:
1) Jídlo bývá vymazlené, převelice pestré a je ho vždy HODNĚ.
2) Pití bývá kvalitní, několika žánrové a je ho vždy HODNĚ. A když náhodou dojde pivo v půl desáté, hnedle se najde někdo schopný, kdo nedostatečný odhad napraví. Špatný odhad množství piva vyhmátl rutinérsky Ondra M.: “To je tím, že jsme konečně koupili pivo co lidem chutná!” A pravdu měl, Plzeň VŽDY zbyla a Platánek se vypařil – pro příště doufám ani nebudu muset citovat přísloví “chytrému napověz…” 🙂
3) Program je zábavný a kvalitně připraven. Výbor tentokrát dobře věděl, že schůzi spolku postačí odbýt slidem o objemu peněz na účtu 🙂 a mohli jsme se tak soustředit na všeobsahující statistiky, které spolu s vyhlašováním Nezmarských vítězů činí tuto akci tolik výjimečnou. Letos jsme ještě my s Ondrou zařadili na program oslavu čtyřicítek, kterou nám kluci zpestřili čupr dortem a dárky (které jsme neočekávali!). Dík.
4) Vyhlašování vítězů pak není zdrženlivé, neb si UMÍME poděkovat a poplácat uznale ty lepší a vytrvalejší. Radost vítězů je umocněna upřímným provoláváním: Sláva a Hurá a když je váha výsledku znásobena i hmotnou cenou, slzy se derou do očí. A vono hoši – dresy, putovní pilník, věnec vítězů, skokan roku – to není jen tak, to se samo neudělá. To vše NĚKDO s láskou vymyslí, zařídí, udělá, koupí či vyrobí.
Tak si každý soukromě ještě jednou poplesejte nad statistikami, které jsou připojeny zde:
Kolo_2017 Ke každé etapě je na těchto stránkách k nalezení i slovní popis a není od věci si při čtení reportů opět nad rokem prošlým porozjímat! 😉
historické statistiky Kolo vyhodnocení 2001-2017
soutěž při poslední vyjížďce : https://youtu.be/h39-QbOySm0
Tento grafíček ukazuje průměrnou rychlost vyjížděk a průměrnou rychlost stoupání – výškové metry za jednotku času. A také proložený trend(červená čára). Jak je vidět, v sezoně se průběžně zlepšujeme v obou disciplínách! A jsem zvědav v jaké kondici se zase sejdeme pod Kubatou 😉
Ke statistikám jen ještě dvě věci:
1) jsem zvědav, zda-li v budoucnu vyhraje někdo kdo nemá 100% účasti 🙂
2) Co se historické účasti týče, již 9 Nezmarů (a všichni aktivní) mají přes dvě stě vyjížděk – to už je pěkná část života stráveného v komunitě!
Tak klucka, 27.3. 2018 Vás čekám na letu vzhůru k nebeským výšinám a závěrem volám: Bivoj&Venouš Hip hip HURÁ! SLÁVA! SLÁVA! SLÁVA!
O.
P.s. Nedá mi to nevypíchnout ty, kteří kolem jídla, pití a cen skákali nejvíce. A ano, je to náš Výbor (máme na volbu dobrej odhad) HONY, PEŤA P. a PEŤA Ś. nad kterými otcovsky dohlížel, prostor zařídil a po nás všech se svou chotí uklízel: MAČIČKA
NOC: S letošním okénkem citátů a přísloví se nechci loučit pateticky (ale že bych měl nabito!)
„Adamové deti sú divné smetí.” Slovenské přísloví
🙂
Trasa: 32 km, pravý břeh Vltavy, k Suchomelu, Trägrák, čistička, Hrdějovice, lesem na Těšín, okolo Rosmíka, Babou dolů, modrá do Hosína, na vrchol Račice, zelená k Barborce, zadem k pumptracku, maturita, zámecký park, Švejk a po stezce ke Zdendovi.
Výškové metry: 316 m
Účast: Bivoj, Venca, Majkl, Pavel Tikal, Přema, Ondra, Vítek, Aleš, Kocour, Honza Mareš, Petr Pokorný, Eri, Petr Šikl, Zdeny, Koubič, Víko, Sochy, Míra Doležel, Filip Toul, Větrák, Honza Mikolášek
Pád: Eri (šipka do křoví byla excelentní, škoda, že jsem nestihl natočit vč. zvukové stopy. Takhle přesně to zaduní, když střelíš prase a ono zakopne a převalí se, ale je dobrej, že šampíčko přežilo. PP)
Defekt: Bivoj, Venca – defekt je VŽDY jezdecká chyba 🙂
Trackmaker: Hony
Komentář: Poslední vyjížďka se nesla ve znamení rozřešení pilníkovské záhady. Bivoj? Venca? Musíme si ozkoušet, jak obstojí ve zkouškách z nejpřiléhavějších! Bez jejich vědomí se tedy připravilo pár disciplín a celé družstvo sledovalo jejich umění. Jenže! Na pumptracku mentor disciplíny Vítek až zbytečně moc dlouho pumpoval svým tělem bez šlápnutí a objížděl pumptrack furt dokola – a naši adepti, s váhou pracují výrazně hůře než Vítek, neobjeli bez šlápnutí ani jedno kolo, přičemž Václav netrefil ani cestu 🙂 (jednu ztratil, druhou rozbil…) Na druhé disciplíně (výjezd na bajkerskou maturitu pod hlubockým zámkem) se splnilo nejen mé očekávání, oba i bez alespoň naděje na úspěšný atak skončili v plus mínus stejném místě. V poslední disciplíně: rychlosti lepení píchlé duše (chudák Aleš se šídlem se nechal nějakým škodolibci NAVÉST a pak už jen s černým svědomím koukal do země) padl důkaz (toho že oni jsou ti praví) nejpádnější. Jeden (Bivoj) začal lemtat pivo se slovy: “Peťo někdo ti píchnul to kolo co jsi mi půjčil za moje nefukční” a Venouš si šel místo lepení dovnitř do hospody zatelefonovat (bůhví proč, asi postěžovat na osud, muhehe). Tak jsme si za žvýkání klobás a popíjení šampíčka (moc hezké rozloučení s tvým kralováním, Eri!) řekli, že pravého krále máme skutečně z dobrého chovu a pilníkem se stali oba šikulové. Koneckonců je to přeci jen pořád statistická disciplína 😉 Takže hoši, příští rok nám nedělejte žádnou ostudu, jste pevní jako skály a Vaši stoprocentní vytrvalost nezmarská srdce od bahna oceňují tím nejvyšším stupněm!
O.
P.s. Příběh výše v lehce pohádkovém hávu převyprávěný (vyprávějí se přeci jen hezké pohádky, ne?) v nás nechal tak hluboké stopy, že se u Nezmara začalo řádit. Ani obložené mísy od chlapců z nejpilnějších (dík!) žaludek neochránil a smršti piv, šampíček a slivovicí nejednoho Nezmara polili (nejen při pití z podstavce Svatého grálu – podstavec pilníkovské ceny zřetelně netěsnil), vysvlékli, rozhulákali, poslali na chodník, paměť vymazali, i druhou bundu na sebe navěsili (tzn. někdo musel bez bundy), ba i zub vyrazili a nožku pochroumali. Joj.
Požádal jsem Bivoje aby závěrečnou vyjížďku vykreslil z jeho pohledu, tak tady to je:
Závěrečná,
nadešlo poslední výjezdní úterý sezóny 2017, která byla více než vydařená, slunečná a vůbec super, byť na hodnocení a bilancování bude ještě dostatek času a prostory v nastávajícím čase, aby vše vyvrcholilo na Dokolné.
Nicméně stále zůstávala jedna palčivá otázka nezodpovězena, jeden problém nevyřešen. Téma, které poslední měsíc bylo součástí každé hospodské nezmarské debaty, a to, kdo bude zatrsakr Pilníkem. Letos to totiž vypadalo, že polovina Nezmarů nemá na starosti nic jiného, než obrážet úterní vyjížďky. V jedné diskuzi to vyjádřil celkem přesně Aleš, když pravil, že tito blázni dávno obětovali rodinu a teď tomu podřizují práci a zdraví. Nakonec zdraví neobětoval Ondra L., což sice snížilo konkurenci, nicméně problém nevyřešilo, neboť v poslední úterek před startem stále zůstávali dva adepti, a to Venca a Bivoj.
Ostatní Nezmaři neměli ani kousek soucitu a jejich opakované tvrzení, že Pilník může být jen jeden a ostatně vždy tomu tak bylo, nedávalo dvěma namotivovaným pilnickým adeptům chvíli klidu. Z tohoto důvodu nebylo možné nastoupit na závěrečnou vyjížďku v náladě rovnajícímu se držiteli žlutého dresu na Tour de France, který se jen těší na veselé pochlastávání šampaňského a dovednostní disciplínu v podobě sprintu na Champs-Élysées v Paříží přenechává jiným.
Ostatně napětí do souboje vnesl Bivoj ještě tím, že se v požadovaný čas na start nedostavil, nicméně Venca projevil fair play jednání, když čekal, zatímco Hony povzbuzoval Bivoje na jeho časovce na start do vysílačky, resp. telefonu.
Cestou přes Hrdějovice kolem Ortů napětí a nervozitu mezi adepty udržovaly spolehlivě hlášky Nezmarů v podobě, nebudou to lehké úkoly, do teď to Alešák připravoval a korunu tomu nasadil Ondra L. prohlášením: chlapci, bude to ještě větší pítchovina, než si dovedete představit. Takto jsme víceméně všichni došlapali v družném rozhovoru do Hosína, na jehož kostel právě dopadaly zapadající paprsky slunce. Zde jsme se opět zformovali, vyslechli něco o historii kostela a vydali se na výhled z vršíčku nad Hosínem na Hlubokou. Malebnou atmosféru dokresloval i rozhovor dvou pilných adeptů na téma pracovní a rodinné poměry, kdy Venca Bivojovi doporučoval pohlaví dalších dětí. Při sjezdu na Hlubokou Venca suše odtušil, bude pumptrack, uvidíš. A pumptrack skutečně byl. Snad nervozita či rozpaky nad dlouho tušenou soutěží u Venci a Bivoje způsobily, že si většina mužstva pomyslela, že větší balvany mezi svými řadami nemají. Následný příjezd pod Hlubokou nemohl znamenat nic jiného, než další dovednostní souboj v podobě očekávaného výjezd Maturity. Zde nemohlo být pochyb o Vencově kvalitním dieselu a byť Bivoj v závěru bojoval, vyjet to na mokru prostě nešlo.
Rozbor stávajících výsledků dostalo oba na konec pelotonu, čehož při výjezdu nahoru na hlubockou vodárnu lstivě využili a pod záminkou “dost bylo soutěžení a u Nezmara je pohoštění” pláchli na cyklostezku a nebýt Honyho důrazného telefonátu, snad by k Nezmarovi i dojeli. Takto se poslušně vrátili, za což jim za odměnu Aleš oběma píchl zadní kolo s úkolem, že kdo dříve vymění duši a vyexuje pivo, což jsou nezbytné předpoklady dobrého Nezmara, je vítěz.
To už ale bylo na pilníky moc, odložili/odhodili kola a šli si vypít pivo dovnitř hospody. Vytáhnout je musel až Eri příslibem šampaňského a sýrů s klobáskami. Mančaft ocenil, že byly k dispozici nejen kelímky, ale i dvě lahve šampaňské, což předznamenalo dění příští, a hospodské pivo. Následující soumrak a chlad však překvapivě přiměl část mužstva vyrazit směr domovská hospoda, zatímco Pilníci smutně koukali na svá prázdná kola. Venca v záchvatu trudomyslnosti si dal další pivo a pravil, že dorazí raději taxálem, zatímco Bivoj se jal lepit duši, aby dokázal, že tuto technicky náročnou dovednost zvládá. Avšak odborně složenou komisi nepřesvědčil, a proto tato svými radami a pomocí jala se ukázat, jak se správně lepí zadní kolo. Pravda, účastnili se ti nejlepší, nejpovolanější z nejpovolanějších, rady to byly tak odborné, že se jimi odborníci vzájemně překvapovali, nicméně přestože po panáčkovi na zahřátí byla elegantně nasazeno kolo, Bivojovo zadní kolo nyní stojící v jeho předsíni je beznadějně prázdné a je u něj možné vidět Bivoje kroutícího hlavou řka, kde udělali soudruzi chybu?
Pro tu chvíli však oprava umožnila vyrazit vstříc dalším dobrodružstvím k Nezmarovi. Tedy až na Vencu, který vytrvale tvrdil, že jede taxíkem. Po příjezdu mělo již všechno rychlý spád, pivo, panáky, šampaňské z podstavce, vyvolávání Pilníků, chválení se, objímání se (to již všechno za Vencovi přítomnosti), šampaňské se slivovicí z podstavce Pilníka a vůbec veskrze dobrá zábava, z které si lze vybavit jen pár výjevů a i o těch se v lepší společnosti nemluví. Tedy báječná Závěrečná!
Bivoj
NOC: Závěrečné okénko citátů věnuji všem, kdo se podílí na Nezmaří věci!
“Správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné.” Antoine de Saint-Exupéry
videa:
