Author Archive
23 září, 2018 | 
Author: Trasa: 33 km, lávka do Pětidomí, Švajce, Třebotovice, lesem kde nikdo nikdy nezabloudil k Ledenicím, Pulmon, Zaliny, bývalý Ovčín, Hlincovka, Dubičné, Dobrá Voda a domů
Výškové metry: 450 m
Účast: Ondra, Bivoj, Petr Šikl, Jirka Z., Majkl, Přema, Venca, Míra Doležel, Pavel Tíkal, Kory, Petr Pokorný, Víťa Kořínek, Aleš, Kocour, Honza D., Ondra Míka
Pád: Ondra – pád na Švajcích, ne někde v rovinách kolem na Pulmonu!!! A při pokusu přejezdu lesního potůčku ještě jednou, no.
Defekt: Honza D. – upadl mu pedál. Velice neobvyklá závada – více mě překvapila kdysi jen Alešovo upadlá klika…
Trackmaker: Petr P.
Komentář: Kdo četl minulý report snad ani nemůže pochybovat o tom, že se muselo jet na Pulmon, neb NIKDO si nechce pohněvat voodoo mastera Peťu P. 🙂 A navíc si myslím, že to je velmi hezká záležitost, neb vždy se dostanem do bermudského trojúhelníku Zaliny – Třebotovice – Ledenice a tam se prostě jezdí nazdařbůh. Tentokrát jsme také příliš nevěděli kde jako přesně jsme, i když musím přiznat, že to nějak přestává ztrácet kouzlo. Při bloudění už alespoň já nacházel body, které mě zorientovaly 🙁 , neb už jsem tam zabloudil mockrát :-). A v úseku, který jsme jeli směrem do CB, místo směrem na Ledenice 🙂 jsem špatný kurz poznal sám od sebe a družstvo s Peťou bez koukání do mapy otočil. Ach jo. Pravý bloudění je takový, když vůbec nevíš, jestli jedeš k cíli, či od cíle a když vyjedeš z lesa nevíš, kde jseš! Takový místo musíme zase někdy najít a zažít. Myslím, že Z-T-L bermudský šervůd se už vyčerpal.
O.
P.s. To, že jsme jeli (snažili se jet – viz výše) přesně po trase minulého ročníku beru Peťo jen jako oběť učení se s novou Garmin hračkou! Příště zvolíš už zase original přístup a ne překlápění let minulých, viď? 😉
NO: Při vyjížďce bylo (letos naposled) přenádherně a dokonce i pivo v Družstevním domu jsme mohli dát na zahrádce (18.9.!!!). Report však píšu při dešti a 10°C a vím co nás čeká. Takže jednu náladovku:
Ó podzime,
tak dlouze tvé
housle lkají,
mou duši tou
hrou unylou
utýrají.
Trasa: 45 km, Velkas, Hodějice, Doubravice, Nová ves, červená na Lomec, údolí Želno, Komařice, bývalá zelena kolem Stropnice, cestou necestou ke smírčímu kameni, cestou necestou k Žižkovu dvorci, Trocnov, lesem pod Zborov, Hůrka, Hodějickej lesík a domů
Výškové metry: 658 m
Účast: Ondra, Vítek, Bivoj, Hony, Petr Šikl, Eri, Jirka Z., Majkl, Přema, Venca, Míra Doležel, Pavel Tíkal, Kory, Petr Pokorný, Zdenál, Víťa Kořínek, Petr Podhola, Venca Drbout
Pád: Ondra 2x, Víťa Kořínek, Petr Šikl
Defekt: Voodoo panenka byla od Peti Pokornýho celá jehlama rozpíchaná
Trackmaker: Ondra
GPS: https://connect.garmin.com/modern/activity/3006634995 nebo https://mapy.cz/s/32HUq
Komentář:
Před vyjížďkou probíhala nic neříkající Viber komunikace kam se pojede a tak jsem si připravil trasu s tím, že na ní rozhodně netrvám. Na start přijel i Peťa Pokorný s nabídkou Pulmonu a začala debatní přetahovaná kam se jako pojede. Ze zkušenosti víme, že hlasovat nemá cenu 😉 neb výsledek hlasování je vždy okázale ignorován a tak mě napadlo, že by mohl gordický uzel rozseknout oslavenec Víťa K., který měl v rámci čtyřicátin v režii následný dýchánek u Nezmara. Při otázce: “Kolem Stropnice nebo Pulmon?” hlesl „Stropnice“ a teprve až tehdy jsem viděl sevřené dásně Peti P. hledíc na Garmin s namačkanou mapičkou na Pulmon a cedíc: “Takže to dnes nevyzkoušíme…” No kdybych Peťo předem věděl, žes tomu obětoval takovou přípravu, ani bych Vítka nenechal rozhodovat!!! No, snad se Ti to nesmaže do příště 😉 Drobet zlověstně ještě Peťa prohodil, že Ti, kteří jsou vinni poznají moc voodoo, na což jsem já ani chudák oslavenec nedbali, neb vyřknutí slova Stropnice či natrasování zvoleného z nás v naších očích nedělalo ty, kteří by měli pykat. Při příjezdu nad Želno jsme objevili novou, dříve neexistující ohradu s býky, z nichž jeden z nich se k nám hned “vesele” hnal. Peťa hlesl: „Vidíte už to začíná…“ Tupé zvíře jsme odlákali na konec ohrady a přejeli na druhý na kole s tím, že máme vyhráno. Jenže. Elektrický ohradník bez rány elektrikou překonali všichni až na …Víťu. Netradiční záchvěvy těla způsobily též asi zmenšenou pozornost (věnoval se prožitkům z elektrických impulsů) a hned vzápětí ho nic netušícího sundala větev v úrovni hlavy. Náraz to byl mocný (Knock Out!) až poškodil novou přilbici, kterou si ještě před pár okamžiky chválil… Já jsem se mu ale NEMĚL pochechtávat, jak voodoo super funguje, neb zabloudění ještě nebylo trestem mým, ale spíše pro mužstvo, avšak následné dva pády (pád ze srázu a polehávání na zádech) a s vervou kolenem nakopnutý představec byly mé části údělu voodoo. A místo slov pochopení a povzbuzení od mužstva jsem čelil nadávkám zapříčiněnými stále doznívající nechutí z mého zabloudění. Poté se konečně i v Peťovi probudilo něco z člověka, kamaráda, a slíbil mi, že už špendlíkem panenku bodat nebude.
O.
P.s. Oslava se nesla ve znamení tataráku a řízků, které Vítek v rámci biblického “Ty do mě kamenem, já do tebe chlebem.” nabídl i Peťovi P. Vítku – sice už jsi sklouzl do kategorie “do 50 let”, ale kabrňák jsi o to větší! Vše nejlepší přejí Nezmaři!!!
NO: V údolí Želno jsem u kaple a studánky Sv. Bartoloměje dostal otázky skrz tohoto světce a tak se v při rozšiřování obzorů zaměřím tímto směrem. Stáhl jsem (byť poněkud nekvalitní) foto oné kaple a dodávám, že Sv. Bartoloměj, byl jedním z 12 apoštolů (zažil Krista na živo, hoši!!!), který si dle legendy při velmi úspěšném obracení na víru v Arménii proti sobě popudil zaryté pohany, kteří ho zajali, mučili a následně odsoudili k tzv. perskému trestu smrti. Byl za živa stažen z kůže a poté ukřižován hlavou dolů. Hmmm… Nejčastějšími atributy jsou pak koželužský nůž v ruce jedné a vlastní stažená kůže v ruce druhé. Viz též foto kaple ze včerejška. Křesťanské sado doplním ještě tím, že Sv. Bartoloměj je patronem (a to byste neuhodli) koželuhů, řezníků, ševců, knihvazačů a dalších už ne tak předpokládatelných řemesel. Jo a často je vzýván při léčení kožních chorob. Ou jé 🙂
Trasa: 34 km, Meťák, po Včelnou, po trase budoucí dálnice, Plav, statek Vurm, letiště 😉 Straňany, k Malši, po modrý do Doudleb, Doudlebský vodopád, přes Borovnický potok do Heřmaně, úpravna vody, Vidov, Roudné a po pravém břehu Malše domů
Výškové metry: 422 m
Účast: Ondra, Aleš, Vítek, Bivoj, Hony, Petr Šikl, Jirka Z., Majkl, Kocour, Přema, Venca, Víčko, Míra Doležel, Pavel Tíkal, Kory, Petr Pokorný, Tonda, Koubič, Honza D., Zdenál
Pád: Mistr Šikl
Defekt: Aleš – sice píchnul před vyjížďkou, ale trojnásobná výměna duše přesáhla do času vyjížďky. Skoro bych při té bezradnosti při výměně duší přemýšlel o přechodu na bezdušáky, což? 😉 Přema a Pavel T. namotal řetěz
Trackmaker: Ondra
Komentář: Po předchozích výjezdech na Kluky, Kleťě, Buglaty Bulový a kýho čerta ještě, bylo z mého úhlu pohledu nutné zařadit poněkud odlišnější bajk a tak jsem mužstvo ani se zohledněním deště nešetřil a jal jsem se toulat. Úsek budoucí dálnice mezi Roudným a Kameňákem krásně ukázal, že jakmile se odstraní les, člověku přijde, že v těch místech nikdy nebyl. Zajímavý zážitek však vystřídala smutná úvaha nad tím, co nás čeká, až bude stavba hotova 🙁 A ještě jedna věc mě potěšila – u statku Vurm jsem věděl (!) kudy jet, abychom se někde nezaprcali, ale stezičky od zvěře vedoucí do neznáma byly lákavé natolik, že jsem – ne že nemusel hochy přemlouvat- ale dal jen na jejich přímé přání to vyzkoušet, ačkoli bylo jasné, že skončíme v jedné z roklí bez možnosti jízdy. A taky že jo, ale nikdo s tím problém neměl 🙂 Posun k názoru, že ne vždy to musí být 100% cyklistika kvituji s oběma palci nahoru! Na objevování mnou přislíbeného Marešova vodopádu jsem již hochy zneužívat nechtěl – někdy sám projdu a posoudím vhodnost. Je však zřejmé, že by to muselo být extra nepřístupné, abychom tam, už jen vzhledem k názvu vodopádu, někdy nezašli (zubím se).
O.
P.s. Nedá mi to nezmínit (snad aspoň zamyšlení proběhne) jeden lenostní (?) nešvar (dejme mu třeba kódové označení V.S., muhehe). To, že se přestěhuji a najednou to nemám z Nezmara domů cca 120 metrů přeci neznamená, že budu (bezdůvodně) trollovat tradici hospody u Nezmara a to jak přímým přemlouváním (naštěstí hojně neúspěšným – neúspěšně zverbovaní pokus na příslušných místech nahlásili), tak bezdůvodnou účastí v jiné hospodě. Jsou tu tací (např. adamovští, dobrovodští), které argument dojezdu od Nezmara po té předlouhé rovině až na Děkanské pole dojmout nemůže, stejně tak někoho, kdo s železnou pravidelností míjel starohodějovické bydliště o 7 kopcovitých km zpět jen pro možnost piva s kamarády. Nebo že bychom se třeba i začali scházet na “výhodnějším” místě?
NO: Okénko věnuji na oltář kódového označení V.S.
„Ten, kdo ví a neví, že ví, spí. Probuďte ho.
Ten, kdo neví a ví, že neví, je prostý. Poučte ho.
Ten, kdo neví a neví, že neví, je hloupý. Vyhněte se mu.
Ten, kdo ví a ví, že ví, je moudrý. Následujte ho.
Trasa: 46 km, Švábák, kolem voběšence, Kaliště, modrá do Lipí, na hřeben Kluka, hřebenovka Kluka po červené až před Holašovice, pod Klukem k Bohouškovicům, táborová osada Račí potok, Chlumečský vrch, Bohouškovice, do sedla Kluka, zelená do Slavče, Lipí, tašky, Šindláky a přes Švábák domů
Výškové metry: 957 m
Účast: Ondra, Aleš, Vítek, Bivoj, Hony, Víťa Kořínek, Petr Šikl, Eri, Jirka Z., Majkl, Kocour, Přema, Tomáš Pour, Venca, Víčko, Míra Doležal, Ondra Míka,
Pád: Ondra – na Skalce se i velké koleso v malé rychlosti mezi kameny zaseklo… Sice to šlo uběhnout, jenže to by high-end carbon spadl mezi kamení, na což jsem při syndromu nové věci neměl a tak jsem si raději lehl pod kolo, aby padalo do měkkého. Ondra M. se mi vysmíval do materialistů, ale byl to instinkt ochrany čerstvě zrozeného!!! Venouš – kořenový práh jel srdcem a již v krvi se válející oznamoval dozadu, že to jde v pohodě přejet (měl pravdu) 🙂
Defekt: Vítek K. – mocné tělo, při střemhlavém sjezdu, zadní kolo v přehlédnutém výmolu natolik zatížilo, že bylo s triple osmičkou potřeba jet dom…
Trackmaker: Éros
Komentář: S příchodem důchodu se dobří holubi vracejí! Ano, mluvím stále o té nezmarské partě nabušené! Po více jak deseti letech v Praze se na start postavil Tomáš Pour. Majk ho sice přivítal slovy: “Návrat ztraceného syna”, což Tomáš poopravil na “Návrat ztraceného dědy”, ale až já vše uvádím na pravou rovinu: “Návrat jednoho z otců zakladatelů”! Pouze legendami opředený Otec zakladatel, ten, jehož jsem v sedle kola ani já neměl to štěstí spatřit, ten, který zavedl a udržel přes počáteční výsměch zvyk zpracovávání podrobných statistik našeho počínání, kterýžto prapor nesou dále mladší – hoši, příště ho s náležitou úctou pozdravte. A nebudete-li vědět, kdo je onou, dnes již opět zhmotnělou legendou, zeptejte se třeba Érose. Ten ho zažil v sedle!!! A na počátku vyjížďky uronil slzu při vzpomínce, jak ho TEHDÁ Tomáš na konci vyjížďky musel tlačit za zadek, aby Éros vyjížďku vůbec dokončil. Tolik vody už uplynulo… a v úterý už Eriho nikdo z prvního fleku nesundal 🙂
O.
P.s. V úterý též padl poslední milník technologické revoluce. Z těch Nezmarů, kteří své účasti na vyjížďkách čítají nad 50% (tvrdé jádro), odpadl poslední 26´´ dinosaur a nahrazen byl 29´´ predátorem ze Švýcarska. A kluci, ono to jede samo 🙂 Tak jsem jen zvědav, kdy mi skončí Koryho syndrom nadšení z nové věci, či Zátopkovský faktor výměny bagančat za tretry a já se zas propadnu ve skupině tam, kam patřím, muhehe.
NO: V návaznosti na P.s. neuškodí rozšířit Vaše obzory o trochu právnické latiny. Jistě pochopíte, co tím chce básník říci 🙂
dies certus an, incertus quando NEBO Dies incertus an, incertus quando?
(den, který jistě nastane, neví se však kdy NEBO den je nejistý, neví se ani, zda nastane)
Toť otázka vyjížděk příštích!
Historická statistika:
Osmý ročník našeho pravidelného zasedání přivítal (s účastí na všech třech etapách) největší pelotónek 13 zdatných mužů, přestože ani tentokrát se o plné účasti všech na všech kilometrech nedá hovořit 🙂 , o tom ale až později. Zároveň přilákal největší počet noviců – 3 přičemž statistické čelo těch, kteří v daném ročníku absolvovali plný počet tří etap se nám nemění. V sedlo tedy usedl: Ondra (8 historických účastí), Aleš (7), Eri a Větrák (6), Hony (5), Zdenál (5), Ondra Míka (4), Kory (4), Petr P. (2), Bivoj (2), Honza L. (novic), Džony (novic), Majk (novic nejen na zasedání, ale i na silničním kole – ve čtvrtek koupil, v pátek už drtil!). Ke statistice účastí zbývá jen dodat, že celkem se výjezdního zasedání za 8 ročníků zúčastnilo 19 jedinců.
Letošní ročník se konal ve dnech 13.-15.8.2018 a celková trasa Grieskirchen – Ruhpolding – Kitzbühler Horn a zpět pobrala 430 km a 5970 vm.
Pátek: 160 km, 2.200 v.m.
Název etapy: Slunečná. Páteční etapa se nesla ve znamení až přespříliš krásného počasí, které mužstvo značně vyčerpávalo a i přes nepříliš velkou kilometráž jsme byli koncem dne pěkně v zuboželém stavu (viz NO). Po cestě jsem si říkal, že přesedlání na digitalizaci trasy pomocí naklikání do mapy.cz přineslo jen ten efekt, že jsem jako obvykle nedostával před startem milión dotazů alá: Jak je to dlouhý? Kolik to je převýšení? atp. Nic víc “digitalizace” nepřinesla. I ti co měli kam 😉 si trasu do elektro budíčků nenahráli a tak jsem zase čuměl do vytisklé mapy, což při snaze jet po vedlejškách přináší velké orientační potíže, neb značení pro auta náš plán jet po malinkatých cestách úplně ignoruje 🙂 Digitalizaci však fandím jen s tím rozdílem, že je příště třeba trasu nahrát do budíčku – tímto je pokrokovějším výzva zadána: nazkoušejte hoši v ČR a příští rok toho, kdo nahraje, kapitán povýší na lodivoda 😉 Z veselejšího soudku připojuji, že koupání v Mattsee s křišťálově čistou vodou bylo super (příště si snad všichni vezmou plavky) a také už víme, že stánek v kempu je ideální variantou oběda pro 15 cyklistů. Lepší než před obchoďákem, rychlejší než restaurace. Návštěva Ruhpoldingu těsně před ubytkem se zřejmě projeví zejména ve fotogalerii, neb pivo roznášející bavorské selky v dirndlech nažhavily mobily hochů jako málo co 🙂
Sobota: 120 km, 2.150 v.m.
Název etapy: Vstříc výzvě. Tento roční byl zaštítěn lákadlem výjezdu na Kitbuhler horn – poměrně velkou brutalitu parametrů: 10 km s průměrem 13% (pokud počítáme cestu až na vrchol) a tohoto profilu:
http://www.salite.ch/kitzbuheler.asp?Mappa
Nepříznivá předpověď na sobotu a neděli cíl ohrozila a způsobila poměrně velký názorový rozptyl účastníků jak tuto situaci řešit, ale hrůzně obludně přerostlá viber/mail smršť pro report znamená jediné: už ani slovo! 🙂 Nakonec i přes chvilkový déšť a total nulové/mlhové výhledy/prostředí při výšlapu byl cíl i přes škarohlídství dobyt!!! Ano, nevíme jak moc by mohly být krásné výhledy, nevíme, jak moc bychom zaplatili za 30° vedra, nevíme, jak chutná pivo na terase Gipfelstube – víme jen, že jsme lepší, než jsme si mysleli. Sebekriticky musím říci, že jsem nevěřil, že to polovina mužstva (včetně mě) vyjede na jeden zátah a hlavně (!!!) že kopec nevzdá nikdo! Tímto se za podcenění Nezmarů omlouvám a doplňuji: To jsme dobrý! To jsme dobrý! A co na tom, že některá fota činil Honza s průpovídkou z historie TdF: Octave Lapize walking up the Tourmalet 🙂 Viz:
https://cyclinguphill.com/wp-content/uploads/2015/05/lapize-tourmalet-70.jpg
Největší kolektivní Nezmaří vrcholové trápení je zaznamenáno dokonce i na animaci:
https://www.relive.cc/view/1717887161
Neděle: 150 km, 1.620 v.m.
Název etapy: Dešťová. Jak moc sobotní předpověď hlásící původně celodenní déšť nevyšla, tak nedělní předpověď hlásící celodenní déšť vyšla plně… Propršené ráno ihned ukázalo, že existuje skupinka, která prostě stůj co stůj nepojede a hlavně: chce se projet vlakem. Takže Peťa P., Ondra, Bivoj a Majk měl den: v dešti do Salzburgu, vlakem na hranice, na kole z hranic dom a já jim prostě tu účast uznám 🙂 Alespoň už teď víme, jak to je s vlakem a kolem v Rakousku 😉 Druhá skupina (“Nezmaří srdce”) vyjela do deště a v dešti skoro celých 150 kilců i strávila. Jednoho dne holt ve Vietnamu začalo pršet a pršelo půl roku. Pršelo zezdola, pršelo ze strany a jak silničáři vědí, pršelo i zespoda. A nejen mě se to vlastně líbilo. Asi ne pro každou vyjížďku, ale pro zpestření proč ne. Nejsme z cukru. A navíc nečas přinutil skupinu k co nejlepší silniční spolupráci a tak to byla, jak poznamenal Honza, vlastně pořádná závodní cyklistika. Lajna 150 km, střídačka, bez žrádla atp. Řečí čísel (jó ty elektrické budíčky…) jsme posledních 22 km jeli průměrem 43,2 km/hod. Příště zase ale v hezčím počasí, jo? Snad. A i Hony si ujasnil, že bude příště jezdit s mlékem v galusce, nedej bože s galuskou náhradní (po v dešti neopravitelném defektu se nedobrovolně připojil k vlakové partě).
Shrnutí: Záměr s krácením etap hodnotím pozitivně. Minulé statistiky 3 x 200 km zní sice dobře, ale člověk se zpotí i při těch 150 km a hlavní devizou je čas. Koupačka, jídlo, pohůdka a když je nebe otevřené, déšť po 6 hodin je také snesitelnější než osmihodinovka. Tak uvidíme, co mě napadne příště. Vaše reakce pod reportem mě potěší a hlavně je budu mít archivovány při příštím plánování.
O.
NO: Trochu poučení, trochu zábavy. Při pátečním dvojité defektu Bivoje parno a čekání do našich hlav přihnalo diskuzi na téma (našim nelékařským jazykem řečeno): “Děvčatům se ve vagině občas dělají cysty a můžou v nich být i zuby.” Spousta hochů informaci nevěřila, a když jí s blahosklonným (k naší terminologii) úsměvem potvrdil i ten nejpovolanější, neskryl své obavy Aleš dotazem: “Když ženský ve vagině může narůst zub, může mě v hubě narůst vagina?” Jó silnice přináší potřebu kvalitních debat. Okénko samotné je sice už odbornější mluvou, ale zas není tak zábavné:
Dermoid neboli zralý teratom je nejčastějším typem nezhoubného nádoru na vaječníku. Vzniká ze zárodečných buněk. Dorůstá velikosti i nad 10 cm a může obsahovat jakoukoli tkáň lidského těla – nejčastěji vlasy, kožní maz, zub, chrupavku či kost.
Post scriptum Petra P.
Začnu NO : Ano, mohlo vše být jinak, jenže pořekadlo zní “kdyby bylo hovno cukr, tak si serem do kafe”
K věci : fakt zajímavé je, že kdybych psal report já, byl by to úplně jiný příběh, resp. jinak viděný. A tím nemyslím “co by kdyby”, viz možnosti v rámci Viber prekomunikace. Jen snad podotknu, že ta “nejsme z cukru” skupina (asi jsou z nerezu?) ráno velmi vážně a usilovně sháněla překladatele, aby pana domácího ukecal, že by jako v těch provazech deště vzal naše řidiče na votočku do Grieskirchenu, kde byla chytře 😉 ustájena vozidla. Dokonce běžela debata, kolik by stál Kroupa taxi. Ta samá (?) skupina pak jela odvážně deštěm 150 km bez zastávky na jídlo a překvapivě (oproti těm srábáckým ranním projevům) si to (údajně) užila. Vlaková sekce si to taky užila, stejně jako třeba ta, která si o pár km navíc nastavila sobotní švih. Bylo to fajn tím jak to bylo různé a vše bylo něčím dobré i horší, byť pro některé je dobré to, co pro jiné to horší. Což je právě zajímavé a správné, že to vzájemně respektujeme. Pospolitost pak dosáhla vrcholu, když jsme se společně složili na Koryho knedlíky 🙂
Toto není kritika nebo rýpání, jen doplnění obrázku, ostatně tak jsi to Ondro chtěl – aby myšlenky nezapadly. Berme vše s nadhledem! Všimněte si ostatně, že všechny akce minulosti, byť byly objektivně sebeblbější, hodnotíme zpětně kladně 🙂 Chytrejch řečí se vedlo i před zájezdem hodně, nicméně jak praví Švejk: “Každej nemůže bejt chytrej. Ty hloupí musej dělat výjimku, protože kdyby byl každej chytrej, tak by bylo na světě tolik rozumu, že by z toho byl každej druhej člověk úplně blbej”…koneckonců, ty naše vejlety, to je buď hančovina nebo švejkovina 🙂
Trasa: 59 km, motanicí na Plavskou, modrá kolem Malše, kolem odkalovaček do Plavu, rechle, modrá do Doubleb, částečně po modré do Římova, Sedlec, modrá na Pořešín, neznačené novinky, návrat na modrou do Kaplice, Louzek, Rychnov n. Malší, novinky a červená před Dvořištěm, neznačenýma novinkama na hranice, focení se u hraničních cedulí a kamenů, brození “hraničního potoku” (rozuměj Malše), Casino Dolní Dvořiště, průjezd kolem spousty svítících “diskoték” k hospodě u kostela v D. Dvořišti
Výškové metry: 958 m
Účast: Ondra, Aleš, Vítek, Bivoj, Hony, Víťa Kořínek, Petr Šikl, Zdenál, Tonda, Eri, Jirka Z., Pavel Tíkal, Petr Pokorný, Majkl,
Pád: Bivoj – povídá si povídá, nesoustředí se a hup už je na zemi (promiň, už Tě Bivoju nikdy nebudu takto rozptylovat…)
Defekt: Vítek S. 2x – před rechlema, Petr Š. – také před rechlema, jen to zjistil až poté, co Vítek vyměnil jak duši co píchnul, tak i náhradní duši, která však byla píchlá též… Celkem resultát – jedno místečko + působení zkušených borců = jako kdyby jsme 3x stavěli 🙂
Trackmaker: Petr P.
Komentář: Kam až má paměť sahá, je jakákoli vyjížďka k jihu k hranicícm, k Bujanovu a tak podobně VŽDY doprovázena technickými problémy (opakované defekty, nefunkční ořech atp.), pády (někdy i s nutností čekat na vozidlo které nebožáka odveze), případně poztrácením mužstva a hledáním se navzájem. Prostě v obecné rovině ne nikterak extra dlouhá a nezvládnutelná štreka, kterou vždy na pokraj záhuby dovedou problémy, které se při jiných vyjížkách nekupí… Čím to je, nevím. A do toho co má paměť sahá VŽDY v oblasti Louzku mumlá Peťa P. že do Dvořiště už to vážně není o tolik dál, proč končit v Bujanově atp. a dokonce měl již jednou Dvořiště naplánováno, ale nikdy (nikdy!) to k tomu nebylo. Peťa je ale Nezmar, tak učinil VŠE pro to, aby se to tentokrát povedlo. A i přes opětovné problémy, ke kterým jsem já přidal pár minut (neúspěšným) hledáním ztracené flašky 🙁 se to včera PODAŘILO. A hned v té nejodvážnější variantě – nejen do Dolního Dvořiště, ale do Dolňáku před Rakousko, včetně nutnosti překonat brod. Takže dámy a pánové, Nezmaři si po práci umí zajet terénem i do zahraničí. Nic je nezastaví (třebaže správního deliktu – překročení hranic mimo vymezený hraniční přechod – se dopustilo jen 7 nejvytrvalejších)! A navíc bychom se po včerejšku mohli začít živit převáděním uprchlíků do ČR (kdyby o převedení z Rakouska do ČR uprchlíci stáli, teda…). Opravdu, překročení hranic brodem a následná “jízda” po “trailíku” malšké údolní nivy, za dost již pokročilé tmy, byla jak z krále Šumavy. Aleš příjezd příhraničním hvozdem komentoval již poněkud nadbytečně: Tady jsem nikdy nebyl… 🙂 Velká pochvala Peťo, ač si tuto perlu s příjezdem do hospody po půl desáté můžem na chvilku 😉 uložit do Nezmaří pokladnice. 🙂
O.
NO: Dnešní okénko chci pojmout kulturně s (větší než obvykle) vazbou na Nezmary samotné – tedy aspoň tak to cítí mé Nezmaří srdce. V přítmí hraničního Šervůdu mi to samo začalo notovat (a jako by to bylo psané o nás):
Jezdíme na výlety
začalo to před lety
dost nás to baví
prej je to zdravý
štelovat na buzole azimuty
Bloudíme hodně málo,
co by za zmínku stálo,
dnes je to hustý,
lesy jsou pustý,
že jdeme špatně se mi chvíli zdálo
R: Všechno nebude tak jako jsme si přáli,
les divně hučí, bohyně Kálí
dech se nám krátí, plány se hroutí
jediná naše mapa ve vlhku se kroutí
Já z toho nemám dobrej pocit
bojím se lesem chodit v noci
přičemž při příjezdu k hospodě kde už 6 méně odolných lemtalo pivo se z mé paměti prodrala i druhá sloka:
V porostu ohnu stromek,
vidíme malej domek,
Co nás tam čeká,
Láďa se leká,
u otevřených dveřích chybí zvonek.
Ve sklepě lidi kvílí
sednem si k nim na chvíli
Rychle jsme tuhý,
jak žádný druhý
takovou pitku tu jsme nezažili!
R: Všechno nebude tak jako jsme si přáli,
les divně hučí, bohyně Kálí
dech se nám krátí, plány se hroutí
jediná naše mapa ve vlhku se kroutí
Já z toho nemám dobrej pocit
bojím se lesem chodit v noci
Já z toho nemám dobrej pocit
po botách plazí se mi mloci
Obvyklý Nezmaří průběh úterního dýchánku extrémně věrně obrazově zachytila skupina Peshata. Jó proč to tak krásně umíme, je záhadou Beer Witch 🙂
https://www.youtube.com/watch?v=4W9n_m8v8Sc
Trasa: 39 km, Meťák, kolem bezdomáčů do Boršova, Březí, Kotek, motanice kolem Rančáku, Opalice, přes Rančák do Kosova, pod tratí s blouděním do Milíkovic, Kameňák, Včelná a nepochopitelně na Koháč
Výškové metry: m
Účast: Ondra, Venca, Aleš, Vítek, Přema, Bivoj, Hony, Kocour, Víťa Kořínek, Petr Šikl, Ondra Míka, Vráťa, Tonda, Míra Doležel, Eri, Honza Richtr, Jirka Z., Honza D., Honza A.
Pád: Aleš – za Kotkem v hupíku déšť vytvořil z udusané hlíny (cituji): “máslíčko” a pád to prý byl 🙂 Míra Doležel – klacek do předního kola a… leží tam v oboře, nožky má nahoře. Ukázková korbička. Ondra – jitrocelem skrytá hranka z kamení, šikmý nájezd, kluzký podklad, au au au, to to bolí, to to dnes kulhá, Hony – první pád vyjížďky a hned jasný vítěz. Při podjíždění silničního mostu u bezdomáčů, kde se každý přikrčí, aby se tam vešel, Hony odvážně silničářsky nastoupil ze sedla a most ho nepřipraveného krutě sejmul. Co jsem tak viděl, myslím, že nová přilbice by byla více než vhodným nákupem…
Defekt: nikdo
Trackmaker: Ondra
Komentář: Zase jedna z dalších vyjížděk, při které byl dík hrozbě deště smazán můj pěkný bajkový plán a od půlky byl nahrazen něčím velmi nezajímavým. Ale není to vina deště!!! Je to vina chytrých telefonů, aplikace Meteoradar a opuštění Nezmarských kořenů. Vždyť jsme snad ještě nezapomněli na dnes již památné vyjížďky kdy nám bylo fuk, že začalo pršet… “A když to nejde, tak se musí jet a všechno časem přejde!” Cožpak už si nepamatujeme na vyjížďku, kdy jsme brodili po pás v odtoku Bezdreva a to jen proto, že už to, co se vody týče, bylo úplně jedno? Atd. atd. Mám pocit že přístup “buď dnes zmoknem a nebo ne” mi byl bližší než sofistikovanější uzpůsobování trasy barvičkám honících se na malých obrazovčičách. Tak příště zas postaru? 🙂
O.
NO: V dnešním okénku bych se rád věnoval tématu: jak se nechovat když někdo z nás spadne. Příklad: Po včerejším pádu jsem nebyl příliš v pohodě, kulhal jsem a zmateně hudroval na to co se stalo a reakce mužstva byla, že…. nasedla a odjela mi – s výjimkou Víťi Kořínka (cituji onoho jediného správně se chovajícího: “Muž s nejlepší kondicí zůstane s tebou, aby ti pomohl”). V psychické disbalanci jsem začal být dost podrážděn, že mi všichni ujeli a když se zřejmě po krátkém zpytování svědomí vracel Víťa Sirotků, našel mě už mě ve fázi sarkastické ventilace nahromaděného vzteku a lítosti: “Jen jeďte všichni, já jsem úplně v pořádku, vůbec na mě nečekejte!!!” Nerozpoznaje ironii (sic!) to tedy i Vítek otočil – prý pomoc a posečkání nepotřebuji… Dovolte tedy do edukačního okénka shrnout příznaky šoku (ve smyslu psychického otřesu):
- Neschopnost odreagovat se
- Pocity bezmoci, smutku
- Podrážděnost
- Strach, úzkost
- Odmítnutí, neuvěření situaci
- Změna nálady
- Zlost
Takže příště hoši, až někdo spadne, nestačí jen poslouchat zda říká že je OK, ale nutno se objektivně zamyslet, zda skutečně je OK, dát mu chvilku vydechnout, popít, pojíst… no prostě se na něj nevysrat 🙂
Hláška Ondry M. když jsem vás zlostně dojel a zařadil se na čelo k trasování: “To se dělá, takhle mě předjet když jsem zpomalil a čekám na tebe?” mě pobavila, to zas jo. 🙂
Trasa: 44 km, Meťák, premiérový přejezd lávky u Meťáku, Planá, pokusy o vyhnutí se silnici do Homolí…, ….silnice do Homolí a do Boršova, pilot, motanice na levém břehu Vltavy, Vráběčské lomy, motanice, Vrábče, motanice, pod Slavče, motanice na Kluku, skákačka, Lipí, na tašky a přes Švábák dom.
Výškové metry: 785 m
Účast: Ondra, Venca, Zdenál, Aleš, Vítek, Majkl, Petr Pokorný, Přema, Bivoj, Hony, Kocour, Víťa Kořínek, Petr Šikl, Ondra Míka, Sochy, Vráťa, Tonda,
Pád: nikdo
Defekt: nikdo
Trackmaker: Majkl
Komentář: Na startu se k tomu nikdo neměl, ani Majk, ale byl určen, neb se nám nikomu moc nechtělo honit výkon a Vrabečská etapa je na klábosení vhodná. Takže jsme si to udělali nejen příjemný ale i nový – a po pravdě řečeno, lávka u Meťáku pro nás zůstane nevyužitelná. Jednou jsem se tam ale rád kouknul! Pak už jsme se jen tak v klidu toulali, točili, fotili a pomalu mířili do hospody. Jen ještě jeden postřeh dovolte: v lese se nám začínají množit borůvkářky! Snažil jsem se s nimi o žert: (medvědím hlasem) „Jaký dobrý skutek bych pro Vás mohl vykonat?“, ale byly pohotové a vyzvaly mě: „Slez z kola a pojď s náma trhat!“ Tak už jsem jen zalitoval své otázky: “Kdybych nebyl hlupák jen…“ a jel dál.
O.
P.S. Hospoda byla novinka!!! Kampa. Na místě bývalý Louky. Je celá z česaného/leštěného betonu (nevím přesně co za termín Alešák použil), takže minimálně někomu prostor sympatický byl 😉 a v úterý tam točí místní univerzitní produkt: Čtyrák, kterej vždy brzy dojde (jinak točí Budvar). My, kteří jsme drželi disciplínu s trasérem jsme si ho dali, ti, kteří se dopustili nekázně už ho nestihli. Sfouklo je to tak, že zamířili do KMP a obě party si do dlouhé noci vyměňovali vyšmírované fotky kočiček v té které hospodě a zřejmě soutěžili o to, kdo je na tom s výhledem lépe 🙂
NO: Startuji etapu výběru bajku a bohužel vím, jak já se k němu zase budu chovat a bohužel vím, jak brzy budem tvořit dvojičku: „bajkový ztroskotanec a jeho vrak“ a je mi z toho smutno. Sám sebe se snažím přesvědčit k lepšímu přístupu. MOC se snažím. Jak jen mě bodl včerejší citát Víti K. při pohledu na můj totálně sjetý plášt! Se smutným pohledem citoval poslední Velo, kde u stejné fotky plášťě byl titulek: “Každý máme ve svém okolí takového kamaráda”. Verše tedy nejsou určeny pro Vás, ale pro mé (budoucí) kolo.
Miluji věci, mlčenlivé soudruhy,
protože všichni nakládají s nimi,
jako by nežily,
a ony zatím žijí a dívají se na nás
jak věrní psi pohledy soustředěnými
a trpí,
že žádný člověk k nim nepromluví.
Ostýchají se první dát do řeči,
mlčí, čekají, mlčí
a přeci
tolik by chtěly trochu si porozprávět!
Proto milují věci
a také milují celý svět.
http://www.bknezmar.cz/wp-content/uploads/2018/06/IMG_2167.mov
