Letos byla opět vypsána akce Vrchařská koruna Jižních Čech, již 2. ročník – legendmtbclub VKJČ2016

Po loňském dobrodružství s jízdou na těžko a přespáním venku jsem pojal myšlenku objet vypsané vrcholy nonstop. Začal jsem lákat bikery, v dubnu už s konkrétním plánem a trasou emailem:

“Ahoj, V rámci zocelení těla i ducha bych rád objel Vrchařskou korunu Jižních Čech na jeden zátah se 2 noclehy pod širákem. Start v pátek po práci, noční jízda dokud zemdlelý neulehnu, sobota celý den, ještě jedna noc, v neděli dojet. Takhle vypadá trasa v cykloserveru, 400 km, 10.000 výškových metrů. Termín (jediný pro mě možný a já jedu určitě): 13.-15.5.2016, byl bych moc rád, kdyby jste se někdo přidal. Zdar V.”

Zpětně jsem byl upozorněn, že to moc motivační nebylo, že se zveřejňováním takto pravdivých informací o vyjížďce si kamarády nenajdu. Pár se jich přece chytlo, ale z různých, rodino zdravotních důvodů jsme si zase zbyli dva, Petr a já, takže obsazení hry „uženeme posledního“ bylo od začátku jasné :).

Ještě týden před startem to vypadalo, že by mohlo být pěkně, docela teplo. To se bohužel nenaplnilo, pranostika o ledových mužích se vyplnila. Celý čtvrtek a v pátek do oběda pršelo, tlaková níže přicházela od východu. Zdálo se, že západně od ČB to bude lepší než jižně. Proto jsme hodinu před odjezdem přehodnotili plány a vyrazili na trasu proti směru hodinových ručiček s tím, že Kleť vynecháme a snad na ní zbyde dost času a sil v neděli. Start v pátek ve 12 hod, po dešti, 13°C (rekord vyjížďky). Přesun po silnici do Netolic, dále terénem přes Svodobné hory, nikdy jsem tam nebyl a moc se mi tam líbilo. Při sjezdu k Vodňanům zahřmělo a začal ceďák, 14:30. Hospoda v obci Pražák byla zavřená, schovali jsme se ve vlakové čekárně, což bylo takticky jedinečně zvládnuté. Za půl hodiny přijel vlak a mi se svezli jednu zastávku do Vodňan, sedli do hospody, pili pivo, koukali na hokej a sledovali srážky na radaru. Takhle nám to vydrželo až do 18 hod, kdy jsme si museli přiznat, že už se nedá utajit, že venku přestalo pršet a vydali se dál. Všude potoky vody, cesty blátivé, výjezd na Hrad, hřeben z Helfenburku, po silnici do Vodňan. Ve večerce jsme doplnili pití, nasadili čelovky a potmě vyrazili po cyklostezce směr Vacov. Na přemýšlení o původu místních názvů bylo času dost, Nahořany jsou asi jasné. Před Vacovem jsme si  dali terénní vložku na kluzkých kořenech v promoklém temném lese, z Vacova už nám zbývalo jen se vyškrábat na Javorník a doufat v otevřenou hospodu. Byly jsme tam ve 23 hod, všude zavřeno, tak jsme obydleli vybydlený hotel. Noc byla studená, ale nebylo to tak hrozné, myslím kolem 6°C. Celkem za pátek 105 km, 2.230 výškových metrů.

Největším zážitkem rána bylo oblékání se do mokrého oblečení a bot, naštěstí jsme se zahřáli výjezdem na Javorník. Těšili jsme se na snídani někde cestou, ves Nicov nezklamala, název si zaslouží. Až na Churáňově nás pohltil bufet u stadionu. Venku zuřil start Vltava run, my si dávali polívku, párečky, koláčky. Do Kubovy hutě je to takové pěkné Šumavské bajkování, zpestřovali nám to běžci, naše trasy se různě křižovaly, chvíli jsme jeli stejně, chvíli proti, chvíli jsme je předjížděli, co mě ale dostalo, že mě jeden předběhnul cestou do kopce po asfaltu! Celý Vltava run prý měřil cca 350 km a nejrychlejší štafeta ho měla za 23 hod – průměrná rychlost 15,2 km/hod. O tom se nám ani nezdálo, když jsme to v sobotu dotáhli na 13,5 km/hod, tak jsme byli šťastní. Dlouhý sjezd do Zátoně a pak vypuklo peklo, výjezd na Bobík, odpočinek s obědem ve Volarech, Sněžná, Knížecí stolec. I „sjezd“ do Horní plané byl nečekaně dost do kopce. Cestou se kolem nás honily mraky, ale vyhnuli se nám. Na přívoz jsme si počkali v hospodě. Optimistický plán byl objet vrcholy u Svatého Tomáše a ještě jet potmě směr Medvědí hora a Hvězdná a přespat někde u Studánek. Vyškrábali jsme se na Vítkův kámen a začalo pršet. Zvoli jsme únik do Přední Výtoně, v dešti jsme tam ještě hledali nějaký přístřešek na přespání a pak zapadli do hospody. Vidina, že VKJČ dokončíme se nám tím vzdalovala, na neděli toho ještě zbylo moc. Penzion byl i s ubytováním, jít ven už jsme se nepřemluvili a bylo to to nejlepší, co jsme mohli udělat. Teplá sprcha, postýlka, věci nám do rána docela uschly. Pršelo s přestávkami celou noc, zima, nevím nevím, jak by se nám ráno chtělo někam jet. Za sobotu 121 km, 3.130 výškovým metrů.

Ráno jsme byli svěží a s úsměvem na rtech , venku sice zima, ale sluníčko, vydatná snídaně připravená. Na zahřátí výjezd na Medvědí horu a Hvězdnou. Poté nekonečný mrazivý sjezd do Studánek (název bude zřejmě od slova studený), teplota 3°C, cestou sněžilo. V Horním Dvořišti (název také odpovídá, dokonce se tam jede přes obec Drkolná) jsme po konzultaci s mapou zvolili cestu přes Rakousko. Nevím jestli to bylo kratší nebo menšími kopci, myslím asi nakonec na stejno, ale asi rychlejší, samá silnice. Na Rakouské straně Novohradských hor jsem ještě nebyl, průjezd okolo nejvyšší hory Viehbergu a výjezd na Kamenec ze Sandlu mě lákal. Výjezd do Sandlu z Windhaagu mě nelákal, jelikož jsem o něm nevěděl, ale už nikdy na něj nezapomenu. Zpět do republiky jsme se málem nedostali, na hranicích byl plot (ještě? nebo zase?), už už jsme se chtěli protáhnou dírou, ale nakonec jsme na něm našli českou turistickou cedulku, nápadně nápisem z druhé strany, našli vrátka a dobyli Kamenec. Až na Žofín to bylo docela z kopce, rozhodli jsme se, že ještě popojedeme, na rotě v Černém Údolí zavřeno. Jebačka přes Jindřichov ze mě vysála poslední zbytky sil, tlačení přes Cikánský vrch a první! odpočinek na 90 km v 15 hod v Benešově – u číňanů nákup koly a dojedení chlebů, co jsme si vezli z domova! Myslím, že i Džony by nás pochválil! Kohout a předposlední Todeňská hora. Už jsme tušili, že nás Kleť nemine. Najeto 110 km, 16:45, musíme to dát! Jako Frodo a Sam završíme naše potování k hoře osudu, dokážeme to! Přes Zlatou korunu plíživě po asfaltu. Nahoře jsem ani neměl sílu se radovat, navíc mi zimou kleknul foťák a poslední fotku mi odmítnul udělat. Rychle k domovu. Po 12 hodinách jízdy (čistá jízda 10,5 hod) jsme se zastavili (ve 20 hod) na krátké zhodnocení v Litvínovicích v picérce. Za neděli 166 km, 3.440 výškovým metrů.

Celkem tedy 392 km, 8.800 výškových metrů. Skoro přesně to odpovídá tomu, co změřil cykloserver (natrasováno je to tam podle původního plánu po směru hodinových ručiček,my jeli obráceně) VKJČ trasa. Hodně náročné, terénu dost, kopce, zima, déšť. Sice jsme to místy brali cestou nejmenšího odporu (začíná ze mě být milovník lesních asfaltů), ale v tom počasí a zimě se to za víkend jinak stihnout nedalo. Sám tomu nevěřím, že sem to dokázal. Díky Petře, tohle budeme jednou vyprávět vnoučatům :).

6 Responses to “VKJČ 2016”