Prosinec 2017
Po Út St Čt So Ne
« Lis    
 123
45678910
11121314151617
18192021222324
25262728293031

Cesta tam a zase zpátky od Petra Š., Honyho, Jaruna, Vítka S.

Kvalifikace nám loni koncem roku vyšla, tak teď se jen svědomitě připravit abychom letošní, na Loudání extrémně dlouhou, trasu dokázali ujet. Pořadatelé naplánovali trasu 1.111km na počest tradičnímu času registrací 11.11. v 11h11m11s., převýšení je 23.000 výškových metrů. Já jsem se bohužel přípravě moc nevěnoval, jezdil jsem jen pravidelné úterky. Mimo úterý jen jednou 35 km o velikonocích na chatu. Za přípravu můžu považovat jen 100 mil a víkend na VKJČ (cca 400 km). Život je otázkou priorit a od ledna byla mojí hlavní náplní života rekonstrukce baráku. Nezbývá než spoléhat na tvrzení ostatních, že je to jen o tom, co máš v hlavně. Nicméně tuším, že to nejspíš bude platit, až když máš něco taky v nohách. Já mám letos do startu najeto méně kilometrů, než mám teď ujet v kuse. Navíc udřená záda, ruce. Zase sem ale nečekaně zhubnul, snad poprvé od konce stření školy nám pod 90 kg. No nic, nějak to snad dopadne.

 

Den 0., středa 7.6.2017. Z ČB jedeme vlakem přes Prahu do Kladna a odtud na rozjetí 15 km do Slaného. Sraz je v hospodě na zimáku. Na startu očumujeme ostatní, naposledy se koukneme na Štěpána, Mavita, Milču … už je asi neuvidíme. Štěpán si dává pivo, řídím se heslem „když chceš bejt nejlepší, tak musíš dělat to, co dělají nejlepší“ a kalím taky. Ostatní riskují s limonádou, Jarun zahání nervozitu výměnou pomalého defektu. Moje nervozita se zhmotnila, nebo lépe řečeno rozplynula, i když jen fyzicky, ve střevní problémy. Vyslechneme si krátký výklad trati, pár pokynů a hlavně konečně dostaneme do rukou mapy a zjistíme, kam vlastně pojedeme.

Čím více se blížil start, tím méně bylo odvážlivců, co chtěli startovat. Aby pořadatelé naplnili startovní listinu, tak postupně volná místa po vydrolených doplňovali a doplňovali – nakonec se dostalo na všechny, co jeli kvalifikaci a nakonec i na všechny, co se vůbec přihlásili! Takže nakonec jel každý, kdo chtěl – a jistě i pár těch, co nechtělo :). Celkem 65 Loudalů.

Start je tradičně ve 22:00. Čelo si může schody u zimáku sjet, my už ne, jelikož jsme v balíku ostatních. Dobré je, že se jich můžeme držet, místní totiž jedou po paměti. Je to ale nebezpečné, každý se tradičně vyblázní, po tmě v balíku se jede na hraně. Míjíme první nešťastníky, co sbírají brašny, pumpičky, sebe z příkopů, opravují defekty, zhaslá světla. Cestou na pár rozcestích byli nějací nadšenci, co ukazovali trasu a pár kiláků za Slaným byla dokonce občerstvovačka. Držíme se pohromadě, to je dobrá zpráva. Vyhodnocuji, že bezpečnější bude jet vpředu a zkouším přidat. Bohužel ale po tmě nedokážeme spolehlivě navigovat, takže se několikrát vracíme a zařazujeme zpět do balíku. Nakonec se přeci jen usazujeme na čele skupinky, hlavně proto, že jedeme trasu, co jsme si s Peťou a Janou projížděli po loňské loudací párty. Klucka říkali, že sem to hrozně hnal, byla to ale nakonec super taktika. Bláznivce jsme vybláznili ještě víc a pak si šli lehnout, zatímco ostatní většinou čekala noční jízda. Na začátek se uhnat za nějakejma volama asi nebylo úplně super :). V Panenském Týnci jsme se tedy podle plánu nechali nenápadně předjet a jeli se ubytovat na verandu sokolovny, co jsme objevili při podzimní vyjížďce po Loudací párty. Tehdy se tu zrovna konala soutěž ve vaření gulášů na ohni. Koukám na program, letos bude zase. Bohužel ale tenhle termín nemůžu, tak snad příště. Jdeme spát asi kolem jedné hodiny, budíky na 5:30.

Od startu 45 km, do cíle 1066 km, za den ujeto 45 km

 

Den 1., čtvrtek 8.6.2017. Vstáváme a po chvíli posíláme SMS z prvního checkpointu – jsme na 60. místě z 65 startujících. Opravdu většina jede první noc bez spaní. Ale víme svoje, pořadím už půjdeme jen nahoru a mnohým noční jízda ubere tolik energie, že se z toho do konce Loudání nevzpamatují. Cestou míjíme kolegy ještě spící ve spacácích, další co už vstali a jsou na trase jako my. V Třeboci si dáváme první sváču ve vesnickém obchůdku a najednou kolem nás projede Čépa – trasér závodu. To je magické! Před Krušovicemi mi najednou propadá brzdová páčka, ubrzdím to druhou a koukám co se děje. Ztratil jsem brzdovou destičku z přední brzdy! Jak je možné že vypadne za jízdy? Jediné možné vysvětlení je, že sem kokot a nedal jsem tam závlačku. Samozřejmě mám náhradní, tak doplňuji. Popojedeme do Krušovic a kolem pivovaru se prostě nedá projet bez zastavení. Dokonce se k nám přidává Čépa, tak si připijeme na zdar závodu. Za Krušovicemi míjíme známého z loňského ročníku, mění duši. Smutně říká, že už po několikáté. Hony mu věnuje jednu svoji náhradní. Později se dozvídáme, že se někde těžce vymlel a jako první odstoupil. Je to furt nahoru dolu kolem Berounky, navštívíme Křivoklát. Nasazuji klasické Loudací tempo – jakmile je kopec, do kterého bych se moc dřel, tak tlačím. Svačíme u sámošky v Nižboru, projíždíme Beroun a před Tetínem nás čeká první Čépova zajebávka – termínus technikus: úplně zbytečná cesta, většinou do nesmyslného kopce, kam se kolo nese na zádech tam a stejnou cestou zpátky. Tech ještě bude … Je dost vedro, nahoře navíc Peťa zjišťuje defekt, ale výhled je nádhernej. Projíždíme Český kras, bajkově nádherné, ale úplně cítím, jak mě opouští energie. Míjíme nádherná místa, Mořiny, Karlštějn. Je pěkné vedro. Přejíždíme Berounku a stoupáme k hřebenu Brd. Na jejich úpatí míjíme nádhernou hospůdku obsypanou Loudalama, někteří spí před ní na trávníku. Přes Brdy to docela jde, cesta po hřebenu je sice hrozná kořenovka, ale víme, že nás čeká delší sjezd a někde dole hospoda. Nebo spíš o ní sníme. Ve Voznici to nevyšlo, na kurtech sice bylo pivo a tousty, ale chtěli jsme něco víc. Místní nás poslali do Hraštice, že prý tam dobrá hospoda je. Je tam i checkpoint. Jsme na 32. místě Za den jsme předjeli 30 lidí. Je půl osmé, ale dál už nejedeme i když by 2 hodiny bylo ještě světlo. Máme toho dost, celý den bylo dost vedro a pořád nahoru dolů. Na výkony bude ještě čas. Dáváme večeři a pivka a víme, že do rána zase spousta lidí předjede nás. To je náš styl. Přes den jedeme bez větších odpočinků, odpočíváme až po tmě. Se světly nejezdíme. Je to pomalejší a bez GPS je po tmě obtížná navigace. V 5:30 budíček, snídaně cestou, svačiny na benzínkách a před sámoškama, ale každý večer hospoda s velkou večeří a pivkama a pak docela dlouhý spánek, 5:30 budíček a na novo. Ostatní to drtí i do tmy, spí minimálně, a i vyrážejí dříve než my. Na trase se několikrát vzájemně předjíždíme. Našli jsme dobrou oázu. Přespat nás nechají pod pergolu a naproti je cukrárna, kde otvírají v 6 hodin. Bohužel si budeme muset trošku přispat a počkat až otevřou. Jarun doráží do Hraštice později s dvěma dalšíma Loudalama. Sice nestíhají otevřenou hospodu, ale nacházejí jinou. Jedu za nima, dáme ještě pivko a pak je zavedu pod pergolu. Sešlo se nás tam asi 8.

Od startu 188 km, do cíle 923 km, za den ujeto cca 143 km.

 

Den 2., pátek 9.6.2017. Ráno si dáváme čerstvé koláčky, čajíček, kávičku. Místní cukrárna je fakt super. Jarun nás vysílá napřed. Nechce držet naše tempo, jeho je o něco pomalejší a s námi se zbytečně vysiluje. Ze zkušeností víme, že nás večer dojede a spát budeme společně. Hned za vesnicí jsem odjel trošku dopředu a myslel si na svoje věci, takže hned na první odbočce jsem nezahnul a jel pěkně do údolí, místo po značce po silnici. Docela kopec, co sem si vyšlápnul zpátky jen tak na ranní rozehřátí. Sjíždíme k Vltavě pěknou pěšinkou. Jedeme za Jarunovýma včerejšíma spolujezdcema a tím pádem se bohužel nesoustředíme na trasování. K Vltavě sjedeme jinudy a přijdeme na to až úplně u vody. Vracíme se docela daleko. Dnes se moc nedaří. Promotali jsme se do Neveklova a tam se občerstvili před sámoškou s dalším známým z loňského ročníku. Chvilku jedeme s nějakejma klukama, co jedou na celopérech, převod 1/11. To musí být dřina, ale zase možná pohodlnější. Jsou to zkušení borci ze Slánské líhně, oba už jeli hodněkrát. Až teď jsem si v mapě všimnul, že za Konopištěm jsme svačili v hospůdce v obci Nesvačili. Vědět to tenkrát, tak by mě to určitě potěšilo. Dál jsme jeli kolem Čapího hnízda a mířili na Vlašim. V nějaké opuštěné vesničce se občerstvujeme před vietnamskou večerkou. Najednou se odněkud vynoří voňavá slečna, že nás sleduje přes GPS na webu Loudání a jde si nás prohléhnout na živo. Jsou z nás hvězdy!! Hned se jelo lépe, ale pak to přišlo. Velký Blaník. Dlouhé náročné tlačení přes kořeny, kameny, aspoň že nahoře bylo pivko. Pak ještě Malý Blaník, sice bez piva, ale alespoň se kocháme magickou zříceninou kaple. Do Mladé Vožice jsou pěkné bajkové pěšinky, dojíždíme tam už dost unavení. Dalo by skončit už tady, vidíme pár Loudacích kol zaparkovaných před hospodama, ale nakonec se vydáme ještě do Pacova. Cestou je ohrada, kde je velmi důrazné varování aby tam někdo nelez, něco ve smyslu „ve stádu je chovný býk“. V rádiu jsem slyšel rozhovor se Štěpánem, kde říkal, že by ho zajímalo, kolik Loudalů to respektovalo. Tak Štěpáne my ne. Dojíždíme se soumrakem, po chvíli nacházíme na náměstí picérii. Čeká nás obvyklý rituál – napít, najíst, nabít telefony a logery, osprchovat se v umyvadle na WC, prozkoumat v mapě co bude zítra a jít spát. Doráží další jezdec, pokecáme, dobrej týpek z Moravy, nabízí nám slivovici, co veze v pet flašce. Ze slečny za barem taháme rozumy, jestli se dá někde přespat, třeba na hřišti nebo na nádraží. Na nádraží by to prej šlo, ale nedoporučuje nám to. Že jsou tam divná individua nebo co. Bojíme se jedině toho, že v noci bude pršet, takže si ustýláme na peróně. Jarun podle očekávání doráží za námi. Třetí noc za sebou spíme na betoně, už je to pro mě utrpení.

Od startu 330 km, do cíle 781 km, za den ujeto cca 142 km.

 

Den 3., sobota 10.6.2017. V noci je bouřka, pobláznilo to přejezd a ten bez ustání cinká. Taky se skoro celou noc na peróně svítí. Ráno ještě prší, tak si posouváme budík, podle radaru má přestat. Skutečně vyjíždíme bez deště a bez snídaně, jen je všude mokro. Míjíme hrad Kámen, v Černošicích přemýšlíme co dál. Jarun zůstává na snídani. Tu potřebujeme taky, ale urgentně s WC. Tuto osvědčenou kombinaci splňuje benzínka, za kterou se rozhodneme jet do Kamenice nad Lipou. Někde v lese projíždíme pěkným statkem u potoka, asi nějaký mlýn a kus dál potkáváme skupinku turistů. Jsme v šoku, protože Hony v jednom z nich poznává kámoše z Pelhřimova, se kterým v zimě jezdíme na lyže. Vídáme se jednou ročně a pak se potkáme tady. A navíc prej jestli nezajdem na pivko, že kus zpátky mají párty v tom hezkém mlýně u našeho společného kámoše z ČB. Špatně se mu to vysvětluje, že chceme jet dál, argumentům nevěřím ani já sám. Se sklopenými hlavami míříme dál. Přes Žirovnici a Počátky se blížíme k Vysočině. Cestou je ve vesničce nějaký dětský den. Potkáváme účinkující – Sněhurka, Popelka, princezny, stánky s pivem a klobásami … potěšíme se aspoň pohledem. Kus dál sedí na mezi celé modré stvoření, napadá mě Avatar, ale pro jistotu se ptám. Paní je Šmoulinka :). Pod lesem stojí vlek za auto pro koně, určitě z něj vystoupí jednorožec, ale nemáme čas si to ověřit. Vysočinu jsme přejeli skoro bezbolestě, sice bajkově méně zajímavé, ale nahoru jetelné cesty a dolů krásné sjezdy. Myslel jsem, že mě nejvíc budou trápit záda a natažené šlachy v předloktí a loket – ne tenisový ale sbíječkový, jako následek rekonstrukce baráku. Teď ale skučím hlavně kvůli bolesti v dlaních. Skoro nemůžu držet řídítka. U hradu Rotštejn jsem našel přídavný grip – kus nějaké pěnové izolace ze stavby, kterou za jízdy držím v dlani. Super to funguje, přehazuji z jedné do druhé ruky a trochu si ulevuji. Další zastávka je Telč, nejdřív veřejné WC (bohužel musím využívat každou příležitost, trávení v háji už od startu a navíc jsem asi předávkovaný magnéziem. Později ho vysadím, raději riskovat křeče ve stehnech než mít stále křeče v žaludku) a pak sámoška. U té se potkáváme s kámošem ze včerejší noci, smutně hlásí, že slivovici ztratil. Po telefonu se domlouvám s manželkou, co by bylo dobré zařídit a být připravené až přijedu, aby se nám rekonstrukce baráku po dobu mé nepřítomnosti moc nezadrhla. Se zájmem mě pozoruje a pak s krásným moravským přízvukem říká: „tam chybělo už jen zorej a zasej“. Za jednou vsí začíná být živo. Na louce polehává omladina, duní muzika. Projíždíme technoparty! A to doslova, pár metrů od mohutných soundsystémů. Duní to parádně, bojíme se přiblížit, aby nám nevyskákaly šroubky z kol. Vypadáme jako exoti, i když by to spíš mělo být obráceně :). Nějaké anglicky mluvící hochy zaujmeme natolik, že se z nás snaží dostat, co jako tady děláme. Moc si neporozumíme. Jednak se neslyšíme, jednak my neumíme moc anglicky a oni jsou úplně na prach. Dál trochu bloudíme, značka je přeznačená, tak se podle instrukcí snažíme držet původní, nyní už neznačené, zarostlé trasy. Dorážíme do Jemnice, kde u stolečku v hospůdce střídáme Loudali, co právě odjíždějí. Doporučují nám polévku. Dáme si jí a při odjezdu dáváme recenze dalším, kteří právě dorazili. Pěkně se tu střídáme. V plánu máme ještě dojet k Vranovské přehradě, ideálně do Vranova, ale nakonec se doplahočíme do Bítova, kde za nás rozhodne místní nabídka. Restaurace s pivovarem je velká odměna. Sjede se nás tam pár, i Jarun nezklamal. Někdo se tam i ubytovává, my chvíli bloudíme po vsi a pak leháme na kraj lesa. Dnes pršet nemá, takže konečně na měkoučké travičce. Těším se, že se vyspím. Bohužel nějakej bláznivej pes nás tam vytrvale vyštěkával a v údolí byla nějaká párty, sice asi dál, ale v noci se to rozléhalo tak, že sem myslel, že mi hrajou za hlavou.

Od startu 481 km, do cíle 630 km, za den ujeto cca 151 km.

 

Den 4., neděle 11.6.2017. I v Bítově je benzínka, takže všechno podle plánu. Chodí SMS, že Vranovská hráz je zavřená, takže se objíždí přes kopec vedle. Nahoru tlačíme, ale pak je to super singlík a parádní sjezd. Dál je to náročné, nejdřív bike, pěkné výhledy do údolí a pak se podíváme přes Dyji i do Rakouska. Bohužel dlouhý sjezd po asfaltu a zpátky stejnou cestou. V obci Šumná vypleníme sámošku. Blížíme se k legendárnímu úseku – údolí Rokytky. Loudání tu už vedlo, kdysi po velkých deštích, takže pamětníci slibují silný zážitek ve velmi náročném terénu. Než se tam vůbec dostaneme, tak je ještě kraťoučké údolí Jeviškovky před Jevišovicemi.  A to je nakonec daleko horší. 2 km jdeme snad hodinu. Každých pár metrů popadané stromy, kolo se nedá ani provlíknout. Údolí Rokytky je naopak nádherné, sem tam kameny, ležící kmeny, ale dá se skoro celé jet, skvělý bajk  v kuse 20 km. Bylo to spíš za odměnu. Na konci jsme sice měnili duši, ale čekpoint11 je za půlkou trasy! Neuvěřitelné! Cíl je sice pořád v nedohlednu, ale psychicky to pomáhá :). Mapový list 36 a 37 nás vede údolím Oslavy. Jdou zprávy, že je to skutečné peklo. Začíná to cestičkou po hodně nebezpečných římsách nad svahem k řece. V našem stavu velmi nebezpečné, ale naštěstí jsme prošli. Pak zajebávka na hrad Levnov, dost kopec, a zpátky opět skoro ferrata. Zase jsme prošli. Teď se pro změnu vyškrábat na kopec na druhé straně řeky. Z toho byl alespoň pěkný sjezd zpátky k řece a pak následoval docela jetelný úsek pod Vlčí kopec. Ten je na druhé straně řeky – další klasická zajebávka, takže se zrovna někdo vrací proti nám a dost na to nadává. A opravdu. Přebrodit, komplet vytlačit, dolů něco sjet, něco vést, přebrodit zpátky. Koukáme na mapu, Náměšť nad Oslavou, kde chceme spát, je už kousek (jak jsme se mýlili!), tak se od začátku Loudání poprvé (a naposledy) koupeme. Voda v řece je sice dost studená, a hloubka tak do půl lýtek, ale už je to vážně potřeba. Navíc se vidíme se, jak jsme v hospodě voňaví. Teď ovšem začal neuvěřitelný masakr. Mělo nás varovat, že na ceduli KČT byl nápis „jen pro zdatné turisty“. Komplet jsme tlačili, nesli a někdy si i podávali kola přes skály na příkrém uklouzaném svahu. Pěšky by to bylo asi moc pěkné, s naloženým kolem je to pakárna. Už ho ani neunesu. Svah je tak příkrý a pěšinka uzoučká, že kolo vedle sebe nejde ani vézt. Kotníky a lýtka mám od nášlapů rozedřené od krve. Jsem znovu zpocenej jak prase. Do toho se, po celodenní dřině, začínalo stmívat. Pár kilometrů nám trvalo dvě hodiny. Už po tmě jsme doklopýtali na zpevněnou cestu a ejhle – letní dětský tábor fungující jako rekreační středisko a zdá se, že v provozu. U venkovního stánku dáváme pivko, v jídelně nám dokonce dali i jídlo – zapečené těstoviny a jako zákusek opečenou sekanou. A ještě nás nechají přespat v chatkách skoro zadarmo! A jsou tam i sprchy! Záchrana v pravý čas. Zase se nás tu pár sjelo. Petr jde spravovat ořech, je dost trudomyslnej. Říká, že jestli to neopraví tak končí. My ale víme, že jestli to někdo opraví tak on. Na sezení venku je zima, ale chvíli to zkoušíme, hlavně čekáme na Jaruna, kterému jsme koupili jídlo. Dorazí po tmě se světly.  Uleví se nám, je v pořádku. Bylo to fakt dost nebezpečné. V jednom místě jsme měli co dělat, abychom prošli ve 3 lidech – navzájem jsme si kola podávali. A Jarun sám po tmě. Ale prej v pohodě, kolo si spustil po laně, které pro tyhle případy vozí sebou! On je prostě plný překvapení :).

Od startu 610 km, do cíle 501 km, za den ujeto cca 129 km.

 

Den 5., pondělí 12.6.2017. Za sebou máme nejlepší noc výletu. V noci trochu poprchávalo a my spali krásně v suchu, v teple v postýlce. I v Náměšti nad Oslavou je benzínka. K Velké Bíteši míříme údolím, kde je spoustu brodů a dál nás čeká nám známý Bílý potok. Naštěstí je daleko méně vody než na výjezdním zasedání, takže to šlo projet skoro suchou nohou. Z výjezdního zasedání si vybavuju krásnej sjezd kamenitým svahem okolo kapliček … a ano, jedeme, nebo spíš tlačíme ho nahoru. Projíždíme Moravskou Knínicí, kde žije legenda cyklotrempingu Honza Vlasák. Jede i tento ročník, který samozřejmě dokončí. Je ročník 1945. Stydím se říct, že jsem unavenej a všechno mě bolí. Přemýšlíme, jestli by nás potěšilo, kdyby cesta vedla přes Budějce. Je dobré mít možnost se zastavit doma? Asi spíš ne. Donutit se zase vyrazit na trasu by bylo obtížné. Za Kuřimí projíždíme okolo rozhledny, předělané z vojenské pozorovací věže, asi bývalý vojenský prostor. Ježíš, tady jsem si na vojně hrál na vojáky! Kopal zákopy, spal se samopalem oblečenej v botách ve spacáku a čekal na poplach. Už jsem to několikrát hledal na mapě, věděl jsem, že to je někde u Brna, ale nenašel to. Až dnes. Přes dva další nesmyslné kopce dojedeme do Tišnova, kde se snažíme vzpamatovat. Čeká nás další obávaný úsek – údolí Bobrůvky s Trenckovou roklí. Organizátoři před tímto úsekem dokonce varují a nabízejí kudy se tomu vyhnout. To by nás (nebo tedy alespoň mě a kluky sem nakonec přemluvil) ale mrzelo, ulehčit si to a nezažít to, co před námi dali jiní. Je to opravdu síla, ale proti včerejšku pohoda. Dnes ještě nejsme prošití. Asi nejvíc záleží na tom, v jaké kondici se Loudal do náročného úseku pustí. A taky v jakém počasí. Po překonání náročného úseku začíná pršet, krátká prudká přeháňka. Schováme se na verandě nějaké chatky. Kdyby začalo o půl hodiny dřív, tak by to na tech kamenech a bahně bylo opravdu o život. Kus popojedeme, projíždíme pastvinami. Já řeším nějaký telefon a začíná znovu pršet. Naštěstí stojím u nějakého seníku, hoši vpředu si vlezli do přístřešku ke kravičkám a prej to bylo super. Míjíme hrad Pernštejn a dál jedeme podél Svratky. Pak od ní vystoupáme na mega kopec ke zřícenině nad poetickou vesničkou Pivonice. Už se vidíme v Bystřici nad Pernštějnem. Zajímavostí letošního ročníku je, že od startu máme jen část mapových listů. Další dostaneme právě až v Bystřici na non-stop benzínce. Celkem je map docela balík, tak asi, aby jsme je netahali najednou. Podle mapy nás čeká sjezd k říčce Bystřici a pak dojet kousek proti proudu do Bystřice, na benzínce vyzvednout mapy, odměna v hospodě. Vše naplánováno. Do Bystřice je to trasérova pomsta, podle komentáře na okraji mapy tato „vsuvka není počítána do celkové kilometráže, je to něco navíc … od nás máte to ZADARMO!!!“ Když do toho vjíždíme, tak zase potkáváme Loudala, co z toho vyjíždí. Vypadá strašně. Ptáme se, jak dlouho to jel. Podle mapy je to tak 5 km. Říká nějaký čas v hodinách, za které by se to mělo dát třikrát. Nechceme si to připustit a moc mu nevěříme, přisuzujeme to jeho stavu, my tam přeci musíme být hned, dyk je to kousek podél řeky. Opět velká chyba. Takové myšlenky mě vždycky nejvíc dostanou. Nebo spíš konfrontace takových myšlenek s realitou. Úsek nahoru dolů, zarostlé cestičky, vodění nahoru i dolů. Nevěřícně koukáme do mapy a ještě ke všemu si asi 3 x říkáme, že už jsme tady na týhle odbočce a už to bude jetelný. O vono ne, znovu jebačka bahnem kolem řeky a do kopce, kam se skoro nedá vyškrábat. A to vše NENÍ V CELKOVÝCH KILOMETRECH. Dost se zmáčknu, k benzínce jedeme po silnici I. třídy a sem za to rád. Mapy si vyzvedáváme se západem slunce. Jdeme hledat hospodu, která by ještě vařila. Doporučená na náměstí je zavřená. Ptáme se místních, ty jen krčí rameny. Sem na dně nejvíc za celé Loudání. Vyšitej, představa, že půjdu spát hladovej mě úplně skolila. Nakonec najdeme Kozlovnu. Chlubí se, že je první z tohoto konceptu. Je mi záhadou, proč by byla zrovna tady, ale vzorně se o nás postarají, tak po tom moc nepátrám. Spaní hledáme v parčíku u nějaké školy. Petr s Honym si ustelou na rohožce před vchodem, stejně budeme pryč, než přijdou první studentky :). Mě přijde, že pohodlnější to bude na trávě, tak jdu kus stranou pod strom. Jarun nás tentokrát v hospodě nestihnul, ale v Bystřici spí, někde u benzínky.

Od startu 736 km, do cíle 375 km, za den ujeto cca 126 km + pár brutálních km ZADARMO.

 

Den 6., úterý 13.6.2017. Setkáváme se až ráno, kde jinde než na benzínce. Nejdřív se musíme dostat zpět na trasu včerejším masakrem. Jede se to krásně, super bajkovej terén, docela si to užívám. Jakej rozdíl, když je člověk čerstvej (tedy úměrně tomu, co už projel). Pod přehradou Vír potkáváme poštu. Má ještě zavřeno, tak čekáme, až otevře a posíláme si odjeté mapy poštou domů – super Jarunova finta. Kdo se s tím má tahat a vyhodit nám je to líto. Nakonec to bude pěkná památka :). Na opuštěné asfaltce kolem přehrady se trápím, ale dál je zas terén, tak se to zlepší. V Jimramově je krásně občerstvení – sekaná, větrník, rádler, kola, … klasická svačinka, normálně pro tři lidi, mě jakžtak zasytí. Když to dnes trochu natáhneme, tak nám na zítra zbude skoro ujetelná vzdálenost. To je lákavé. Na mapě nic nenasvědčuje tomu, že by to měl bejt někde větší masakr. Nebo spíš naznačuje a my to nevidíme. Musíme přejet Vysočinu. Přes zříceninu Štarkov je to opět nošení, dál to trochu jede, ale pak zas tlačíme dlážděnou silnicí na Buchtův kopec. Na Čtyři palice neseme kolo až nahoru na skálu, kam se normálně leze s lanem. Přejíždíme další a další kopečky. Sice jetelné, ale dávají zabrat. Takový jeden travnatý se mi moc líbil, celej sem ho tlačil, tak sem měl dost času se kochat. Sjedeme na další checkpoint v obci Cerkytly. Je tam benzínka, kde prodávají staročeský řízek, což je neuvěřitelně mastnej řízek v nějakém těstíčku, zatavenej s krajícem chleba. Dokonce je možnost si ho ohřát v mikrovlnce. Holt na šopák se tohle neujede. Těšíme se na Toulovcovy maštale, pískovcové skalní město. Je to fakt super, dost tlačíme přes kořeny mezi skalními bloky, ale je to úchvatné. A jetelnější úseky jsou boží. Kluci jedou vpředu, minou odbočku, tak na ně řvu, ať se vrátí. A oni řvou na mě, že tam je to super bajk, že chtěj jet tudy a ne po trase! Srdce bajkera Nezmara nic nezastaví! Zastavujeme se v hospodě v Košumberku. Chceme si dát kofolu, ale pán nám nutí pivo, že kofola není vychlazená. Nakonec si jí dáme a je jak led. Asi potřeboval vytočit sud piva. Jedeme pestrou krajinou, potůčky, skalky, pěšinky. Nic z toho si nepamatuju. Dorážíme do Slatiňan, projíždíme zámecký park, v zámecké hospůdce přisedáme k dalším Loudalům. Chvíle probíráme zážitky, ale oni ještě pojedou dál. My relaxujeme. Jarunovi v poslední možné minutě před odchodem kuchaře, objednáváme večeři. Dorazí později a sní si jí ještě teplou :). Spát jdeme na měkoučkou travičku k zámku. Už jsou teplejší noci, spí se dobře.

Od startu 849 km, do cíle 262 km, za den ujeto cca 113 km.

 

Den 7., středa 14.6.2017. Vstáváme ve 4:30. Máme šílenej plán. Včera jsme moc neujeli, ale prohlídka dnešní trasy neodhalila žádné záludnosti, takže zkusíme jet nonstop až do cíle. Až do noci se světly. Trochu mě mrazí z toho, že jsme tam zas něco přehlédli. Motivuje mě hlavně to, že nezažiju další ráno, kdy si musím sednout na kolo. Nejvíc trpí zadek. Buď sedíme na sedle, nebo v hospodě, pořád ve stejných kalhotách. Hygiena probíhá sice v improvizovaných podmínkách ale pečlivě :), mažu fest, stříkám sprejem s obsahem stříbra … všechno marné. Otlačenino-opruzeniny se změnily v boláky, které je každé ráno potřeba rozmasírovat. Pak už to relativně jde.  Vyjíždíme bez snídaně, že si dáme někde cestou. Míjíme velkolom Prachovice, kolem hradu Lichnice stoupáme na hřeben Železných hor, z kterého je pěkný dlouhý sjezd do Ronova – první možnost snídaně. Potřebujeme benzínku, bez ní to už neumíme, tak jedeme dál do Žlebů super bajkovým úsekem kolem říčky Doubravy. V Golčově Jeníkově doplníme zásoby a jedeme dál, trasa bez záludností, žádné kruté úseky ani terénem ani převýšením. U hradu Sion je připravena trať na závody v biketrialu, my na to nemáme a Peťan odolá :). Silniční úseky střídají terénní vložky, pěkný bike je podél potůčku před městem Kouřim, kde zase vykupujeme sámošku. Jedeme kolem Lipanské mohyly a dál nás čekají silniční přejezdy k Labi. V Kerském lese míjíme legendární hospodu Hájenka. Hony by dal pivo, vlastně my všichni, ale jako vždy jedeme dál. Hony nám to ještě dlouho vyčítá. Zajímavé je bývalé vojenské městečko Milovice, jeho historie je na něm pořád vidět. Dál projíždíme přilehlým bývalým vojenským prostorem – je to zajímavé, úplně vidím tankový útok na kótu dvastapět. Dál to vypadá jak někde v tajze, úplně sem zapadá ohrada zubrů a divokých koní. Dojíždíme do Benátek nad Jizerou. Kde jinde než na benzínce večeříme a připravujeme světla. Naposledy čistíme a mažeme řetězy. To je jediná údržba, kterou jsme za celou cestu dělali. Zase ale několikrát denně. Taky jsme vyměňovali brzdové destičky, jedny jsou na letošní trasu málo. Že to kola vydržela až sem je malý zázrak. Za chvíli se setmí a do Slaného je to 81 km. To už zkusíme dorazit, kolem druhé hodiny v noci bysme tam mohli bejt. Když se pořádně setmělo, tak se ukázalo, že mi v čelovce dochází baterky. Už se nedá jet. Náhradní mám v batery packu, který jsem vlastně nepoužil, tak jdu měnit. Šok. Tyhle jsou sice také 18650, ale mají zapuštěný čudlíček. V packu fungují, v čelovce nedoléhá kontakt. Chvíli improvizujeme vkládáním celofánu z léků, alobalu z tyčinek. Sice to svítí ale nic moc. S Honym jsme udělali výměnu. Dává mi svoje, které dám do čelovky a já jemu moje, které dá do svého batery packu, kterým napájí světlo. Docela nás to zdrželo, teď už je úplná tma. Vjíždíme do lesa a začínáme bloudit. Jezdit jen s mapou bez GPS je ve dne náročné a v noci skoro nemožné. Na každém rozcestí zastavujeme a rozhlížíme se. Zkoušíme cestu, vracíme se, zkoušíme další. Pořádně nedokážeme odhadnout, kde jsme. Projíždíme asi pěknou krajinou, ale nic nevidíme. Stejně tak z návštěvy Mělníka moc nemáme, i když nasvícený má svoje kouzlo. Dál je nekonečná asfaltová cyklostezka podél Vltavy. Vůbec to neubývá. V terénu zase trochu ožíváme, od Vltavy vyjíždíme do Velvar. Odtud až do cíle je to už jen silnice. Na náměstí dorážíme ve 3 ráno. Přesně tomu se říká smíšený pocit. Na skákání radostí není síla. Je na nás vidět, že to opravdu bylo náročné fyzicky i psychicky. Jsem rád, že to máme za sebou a hlavně že jsme to zvládli živí a zdraví. Máme tip na nonstop bar, kde si chceme dát vítězné pivo. Svítí se tam, ale dovnitř se nedoboucháme. Ani se moc nesnažíme, byl to spíš takový povinný pokus a hledat něco dalšího nebo benzínku se nám už taky nechce. Raději už bysme leželi. Navíc zjišťuju, že mám asi defekt, což rozhodlo. Jedeme ke kurtům, i když víme, že nás tam nikdo nečeká. Ráno tam snad někdo bude. Když se ukládáme ke spánku, tak obloha už světlá. Teď se po dlouhé době vyspíme. Žádné brzké vstávání, oblékání se do propocených hadrů s vyhlídkou na nekonečnou celodenní jízdu. Tento pocit těsně před usnutím byl asi nejlepší z celého Loudání. Že už je po všem :).

Od startu 1.111 km, do cíle 0 km, za den ujeto cca 262 km.

 

Den poté, čtvrtek 15.6.2017. Nádherně jsme se vyspali, ze spacáků se soukáme asi až v 10 hod. Na kurtech bohužel nikdo není. Vyhlídka na sprchu a oslavné pivko se nám vzdaluje. Tak balíme, já měním duši. Nakonec se objeví správce a i když nerad, tak osprchovat nás nechá. Má málo vody a raději s ní kropí antuku, než aby sme ji plýtvali na sebe. Jinak tu nikdo není, je všední den ráno, takže si ani nepromluvíme s pořadateli a nemáme možnost jim poděkovat za silnýzážitek. Opravdu je obdivuju, tohle připravit je určitě neuvěřitelně pracné. Jedeme se najíst, užíváme si velký oběd a pár piv. Pohoda. Zaujme nás, že tady se pije na Čépu, tedy na traséra. Je to od něj milé, taková malá omluva za to trápení, co nám připravil. Čekáme na Jaruna. Přespal u Benátek a dnes to dojíždí. Bohužel se ho nedočkáme, v Mělníku má ještě technické problémy, takže se těsně mineme. Nám jede vlak ve 13 hod, do ČB je to dálka. To je nakonec jediná věc, co mě mrzí. Že jsme to společně v cíli neoslavili. V Praze nestihneme ani koupit pivka na cestu, ale naštěstí chodí vlakem stevard s vozíčkem. Předplácíme si u něj všechna piva co má, a on nám je průběžně nosí. V ČB se ještě stavujeme v Zelené ratolesti na jedno pivko, ale spíš ho tak ucucáváme. Na velkou párty to z naší strany moc nevypadá a i když tu večer vypukne zapíjení nezmarského potomka, tak to raději balíme a jdeme si každý po svým.

Hned po Loudání jsem letošní ročník vnímal, jako parádní akci, se spoustou zážitků. Objeli jsme to bez vážnějších problémů, a hlavně bez trvalejších šrámů na tělech a kolech. Naštěstí vyšlo počasí, nezmokli jsme ani jednou, což považuji za zázrak. I tak to ale stálo tolik fyzický i psychických sil, že v prvních týdnech po dojezdu jsem neměl co o Loudání říct, natož psát. Teď už jsem toho asi i dost zapomněl (což je jedině dobře :)) a zbylo jen to nejdůležitější. Překvapivě to opravdu bylo super, a sám se dívím, jel bych zas! Díky parťákům, bez vás bych to nikdy nedal! S vámi kdykoliv kamkoliv.

Zdar V.

5 Responses to “LOUDÁNÍ 2017 – 7.6. až 15.6.2017”

  • Petr P.:

    Díky za několik skvělých tipů na pěší horskou turistiku za dobrého počasí :-) Krásné fotky, už se těším na dlouhé zimní večery, abych dal i text ;-)

  • Vitek S.:

    pro nedočkavé čtenáře zveřejněno pokračování

  • Vitek S.:

    podléhám nátlaku fanynek, další díl je tu!

  • Vitek S.:

    nebudu trápit nedočkavce a pouštím reportáž a do konce!

  • Vitek S.:

    Nesmutněte, Loudání nikdy nekončí – jednak jsem zveřejnil závěr a hlavně již zítra v 11.11. v 11 hodin 11 minut 11 sekund máte možnost se zaregistrovat pro ročník 2018!!
    http://www.loudani.cz/registrace
    Ty, kdo netrefí registraci mezi prvními třemi, čeká opět dobrodružství v podobě objíždění kvalifikace – mimochodem znovu něco nového a obzvláště vypečeného!
    Těším se na další km s kámošema na bajku.
    Zdar V.

Leave a Reply