Listopad 2018
Po Út St Čt So Ne
« Říj    
 1234
567891011
12131415161718
19202122232425
2627282930  

Nezmarské výzvy jsou stále vyšší, cíle náročnější a zejména místy až nebezpečná zvídavost je každému Nezmarovi dána. To vše nás vedlo k tomu, že jsme chtěli zkusit, zda už nám to jezdí stejně jako Jardovi Kulhavému, když je z formy. Kde jinde jej vyzvat, než na jeho domovském okruhu týden před pořádáním závodu světového poháru? Když jsem sehnal i průvodce po okruhu, který jinak není ve stráni nad Skihotelem vyznačen (aby si někteří nemysleli, že se jezdci prohání po okruzích příjemného flow), bylo rozhodnuto o místu, termínu i trasérovi.

Výběr ubytování by vydal na samostatnou reportáž, když byly poměřovány mnohé veličiny, aby se toho nakonec ujal Peťa Pokorný, který vybral Pension U Pasáčka, a dokonce v něm za příplatek zamluvil velikou bajkerskou snídani. Od té doby je pojem tzv. prasáčkova snídaně synonymem boje o kousek žvance (pravda, ti, kteří přišli na snídani o 5 minut později, zmeškali nejen žvanec, ale i boj, jako například poslední den Džony, který než tuto nadstandardní snídani za příplatek zaplatil, měl jen prázdný tác a zoufale se domáhal alespoň snídaně standardní. Nakonec jej zachránily Samíkovy klobásky, které nám obsluha váhavě vydala, neboť je úspěšně chránila před jejich zkázou – i vůči nám).

Část z nás vyrazila automobily ve čtvrtek, aby zajistila ubytování a aklimatizovala se tak, aby v pátek ráno mohla řádně vyrazit s průvodcem na okruh SP a okruhy v NMNM. Průvodce nám navrhoval jako ideální dobu na start na okruhu 8.00 nebo 9.00, což jsem vysvětloval, že jedeme z ČB a nestihneme to, že budeme večer v hospodě atd., což už bylo následně průvodcem pochopeno, doprovázejíc to větou: Aha, tak taková jste to skupina…. . Nicméně i přesto jsme jej dokázali ještě překvapit. Nutno dodat, že čtvrteční přesun byl jako vždy z ČB časově náročný, a proto první skupina, tj. já, Venca a Stanley, kteří chtěli koukat v NMNM v hospodě na hokej (teda až na Stanleyho, který se nezajímá ani o hokej, ani o pivo), museli zastavit na poslední třetinu ve Žďáru nad Sázavou, aby shlédli jak nás ve čtvrtfinále vyřadili, čímž nám naopak tým USA umožnil se plně věnovat o víkendu cyklistice. K Pasáčkovi jsme se trousili doslova jak švábi na pivo podle toho, jak která osádka dorazila, což obsluhu rozladilo natolik, že nám výčep po natočení piv do zásoby zavřela, a skupina se musela dorazit v místním nonstopu a někteří i v místním kebabu.

Okruh SP

            Páteční ráno jsme tedy po nutných fotografiích teamu na náměstí, které pečlivě uschovává rodina Kocourkova, vyrazili na Novoměstské okruhy, přičemž s průvodcem jsme se dohodli, že s ním vyrazíme až ve 12 hod., což jsme mu museli následně několikrát vysvětlit, že by se mu to hodilo víc v 13 hod., pak že by se mu to hodilo víc v 13.30 a nakonec se mu to hodilo úplně nejvíc v 14.00, protože se předtím mohl najíst a převléci. Mezitím jsme totiž stihli mnoho věcí. Nejprve jsme si dali na rozjetí pohodové Novoměstské okruhy. Červený, následující ještě oranžovým a poté modrým, vše pěkně naráz, než se sjede pod stoupací trail, trvá to v tempíčku pěkně akorát hodinku. Nicméně už zde se ukázalo, že to nebude zas až tak jednoduché, protože už při stoupací pasáži v oranžovém sebou – spíš přes sebe – lehli Alešák a pak Ondra Míka. Dali jsme si poté před obědem ještě rychle červený okruh, kde jsem sebou švihnul pořádně zase já (od té chvíle jsem již nezařadil velkou placku a přední kolo mi spravil „Velký mechanik“ až v září). Po lehkém otřesu bylo zatroubeno k obědu, ale snad špatné postavení hvězd či nepřízeň mocných elementálů zapříčinila, že nám nebylo oběda přáno, naopak pádům přáno býti mělo. Oběd jsme tedy nakonec, jak už to v našem teamu bývá, realizovali jednotlivě či v malých skupinkách na jednom místě, tj. téměř celý team se sešel v NMNM na kebabu. Odtud v 13.27 vyrazil team zpět na sraz s průvodcem. Bystrý čtenář již tedy ví, proč se to průvodci hodilo ideálně až v 14.00. Ovšem v mezidobí ti největší nedočkavci, kteří se těšili víc z ježdění než z plných břich, objevili některé pasáže SP a jali se je zkoušet projíždět, což skončilo švihem do novoměstské nemocnice, která je moudře postavena hned u ústí cyklostezky z okruhů, a zašitým Honyho loktem, který tak chudák přišel o polovinu okruhu. K jeho cti je nutno dodat, že dojel zpět a zbytek s námi hrdinně objel (myslím, že to muselo bolet jako čert a já bych měl po ježdění).

Zatímco byl Hony podrobován lékařskému zákroku, tak průvodce s námi vyrazil na okruh. Již po první překážce se mu náš spolek nesmazatelně vryl do paměti, když klády jsme sjížděli tak, že někteří experti byli schopni sejmout hned 4 další Nezmary naráz. Průvodce s hlavou v dlaních nevěřícně doslova čuměl se slovy, tak to jsem ještě neviděl, a to tu byli různí mistři. Následně nás provedl celým okruhem se všemi slavnými překážkami (Rock n´roll, Mitas choice, Rock garden, Vertical drop a další), mně však nejvíc utkvělo v hlavě to, že to zejména nešlo vyjet. Mnohým z nás to nešlo sjet (celé to nesjel nikdo), to jsem předpokládal, ale že to ani nikdo nevyjede, to byl šok. Nicméně zajímavé bylo, když jsme pak o víkendu sledovali, jak to vyjíždí a sjíždí 11 letá děvčata. Způsobovalo to mezi námi rozpačité škrábání za ušima. Popravdě si myslím, že bych to po pár pokusech dřív sjel, než vyjel.

Po jednom okruhu jsme se s průvodcem rozloučili s takovým zvláštním pocitem a raději jsme se vydali mimo okruhy do volné přírody, kde se cítíme bezpečněji, což se potvrdilo, neboť pádů rapidně ubylo. Vyjeli jsme na Paseckou skálu (na tu jsme tedy vyšplhali) a poté krásnou kamenitou a těžkou cestou sjeli na Podmedlovský mlýn a k Medlovu, který jsme severně objeli a zpátky jsme se napojili na oranžový trailový okruh a poté modrý a pak každý jak uznal za vhodné do NMNM, přičemž pár skupinek si různě vybralo různé hospůdky, kde si daly se zapadajícím sluníčkem pivko, případně i večeři. Většina se pak sešla v Kozlovně, kde řádně zhodnotila kolem půlnoci při pivech a paňácích akci, a následně na kolech vyrazila teprve do cíle.

Cesta k hrobům

            Na sobotu jsem připravil výlet kolem Dářka a po vrcholech Novoměstska s cílem ve Žďáru a návratem vlakem, jenže to by nebyli Nezmaři, aby plán nevytrolili s tím, že vlakem nejedou a nadto, že je v NMNM jejich oblíbená skupina, o kterém jsem sice nikdy neslyšel a dlouho jsem je podezíral, že je to jen žert (kdo by taky věřil historce, že se půjde na Kastról), ale Ondra Ludvík byl takový nadšenec tohoto rozkládačského plánu, že mi ukázal i plakát se skupinou Debustrol (nebo jak se to píše). Tedy došlo k rychlému přetrasování s tím, že jsem se snažil skloubit dva metalové požadavky dohromady, tedy metalový koncert a výlet k hrobu. Druhý požadavek mě lehce překvapil, nicméně vyloženě mě šokovalo Petrovo zdůvodnění, jedná se totiž o jeho hrob! Takže je nezbytné vědět, kde bude ležet a kam my budeme jezdit. Chápete, že ani s jedním se v původním plánu nedalo počítat, takže ač se provázání podle mého povedlo, stejně v průběhu cesty v jednom úseku bylo slyšet mrmlání na zbytečné šotolinové pasáže.

Nejprve jsme tedy nabrali výšku na stoupacím trailu a vyrazili objíždět cestou necestou oba rybníky Třech studní, tj. jak Medlovku (zde se přiznám, že jsem úplně netrefil myšlenou cestu, ale nově určená byla ještě lepší a ještě nezmarovatější, než původní), tak Medlov, kde jsme poskakovali po jeho kořenitém břehu, po pláži jej objeli a křížovou cestou se dostali zpět do Třech studní, odtud po bajkové modré na Fryšavský kopec a k památníku partyzánů a poté kolem skutečného pramene Svratky, který jsme však v nadšení z jízdy z kopce o 20 metrů minuli, abychom se nad Cikhájí s krávama fotili a za Cikhájem přes památník partyzánské brigády M. J. Husa přejeli (jsme přeci Jihočeši – někteří) a přes Škrdlovice dosáhli Velkého Dářka. Vyjeli jsme nahoru k Račínu a po žluté sjeli pěknou cestičkou zpět k Dářku. Tady se ozývali hlasy, že by bylo pěkné se stavit za chvíli v obci, kde točí výborné pivo a dobře vaří. Kocour mi dlouho nechtěl věřit, že i když s ním naprosto souhlasím, že tento minipivovárek, kam jinak rád jezdím, je v Račíně, z kterého jsme právě odjeli. Cestou kolem Dářka na dřevěných lávkách přes národní přírodní rezervaci Velké Dářko jsme se zastavili a botanicky zkoumali místní mokřady a jejich vzácnou flóru. Dokonce Ondra Ludvík, jsa nastávající novomanžel, pojal potřebu se pro svou milovanou Kláru vyfotit uprostřed mokřad čichajíc ke květině. Přestože byl fotograf rychlý jak pistolník na divokém západě, málem došlo k neštěstí, neboť nám začal klesat (Ondra). Poté jsme se po šotolině a krátkém asfaltovém úseku dostali do Krucemburku, kde má hrob malíř J. Zrzavý (po němž je v obci pojmenováno v podstatě všechno) a kde má tedy – jak již nyní víme – hrob i Petr Pokorný, po němž není v městě pojmenováno zatím nic, ani ten hrob jsme dobrých 20 minut nemohli najít, resp. Petr jej našel asi 10x, přičemž u poloviny z nich se nechal vyfotit, že je to on. Protože i zbytek mužstva byl po procházení hřbitovu poněkud rozladěn bezcílným blouděním, sehrál na nás Peťa přesvědčivou scénku, že hrob právě našel, že to má uloženo atd., čímž všechny potěšil, že jsme hrob našli a mohli jsme na oběd. Jen co jsme v hospodě sedli, dorazil Stanley, kterého jsme úspěšně setřásli před 3 hodinami. Po intenzivní rubačce jsme mu tedy nadělili 5 minut. Posilněni obědem jsme se vydali na náročnější cestu zpět, která vedla nejprve po asfaltu cestou brigády M. J. Husa do Vojnova Městce a poté cestou necestou k druhé straně Dářka, kde jsem lehce zakufroval – k nevoli Venci Krutiny, kterému jsem neprozřetelně dal plán cesty ráno do navigace. Následující poctivá 7 km kořenovka skutečně prověřila kola, nohy i ruce mužstva, neboť lehká nebyla a vedla po celém severním břehu Dářka. Za poznamenání stál Vítkův trialový přeskok 1,5 široké a 1,5 hluboké strouhy, průjezd nudapláží, na které nikdo nebyl a ani Ondra L. se nechtěl vykoupat a v závěru vysvlékání Ondry Míky. Výjezd po louce do Škrdlovic, kde jsme se napojili na červenou, abychom ji drželi přes Tisůvku (pořádnej kopec s kameny nahoře) na Žákovu horu (pořádnej kopec bez kamenů), pod nímž je turistický pramen Svratky (je hezčí a upravenější než skutečný, jak už to tak v realitě bývá). Zde se začalo mužstvo trhat. Po Kocourovi nás opustil Samík, aby jej po vystoupání na Devět skal následoval Ondra Ludvík a spol. s argumentací, že se musí připravit na koncert Debustrolu. Tolik k tomu, až bude v následujícím zbytku roku část mužstva plivající plíce či mokrá jako hastrman uvažovat o zkrácení cesty. Zbytek si tedy pod zataženou, ale stále nepršící oblohou sjel těžký kamenitý sjezd po žluté, aby se znovu vrátil na kopec a po červené pokračoval na Lisovskou skálu, poté na Malinskou skálu, snesl kolo dolů a pokračoval na Dráteničky a k monumentu Radka Jaroše, který – a to je zajímavé – vylezl tyto kopce bez použití kyslíkového přístroje. Na tomto jednom z nejmalebnějších výhledů Vysočiny jsme se chvíli kochali a poté po zelené sjeli do Kadova, kde jsme se občerstvili pivkem a po žluté dojeli opět na Medlov, abychom opět dali blátivý kořenitý břeh, kde se mi podařilo, že za mnou spadl mostek a tak překonávání desetimetrového blátivého úseku úspěšně vedlo k odpárání poloviny skupiny (tohle by měli vyučovat proficyklisty, kterým nejde odjet pelotonu). Pak jsme ještě prohlíželi místní sochy (Výr, Krbový mužík, Dlouhý, Široký a Bystrozraký) a zadem po zelené dojeli do NMNM. Zelená je také pěkná a rychlá a Eri na půjčeném skorofatbajku byl cestou neobyčejně hravý. Večer jsme zakončili většinově opět v Kozlovně a vyslechli si i chlapce, kteří byli za kulturou na zmíněném koncertě.

Bajkování za UNESCEM

            Na neděli nám zůstala Santiniho Zelená hora, a protože většina Nezmarů je kulturně založená (někteří barbaři to však zabalili a jeli domů) a mně zbyla ještě krásná a rychlá flow cesta do Žďáru, bylo rozhodnuto. Za nejhezčího dne celého víkendu bylo svezení po zelené k Piláku opravdu parádní a pohled na nezmarské dresy letící přes 60 km/h po luční pěšině byl jak z reklamy na bajk. I pěšina ze Světnova podél rybníka Strž do Stržanova byla krásná a příjemné posezení na břehu Piláku s pivkem a burgrem vypadalo přímo idylicky. Samozřejmě ještě ve frontě na pivo nás dojel Stanley, kterého jsme nekolegiálně ve sjezdu trhli (jak ty to děláš kamaráde, takovej radar!). Na břehu jsme se ještě vyfotili na hranici zemí Českých a Moravských jak se lvem, tak orlicí. Po občerstvení jsme vyšlápli na Zelenou horu, prohlédli vnitřek a pěknou pěšinkou po modré vyjeli ze Žďáru, dojeli na Harusák a už lehce potrhaná skupina sjela ke Skihotelu. Já s Majklem, který hrdinně jako poslední neopustil trackmakera, jsme objeli ještě černý trail, abychom to měli komplet. Poté jsme se již jen po cyklostezce došmrdlali do NMNM k autům. Potlučení, ale pěkně vybajkovaní a spokojení jsme poznali mnohá zajímavá místa tohoto kraje na pomezí Moravy a Čech, kam se mnozí ještě vrátíme (viď Peťo).

 

Bivoj

 

One Response to “Nové Město na Moravě aneb Za okruhem světového poháru 18. – 20.5.2018”

  • Vitek S.:

    Výborný report – vyplatilo se počkat si :) . A hlavně samotná akce. Jen doplním, ne že by na tom něco záleželo, ale když už to bude číst NASA a třeba jednou vnoučata, tak neskromně opravuji, že trať SP jsem sjel i vyjel celou. I když samozřejmě po kouskách, s odpočinky, a ne jako Jarda 7x za sebou. A vydýchat jsme se musel nejen na kopcích ale i pod nimi. A prásknou musím taky Zdenyho, kterej to dolu dával bravurně a myslím i vše vyjel. Do třetice se nejvíc snažil Ondra L., který taky většinu dal, ale nejsem si jistý, jestli všechno (vertikal drop?). Za zaznamenání taky stojí vyvrcholení souboje jeho odvahy s jezdeckým uměním a technikou (jasně že na devětadváce by to uměl každej), který zakončil legendární scénkou „uhni, já ti ukážu jak se to jezdí“ :) :)

Leave a Reply