Archive for Únor, 2019
27 února, 2019 | 
Author: Trasa: 36 km, Třebín, Dubné, Vráž, Čakovec, Švelhán, Nad Vítem, pod sáňkařskou, Lipí, Kaliště, Mokré, Stromovka, domů
Výškové metry: ?
Účast: Pavel Kosař, Vítek Sirotek, Pavel Tikal, Míra Doležel, Petr Pokorný, Banán
Vyjížďku nedokončil:
Pád: Vítek Sirotek, Banán
Defekt: nikdo
Trackmaker: Kosa
GPS: asi tak nějak tudy
Komentář: Některé jarní vyjížďky mívají i horší počasí, na startu Míra zkoušel, zda nepůjde “dlouhá/krátká” (nešla), ale letní rukavice byly úplně cajk. Jak nám stačil sdělit Banán, než umlkl, tímto týdnem se kapři probouzejí a někteří zlí pytláci je dokonce začínají lovit. Ještě se ani nesetmělo a už se nám na kraji lesa mrskal první kapřík, kterého z kola sundala zrádně listím zavátá ďoura. Na opačném kraji lesa, tj. za pár set metrů se přímo před pejskařem složil do bahenní koupele Bahnán 🙂 A asi tak od té doby už nemluvil, s vyjímkou okamžiků, kdy jsme projížděli kolem jakéhokoliv rybníka, který na rozdíl od zbytku trasy zcela bezchybně poznával. Trasa byla náročná, boj s kůrovcem je neúprosný a těžká technika je čím dál těžší. Vtipně to glosoval Vítek, když jsme se konečně proklestili trailem v mlází k nějaké cestě, slovy “konečně cesta”, přičemž vtip spočívá v tom, že cesta byla v horším stavu než zbytek lesa, takže jsme se jí vyhybali jak to šlo. To vše nějak zmohlo hlavního protagonistu vyjížďky a prosil nás ať ho tam buď necháme nebo mu dáme nějakou energetickou tyčku (prý klidně i plesnivou). Našel jsem, značky Chimpanzee, takže jsme byli svědky světové premiéry, banán žral šimpanze – obvykle je to naopak 😉 V zaplněné hospodě jsme vytrhli trn z paty slečně, jejíž partner je asi velký milec Samsonu a ona naším příchodem získala jedinečnou příležitost uvolnit nám stůl se slovy, že ONI stejně už chtěli odcházet. Nad kvalitním mokem jsme pak testovali automatický přepis diktovaného slova do mobilu, což se zvrhlo v pokusy zlomit slušné vychování Siri, která vždy slovo h..o nebo m..dat poctivě napsala,ale pak zase z displeje slovo zmizelo 🙂 Korektnost forever. Dlužno podotknout, že jsme zvolili těžký kalibr a místo vlastního diktovaní pustili Matonohovo Otevřený dopis. Ten je tak sprostý, že na něj odkaz dělat nebudu, naopak – katarze je zde 😉
Takže míru zdar, se soudružským pozdravem Dycky Night ride!
Účast: Ondra, Vítek S., Hony, Petr P. Majkl, Aleš, Kory, Petr. Š., Kocour, Přema, Vláďa Hais, Víťa K., Pavel Tíkal, Víčko, Eda, Honza L. (jen sobota a neděle), Ondra M. (jen sobota a neděle), Filip (jen pátek) Džony jako sobotní běžkařský host, Vláďa Řehoř (jen neděle) a Samouš s Banánem běžkovali jen v sobotu v hospodě 🙂
1. etapa 45 km (v daném rozsahu jen Ondra a Víťa S.)
https://www.sports-tracker.com/workout/ondejludvk/5c66d7b38bfe5d7ae7458646 (neměřil jsem od začátku)
2. etapa 51 km (v daném rozsahu Ondra a Honza L.)
https://connect.garmin.com/modern/activity/3388174289?share_unique_id=2
3. etapa 36 km (v daném rozsahu Ondra, Honza L., Aleš, Petr P., Hony)
https://www.sports-tracker.com/workout/ondejludvk/5c694c5ae883bf5fb8af7cf6
Tak co mi tentokrát z již osmého ročníku přechodu Šumavy utkvělo v paměti?
1) Téma mohérový chlup. Předpověď (naplněná…) extra slunečného a teplého počasí vyděsila snad všechny Nezmary, což se projevilo hnedle u autobusu – při vyndavání lyží byla každá druhá s chlupem. Ostatní hololyžníci si zase vyměňovali informace o klistrech které mají, a dokonce i já jsem překročil rubikon a vytáhl čerstvě zakoupený klistr Swix univerzál se snovým rozpětím -3°C až +10°C, muhehe. Minulý rok se ukázalo, že když sníh čerstvě nasněží, není chlup rozhodně výhra, ale pokud je sníh starý a několikrát prošel oblevou a zmrznutím, je chlup jasný král. Klistr to jakž takž dává na ledu, ale na metamorfovaném sněholedu rozměklým sluníčkem a teplotami na tričko, klistr prostě nestíhá. Tak jsem si alespoň slovník obohatil lidovou slovesností a za chvíli už budu jak Islanďani, kteří mají asi 30 slov pro sníh. Nejčastěji jsem používal Přemovo “malta” (a na té to fakt bylo na hovno a klistr nedržel ani boha). Tedy po pravdě, slovo malta jsem používal spíš v ustáleném slovním spojení (po výjezdu na romantickou prosluněnou šumavskou loučku) “Kurwa zase ta zaprcaná malta”… Dále byly hojně využívány termíny písek, mejdlíčko, sračka atp. Celkem pro tento přejezd vzato Chlup/Klistr 1:0. Asi to fakt ale spíše směřuje k tomu, že je dobré mít na klasiku dvoje lyže. Na něco hlaďáky a na něco chlup. Kam ten svět spěje…
2) Délka. Myslel jsem že délkový rekord ročníku 2017 (125 km) budeme překonávat stěží, ale povedlo se. Mých měřených 45+51+36=132 km. A to rozhodně nemusí být top číslo. Např. Hony měl v pátek (jedinej jel i na Březník a pak jel do Stožce Německem) dobře přes šedesát. Tímto tedy vyhlašuji prestižku pro příští roky (a nebude těžké laťku přeskočit): Kdo dá první přes 140/150? Hony už možná dal, takže příště ještě musí zdokladovat 😉
3) Měnící se preference/hledání nového, krásného 🙂 Před prvním ročníkem přechodu panovaly z dnešního úhlu pohledu směšné obavy, zda-li to vůbec dáme, dokonce byla navrhována varianta čtyřdenní a všichni vlastně jen pádili nejkratší cestou do cíle. Můj návrh na backcountry k jezeru Laka (https://mapy.cz/s/3p8RY), měl odezvu nulovou a všichni si ťukali na čelo. Postupně se však jeden dva přidávali, až letos jelo krásnou backcountry romantikou (“běžky jako tenkrát”) 9 Nezmarů. Taktéž dřív nebývalo pravidlem vyjet až na Poledník a letos tam snad zamířili všichni úplně automaticky. Stoupá též obliba jízdy do Strážného přes Polku (letos 5 z nás) a (ne jedinou) novinkou letoška je prodlužka vynecháním Šumavské magistrály jízdou z Hučiny přes Jelení vrchy (https://mapy.cz/s/3p8UB). Třeba osud vzrůstající obliby potká i minuloroční objev Oblík. Nádherné backcountry s výhledem na Kašperk i Luzný (letos se k pokořitelům přidal Víťa S.). Jediným dinosaurem zůstává Peťa Šiklů. “Jsem tady proto, abych to ujel, a ne abych si co nejvíc zajezdil”. S touto taktikou dokáže být v pátek na Modravě v Lyeru ve dvě, z Nového Údolí jede do Stožce vlakem a nedělní vlak z Pece stíhá ve 12.00 🙂
4) Novinky. O novince přes Jelení Vrchy jsem se již zmínil a jen k ní dodávám, že je to tuze krásná cesta, kterou však už nikdy nepojedu 🙂 Celý je to rovina kolem kanálu, kde člověk jen kladivuje a kladivuje což na klistrem omatlaných lyžích je opravdu ta pravá krása… Bejci jako Aleš, či nemazající Honza si to pochvalovali (snad dokonce že to budou jezdit pravidelně!) ale my s Peťou P. jsme vedli řeči, že si připadáme jak na Vasáku a předlouhá píchací nuda v Peťovi rozbujela úvahy o tom, jak dobře měla asi namazaný lyže vévodkyně Kate (Middleton), která Vasák v limitu dala… Ale teď už k věci! Projektem letoška byl přejezd Lipna, když už je zamrzlo a hodně sněhu. Znamenalo to nesjíždět do Pece, ale jet dál po Schwarzenberském kanálu až na úroveň Bližní Lhoty, kde je v mapě naznačená upravovaná stopa až k Lipnu. Po sjetí k Lipnu bychom se rozhodli, podle stavu ledu, se buď nějak dostat na vlak do Horní Plané (to, jak by vypadalo „nějak“ kdyby nebyl led, mi zůstalo záhadou) a nebo kdyby byl led, že bychom to dojeli až do Černé. Kocour se nabídl, že zavolá kámošovi z horské služby abychom věděli, zda je až do Bližní Lhoty stopa, ale byl zastaven s tím, že plán je plán a žádné špatné zprávy předem nám ho kazit nebudou 😉 Realita byla taková, že část mužstva na plán hodila bobek, ale 12 hrdinů do toho šlo srdcem. To znamená, že po krátkém backcountry sjezdu který někteří ani netrefili a vraceli se po kanále, jsme zjistili, že „sjezd k Lipnu“ znamená trmácení se přes dva další kopce, kde stopa udělaná je, ale od traktoru! A tak už to šlo dál spíše stylem Krakonoš a lyžníci 😉 Odměnou nám byl ale prvosjezd neporušené loučky k Lipnu, který byl NAPROSTO BOŽÍ. Vítr + obleva s nočním mrazem sníh připravila tak akorát na freeride běžkosjezd. Nádhera. Po Lipně to šlo též obstojně, ale minimálně já jsem narazil na limity hlavy, které se moc nelíbí, že jede nekonečné minuty jen a jen rovně na jeden cíl (Tajvan) a on se desítky minut nepřibližuje. Celkem ale shrnuto velmi povedená novinka, kterou při dostatku sněhu rozhodně budeme opakovat.
O.
P.s. Bylo to přenádherné! Když pominu maltu, písek, mejdlíčko, sračku atp., co více by si člověk mohl přát, než tři sluncem zalité teploučké dny s přáteli?
Trasa: 23 km, U Špačků, Hodějovice, Srubec, Švajce, Dobrá voda, Dubičák, U Podkovy
Výškové metry: ?
Účast: Petr Šikl, Vítek Sirotek, Pavel Tikal, Honza Mareš, Míra Doležel, Petr Podhola
Vyjížďku nedokončil: Zub (Michal Zoubek), na Steak dorazil Banán
Pád: Vítek Sirotek, Pavel Tikal, Honza Mareš, Míra Doležel, Petr Podhola
Defekt: nikdo
Trackmaker: Petr Šikl
Komentář: O víkendu padaly 30 let staré teplotní rekordy – tohle počasí jsme si užili na běžkovém přechodu Šumavy. V neděli bylo v ČB dokonce 17°C. Na vyjížďku se sice trochu ochladilo, ale začátek byl i tak letní – teplo okolo 9°C a světlo. Letní idyla skončila, jakmile jsme vjeli do terénu. Tam to bylo samé bahno a zbytky sněhu. Dost zábavy nám připravili lesáci – pěšinku kolem Hodějovického potoka jsme ve vykáceném lese několikrát ztratili a z lesa se vymotali jen tak ňák instinktivně. Kácelo se taky nad Švajcema, cesta připomínala spíš cyklokros. Ještě víc zábavy nám připravil tmavý led. Udupaný sníh, několikrát roztátý a zmrzlý, se na hlíně a trávě za plusových teplot proměnil v dokonale kluzký mokrý led. Ten navíc není skoro k rozpoznání. S jistotou ho člověk odhalí bohužel většinou pozdě, často až když ho začne zábst na lokti, kolenu, zádech nebo zadku. Některé pěšinky se nedali vyjet, některé ani vyjít a některé ani sejít. Přechod Dobrovodského potoka nad Švajcema byl neopakovatelným zážitkem. Prudký svah k potoku Peťan sjel, palouček pokrytý ledem přesvištěl bez ztráty rovnováhy a zastavil se až u potoka. Nechápu jak se mu to povedlo. Na tom ledu se nedalo ani stát. Napodobit se ho pokusil Petr Podhola a odvážně tam vjel za ním. Kolo se mu ale podsmeklo a skončil na boku. Já to raději vedl a ani to nebylo jednoduché. Za sebou jsem slyšel ránu a drnčení drátů, ohlédnu se a Míra leží taky – pád při vedení kola. Hony s Pavlem to pro jistotu vzali po druhé straně potůčku, ale ani to nebyla výhra. Terén tam byl prudší, takže si mohli vybrat jen to, jestli se při pádu budou kola držet dál, nebo ho odhodí a upadnou bez něj. Pavel si dal dokonce tobogán, myslím, že tak 4 až 5 metrů po zadku ujel. Dole jsme se dohodli, že celé toto počínání započítáme do statistiky jako jeden pád, rozpočítat by to asi nešlo. Ještě jsme si užili vyhlídku z Dubičáku za svitu úplňku a pak drandili zpátky. Nejvíc zábavy nám nakonec připravil Stenly a stejkový večer v hospodě U podkovy. Nabídka byla stylová, vezmu lístek do rukou a čtu: pupek, slabina, … váleček. Velkoryse jsme tuto narážku přešli a užili si výborné stejky, pivko a na závěr něco ostřejšího na trávení.
V.S.
Autor: Stanly
Den 0. (6. 6. 2018):
Fotka a start! Je to tady! Už to jede!
Rozjezd byl pozvolný, dbalo se pokynů organizátorů, aby se jelo opatrně. Během chvilky už do toho dupu jako v úterý, akorát kolo mám poněkud těžší. Jedeme z Jabloňova po modré TZ, je to po asfaltu, takže pohoda. Následuje polňačka kolem řeky Oslavy a vjezd na hlavní, která nás dovede do Velkého Meziříčí. Před vjezdem na hlavní prudce brzdíme, Vítek zařval: „MAPA“! …Přehazujeme mapu a pokračujeme. Celá akce od zastavení, přehození mapy a znovu-rozjetí netrvala snad ani vteřinu, takže s novou mapou jsem získal i pěknou ztrátu, kterou jsem s jazykem na vestě dohnal.
Ve Velkém Meziříčí jsme na místním náměstí neunikli pozornosti Městské policie. Nevím, co jim vadilo na cca šedesáti velmi dobře osvětlených cyklistech, ale se zapnutým majákem se nás snažili zastavit. Nás marně, unikli jsme jim v městských uličkách značených modrou TZ a po pochybném přejetí mostíku a následném navrácení na trasu opouštíme město kolem potoka Balinka.
Po chvilce jízdy polní cestou vjíždíme do lesíka, kde nás čeká první technická pasáž. Cestička je úzká, kamenitá a na mě strmá. Brzdím, slézám, sbíhám, naskakuji, pokračuji. Pořád se jede ve vysokém tempu, přichází kamenitá polňačka a mně docházejí síly. Ubírám z tempa, nechávám se v kopci předjíždět a během chvilky jsem sám. Koukám na hodiny, je půl dvanácté. Kluci jedou do půlnoci a pak ulehají ke spánku. Pokračuji svým tempem, a v místě, kde přes cestu leží spadlé větve, mě dojíždí další loudal. Slézáme, přenášíme kola a on si pochvaluje situaci slovy: „No konečně loudání!“ a mizí ve tmě.
Já kontroluji pozici na GPS, koukám na mapu a zjišťuji, že zmizel špatným směrem. Já ale pokračuji po lesní pěšince (po modré TZ), až se dostávám na rozcestí, které nemám v mapě. „Sakra! Sjel jsem z cesty? Ale kde? Poslední rozcestí souhlasilo, pak to bylo po modré, tak kde je chyba?“… Stojím, koukám na GPS, na mapu, na GPS, na mapu, na GPS, na mapu, ale na mapě se prostě nevidím. Naštěstí jsem se našel na dalším mapovém listě, takže směle pokračuji po žluté. Jezdím pouze s předním světlem na kole, bez čelovky, takže na mapu nevidím. Jedu tak, že si na mapu posvítím, zapamatuji barvu značky a jedu podle GPS.
Je deset minut po půlnoci, začínám se dívat vlevo vpravo, jestli neuvidím kluky. Jedu po široké lesní cestě, rozhlížím se, a najednou vlevo vidím zelené světýlko. Je to světluška, nebo Solarstorm? Volám: „Kluci?“, ozve se: „No?“. Paráda! Našel jsem je! Přicházím k nim, načež mě Vítek pokáral, že výraz „kluci“ není nejvhodnější oslovení. Že mám příště zařvat: „Nezmar!“. OK, tak jsem je našel. Co teď? Vytahuji alumatku a doufám, že místo, kam si chci lehnout, je jakž takž rovné. Vytahuji spacák, převlékám se a ulehám. Obávaná noční jízda je zamnou! Dobrou noc.
(39,8 km; 549 v. m. výstup; 400 v. m. sestup).
Den 1. (7. 6. 2018):
Ráno se budíme po páté hodině. Kolem nás projíždí holka s klukem, přejeme si dobré ráno a já vstávám. Čistím si zuby, oblékám se, balím věci a připravuji si mapy. Mapy mají velikost A4, přičemž mapník má rozměr 23 x 26 cm, tudíž musím mapy různě ohýbat, aby se do něj vůbec vešly. Mezitím jsou již Nezmaři připraveni a odjíždějí. V 6:00 jsem připraven i já, zapínám GPS a vyrážím.
Jedu po pohodlné lesní cestě. U rozcestí váhám, jestli se nemám vydat na vrchol Velký Javor. V mapě je to nejisté. Nakonec to prohlašuji za zbytečné a pokračuji dále do Třebíče na snídani. Vítá mne Billa, parkuji kolo a jdu nakupovat salám, sýr, housky, Corny tyčinky a vodu. Posnídám, připravím si sváču a vyrážím po červené TZ kolem říčky Jihlavy. V Čichově přecházím na modrou TZ, která mne vede do kopce k rekreačnímu zařízení Jalovec, kde si dávám točenou Vineu a popisuji paní hostinské Loudání.
Pokračuji dál a v Brtnici opět potkávám holku s klukem. Kluk spravuje kolo, tak se ptám, jestli nepotřebují pomoci. Prý ne, už je to spravené a já že jedu špatně, ať jedu s nimi. S radostí nabídku přijímám a pokračujeme ve třech. Ze začátku nemůžeme najít značku, ale nakonec ji nacházíme a Brtnici opouštíme po modré TZ. Mám trochu obavy, zda jim budu stačit, ale vypadá to, že máme stejné tempo.
Kolem říčky Brtnice nebývá příliš používaná cesta, ale po projetí asi padesáti loudalů je to slušný průsek ve více než metrové trávě. Z mých nových přátel se vyklubali zkušení loudalové. Monika je v top 20 a Chema je také pravidelným účastníkem. Ve 13:00 přijíždíme do Luk nad Jihlavou a shodujeme se, že je čas oběda. Usedáme do restaurace a objednáváme si jídlo a pití. Jdu volat přítelkyni, která mne vítá se slovy: „Kdo je Monika?!“ J … Nojo, záznamové zařízení nelže J… Obědváme, povídáme si a najednou jsou tři hodiny odpoledne. A tak vyrážíme dál. Cestou necestou, polem nepolem, lesními cestami a pěšinkami. Přijíždíme do Třeště, kde od sochy pana Tau odesíláme informační sms.
V 18:00 pořadatelé zasílají sms od Aleše Linharta: „Pozor u Leského mlýna, pokousal mě tam vlkodav!“. Koukáme do map a zjišťujeme, že tudy zítra pojedeme. A debata je na světě: Projet či objet? Názory na situaci se různí. Přece jen od incidentu uběhne nějaký čas, opuštění trasy se trestá, ale vlkodav je přece jen pořádný kus zvířete.
Za Dolní Cerekví odbočujeme na zelenou TZ a stoupáme na rozcestí se žlutou TZ. Ta nás dovede až k turistické chatě Čeřínek, kde se ubytováváme. Teplá sprcha a spánek v posteli přišel vhod.
(111 km; 1 931 v. m. výstup; 1 834 v. m. sestup).
Den 2. (8. 6. 2018):
Ráno v 5:00 nám zvoní budík. Vstáváme, oblékáme se a v 6:00 usedáme na kola a vyrážíme. Je docela teplo, takže mi stačí tričko, kraťasy a návleky na kolena. Jedeme lesní cestou po červené TZ na skalní útvar Čertův hrádek. Dále pokračujeme po červené TZ a pak po modré TZ do Nového Rychnova, přes Křemešník do Proseče pod Křemešníkem, velkým obloukem míjíme Pelhřimov a z Kojčic jedeme po červené TZ kolem říčky Želivky. Je to nádherný a i pohodlný trailík.
Přijíždíme do města Želiv, je 13:08 a tak si v místním minipivovaru u Kláštera premonstrátů dáváme oběd. Dávám si hovězí vývar a karbanátek s kaší. Tentokrát nám na oběd stačí hodinka. Posíláme informační sms, že se máme dobře a spokojeně městečko opouštíme.
Jedeme po zelené TZ a před Speřicemi poprvé křižujeme D1. Před Vojslavicemi D1 přejíždíme zpět a za Vojslavicemi ji podjíždíme po původním mostě Prvorepublikové dálnice. Jedeme po zelené TZ a blížíme se k Leskému mlýnu. Nemám vodu. Naštěstí je cestou stavení, kde mi pán ochotně tankuje můj camelbak. Ptá se na Loudání, ukazuji mu mapy a hned se ptám na Leský mlýn. Pán říká, že se těm místům sám vyhýbá, prý jsou tam divní lidé a mají tam na volno puštěné psy. Ukazuje nám, kudy to máme objet a debata o tom, zda se tam vydat, je vyřešena. Po objetí Leského mlýna vyrážíme dále do Keblova, kde nás čeká Čépova zajebávka (7,7 km tam a po stejné trase zpět) a jedeme směr zatopené mosty již zmiňované Prvorepublikové dálnice. Většina cesty je po asfaltě, až posledních 500m je úzká a zarostlá pěšinka, po níž se prodíráme skrz křoví až na písečnou pláž.
Vracíme se zpět do Keblova, kde si v místní hospodě dáváme pauzu na pivo a limču a potkáváme se s dalším loudalem Lumírem (chlapíkem kolem šedesáti let s trekingovým – tuším Authorem – vybaveným pro strýčka příhodu), který si povídá s místními. Prohodíme s nimi pár slov. V 19:48 dopíjíme a vyrážíme do Vlašimi, odkud již skoro za tmy odesíláme informační sms.
Z Vlašimi jedeme dále do Kondrace, kde Chema našel ubytování. Tam přijíždíme ve 22:11, ještě si připravuji mapy na další den, dávám si sprchu a po 23:00 ulehám do postele.
(140 km; 2 239 v. m. výstup; 2 543 v. m. sestup)
Den 3. (9. 6. 2018):
Ráno v 5:00 zvoní budík, vstáváme, v 6:00 sedáme na kola a opouštíme Kondrac.
Jedeme po červené TZ směr Blaník. Při tlačení na vrchol nepotkáváme žádné rytíře, ale opět Lumíra. Musel si pořádně přivstat, že nás předjel. Na vrcholu Blaníku mě zaujala kopie základního kamene Národního divadla. Když si vezmu, co mě stálo sil vytlačit kolo nahoru, tak obdivuji tu silnou vůli lidí, kteří se rozhodli odsud dopravit kamenný kvádr až do Prahy. Je 7:00, fotím Lumíra s jeho strojem u místní dřevěné rozhledny.
Po červené TZ sjíždíme do Louňovic pod Blaníkem, kde bereme útokem místní sámošku. Kupuji si housky, salám, sýr na svačinu a párky k snídani. A Bepanthen. Kdyby náhodou. Zadek vás může bolet, ale nesmí štípat. Včera jsme neměli večeři, a tak si jdu pro další párek a rohlík. Před sámoškou také potkáváme starší paní, která na nás volá: „Jé, vy jedete Loudání, jako můj syn Aleš!“. Zatím netušíme, že Aleše ještě potkáme. Je skoro půl deváté, tak vyrážíme po cyklostezce 112 směr vysílač Mezivrata (další místo, kam vjedete a pak se stejnou cestou vracíte zpět).
Po červené TZ jedeme směr Miličín, projíždíme přes křížovou cestu Kalvárie. Východně pokračujeme po silnici do Ješetic, kde se dáváme na modrou TZ, která nás zavede do Prčic. Tam obědváme v minipivovaru Vítka z Prčice. Je to restaurace, jejichž heslo zní, že ve středověku byly velké porce. A tak se jídlo skoro nevejde na talíř. Dávám si zelnou polévku a rissoto a poprvé dobíjím logger. Jen pro jistotu. Každou chvíli totiž chodí sms, aby si jej ten či onen závodník dobil.
Z Prčic vyrážíme po žluté TZ do Jetřichovic a odtud se po zelené TZ šplháme přes bike park Pepy Dresslera na Monínec. Je to krpál, je vedro, břicha plná, nejede se mi nejlépe. Na vrcholku pokračujeme po zelené TZ na Ounuz a odtud po červené TZ na Javorovou skálu. Javorovou skálu jsme měli předloni ve Vrchařské koruně a upřímně nevím, co si o ní mám myslet. Tady je totiž člověk na náhorní plošině, takže k ní dojedete po rovině. Navíc je tam vysílač pro veřejnost uzavřený, tak nevím, co tam hledat zajímavého … Vracíme se k rozcestí Ounuz a po žluté jedeme do Cunkova. Poté po červené TZ do Jistebnice, odkud posíláme informační sms a dáváme si sváču u místních Vietnamců. U mne vyhrál nanuk a malý přezrálý ananas.
Pokračujeme po červené TZ do Padeřova, kde po neznačené cestě jedeme do Olší a odtud do Blažejovic – nádraží, kde nám mapa hlásí polovinu trasy. Vydáváme se po červené TZ do Sepekova a z něj dále do Milevska, kde usedáme do restaurace V Klubu. Je 18:07 a jsem hotovej. Dáváme si k večeři těstoviny a přemýšlíme, co dál. Chema volá na benzinu u Podolského mostu. Mají tam nonstop a poskytují i ubytování. Naštěstí tam mají plno, protože cesta tam je ještě docela štreka. Dívám se do GPS a nacházím ubytování u fotbalového stadionu. Chema tam volá. Naštěstí mají volno a kola nejsou problém. Přesouváme se tam. Pod ubytovnou je hospoda, tak si dáváme ještě pití na dobrou noc a potkáváme dalšího loudala – Sašu Krška (organizátora Jesenického Surovce). Jsem rád, že už nikam nepokračujeme. Příjemně si povídáme a před desátou uleháme do postele. Během vteřiny usínám i přesto, že mi vedle hlavy bliká Chemova diskotéka v podobě podomácku vyrobené nabíječky baterií do jeho Holuxu.
(89 km; 1 705 v. m. výstup; 1 635 v. m. sestup)
Den 4. (10. 6. 2018):
Dnes jsem se dobře vyspal. Ranní scénář je pořád stejný: v 5:00 budíček, v 6:00 v sedle a jede se. Červená TZ nás z Milevska dovedla až k dřevěnému plotu s cedulkou: „Pozor, ve stádě je plemenný býk!“. Nu což, přehazujeme kola do ohrady a pokračujeme v cestě. Několikahlavé stádo vidíme v dálce na obzoru. Držíme se podél plotu a jdeme. Louka je podmáčená a je na ní vysoká tráva, takže mám během chvilky promočené boty. O kousek dál nacházím alumatku Sea to Summit. Je hezká, s pěnovou izolací, tak ji beru. Zatím vím, že nechat ji tu nehodlám. Pastvinu jsme prošli a projeli, aniž by si nás zvířata všimla. Přes Jetětice pokračujeme dále směr přehrada Orlík.
Modrá TZ před a kolem přehrady je úzká pěšinka nahoru a dolu, ale postupujeme bez problémů. V Podolsku se škrábeme na most a zajíždíme k nonstop benzínce. Je 7:38 a my usedáme dovnitř. Interiér nás přenesl do zlatých devadesátek. Dostáváme jídelní lístek. Objednávám si hovězí vývar, míchaná vajíčka a džus s vodou. Po skvělé snídani dokupujeme vodu a Corny tyčinky na benzínce. Chema s Monikou pár energy drinků. Přes Podolský most míříme do Temešváru, odkud odesíláme informační sms.
Pokračujeme po modré TZ až do Oslova. Zde začíná další zajebávka. Kousek po červené TZ na Lučné, pak na zelenou TZ až ke Svaté Anně a odtud dolů k přehradě a zpět. Zelená TZ je dost prudká (jak dolů tak nahoru), takže tlačíme. Tejpy mi už pár dní drží achilovky (a musím říct, že spolehlivě). Bez nich mi v achilovkách prokřupávalo – nic moc pocit. Před přehradou je kostelík Svaté Anny, dole u přehrady jsou zaparkované dvě lodě, jinak tu nic moc zajímavého není. Vracíme se do Oslova, odkud pokračujeme kousek po silnici a dále po zelené TZ k plynové lávce přes Otavu. V chatové kolonii nacházíme pohostinství, tak stavíme na pivko a limču. Dojíždí nás Saša Krško, který si zde dává oběd. My dopíjíme a vyrážíme dále přes plynovou lávku. Ta je v rekonstrukci, ale my přes ni přesto přecházíme. Jak jsem se později dozvěděl, ne všichni loudalové měli to štěstí.
Pokračujeme po žluté TZ do Čížové a odtud nahoru ke kostelu, odkud je krásný výhled a automat na hřbitovní svíčky s otočným mechanismem na mince (jako u automatu na žvýkačky). Od kostela sjíždíme do Bošovic, kde potkáváme staršího chlapíka, který zrovna opravil jeho již pátý defekt předního kola (na který použil poslední duši). Je to Aleš Kostohryz, jehož maminka nás zdravila v Louňovicích pod Blaníkem. Posouvá se mu duše v předním kole a tak mu ráfek ufikne ventilek. Bereme Aleše do party a pokračujeme ve čtyřech směr vrch Velký Kamík, který také znám z Vrchařské koruny. Když tam dorazíme, začíná mírně pršet, proto nahoru na vysílač nejdeme a raději pokračujeme dále po červené TZ. Trochu se ochladilo, ale stále to docela jde.
Červená TZ nás dovede k rybníku Milava a odtud nás žlutá TZ a následně zelená TZ dovede do Radomyšle. Odtud posíláme informační sms. Je 15:01 a my usedáme do místní restaurace, kde bohužel nevaří. No nic. Limča, namazat kolo a pokračujeme do večerky k Vietnamcům. Na sváču do batohu si dělám čtyři housky se salámem a sýrem, k obědu zakusuji hermelín. Z Radomyšle vjíždíme po zelené TZ do Strakonic, kde hledáme odbočku na žlutou TZ. Tu nakonec nacházíme a objíždíme po ní Strakonice přes Katovice až do Horažďovic. V nich stoupáme na Prácheňské hradiště. Z něj se vracíme zpět do Horažďovic, kde si v místním hotelu dáváme pizzu a seznamujeme se s Alešem. Je to IT technik a na Loudání startuje po několikáté, které však nikdy nedokončil, protože vždy musel v pondělí do práce. Až letos si mohl vzít volno delší, ale zase ho zlobí defekty.
Je půl deváté večer, ale protože nás čeká spíše asfalt, tak ještě kousek popojedeme. Asfalt skončil a jsme na zelené TZ. Pomalu se smráká a také poprchává. Tady zůstat nemůžeme, tak jedeme dál a hledáme střechu nad hlavou. Když přijíždíme do Újezdu u Chánovic, už prší. Při pohledu na podlahu autobusové zastávky z hrubého betonu a mou alumatku (která je vlastně hliníkovou ochrannou folií na přední sklo automobilu) mi není dvakrát do smíchu. Slyšíme ale hlasy, tak za nimi jdeme a vidíme pár lidí, jak popíjejí točené pivko na lavicích v zahradě. Monika se jich ptá, zda nevědí o nějakém přístřeší. Odpověď dostáváme bleskurychlou a nečekanou: „Pojďte dál, budete spát u nás“. Usedáme k místním a dozvídáme se, že jsme v klubovně dobrovolných hasičů, kteří dopíjejí soudek z předešlého dne. Vyprávíme jim o Loudání a ukazujeme mapy. Během chvilky déšť zesiluje a taky se přesouváme dovnitř, kde si pouštíme gramofon. Výběr desek je parádní: Blue Effect, Bob Dylan, David Bowie a nějaké pohádky. Paní hostinská s manželem (u kterých budeme spát) se sem přistěhovali z Prahy. Chlapík je právník (nebo advokát) a od pondělí do čtvrtka je v Praze. Jeho žena pěstuje zeleninu na prodej a stará se o klubovnu dobrovolných hasičů. Čas od času se zde koupí sud, pozvou se sousedé a popíjejí. Když pivo zbyde, druhý den zazvoní na zvon a chlapi se seběhnou sud dopít.
Je něco po půlnoci a odcházíme na kutě. Manželé nám ve svém obýváku dávají na zem matrace, nabízejí sprchu, ale je moc pozdě a tak uleháme a usínáme. Jsme suší, v teple a pod střechou.
(132 km; 1 984 v. m. výstup; 1 885 v. m. sestup)
Den 5. (11. 6. 2018):
Vstáváme déle než obvykle, v 6:00, šli jsme pozdě spát. Naši hostitelé ještě spí, tak odcházíme bez rozloučení. Vyrážíme po modré TZ do Chánovic, kde se jedeme podívat na místní rozhlednu. Je hezká, ale v 7:00 je ještě zavřená, škoda.
Pokračujeme do Kadova, kde jsme také brzy, místní večerka je ještě zavřená. Pokračujeme po silnici a asi po 2 km zjišťujeme, že po špatné. Vracíme se zpět na trasu a po žluté TZ a následně zelené TZ se dostáváme do Blatné, kde nás vítá vietnamský supermarket. Vydatně snídáme a posíláme devátou informační sms. Do cíle zbývá 185 km, je pondělí a Chema s Monikou už chtějí domů. Chtějí jet durch a dnes prostě dojet. Mně se to nelíbí, ty před námi nedoženeme a ti za námi nás nedojedou. Chema s Monikou jsou ale rozhodnuti, a tak si z místní pošty posílají většinu věcí balíkem domů. I když s sebou mám spoustu věcí, které jsem ještě nepoužil, nedokážu se vzdát ani jediné. Nechávám si vše a říkám, že když odpadnu, ať jedou beze mě. Že to nějak dám. Ale na to se mi dostává odpovědi, že tempo bude stejné jako doposud. A tak vyrážíme vstříc dnešnímu dobrodružství.
Z Blatné jedeme po žluté TZ do Hvožďan a pak dále po červené TZ až na Třemšín. K Třemšínu vede nekonečná rovinka z rozbitého asfaltu, ze které mě pěkně bolí zadek. Jede nám to celkem svižně, ale Alešovi jeho 26r moc ne, tak na něj občas musíme počkat. Z Třemšína pokračujeme dále spíše už po zpevněných cestách. Ubíhá to, tak je to fajn.
Zakusujeme se hlouběji do Brd a pokračujeme pod vrchol Koruna, kde nás čeká výstup a následný sestup po stejné trase. Na Korunu je to krpál. Tlačím jako první a hle, nacházím loudalský dres. Přibaluji ho ke karimatce a tlačím dál. Pokud si dobře pamatuji, ani výhled z Koruny moc velký nebyl. Nu což, počkám na zbytek týmu a vyrážíme dolů. To už je zábavnější. Je 14:06 a my máme za sebou 77 km. To znamená, že do cíle zbývá cca 130 km. To už vypadá slibně, ale už máme hlad, tak pokračujeme a doufáme, že v následující obci něco najdeme. Do Strašic nezajíždíme, pokračujeme do Zaječova, kde si v místní sámošce kupujeme sváču a dozvídáme se o místní hospodě, kam spěcháme. Přišli jsme akorát, kuchyně je do 15:00, ale smažák nám ještě udělají. Hospodu mají Vietnamci, kuchař je Čech – zaměstnanec. Hospoda je to obrovská. Výčep (odhadem 30 míst) a restaurace oddělena koženými šoupačkami (tak 70 míst – možná více). Už jenom to tu uklízet dá zabrat. Usedáme na zahrádku, já si dělám housky se sýrem a salámem do batohu na svačinu a za chvilku už dlabeme. Dojídáme, dopíjíme, platíme a vyrážíme. Jedna hodina a 3 minuty je celkový čas strávený v hospodě. Už se lepšíme.
Pokračujeme dále po zelené TZ až do Obecnice, kde kvůli dešti dáváme další pauzu. Ještě nás čeká Plešivec (poslední velké stoupání). Z Obecnice odjíždíme v 18:30. Oběd a následný déšť náš postup značně zpomalily. Po zelené TZ pokračujeme do Jince, odkud dále stoupáme na rozcestí s červenou TZ a pokračujeme dále na Plešivec. Jsem unaven. Plešivec je pořádný krpál plný kořenů a kamenů, ale já ho chci vyjet. A daří se mi to. Na vrcholu mě vítá cca 2m široká římsa s krásným výhledem, po které přejíždím, zastavuji, čekám na parťáky a kochám se. Výhled je skvělý.
Při sjezdu z Plešivce má Chema defekt. Ne kola, ale jednoho z čepů zadní stavby. Kolo se mu ohýbá jako luk, ale pohromadě ještě drží. Dostává od Moniky vynadáno, že je blbej nápad jet Loudání na kole složeném ze dvou částí. Kolo jede, opravu stejně nevyřešíme, tak pokračujeme. Zanedlouho hlásí defekt Aleš, ale už nemá náhradní duši. Chema má 27.5r, tak mu půjčuje svou. Aleš ji tam nasouká a pokračujeme dál.
Ve 21:30 jsme v Lochovicích, kde si na benzínce kupujeme RedBully. I já, který nepiju kofein. Mám housky, RedBull, plný vak vody, světlo. Jsem odhodlán jet, dokud nepadnu. Lochovice opouštíme po modré TZ. Už je pořádně šero a taky se pěkně zatahuje. Při přejezdu D1 u Žebráku začíná pršet a v Žebráku už leje o sto šest. Přijíždíme na náměstí, kde vidíme modře osvětlený průjezd, který bereme útokem. Znatelně se ochladilo.
Je 22:46 a my jsme dojeli. Zjišťujeme, že nonstop má do 3:00. Objednáváme si pizzu a něco k pití a začínáme shánět ubytování. Mezitím píše Čépa Monice, ať nikam nejezdíme, že se na ČR žene bouře. V Žebráku je hotel, ale je drahý a čtyřlůžkový pokoj nemají. Do baru přišli nějací chlápci, už trochu podnapilí, ale v pohodě. Chema jim vypráví naši situaci, načež jeden z nich říká, že si koupil barák, že si ho jako zedník předělá, ale že ho to po práci nebaví, tak ho prodal. Pořád od něj má ale klíče, a tak nám nabízí, že tam můžeme přespat. S radostí nabídku přijímáme, platíme a jdeme. V jedné z místností je koberec, deka, dokonce i spacák. Takže i Chema s Monikou (kteří si ráno poslali spacáky a karimatky domů) mají pod čím spát. Je tam dokonce křeslo i gauč. No skvělý. A hlavně suchý. Takže opět uleháme pod střechou.
(143 km; 2 920 v. m. výstup; 2 941 v. m. sestup)
Den 6. (12. 6. 2018):
Probouzím se tradičně v 5:00, za okny je tma a slejvák stále pokračuje. Všichni spí, tak nechci trhat partu, otáčím se na druhý bok a bez problémů usínám. Po šesté hodině se probouzím znovu a potřebuji na záchod. Na tuto informaci jsme se pana domácího neptali. Prolézám všechny místnosti v přízemí a WC nikde. Sakra. Jdu ven a tam nacházím suché WC. Uf, to bylo o fous J … Venku stále prší, ale my balíme a vyrážíme na místní benzínku na snídani. Já se zakusuji do housky připravené na noční přejezd a koukám, že déšť ustává. Oproti předchozím dnům je fakt kosa, proto si beru návleky na ruce i kolena a ještě šusťákovku, Monika kalhoty z Tyveku. Posíláme informační sms a vyrážíme.
Podle mapy je do cíle 66 km. Jedeme po modré TZ a kousek za Žebrákem omylem odbočujeme a 1 km si najíždíme. Únava je znát, takhle po ránu dvojnásobně. Jedeme kolem zříceniny Žebrák a odtud dále po zelené TZ a žluté TZ na sever směr Slaný.
Při přechodu Kublovského potoka jsem docela rád, že tu jsme za světla. Kousek za Údolím ticha má defekt Monika. Vyndavá si rezervní duši a při nafukování zjišťuje, že duše má utržený ventilek. Půjčuji jí svou a pokračujeme. V tuhle chvíli nemá nikdo z nás rezervní duši. Jízda mokrým lesem není nic moc, ale při pohybu už je teplo, tak se to dá. Projíždíme přes Kublov a pokračujeme až do Zbečna, kde si v hospůdce u mostu chceme dát sváču. Paní hostinská nám nabízí česnečku, míchaná vajíčka a klobásu. Objednáváme si všichni česnečku, načež se dozvídáme, že čtyři asi nebudou. Já si dávám klobásu, polévku přenechávám Alešovi, Chema s Monikou vajíčka, načež se paní hostinská chytá za hlavu, že si s vajíčky na sebe ušila bič J Je tam na to sama. K pití si dávám opět malinovku, provází mě celým Loudáním.
V 11:55 pokračujeme dále po žluté TZ, a protože s sebou mám tlačítkový telefon bez Viberu, tak nevím, co mě čeká. Krpál jako kráva a ještě k tomu dlouhej. Tlačíme kola po úzké cestičce snad celou věčnost. Ale jo, už jsme nahoře. Nasedáme a po žluté TZ pokračujeme dále k červené TZ, zelené TZ a modré TZ do Kamenných Žehrovic, kde pracuje Čépa (organizátor závodu). Do obce přijíždíme přes pole, kde vede cesta uprostřed remízku ze šípků, které mají vlivem včerejší průtrže mračen všechny větve stočené do cesty. A tak jedu vzpřímeně a řídítka držím pouze prsty, střídavě jedné a druhé ruky, podle toho, kde se v daný okamžik nachází větev s trny.
V Kamenných Žehrovicích nás čeká Čépa, sledoval nás na počítači. Hned si nás fotí a posílá na FB. Aleše zdraví slovy: „Čau trosko!“, Monice hlásí, že její logger nefunguje a kroutí hlavou nad naším seznamovacím tříhodinovým obědem. Ptám se, jestli se někdo ozval na karimatku, kterou vezu z Milevských pastvin. Prý ne.
Do cíle nám prý zbývá 20 km, které jel Miloš Mopils (durch přes noc plnou vydatných srážek) asi 5 hodin. Loučíme se s Čépou a pokračujeme do Slaného. V podstatě bez mapy, vede nás Monika, zná cestu nazpaměť. Asi 10 až 15 km před Slaným nám jede naproti Moniky šéf na silničce, a tak už začínáme vzpomínat. Po Slaném jedeme okružní jízdou, jedeme rychle, kličkujeme mezi auty, adrenalin jako na startu. Zastavujeme v Emsportu, kde dostávám duši a jedeme do hospody Továrna, kde usedáme a po chvíli posíláme poslední informační sms, čímž pro nás závod úspěšně končí!
Aleš mi nabízí odvoz do Prahy autem, což přijímám. Moniky šéf kroutí hlavou nad mou obuví. Dáváme si domácí chipsy a dozvídáme se, že Miloš Mopils (kterému vezu z Brd dres a jel poslední etapu durch) spí u Moniky sestry už asi 12 hodin a je stále mimo. Opouští nás Chema, jede mu vlak a Alešovi přijíždí manželka s autem bez nosiče na kola. Kola půjdou dovnitř, já nemám nic do brzdových čelistí, ale naštěstí je poslána rychlá spojka do Emsportu a přináší mi origo zarážky do třmenů brzd. Loučíme se, usedáme do auta a jedeme. Je 16:00, takže průjezd Prahou není nejplynulejší. Na Hlavním nádraží mi chvilku trvá, než se zorientuji a nacházím pokladny. Vlak mi jede asi až za půl hoďky, takže v pohodě. Nastupuji do vlaku. Mám sice místenku, ale zůstávám stát v chodbičce. Přece jen dva dny bez sprchy, ve vlaku je horko a kupíčko plné, tak do toho nejdu.
Už od Slaného se srovnávám s realitou a pořád přemýšlím, která je ta pravá…
(72,3 km; 946 v. m. výstup; 1 166 v. m. sestup)
Autor: Stanly
Redakční poznámka: Stanly, jako zkušený romanopisec, text v záchvatu tvůrčího psaní zapsal RUČNĚ na papír a poté, aby se dal publikovat, nadiktoval zapisovatelce!
Středa 6.6.2018. Barvy BK NEZMAR na akci Loudání se už potřetí snažili zviditelnit Jarun, Petr Š. a Vítek S., podruhé Hony a nováček Stenly. Před startem jsme, jak je zvykem, měli jen málo informací. Trasa bude tentokrát dlouhá 690 km s převýšením 13,5 km. Zásadní informace byla, že start není ve Slaném, ale v Jabloňově. Překvapivě už jsme tam určitě všichni byli, jen jsme to nevěděli. Je to na Vysočině hned vedle D1 poblíž Velkého Meziříčí (velkej bilboard na kravíně). Do Náměště nad Oslavou jsme se dopravili vlakem a odtud si dali 20 km na rozjetí na start. Ten byl tradičně ve 22 hod. Prvních pár kilometrů bylo hodně jezdivých po široké prašné polní cestě podél potoka. Zdánlivě bezpečnější než v terénu, ale tím, že se jelo hodně pohromadě a i dost rychle, se mi to zdálo dost nebezpečné. Naštěstí jsme to ustáli. Později jsme se dozvěděli, že pro Egona, který jel všechny ročníky Loudání, to letošní skončilo po pár stech metrech. Při zastavování špatně došlápnul na krajnici, spadnul do příkopu a zlomil si při tom nohu. A to tak blbě, že snad ještě na podzim měl v noze šrouby. První noc máme zase v plánu ujet pár hodin a pak si někde schrupnout. Povedlo se nám se sjet, tak jsme nocí uháněli víceméně společně. Zajímavý byl průjezd Velkým Meziříčím. Nikdo to tu neznal, značka se ztrácela, takže se jelo tak ňák podle citu toho prvního a všichni hurá za ním, nehledě na dopravní předpisy. Bohužel jsme natrefili na hlídku VB. Asi je to dost překvapilo, co se jim kolem půlnoci děje ve městě, takže došlo i na pronásledování se zapnutou houkačkou. Loudal však nemá čas zastavovat, takže jsme se ztratili v uličkách a nakonec ujeli do polí. Za městem Jarun vystřelil dopředu a už jsme ho neviděli, Stenly se naopak zapomněl někde ve výjezdu. Konečně jsme se dostali trochu do terénu a pomalu si začali hledat místo na spaní. Sjeli jsme z trasy, že si lehneme kousek od cesty v lese. Dokonale jsme zblbli pár lidí, kteří si mysleli, že pořád jedeme po trase a jeli za námi. Až když jsme začali vytahovat spacáky nás nechali a hledali si svojí cestu. Leželi jsme už v pytlích, asi 30 metrů od cesty a pokoušeli se usnout. Občas bylo slyšet, když se po cestě prohnali další bikeři. Najednou jeden z nich zastaví a volá: „Kluci, jste to vy?“. Stenly a jeho neomylný šestý smysl nás našel potmě v lese. Jak to dělá je záhada!
Spaní na cca 41 km, za den najeto 41 km
Čtvrtek 7.6.2018. Ráno byla docela kosa, tak jsme se snažili rychle zabalit. Až na Stenlyho, který si s balením dal trochu pohodičku. Třásl jsem se zimou, tak jsem vyrazil, že se zahřeju jízdou a ostatní mě dojedou. S Peťou s Honym jsme se sjeli hned, ale se Stenlym jsme se na Loudání tohle ráno viděli naposledy. Dojeli jsme do Třebíče, našli benzínku a dali si snídani. Pořád to dost jelo po asfaltových cyklostezkách, ale krajina už se začala vlnit. Bez větších zastávek jsme dojeli až do Třeště. Potkali jsme se tu s Jarunem a s pár dalšími Loudaly. Dali jsme si sámoškovej oběd a vyrazili vstříc prvním větším kopcům. Čeřínek, Čertův Hrádek, Křemešník. Bylo hrozný vedro, nejelo mi to a při tlačení mě předjížděli holky Loudalky. Léčivý pramen, zázračná studánka, pod Křemešníkem, na kterou jsem spoléhal, byla vyschlá. Naštěstí jsem kus dál našel jinou, slibně nazvanou Ruměnka, ale ani ta zázrak nesvedla. Prostě bída, byl jsem dost prošitej. Letošní trasa se důsledně vyhýbala větším městům, takže jsme nejřív obkroužili Jihlavu a teď Pelhřimov. Stylově jsme si v Kojčicích u Pejřimova dali limču a kus dál si dali drobné blouděníčko, ve vykáceném lese u potoka po pás v trávě. Nakonec jsme se vymotali a jeli dál směr Želiv – podle mapy jediná větší možnost na večeři a hospodu. Cestou jsme se před Želivem dokonce vykoupali, takže jsme tam dojeli voňaví. Nakonec se z toho na letošním Loudání stala tradice. Široko daleko jedinou hospodu v Želivi vycítili i ostatní, takže nám známá hospůdka Na Kocandě fungovala jako Loudalské krmítko. Tolik Loudalů pohromadě bylo jen na startu, i s Jarunem jsme se opět setkali. Je tedy pravda, že ostatní si dali večeři a jeli. Alespoň ti, co stihli otevřenou kuchyni. Ta zavřela docela brzy, ale v rámci nějakého team buildingu tam účastníci grilovali maso. Jarun nezaváhal a pěknej stejk vyměnil za 3 jégry :). My poctivě seděli a doplňovali tekutiny a až potmě jeli kus po trase najít si pěkný voňavý měkký pelíšek pod stromy, což se nám beze zbytku podařilo.
Spaní na cca 198 km, za den najeto 157 km
Pátek 8.6.2018. Ráno jsme bohatě posnídali ještě z domácích zásob a pak se motali kolem D1. Trasa byla jezdivá, takže pěkně ubývala, ale hodně po asfaltu, což mi nejde (a nebaví), takže jsem za Honym a Peťou tiše trpěl. Na to, abych se jich držel jsem neměl, tak jsem jel svoje tempo vzadu. Nebo jsem je (když zastavili) mazaně předjel. Jel jsem sice taky sám, myslím, že stejně rychle, ale psychicky to pro mě bylo lepší J. SMS od pořadatelů nás varovala před průjezdem Leského mlýna, že tam někoho pokousal vlkodav. Sám sem dojel až k bráně a za plotem jich byla pěkná smečka, tak se mi tam moc nechtělo. Značka ve skutečnosti uhýbala kus výš a mlýn obcházela, ale ve sjezdu jsem odbočku přejel. To se asi stalo víc lidem, ale než aby se vraceli, tak to vzali přes zavřenou bránu. No a ne všem se to vyplatilo :). Jaruna jsme dojeli na první dnešní možnosti občerstvení, u malého krámku ve vesničce Keblov. U tohoto Loudacího krmítka se nás zase sešlo víc, taky proto, že trasa tudy vedla dvakrát. Letošní specialitou byly totiž odbočky z trasy, kde se jelo k nějaké zajímavosti (z pohledu traséra) a zpět stejnou cestou. Dobré na tom bylo, že jsme se tak dost potkávali s ostatníma, co byly před nebo za námi, a měli tak trochu přehled jak to jede ostatním. Jedna taková byla právě tady, 7,5 km tam a zase zpátky, bohužel po silnici nahoru dolu. Kolem oběda jsme dorazili do Vlašimi a před výjezdem na Blaník se chtěli posilnit. Tradičně jsme zamířili k benzínce, ale při doplňování benzínu z cisterny do nádrží jim prý nejde ani kasa, tak nás vyhnali a my se museli spokojit s hospodou a držkovou polívkou. Na regulérní oběd jsme neměli odvahu, jelikož nás čekaly, stejně jako včera, 3 výrazné vrcholy za sebou: Blaník – Mezivrata – Javorová skála. Ve vedru jak kráva nás čekaly výjezdy na krev, tlačení, nošení přes kameny, prodírání se houštím. V Miličíně jsme se trochu dali dohromady v motorestu a pak nás čekalo nezapomenutelné stoupání podél sjezdovky Monínec na Javorovou skálu. Trochu mě zvedalo náladu, že vjíždíme do našeho kraje a hlavně, že když dorazíme do Milevska, tak už budeme spát za polovinou trasy. Kus před Milevskem jsme si opět dali koupel, aby nás v hospodě nepomluvili a mohli tam místním zvědavcům vyprávět odkud, kam a proč jedeme. Nechápali ani jedno z toho. Jarun nezklamal a dorazil s drobným zpožděním. Na noc jsme si v parku lehli každý pod svůj vlastní strom. Bohužel moc blízko nějaké hospodě, kde na zahrádce vřískali až do rána. Nebýt tak urvaní, tak snad ani neusneme.
Spaní na cca 356 km, za den najeto 158 km
Sobota 9.6.2018. Jarun byl ráno jako vždy fuč a Hony měl píchlé kolo. Všechny ranní problémy a potřeby jsme vyřešili na benzínce. Z psychicko-taktických důvodů jsem fouknul trošku dřív, abych si udělal náskok. Hned došlo na nejvíc neprůchodný terén letošní trasy, alespoň že po ránu na to ještě byla síla. Značku přehradila pastvina, takže došlo na bloudění v bahně, přes padlé stromy, ve vysoké trávě podél obory. To sem si protrápil sám a záhy byl dojet. Dále jsme mířili přes Podolský most k Otavě, kdy byla další smyčka dolů k Otavě a zpátky. Ten pocit, že to, co jedete nebo s vypětím všech sil sklouzáváte dolů za půl hodiny pojedete, nebo budete škrábat s kolem na zádech, nahoru opravdu vyžaduje hodně vnitřního klidu. Ten trochu získáte, když to jedete zpátky a potkáte proti nějaké nešťastníky, co to mají před sebou J. Tady jsme taky opět dojeli Jitku Válovou, která se na Loudání kvalifikovala s neskutečnými 8 trestnými body (my 672). Jedeme rychleji než ona, ale ona jede snad pořád. Sama říká, že je zvyklá nespat. Vždycky nás přes noc předjela a mi jí dohnali v průběhu dne. Přes Otavu vedla trasa přes Plynovou lávku pod Pískem, která právě procházela rekonstrukcí. Měli jsme štěstí, dělníci zrovna měli pauzu, takže jsme se prodrali přes plot a napůl rozebranou lávku přešli. Kámoš Tonda tolik štěstí neměl. Jel úplný závěr Loudání (byl tam 3 dny po nás), takže dělníci už byli asi dost nasraní, že jim tam furt někdo leze. Překonání lávky popsal v SMS z trati „plynova lavka zavrena, uz jsem byl za plotem ale na schody skocil stavbyvedouci a ze me nepusti. V hlave mi jede hlaska z Na samote u lesa “dneska by si ho toniku neprepral, dneska!!? dneska ne”.vzdyt pres Pisek je to na druhej breh jen 9 km“. Do Strakonic to docela jelo, ale párkrát jsme zabloudili. Dojeli jsme osamoceně jedoucího Loudala, prohodili pár slov a předjeli ho. Po pár kilometrech jsme sjeli z trasy, on jel dobře, takže jsme byli zase za ním a po chvíli jsme ho předjížděli znova. Když to bylo po třetí, tak se tvářil, že nás zabije a taky nás varoval, že jestli to uděláme ještě jednou, tak za sebe neručí :). Strakonice jsme nenavštívili. Trasér nás zase poslal těsně kolem, přes místí kopce a dál proti proudu Otavy až do Horažďovic. Tady jsme měli další defekt, dali si limču a uháněli dál na sever směr Blatná. Tam už jsme tušili konec dne, tak jsme se cestou zase vykoupali. Dorazili jsme tam kolem půl sedmé a měli těžké rozhodování. Trasa dál mířila na sever do Brd. To už jsme v plánu neměli, ale byla možnost se přiblížit až do Hvožďan, těsně před výjezd na Třemšín. Bylo jasné, že nejdéle do půl hodiny začne pršet a bude asi dost bouřit. V Blatné hospody jsou, ve Hvožďanech snad jo, ale nic jistého, a když tak nejspíš jen pivo bez večeře. Nakonec jsme se hecli, ve večerce nakoupili jídlo na bohatou večeři (šiška sekané, chleba, hořčice, křupky, …) a vyrazili. Měli jsme to jen tak tak, před Hvožďany začalo krápat, ale stihli jsme se schovat dokonce do hospody, kde bylo i teplé jídlo. Prostě štígro. Letošní ročník jsme se dost potkávali s velkým bikerem Čendou ze Strakonic, ročník 1953. Dorazil i do Hvožďan, ale hospodou pohrdnul a vyrazil dál. On a pár dalších Loudalů našlo útočiště v boudě pod Třemšínem. Bouřka na hřebeni Brd musel být velký zážitek. My se spokojili s verandou šaten na místním fotbalovém hřišti. Jarun nás tentokrát nedojel, spal kousek před Hvožďany v autobusové zastávce.
Spaní na cca 521 km, za den najeto 165 km
Neděle 10.6.2018. Čekají nás Brdy a rádi bychom dnes dorazili do cíle (cca 170 km), proto jsme vstali už ve 4:00. O půl hodiny dřív než normálně. Peťa se slovy „mě to nějak nejede, vyrazím napřed a vy mě dojedete“ sednul na kolo a odjel nakonec na celé dopoledne J. Hned vedle hřiště byla stavba, kde měli stavbaři luxusní toiku, kterou jsme s dovolením použili. Přes Brdy to bylo nádherné, ale náročné. Nejdřív přejet Třemšín, vystoupat na Prahu, přes hřeben Koruny (tam jsme poprvé potkali Peťu, ale zase nám ujel) sjet na druhou stranu Brd ke Strašicům. Tam jsme si dali ke snídani tu sekanou, co měla být k obědu, protože další výjezd s ní v baťohu už jsem zažít nechtěl. Radši ať mě tlačí v břiše než na zádech. Ještě jsme doplnili zásoby pití v Zaječově ve večerce a pak už všichni tři vystoupali zase na hřeben. Jeli jsme kolem bývalé dopadové plochy Jordán a sjeli zase na druhou stranu Brd, odkud jsme opět stoupali a přes hřeben Slonovce dojeli do Jinců. Tam jsme si chvíli dáchli u benzínky a jeli na výrazný vrch Plešivec. Tím jsme měli Brdy za sebou a do cíle 80 km, na kterých jsme v mapě už žádné výrazné kopce neviděli. Nakonec nám stačilo i těch pár nevýrazných. Před Žebrákem jsem se zdržel, jedu jedu, klucka nikde, ani v Žebráku na checkpointu, tak jedu dál a najednou mi volají, že na mě čekají v Žebráku. Někde se mi je podařilo předjet, což je unikátní, když máme všichni jet po stejné trase. Tak jsem si nádherné Údolí ticha užil sám a počkal na ně v Kublově. Aspoň jsem si odpočinul před krátkým ostrým výjezdem na Velíz. Sjeli jsme k Berounce do Zbečna a jak to tak bývá, museli jsme na druhou stranu údolí. Pěšinka do Sýkořice nastoupala 100 výškových metrů na vzdálenosti 300 metrů, což je průměrně 30%, metr převýšený na 3 metrech. To bylo opravdu nezapomenutelné. Ale teď už nám opravdu nic zásadního v cestě nestálo. Dokonce jsme měli i návštěvu. U Lánské obory čekal na Peťu jeho skoro švagr, kterej bydlí poblíž a přijel se na něj podívat. Z posledního checkpointu do Slaného to bylo už po asfaltkách. Loudání jsme dokončili v 19:30. V cíli si dali pivko, prohodili pár slov s pořadateli a pár spoluloudali co dojeli podobně jako my a pádili na vlak. Cestou ve vlaku jsme si na oslavu kromě petek piva dali křupky, které jsem z Blatné dovezl až doo Slaného. Po půlnoci jsme dorazili do Budějic a ráno si šli odpočinou do práce :). Stihli jsme to akorát, další dny přišli intenzivní bouřky a obdivuju všechny, co v tom jeli.
Cíl na 690 km, za den najeto 169 km.
Jarun to taky dorazil bez dalšího spánku, dojel v pondělí v noci ve 2:43.
Stenly úspěšně dokončil v úterý v 15:15. Po tom, co jsme se rozdělili si našel jiné kamarády a podle toho, co říkal si to náramně užil. Slíbil, že něco sepíše, a taky že jo, jeho report mě moc potěšil.
Poslední jezdec, kámoš Tonda, dokončil Loudání ve čtvrtek ve 20 hod. Pobavila mě jeho SMS z cíle: „tak jsem skontroloval trasu, nikdo uz tam neni tak to muzete ukoncit. Diky poradatelum za pekny vylet, vsem ostatnim za podporu. DIKY“
Díky všem, těším se, že se někdy spolu zase projedeme.
PS: Každý Loudal veze Logger, který zaznamenává jeho trasu a ostatní ho mohou online sledovat. Konečně jsem to taky mohl zažít, fandit kámošovi Stenlymu pěkně ze sucha a tepla domova. Moc se mě to líbilo J. Taky mě dost baví číst SMS z trati (číslo na začátku je pořadí checkpointu 01 satrt – 13 cíl). Když jsi sám na trati tak na to není čas, taky šetříš baterii mobilu, tak si je pročítám později a jako bych tam byl J. Stojí za to všechny, udělal jsem stručný výtah. I tím, jak jsou psané, dost vypovídají o tom, co jejich pisatelé prožili:
00 Uz se tesim na start a na skoro letni vecery na trati 🙂 Bude to chtit hodne sudokremu…
… má stejné mazivo jako já
00 “Těším se na poslední večeři a sex v tomto týdnu”
… a přitom to bude jedna velká jebačka
01 trasa vypadá na mapě zajímavě ale po předchozích zkušenostech si myslím, že v reálu to bude několikanásobně zajímavější.
…. tak určitě
01 pod hlavou péřovy zhlavec, ležím v autě a dívám se, jak zbytek vyrazí . Netradiční start.
01 Natřepat polštář a hurá spát.
… i tak to jde pojmout, otec (1973) a syn (2003!!!) co byli nakonec v cíli o 6,5 hodiny dřív než my. Jeli prý úplně nalehko a spali po penzionech, které jim v předpokládaném místě spaní sháněla domácí spojka
01 startuju vesele, jooo z vesela… Monca se chechta:0)
…. Později jsme se dozvěděli, že pro autora téhle optimistické SMS Egona, který jel všechny ročníky Loudání, to letošní skončilo po pár stech metrech. Při zastavování špatně došlápnul na krajnici, spadnul do příkopu a zlomil si při tom nohu. A to tak blbě, že snad ještě na podzim měl v noze šrouby.
02 2 Trebic, zatim to jede dobre i tem majakum jsme ujeli…
02 Malem me zavreli policajti zato ze jsem jel v jednosmerce sikovni kluci z Velkeho Mezirici
02 zatím sranda. Nejdřív městaky v zádech, pak zlomená patka.Jinak všechno v pohodě. Jedu
… nás taky nedostali J
02 noční směna nicmoc prasklej drát kolo dře v rámu. Zkusímjít spát, třeba se to opraví
… dobrá taktika
02
… bez textu a následuje vysvětlení
02 tak dlouho premyslim co mam psat ze to telefon nevydrzel a odeslal SMS sam bez textu
03 nasel jeste nekdo krome me tu pulmetrovou louzi?
… já několik, někdo mi dokonce cestou říkal, že vjel do louže a namočil si při tom mapník na řídítkách!
03 letosni mapove listy jsou vodovzdorne a tedy k hygienickym ukonum zcela nevhodne!
… škoda
05 ve Vlasimi vyborna cukrarna jen si neopirejte kolo o barak toho blba co bydli vedle chtel me vypustit ventilky
list c 22 neda se projit kolem leskeho mlyna. Pokousal me tam vlkodav. Nastesti nic vazného ale majitele asi dementi
05 zelnacka a svickova v Trhovym stepanove dost dobry. Uz se zase potaceni na kole da nazvat jizdou
05 mám dost, ani svíčková v Trhovém Štěpánově mně neprobrala
… tyhle SMS od dvou jezdců dělilo 7 vteřin
4 Konečně jsme našli trn kvůli kterému jsem měl 3 defekty
04 pivo, řízek, pivo, pivo, tlačenka, pivo, …
… moje SMS ze Želivi
4 potupne vzdavam. Doufam ze aspon v tom budu letos prvni. Ulomena patka, rozstrelena prehazka, navic mi neni uplne dobre, je toho uz moc. Diky vsem.
07 S listem c 37 bych si nejradeji utrel prdel kdyby nebyl tak tvrdej. Zatim nejhorsi cervena znacka u Rukavce obora s 2m plotem kde jsou poradanélistnace a po kolena mocuvka od krav. To vse v noci. Myslel jsem ze se odtud nedostanu.
… píše pozdější vítěz Mavit, díky němu a všem co tam byli před námi za prošlapání stezky
06. Rozleptana duse mlikem z bezduse a pravidelne jebani se s pumpickou. Soudruzi udelali nekde chybu nebo jak jsem starej tak jsem blbej a nevim to.
05 Po mnoha výletech mimo trasu.Začínám chápat, jak fungujemapa.
5 Loudalovo ranní dilema. Mazat dříve zadek nebo kolena?
08 Noc byla dlouha, nikde jsem na nic nenarazil k jidlu ani k piti. Narocny terén, utkvel me v pameti Rybnik Milava a jeho zluta koprivy a svizel vetsi nez ja. plynova lavka u Pisku je zavrena natirani se. A jsou povoleny podlahy. Ve 4 rano to nikdo neresil tak jsem presel.
… první jezdec
červená podél obory -plotu u Rukavece mapa 36 je Čepuv trasarsky majsterstick .zde se dělí zrno od Loudalskych plev. Moc díky.Smajlík.
05 východ slunce dobrý, ale nebudu lhát. Stejně rád jsem uviděl otevřený obchod.
07 Hlásím, že ty dva km kopřiv opravdu lze projít.
07 Čépo, tu červenou za Milevskem s kopřivami a močálem sismohl vetknout za klobouk i s tím plemenným býkem.
jedu do Slaneho busem… neslo by to. Konec
04 ” Tak jsem tu, u klastera v Zelivi, je tu svatba, budou poustet z klece holoubky, vzhledem k situaci, by je meli spis lovit. Mam hlad, chvili pockam, mozna ze mne pozvou ke stolu, ne jak loni, skrti ze Slatinan, co me chteli odehnat. Jde to, zatim vse v poho, telo8, hlava9, bik10.” L. 🙂
zlomena patka, ohnuta pila – servisy v okoli ji nemaji. Jedu domu pro dalsi stroj
… kromě lidí trpí i stroje
8 tak proběhlo druhé kolo ozařování kopřivama…teď jídlo arychle dál…
7 nechal sem si do půl bidonu doplnit vodu z lednice. Pak ochutnám a ona to slivovica. No půl litru slivovice za 10kč – slušnácena. Jen se to úplně nehodí zrovna
7 Teď už se ví, že v ohradě býk zrovna nebyl. Přesto rada zní, příště v rudém pojede jen debil. Jsem rád, že jsem to tentokrát přežil.
10 Jeste ze jsou tu Vietnamci. Nabiram energii se vratit zase nahoru
…vítěz na nesprávné straně brd
06 Po Ounuzu jsem vyjetej jak olej z cinskyho bistra.
06 euforie z cervené TZ z Moninec do Jistebnice! Kéz by trvala az do cile! Je pravda to co se proslycha na trati mezi zavodniky? Totiz ze cast trasy pred vysilacem Mezivrata sponzoruji Lesy Ceské republiky z dotacniho programu Neprujezdné bludiste 2018? JV
… ano, později jsme to zjistili
9 predjela me pani na skladacce!
11 Strasne se mi ten logger vybiji nejedu 20 km aby se nevybil. Ted cekam v nonstopu v zebraku az se ten kram nabije.
…chudák vítěz, sil dost a chybí energie (v loggeru)
12 Vyvalte sudy, odečte kňoura . Mám hlad i žízeň. Margl mástříbro. Od teď na ničem jiném nechci stolovat!
06 dekuji predjezdcum za projeti useku do Jistebnic
9 Doufam, zebudeme rychlejsi nez ta bourka od jihu…
11 blbě se mi chodí, tak jsem zkusil Plešivec vyjet a vono to šlo, i s bagáží a šestikilem v nohách
06 Nejsou sprostější slova, než ta, kterými jsem v posledníhodině častoval značkaře.
11 minus dva draty,ty vole ted mi to jede.proc az ted.jdeme troubit
09 dnes jsem projizdel kralovstvim Cerné kocky, ctyri mi prebehli pres cestu a mel jsem jen dva defekty. Mam se dat na povery?
“Zabi koncert, praskajici ohnicek, vune opeceného parku, na piscite plazi rybniku pred Milevskem. I to se muze stat na Loudani.”
12 Jet přes noc v dešti byl jistě zajímavý nápad. Moc to sice neodsejpalo, ale zážitek to byl rozhodně intenzivní.
9 Dnes moralka o nekolik levelu vyse. Fotka neznacene cesty je asi tak 15 let stara, to se traserovi povedlo. Na zmateni idealni. Vcera jsem chtel prsty priblizit detail(jako na tabletu) na mapniku, kupodivu to neslo. Tesim se na Brdy(krome Plesivce).
9 vydám atlas turistických tras kde jediný kdo je prošel byli KCT znackari. A potom účastníci akce Loudani. Materiálu jsem nasbiral požehnaně, prvních šedesát výtisků zdarma…
11 Jsme blizko, uz nas citite ?
12 ta Krkostěna ve Zbečně bylo teda slušný překvápko
13 BYLO TO MOC PEKNE,TO NEMUZU RICI
13 cil! Slava nazdar vyletu! Totiz zavodu samozrejme… Celkem 729km, 12.145m nastoupano. Diky za silny zazitek! Jarda V P.s. Jeste jsem si vzpomnel, majitelka se vyjadrila v tom smyslu, ze ten vlkodav byl ockovany
12 mame natočeno 695 km slany uz jsem dost ale Slaný nikde
… trasa bez zajížděk 690 km, zajímalo kolik jsme najeli my
49 Kdo najde loudaci dres at ho prosim vezme Dekuji Milda
10 nemam slov a dres
Pratele loudalove, vcera za milevskem ve vybehu krav jsem nasel alumatku a dnes pri vystupu na korunu loudalsky dres, majitele ozvete se, vezu vam to
… Stenly našel!!
11 svet se zase toci dekuji kamaradi za dres
V pořádku doma, ale až druhým spojem. První mi ujel, kdyžjsem klimbnul na peroně na lavičce. Díky. Bylo to fajn . Čenda
06 zjistuju ze obedvat se musi v poledne, uz po treti slysim ze “obedy mame jen pres obedy” tak snad ten utopenec bude stacit
12 V Udoli ticha se ozyva me hlasite volani TY KUUN-OOO…delam legraci, bylo to docela hezky.
12 Nevim na co budu z tehle casti vzpominat vic, jestli na skok pres riditka v udoli ticha, zkratku po cervene krajem pole, tlacbu po zluté ze Zbecna, nebo na ten zaverecny lijak co uz do me hodinu busi. No nic, popojedem, jeste 22km…
12 mam rozmocene mapy jedu jak se da a jeste jsem pichl kolo
“Je fakt, ze uz jedu prirodou dost dlouho, no ale ze by mne mela umyvat timto zpusobem, se mi moc nelibi. Chcije a chcije. Vcera jsem nasel pristresi na stridacce mistniho FC.Pet minut pred lijakem, zase klika jak u Strakonic. Dalsi klika v nakupu a doliti vody v misnim kramu mimo prac dobu-Klikar”
09 Vcera dalsi strasliva prutrz mracen. I v noci tezky horor. Ted jen zahradnicky. Zdrzuje to.
08 plynova lavka zavrena, uz jsem byl za plotem ale na schody skocil stavbyvedouci a ze me nepusti. V hlave mi jede hlaska z Na samote u lesa “dneska by si ho toniku neprepral, dneska!!? dneska ne”.vzdyt pres Pisek je to na druhej breh jen 9 km.
13 tak jsem skontroloval trasu, nikdo uz tam neni tak to muzete ukoncit. Diky poradatelum za pekny vylet, vsem ostatnim za podporu. DIKY
Trasa: 33 km, Včelná, Boršov, Kotek, Opalice, Kosov, Milíkovice, Bukovec, Kamenný Újezd, Včelná, Koháč
Výškové metry: ?
Účast: Pavel Kosař, Lojza, Vítek S., Banán, Hony, Pavel Tíkal, Stenly
Vyjížďku nedokončil: vzorná účast na Koháči
Pád: Pavel Tíkal dotočil levou zatáčku na ledu až vleže
Defekt: nikdo
Trackmaker: Pavel Kosař
Komentář: pomalu už se nám blíží jaro, takže setkání u Dlouhého mostu a začátek vyjížděk už je za světla. Banánova žádost na viberu v 17:26 “čekala” už se k nám nedostala, ale naštěstí umí telefonovat a hlavně telefonovat někomu, kdo mu to zvedne během jízdy. Šťastně jsme se potkali v Boršově a pokračovali na Kotek. Povrch cesty byl tentokrát rozmanitý – od zbytků sněhu, přes ledová pole vhodná spíš k bruslení (nácvik tréninku na válcích), bahnité úseky až po suchý asfalt. Úseky se rychle střídaly, takže jsme museli být pořád ve střehu. Nebyly výjimečné situace, kdy přední kolo bylo v bahně a zadní ještě na ledu, nebo opačně. Naštěstí jsme byli všichni soustředění a opatrní a všichni jsme se ve zdraví zajeli zahřát (alespoň dobrou společností a alkoholem) na Koháč.
V.S.
Trasa: ?
Výškové metry: ?
Účast: Petr Šikl, Stenly, Pavel Kosař, Zdeny, Venca (nahlásil Peťan)
Vyjížďku nedokončil: Pavel Tíkal, Petr Pokorný, Hony, Vítek S. (ani nezahájili)
Pád: ?
Defekt: ?
Trackmaker: ?
GPS: ?
Komentář: ?
Už ani nedoufám, že by někdo doplnil, když minulá motivace nepomohla.