Rubriky
Červenec 2017
Po Út St Čt So Ne
 12
3456789
10111213141516
17181920212223
24252627282930
31  

Archive for Červenec, 2017

Sedmý ročník silničního zasedání přilákal tyto Nezmary & friends. A) plná účast: Ondra, Hony, Kory, Zdenál, Eri, Eda B) plná účast s puntíkem Venouš, Aleš, Bivoj, Větrák C) trojetapový přicmrndávač: Samouš D) dvouetapový přicmrndávač a automobilový zachránce: Peťa P. E) ženy vyprovázející bojovníky k prahu domoviny: Ondra M. & Peťa Pelíšek. Celkem do sedla oře aspoň na chvíli naskočilo 14 silničářů.

Koncept jsme měl tentokrát nový, spali jsme dvě noci na stejném místě (Ybbsitz) a dík termínovým veletočům a kolizím se jelo od čtvrtka do soboty. Obé se ukázalo jako vhodné. Také jsem trochu přidal na kilometrech a náročnosti, což se ukázalo jako diskutabilní 😉 a příště budu uvažovat o kratších etapách, abychom mohli obědvat více v pohodlí než na betonu před obchoďákem a také se mohli fotit, kochat, nebo nedej bože koupat 🙂 . Osmihodinový pohled na galusku před sebou bez koupání má prý také něco do sebe, ale myslí si to spíše menšina z nás 😉

Čtvrtek: 195 km, 2.150 m převýšení

Že je cesta Rakouskem bezbřehým potěšením z kvalitního asfaltu bez aut, krásných cest, krajiny upravené snad nůžkami na manikůru píšu v každém silničním reportu a tak přeskočím opěvování krás cyklistiky u našich sousedů a popíšu taškařici, kterou nám připravil Samouš, ten kluk řeznickej, tloustnoucí lotr sušickej. Nějak nám hoch v Sušici netrénuje a když do toho vstoupí faktor, že někteří trénují zase až moc 😉 vznikne nesoulad, který bude příště vhodný řešit předem (ale to bude spíše obsahem interních diskuzí). Každopádně se Samouš bez naježdění hrdinně vrhnul vstříc dvoukilu s mým slibem, že mu budu dělat lóšadě a tak jsme spolu strávili celičký (krásný!) den. Můj větrný ochraný štít však přestal zabírat někdy kolem 160 km a tehdy vedení týmu stáhlo k Marcelu Kittelovi další dva gregária Aleše a Zdenála s jediným cílem – dovézt náš poklad do cíle. Samoušovi vypověděly službu nohy a tak přišly na řadu naše ruce, položené na Samoušova záda. Samouš však začal variovat v hlavě – návrh na shánění taxíka mezi stodolama byl hodně úsměvný, počal vydávat zvuky jak při upracované souloži (smích nám kazil tlačící výkonnost) a jednou se nám dokonce snažil ujet zpátky z kopce, ale podjel jsem si ho a dezerci zamezil 🙂 Do posledního prďáku už ho museli tlačit Aleš se Zdenym společně a to tak mohutně, že utrhli Edu 🙂 Deset km před cílem však přišlo mé zamyšlení nad mapou a toho holomek využil ulehnutím do trávy bez zjevných známek života. Aleš se se skolenou kořistí po myslivecku vyfotil a naložili jsme ho do Audi A6 jednoho rakušáka, který se sám nabídl, když viděl to tělo nebožáka ležet před jeho vraty. Uff – když máš parťáka, kilo osmde ujedeš i bez tréninku! Good job.

Pátek: 185 km, 2.470 m převýšení, resp. 187 km a 3.100 m převýšení

Samoušovo tempo však nevyhovovalo těm, kterým se v mluvě až příliš často objevovalo slovo výkonnost (dále jen “výkonnostní skupina”) a tak jsem jim na vystříkání vymyslel výjezd na Hochkar – 8 km v kuse se stálým sklonem přes 10%. Cyklisté se tak rozdělili a naše početnější skupina dostala od “těch druhých” také název (dále jen “grupetto Krkovička”). A grupetto Krkovička zažilo přenádherný den! Takhle hezké kolo jsem už dlouho nezažil. Krajina kterou jsme projížděli byla dechberoucí, barevná, v každém údolí jiná a stále úchvatná. Cestou jsme se vykoupali v Salze, pokochali soutěskou, navštívili největší poutní místo Rakouska Mariazell, v místní bazilice shlédli onen klenot z 13. století – sošku Panny Marie přezdívanou Magna Mater Austriae (Velká Matka Rakouska), opětovně se vykoupali – v jezeru Erlaufsee (včetně diskuze nad nacvičováním správného stylu kraula), najedli se, napili se a dobře se měli. Říkali jsme tomu “dovolená”. Výkonnostní skupina najela o dost vejškovejch metrů víc, v tempu o mnoho vyšším než my, nekoupali se, nepovídali si, Salzu prý Aleš při 60 km lajně v kuse koutkem oka zahlédl, ale nebyl si jistý, zda to není pot co mu stéká po skráních, ale! fyzicky si hrábli, byli spokojení a říkali tomu “dovolená”. Tedy až na Aleše se Zdenálem, kteří chtěli jet na Hochkar, ale nevěděli, co vše je v balíčku přibaleno 🙂

Sobota: 207 km, 3.180 m převýšení (tedy u hrstky těch co dojeli se mnou jako s trasérem)

Soudruh instruktor Prťka, promiňte Brťka, záměrným přeceněním sil prvního mužstva způsobil: nachlazení Viktora  Cabadaje, zlomenou lyži Radka Převrátila a psychický otřes Karla Máchy. Takhle nějak by se sobota dala charakterizovat. Cesta vybraná více než dobře, ale trochu delší než třeba, v kombinaci s únavou a smůlou a už to jelo: můj prdeláč (konečně jsem odřel mimo sebe i druhou stranu sedla a jsem designově souměrný), Zdenálovo zlomení ramínka přehazovačky (Samouš mu zapůjčil stroj svůj, usedl do hospody čekaje na záložní vozidlo. Pohled na Zdenála s o číslo menším rámem a o dvě čísla většíma botama byl jak z katalogu na Specialized Body fit geometry pro správné nastavení posedu, chi, chi), Bivojovo kotník a koleno vypovídají službu, a navrch ještě nesoulad v názoru, kdy, kde a kolikrát se bude za den pít radler = psychický otřes, který byl i ventilován 🙂 Ale co, krásu to smazat nemohlo a už večer jsme se všichni navzájem ujišťovali,  jak moc se těšíme na další ročník, že jsou stesky a sváry za námi a že budeme pracovat VŠICHNI na toleranci a pochopení druhých.

Celkově shrnuto, počasí super, trasa super, náročnost a délka nejvyšší ze všech ročníků, žádné problémy co by stály za větší zmínku – na další léto se extra těším a připravím nějakou ňaminu!

O.

NOC: námět na citační okénko mi poslal Venouš a jako námět k zamyšlení a poučení se výborně hodí:

“Kdo nemá peněz je chud, kdo nemá druha je chudší a kdo nemá srdce je nejchudší.” J.K. Tyl

 

Trasa: 39km, kudy jsme přesně jeli, ví snad jen NASA a satelity GPS, ale přibližně to bylo takto: tašky, Koroseky, Vrábče, Hradce, pod Slavči, na Lipí, nad Dubný-Vráž, Dubný, Třebín, domů.

Výškové metry: 480 m

Účast: Ondra, Venca, Přema, Bivoj, Majkl, Petr Pokorný, Aleš, Víťa, Hony, Vláďa, Zdenál, Stanley, Koubič, Kocour, Vráťa, Alestroj

Pád: Ondra – 2 x, Majkl – 2 x

Defekt: Venca (pomalej). Pak je otázka, zda nezavedeme ještě kategorii píchnutí jiného druhu 😉

Trackmaker: Ondra

GPS :https://mapy.cz/s/1SOIC nebo http://www.sports-tracker.com/workout/premek/5978a3af205b9b07dd12fdfd

Komentář: Drobnou záměnou písmenek (lingvisticky proměna) v ustáleném úsloví jsem do názvu reportu vdechnul vše podstatné. Silniční sekce unavená 3 osmihodinovými šichtami na zpevněných komunikacích zvící průměrně 200km denně a 3000 vejškovejch měla (v osobě traséra Ondry) nutkavou potřebu jet pomalu, krátce, ne moc do kopce a hlavně nejlépe rýt držkou v milovaném abstinovaném terénu. Já to nejdřív považoval za kombinaci snahy uniknout dešťovým mrakům a ztrácení se, ale pak se ukázalo, že celé to je záměr. A jak to traséra začlo bavit (dnes sám hovoří o zážitku typu “free spirit”), tak se motání stalo cílem, ztráceli jsme se, nacházeli a trefovali cestu necestu..Bohužel jsme trefili asi i hnízdo nějakých lesních včel u Dubného a odnesl to decentně Koubič (2 žihadla) a mohutně Bivoj (odhadem 15 pigár), který začal jevit známky anafylaktického šoku. Jako kdysi pověstný Bivoj vyrval kance, my vyvedli Bivoja z lesního komplexu, k jeho pověsti silného chlapa budiž připočteno, že dojel vlastníma silama až domů. Byl už dost oteklý, tak jsme snadno jeho paňmámě namluvili, že jsme ho tak ožrali, až nemůže ani mluvit. Vtípků padlo více a tímto se za spolek omlouváme 😉 Nicméně, ti zodpovědnější vzali telefon do ruky a složky záchranného systému se daly do pohybu. Na to jsme si samozřejmě museli počkat, to tu ještě v úterý nebylo. Do Budějc pak jel Bivoj rychlou a my taky rychlou (trasou) k Nezmarovi. Bivoj je v pořádku, tak na zdraví!

 

NOC:  “Jak by tady bylo krásně! Kdyby tu nebyly ty zatracený vosy!” (Rudolf Hrušínský ve Slavnosti sněženek)

 

 

Tentokrát jsem chtěl něco dosud Nezmary neprobádaného a došel jsem k závěru, že se úspěšný model ze silničního zasedání – jízdu od domu k domu na prasáka –  pokusím přenést i do bajkové sekce. Zároveň už je dávno nad slunce jasné, že nejatraktivnější bajky skousnutelné všemi jsou kolem řek a volba byla jasná: Berounka. Částečně jsme jí z plzeňského zasedání měli ozkoušenou a i jiné skvělé reference se odevšad jen hrnuly. Plačky škarohlídů nad konceptem s dotazy typu “kde teda přesně bude parkovat to auto, co nám poveze věci?” jsem za pomoci vostřáků Vítka, Peti Š. a Honyho odrazil a určil za jediný dopravní prostředek mimo kola vlak a bylo. Těmto fandům a hlídačům zad se však nakonec plán líbil až tolik, že ani jeden z nich nejel. Každý z jiného a objektivního důvodu, který jsme my ostatní shrnuli do hlášky “jsou prostě až moc vyloudaný” (modří už vědí). Nakonec nás i tak jelo deset! Report píšu z odstupem, tak v něm bude jen to, co ve mě nejsilněji uvízlo. GPS možná bude, Venda myslím pracoval na tom, aby byl pod neustálou kontrolou družic 😉

Pátek: Berounka mezi Plzní a Zvíkovcem je prostě extra třída. Super krásný technicky i fyzicky velmi těžký bajk, kterému nikdo nemůže vyčíst ani popel. Snad až na dvacetiminutový tlačící úsek naproti Rakoluskám. Ale i ten šel… Jednak jsme pod něj dojeli zvesela, dík Majkovo koupací vložce v jednom brodu a jednak jsme si v něm všichni názorně ujasnili, že na Loudání mentálně nastaveni nejsme a nebudem. Brody říčkou Javořice nás dovedli pod Krakovec (výklad o útočišti Jana Husa chlapce neminul) a už jsme viděli moc hezkou siluetu chemičky v Rakovníku. Originální panoramata 🙂 V místní putyce jsme po prvně zaštkali nad tím, že se v hospodách nekouří, neb když na to člověk není zvyklý a vidí nezakouřený lokál, zapluje i tam, kde by se kdys otočil jen ve dveřích. Zase si ale Eri s Bivojem dokázali, že když má člověk velkej hlad i zkažený a páchnoucí maso lze sníst (aspoň do půlky) 🙂

Sobota: Sobotní bajk začal sobeckostí kávičkářů – (rozuměj: kávička na pohodičku, nehoním se – jsem na dovolený, zatímco většina týmu sedí na lavičce na náměstí, čumí a čeká), způsobil Alešovo polodenní samotku (kávičkářská parta mu při mechanických problémech ujela, on neposlouchal kam se jede, ale zase na to umí lehnout a to by bylo, aby nás nedojel! No škoda jen toho špatného směru. Ale zastavili jsme ho ještě před Prahou…). Při telefonátu jsem si alespoň vyslechl, kdo za to všechno může. Po sjetí se se zbloudilým lokotraktorem barevný bajk na Křivoklátsku pokračoval a začal být pro některé poněkud dlouhý. Mrmlací hlasy, že jestli jako dojedem na ubytko zase někdy ve vosm, že to je pěkně dovolená na hovno, že koupání když jedem kolem řeky by bylo také moc hezké atp. a tak jsem vzdor “modelu Sirotek” popsal pravdivě plán – varianta horní: bajkerská, těžší, delší, bez koupání a pravdivě popsal alternativní plán – varianta dolní: cykloturistika, kratší, s koupáním a včasným příjezdem a dal na férovku hlasovat. Vox populi, vox dei. Kory zrovna v tu chvíli v nedohlednu přemýšlel o životě, tak nás bylo akorát 9 a pat byl vyloučen. Hlasování dopadlo 5:4 pro dolní variantu. Začalo se diskutovat, proč tu jako jsme, jestli kvůli kolu, či odpočinku a tak se Venouš snažil zbořit malou převahu dolní varianty a prohlásil, že koupání je taky sport a stav hlasování ustálil na 6:3 pro dolní, koupací variantu. Počalo se opět diskutovat, diskuze začala zabíhat do absurdní argumentace a tak jsme nasedli na kolo a jeli demokraticky 😉 horní variantu. Nezmarské hlasování v celé své kráse!

Neděle: Jestli to je někde ale extra nahoru dolů v krajině jak obrázek, tak to v Českém krasu. Tisíc vejškovejch na třiceti kilometrech samou krásou! V moc milém městečku Berouně, jsme si za Majkovo pětikačku vyzkoušeli jak fungují jejich automaty/babyboxy na úschovnu kol a pak projeli význačnou část zdejších krás. Na vyschlém Bubovickém potoce (debata o termínu “vádí”) Zdenál zafrajeřil a sjel horní část Bubovického vodopádu (bez vody), ačkoli i já bezmozek jsem ho odrazoval. No, dopadlo to bez zranění a mohli jsme pokračovat ke koupačce na Malé Americe, kde se nakonec koupali jen tři (jak typické…). Při návštěvě Tetína mou přednášku o Ludmile, Drahomíře, šátku, škrcení a ohavném mordu babičky patrona českého, někteří posměšky na mou osobu znevážili, ale výhled na Berounku ocenili všichni. Polospánek ve vlaku možná způsobily částečně nohy některých, které měly spíše zůstat v tretrách, blaženost ve tváři všech však dozajista způsobilo jediné: spokojenost.

Tak zas někdy, boys!

1.den

2.den

3.den

Trasa: 70 km, Vidov, Nedabyle, Nová Ves, červená TZ do Komařic, kolem rybníků, Todeňská Hora, Todně, Něchov, Nesměň, Besednice, Malče, k Malši a dále modrá TZ do Římova, rozdrobeně (a ne všichni) ke Zdendovi

Výškové metry: 900 m

Účast:

dojeli s trackmakerem: Vítek, Eri, Hony, Zdenál

zapomněli odbočit na Hamru a do ČB si dali silniční časovku: Ondra, Venca, Pavel Tíkal, Bivoj, Majkl, Aleš, Jirka T.

na Startu nebo cestou jsem je zahlédl: Tonda, Sochy, Koubič, Habrda

Pád: Aleš, Zdeny – 2x

Defekt: Vítek, Pavel Tíkal

Trackmaker: Vítek

GPS: www.sports-tracker.com

Komentář: tradiční trackmakeři chyběli (Peťa), nebo se šetřili na víkend (Ondra), nebo se jim trasérství nechtělo dát, aby se zase nejelo na Kleť (Eri) :). Takže jsem byl vybídnut k dlouhé vyjížďce já. Plán byl jasný, nemělo smysl na nic a na nikoho čekat – první větší čekání bylo až na Todeňské hoře. K nádhernému výhledu vybalil Tůča sváču (suchý chleba a pivka). V pelotonu už se začalo ozývat mrmlání, jestli to není moc dlouhé, jestli by to nechtělo něco kratšího, když je o víkendu silniční výjezd, jestli není pozdě … nicméně se jelo podle plánu až do Nesměně, kde jsme si odpočali při opravě defektu. Mrmlání sílilo, ale byli i tací, co mě podpořili, tak jsem se nenechal zviklat a nasměroval to do Besednice (kvůli rychlému postupu bohužel po silnici) a v Malči k mostu přes Malši. Našeho bodu zvratu jsme dosáhli cca v 19:15, ujeto 40 km, na rozcestníku slibovala modrá TZ Jižní zastávku za 28,5 km. Modrá podél Malše je naprostá bomba, bohužel terén, nabírání vody, výkonnostní rozdíly a další defekt nás rozdrobili, takže jsme se všichni potkali až v Římově pod hrází, kde dříve dorazivší objednali rádlery – prostě nádherné počasí, super terén, skoropivko na závěr, co víc si přát? Snad jen to, aby se dojíždělo s trackmakerem terénem, utéct po silnici domů je sice rychlejší, ale zbytečné – přes Hamr, Doudleby a Plav jezdíme pořád, ale pořád to stojí za to. Navíc s mými věrnými jsme k  Nezmarovi dorazili ve 21:15, tak to nebylo tak hrozný. Moc bikerů nás tam ale nečekalo, jen dva ze silničářů šli aspoň na pivko. Zábavu podpoři ještě ti co nebyli na vyjížďce, zejména Ondra M. (kolikátá už runda na zdraví Leontýnky?) a Banán (narozky + pár měsíců).

V.S.

NOC:  “Nic mě nenapadá.” (Vít Sirotek)

 

 

Trasa: 56 km, pravý břeh Vltavy, Hrdějice, Borek, Mojskej les, antracitový důl Etna, Lhotice, žlutá Chotýčany, ke kolejím, debata o punkové kapele “Pozor vlak”, po žluté k Poněšické oboře, stezička kolem obory k mohylovému pohřebišti na vrchu Baba nad Vitínem, napojení na zelenou, Vlkov, k Poněšicům, Přemovo brody, zpátky pod Poněšice, AMU, a asfalt na Hlubokou, pravý břeh Vltavy domů

Výškové metry: 584 m

Účast: Ondra, Venca, Pavel Tíkal, Přema, Bivoj, Majkl, Petr Pokorný, Aleš, Eri, Kory, Peťa Šikl, Víťa, Tonda, Sochy, Vláďa, Zdenál, Stanley, Kocour, Duby,

Pád: nikdo!

Defekt: Koryho probržděný ráfek mužstvo téměr nezaznamenalo –  automatický konec vyjíždky, nečeká se. Venouš – v tu dobu jsme si z něj ještě dělali srandu “my pomalu pojedem napřed”. Legrace ubylo, když v Chotýčanech píchl Aleš (a v rámci zrychlení mechanických prací jedno rukou telefonoval). Bžunda sice pak (na chvíli) úplně došla v Chotýčanech na nádraží, když píchnul Eri a já si začal myslet, že to je dnes nějaký podivný způsob vzdoru proti mnou odprezentované trase…. Smutek musel však být nahrazen smíchem, když Eri po výměně zjistil, že musí měnit duši opět, neb jeho náhradní je píchlá též. Já jako jediný šestadvacítkář jsem mu ochotně poskytl poklad svůj a Eri ani sám od sebe za dobrodiní nepoděkoval 😉 . Opravdová prdel už bylo pak Eriho další měnění když se zjistilo, že mnou poskytnutý poklad má pomalý defekt. Tentokrát Eri za dobrodiní poděkovat nezapomněl 🙂 a jal se lepit (sákryš, k lepení přímo na vyjížďce už nedošlo leta!!!). Po malém zpoždění takto plynule rozjeté vyjížďky mým VELMI BOLESTIVÝM nakopnutím představce kolenem a následným velmi sprostým vyjadřováním bolesti při pobíhání kolem kola (s kokotmi sa pretekám…) už jen chvíli zbývalo, než Pavel T. zasek´ jemnou prací nohou řetěz za kazetu u mohyl a ke slovu musely přijít ruce vrchního chirurga Peti. Chvilku jsme si dopřáli opětovného odpočinku a snad pár desítek minut v kuse i jeli (než Přema začal dole u vody hledat cestu, co tam zaručeně musí být) a tak mi to přišlo škoda a zasek´ jsem řetěz za kazetu já. Vrchní chirurg byl již psychicky i fyzicky pryč a tak musely ke slovu přijít ruce bejka. Když to Aleš za supění vyrval zpět, opomněl jsem poděkovat, ale on se připomenul a já svou chybu napravil. Při blížení k rychlejším asfaltovým úsekům před Hlubokou přišlo i Bivojovi líto, že ještě svou troškou do mlýna nepřispěl a přetrhl lanko od přesmyku a zůstal v jezdivých úsecích odkázán na malou placku (pravý výběr defektu v pravý čas). Tedy slovy statistik: Kory probržděný ráfek, Venouš, Aleš, Eri 2-3x, Pavel T. zaseklý řetěz, Ondra zaseklý řetěz, Bivoj lanko od přesmyku, Kocour (jeho defekt přišel v době, kdy s našima defektama ztratilo Béčko trpělivost a že pojedou “pomalu napřed” – tohodenního prokletí Nezmarů však ani tímto manévrem nemohl uniknout. Jo a že Aleš obdržel bodnutí vosy ve svou holou leb asi do statistik zapisovat nebudem, i když i toto bylo píchnutí sui generis 🙂

Trackmaker: Ondra, Přema

GPS:  https://mapy.cz/s/1PKSO

Komentář: Mám asi premiéru, kdy bude report kratší než zpráva o defektech, ale prostě to tak tohle úterý vyšlo. Přitom mě se to vlastně velmi líbilo. Zdenál sice svými přístroji zaznamenal, že jsme 1 hod 35 min prostáli, ale zase jsme se pěkně zasmáli, popovídali a nakonec ujeli celkem slušný flák cesty krajinou kde to je opravdu KRÁSNÉ a ke konci zařadili po Nezmarsku novinku – v době kdy už je třeba jet domů, vyzkoušíme řáckou bahnoprasečí a rošťáckou neznámou s ne úplně stopro orientací. A to je na Nezmarských vyjížďkách to nejkrásnější. Navrch zařadím ještě jedno edukační okénko, neb jsme se zajeli kouknout i na haldu dolu Etna u Lhotic. Zde je několik zajímavých údajů: Dobývání antracitu bylo v této lokalitě zahájeno roku 1931. Postupně byly hloubeny tři šachty. Majitelem v té době bylo Těžířstvo svatého Mikuláše. Roku 1932 byla zahájena výstavba hlavního důlního podniku Etna a následující rok byla postavena i úpravna. Největší rozmach dolování zde byl v období 2. světové války, přičemž v roce 1943 byla dosažena težba 15 000 tun na dolech Etna I, Etna II a Jaroslav. Pracovalo zde více než 140 horníků a denní produkce se pohybovala okolo 6 vagónů. Dobyvatelná část ložiska však byla brzy vytěžena až do hloubky 350 metrů. V květnu 1945 vetšina osazenstva dolu odešla, spodní patra dolu byla postupně zatopena vodou a zavalena. V červenci 1945 byla težba obnovena – do konce roku 1946 nahradili chybějící horníky internovaní Němci. Provoz na Etně byl ukončen 31. 1. 1948. Krátkodobě byla znovuotevřena kutací jáma c. II v severní tektonické kře. Po vyrubání této sloje a ochranných pilířů na Etně byla težba definitivně ukončena dne 31. 3. 1948. Historické srovnávací foto:

13-lhotice-antracitovy-dul-etna

O.

NOC: Už asi minulé tři vyjížďky mi hlavou běželo jedno přísloví. Velmi se mi hodilo na můj úterní plán a ví bůh, že jsem žlutou mňamózní kořenovku od Chotýčan nádraží k Poněšické oboře chtěl jet tam i nazpátek (příště hoši!) 🙂 Nakonec si ale myslím, že v tohmhle přísloví najde to své více lidí. Jak už to tak u přísloví bývá 🙂

 

“Mlč a sbírej kamení.” Španělské přísloví

 

Video: IMG_1636

 

Trasa: 52 km, Švábák, Šindlák, tašky, Hradce, Slavče, hřeben Kluka, Bohouškovice, Křemže, po žluté přes Křemežské louky až k Tunelu, sjezd kolem lanovky na parkoviště, Bučinou do Krásetína, pod Jiříčkův vrch, mohyly, Třísov, kolem Hamru na Dívčák a červená kolem řeky až do Budějek, hledání té nejlepší hospody.

Výškové metry: 1092 m

Účast: Ondra, Hony, Eri, Petr Pokorný, Pavel Tikal, Zdenál, Koubič, Venca, Kocour, Stanley, Majkl, Bivoj, Kulich, Přema

Pád: Pavel Tikal

Defekt: Pavel Tikal

TGC: Pavel Tikal

Trackmaker: Eri

GPS:  www.sports-tracker.com nebo https://mapy.cz/s/1OCoN

Komentář: Nikdo se k trasování moc neměl, bylo nás tak akorát, vedro, tak to je něco pro mě. Nic moc jsem nevymýšlel a protože to mám rád rychlý a jezdivý a do kopců, volba byla jasná, tempo jsem zvolil, aby se nikdo neztratil, což se úplně nepodařilo, ale líp to neumím. Na té trase taky není co zkazit, buď Tě to baví nebo ne. Snad akorát výjezd po žluté na Kleť byl sjízdnější než obvykle, takže někteří soudruzi poprvé pokořili. Dojeli jsme do města, neb tatíček Nezmar měl dovču, tak jsme chvíli bezradně bloumali po městě, načež jsme dali pár pivek v hotelu Budvar u Slepého ramene-pravděpodobně jediná premiéra této vyjížďky.

Eri

 

NOC: „Na kopec nevyletíte, na kopec se pomalu a bolestivě dřete a když šlapete obzvlášť usilovně, můžete se na vrchol dostat dřív než ostatní.“ Lance Armstrong