Listopad 2018
Po Út St Čt So Ne
« Říj    
 1234
567891011
12131415161718
19202122232425
2627282930  

Archive for the ‘Vyjížďky se spacákem’ Category

Další ročník Vrchařské koruny Jižních Čech jsme se opět rozhodli objet na jeden zátah. I tentokrát jsou vrcholy po celém kraji a jelikož jsme zvolili druhý prodloužený květnový víkend, tak na to máme s pondělní dovolenou a úterním svátkem 4 dny. Podle toho jsme naplánovali dojezd vlakem na start do Nové Pece, cestu po vrcholech po směru hodinových ručiček s cílem v Loučovicích a domu zase vlakem. Taky se tím vyhneme neoblíbenému přejezdu kolem Lipna. I tak to dá podle cykloserveru 515 km a 10.826 výškových metrů.

Pátek 4.5.2018 jsme vyrazili, nakonec jen ve dvou, Hony a já. Kdo letos byl s Honym na vyjížďce, tak asi ví, jak mi bylo. Naštěstí jsem se nenechal vyprovokovat a pečlivě držel loudací tempo. Co Hony vyjel, já vytlačil, ale lepší mít zraněné ego než nohy :). Po období sucha a brutální pylové sezóně, kdy se na vyjížďkách práší, že ani není vidět, celý čtvrtek prší. Což je dobrá zpráva, sice bude asi místy bahno, ale nebude se prášit! Ve čtvrtek se taky u Mříče srazili vlaky, takže nebylo jasné, jestli do Nové Pece vůbec něco pojede. Nakonec jsme se v pořádku dostali na start a v 18:15 vyrazili. Na rozjezd jsme si dali nekonečné stoupání na Třístoličník, převýšení 600 metrů. Na první Jihočeský vrchol jedeme stylově přes Rakousko a Německo a až na krátký úsek to celé vyjedeme po šotolinách. Sjezd volíme po asfaltu, blíží se večer a červená do Nového údolí bude asi hezká, ale určitě ne celá jetelná. Pod Stožeckou skálu dojedeme, ale ke kapli a dál na vrchol tlačíme a neseme na zádech. Výhled se soumrakem je parádní, celý hřeben Plechého a Třístoličníku jak na dlani. Nasadíme čelovky a jedem do Dobré. Odchylujeme se sice z trasy, ale máme zásadní důvod, míříme k Němečkovi! Příjemnější hospůdku asi neznám. A to ubytování … vzpomínky se vynořují  :). Peřinami v loveckém apartmá nepohrdneme, takže spacáky dnes nevybalíme. Ujeli jsme asi 40 km.

Sobota 5.5.2018. Ráno vstáváme brzy a míříme do Volar, kde snídáme na benzínce. Na Sněžnou jedeme po trase 100 mil, přes Arnoštov a Boletický vojenský prostor směr Miletínky. Cestou se, bohužel ne naposledy, vracím pro zapomenuté sluneční brýle. Stráže a Osule nás prověří, ale docela nám to jede, Husinec mineme, oběd u sámošky dáváme až ve Vlachově Březí. Žlutá dál na terén nevypadá a jede kolem silnice, tak se rozhodneme jet rovnou po silnici. Pro mě je to utrpení, nekonečný kopec, ale trochu nás to zrychlí. Při odbočení směr Věnec uděláme chybu a sjíždíme jinou cestou. Navíc jsou na ní polomy a při objíždění totálně zabloudíme v hustém lese, kde se prodíráme roštím. Místy ani nevíme kudy se vydat a světýlko na konci tunelu nikde. Nakonec natrefíme cestu pod Věncem, ale dlouho si neodpočineme, následuje Keltská cesta (Celtic Path) – takto vzletně někdo pojmenoval brutál výškrab přes kameny po stráni kam paří slunce. No alespoň sjezd si užijeme. Ze Čkyně jedeme po zelené přímo do Čestic, v cykloserveru zelená značka není, ale zdá se nám lepší. Těžko říct, přes kopec je to stejně. Kolem Hoslovického mlýna vyjedeme k rozhledně a tím máme podhůří Šumavy za sebou. Do Strakonic je to super dlouhý sjezd, krásné pěšinky borovým lesem. Ve Strakonicích potkáme podobně na těžko naložený pár, vlídně nás oslovují, ale s vidinou blížícího se večera (a piva) jim jen letmo odpovíme na pozdrav a jedeme dál. Zpětně mě to mrzí, byly to spřízněné duše, možná dokonce objížděly to, co my. Spaní naplánujeme kus dál v Sedlicích, kde tušíme hospodu. Najdeme dokonce dvě a naštěstí v jedné vaří. Dojídáme se za celý den, koukáme na hokej a lemtáme pivo. Na spaní dojedeme kus za ves do lesa. Spíme cca na 165 km trasy. Držíme se plánu 120 km na den.

Neděle 6.5.2018. Po ránu je to nádhera. Nebe bez mráčku, krajina osvětlená ranními paprsky a navíc to pěkně jede. Mužetický vrch a Hrad přejedeme raz dva a v Miroticích hledáme kde se občerstvit. Jediná možnost takhle v neděli po ránu je opět benzínka. Dál ke Zvíkovskému podhradí je to krásná cestička podél potoka. Trochu se obáváme červené značky okolo Vltavy. Tušíme, že to bude technicky náročné, zarostlé, těžko jetelné, ale srdnatě se do toho pouštíme. Do obce Vůsí to jde dobře, ale pak to začíná. Dost hledáme značku a když už ji najdeme tak je to podle očekávání roštím a dolů nejetelné nebo vokoule, nahoru tlačit nebo nést. Trochu zaváháme na prudkém srázu, ale plni optimismu důsledně držíme značku. Alespoň dokud nepřehlédneme, že odbočuje. Zjistíme to sice hned, ale vyškrábat se 20 metrů zpět stojí za to. Dál už správně, po kamenech, kde se nedá ani jít, sklesáme až k hladině Vltavy. Tak snad už to pojede … až opravíme defekt. S novu duší se to hned tlačí líp, ale radost nám kazí páreček, co jde proti nám. Že prý jestli víme, kam jdeme a jak to tam vypadá, upřímně nás litují. Nově nejde značka pěšinkami lesem, ale podél plotu nové obory, který jde rovně přes údolíčka potoků. Nejdříve opravíme znovu defekt a pak jdeme na to. Jízda po rovině, vo držku sklouzat dolů, s největším vypětím se vyškrábat nahoru, jízda po rovině, vo držku dolů …. takhle asi 5 krát až do totálního vyčerpání. Hrůza a pár kilometrů se plahočíme 2 hodiny. U Červené natrefíme 2 podobné bikery, stejně naložené (vybavené firmou Orgoň!!!), na podobném výletě, ve stejném psychickém a fyzickém stavu, co jdou proti. Setkání pojmeme jako skupinovou terapii a navzájem se vypovídáváme, co máme za sebou a co ty druhé ještě čeká. Optimistické to není. Doškrábeme se k Podolsku, kde se na benzínce občerstvujeme a naplánujeme zkratku po silnici. Ztratit další hodiny na podobném úseku se nám nechce a abychom stíhali spaní za Táborem, tak musíme zrychlit. Na trasu se napojujeme před vrchem Tábor, to už se i svezeme, dál přes rozhlednu u Radětic (s výhledem na obří kopice hnoje, kterou zemědělci navezli přímo pod ní) až k Lužnici. Na úsek až do Tábora se těším, a opravdu je to paráda. Technická pěšinka, takový singlík v délce 25 km. Sice je to dost náročné, pomalé, ale potěší to. Nakonec dojedeme podle plánu až do kempu u Knížecího rybníka u Zárybničné Lhoty. Jako už tradičně dojíždíme k večeru, takže z posezení na zahrádce (kterých celý den míjíme bez zastavení dost a dost … a dost se těšíme, že nás to večer taky čeká) není nic. Ale uvnitř máme vše, co potřebujeme. Hlad má velké oči, takže marinovaná žebra oba sníme tak z poloviny a zbytek si zabalíme na zítra. Spíme cca na 283 km, takže zase úplně přesně držíme plán 120 km na den. Po tom, co jsme zažili u Vltavy je to zázrak.

Pondělí 7.5.2018. Spíme v lese za kempem, ale ráno se tam vracíme, přece jen něco je příjemnější v lese a něco v civilizaci. Ráno je docela zima, tak si kousek popojedem na louku a na sluníčku se vyhříváme a snídáme žebírka od večeře. To se to pojede! Stoupáme směr Homole a Větrák a pak si užíváme sjezd do Chýnova. Tam si dáváme sváču v parku. Místní ZŠ, tak 2-3 třída, tam má v rámci tělocviku závody kolem náměstíčka. Sázíme na vítěze, docela je to příjemné. Sedíme, jíme, pijeme a koukáme, jak se pro změnu snaží někdo jiný. Přes les jedeme směr Choustník, pořád z kopce do kopce. V lese je tam tak kilometr dlouhá kořenová pěšinka plná klacků, tohle být delší, tak tam necháme nejen všechny síly, ale taky vyklepané součástky a výbavu. Ještě za Deštnou je přejezd většího kopce, potom se vyškrábeme na Čertův Kámen a míříme do rovin na Třeboňsko. U Holné vystoupáme na Jezevčí vrch, U Jemčiny se občerstvíme a před Stráží si na delší dobu užijeme poslední trejlík, sice kurz, aber sehr schon. Ze Stráže je to klasická jihočeská drncavá rovina a pak v lese asfalt. Kněžská skála stojí za to, krásné místo, ohniště připraveno, jen vybalit spacáky, buřty a lahváče. Na to ale nejsme připraveni a chceme Třeboňskými rovinami přejet co nejdál, abychom si na poslední den udělali náskok. Tak to drtíme sice po turistických značkách, ale všechno lesní zpevněné cesty nebo asfalty. Dnešní cíl je penzion Kamínek. Dokonce dorážíme když ještě svítí sluníčko, tak se chvilku vyhříváme s pivkem na zahrádce. Pojíme, popijem a dokonce i bohatou snídaní dostaneme v pytlíčku na cestu a vyspat nás nechají na zahrádce pod stromem. Dnes jsme si opravdu trochu najeli, za den cca 140 km, na trase jsme na 424 km. Zítra nás čeká cca 90 km, ale náročných.

Úterý 8.5.2018. Ráno si přivstaneme, budík na 6 hod. Dnes to asi bude bolet. Obzvášť, když jsem nám zabalil málo bobulí proti bolesti. Když se jede ve 2 a mají se brát 2 a to 2x denně, tak je těch dvojek nějak moc. Takže pro příště x 2 to mělo bejt. Z Novohradek máme respekt, pak kopcovatý přejezd k Lipnu a tam na závěr Luč. Po 2 kilometrech je před námi trochu bahna. V týdnu tady asi pršelo dost a voda splavila bahno z polí. Vypadá nenápadně, tak do toho vjedeme. Je to tak 15-ti metrový úsek. Velká chyba. Skoro se to ani nedá projet a příšerně se nám to nabalí na kola. Nejdříve seškrabáváme bahno klacíčky, pak se jako dobrý způsob ukáže kroužit v trávě mokré od rosy. Najezdíme tam více kiláků než od Kamínku sem. Dojedeme do Nakolic a tam kola čistíme v rybníčku. Jediné bahno za celou výpravu nás vyřadí snad na hodinu. Dojedeme ještě kus na hranici, tam si vybalíme pytlíčky a posnídáme. Čeká nás výšlap na Mandelstein, který byl adoptován do Jihočeských vrcholů. Když chceme vyrazit, tak zjistím že zas nemám sluneční brýle. Tuším, že mi museli spadnout někde při mytí kola. Vracím se, u rybníčku nejsou, ale naštěstí je najdu v trávě u bahna. Opětovné překročení hranic dáváme v 8:30, takže 5 kilometrů z Kamínku jedeme 2 a půl hodiny. To je teda začátek. Na Madelstein je to padádní cesta, furt kurva kopec, ale jetelné (alespoň teda pro někoho). Na vrcholu je to moc pěkné. Skály, výhledy, sem tu poprvé a jsem nadšenej. Zpátky se vracíme přes Šejby, kolem pralesa na Hojnou vodu a hurá na Kuní. Tlačím, nebo spíš nesu na pokraji sil. Dolu tuším to bude stejné, ale natrefíme tam cestu, kterou sjedeme směr Staré hutě. V Pohorské vsi dojídáme snídaně a ve Dvořišti jsme hned, stavíme zase na benzínce. Přejezd do Studánek bere hodně sil, pořád nahoru dolů po šotolinách. Už vidíme na konec, ale začínají se sbírat mraky na bouřku. Podle radaru to přijde a budeme to mít s chlupem. Maria Rast am Stein je zase moc hezké místo. Koukám do mapy a přes Vyklestiku se mi moc nechce. Hledám únik přes Vyšák, ale nakonec jedeme podle mapy a kupodivu to docela jde. V Loučovicích jsme hned. Tak už jen Luč. Taky to docela jde jet, bejt čerstvej, tak si to i užiju. Cestou nahoru se blížím ke skupince, za kterou to už zdálky moc hezky voní. Výlet si zpříjemňují lehkými drogami. Naštěstí v cíli, na posledním vrcholu, nečeká dopingová kontrola, takže nám to snad Lojza uzná. Už nás čeká jen samá odměna. Sjezd z Luče je parádní. V Loučovicích máme hodinu čas, hospoda je hned u nádraží. K jídlu sice jen křupky a brambůrky, ale zásoby bereme i do vlaku, takže nám cesta krásně utíká. Navíc pršet začalo až když jsme nastoupili.

Kopce bolely, sedřenej zadek k tomu už tak nějak patří, ale jinak všechno OK. Za celou cestu jsme nezmokli, louže nebyly, bahno taky ne – až na těch smolnejch 15 metrů. Vyhnuly se nám i technické problémy, měli jsme jen 2 defekty. Samá pozitiva a krásné vzpomínky. Díky parťákovi a už se těším na další společné kilometry.

Bajku zdar V.

O prodlouženém víkendu, od pátku 4.5. do úterý 8.5., se někteří Nezmaři zúčastní pokusu objet Vrchařskou korunu Jižních Čech 2018. Nonstop, spaní venku, jídlo v hospodách. Přidá se někdo?

Náš plán je v pátek po práci vyrazit vlakem 16:13 směr Nová Pec. Do tmy přejezd Třístoličníku a Stožecké skály, spaní v Grandhotelu Němeček v Dobré. Pokud by se někdo chtěl přidat v sobotu ráno tak ideálně Volary. Další spaní (a body střetu pro případné účastníky) na neděli cca Strakonice, na pondělí cca Sezimovo Ústí, na úterý cca Staňkov. Pokud vše vyjde tak v úterý večer budeme končit v Loučovicích a odtud vlakem do ČB.

Plán trasy 1/2

Plán trasy 2/2

Vrcholy a další info od organizátora Lojzy najdete zde:  VKJČ 2018

zdar V.

Cesta tam a zase zpátky od Petra Š., Honyho, Jaruna, Vítka S.

Kvalifikace nám loni koncem roku vyšla, tak teď se jen svědomitě připravit abychom letošní, na Loudání extrémně dlouhou, trasu dokázali ujet. Pořadatelé naplánovali trasu 1.111km na počest tradičnímu času registrací 11.11. v 11h11m11s., převýšení je 23.000 výškových metrů. Já jsem se bohužel přípravě moc nevěnoval, jezdil jsem jen pravidelné úterky. Mimo úterý jen jednou 35 km o velikonocích na chatu. Za přípravu můžu považovat jen 100 mil a víkend na VKJČ (cca 400 km). Život je otázkou priorit a od ledna byla mojí hlavní náplní života rekonstrukce baráku. Nezbývá než spoléhat na tvrzení ostatních, že je to jen o tom, co máš v hlavně. Nicméně tuším, že to nejspíš bude platit, až když máš něco taky v nohách. Já mám letos do startu najeto méně kilometrů, než mám teď ujet v kuse. Navíc udřená záda, ruce. Zase sem ale nečekaně zhubnul, snad poprvé od konce stření školy nám pod 90 kg. No nic, nějak to snad dopadne.

 

Den 0., středa 7.6.2017. Z ČB jedeme vlakem přes Prahu do Kladna a odtud na rozjetí 15 km do Slaného. Sraz je v hospodě na zimáku. Na startu očumujeme ostatní, naposledy se koukneme na Štěpána, Mavita, Milču … už je asi neuvidíme. Štěpán si dává pivo, řídím se heslem „když chceš bejt nejlepší, tak musíš dělat to, co dělají nejlepší“ a kalím taky. Ostatní riskují s limonádou, Jarun zahání nervozitu výměnou pomalého defektu. Moje nervozita se zhmotnila, nebo lépe řečeno rozplynula, i když jen fyzicky, ve střevní problémy. Vyslechneme si krátký výklad trati, pár pokynů a hlavně konečně dostaneme do rukou mapy a zjistíme, kam vlastně pojedeme.

Čím více se blížil start, tím méně bylo odvážlivců, co chtěli startovat. Aby pořadatelé naplnili startovní listinu, tak postupně volná místa po vydrolených doplňovali a doplňovali – nakonec se dostalo na všechny, co jeli kvalifikaci a nakonec i na všechny, co se vůbec přihlásili! Takže nakonec jel každý, kdo chtěl – a jistě i pár těch, co nechtělo :). Celkem 65 Loudalů.

Start je tradičně ve 22:00. Čelo si může schody u zimáku sjet, my už ne, jelikož jsme v balíku ostatních. Dobré je, že se jich můžeme držet, místní totiž jedou po paměti. Je to ale nebezpečné, každý se tradičně vyblázní, po tmě v balíku se jede na hraně. Míjíme první nešťastníky, co sbírají brašny, pumpičky, sebe z příkopů, opravují defekty, zhaslá světla. Cestou na pár rozcestích byli nějací nadšenci, co ukazovali trasu a pár kiláků za Slaným byla dokonce občerstvovačka. Držíme se pohromadě, to je dobrá zpráva. Vyhodnocuji, že bezpečnější bude jet vpředu a zkouším přidat. Bohužel ale po tmě nedokážeme spolehlivě navigovat, takže se několikrát vracíme a zařazujeme zpět do balíku. Nakonec se přeci jen usazujeme na čele skupinky, hlavně proto, že jedeme trasu, co jsme si s Peťou a Janou projížděli po loňské loudací párty. Klucka říkali, že sem to hrozně hnal, byla to ale nakonec super taktika. Bláznivce jsme vybláznili ještě víc a pak si šli lehnout, zatímco ostatní většinou čekala noční jízda. Na začátek se uhnat za nějakejma volama asi nebylo úplně super :). V Panenském Týnci jsme se tedy podle plánu nechali nenápadně předjet a jeli se ubytovat na verandu sokolovny, co jsme objevili při podzimní vyjížďce po Loudací párty. Tehdy se tu zrovna konala soutěž ve vaření gulášů na ohni. Koukám na program, letos bude zase. Bohužel ale tenhle termín nemůžu, tak snad příště. Jdeme spát asi kolem jedné hodiny, budíky na 5:30.

Od startu 45 km, do cíle 1066 km, za den ujeto 45 km

 

Den 1., čtvrtek 8.6.2017. Vstáváme a po chvíli posíláme SMS z prvního checkpointu – jsme na 60. místě z 65 startujících. Opravdu většina jede první noc bez spaní. Ale víme svoje, pořadím už půjdeme jen nahoru a mnohým noční jízda ubere tolik energie, že se z toho do konce Loudání nevzpamatují. Cestou míjíme kolegy ještě spící ve spacácích, další co už vstali a jsou na trase jako my. V Třeboci si dáváme první sváču ve vesnickém obchůdku a najednou kolem nás projede Čépa – trasér závodu. To je magické! Před Krušovicemi mi najednou propadá brzdová páčka, ubrzdím to druhou a koukám co se děje. Ztratil jsem brzdovou destičku z přední brzdy! Jak je možné že vypadne za jízdy? Jediné možné vysvětlení je, že sem kokot a nedal jsem tam závlačku. Samozřejmě mám náhradní, tak doplňuji. Popojedeme do Krušovic a kolem pivovaru se prostě nedá projet bez zastavení. Dokonce se k nám přidává Čépa, tak si připijeme na zdar závodu. Za Krušovicemi míjíme známého z loňského ročníku, mění duši. Smutně říká, že už po několikáté. Hony mu věnuje jednu svoji náhradní. Později se dozvídáme, že se někde těžce vymlel a jako první odstoupil. Je to furt nahoru dolu kolem Berounky, navštívíme Křivoklát. Nasazuji klasické Loudací tempo – jakmile je kopec, do kterého bych se moc dřel, tak tlačím. Svačíme u sámošky v Nižboru, projíždíme Beroun a před Tetínem nás čeká první Čépova zajebávka – termínus technikus: úplně zbytečná cesta, většinou do nesmyslného kopce, kam se kolo nese na zádech tam a stejnou cestou zpátky. Tech ještě bude … Je dost vedro, nahoře navíc Peťa zjišťuje defekt, ale výhled je nádhernej. Projíždíme Český kras, bajkově nádherné, ale úplně cítím, jak mě opouští energie. Míjíme nádherná místa, Mořiny, Karlštějn. Je pěkné vedro. Přejíždíme Berounku a stoupáme k hřebenu Brd. Na jejich úpatí míjíme nádhernou hospůdku obsypanou Loudalama, někteří spí před ní na trávníku. Přes Brdy to docela jde, cesta po hřebenu je sice hrozná kořenovka, ale víme, že nás čeká delší sjezd a někde dole hospoda. Nebo spíš o ní sníme. Ve Voznici to nevyšlo, na kurtech sice bylo pivo a tousty, ale chtěli jsme něco víc. Místní nás poslali do Hraštice, že prý tam dobrá hospoda je. Je tam i checkpoint. Jsme na 32. místě Za den jsme předjeli 30 lidí. Je půl osmé, ale dál už nejedeme i když by 2 hodiny bylo ještě světlo. Máme toho dost, celý den bylo dost vedro a pořád nahoru dolů. Na výkony bude ještě čas. Dáváme večeři a pivka a víme, že do rána zase spousta lidí předjede nás. To je náš styl. Přes den jedeme bez větších odpočinků, odpočíváme až po tmě. Se světly nejezdíme. Je to pomalejší a bez GPS je po tmě obtížná navigace. V 5:30 budíček, snídaně cestou, svačiny na benzínkách a před sámoškama, ale každý večer hospoda s velkou večeří a pivkama a pak docela dlouhý spánek, 5:30 budíček a na novo. Ostatní to drtí i do tmy, spí minimálně, a i vyrážejí dříve než my. Na trase se několikrát vzájemně předjíždíme. Našli jsme dobrou oázu. Přespat nás nechají pod pergolu a naproti je cukrárna, kde otvírají v 6 hodin. Bohužel si budeme muset trošku přispat a počkat až otevřou. Jarun doráží do Hraštice později s dvěma dalšíma Loudalama. Sice nestíhají otevřenou hospodu, ale nacházejí jinou. Jedu za nima, dáme ještě pivko a pak je zavedu pod pergolu. Sešlo se nás tam asi 8.

Od startu 188 km, do cíle 923 km, za den ujeto cca 143 km.

 

Den 2., pátek 9.6.2017. Ráno si dáváme čerstvé koláčky, čajíček, kávičku. Místní cukrárna je fakt super. Jarun nás vysílá napřed. Nechce držet naše tempo, jeho je o něco pomalejší a s námi se zbytečně vysiluje. Ze zkušeností víme, že nás večer dojede a spát budeme společně. Hned za vesnicí jsem odjel trošku dopředu a myslel si na svoje věci, takže hned na první odbočce jsem nezahnul a jel pěkně do údolí, místo po značce po silnici. Docela kopec, co sem si vyšlápnul zpátky jen tak na ranní rozehřátí. Sjíždíme k Vltavě pěknou pěšinkou. Jedeme za Jarunovýma včerejšíma spolujezdcema a tím pádem se bohužel nesoustředíme na trasování. K Vltavě sjedeme jinudy a přijdeme na to až úplně u vody. Vracíme se docela daleko. Dnes se moc nedaří. Promotali jsme se do Neveklova a tam se občerstvili před sámoškou s dalším známým z loňského ročníku. Chvilku jedeme s nějakejma klukama, co jedou na celopérech, převod 1/11. To musí být dřina, ale zase možná pohodlnější. Jsou to zkušení borci ze Slánské líhně, oba už jeli hodněkrát. Až teď jsem si v mapě všimnul, že za Konopištěm jsme svačili v hospůdce v obci Nesvačili. Vědět to tenkrát, tak by mě to určitě potěšilo. Dál jsme jeli kolem Čapího hnízda a mířili na Vlašim. V nějaké opuštěné vesničce se občerstvujeme před vietnamskou večerkou. Najednou se odněkud vynoří voňavá slečna, že nás sleduje přes GPS na webu Loudání a jde si nás prohléhnout na živo. Jsou z nás hvězdy!! Hned se jelo lépe, ale pak to přišlo. Velký Blaník. Dlouhé náročné tlačení přes kořeny, kameny, aspoň že nahoře bylo pivko. Pak ještě Malý Blaník, sice bez piva, ale alespoň se kocháme magickou zříceninou kaple. Do Mladé Vožice jsou pěkné bajkové pěšinky, dojíždíme tam už dost unavení. Dalo by skončit už tady, vidíme pár Loudacích kol zaparkovaných před hospodama, ale nakonec se vydáme ještě do Pacova. Cestou je ohrada, kde je velmi důrazné varování aby tam někdo nelez, něco ve smyslu „ve stádu je chovný býk“. V rádiu jsem slyšel rozhovor se Štěpánem, kde říkal, že by ho zajímalo, kolik Loudalů to respektovalo. Tak Štěpáne my ne. Dojíždíme se soumrakem, po chvíli nacházíme na náměstí picérii. Čeká nás obvyklý rituál – napít, najíst, nabít telefony a logery, osprchovat se v umyvadle na WC, prozkoumat v mapě co bude zítra a jít spát. Doráží další jezdec, pokecáme, dobrej týpek z Moravy, nabízí nám slivovici, co veze v pet flašce. Ze slečny za barem taháme rozumy, jestli se dá někde přespat, třeba na hřišti nebo na nádraží. Na nádraží by to prej šlo, ale nedoporučuje nám to. Že jsou tam divná individua nebo co. Bojíme se jedině toho, že v noci bude pršet, takže si ustýláme na peróně. Jarun podle očekávání doráží za námi. Třetí noc za sebou spíme na betoně, už je to pro mě utrpení.

Od startu 330 km, do cíle 781 km, za den ujeto cca 142 km.

 

Den 3., sobota 10.6.2017. V noci je bouřka, pobláznilo to přejezd a ten bez ustání cinká. Taky se skoro celou noc na peróně svítí. Ráno ještě prší, tak si posouváme budík, podle radaru má přestat. Skutečně vyjíždíme bez deště a bez snídaně, jen je všude mokro. Míjíme hrad Kámen, v Černošicích přemýšlíme co dál. Jarun zůstává na snídani. Tu potřebujeme taky, ale urgentně s WC. Tuto osvědčenou kombinaci splňuje benzínka, za kterou se rozhodneme jet do Kamenice nad Lipou. Někde v lese projíždíme pěkným statkem u potoka, asi nějaký mlýn a kus dál potkáváme skupinku turistů. Jsme v šoku, protože Hony v jednom z nich poznává kámoše z Pelhřimova, se kterým v zimě jezdíme na lyže. Vídáme se jednou ročně a pak se potkáme tady. A navíc prej jestli nezajdem na pivko, že kus zpátky mají párty v tom hezkém mlýně u našeho společného kámoše z ČB. Špatně se mu to vysvětluje, že chceme jet dál, argumentům nevěřím ani já sám. Se sklopenými hlavami míříme dál. Přes Žirovnici a Počátky se blížíme k Vysočině. Cestou je ve vesničce nějaký dětský den. Potkáváme účinkující – Sněhurka, Popelka, princezny, stánky s pivem a klobásami … potěšíme se aspoň pohledem. Kus dál sedí na mezi celé modré stvoření, napadá mě Avatar, ale pro jistotu se ptám. Paní je Šmoulinka :). Pod lesem stojí vlek za auto pro koně, určitě z něj vystoupí jednorožec, ale nemáme čas si to ověřit. Vysočinu jsme přejeli skoro bezbolestě, sice bajkově méně zajímavé, ale nahoru jetelné cesty a dolů krásné sjezdy. Myslel jsem, že mě nejvíc budou trápit záda a natažené šlachy v předloktí a loket – ne tenisový ale sbíječkový, jako následek rekonstrukce baráku. Teď ale skučím hlavně kvůli bolesti v dlaních. Skoro nemůžu držet řídítka. U hradu Rotštejn jsem našel přídavný grip – kus nějaké pěnové izolace ze stavby, kterou za jízdy držím v dlani. Super to funguje, přehazuji z jedné do druhé ruky a trochu si ulevuji. Další zastávka je Telč, nejdřív veřejné WC (bohužel musím využívat každou příležitost, trávení v háji už od startu a navíc jsem asi předávkovaný magnéziem. Později ho vysadím, raději riskovat křeče ve stehnech než mít stále křeče v žaludku) a pak sámoška. U té se potkáváme s kámošem ze včerejší noci, smutně hlásí, že slivovici ztratil. Po telefonu se domlouvám s manželkou, co by bylo dobré zařídit a být připravené až přijedu, aby se nám rekonstrukce baráku po dobu mé nepřítomnosti moc nezadrhla. Se zájmem mě pozoruje a pak s krásným moravským přízvukem říká: „tam chybělo už jen zorej a zasej“. Za jednou vsí začíná být živo. Na louce polehává omladina, duní muzika. Projíždíme technoparty! A to doslova, pár metrů od mohutných soundsystémů. Duní to parádně, bojíme se přiblížit, aby nám nevyskákaly šroubky z kol. Vypadáme jako exoti, i když by to spíš mělo být obráceně :). Nějaké anglicky mluvící hochy zaujmeme natolik, že se z nás snaží dostat, co jako tady děláme. Moc si neporozumíme. Jednak se neslyšíme, jednak my neumíme moc anglicky a oni jsou úplně na prach. Dál trochu bloudíme, značka je přeznačená, tak se podle instrukcí snažíme držet původní, nyní už neznačené, zarostlé trasy. Dorážíme do Jemnice, kde u stolečku v hospůdce střídáme Loudali, co právě odjíždějí. Doporučují nám polévku. Dáme si jí a při odjezdu dáváme recenze dalším, kteří právě dorazili. Pěkně se tu střídáme. V plánu máme ještě dojet k Vranovské přehradě, ideálně do Vranova, ale nakonec se doplahočíme do Bítova, kde za nás rozhodne místní nabídka. Restaurace s pivovarem je velká odměna. Sjede se nás tam pár, i Jarun nezklamal. Někdo se tam i ubytovává, my chvíli bloudíme po vsi a pak leháme na kraj lesa. Dnes pršet nemá, takže konečně na měkoučké travičce. Těším se, že se vyspím. Bohužel nějakej bláznivej pes nás tam vytrvale vyštěkával a v údolí byla nějaká párty, sice asi dál, ale v noci se to rozléhalo tak, že sem myslel, že mi hrajou za hlavou.

Od startu 481 km, do cíle 630 km, za den ujeto cca 151 km.

 

Den 4., neděle 11.6.2017. I v Bítově je benzínka, takže všechno podle plánu. Chodí SMS, že Vranovská hráz je zavřená, takže se objíždí přes kopec vedle. Nahoru tlačíme, ale pak je to super singlík a parádní sjezd. Dál je to náročné, nejdřív bike, pěkné výhledy do údolí a pak se podíváme přes Dyji i do Rakouska. Bohužel dlouhý sjezd po asfaltu a zpátky stejnou cestou. V obci Šumná vypleníme sámošku. Blížíme se k legendárnímu úseku – údolí Rokytky. Loudání tu už vedlo, kdysi po velkých deštích, takže pamětníci slibují silný zážitek ve velmi náročném terénu. Než se tam vůbec dostaneme, tak je ještě kraťoučké údolí Jeviškovky před Jevišovicemi.  A to je nakonec daleko horší. 2 km jdeme snad hodinu. Každých pár metrů popadané stromy, kolo se nedá ani provlíknout. Údolí Rokytky je naopak nádherné, sem tam kameny, ležící kmeny, ale dá se skoro celé jet, skvělý bajk  v kuse 20 km. Bylo to spíš za odměnu. Na konci jsme sice měnili duši, ale čekpoint11 je za půlkou trasy! Neuvěřitelné! Cíl je sice pořád v nedohlednu, ale psychicky to pomáhá :). Mapový list 36 a 37 nás vede údolím Oslavy. Jdou zprávy, že je to skutečné peklo. Začíná to cestičkou po hodně nebezpečných římsách nad svahem k řece. V našem stavu velmi nebezpečné, ale naštěstí jsme prošli. Pak zajebávka na hrad Levnov, dost kopec, a zpátky opět skoro ferrata. Zase jsme prošli. Teď se pro změnu vyškrábat na kopec na druhé straně řeky. Z toho byl alespoň pěkný sjezd zpátky k řece a pak následoval docela jetelný úsek pod Vlčí kopec. Ten je na druhé straně řeky – další klasická zajebávka, takže se zrovna někdo vrací proti nám a dost na to nadává. A opravdu. Přebrodit, komplet vytlačit, dolů něco sjet, něco vést, přebrodit zpátky. Koukáme na mapu, Náměšť nad Oslavou, kde chceme spát, je už kousek (jak jsme se mýlili!), tak se od začátku Loudání poprvé (a naposledy) koupeme. Voda v řece je sice dost studená, a hloubka tak do půl lýtek, ale už je to vážně potřeba. Navíc se vidíme se, jak jsme v hospodě voňaví. Teď ovšem začal neuvěřitelný masakr. Mělo nás varovat, že na ceduli KČT byl nápis „jen pro zdatné turisty“. Komplet jsme tlačili, nesli a někdy si i podávali kola přes skály na příkrém uklouzaném svahu. Pěšky by to bylo asi moc pěkné, s naloženým kolem je to pakárna. Už ho ani neunesu. Svah je tak příkrý a pěšinka uzoučká, že kolo vedle sebe nejde ani vézt. Kotníky a lýtka mám od nášlapů rozedřené od krve. Jsem znovu zpocenej jak prase. Do toho se, po celodenní dřině, začínalo stmívat. Pár kilometrů nám trvalo dvě hodiny. Už po tmě jsme doklopýtali na zpevněnou cestu a ejhle – letní dětský tábor fungující jako rekreační středisko a zdá se, že v provozu. U venkovního stánku dáváme pivko, v jídelně nám dokonce dali i jídlo – zapečené těstoviny a jako zákusek opečenou sekanou. A ještě nás nechají přespat v chatkách skoro zadarmo! A jsou tam i sprchy! Záchrana v pravý čas. Zase se nás tu pár sjelo. Petr jde spravovat ořech, je dost trudomyslnej. Říká, že jestli to neopraví tak končí. My ale víme, že jestli to někdo opraví tak on. Na sezení venku je zima, ale chvíli to zkoušíme, hlavně čekáme na Jaruna, kterému jsme koupili jídlo. Dorazí po tmě se světly.  Uleví se nám, je v pořádku. Bylo to fakt dost nebezpečné. V jednom místě jsme měli co dělat, abychom prošli ve 3 lidech – navzájem jsme si kola podávali. A Jarun sám po tmě. Ale prej v pohodě, kolo si spustil po laně, které pro tyhle případy vozí sebou! On je prostě plný překvapení :).

Od startu 610 km, do cíle 501 km, za den ujeto cca 129 km.

 

Den 5., pondělí 12.6.2017. Za sebou máme nejlepší noc výletu. V noci trochu poprchávalo a my spali krásně v suchu, v teple v postýlce. I v Náměšti nad Oslavou je benzínka. K Velké Bíteši míříme údolím, kde je spoustu brodů a dál nás čeká nám známý Bílý potok. Naštěstí je daleko méně vody než na výjezdním zasedání, takže to šlo projet skoro suchou nohou. Z výjezdního zasedání si vybavuju krásnej sjezd kamenitým svahem okolo kapliček … a ano, jedeme, nebo spíš tlačíme ho nahoru. Projíždíme Moravskou Knínicí, kde žije legenda cyklotrempingu Honza Vlasák. Jede i tento ročník, který samozřejmě dokončí. Je ročník 1945. Stydím se říct, že jsem unavenej a všechno mě bolí. Přemýšlíme, jestli by nás potěšilo, kdyby cesta vedla přes Budějce. Je dobré mít možnost se zastavit doma? Asi spíš ne. Donutit se zase vyrazit na trasu by bylo obtížné. Za Kuřimí projíždíme okolo rozhledny, předělané z vojenské pozorovací věže, asi bývalý vojenský prostor. Ježíš, tady jsem si na vojně hrál na vojáky! Kopal zákopy, spal se samopalem oblečenej v botách ve spacáku a čekal na poplach. Už jsem to několikrát hledal na mapě, věděl jsem, že to je někde u Brna, ale nenašel to. Až dnes. Přes dva další nesmyslné kopce dojedeme do Tišnova, kde se snažíme vzpamatovat. Čeká nás další obávaný úsek – údolí Bobrůvky s Trenckovou roklí. Organizátoři před tímto úsekem dokonce varují a nabízejí kudy se tomu vyhnout. To by nás (nebo tedy alespoň mě a kluky sem nakonec přemluvil) ale mrzelo, ulehčit si to a nezažít to, co před námi dali jiní. Je to opravdu síla, ale proti včerejšku pohoda. Dnes ještě nejsme prošití. Asi nejvíc záleží na tom, v jaké kondici se Loudal do náročného úseku pustí. A taky v jakém počasí. Po překonání náročného úseku začíná pršet, krátká prudká přeháňka. Schováme se na verandě nějaké chatky. Kdyby začalo o půl hodiny dřív, tak by to na tech kamenech a bahně bylo opravdu o život. Kus popojedeme, projíždíme pastvinami. Já řeším nějaký telefon a začíná znovu pršet. Naštěstí stojím u nějakého seníku, hoši vpředu si vlezli do přístřešku ke kravičkám a prej to bylo super. Míjíme hrad Pernštejn a dál jedeme podél Svratky. Pak od ní vystoupáme na mega kopec ke zřícenině nad poetickou vesničkou Pivonice. Už se vidíme v Bystřici nad Pernštějnem. Zajímavostí letošního ročníku je, že od startu máme jen část mapových listů. Další dostaneme právě až v Bystřici na non-stop benzínce. Celkem je map docela balík, tak asi, aby jsme je netahali najednou. Podle mapy nás čeká sjezd k říčce Bystřici a pak dojet kousek proti proudu do Bystřice, na benzínce vyzvednout mapy, odměna v hospodě. Vše naplánováno. Do Bystřice je to trasérova pomsta, podle komentáře na okraji mapy tato „vsuvka není počítána do celkové kilometráže, je to něco navíc … od nás máte to ZADARMO!!!“ Když do toho vjíždíme, tak zase potkáváme Loudala, co z toho vyjíždí. Vypadá strašně. Ptáme se, jak dlouho to jel. Podle mapy je to tak 5 km. Říká nějaký čas v hodinách, za které by se to mělo dát třikrát. Nechceme si to připustit a moc mu nevěříme, přisuzujeme to jeho stavu, my tam přeci musíme být hned, dyk je to kousek podél řeky. Opět velká chyba. Takové myšlenky mě vždycky nejvíc dostanou. Nebo spíš konfrontace takových myšlenek s realitou. Úsek nahoru dolů, zarostlé cestičky, vodění nahoru i dolů. Nevěřícně koukáme do mapy a ještě ke všemu si asi 3 x říkáme, že už jsme tady na týhle odbočce a už to bude jetelný. O vono ne, znovu jebačka bahnem kolem řeky a do kopce, kam se skoro nedá vyškrábat. A to vše NENÍ V CELKOVÝCH KILOMETRECH. Dost se zmáčknu, k benzínce jedeme po silnici I. třídy a sem za to rád. Mapy si vyzvedáváme se západem slunce. Jdeme hledat hospodu, která by ještě vařila. Doporučená na náměstí je zavřená. Ptáme se místních, ty jen krčí rameny. Sem na dně nejvíc za celé Loudání. Vyšitej, představa, že půjdu spát hladovej mě úplně skolila. Nakonec najdeme Kozlovnu. Chlubí se, že je první z tohoto konceptu. Je mi záhadou, proč by byla zrovna tady, ale vzorně se o nás postarají, tak po tom moc nepátrám. Spaní hledáme v parčíku u nějaké školy. Petr s Honym si ustelou na rohožce před vchodem, stejně budeme pryč, než přijdou první studentky :). Mě přijde, že pohodlnější to bude na trávě, tak jdu kus stranou pod strom. Jarun nás tentokrát v hospodě nestihnul, ale v Bystřici spí, někde u benzínky.

Od startu 736 km, do cíle 375 km, za den ujeto cca 126 km + pár brutálních km ZADARMO.

 

Den 6., úterý 13.6.2017. Setkáváme se až ráno, kde jinde než na benzínce. Nejdřív se musíme dostat zpět na trasu včerejším masakrem. Jede se to krásně, super bajkovej terén, docela si to užívám. Jakej rozdíl, když je člověk čerstvej (tedy úměrně tomu, co už projel). Pod přehradou Vír potkáváme poštu. Má ještě zavřeno, tak čekáme, až otevře a posíláme si odjeté mapy poštou domů – super Jarunova finta. Kdo se s tím má tahat a vyhodit nám je to líto. Nakonec to bude pěkná památka :). Na opuštěné asfaltce kolem přehrady se trápím, ale dál je zas terén, tak se to zlepší. V Jimramově je krásně občerstvení – sekaná, větrník, rádler, kola, … klasická svačinka, normálně pro tři lidi, mě jakžtak zasytí. Když to dnes trochu natáhneme, tak nám na zítra zbude skoro ujetelná vzdálenost. To je lákavé. Na mapě nic nenasvědčuje tomu, že by to měl bejt někde větší masakr. Nebo spíš naznačuje a my to nevidíme. Musíme přejet Vysočinu. Přes zříceninu Štarkov je to opět nošení, dál to trochu jede, ale pak zas tlačíme dlážděnou silnicí na Buchtův kopec. Na Čtyři palice neseme kolo až nahoru na skálu, kam se normálně leze s lanem. Přejíždíme další a další kopečky. Sice jetelné, ale dávají zabrat. Takový jeden travnatý se mi moc líbil, celej sem ho tlačil, tak sem měl dost času se kochat. Sjedeme na další checkpoint v obci Cerkytly. Je tam benzínka, kde prodávají staročeský řízek, což je neuvěřitelně mastnej řízek v nějakém těstíčku, zatavenej s krajícem chleba. Dokonce je možnost si ho ohřát v mikrovlnce. Holt na šopák se tohle neujede. Těšíme se na Toulovcovy maštale, pískovcové skalní město. Je to fakt super, dost tlačíme přes kořeny mezi skalními bloky, ale je to úchvatné. A jetelnější úseky jsou boží. Kluci jedou vpředu, minou odbočku, tak na ně řvu, ať se vrátí. A oni řvou na mě, že tam je to super bajk, že chtěj jet tudy a ne po trase! Srdce bajkera Nezmara nic nezastaví! Zastavujeme se v hospodě v Košumberku. Chceme si dát kofolu, ale pán nám nutí pivo, že kofola není vychlazená. Nakonec si jí dáme a je jak led. Asi potřeboval vytočit sud piva. Jedeme pestrou krajinou, potůčky, skalky, pěšinky. Nic z toho si nepamatuju. Dorážíme do Slatiňan, projíždíme zámecký park, v zámecké hospůdce přisedáme k dalším Loudalům. Chvíle probíráme zážitky, ale oni ještě pojedou dál. My relaxujeme. Jarunovi v poslední možné minutě před odchodem kuchaře, objednáváme večeři. Dorazí později a sní si jí ještě teplou :). Spát jdeme na měkoučkou travičku k zámku. Už jsou teplejší noci, spí se dobře.

Od startu 849 km, do cíle 262 km, za den ujeto cca 113 km.

 

Den 7., středa 14.6.2017. Vstáváme ve 4:30. Máme šílenej plán. Včera jsme moc neujeli, ale prohlídka dnešní trasy neodhalila žádné záludnosti, takže zkusíme jet nonstop až do cíle. Až do noci se světly. Trochu mě mrazí z toho, že jsme tam zas něco přehlédli. Motivuje mě hlavně to, že nezažiju další ráno, kdy si musím sednout na kolo. Nejvíc trpí zadek. Buď sedíme na sedle, nebo v hospodě, pořád ve stejných kalhotách. Hygiena probíhá sice v improvizovaných podmínkách ale pečlivě :), mažu fest, stříkám sprejem s obsahem stříbra … všechno marné. Otlačenino-opruzeniny se změnily v boláky, které je každé ráno potřeba rozmasírovat. Pak už to relativně jde.  Vyjíždíme bez snídaně, že si dáme někde cestou. Míjíme velkolom Prachovice, kolem hradu Lichnice stoupáme na hřeben Železných hor, z kterého je pěkný dlouhý sjezd do Ronova – první možnost snídaně. Potřebujeme benzínku, bez ní to už neumíme, tak jedeme dál do Žlebů super bajkovým úsekem kolem říčky Doubravy. V Golčově Jeníkově doplníme zásoby a jedeme dál, trasa bez záludností, žádné kruté úseky ani terénem ani převýšením. U hradu Sion je připravena trať na závody v biketrialu, my na to nemáme a Peťan odolá :). Silniční úseky střídají terénní vložky, pěkný bike je podél potůčku před městem Kouřim, kde zase vykupujeme sámošku. Jedeme kolem Lipanské mohyly a dál nás čekají silniční přejezdy k Labi. V Kerském lese míjíme legendární hospodu Hájenka. Hony by dal pivo, vlastně my všichni, ale jako vždy jedeme dál. Hony nám to ještě dlouho vyčítá. Zajímavé je bývalé vojenské městečko Milovice, jeho historie je na něm pořád vidět. Dál projíždíme přilehlým bývalým vojenským prostorem – je to zajímavé, úplně vidím tankový útok na kótu dvastapět. Dál to vypadá jak někde v tajze, úplně sem zapadá ohrada zubrů a divokých koní. Dojíždíme do Benátek nad Jizerou. Kde jinde než na benzínce večeříme a připravujeme světla. Naposledy čistíme a mažeme řetězy. To je jediná údržba, kterou jsme za celou cestu dělali. Zase ale několikrát denně. Taky jsme vyměňovali brzdové destičky, jedny jsou na letošní trasu málo. Že to kola vydržela až sem je malý zázrak. Za chvíli se setmí a do Slaného je to 81 km. To už zkusíme dorazit, kolem druhé hodiny v noci bysme tam mohli bejt. Když se pořádně setmělo, tak se ukázalo, že mi v čelovce dochází baterky. Už se nedá jet. Náhradní mám v batery packu, který jsem vlastně nepoužil, tak jdu měnit. Šok. Tyhle jsou sice také 18650, ale mají zapuštěný čudlíček. V packu fungují, v čelovce nedoléhá kontakt. Chvíli improvizujeme vkládáním celofánu z léků, alobalu z tyčinek. Sice to svítí ale nic moc. S Honym jsme udělali výměnu. Dává mi svoje, které dám do čelovky a já jemu moje, které dá do svého batery packu, kterým napájí světlo. Docela nás to zdrželo, teď už je úplná tma. Vjíždíme do lesa a začínáme bloudit. Jezdit jen s mapou bez GPS je ve dne náročné a v noci skoro nemožné. Na každém rozcestí zastavujeme a rozhlížíme se. Zkoušíme cestu, vracíme se, zkoušíme další. Pořádně nedokážeme odhadnout, kde jsme. Projíždíme asi pěknou krajinou, ale nic nevidíme. Stejně tak z návštěvy Mělníka moc nemáme, i když nasvícený má svoje kouzlo. Dál je nekonečná asfaltová cyklostezka podél Vltavy. Vůbec to neubývá. V terénu zase trochu ožíváme, od Vltavy vyjíždíme do Velvar. Odtud až do cíle je to už jen silnice. Na náměstí dorážíme ve 3 ráno. Přesně tomu se říká smíšený pocit. Na skákání radostí není síla. Je na nás vidět, že to opravdu bylo náročné fyzicky i psychicky. Jsem rád, že to máme za sebou a hlavně že jsme to zvládli živí a zdraví. Máme tip na nonstop bar, kde si chceme dát vítězné pivo. Svítí se tam, ale dovnitř se nedoboucháme. Ani se moc nesnažíme, byl to spíš takový povinný pokus a hledat něco dalšího nebo benzínku se nám už taky nechce. Raději už bysme leželi. Navíc zjišťuju, že mám asi defekt, což rozhodlo. Jedeme ke kurtům, i když víme, že nás tam nikdo nečeká. Ráno tam snad někdo bude. Když se ukládáme ke spánku, tak obloha už světlá. Teď se po dlouhé době vyspíme. Žádné brzké vstávání, oblékání se do propocených hadrů s vyhlídkou na nekonečnou celodenní jízdu. Tento pocit těsně před usnutím byl asi nejlepší z celého Loudání. Že už je po všem :).

Od startu 1.111 km, do cíle 0 km, za den ujeto cca 262 km.

 

Den poté, čtvrtek 15.6.2017. Nádherně jsme se vyspali, ze spacáků se soukáme asi až v 10 hod. Na kurtech bohužel nikdo není. Vyhlídka na sprchu a oslavné pivko se nám vzdaluje. Tak balíme, já měním duši. Nakonec se objeví správce a i když nerad, tak osprchovat nás nechá. Má málo vody a raději s ní kropí antuku, než aby sme ji plýtvali na sebe. Jinak tu nikdo není, je všední den ráno, takže si ani nepromluvíme s pořadateli a nemáme možnost jim poděkovat za silnýzážitek. Opravdu je obdivuju, tohle připravit je určitě neuvěřitelně pracné. Jedeme se najíst, užíváme si velký oběd a pár piv. Pohoda. Zaujme nás, že tady se pije na Čépu, tedy na traséra. Je to od něj milé, taková malá omluva za to trápení, co nám připravil. Čekáme na Jaruna. Přespal u Benátek a dnes to dojíždí. Bohužel se ho nedočkáme, v Mělníku má ještě technické problémy, takže se těsně mineme. Nám jede vlak ve 13 hod, do ČB je to dálka. To je nakonec jediná věc, co mě mrzí. Že jsme to společně v cíli neoslavili. V Praze nestihneme ani koupit pivka na cestu, ale naštěstí chodí vlakem stevard s vozíčkem. Předplácíme si u něj všechna piva co má, a on nám je průběžně nosí. V ČB se ještě stavujeme v Zelené ratolesti na jedno pivko, ale spíš ho tak ucucáváme. Na velkou párty to z naší strany moc nevypadá a i když tu večer vypukne zapíjení nezmarského potomka, tak to raději balíme a jdeme si každý po svým.

Hned po Loudání jsem letošní ročník vnímal, jako parádní akci, se spoustou zážitků. Objeli jsme to bez vážnějších problémů, a hlavně bez trvalejších šrámů na tělech a kolech. Naštěstí vyšlo počasí, nezmokli jsme ani jednou, což považuji za zázrak. I tak to ale stálo tolik fyzický i psychických sil, že v prvních týdnech po dojezdu jsem neměl co o Loudání říct, natož psát. Teď už jsem toho asi i dost zapomněl (což je jedině dobře :)) a zbylo jen to nejdůležitější. Překvapivě to opravdu bylo super, a sám se dívím, jel bych zas! Díky parťákům, bez vás bych to nikdy nedal! S vámi kdykoliv kamkoliv.

Zdar V.

Na jaře se nám Vrchařskou korunu Jižních Čech nepodařilo dojet. Vzdali jsme to v neděli v 16 hod v Písku. Po plánované trase nám zbývá cca 100 km. Sny, že to naplánujeme s přespáním za letních vlahých nocí, ideálně někde u zahradní restaurace, kde zrovna řádí studentky na prázdninách, nám nevyšly. Nakonec  jedeme poslední víkend před změnou času, nalehko na jeden den. Ráno vlakem do Písku a na sklonku dne sednout na vlak ve Střezimíři.

Tentokrát s námi plánuje vyrazit Stanley a po podobné trase pojede Petr s Barčou, tak se možná potkáme.

Abychom to všechno stihli co nejvíce za světla, tak jedeme vlakem už v 7 ráno. V očích Petra a Honyho vidím výčitky, že je to moc brzo. Ve Stanleyho očích ne, ten rovnou píše, že zaspal. Celý týden bylo babí léto, slunečno, teploty přes 20°C. Dnes ráno drobně prší a má být zataženo. V terénu to je znát, uklouzané kořeny a kameny, ukryté pod listím, nás udržují v pozornosti. Levý břeh Otavy kolem plynové lávky do Vráže je super, pěšinka kolem vody, technické sjezdy i výjezdy, pěkné podzimní bajkování. Nejsem na tom nejlíp. Jelikož nejezdím, tak mě bolí nohy, záda mě bolí už od Mariánek, a taky mě bolí v krku. Přemýšlím, jakou bolest budu vnímat nejvíc a jestli se to bude cestou měnit. Při přeskoku nějakého klacku si o sedlo narážím varlata a z ostatních bolestí jsem rázem vyléčen. Cestou se stavujeme na občerstvení v Nevězicích. Bajkerův sen pokračuje až na Žďákovský most. Hravý bajk je za námi, teď budem drtit kopce. Ještě výjezd od potoka přes Žebrákov do Pelechů je pěkným terénem. Koňský vrch objíždíme a dojedeme až na vrchol – Peťa už to tu zná. Pěkný sjezd dolů a pak zase do kopce na Langovu rozhlednu, navíc po poli. Tady se potkáváme s Petrem a Barčou. Ideálně nakombinovali vlak a kolo, takže ještě navíc stihli Velký Kamýk u Písku. Domlouváme se, že dáme oběd v Petrovicích. Už tam na nás čekají, vzali to cestou nejmenšího odporu, zatím co my se ještě před obědem vydrncali. Obědváme dokonce na zahrádce, je zataženo, ale teplo. Přemýšlíme co dál, je 15 hod. Do Střezimíře to za světla stihneme, ale není tam hospoda. To se na vlak čeká špatně. Lepší řešení bude asi dojet až do Tábora. Bude to tak o 15 km delší, ale i tak tam budeme rychleji než vlakem. Čeká nás cesta nahoru dolů přes Čertovo břemeno po jetelných šotolinách, ale dost do kopce. Jede to dobře než Peťan píchne, v plášti je střep. Jedeme dál, ale pak zase měním já. V duši mám díru od trnu. Peťanovi kolo pořád uchází, zkouší dofoukat, ale po chvíli to raději znovu mění. Ještě jednou jsme pořádně zkontrolovali plášť, nic tam není, tak snad dojedeme. Náhradní duši už nemáme, museli bychom lepit. Na našem posledním vrcholu, Javorové skále, jsme v 17 hod. Petr s Barčou už projeli a míří po silnici do Tábora, je to cca 25 km. Silniční časovku si moc neužiju, ale v Táboře se mi postupně vrací nálada. Při průjezdu městem dojíždíme Petra s Barčou. Lépe bychom to nenaplánovali, sešli jsme se na Onom světě a pak společně dojeli do hospody. Pivko (Plzínka, Kozlíček) a jídlo (polívka, hamburger, hranolky, tiramisu) je super, do vlaku si ještě kupujeme zásobu a vyjížďku zakončujeme v ČB pivkem na stojáka před Gin barem.

Dnes jsme ujeli cca 120 km, 2.300 vm za 10 hodin hrubého času. Letošní VKJČ máme za sebou. Lojzo díky, těšíme se na afterpárty! Účast BK NEZMAR bude obrovská!

Petr Š., Hony, Vítek

Dovětek Petra s Barčou : je to tak, u Vítka mi neprošla žádost otočit směr (my původně chtěli Nightride na Velký Kamýk), tak jsme se přizpůsobili, o hodinu přivstali a udělali jsme dobře. Zanedbaná údržba-prasklý drát-mě donutila nechat doma celobrko a vyjet si na citybajku vhodném spíše pro dětské výlety  a cesty do hospod. Naštěstí to nemělo na funkci (ani rostlináře) vliv. A ve finále to cesta do hospody byla ;-) Děs z výměny duše (kterou jsem stejně ani neměl) přes 24 let starý puchřící plášť nás vedla spíše po cyklostezkách, což ale nebylo na škodu nikomu a ničemu. Krásný den, rozhledy a opakované protnutí cesty naší a kluků. Zdolali jsme 4 vrcholy, ujeli 101 km a vystoupali 1700 vm na trase Písek-Kamýk-Čížová-(přesun vlakem do Čimelic)-Orlík-Koňský vrch-Onen Svět-Krchov-Javorová Skála-Jistebnice-Tábor.

S Vrchařskou korunu Jižních Čech nás Lojza tentokrát napínal. Na dojezdné VKJČ 2016 vytěžil od účastníků jejich zamilované kopce a vybrané kopce začal zveřejňovat postupně. Pomalu začínalo být jasné, že se podíváme opravdu po celém širém Jihočeském kraji. U některých vrcholů jsem docela pátral, jestli to už není u sousedů. Kruťák to vzal jako výzvu a neuvěřitelně to objel na jeden zátah v prvních dnech – jeho reportáž je zde legendmtbclub . My se tradičně chtěli pokusit v trochu lepším počasí v půlce května, jako prověrku na Loudání.

Lákadlo na web jsem dával jen ze zvyku „O víkendu 11.-15.5.2017 se budeme opět pokoušet přelstít lidové pranostiky a objet vrcholy Vrchařské koruny Jižních Čech VKJČ 2017. Doufejme, že ledoví muži se do té doby vyvztekají a začne být hezky – hůř už vlastně být nemůže, takže to asi vyjde. Plán je ve čtvrtek po práci vlakem směr Vysočina a pokud to vyjde, tak v neděli končit opět na vlaku u Tábora. Jízda co nejvíce terénem, spaní venku, strava v hospodách. Cykloserver změřil 528 km, 10.359 vm. Zatím to vypadá na účast já, Petr Š., Hony, Jarun. Přidá se někdo do týmu BK NEZMAR B, když Áčko už to objelo :) ? Rádi uvidíme zájemce třeba i na část trasy, zkratky, nábližky a ústupy vlakem jsou možné, trasa tomu nahrává. Zdar V.“

Tušil jsem, že na moji nabídku (krev, pot a slzy) nikdo (tradičně) nebude reagovat. I když byli tací, to o tom částečně uvažovali. Případně jsme se těšili na setkání sesilničářskou sekcí, která se po kraji pohybovala s Pražskými Pepíky. Nicméně jsme nakonec byly Loudací čtyřka.

Píšu s velkým odstupem, takže to nebude úplně přesné v detailech. Bylo by mě ale líto, kdyby naše výprava zapadla. Doufám, že mě spolujezdci doplní, opraví, …

Trasa byla dopředu plánovaná v Cykloserveru, převedena do pdf, vytištěna a vložena do mapníků. Pěkně po staru bez satelitů.

trasa 1/2

trasa 2/2

Ve čtvrtek po práci jsme vyrazili vláčkem směr Vysočina. O zábavu se postaralo několik 2l petek Bráníku. Jarda přistoupil z Prahy ve Veselí. Ve stanici Žirovnice-Počátky jsme vystoupili před 18 hodinou. Zajímavá stanice pojmenovaná po dvou větších městečkách v okolí, ovšem nacházející se v obci Stojčín a pro nás zajímavě v kraji Vysočina. Výjezd na Hradisko a následný sjezd byl hodně technický, velké kameny, moc pěkný terén. Docela to ubíhalo, za chvíli jsme byli u Ďáblovy prdele, kde se bohužel někteří nezdrželi oplzlostí :). Kousek cestou je osada Nový Svět. Tam nás čekal high-light celé cesty – pivní automat. Po vhození mincí a kontrole občanského průkazu (!) si sami načepujete kolik chcete, tedy až do vyčerpání kreditu. Nádhera! Hlavně to, že to pán zprovoznil přesně v době, kdy jsme u něho zabrzdili. Prostě z (Ďáblovy) prdele klika. Pomalu se stmívalo, takže dále na Vysoký kámen jsme už jeli se světly. Před Jindřichovým Hradcem nás prověřil super bajkový úsek podél Hamerského potoka. V JH na benzínce jsme si dali pozdní večeři a jeli na Rýdův kopec, kde jsme měli v úmyslu přespat v přízemí rozhledny. Bohužel bylo zavřeno a navíc se schylovalo k dešti, takže jsme jeli po trase dál a ubytovali se v altánku na hrázi Velké Holné (věděli jsme o něm z cyklovýletů na Asgard). Pršet naštěstí začalo, až když jsme byli schovaní, úplně v suchu to nebylo, ale zase „velká“ klika.

V sobotu jsme dojeli do Stráže nad Nežárkou, posnídali na benzínce a vydali se směr Novohradské hory. Trošku nudný, hodně dlouhý přejezd přes Třeboňsko, ale nedalo se jinak. Energii jsme doplnili v super sámošce v Petříkově a pak ještě v Horní Stropnici. Odtud je výjezd na Kraví horu impozantní. Nahoře Peťan začal být trudomyslný, špatný ořech či co. Z kola furtšlap. Tohle se mě stát kdekoli, tak musím končit, nebo najít cykloservis. Peťan dokázal sjet do Hojné vody, půjčit si nářadí od chalupáře, rozebrat ořech, zase ho dát dohromady a jet dál. Přejeli jsme Novohradky, Jelení vrch a v Malontech se v hospodě odměnili. Výjezd (výnos, výškrab, výplaz) na Hradištský vrch nebudu komentovat, je to moc pěkný kopec. Sjezd k Malši a pěšinky na Louzek byly za odměnu a navíc nás hnala myšlenka na posezení na zahrádce naší milé hospůdky v Bujanově. Přehoupli jsme Polušku a mířili ke Krumlovu. Za Přídolím už se smrákalo, takže jsme to jednak vzali po silnici, a jednak se vzdali vyhlídky na další cestu. Po chvíli bloudění a hledání jsme se vetřeli do hospody nad kempem ve Spolí. Dokonce jsme přemluvili obsluhu, že nás nechají spát na terase. Byla tam nějaká párty, jelo karaoke, ale nejspíš narozky 65+ tak jsme doufali, že jim dojde dech a bude klid. Dech jim došel, ale klid nebyl. Karaoke se zmocnila obsluha a jeli do 4 do rána. Kvalitní odpočinek v zimě na dlažbě za dunění soundsystémů.

Posnídali jsme u pekárny a vydali se stoupat k vrcholu nad Krumlovem. Další cesta směr Světlík byla očistec. Popadané stromy, nejetelná pěšinka. Když si vzpomenu, že jsem družstvo přemlouval, abychom nespali v ČK ale ještě jeli na pokraji sil po tmě na noc do Světlíku, tak mám ještě teď husí kůži. Směr Kramolín se nám podařilo parádně projet neznačenou cestou přes louky lesy, od Stezky korunami jsme si dolu dali sjezdovou trať -  exit trail. Na těžko docela zážitek. Naštěstí jsme se nikdo nenechal unést a nebyl to náš exitus trail. Dali jsme regulérní oběd (!nečekaný ústupek!) dole u lanovky a jeli na hráz a dál jen nesli přes kameny na Čertovo kopyto. Aspoň sjezd byl super. U jezera Jarun hlásí, že mu nějak divně hází kolo. Kontrola odhalila prasklý ráfek. Pro mě opět neopravitelná závada. Jarun se ovšem nevzdává, plán je dojet zpět na druhou stranu do Lipna, zkusit bikeservis, případně ve Frymburku, Černé v Pošumaví koupit ráfek, přeplést a pak se k nám zas někde přidat. Jako poslední záchranu jsme měli Alici, že by vzala jiné kolo u nás ze sklepa a Jarunovi by ho na Lipno přivezla. Nás čekala časovka podél Lipna (Hony nás vzorně odtáhnul), pak šotolina podél kanálu – další delší nezáživný úsek zakončený asfaltovým výjezdem na Plešné jezero. V té době už jsme se míjeli s bouřkami. Slyšeli jsme hromy kolem sebe, viděli černé mraky, přijeli někam, kde byly louže po bouřce, ale pořád jsme nemokli. Přes Nové Údolí jsme mířili do Strážného a rubali, co to dalo, hnaly se mraky a bylo jasné, že tentokrát nás neminou. Měli jsme to fakt těsně. K benzínce jsme dojížděli už s kapkami deště, ale pak začal hustej ceďák. Snědli jsme, na co jsme přišli, déšť ustal, tak nám nezbylo nic jiného než vyrazit na Kunžvart. I za mokra to bylo moc pěkné, hlavně sjezd zpátky do Strážného. Do soumarského mostu jsme jeli nějakou opuštěnou silničkou, a jelikož bylo bahýnko, před setměním a sil už taky moc nebylo, tak do Volar jsme dojeli po silnici a den zakončil v Hotelu Bobík. Kolem 22 hodiny se rozrazily dvéře a s úsměvem vešel Jarun. V Lipně ani v Černé neuspěl, tak sednul na vlak, dojel do ČB, u mě ve sklepě vzal zadní kolo, hodil na něj svou kazetu a brzdový kotouč, sednul na vlak a dojel do Volar! Spát jsme šli na fotbalovou tribunu. Nejlepší spaní, i když Volary nezklamaly a bylo tak 3°C.

Nedělní ráno bylo mlhavé. Snídaně opět na benzínce a pak jsme si pěkně protáhli lýtka při výnosu přes hrad Hus. Ještě jsme doufali, že to dojedeme celé podle plánu, i když s nutnýma úsptupkama, tak jsme to k Malencím brali opuštěnýma silničkama přes Vlachovo březí. Při výjezdu z Volyně se na nás hnaly mraky, tak tak jsme stihli dojet do Němětic a tam v autobusové čekárně čekali až to přejde. Zase jsme nezmokli, ale výjezd na Kbíl podmáčenými loukami stál za to. A navíc už nebylo reálné dojet až do Střezimíře. Nebo možná bylo, ale museli bychom jet po silnicích a riskovat jestli stihneme poslední vlak. Ve Strakonicích jsme udělali „chodníku prostři se“ před Teskem a jeli směr Písek. Cestou proti nám jel silničář, z kterého se vyklubal Venca – ano je to tak, NASA všechno vidí, pěkně si nás zkontroloval :). Kus s námi jel, pokecali jsme, moc mě to potěšilo. Velký Kamýk nad Pískem byl náš poslední vrchol, sjeli jsme do Písku, Jaruna jsme odevzdali na vlak a jeli si někam dát pivo. Po chvíli tápání s kapkami deště v patách jsme trefili super nálevnu s tankovým Platanem. Zrovna se hrál nějakej hokej, tak to byla taková pěkná tečka za tím naším výletem.  Bohužel už si nevzpomínám kolik jsme ujeli, myslím něco málo přes 400 km, výškové metry nevím.

 

Domluvili jsme se, že zbytek si objedeme někdy o letním víkendu pro změnu v teple za sluníčka. Zbývá 5 map z 29. Ne však Jarun. Na další víkend měl naplánovanou akci s prací, která krachla a jelikož rodina se už zařídila bez něj, tak měl volný víkend. Mrzelo ho, že kvůli ráfku vynechal Šumavské kopce, tak se do toho pustil. Z Prahy po práci vlakem do Volar, na Kunžvart, Plešné Jezero (sobota 0:50) a zpátky do Volar. Trochu se vyspal na osvědčené tribuně a ráno jel vlakem do Mirotic, odkud přejel přes severní vrcholy do Střezimíře a odtud vlakem do Prahy – tím VKJČ 2017 splnil, i když do teď, zřejmě ze skromnosti, neposlal Lojzovi fotky :).

 

O víkendu 11.-15.5.2017 se budeme opět pokoušet přelstít lidové pranostiky a objet vrcholy Vrchařské koruny Jižních Čech VKJČ 2017. Doufejme, že ledoví muži se do té doby vyvztekají a začne být hezky – hůř už vlastně být nemůže, takže to asi vyjde. Plán je ve čtvrtek po práci vlakem směr Vysočina a pokud to vyjde, tak v neděli končit opět na vlaku u Tábora. Jízda co nejvíc terénem, spaní venku, strava v hospodách. Cykloserver změřil 528 km, 10.359 vm. Zatím to vypadá na účast já, Petr Š., Hony, Jarun. Přidá se někdo do týmu BK NEZMAR B, když Áčko už to objelo :) ? Rádi uvítáme zájemce třeba i na část trasy, zkratky, nábližky a ústupy vlakem jsou možné, trasa tomu nahrává.

Zdar V.

trasa 1/2

trasa 2/2

Ahoj, organizátor této povedené akce nás všechny zve na závěrečný večírek – občerstvení, fotky, … pěkná akce pro setkání a probrání zážitků nejen s kolem.

Akce je vhodná zejména pro ty, co se nenajdou v seznamu úspěšných účastníků. Není možné, aby se jim akce nezalíbila, takže je jistota, že příští rok už v seznamu budou!

Večírek bude 11.2.2017, místo bude upřesněno.

http://legendmtbclub.cz/

zdar V.

TY VÍŠ CO je extrémní nonstop cyklistický závod pořádaný partou nadšenců ze Slaného. V červnu 2016 jsme se ho účastnili i my – Petr Š., Jarun a já. Trochu nás musím pochválit. Úspěšně jsme ho dokončili, i když náš mimořádný, epický, dechberoucí výkon století se někteří škarohlídi (z řad zkušených Loudalů) snažili uvést do reality tím, že uplynulý 9. ročník byl zatím nejlehčí jaký jeli. Nevím jaký je standard TY VÍŠ ČEHO, ale i tak mi 650 km za 4 dny v bahně a dešti přišlo, jako docela náročná vyjížďka http://www.bknezmar.cz/?p=8064 .

Někteří tvrdí, že TY VÍŠ CO je životní pohled na svět. Nevím, každopádně je to celoroční akce. Vždyť na začátku listopadu se přihlašujete, na konci listopadu a v prosinci objíždíte kvalifikaci, na začátku ledna se dozvíte, jestli máte právo se postavit na start a pokud ano tak máte 5 měsíců na to se připravit, v červnu to objedete, o prázdninách se hojíte, opravujete kolo, regenerujete a snažíte se zapomenout na útrapy, v září a říjnu se už těšíte na další ročník, na začátku listopadu se přihlašujete, … Do tohoto kolotoče jsme se letos opět rozhodli naskočit i my – Petr Š., Jarun, já a nově i Hony.

Příští ročník bude jubilejní. Pořadatelé se snaží nalákat zájemce tím, že ročník 2017 „…  bude už 10. ročníkem … prvního takto extrémního závodu široko daleko …a tak bude i nejdelší ve své historii … % zkušených a úspěšných loudalů bude nejvyšší v historii“. Slíbena je trasa dlouhá 1000 km. Startovat má tradičně právo 20 nejúspěšnějších v historickém pořadí (celkem se TY VÍŠ ČEHO zúčastnilo v celé jeho historii za 9 ročníků 149 bikerů) a nově a jen pro 10. ročník mají právo startu, po řádné registraci, všichni Loudalové, kteří závod v minulosti minimálně 3x úspěšně dokončili a letos se registrovali. To je celkem 40 zkušených Loudalů, mezi které jsme jednou účastí pouze nesměle nakoukli, takže nám nezbývá, než se na akci vetřít jiným způsobem. Možnosti jsou letos tyto:

- ONLINE registrace – být mezi  5 nejrychleji přihlášenými v internetové ONLINE registraci po čase 11h11m11s dne 11.11.2016.

- KEŠKY – být nejrychlejším nálezcem jedné ze 2 zveřejněných kešek.

- VRCHOLY – být mezi 10-ti s nejlepším výsledkem v kopcovité disciplíně.

- LOS – být mezi 3 šťastlivci ze všech registrovaných, kteří budou vylosováni začátkem ledna 2017.

- DIVOČÁCI – pořadatelé udělují divoké karty, tzv, „Divočáky“ – „zpravidla lidem, kteří nějak výrazněji pomohli projektu TY VÍŠ ČEHO, poslednímu vítězovi či jiné osoby, kterou uznáme, jako TY VÍŠ ČEHO (v)hodné ;-)“

- NÁHRADNÍCI  – v případě odstoupení někoho z již přihlášených, nenaplnění počtu 10-ti v sekci VRCHOLY či nenalezení kešky do výše zmíněné uzávěrky, posunují se na jejich místo zájemci dle pořadí zaslání registrace.

 

Jak jsme se s tím poprali?

ONLINE registrace

Každý doufá, že to trefí. Někdo to přeci být musí, ale zájemců je mnoho. Letos jsem se to snažil přesně trefit i já, jistojistě správný čas na internetu jsem si zkalibroval s časovým znamením v rádiu a odečetl 1 vteřinku (než to z ČB doběhne do Slaného). Kliknul jsem tedy 2 vteřiny před časem na internetu a napjatě čekal na zveřejnění výsledků. První info pořadatelů: „v minutě 11h11M se přihlásilo 125 lidí, 39 ve správné 11sekundě“. Nejlépe z nás dopadl Petr Š. 11m14s = 45 místo, pak Jarun 11m15s = 47 místo, dále Hony 11m16s = 50 místo. Já byl nakonec nejblíže správnému okamžiku, ale bohužel o chloupek dříve – čas 11m10s, první z těch co byly moc brzo. Po penalizaci 56 místo. Sen, že pro start stačí pohnout pouze jedním prstíčkem se rozplynul.

KEŠKY

Loni jsme je úplně ignorovali. Souřadnice první kešky byly odtajněny v úterý 22.11.2016 po půlnoci formou videa na youtube. Byla umístěna v Praze kousek od Jarunova bydliště, takže se do toho pustil. Tady je jeho reportáž z  hledání po Praze:

„Jaké to bylo? Magořina, ale to se tak nějak dalo čekat… Pokus o odlovení kešky jsem neplánoval, jen jsem rutinně zkontroloval web TY VÍŠ ČEHO před tím, než půjdu spát a hle, chystá se keš a možná už brzy po půlnoci. Tak jsem to o 15 minut protáhnul a pak už jsem seděl na Mapy.cz a hledal ptačí rybník na Praze 4. Ani ve snu mě nenapadlo, že bych mohl mít keš tak u nosu. Následovalo krátké dilema na téma jet/nejet; rozhodnul fakt, že v 00:15 shlédlo video s nápovědou jen 10 lidí. Tak jsem vyrazil (autem, kolo do kufru). Průběh byl zhruba tento – Krč, transport k Sýkorce, brodění na ostrůvek (3,5°C) pro další nápovědu, transport autem do Hlubočep, 8km přejezdu v mlze a bahně k další nápovědě (3.NP ve vybydleném baráku se šplhací vložkou kolem chybějící části schodiště), příslib vytoužené kešky na rozcestníku „Šance“ u Točné, zklamání a dilema jestli pokračovat když jsem zjistil že na Šancích finále není (v tu chvíli jsem to měl do postele fakt blízko), přesun autem do Chuchle a výjezd na kostelík + slaňování bahnem na vyhlídku, nový příslib finální kešky na Barrandově, další přesun autem na adresu Skalní 21.
Tam proběhlo vskutku grande finale :-) Kolem 04:10 dorážím na místo a nacházím tam auto Štěpána, organizátora tohohle hecu. Hurá, tohle už opravdu bude poslední stage! Štěpán mě vítá, jsem šťastnej jak blecha, abych se obratem dozvěděl, že na místě už cca. 45 minut bezvýsledně hledá soupeř co jsem ho potkal hned na začátku v Krči (byli tam 2 bez kol tak jsme si nebyl jistý jestli jedou proti mně, nebo pomáhají organizovat, tak teď už to bylo jasný). Takže adrenalin opět na doraz a hurá do hledání, šance žije! Nápověda byla: na místě zbouranýho domu zbyla kamenná zídka, keška je schovaná v ní (nebo tak nějak). Bylo mi jasný, že když to tam Mohy hledá už 45 min tak to bude schovaný fakt pořádně. Následoval maraton zoufalého oblézání zídky, prohrabávání všech spár, listí atd. Zídka byla nad zhruba 20m srázem, takže rubová strana byla vskutku na hraně. Prostě mňamka … Kolem 5:30 ohlašuje Štěpán, že nám při rozednění dá nějakou nápovědu. Hledáme dál. 6:00 hledání pokračuje, frustrace a zoufalství stoupají – kompletně od bahna (inu budoucí staveniště, že), mokří od mlhy a rosy, utahaní, fakt síla. Nacházím v batohu corny z léta a dělím se o ni s Mohym. Celkem nás to nastartovalo. V 6:30 přesvědčuji Štěpána, ať nám dá nápovědu dřív, jinak nestihnu práci a rozhodně nechci prohrát kontumačně kvůli kontrolnímu dni! Nápověda je dost obecná – hledáme na správné zdi, máme hledat krabičku od filmu (to byla úleva, já měl strach, že ta poslední keš bude něco ještě menšího), keš je v místě, kde jsme oba již několikrát hledali (to bylo jasné, jen to potvrdilo naše zoufalství). Následuje mocný finiš za nastupujícího denního světla. A právě denní světlo pro mě znamenalo rozhodující faktor, keš byla fakt na místě, kde jsem byl za ty 3 hodiny minimálně 5x, ale pod ostrým světlem Aurory mi splynula s kameny. Pocit úlevy, radost z nálezu a otupělost z nevyspání – zvláštní směs. Pár fotek, poděkování, rozloučení a pokus o nastoupení do auta aby interiér doznal co nejmenší úhony. Fofrem domů, vykydat auto, svlíkám se na chodbě před bytem (smrdím jak houmles), hadry a boty na balkon, člověk do sprchy, namazat chleba na cestu, 2x Red Bull do batohu a hurá do práce. Mám to na doraz na KD, který skončí někdy po 18:00. Super start do nového dne :-) Více ústně někdy u piva. Jarun V.

PS: Je zajímavé, jak dlouho dokážou hřát suché nohy, které byly předtím 7 hodin promočené z vody kolem 5°C. Prostě zajímavá zkušenost.“

Druhá keška byla umístěna 3.12.2016 v Beskydech, takže do jejího hledání jsme se taky nezapojili.

Jarun to dokázal, místo na startu má jisté! Blahopřejeme mu a trochu i závidíme, na nás čeká delší cesta.

VRCHOLY 

Letos pořadatelé zveřejnili seznam 50 vrcholů bodovaných od 1 do 5 bodů. Celkem je možné nasbírat 153 bodů. Nejméně, abys byl zařazen do kvalifikace, musíš mít 20 bodů. Oproti loňskému hledání v mapách a na netu rozhodně jednodušší. Body jsou po republice ale rozmístěny zajímavě, takže plánovat je co – kam jet, jak to bude časově, kde přespat, kolik nám bude stačit bodů? Hodně bodů je v Jeseníkách, Beskydech, Krkonoších, relativně hodně bodů kolem Brna. Nám na jihu bylo dopřáno slušných 20 bodů, ale třeba západní Čechy, Krušné hory nic moc. Zajímavé a málo času. Seznam byl zveřejněn až 22.11.2016, takže první víkend, který jsem myslel, že tomu věnujeme byl hned pryč. Zima se blíží, neradi bychom se zase někde prali s běžkaři o stopu, navíc nás již volá vánoční nálada. Zvolili jsme strategii jako loni, jednodenní výjezdy + jeden víkend. Co nejblíž pod kopec zajet autem. Zbyli jsme si 3 z ČB, Jarunovi stačilo formu vyležet, ale má srdce Loudala, takže se také částečně přidal.

 

27.11.2016 neděle. Jako nejvhodnější na celodenní akci jsme zvolili směr východ. Ráno v šest autem směr Brno, za ním 3 kopce poblíž sebe – U Slepice, Hradisko, Brdo. Počasí nám přeje, teplota kolem nuly, jen cestou na Brdo hodně bahna. Neplánovaně jsme se rozhodli zajet na vrch Skalky, kde jsme slušně promrzli. Sice kousek na kole, ale sněhová přeháňka nás prověřila. Přes Brno jsme to vzali směr Pálava, cestou výjezd na Výhon a pak už Děvín – nádherný výjezd, nahoře jsme byli těsně před západem slunce. Opravdu parádní panoramata, velká odměna dnešního dne stráveného v autě. Dále přejezd směr Mrákotín a od Pařezitého rybníka výjezd na Javořici – dnešní poslední vrchol. Na něm se nám ale od začátku nedařilo. Při parkování jsem ve tmě vjel předním kolem do příkopu a už nevyjel. Auto sedělo na spodku, pravé přední a levé zadní kolo ve vzduchu, vyjet nešlo. Po chvíli marných pokusů auto vytlačit jsme nakonec já s Peťanem vzadu v kufru vyvažovali jak na sajdkáře a Hony přední kolo vypodkládával kameny. To naštěstí vyšlo, navíc nás to malinko zahřálo a definitivně pak výjezd nahoru. Při sjezdu jsme minuly správnou odbočku a na rozcestí (které bylo cca 200 m od auta) jsme se intuitivně dali doleva. Po půl kilometru jsme poznali, že jedeme špatně a vrátili se na rozcestí, kde jsme se dali zase doleva a pěkně svižně z kopce. Jakmile je cesta z kopce, tak se zdá, že je to ta pravá. Bohužel to opět nebylo správně a přišli jsme na to až tak po dvou kilometrech. Zpět pěknej kopec a konečně správné odbočení na správnou cestu (poslední možnou) a po minutě jsme byli u auta. Vyprošťováním auta a blouděním jsme strávili tak hodinu navíc. Nakonec jsme se v pořádku dostali domů kolem 21 hod, 700 km autem, 15 hod času, 22 bodů.

29.11.2016 úterý. S Peťanem jsme po práci vyrazili směr Plechý a Libín. Hony už je oba má, dal je v pátek za extrémních podmínek na extrémním testovacím kole. Výjezd na Plechý je dlouhý, velké převýšení, ale už víme kudy a vyjedeme přes Rakousko skoro až nahoru, Je velká kosa (‑10°C), takže cestou dolů několikrát stavíme a snažíme se zahřát. Taková zima mě snad nikdy nebyla, myslím, že dodnes mám omrzliny na vnitřní straně stehen. Libín byl oproti tomu už ňamka.

2.12.2016 pátek. Původně jsme naplánovali brutal-loudal-rallye od Jeseníků do Orlických hor, Krkonoš, Jizerských hor až po Milešovku. Nejvyšší hory – Praděd s přespáním, Smrk v Rychlebských horách, Kralický Sněžník, Deštná, Sněžka, Jizerskohorský Smrk, Ralsko, … za hodně bodů, nádherná místa. Stalo se ale to, čeho jsme se obávali. Ve čtvrtek na severu hodně sněžilo, okolo Liberce, Jablonce a v Jeseníkách 30-40 cm. Doprava kolabovala, ve sněhu budou vrcholky na kolech nedostupné a ještě je budou bránit nedočkaví běžkaři. Přehodnotili jsme plán a vyrazili od východu. Pojedeme po nižších vrcholech, kam až to půjde a až nás sníh nepustí dál tak to otočíme domů. Cestou jsme zajeli na Radeč u Plzně (kterou už Peťan měl spolu s Čerchovem v rámci pracovní cesty). Dále na Louštín u Krušovic (už po tmě) a Říp – tam se k nám přidal Jarun, přeci jen si to taky chtěl objezdit. Po telefonu jsme našli ubytování v Lovosicích, kde jsme se kolem 20 hod nahlásili a vyrazili ještě na Milešovku. Nahoře bylo nádherně, jasno, hvězdné nebe a výhled na svítící vesničky pod námi. No ale moc jsme se nekochali a jeli zpět do Lovosic. Náhodně jsme trefili super přespání. Název „Ubytování-sauna“ moc nelákal, ale pan domácí točil Budvar, i něco k jídlu bylo a navíc to byl skalní cyklista. Vytáhnul fotky ze začátku 90-tých let, kdy s partou objížděli se starými Škodovkami na silničkách Giro. Na fotkách byl s Pantanim, Ediem Merxem (aspoň si to tedy myslíme). Moc pěkně jsme to s ním probrali. Na pokojíčku jsme si ještě připili hruškovicí „přes překážky ke slávě“ na úspěch a dost pozdě šli spát.

3.12.2016 sobota. Ještě za tmy a mrazu jsme vyrazili směr Dubí dobít Salesiovu výšinu, nádherné místo nad Osekem, vychutnali jsme si východ slunce mezi skalami a bizarními stromy. Na Děčínský Sněžník už jsme stoupali po cestě pokryté ledem a sněhem, místy, hlavně při sjezdu, dost nebezpečné. Po přejezdu do Lužických hor výjezd na Luž – komplet po sněhu, svítí sluníčko, mrazík, zimní pohádka. Kdo někdy viděl Ralsko, ví, že to je ostrý kopec s velkým převýšením. Při příjezdu k němu jsem si pomyslel jan „au“. Nakonec to nebylo tak hrozné, moc pěkné nahoru i dolů beze sněhu. Dále jsme pokračovali směr Liberec na Prosečský hřeben – cesta tam byla jednak po uzavřené rozestavěné zasněžené silnici (přece se potřebujeme dostat co nejblíž, tak nás to nemůže zastavit) a dále ledovatý výjezd k rozhledně (přeci si nezlámeme kosti na kole, raději to vyjedeme autem). Návrat autem byl opravdu jen tak tak, neřiditelné sáně v prudkém svahu v zatáčce, ale Peťan vše bravurně zvládnul. Dále vrch Sokol u malé skály, dost sněhu, už se smrákalo a byl nádherný výhled – který si užil i Jarun, který se s námi rozloučil po Ralsku, ale na Sokol se ještě připojil, prostě držák :). Tím jsme si dnešek splnili, ani jsme nečekali, že to zvládneme tak dobře. Navíc máme ještě čas na přejezd na Malou Úpu a dostat se na horskou chatu Jelenka – naši základnu pro ranní útok na Sněžku. Na Jelenku už to bylo hodně zimní, celou cestu jsme tlačili v hlubokém rozšlapaném sněhu, ale kolem 20 hod jsme tam byli. Místní pivo Trautenberk nám zachutnalo, prostředí výborné, kuchyně lahodná.

 

pullitr

4.12.2016 neděle. Ráno opět brzké vstávání, tlačení úzkou cestičkou mezi klečí směr Svorová hora. Místy šlo i jet, hlavně na vyfoukaných místech a v závěru na dlážděné cestě. Východ slunce nás zastihl ještě před vrcholem a bylo to nádherné. Mráz – 10°C, inverze, všude kolem výhledy – i ten Praděd jsme nakonec viděli. Hony nahoru kolo vytlačil s defektem a u poštovny měnil duši, opravdový rekord! Čerstvější vzduch v pneumatikách až v domácích terénech nesežene, ať mu tam dlouho vydrží :). Kochání, focení a servis za námi, takže nám nezbývalo nic jiného než jet zpátky. Cestou nahoru jsem našel jeden zmrzlý měsíček mandarinky a poctivě se s Peťou rozdělil, i Trautenberk na vrcholku byl super, ale už jsme se všichni těšili na Jelenku na snídani. Plán je zajet na Královecký Špičák a poté se vrátit do Jizerských hor na Smrk – k oboum kopcům je z Malé Úpy kupodivu nejlepší cesta přes Polsko. Dále na východ sice leží hodně bodované kopce, ale je to už moc daleko, časově by to nevyšlo a odhadujeme, že tam je moc sněhu – na kole nejetelné nahoru i dolů. To se nám potvrdilo na Královeckém Špičáku, tlačení už odspoda, dolů taky nic moc. Po 2-3 metrech jízdy se smekne přední kolo a šance to vybrat je malá, biker si odšlápne a zkusí jet dál. Skoro je lepší tlačit i dolů. Polskem přejíždíme do Jizerek, z té roviny vypadají hřebeny Krkonoš impozantně, i ten Smrk je hroznej kopec. Moc se nám tam nechce, začínám špekulovat jestli ta lanovka z Polské strany nakreslená v mapě jezdí, jestli za české jelikož zloté nemáme, jestli bere v zimě kola. Ano, ano, ano! Cesta nahoru ze 620 do 1060 mnm uběhla rychle a odtud už jen po sněhu. Uzoučká prošlapaná cestička, jakmile z ní sjede kolo tak se zaboří a nejede. Střídáme tlačení a zběsilé úsilí ujet pár metrů. Sám jsem se při tlačení natáhnu, řídítko si zarazil do stehna a myslel, že už nevstanu. Z rozhledny na Smrku je parádní výhled, taková hezká tečka za tím naším výletem. Dolu je to dlouhý mrazivý sjezd, silnice pod ledem, už se smrákalo, rychle do auta směr jih. Ještědem za pouhý 1 bod jsme pohrdli (Peťan ho nakonec získal později, a prý jsme pitomci, že sme do toho nešli) a hurá domů. Vysbírali jsme vše v okolí, moc úspěšný víkend, celkem 41 bodů.

9.12.2016 pátek. Honyho vyzvedávám po práci v Kaplici a jedeme na Kamenec a Kohout. Sníh co napadl už potál, takže je to zase jiné, tající břečka. Nahoře je ale opět krásně, oba vrcholy zvládáme. Z Kohoutu mě to táhne na chatu, zajet tam a posedět s pivkem u krbu. Bohužel na to není čas a nikdo nám tam nezatopil.

13.12.2016 úterý. Za podpory kamarádů zdoláváme poslední Jihočeský vrchol v rámci Night ride http://www.bknezmar.cz/?p=10666.

 

Pro mě je to vše. Na víc už nebude čas. Chybějící bodované vrcholky jsou v Beskydech a v Jeseníkách. To je zase na celý víkend, navíc už tam je dost sněhu. Nebo jet směr Mariánské lázně, což je hrozně daleko a za málo bodů. Nasbíral jsem 83 bodů a nezbývá, než doufat, že to bude stačit. Aby mě to nelákalo, ještě se někam hnát, jsem už pro jistotu svoji kvalifikaci poslal pořadatelům. Peťan má zatím o 4 body víc za Čerchov a Ještěd a třeba ještě něco dá. Hony má zatím 83 bodů a ještě se mu také plaší řídítka, přeci jen nevíme, jak vážně to vzala konkurence. Cestou po severu jsme pár lidí na kolech potkali, poznávací heslo bylo TY VÍŠ CO, tak jsme trochu pokecali. Zdálo se, že budou mít spíš míň něž my, že jsou ze severu a objíždí jenom vrcholy poblíž.

_mapa

_seznam

Obava, že na nás něco prozradím konkurenci, mě taky donutila psát jak v Bradavicích. Přeci jen NASA a GOOGLE nespí a Loudalové jen málo. Nedej bože aby si někdo přečetl, kolik mám bodů a do silvestrovské uzávěrky mě o bod předhonil.

 

LOS

Los je malinká šance, pro ty, co se nedostanou přes VRCHOLY. Na začátku ledna budou vylosování 3 štastlivci z 94 d(z)oufajících. Pravděpodobnost 3,2 % ale zase není tak špatná :).

DIVOČÁCI

V historii Ty víš čeho jsme se moc nezviditelnili, takže šance, že někomu z nás dají pořadatelé divočáka je nulová.

NÁHRADNÍCI

Trochu počítání – celkem se přihlásilo 137 lidí. Z toho 36 zkušených Loudalů, 5 online, 2 kešky, 3 losy. Zbývá 14 míst na vrcholy a 91 zájemců. Úplně poslední možnost podívat se na start je čekat na to, kolik lidí se vydrolí (odhlásí). Každoročně bývá vydroleno cca 10 lidí, takže teoreticky by se na start mělo dostat 15-25 lidí v pořadí, jak uspěli v kopcovité disciplíně.

 

Jak to dopadne? Dozvíme se prvního ledna. Urputně se snažíme dostat někam, kde to bude bolet a bude to nepříjemné. Moc se mi líbí slogan jednoho Loudala: „tenhle závod mě vždycky spolehlivě postaví na … kolena“. Ani nevíte, jak si přeju být 7.6.2017 na startu :).

 

Zdar V.