Říjen 2019
Po Út St Čt So Ne
« Zář    
 123456
78910111213
14151617181920
21222324252627
28293031  

Archive for the ‘Vyjížďky se spacákem’ Category

Pokus o objezd vrcholů Vrchařské koruny Jižních Čech se uskuteční 15.-18.8.2019 se startem 14.8.2019 po práci.

Jízda podle mapy, jídlo v hospodách, spaní pod širákem za hospodou, v čekárně, na peróně, na tribuně apod.

Plánovaná trasa  pár vrcholů kolem Písku vynechává, ale celé by to asi na 4 dny bylo moc.

Přidá se někdo?

 

zdar V.

Tak jsme se po roce zase odhodlali a na podzim 2018 jsme se zaregistrovali na Loudání. Trefit se přihlásit přesně 11.11. v 11 hodin 11 minut 11 vteřin a být mezi třemi nejrychlejšími se nám zase nepovedlo. Takže jsme se zase pustili do kvalifikace. Byla stejná jako loni. Zase bylo úkolem najít v maximálně 10-ti krajích po dvou rozcestnících KČT s nadmořskými výškami co nejblíž určeným, pro každý kraj jinými. Za každý metr odchylky byl jeden trestný bod. Loni nám stačilo 672 trestných bodů, tak jsme dumali, kolik toho budeme muset objet letos. Na netu jsme hledali jako diví a plánovali a plánovali. Nakoukli jsme mezi mladé a vše sdíleny v klaudu! Zase jsme tomu chtěli věnovat pokud možno co nejmíň času, tak jsme vymysleli geniální ďábelský plán. Objet deset krajů za jeden víkend a mít klid. Moc jsme nehleděli na přesnost, jen aby to bylo pokud možno lehce dosažitelné a ideálně obě kóty u sebe na jedno vysednutí z auta. Ambiciózní plán byl vyrazit v sobotu ráno, ale nakonec jsme vyrazili už v pátek. Já, Hony a Petr. Jihočeské kóty poblíž Kubovy hutě a pak směr Plzeň. Tam jsme měli domluveno ubytování na vysokoškolských kolejích a hospodu s místním průvodcem. Chtěli jsme ještě večer objet plzeňské kóty u Mýta, ale zase jsme trefili víkend s nejhorším počasím. Od pátku kalamita v Karlovarském kraji, nikdo ať tam nejezdí. My jinou možnost neměli. Už ze Šumavy až do Plzně sněžilo a silnice klouzaly, tak jsme to nechali na ráno. A pak hurá na západ, kde byly silnice komplet pod ledem. Naštěstí jsme se tam dostali v pořádku. Krásenský vrch byla ledová hora, na kole se nedalo a skoro ani pěšky. Odtud jsme jeli do Ústeckého kraje k Milešovce, pak k Unhošti ve Středočeském kraji a nakonec za Jarunem do Prahy. Tam jsem ještě objeli Pražské cedulky a pak se nakvartýrovali k Jarunovi. Večer jsme ještě probírali ty naše věci u piva a brzy ráno vstali, nabrali Stenlyho, co přijel vlakem, a vyrazili do Orlických hor pro Královehradecké kóty, pak u Orlice Pardubické a u Žďáru kóty Vysočiny. Ve Žďáru jsme Jaruna vysadili na vlak a jeli do Znojma. To už zase bylo hnusně. Teploty kolem nuly a srážky postupovaly s námi, takže teď byla kalamita pro změnu v Jihomoravském kraji. Bylo -3°C a pršelo. Na silnice klouzačka, ale nakonec jsme to ve zdraví zvládli. Za víkend najeto 1200 km, silnice nesjízdné a většinou mlha, že sme ani nic neviděli. No ale dalo to 70 trestných bodů a za víkend byla kvalifikace za námi. Jarun si něco objel se Stenlym a něco sám a měl dokonce 45 trestných bodů. Všichni jsme se nakonec s jistotou kvalifikovali. Bojovalo nás celkem 55 odvážných a první pod čarou měl pouhých 167 trestných bodů! Konkurence jde nahoru!

Nejpestřejší kvalifikaci měl tradičně Stenly. Na první 4 kóty zajel s Jarunem ještě před naším velkým výjezdem, s námi potom dal 5 krajů. Na výjezd s námi mohl až v neděli, jelikož v sobotu dal přednost oslavě narozenin přítelkyně (někdo ještě má srovnáno, co je v životě důležité 🙂  ), takže mu některé kraje chyběly. Měl plán objet plzeňské a středočeské najednou a pak ještě ústecký, aby měl také všechny kraje. Dopadlo to tako: „byl jsem v mýtě na hradu odbočka a radeč západ, pak jsem jel do vlakem do Berouna, kde jsem měl naplánovaný přesun po ose do Kladna, cestou bych vyzobl muňavu a bylo by 9 krajů. Jenže za berounem jsem si uvědomil, že nestačí jen fotka s kolem u cedulky, jako u vrchařské koruny, ale musíš mít cedulku L69, takže jsem se vrátil do Berouna, nasel papírnictví, koupil čtvrtku a fix na cedulku a vyrazil směr Kladno.“  Mě by asi trefilo, ale Stenlyho to myslím jen málo rozrušilo 🙂 . V půlce prosince měl 446 bodů za 8 krajů a později se ukázalo, že tohle by nestačilo. Ovšem 7.12. byla zveřejněna keška poblíž Soběslavi a 11.12. ji Stenly odlovil! Pěkně dojel vlakem, došel pěšky, protože na trati byla výluka a kola nebrali. Ve sněhu marně propátrával místní krmelec a až při odchodu juknul vedle pod pařez, kde ji našel! Takže už 11.12. byl na startu dřív než my! Po silvestru jsme ho doplnili, opět se podařilo kvalifikovat pěti Nezmarům. To je zázrak.

Postupné indície k trase Loudání mě postupně zarmucovali.

…už dříve bylo zveřejněno, že cíl ani start nebude ve Slaném: hurá, podíváme se někam, kde jsme ještě nebyli

…Jitušku neojedem  – neojedeme ani Petrušku –  Romanka to schytá: našel jsem jednu u Kolína, to by šlo (později druhou v Polských Beskydech, když už byla trasa venku)

…Kryštůfek Robin může kamaráda potkat: tak snad Beskydský medvídek? To bude asi bolet

…letošní Loudání Českou krajinou pouze z 52%: Sakra, že by Slovensko?!

…trasa má 828km: trochu víc než minule, o den víc by se dalo, v pondělí končit

…převýšení 37.988 m: myslí to pořadatelé vážně? To snad ani nejde natrasovat. To je průměrné převýšení 4,58%. Pro srovnání minulá Loudání byla kolem 2%. Taky jsem si v zoufalství vyhledal, že legendární Kopřivnický drtič, co sem kdysi jel v Beskydech má 2,65%. Jihočeských 100 mil s převýšením 4.200 metrů = 2,63%, Kopkovo 1000 mil s převýšením 48.058 m = 3,17%. V jihočeských poměrech by se dala jet 51 x tato trasa: výjezd od Dívčáku na Kleť a sjezd zpět 16,2km, převýšení 650m = průměrné převýšení 4,0%.  Myslel jsem si, že si pořadatelé dělají srandu. Nedokázal jsem si představit „smysluplnou“ trasu, která to udrží na 830 kilometrech.

Dále pořadatelé zveřejnili slepou trasu a další vodítko, že start a cíl jsou vzdušnou trasou vzdáleny 75 km.

Zkoušel jsem to zasadit do mapy, ale moc úspěšný jsem nebyl. I řada Loudalů zveřejňovala svoje pokusy, ale nic moc, ve hře bylo stranové převrácení a podobné fígle. Zato Loudal Joska umístil geniálně:

O velikonocích jsem si dal práci a jeho trasu naklikal do cykloserveru. Trasa sedí po značkách do nejmenších detailů. Nemusí to být úplně přesné, pořadatelé umí překvapit, ale asi to bude celkem sedět. Převýšení vypočítal cykloserver výrazně přívětivější, ale export do mapy.cz sedí přesně – délka i převýšení. I export do Garmina to potvrdil. Takže to je od pořadatelů žert, ale dost krutý. Trasa přes Oderské vrchy, Moravskoslezké Beskydy, Beskid Śląski, Oravské Beskydy, Beskid Žiwiecki zpět přes hřeben Moravskoslezkých Beskyd do Vizovic. Trasa samou divočinou, kde je málo možností koupit jídlo, vodu, dobít telofony, logery, případně spát někde v suchu. Výjezdy nemožné vyjet, sjezdy nemožné sjet. Při nepřízni počasí snad ani neprůchodné.  Letos to bude opravdu tvrdé.

Byly jsme si tedy jistí, že start je ve Velké Polomi u Ostravy. Začali jsme shánět rezervace na lístky na vlak, pěkně v předstihu, než pořadatelé zveřejní start oficiálně a míst do vlaku s kolem směr Ostrava bude nedostatek. V této chvíli ale nezbývalo než si to přiznat. Tohle nemám šanci ujet dřív než za 10 dní = sice jen 80 km denně, ale se 4000 metry převýšení. A deset dní je moc. Nemám na to čas (dovolenou) a nejspíš ani dost fyzických a asi ani psychických sil. Prostě na to nemám. Takže o velikonocích jsem se rozhodnul, že letošní Loudání bude beze mě. Po mě se vydrolil i Petr a Hony. A nevyměkli jsme jen my. Postupně se vydrolilo tolik lidí, že nyní jsou na startu všichni z kvalifikace a i další, co kvalifikaci vůbec nejeli. A i přesto není naplněn počet 60-ti startujících 🙂 . Jsem, zvědav kolik odvážných nakonec pojede a hlavně kolik dojede. Jsem pyšný, že jezdím na bajku se dvěma z nich, kteří se do tohohle dobrodružství vrhnou, a můžu jim držet palce. Jarun a Stenly startují ve středu 5.6.2019 ve 22 hod. On-line přenos bude ke zhlédnutí na loudani.cz . Borci, držím palce !!

Bajku zdar V.

Autor: Stanly

 

Den 0. (6. 6. 2018):

Fotka a start! Je to tady! Už to jede!

Rozjezd byl pozvolný, dbalo se pokynů organizátorů, aby se jelo opatrně. Během chvilky už do toho dupu jako v úterý, akorát kolo mám poněkud těžší. Jedeme z Jabloňova po modré TZ, je to po asfaltu, takže pohoda. Následuje polňačka kolem řeky Oslavy a vjezd na hlavní, která nás dovede do Velkého Meziříčí. Před vjezdem na hlavní prudce brzdíme, Vítek zařval: „MAPA“! …Přehazujeme mapu a pokračujeme. Celá akce od zastavení, přehození mapy a znovu-rozjetí netrvala snad ani vteřinu, takže s novou mapou jsem získal i pěknou ztrátu, kterou jsem s jazykem na vestě dohnal.

Ve Velkém Meziříčí jsme na místním náměstí neunikli pozornosti Městské policie. Nevím, co jim vadilo na cca šedesáti velmi dobře osvětlených cyklistech, ale se zapnutým majákem se nás snažili zastavit. Nás marně, unikli jsme jim v městských uličkách značených modrou TZ a po pochybném přejetí mostíku a následném navrácení na trasu opouštíme město kolem potoka Balinka.

Po chvilce jízdy polní cestou vjíždíme do lesíka, kde nás čeká první technická pasáž. Cestička je úzká, kamenitá a na mě strmá. Brzdím, slézám, sbíhám, naskakuji, pokračuji. Pořád se jede ve vysokém tempu, přichází kamenitá polňačka a mně docházejí síly. Ubírám z tempa, nechávám se v kopci předjíždět a během chvilky jsem sám. Koukám na hodiny, je půl dvanácté. Kluci jedou do půlnoci a pak ulehají ke spánku. Pokračuji svým tempem, a v místě, kde přes cestu leží spadlé větve, mě dojíždí další loudal. Slézáme, přenášíme kola a on si pochvaluje situaci slovy: „No konečně loudání!“ a mizí ve tmě.

Já kontroluji pozici na GPS, koukám na mapu a zjišťuji, že zmizel špatným směrem. Já ale pokračuji po lesní pěšince (po modré TZ), až se dostávám na rozcestí, které nemám v mapě. „Sakra! Sjel jsem z cesty? Ale kde? Poslední rozcestí souhlasilo, pak to bylo po modré, tak kde je chyba?“… Stojím, koukám na GPS, na mapu, na GPS, na mapu, na GPS, na mapu, ale na mapě se prostě nevidím. Naštěstí jsem se našel na dalším mapovém listě, takže směle pokračuji po žluté. Jezdím pouze s předním světlem na kole, bez čelovky, takže na mapu nevidím. Jedu tak, že si na mapu posvítím, zapamatuji barvu značky a jedu podle GPS.

Je deset minut po půlnoci, začínám se dívat vlevo vpravo, jestli neuvidím kluky. Jedu po široké lesní cestě, rozhlížím se, a najednou vlevo vidím zelené světýlko. Je to světluška, nebo Solarstorm? Volám: „Kluci?“, ozve se: „No?“. Paráda! Našel jsem je! Přicházím k nim, načež mě Vítek pokáral, že výraz „kluci“ není nejvhodnější oslovení. Že mám příště zařvat: „Nezmar!“. OK, tak jsem je našel. Co teď? Vytahuji alumatku a doufám, že místo, kam si chci lehnout, je jakž takž rovné. Vytahuji spacák, převlékám se a ulehám. Obávaná noční jízda je zamnou! Dobrou noc.

(39,8 km; 549 v. m. výstup; 400 v. m. sestup).

 

Den 1. (7. 6. 2018):

Ráno se budíme po páté hodině. Kolem nás projíždí holka s klukem, přejeme si dobré ráno a já vstávám. Čistím si zuby, oblékám se, balím věci a připravuji si mapy. Mapy mají velikost A4, přičemž mapník má rozměr 23 x 26 cm, tudíž musím mapy různě ohýbat, aby se do něj vůbec vešly. Mezitím jsou již Nezmaři připraveni a odjíždějí. V 6:00 jsem připraven i já, zapínám GPS a vyrážím.

Jedu po pohodlné lesní cestě. U rozcestí váhám, jestli se nemám vydat na vrchol Velký Javor. V mapě je to nejisté. Nakonec to prohlašuji za zbytečné a pokračuji dále do Třebíče na snídani. Vítá mne Billa, parkuji kolo a jdu nakupovat salám, sýr, housky, Corny tyčinky a vodu. Posnídám, připravím si sváču a vyrážím po červené TZ kolem říčky Jihlavy. V Čichově přecházím na modrou TZ, která mne vede do kopce k rekreačnímu zařízení Jalovec, kde si dávám točenou Vineu a popisuji paní hostinské Loudání.

Pokračuji dál a v Brtnici opět potkávám holku s klukem. Kluk spravuje kolo, tak se ptám, jestli nepotřebují pomoci. Prý ne, už je to spravené a já že jedu špatně, ať jedu s nimi. S radostí nabídku přijímám a pokračujeme ve třech. Ze začátku nemůžeme najít značku, ale nakonec ji nacházíme a Brtnici opouštíme po modré TZ. Mám trochu obavy, zda jim budu stačit, ale vypadá to, že máme stejné tempo.

Kolem říčky Brtnice nebývá příliš používaná cesta, ale po projetí asi padesáti loudalů je to slušný průsek ve více než metrové trávě. Z mých nových přátel se vyklubali zkušení loudalové. Monika je v top 20 a Chema je také pravidelným účastníkem. Ve 13:00 přijíždíme do Luk nad Jihlavou a shodujeme se, že je čas oběda. Usedáme do restaurace a objednáváme si jídlo a pití. Jdu volat přítelkyni, která mne vítá se slovy: „Kdo je Monika?!“ J … Nojo, záznamové zařízení nelže J… Obědváme, povídáme si a najednou jsou tři hodiny odpoledne. A tak vyrážíme dál. Cestou necestou, polem nepolem, lesními cestami a pěšinkami. Přijíždíme do Třeště, kde od sochy pana Tau odesíláme informační sms.

V 18:00 pořadatelé zasílají sms od Aleše Linharta: „Pozor u Leského mlýna, pokousal mě tam vlkodav!“. Koukáme do map a zjišťujeme, že tudy zítra pojedeme. A debata je na světě: Projet či objet? Názory na situaci se různí. Přece jen od incidentu uběhne nějaký čas, opuštění trasy se trestá, ale vlkodav je přece jen pořádný kus zvířete.

Za Dolní Cerekví odbočujeme na zelenou TZ a stoupáme na rozcestí se žlutou TZ. Ta nás dovede až k turistické chatě Čeřínek, kde se ubytováváme. Teplá sprcha a spánek v posteli přišel vhod.
(111 km; 1 931 v. m. výstup; 1 834 v. m. sestup).

 

Den 2. (8. 6. 2018):

Ráno v 5:00 nám zvoní budík. Vstáváme, oblékáme se a v 6:00 usedáme na kola a vyrážíme. Je docela teplo, takže mi stačí tričko, kraťasy a návleky na kolena. Jedeme lesní cestou po červené TZ na skalní útvar Čertův hrádek. Dále pokračujeme po červené TZ a pak po modré TZ do Nového Rychnova, přes Křemešník do Proseče pod Křemešníkem, velkým obloukem míjíme Pelhřimov a z Kojčic jedeme po červené TZ kolem říčky Želivky. Je to nádherný a i pohodlný trailík.

Přijíždíme do města Želiv, je 13:08 a tak si v místním minipivovaru u Kláštera premonstrátů dáváme oběd. Dávám si hovězí vývar a karbanátek s kaší. Tentokrát nám na oběd stačí hodinka. Posíláme informační sms, že se máme dobře a spokojeně městečko opouštíme.

Jedeme po zelené TZ a před Speřicemi poprvé křižujeme D1. Před Vojslavicemi D1 přejíždíme zpět a za Vojslavicemi ji podjíždíme po původním mostě Prvorepublikové dálnice. Jedeme po zelené TZ a blížíme se k Leskému mlýnu. Nemám vodu. Naštěstí je cestou stavení, kde mi pán ochotně tankuje můj camelbak. Ptá se na Loudání, ukazuji mu mapy a hned se ptám na Leský mlýn. Pán říká, že se těm místům sám vyhýbá, prý jsou tam divní lidé a mají tam na volno puštěné psy. Ukazuje nám, kudy to máme objet a debata o tom, zda se tam vydat, je vyřešena. Po objetí Leského mlýna vyrážíme dále do Keblova, kde nás čeká Čépova zajebávka (7,7 km tam a po stejné trase zpět) a jedeme směr zatopené mosty již zmiňované Prvorepublikové dálnice. Většina cesty je po asfaltě, až posledních 500m je úzká a zarostlá pěšinka, po níž se prodíráme skrz křoví až na písečnou pláž.

Vracíme se zpět do Keblova, kde si v místní hospodě dáváme pauzu na pivo a limču a potkáváme se s dalším loudalem Lumírem (chlapíkem kolem šedesáti let s trekingovým – tuším Authorem – vybaveným pro strýčka příhodu), který si povídá s místními. Prohodíme s nimi pár slov. V 19:48 dopíjíme a vyrážíme do Vlašimi, odkud již skoro za tmy odesíláme informační sms.

Z Vlašimi jedeme dále do Kondrace, kde Chema našel ubytování. Tam přijíždíme ve 22:11, ještě si připravuji mapy na další den, dávám si sprchu a po 23:00 ulehám do postele.

(140 km; 2 239 v. m. výstup; 2 543 v. m. sestup)

 

Den 3. (9. 6. 2018):

Ráno v 5:00 zvoní budík, vstáváme, v 6:00 sedáme na kola a opouštíme Kondrac.

Jedeme po červené TZ směr Blaník. Při tlačení na vrchol nepotkáváme žádné rytíře, ale opět Lumíra. Musel si pořádně přivstat, že nás předjel. Na vrcholu Blaníku mě zaujala kopie základního kamene Národního divadla. Když si vezmu, co mě stálo sil vytlačit kolo nahoru, tak obdivuji tu silnou vůli lidí, kteří se rozhodli odsud dopravit kamenný kvádr až do Prahy. Je 7:00, fotím Lumíra s jeho strojem u místní dřevěné rozhledny.

Po červené TZ sjíždíme do Louňovic pod Blaníkem, kde bereme útokem místní sámošku. Kupuji si housky, salám, sýr na svačinu a párky k snídani. A Bepanthen. Kdyby náhodou. Zadek vás může bolet, ale nesmí štípat. Včera jsme neměli večeři, a tak si jdu pro další párek a rohlík. Před sámoškou také potkáváme starší paní, která na nás volá: „Jé, vy jedete Loudání, jako můj syn Aleš!“. Zatím netušíme, že Aleše ještě potkáme. Je skoro půl deváté, tak vyrážíme po cyklostezce 112 směr vysílač Mezivrata (další místo, kam vjedete a pak se stejnou cestou vracíte zpět).

Po červené TZ jedeme směr Miličín, projíždíme přes křížovou cestu Kalvárie. Východně pokračujeme po silnici do Ješetic, kde se dáváme na modrou TZ, která nás zavede do Prčic. Tam obědváme v minipivovaru Vítka z Prčice. Je to restaurace, jejichž heslo zní, že ve středověku byly velké porce. A tak se jídlo skoro nevejde na talíř. Dávám si zelnou polévku a rissoto a poprvé dobíjím logger. Jen pro jistotu. Každou chvíli totiž chodí sms, aby si jej ten či onen závodník dobil.

Z Prčic vyrážíme po žluté TZ do Jetřichovic a odtud se po zelené TZ šplháme přes bike park Pepy Dresslera na Monínec. Je to krpál, je vedro, břicha plná, nejede se mi nejlépe. Na vrcholku pokračujeme po zelené TZ na Ounuz a odtud po červené TZ na Javorovou skálu. Javorovou skálu jsme měli předloni ve Vrchařské koruně a upřímně nevím, co si o ní mám myslet. Tady je totiž člověk na náhorní plošině, takže k ní dojedete po rovině. Navíc je tam vysílač pro veřejnost uzavřený, tak nevím, co tam hledat zajímavého … Vracíme se k rozcestí Ounuz a po žluté jedeme do Cunkova. Poté po červené TZ do Jistebnice, odkud posíláme informační sms a dáváme si sváču u místních Vietnamců. U mne vyhrál nanuk a malý přezrálý ananas.

Pokračujeme po červené TZ do Padeřova, kde po neznačené cestě jedeme do Olší a odtud do Blažejovic – nádraží, kde nám mapa hlásí polovinu trasy. Vydáváme se po červené TZ do Sepekova a z něj dále do Milevska, kde usedáme do restaurace V Klubu. Je 18:07 a jsem hotovej. Dáváme si k večeři těstoviny a přemýšlíme, co dál. Chema volá na benzinu u Podolského mostu. Mají tam nonstop a poskytují i ubytování. Naštěstí tam mají plno, protože cesta tam je ještě docela štreka. Dívám se do GPS a nacházím ubytování u fotbalového stadionu. Chema tam volá. Naštěstí mají volno a kola nejsou problém. Přesouváme se tam. Pod ubytovnou je hospoda, tak si dáváme ještě pití na dobrou noc a potkáváme dalšího loudala – Sašu Krška (organizátora Jesenického Surovce). Jsem rád, že už nikam nepokračujeme. Příjemně si povídáme a před desátou uleháme do postele. Během vteřiny usínám i přesto, že mi vedle hlavy bliká Chemova diskotéka v podobě podomácku vyrobené nabíječky baterií do jeho Holuxu.

(89 km; 1 705 v. m. výstup; 1 635 v. m. sestup)

 

Den 4. (10. 6. 2018):

Dnes jsem se dobře vyspal. Ranní scénář je pořád stejný: v 5:00 budíček, v 6:00 v sedle a jede se. Červená TZ nás z Milevska dovedla až k dřevěnému plotu s cedulkou: „Pozor, ve stádě je plemenný býk!“. Nu což, přehazujeme kola do ohrady a pokračujeme v cestě. Několikahlavé stádo vidíme v dálce na obzoru. Držíme se podél plotu a jdeme. Louka je podmáčená a je na ní vysoká tráva, takže mám během chvilky promočené boty. O kousek dál nacházím alumatku Sea to Summit. Je hezká, s pěnovou izolací, tak ji beru. Zatím vím, že nechat ji tu nehodlám. Pastvinu jsme prošli a projeli, aniž by si nás zvířata všimla. Přes Jetětice pokračujeme dále směr přehrada Orlík.
Modrá TZ před a kolem přehrady je úzká pěšinka nahoru a dolu, ale postupujeme bez problémů. V Podolsku se škrábeme na most a zajíždíme k nonstop benzínce. Je 7:38 a my usedáme dovnitř. Interiér nás přenesl do zlatých devadesátek. Dostáváme jídelní lístek. Objednávám si hovězí vývar, míchaná vajíčka a džus s vodou. Po skvělé snídani dokupujeme vodu a Corny tyčinky na benzínce. Chema s Monikou pár energy drinků. Přes Podolský most míříme do Temešváru, odkud odesíláme informační sms.

Pokračujeme po modré TZ až do Oslova. Zde začíná další zajebávka. Kousek po červené TZ na Lučné, pak na zelenou TZ až ke Svaté Anně a odtud dolů k přehradě a zpět. Zelená TZ je dost prudká (jak dolů tak nahoru), takže tlačíme. Tejpy mi už pár dní drží achilovky (a musím říct, že spolehlivě). Bez nich mi v achilovkách prokřupávalo – nic moc pocit. Před přehradou je kostelík Svaté Anny, dole u přehrady jsou zaparkované dvě lodě, jinak tu nic moc zajímavého není. Vracíme se do Oslova, odkud pokračujeme kousek po silnici a dále po zelené TZ k plynové lávce přes Otavu. V chatové kolonii nacházíme pohostinství, tak stavíme na pivko a limču. Dojíždí nás Saša Krško, který si zde dává oběd. My dopíjíme a vyrážíme dále přes plynovou lávku. Ta je v rekonstrukci, ale my přes ni přesto přecházíme. Jak jsem se později dozvěděl, ne všichni loudalové měli to štěstí.

Pokračujeme po žluté TZ do Čížové a odtud nahoru ke kostelu, odkud je krásný výhled a automat na hřbitovní svíčky s otočným mechanismem na mince (jako u automatu na žvýkačky). Od kostela sjíždíme do Bošovic, kde potkáváme staršího chlapíka, který zrovna opravil jeho již pátý defekt předního kola (na který použil poslední duši). Je to Aleš Kostohryz, jehož maminka nás zdravila v Louňovicích pod Blaníkem. Posouvá se mu duše v předním kole a tak mu ráfek ufikne ventilek. Bereme Aleše do party a pokračujeme ve čtyřech směr vrch Velký Kamík, který také znám z Vrchařské koruny. Když tam dorazíme, začíná mírně pršet, proto nahoru na vysílač nejdeme a raději pokračujeme dále po červené TZ. Trochu se ochladilo, ale stále to docela jde.

Červená TZ nás dovede k rybníku Milava a odtud nás žlutá TZ a následně zelená TZ dovede do Radomyšle. Odtud posíláme informační sms. Je 15:01 a my usedáme do místní restaurace, kde bohužel nevaří. No nic. Limča, namazat kolo a pokračujeme do večerky k Vietnamcům. Na sváču do batohu si dělám čtyři housky se salámem a sýrem, k obědu zakusuji hermelín. Z Radomyšle vjíždíme po zelené TZ do Strakonic, kde hledáme odbočku na žlutou TZ. Tu nakonec nacházíme a objíždíme po ní Strakonice přes Katovice až do Horažďovic. V nich stoupáme na Prácheňské hradiště. Z něj se vracíme zpět do Horažďovic, kde si v místním hotelu dáváme pizzu a seznamujeme se s Alešem. Je to IT technik a na Loudání startuje po několikáté, které však nikdy nedokončil, protože vždy musel v pondělí do práce. Až letos si mohl vzít volno delší, ale zase ho zlobí defekty.

Je půl deváté večer, ale protože nás čeká spíše asfalt, tak ještě kousek popojedeme. Asfalt skončil a jsme na zelené TZ. Pomalu se smráká a také poprchává. Tady zůstat nemůžeme, tak jedeme dál a hledáme střechu nad hlavou. Když přijíždíme do Újezdu u Chánovic, už prší. Při pohledu na podlahu autobusové zastávky z hrubého betonu a mou alumatku (která je vlastně hliníkovou ochrannou folií na přední sklo automobilu) mi není dvakrát do smíchu. Slyšíme ale hlasy, tak za nimi jdeme a vidíme pár lidí, jak popíjejí točené pivko na lavicích v zahradě. Monika se jich ptá, zda nevědí o nějakém přístřeší. Odpověď dostáváme bleskurychlou a nečekanou: „Pojďte dál, budete spát u nás“. Usedáme k místním a dozvídáme se, že jsme v klubovně dobrovolných hasičů, kteří dopíjejí soudek z předešlého dne. Vyprávíme jim o Loudání a ukazujeme mapy. Během chvilky déšť zesiluje a taky se přesouváme dovnitř, kde si pouštíme gramofon. Výběr desek je parádní: Blue Effect, Bob Dylan, David Bowie a nějaké pohádky. Paní hostinská s manželem (u kterých budeme spát) se sem přistěhovali z Prahy. Chlapík je právník (nebo advokát) a od pondělí do čtvrtka je v Praze. Jeho žena pěstuje zeleninu na prodej a stará se o klubovnu dobrovolných hasičů. Čas od času se zde koupí sud, pozvou se sousedé a popíjejí. Když pivo zbyde, druhý den zazvoní na zvon a chlapi se seběhnou sud dopít.

Je něco po půlnoci a odcházíme na kutě. Manželé nám ve svém obýváku dávají na zem matrace, nabízejí sprchu, ale je moc pozdě a tak uleháme a usínáme. Jsme suší, v teple a pod střechou.

(132 km; 1 984 v. m. výstup; 1 885 v. m. sestup)

 

Den 5. (11. 6. 2018):

Vstáváme déle než obvykle, v 6:00, šli jsme pozdě spát. Naši hostitelé ještě spí, tak odcházíme bez rozloučení. Vyrážíme po modré TZ do Chánovic, kde se jedeme podívat na místní rozhlednu. Je hezká, ale v 7:00 je ještě zavřená, škoda.

Pokračujeme do Kadova, kde jsme také brzy, místní večerka je ještě zavřená. Pokračujeme po silnici a asi po 2 km zjišťujeme, že po špatné. Vracíme se zpět na trasu a po žluté TZ a následně zelené TZ se dostáváme do Blatné, kde nás vítá vietnamský supermarket. Vydatně snídáme a posíláme devátou informační sms. Do cíle zbývá 185 km, je pondělí a Chema s Monikou už chtějí domů. Chtějí jet durch a dnes prostě dojet. Mně se to nelíbí, ty před námi nedoženeme a ti za námi nás nedojedou. Chema s Monikou jsou ale rozhodnuti, a tak si z místní pošty posílají většinu věcí balíkem domů. I když s sebou mám spoustu věcí, které jsem ještě nepoužil, nedokážu se vzdát ani jediné. Nechávám si vše a říkám, že když odpadnu, ať jedou beze mě. Že to nějak dám. Ale na to se mi dostává odpovědi, že tempo bude stejné jako doposud. A tak vyrážíme vstříc dnešnímu dobrodružství.

Z Blatné jedeme po žluté TZ do Hvožďan a pak dále po červené TZ až na Třemšín. K Třemšínu vede nekonečná rovinka z rozbitého asfaltu, ze které mě pěkně bolí zadek. Jede nám to celkem svižně, ale Alešovi jeho 26r moc ne, tak na něj občas musíme počkat. Z Třemšína pokračujeme dále spíše už po zpevněných cestách. Ubíhá to, tak je to fajn.

Zakusujeme se hlouběji do Brd a pokračujeme pod vrchol Koruna, kde nás čeká výstup a následný sestup po stejné trase. Na Korunu je to krpál. Tlačím jako první a hle, nacházím loudalský dres. Přibaluji ho ke karimatce a tlačím dál. Pokud si dobře pamatuji, ani výhled z Koruny moc velký nebyl. Nu což, počkám na zbytek týmu a vyrážíme dolů. To už je zábavnější. Je 14:06 a my máme za sebou 77 km. To znamená, že do cíle zbývá cca 130 km. To už vypadá slibně, ale už máme hlad, tak pokračujeme a doufáme, že v následující obci něco najdeme. Do Strašic nezajíždíme, pokračujeme do Zaječova, kde si v místní sámošce kupujeme sváču a dozvídáme se o místní hospodě, kam spěcháme. Přišli jsme akorát, kuchyně je do 15:00, ale smažák nám ještě udělají. Hospodu mají Vietnamci, kuchař je Čech – zaměstnanec. Hospoda je to obrovská. Výčep (odhadem 30 míst) a restaurace oddělena koženými šoupačkami (tak 70 míst – možná více). Už jenom to tu uklízet dá zabrat. Usedáme na zahrádku, já si dělám housky se sýrem a salámem do batohu na svačinu a za chvilku už dlabeme. Dojídáme, dopíjíme, platíme a vyrážíme. Jedna hodina a 3 minuty je celkový čas strávený v hospodě. Už se lepšíme.

Pokračujeme dále po zelené TZ až do Obecnice, kde kvůli dešti dáváme další pauzu. Ještě nás čeká Plešivec (poslední velké stoupání). Z Obecnice odjíždíme v 18:30. Oběd a následný déšť náš postup značně zpomalily. Po zelené TZ pokračujeme do Jince, odkud dále stoupáme na rozcestí s červenou TZ a pokračujeme dále na Plešivec. Jsem unaven. Plešivec je pořádný krpál plný kořenů a kamenů, ale já ho chci vyjet. A daří se mi to. Na vrcholu mě vítá cca 2m široká římsa s krásným výhledem, po které přejíždím, zastavuji, čekám na parťáky a kochám se. Výhled je skvělý.

Při sjezdu z Plešivce má Chema defekt. Ne kola, ale jednoho z čepů zadní stavby. Kolo se mu ohýbá jako luk, ale pohromadě ještě drží. Dostává od Moniky vynadáno, že je blbej nápad jet Loudání na kole složeném ze dvou částí. Kolo jede, opravu stejně nevyřešíme, tak pokračujeme. Zanedlouho hlásí defekt Aleš, ale už nemá náhradní duši. Chema má 27.5r, tak mu půjčuje svou. Aleš ji tam nasouká a pokračujeme dál.

Ve 21:30 jsme v Lochovicích, kde si na benzínce kupujeme RedBully. I já, který nepiju kofein. Mám housky, RedBull, plný vak vody, světlo. Jsem odhodlán jet, dokud nepadnu. Lochovice opouštíme po modré TZ. Už je pořádně šero a taky se pěkně zatahuje. Při přejezdu D1 u Žebráku začíná pršet a v Žebráku už leje o sto šest. Přijíždíme na náměstí, kde vidíme modře osvětlený průjezd, který bereme útokem. Znatelně se ochladilo.

Je 22:46 a my jsme dojeli. Zjišťujeme, že nonstop má do 3:00. Objednáváme si pizzu a něco k pití a začínáme shánět ubytování. Mezitím píše Čépa Monice, ať nikam nejezdíme, že se na ČR žene bouře. V Žebráku je hotel, ale je drahý a čtyřlůžkový pokoj nemají. Do baru přišli nějací chlápci, už trochu podnapilí, ale v pohodě. Chema jim vypráví naši situaci, načež jeden z nich říká, že si koupil barák, že si ho jako zedník předělá, ale že ho to po práci nebaví, tak ho prodal. Pořád od něj má ale klíče, a tak nám nabízí, že tam můžeme přespat. S radostí nabídku přijímáme, platíme a jdeme. V jedné z místností je koberec, deka, dokonce i spacák. Takže i Chema s Monikou (kteří si ráno poslali spacáky a karimatky domů) mají pod čím spát. Je tam dokonce křeslo i gauč. No skvělý. A hlavně suchý. Takže opět uleháme pod střechou.

(143 km; 2 920 v. m. výstup; 2 941 v. m. sestup)

 

Den 6. (12. 6. 2018):

Probouzím se tradičně v 5:00, za okny je tma a slejvák stále pokračuje. Všichni spí, tak nechci trhat partu, otáčím se na druhý bok a bez problémů usínám. Po šesté hodině se probouzím znovu a potřebuji na záchod. Na tuto informaci jsme se pana domácího neptali. Prolézám všechny místnosti v přízemí a WC nikde. Sakra. Jdu ven a tam nacházím suché WC. Uf, to bylo o fous J … Venku stále prší, ale my balíme a vyrážíme na místní benzínku na snídani. Já se zakusuji do housky připravené na noční přejezd a koukám, že déšť ustává. Oproti předchozím dnům je fakt kosa, proto si beru návleky na ruce i kolena a ještě šusťákovku, Monika kalhoty z Tyveku. Posíláme informační sms a vyrážíme.

Podle mapy je do cíle 66 km. Jedeme po modré TZ a kousek za Žebrákem omylem odbočujeme a 1 km si najíždíme. Únava je znát, takhle po ránu dvojnásobně. Jedeme kolem zříceniny Žebrák a odtud dále po zelené TZ a žluté TZ na sever směr Slaný.

Při přechodu Kublovského potoka jsem docela rád, že tu jsme za světla. Kousek za Údolím ticha má defekt Monika. Vyndavá si rezervní duši a při nafukování zjišťuje, že duše má utržený ventilek. Půjčuji jí svou a pokračujeme. V tuhle chvíli nemá nikdo z nás rezervní duši. Jízda mokrým lesem není nic moc, ale při pohybu už je teplo, tak se to dá. Projíždíme přes Kublov a pokračujeme až do Zbečna, kde si v hospůdce u mostu chceme dát sváču. Paní hostinská nám nabízí česnečku, míchaná vajíčka a klobásu. Objednáváme si všichni česnečku, načež se dozvídáme, že čtyři asi nebudou. Já si dávám klobásu, polévku přenechávám Alešovi, Chema s Monikou vajíčka, načež se paní hostinská chytá za hlavu, že si s vajíčky na sebe ušila bič J Je tam na to sama. K pití si dávám opět malinovku, provází mě celým Loudáním.

V 11:55 pokračujeme dále po žluté TZ, a protože s sebou mám tlačítkový telefon bez Viberu, tak nevím, co mě čeká. Krpál jako kráva a ještě k tomu dlouhej. Tlačíme kola po úzké cestičce snad celou věčnost. Ale jo, už jsme nahoře. Nasedáme a po žluté TZ pokračujeme dále k červené TZ, zelené TZ a modré TZ do Kamenných Žehrovic, kde pracuje Čépa (organizátor závodu). Do obce přijíždíme přes pole, kde vede cesta uprostřed remízku ze šípků, které mají vlivem včerejší průtrže mračen všechny větve stočené do cesty. A tak jedu vzpřímeně a řídítka držím pouze prsty, střídavě jedné a druhé ruky, podle toho, kde se v daný okamžik nachází větev s trny.

V Kamenných Žehrovicích nás čeká Čépa, sledoval nás na počítači. Hned si nás fotí a posílá na FB. Aleše zdraví slovy: „Čau trosko!“, Monice hlásí, že její logger nefunguje a kroutí hlavou nad naším seznamovacím tříhodinovým obědem. Ptám se, jestli se někdo ozval na karimatku, kterou vezu z Milevských pastvin. Prý ne.

Do cíle nám prý zbývá 20 km, které jel Miloš Mopils (durch přes noc plnou vydatných srážek) asi 5 hodin. Loučíme se s Čépou a pokračujeme do Slaného. V podstatě bez mapy, vede nás Monika, zná cestu nazpaměť. Asi 10 až 15 km před Slaným nám jede naproti Moniky šéf na silničce, a tak už začínáme vzpomínat. Po Slaném jedeme okružní jízdou, jedeme rychle, kličkujeme mezi auty, adrenalin jako na startu. Zastavujeme v Emsportu, kde dostávám duši a jedeme do hospody Továrna, kde usedáme a po chvíli posíláme poslední informační sms, čímž pro nás závod úspěšně končí!

Aleš mi nabízí odvoz do Prahy autem, což přijímám. Moniky šéf kroutí hlavou nad mou obuví. Dáváme si domácí chipsy a dozvídáme se, že Miloš Mopils (kterému vezu z Brd dres a jel poslední etapu durch) spí u Moniky sestry už asi 12 hodin a je stále mimo. Opouští nás Chema, jede mu vlak a Alešovi přijíždí manželka s autem bez nosiče na kola. Kola půjdou dovnitř, já nemám nic do brzdových čelistí, ale naštěstí je poslána rychlá spojka do Emsportu a přináší mi origo zarážky do třmenů brzd. Loučíme se, usedáme do auta a jedeme. Je 16:00, takže průjezd Prahou není nejplynulejší. Na Hlavním nádraží mi chvilku trvá, než se zorientuji a nacházím pokladny. Vlak mi jede asi až za půl hoďky, takže v pohodě. Nastupuji do vlaku. Mám sice místenku, ale zůstávám stát v chodbičce. Přece jen dva dny bez sprchy, ve vlaku je horko a kupíčko plné, tak do toho nejdu.

Už od Slaného se srovnávám s realitou a pořád přemýšlím, která je ta pravá…

(72,3 km; 946 v. m. výstup; 1 166 v. m. sestup)

 

Autor: Stanly

Redakční poznámka: Stanly, jako zkušený romanopisec, text v záchvatu tvůrčího psaní zapsal RUČNĚ na papír a poté, aby se dal publikovat, nadiktoval zapisovatelce!

 

Středa 6.6.2018. Barvy BK NEZMAR na akci Loudání se už potřetí snažili zviditelnit Jarun, Petr Š. a Vítek S., podruhé Hony a nováček Stenly. Před startem jsme, jak je zvykem, měli jen málo informací. Trasa bude tentokrát dlouhá 690 km s převýšením 13,5 km. Zásadní informace byla, že start není ve Slaném, ale v Jabloňově. Překvapivě už jsme tam určitě všichni byli, jen jsme to nevěděli. Je to na Vysočině hned vedle D1 poblíž Velkého Meziříčí (velkej bilboard na kravíně). Do Náměště nad Oslavou jsme se dopravili vlakem a odtud si dali 20 km na rozjetí na start. Ten byl tradičně ve 22 hod. Prvních pár kilometrů bylo hodně jezdivých po široké prašné polní cestě podél potoka. Zdánlivě bezpečnější než v terénu, ale tím, že se jelo hodně pohromadě a i dost rychle, se mi to zdálo dost nebezpečné. Naštěstí jsme to ustáli. Později jsme se dozvěděli, že pro Egona, který jel všechny ročníky Loudání, to letošní skončilo po pár stech metrech. Při zastavování špatně došlápnul na krajnici, spadnul do příkopu a zlomil si při tom nohu. A to tak blbě, že snad ještě na podzim měl v noze šrouby. První noc máme zase v plánu ujet pár hodin a pak si někde schrupnout. Povedlo se nám se sjet, tak jsme nocí uháněli víceméně společně. Zajímavý byl průjezd Velkým Meziříčím. Nikdo to tu neznal, značka se ztrácela, takže se jelo tak ňák podle citu toho prvního a všichni hurá za ním, nehledě na dopravní předpisy. Bohužel jsme natrefili na hlídku VB. Asi je to dost překvapilo, co se jim kolem půlnoci děje ve městě, takže došlo i na pronásledování se zapnutou houkačkou. Loudal však nemá čas zastavovat, takže jsme se ztratili v uličkách a nakonec ujeli do polí. Za městem Jarun vystřelil dopředu a už jsme ho neviděli, Stenly se naopak zapomněl někde ve výjezdu. Konečně jsme se dostali trochu do terénu a pomalu si začali hledat místo na spaní. Sjeli jsme z trasy, že si lehneme kousek od cesty v lese. Dokonale jsme zblbli pár lidí, kteří si mysleli, že pořád jedeme po trase a jeli za námi. Až když jsme začali vytahovat spacáky nás nechali a hledali si svojí cestu. Leželi jsme už v pytlích, asi 30 metrů od cesty a pokoušeli se usnout. Občas bylo slyšet, když se po cestě prohnali další bikeři. Najednou jeden z nich zastaví a volá: „Kluci, jste to vy?“. Stenly a jeho neomylný šestý smysl nás našel potmě v lese. Jak to dělá je záhada!

Spaní na cca 41 km, za den najeto 41 km

 

Čtvrtek 7.6.2018. Ráno byla docela kosa, tak jsme se snažili rychle zabalit. Až na Stenlyho, který si s balením dal trochu pohodičku. Třásl jsem se zimou, tak jsem vyrazil, že se zahřeju jízdou a ostatní mě dojedou. S Peťou s Honym jsme se sjeli hned, ale se Stenlym jsme se na Loudání tohle ráno viděli naposledy. Dojeli jsme do Třebíče, našli benzínku a dali si snídani. Pořád to dost jelo po asfaltových cyklostezkách, ale krajina už se začala vlnit. Bez větších zastávek jsme dojeli až do Třeště. Potkali jsme se tu s Jarunem a s pár dalšími Loudaly. Dali jsme si sámoškovej oběd a vyrazili vstříc prvním větším kopcům. Čeřínek, Čertův Hrádek, Křemešník. Bylo hrozný vedro, nejelo mi to a při tlačení mě předjížděli holky Loudalky. Léčivý pramen, zázračná studánka, pod Křemešníkem, na kterou jsem spoléhal, byla vyschlá. Naštěstí jsem kus dál našel jinou, slibně nazvanou Ruměnka, ale ani ta zázrak nesvedla. Prostě bída, byl jsem dost prošitej. Letošní trasa se důsledně vyhýbala větším městům, takže jsme nejřív obkroužili Jihlavu a teď Pelhřimov. Stylově jsme si v Kojčicích u Pejřimova dali limču a kus dál si dali drobné blouděníčko, ve vykáceném lese u potoka po pás v trávě. Nakonec jsme se vymotali a jeli dál směr Želiv – podle mapy jediná větší možnost na večeři a hospodu. Cestou jsme se před Želivem dokonce vykoupali, takže jsme tam dojeli voňaví. Nakonec se z toho na letošním Loudání stala tradice. Široko daleko jedinou hospodu v Želivi vycítili i ostatní, takže nám známá hospůdka Na Kocandě fungovala jako Loudalské krmítko. Tolik Loudalů pohromadě bylo jen na startu, i s Jarunem jsme se opět setkali. Je tedy pravda, že ostatní si dali večeři a jeli. Alespoň ti, co stihli otevřenou kuchyni. Ta zavřela docela brzy, ale v rámci nějakého team buildingu tam účastníci grilovali maso. Jarun nezaváhal a pěknej stejk vyměnil za 3 jégry :). My poctivě seděli a doplňovali tekutiny a až potmě jeli kus po trase najít si pěkný voňavý měkký pelíšek pod stromy, což se nám beze zbytku podařilo.

Spaní na cca 198 km, za den najeto 157 km

 

Pátek 8.6.2018. Ráno jsme bohatě posnídali ještě z domácích zásob a pak se motali kolem D1. Trasa byla jezdivá, takže pěkně ubývala, ale hodně po asfaltu, což mi nejde (a nebaví), takže jsem za Honym a Peťou tiše trpěl. Na to, abych se jich držel jsem neměl, tak jsem jel svoje tempo vzadu. Nebo jsem je (když zastavili) mazaně předjel. Jel jsem sice taky sám, myslím, že stejně rychle, ale psychicky to pro mě bylo lepší J.  SMS od pořadatelů nás varovala před průjezdem Leského mlýna, že tam někoho pokousal vlkodav. Sám sem dojel až k bráně a za plotem jich byla pěkná smečka, tak se mi tam moc nechtělo. Značka ve skutečnosti uhýbala kus výš a mlýn obcházela, ale ve sjezdu jsem odbočku přejel. To se asi stalo víc lidem, ale než aby se vraceli, tak to vzali přes zavřenou bránu. No a ne všem se to vyplatilo :). Jaruna jsme dojeli na první dnešní možnosti občerstvení, u malého krámku ve vesničce Keblov. U tohoto Loudacího krmítka se nás zase sešlo víc, taky proto, že trasa tudy vedla dvakrát. Letošní specialitou byly totiž odbočky z trasy, kde se jelo k nějaké zajímavosti (z pohledu traséra) a zpět stejnou cestou. Dobré na tom bylo, že jsme se tak dost potkávali s ostatníma, co byly před nebo za námi, a měli tak trochu přehled jak to jede ostatním. Jedna taková byla právě tady, 7,5 km tam a zase zpátky, bohužel po silnici nahoru dolu. Kolem oběda jsme dorazili do Vlašimi a před výjezdem na Blaník se chtěli posilnit. Tradičně jsme zamířili k benzínce, ale při doplňování benzínu z cisterny do nádrží jim prý nejde ani kasa, tak nás vyhnali a my se museli spokojit s hospodou a držkovou polívkou. Na regulérní oběd jsme neměli odvahu, jelikož nás čekaly, stejně jako včera, 3 výrazné vrcholy za sebou: Blaník – Mezivrata – Javorová skála. Ve vedru jak kráva nás čekaly výjezdy na krev, tlačení, nošení přes kameny, prodírání se houštím. V Miličíně jsme se trochu dali dohromady v motorestu a pak nás čekalo nezapomenutelné stoupání podél sjezdovky Monínec na Javorovou skálu. Trochu mě zvedalo náladu, že vjíždíme do našeho kraje a hlavně, že když dorazíme do Milevska, tak už budeme spát za polovinou trasy. Kus před Milevskem jsme si opět dali koupel, aby nás v hospodě nepomluvili a mohli tam místním zvědavcům vyprávět odkud, kam a proč jedeme. Nechápali ani jedno z toho. Jarun nezklamal a dorazil s drobným zpožděním. Na noc jsme si v parku lehli každý pod svůj vlastní strom. Bohužel moc blízko nějaké hospodě, kde na zahrádce vřískali až do rána. Nebýt tak urvaní, tak snad ani neusneme.

Spaní na cca 356 km, za den najeto 158 km

 

Sobota 9.6.2018. Jarun byl ráno jako vždy fuč a Hony měl píchlé kolo. Všechny ranní problémy a potřeby jsme vyřešili na benzínce. Z psychicko-taktických důvodů jsem fouknul trošku dřív, abych si udělal náskok. Hned došlo na nejvíc neprůchodný terén letošní trasy, alespoň že po ránu na to ještě byla síla. Značku přehradila pastvina, takže došlo na bloudění v bahně, přes padlé stromy, ve vysoké trávě podél obory. To sem si protrápil sám a záhy byl dojet. Dále jsme mířili přes Podolský most k Otavě, kdy byla další smyčka dolů k Otavě a zpátky. Ten pocit, že to, co jedete nebo s vypětím všech sil sklouzáváte dolů za půl hodiny pojedete, nebo budete škrábat s kolem na zádech, nahoru opravdu vyžaduje hodně vnitřního klidu. Ten trochu získáte, když to jedete zpátky a potkáte proti nějaké nešťastníky, co to mají před sebou J. Tady jsme taky opět dojeli Jitku Válovou, která se na Loudání kvalifikovala s neskutečnými 8 trestnými body (my 672). Jedeme rychleji než ona, ale ona jede snad pořád. Sama říká, že je zvyklá nespat. Vždycky nás přes noc předjela a mi jí dohnali v průběhu dne. Přes Otavu vedla trasa přes Plynovou lávku pod Pískem, která právě procházela rekonstrukcí. Měli jsme štěstí, dělníci zrovna měli pauzu, takže jsme se prodrali přes plot a napůl rozebranou lávku přešli. Kámoš Tonda tolik štěstí neměl. Jel úplný závěr Loudání (byl tam 3 dny po nás), takže dělníci už byli asi dost nasraní, že jim tam furt někdo leze. Překonání lávky popsal v SMS z trati „plynova lavka zavrena, uz jsem byl za plotem ale na schody skocil stavbyvedouci a ze me nepusti. V hlave mi jede hlaska z Na samote u lesa „dneska by si ho toniku neprepral, dneska!!? dneska ne“.vzdyt pres Pisek je to na druhej breh jen 9 km“. Do Strakonic to docela jelo, ale párkrát jsme zabloudili. Dojeli jsme osamoceně jedoucího Loudala, prohodili pár slov a předjeli ho. Po pár kilometrech jsme sjeli z trasy, on jel dobře, takže jsme byli zase za ním a po chvíli jsme ho předjížděli znova. Když to bylo po třetí, tak se tvářil, že nás zabije a taky nás varoval, že jestli to uděláme ještě jednou, tak za sebe neručí :).  Strakonice jsme nenavštívili. Trasér nás zase poslal těsně kolem, přes místí kopce a dál proti proudu Otavy až do Horažďovic. Tady jsme měli další defekt, dali si limču a uháněli dál na sever směr Blatná. Tam už jsme tušili konec dne, tak jsme se cestou zase vykoupali. Dorazili jsme tam kolem půl sedmé a měli těžké rozhodování. Trasa dál mířila na sever do Brd. To už jsme v plánu neměli, ale byla možnost se přiblížit až do Hvožďan, těsně před výjezd na Třemšín. Bylo jasné, že nejdéle do půl hodiny začne pršet a bude asi dost bouřit. V Blatné hospody jsou, ve Hvožďanech snad jo, ale nic jistého, a když tak nejspíš jen pivo bez večeře. Nakonec jsme se hecli, ve večerce nakoupili jídlo na bohatou večeři (šiška sekané, chleba, hořčice, křupky, …) a vyrazili. Měli jsme to jen tak tak, před Hvožďany začalo krápat, ale stihli jsme se schovat dokonce do hospody, kde bylo i teplé jídlo. Prostě štígro. Letošní ročník jsme se dost potkávali s velkým bikerem Čendou ze Strakonic, ročník 1953. Dorazil i do Hvožďan, ale hospodou pohrdnul a vyrazil dál. On a pár dalších Loudalů našlo útočiště v boudě pod Třemšínem. Bouřka na hřebeni Brd musel být velký zážitek. My se spokojili s verandou šaten na místním fotbalovém hřišti. Jarun nás tentokrát nedojel, spal kousek před Hvožďany v autobusové zastávce.

Spaní na cca 521 km, za den najeto 165 km

 

Neděle 10.6.2018. Čekají nás Brdy a rádi bychom dnes dorazili do cíle (cca 170 km), proto jsme vstali už ve 4:00. O půl hodiny dřív než normálně. Peťa se slovy „mě to nějak nejede, vyrazím napřed a vy mě dojedete“ sednul na kolo a odjel nakonec na celé dopoledne J. Hned vedle hřiště byla stavba, kde měli stavbaři luxusní toiku, kterou jsme s dovolením použili. Přes Brdy to bylo nádherné, ale náročné. Nejdřív přejet Třemšín, vystoupat na Prahu, přes hřeben Koruny (tam jsme poprvé potkali Peťu, ale zase nám ujel) sjet na druhou stranu Brd ke Strašicům. Tam jsme si dali ke snídani tu sekanou, co měla být k obědu, protože další výjezd s ní v baťohu už jsem zažít nechtěl. Radši ať mě tlačí v břiše než na zádech. Ještě jsme doplnili zásoby pití v Zaječově ve večerce a pak už všichni tři vystoupali zase na hřeben. Jeli jsme kolem bývalé dopadové plochy Jordán a sjeli zase na druhou stranu Brd, odkud jsme opět stoupali a přes hřeben Slonovce dojeli do Jinců. Tam jsme si chvíli dáchli u benzínky a jeli na výrazný vrch Plešivec. Tím jsme měli Brdy za sebou a do cíle 80 km, na kterých jsme v mapě už žádné výrazné kopce neviděli. Nakonec nám stačilo i těch pár nevýrazných. Před Žebrákem jsem se zdržel, jedu jedu, klucka nikde, ani v Žebráku na checkpointu, tak jedu dál a najednou mi volají, že na mě čekají v Žebráku. Někde se mi je podařilo předjet, což je unikátní, když máme všichni jet po stejné trase. Tak jsem si nádherné Údolí ticha užil sám a počkal na ně v Kublově. Aspoň jsem si odpočinul před krátkým ostrým výjezdem na Velíz. Sjeli jsme k Berounce do Zbečna a jak to tak bývá, museli jsme na druhou stranu údolí. Pěšinka do Sýkořice nastoupala 100 výškových metrů na vzdálenosti 300 metrů, což je průměrně 30%, metr převýšený na 3 metrech. To bylo opravdu nezapomenutelné. Ale teď už nám opravdu nic zásadního v cestě nestálo. Dokonce jsme měli i návštěvu. U Lánské obory čekal na Peťu jeho skoro švagr, kterej bydlí poblíž a přijel se na něj podívat. Z posledního checkpointu do Slaného to bylo už po asfaltkách. Loudání jsme dokončili v 19:30. V cíli si dali pivko, prohodili pár slov s pořadateli a pár spoluloudali co dojeli podobně jako my a pádili na vlak. Cestou ve vlaku jsme si na oslavu kromě petek piva dali křupky, které jsem z Blatné dovezl až doo Slaného. Po půlnoci jsme dorazili do Budějic a ráno si šli odpočinou do práce :). Stihli jsme to akorát, další dny přišli intenzivní bouřky a obdivuju všechny, co v tom jeli.

Cíl na 690 km, za den najeto 169 km.

 

Jarun to taky dorazil bez dalšího spánku, dojel v pondělí v noci ve 2:43.

Stenly úspěšně dokončil v úterý v 15:15. Po tom, co jsme se rozdělili si našel jiné kamarády a podle toho, co říkal si to náramně užil. Slíbil, že něco sepíše,  a taky že jo, jeho report mě moc potěšil.

Poslední jezdec, kámoš Tonda, dokončil Loudání ve čtvrtek ve 20 hod. Pobavila mě jeho SMS z cíle: „tak jsem skontroloval trasu, nikdo uz tam neni tak to muzete ukoncit. Diky poradatelum za pekny vylet, vsem ostatnim za podporu. DIKY“

 

Díky všem, těším se, že se někdy spolu zase projedeme.

 

 

PS: Každý Loudal veze Logger, který zaznamenává jeho trasu a ostatní ho mohou online sledovat. Konečně jsem to taky mohl zažít, fandit kámošovi Stenlymu pěkně ze sucha a tepla domova. Moc se mě to líbilo J. Taky mě dost baví číst SMS z trati (číslo na začátku je pořadí checkpointu 01 satrt – 13 cíl). Když jsi sám na trati tak na to není čas, taky šetříš baterii mobilu, tak si je pročítám později a jako bych tam byl J. Stojí za to všechny, udělal jsem stručný výtah. I tím, jak jsou psané, dost vypovídají o tom, co jejich pisatelé prožili:

00 Uz se tesim na start a na skoro letni vecery na trati 🙂 Bude to chtit hodne sudokremu…

… má stejné mazivo jako já

 

00 „Těším se na poslední večeři a sex v tomto týdnu“

… a přitom to bude jedna velká jebačka

 

01 trasa vypadá na mapě zajímavě ale po předchozích zkušenostech si myslím, že v reálu to bude několikanásobně zajímavější.

…. tak určitě

 

01 pod hlavou péřovy zhlavec, ležím v autě a dívám se, jak zbytek vyrazí . Netradiční start.

01 Natřepat polštář a hurá spát.

i tak to jde pojmout, otec (1973) a syn (2003!!!) co byli nakonec v cíli o 6,5 hodiny dřív než my. Jeli prý úplně nalehko a spali po penzionech, které jim v předpokládaném místě spaní sháněla domácí spojka

 

01 startuju vesele, jooo z vesela… Monca se chechta:0)

…. Později jsme se dozvěděli, že pro autora téhle optimistické SMS Egona, který jel všechny ročníky Loudání, to letošní skončilo po pár stech metrech. Při zastavování špatně došlápnul na krajnici, spadnul do příkopu a zlomil si při tom nohu. A to tak blbě, že snad ještě na podzim měl v noze šrouby.

 

02 2 Trebic, zatim to jede dobre i tem majakum jsme ujeli…

02 Malem me zavreli policajti zato ze jsem jel v jednosmerce sikovni kluci z Velkeho Mezirici

02 zatím sranda. Nejdřív městaky v zádech, pak zlomená patka.Jinak všechno v pohodě. Jedu

… nás taky nedostali J

 

02 noční směna nicmoc prasklej drát kolo dře v rámu. Zkusímjít spát, třeba se to opraví

… dobrá taktika

 

02

bez textu a následuje vysvětlení

02 tak dlouho premyslim co mam psat ze to telefon nevydrzel a odeslal SMS sam bez textu

 

03 nasel jeste nekdo krome me tu pulmetrovou louzi?

… já několik, někdo mi dokonce cestou říkal, že vjel do louže a namočil si při tom mapník na řídítkách!

 

03 letosni mapove listy jsou vodovzdorne a tedy k hygienickym ukonum zcela nevhodne!

… škoda

 

05 ve Vlasimi vyborna cukrarna jen si neopirejte kolo o barak toho blba co bydli vedle chtel me vypustit ventilky

 

list c 22 neda se projit kolem leskeho mlyna. Pokousal me tam vlkodav. Nastesti nic vazného ale majitele asi dementi

 

05 zelnacka a svickova v Trhovym stepanove dost dobry. Uz se zase potaceni na kole da nazvat jizdou

05 mám dost, ani svíčková v Trhovém Štěpánově mně neprobrala

… tyhle SMS od dvou jezdců dělilo 7 vteřin

 

4 Konečně jsme našli trn kvůli kterému jsem měl 3 defekty

 

04 pivo, řízek, pivo, pivo, tlačenka, pivo, …

… moje SMS ze Želivi

 

4 potupne vzdavam. Doufam ze aspon v tom budu letos prvni. Ulomena patka, rozstrelena prehazka, navic mi neni uplne dobre, je toho uz moc. Diky vsem.

 

07 S listem c 37 bych si nejradeji utrel prdel kdyby nebyl tak tvrdej. Zatim nejhorsi cervena znacka u Rukavce obora s 2m plotem kde jsou poradanélistnace a po kolena mocuvka od krav. To vse v noci. Myslel jsem ze se odtud nedostanu.

… píše pozdější vítěz Mavit, díky němu a všem co tam byli před námi za prošlapání stezky

 

06. Rozleptana duse mlikem z bezduse a pravidelne jebani se s pumpickou. Soudruzi udelali nekde chybu nebo jak jsem starej tak jsem blbej a nevim to.

 

05 Po mnoha výletech mimo trasu.Začínám chápat, jak fungujemapa.

 

5 Loudalovo ranní dilema. Mazat dříve zadek nebo kolena?

 

08 Noc byla dlouha, nikde jsem na nic nenarazil k jidlu ani k piti. Narocny terén, utkvel me v pameti Rybnik Milava a jeho zluta koprivy a svizel vetsi nez ja. plynova lavka u Pisku je zavrena natirani se. A jsou povoleny podlahy. Ve 4 rano to nikdo neresil tak jsem presel.

… první jezdec

 

červená podél obory -plotu u Rukavece mapa 36 je Čepuv trasarsky majsterstick .zde se dělí zrno od Loudalskych plev. Moc díky.Smajlík.

 

05 východ slunce dobrý, ale nebudu lhát. Stejně rád jsem uviděl otevřený obchod.

 

07 Hlásím, že ty dva km kopřiv opravdu lze projít.

 

07 Čépo, tu červenou za Milevskem s kopřivami a močálem sismohl vetknout za klobouk i s tím plemenným býkem.

 

jedu do Slaneho busem… neslo by to. Konec

 

04 “ Tak jsem tu, u klastera v Zelivi, je tu svatba, budou poustet z klece holoubky, vzhledem k situaci, by je meli spis lovit. Mam hlad, chvili pockam, mozna ze mne pozvou ke stolu, ne jak loni, skrti ze Slatinan, co me chteli odehnat. Jde to, zatim vse v poho, telo8, hlava9, bik10.“ L. 🙂

 

zlomena patka, ohnuta pila – servisy v okoli ji nemaji. Jedu domu pro dalsi stroj

… kromě lidí trpí i stroje

 

8 tak proběhlo druhé kolo ozařování kopřivama…teď jídlo arychle dál…

 

 

7 nechal sem si do půl bidonu doplnit vodu z lednice. Pak ochutnám a ona to slivovica. No půl litru slivovice za 10kč – slušnácena. Jen se to úplně nehodí zrovna

 

7 Teď už se ví, že v ohradě býk zrovna nebyl. Přesto rada zní, příště v rudém pojede jen debil. Jsem rád, že jsem to tentokrát přežil.

 

10 Jeste ze jsou tu Vietnamci. Nabiram energii se vratit zase nahoru

…vítěz na nesprávné straně brd

 

06 Po Ounuzu jsem vyjetej jak olej z cinskyho bistra.

 

06 euforie z cervené TZ z Moninec do Jistebnice! Kéz by trvala az do cile! Je pravda to co se proslycha na trati mezi zavodniky? Totiz ze cast trasy pred vysilacem Mezivrata sponzoruji Lesy Ceské republiky z dotacniho programu Neprujezdné bludiste 2018? JV

… ano, později jsme to zjistili

 

9 predjela me pani na skladacce!

 

11 Strasne se mi ten logger vybiji nejedu 20 km aby se nevybil. Ted cekam v nonstopu v zebraku az se ten kram nabije.

…chudák vítěz, sil dost a chybí energie (v loggeru)

 

12 Vyvalte sudy, odečte kňoura . Mám hlad i žízeň. Margl mástříbro. Od teď na ničem jiném nechci stolovat!

 

06 dekuji predjezdcum za projeti useku do Jistebnic

 

9 Doufam, zebudeme rychlejsi nez ta bourka od jihu…

 

11 blbě se mi chodí, tak jsem zkusil Plešivec vyjet a vono to šlo, i s bagáží a šestikilem v nohách

 

06 Nejsou sprostější slova, než ta, kterými jsem v posledníhodině častoval značkaře.

 

11 minus dva draty,ty vole ted mi to jede.proc az ted.jdeme troubit

 

09 dnes jsem projizdel kralovstvim Cerné kocky, ctyri mi prebehli pres cestu a mel jsem jen dva defekty. Mam se dat na povery?

 

„Zabi koncert, praskajici ohnicek, vune opeceného parku, na piscite plazi rybniku pred Milevskem. I to se muze stat na Loudani.“

 

12 Jet přes noc v dešti byl jistě zajímavý nápad. Moc to sice neodsejpalo, ale zážitek to byl rozhodně intenzivní.

 

9 Dnes moralka o nekolik levelu vyse. Fotka neznacene cesty je asi tak 15 let stara, to se traserovi povedlo. Na zmateni idealni. Vcera jsem chtel prsty priblizit detail(jako na tabletu) na mapniku, kupodivu to neslo. Tesim se na Brdy(krome Plesivce).

 

9 vydám atlas turistických tras kde jediný kdo je prošel byli KCT znackari. A potom účastníci akce Loudani. Materiálu jsem nasbiral požehnaně, prvních šedesát výtisků zdarma…

 

11 Jsme blizko, uz nas citite ?

 

12 ta Krkostěna ve Zbečně bylo teda slušný překvápko

 

13 BYLO TO MOC PEKNE,TO NEMUZU RICI

 

13 cil! Slava nazdar vyletu! Totiz zavodu samozrejme… Celkem 729km, 12.145m nastoupano. Diky za silny zazitek! Jarda V P.s. Jeste jsem si vzpomnel, majitelka se vyjadrila v tom smyslu, ze ten vlkodav byl ockovany

 

12 mame natočeno 695 km slany uz jsem dost ale Slaný nikde

… trasa bez zajížděk 690 km, zajímalo kolik jsme najeli my

 

49 Kdo najde loudaci dres at ho prosim vezme Dekuji Milda

10 nemam slov a dres

Pratele loudalove, vcera za milevskem ve vybehu krav jsem nasel alumatku a dnes pri vystupu na korunu loudalsky dres, majitele ozvete se, vezu vam to

… Stenly našel!!

11 svet se zase toci dekuji kamaradi za dres

 

V pořádku doma, ale až druhým spojem. První mi ujel, kdyžjsem klimbnul na peroně na lavičce. Díky. Bylo to fajn . Čenda

 

06 zjistuju ze obedvat se musi v poledne, uz po treti slysim ze „obedy mame jen pres obedy“ tak snad ten utopenec bude stacit

 

12 V Udoli ticha se ozyva me hlasite volani TY KUUN-OOO…delam legraci, bylo to docela hezky.

 

12 Nevim na co budu z tehle casti vzpominat vic, jestli na skok pres riditka v udoli ticha, zkratku po cervene krajem pole, tlacbu po zluté ze Zbecna, nebo na ten zaverecny lijak co uz do me hodinu busi. No nic, popojedem, jeste 22km…

 

12 mam rozmocene mapy jedu jak se da a jeste jsem pichl kolo

 

„Je fakt, ze uz jedu prirodou dost dlouho, no ale ze by mne mela umyvat timto zpusobem, se mi moc nelibi. Chcije a chcije. Vcera jsem nasel pristresi na stridacce mistniho FC.Pet minut pred lijakem, zase klika jak u Strakonic. Dalsi klika v nakupu a doliti vody v misnim kramu mimo prac dobu-Klikar“

 

09 Vcera dalsi strasliva prutrz mracen. I v noci tezky horor. Ted jen zahradnicky. Zdrzuje to.

 

08 plynova lavka zavrena, uz jsem byl za plotem ale na schody skocil stavbyvedouci a ze me nepusti. V hlave mi jede hlaska z Na samote u lesa „dneska by si ho toniku neprepral, dneska!!? dneska ne“.vzdyt pres Pisek je to na druhej breh jen 9 km.

 

13 tak jsem skontroloval trasu, nikdo uz tam neni tak to muzete ukoncit. Diky poradatelum za pekny vylet, vsem ostatnim za podporu. DIKY

Reportáž z loňské kvalifikace na Loudání 2018 berte jako vábničku. Kdo se chce registrovat na Loudání 2019 – a zúčastnit se kvalifikace – má nejvyšší čas. Registrace byla spuštěna a brzy bude uzavřena.

Cesta na Loudání 2018 nám začala jako vždy na podzim 2017 registrací 11.11. v 11 hodin 11 minut 11 vteřin a doufáním, že budeme mezi třemi nejrychlejšími. Honymu se to málem povedlo, byl čtvrtý. Já byl nakonec rád, že jsme to z telefonu vůbec dokázal poslat v 11:30, Peťanovi to prý připomněla Janička až po obědě :). Překvapením, pro nás zkušené veterány, byl nováček Stenley. Moc nás tím potěšil, nová krev je vždy super. Registrací jsme si start nezajistili, na los jsme nespoléhali a nejbližší keška byla tentokrát v Anglii. Nezbylo než se opět vrhnout do kvalifikace. Úkolem bylo najít v maximálně 10-ti krajích po dvou rozcestnících KČT s nadmořskými výškami co nejblíž určeným. A to pro každý kraj jinými. Za každý metr odchylky byl jeden trestný bod. Kolik myslíte, že se dá dosáhnout trestných bodů? Při zveřejnění výsledků to organizátoři okomentovali takto „už fakt nevíme, jakou větší bejkárnu bychom vymysleli, abychom na start Loudání dostali ty největší magory a magorky. A tak jsme vymysleli hledání výškových KČT cedulek „na přesnost“ různou v různých krajích ČR. Cílem bylo mít co nejmenší odchylku od náhodně stanovených kvót a snížit tak startovních 2000 trestných bodů co nejblíže 0. Nechápeme, proč se této magořiny zúčastnilo neuvěřitelných 51 uchazečů o start a už vůbec nechápeme, jak mohl někdo dosáhnout na cílovou metu pouhých 8bodů???“. Když jsem to viděl, tak sem myslel, že v červnu pojedeme leda tak do … Chorvatska – samozřejmě na těžko na kole :).

Jarun tentokrát objížděl kvalifikaci sám, kombinoval dopravu vlakem a přejezdy na kole, a z jeho fotek ze zasněžené Vysočiny mě ještě teď zebe. My čtyři jsme zvolili ověřenou strategii: perfektní příprava – autem co nejblíž – krátký rychlý útok a rychle pryč. Jednodenní výjezd jsme směřovali do Plzeňského kraje k Hartmanicům a Turnerově chatě, také na Šumavě jsme ulovili rozcestníky Jihočeského kraje na Jeleních vrších a u Libínského sedla. 3 kóty jsme trefili přesně, jedna 6 trestných bodů. Brali jsme to jako slibný začátek, ale později se ukázalo, že to nebyla žádná sláva :). Druhý výjezd jsme naplánovali s přespáním. V sobotu večer jsme vyzvedli Stenlyho, který sebou navařil hrnec řízků (byly moc dobré a vydrželi jsme na nich celý výjezd :)) a vyrazili směr Vysočina. Kupodivu jsme zase navštívili Pařezitý rybník pod Javořicí, stejně jako v minulých dvou kvalifikacích. Přespání jsme měli ve Znojmě a kultura byla bohatá. Navštívili jsme Pivovar u Šneka, který podává pivo Šnek a stylově místo wasabi oříšků  šneky po Burgundsku. Pak jsme ještě vlezli do koktejlového baru, kde nám učaroval nápoj čupíto – malý panáček s třešinkou. Tedy hlavně zajímavá množstevní sleva – objednávali jsme ho po 20-ti kusech. Spát jsme šli dost pozdě a ráno brzo vstávali. Do střehu nás ale hned uvedly objížďky v okolí Znojma, dost jsme bloudili a byli jsme z toho dost zoufalí. Když už jsme se konečně dostali na plánované rozcestí, kde jsme dle nejasné fotky a vrstevnic očekávali kótu 304, tak jsme zjistili, že soudruzi značkaři udělali někde chybu a nechali vytisknout cedulku se špatným údajem, takže jsme ji nemohli použít. Naštěstí jsme v okolí našli další, sice s větší ztrátou, ale Jihomoravský kraj jsme splnili. Po delším přejezdu jsme v Pardubickém kraji zajeli pro rozcestníky u Nasavrk a dál pokračovali do Prahy do Divoké Šárky. Cestou domů jsme Středočeské cedulky navštívili v Brdech a pod Moníncem. Domu jsme se dostali dost pozdě, celej den v autě, celkem sobota + neděle 670 km!! Objeli jsme 5 krajů a investovali do toho vlastně jen jeden den a jednu noc. To bylo nakonec vše, co jsme předvedli.  Na další pokusy nebyla chuť, vše už bylo dost daleko. 3 kraje nám chyběly úplně = 600 trestných bodů + dalších 72 trestných bodů za odchylky. Jarun měl 822 trestných bodů. Byly jsme dost napnutí, a taky dost dlouho. Kvalifikace se uzavírala na silvestra a výsledky byly zveřejněny až 17.1.2018. Prvních 20 má jistý start, ostatní čekají, kdo se vydrolí. My hoši z ČB 22.-25. místo, Jarun 30. místo. Nakonec to, i s pomocí vydrolených kolegů, vyšlo. Z kvalifikace se na start dostalo 34 bikerů a mezi nimi pět odvážných Nezmarů.

Další ročník Vrchařské koruny Jižních Čech jsme se opět rozhodli objet na jeden zátah. I tentokrát jsou vrcholy po celém kraji a jelikož jsme zvolili druhý prodloužený květnový víkend, tak na to máme s pondělní dovolenou a úterním svátkem 4 dny. Podle toho jsme naplánovali dojezd vlakem na start do Nové Pece, cestu po vrcholech po směru hodinových ručiček s cílem v Loučovicích a domu zase vlakem. Taky se tím vyhneme neoblíbenému přejezdu kolem Lipna. I tak to dá podle cykloserveru 515 km a 10.826 výškových metrů.

Pátek 4.5.2018 jsme vyrazili, nakonec jen ve dvou, Hony a já. Kdo letos byl s Honym na vyjížďce, tak asi ví, jak mi bylo. Naštěstí jsem se nenechal vyprovokovat a pečlivě držel loudací tempo. Co Hony vyjel, já vytlačil, ale lepší mít zraněné ego než nohy :). Po období sucha a brutální pylové sezóně, kdy se na vyjížďkách práší, že ani není vidět, celý čtvrtek prší. Což je dobrá zpráva, sice bude asi místy bahno, ale nebude se prášit! Ve čtvrtek se taky u Mříče srazili vlaky, takže nebylo jasné, jestli do Nové Pece vůbec něco pojede. Nakonec jsme se v pořádku dostali na start a v 18:15 vyrazili. Na rozjezd jsme si dali nekonečné stoupání na Třístoličník, převýšení 600 metrů. Na první Jihočeský vrchol jedeme stylově přes Rakousko a Německo a až na krátký úsek to celé vyjedeme po šotolinách. Sjezd volíme po asfaltu, blíží se večer a červená do Nového údolí bude asi hezká, ale určitě ne celá jetelná. Pod Stožeckou skálu dojedeme, ale ke kapli a dál na vrchol tlačíme a neseme na zádech. Výhled se soumrakem je parádní, celý hřeben Plechého a Třístoličníku jak na dlani. Nasadíme čelovky a jedem do Dobré. Odchylujeme se sice z trasy, ale máme zásadní důvod, míříme k Němečkovi! Příjemnější hospůdku asi neznám. A to ubytování … vzpomínky se vynořují  :). Peřinami v loveckém apartmá nepohrdneme, takže spacáky dnes nevybalíme. Ujeli jsme asi 40 km.

Sobota 5.5.2018. Ráno vstáváme brzy a míříme do Volar, kde snídáme na benzínce. Na Sněžnou jedeme po trase 100 mil, přes Arnoštov a Boletický vojenský prostor směr Miletínky. Cestou se, bohužel ne naposledy, vracím pro zapomenuté sluneční brýle. Stráže a Osule nás prověří, ale docela nám to jede, Husinec mineme, oběd u sámošky dáváme až ve Vlachově Březí. Žlutá dál na terén nevypadá a jede kolem silnice, tak se rozhodneme jet rovnou po silnici. Pro mě je to utrpení, nekonečný kopec, ale trochu nás to zrychlí. Při odbočení směr Věnec uděláme chybu a sjíždíme jinou cestou. Navíc jsou na ní polomy a při objíždění totálně zabloudíme v hustém lese, kde se prodíráme roštím. Místy ani nevíme kudy se vydat a světýlko na konci tunelu nikde. Nakonec natrefíme cestu pod Věncem, ale dlouho si neodpočineme, následuje Keltská cesta (Celtic Path) – takto vzletně někdo pojmenoval brutál výškrab přes kameny po stráni kam paří slunce. No alespoň sjezd si užijeme. Ze Čkyně jedeme po zelené přímo do Čestic, v cykloserveru zelená značka není, ale zdá se nám lepší. Těžko říct, přes kopec je to stejně. Kolem Hoslovického mlýna vyjedeme k rozhledně a tím máme podhůří Šumavy za sebou. Do Strakonic je to super dlouhý sjezd, krásné pěšinky borovým lesem. Ve Strakonicích potkáme podobně na těžko naložený pár, vlídně nás oslovují, ale s vidinou blížícího se večera (a piva) jim jen letmo odpovíme na pozdrav a jedeme dál. Zpětně mě to mrzí, byly to spřízněné duše, možná dokonce objížděly to, co my. Spaní naplánujeme kus dál v Sedlicích, kde tušíme hospodu. Najdeme dokonce dvě a naštěstí v jedné vaří. Dojídáme se za celý den, koukáme na hokej a lemtáme pivo. Na spaní dojedeme kus za ves do lesa. Spíme cca na 165 km trasy. Držíme se plánu 120 km na den.

Neděle 6.5.2018. Po ránu je to nádhera. Nebe bez mráčku, krajina osvětlená ranními paprsky a navíc to pěkně jede. Mužetický vrch a Hrad přejedeme raz dva a v Miroticích hledáme kde se občerstvit. Jediná možnost takhle v neděli po ránu je opět benzínka. Dál ke Zvíkovskému podhradí je to krásná cestička podél potoka. Trochu se obáváme červené značky okolo Vltavy. Tušíme, že to bude technicky náročné, zarostlé, těžko jetelné, ale srdnatě se do toho pouštíme. Do obce Vůsí to jde dobře, ale pak to začíná. Dost hledáme značku a když už ji najdeme tak je to podle očekávání roštím a dolů nejetelné nebo vokoule, nahoru tlačit nebo nést. Trochu zaváháme na prudkém srázu, ale plni optimismu důsledně držíme značku. Alespoň dokud nepřehlédneme, že odbočuje. Zjistíme to sice hned, ale vyškrábat se 20 metrů zpět stojí za to. Dál už správně, po kamenech, kde se nedá ani jít, sklesáme až k hladině Vltavy. Tak snad už to pojede … až opravíme defekt. S novu duší se to hned tlačí líp, ale radost nám kazí páreček, co jde proti nám. Že prý jestli víme, kam jdeme a jak to tam vypadá, upřímně nás litují. Nově nejde značka pěšinkami lesem, ale podél plotu nové obory, který jde rovně přes údolíčka potoků. Nejdříve opravíme znovu defekt a pak jdeme na to. Jízda po rovině, vo držku sklouzat dolů, s největším vypětím se vyškrábat nahoru, jízda po rovině, vo držku dolů …. takhle asi 5 krát až do totálního vyčerpání. Hrůza a pár kilometrů se plahočíme 2 hodiny. U Červené natrefíme 2 podobné bikery, stejně naložené (vybavené firmou Orgoň!!!), na podobném výletě, ve stejném psychickém a fyzickém stavu, co jdou proti. Setkání pojmeme jako skupinovou terapii a navzájem se vypovídáváme, co máme za sebou a co ty druhé ještě čeká. Optimistické to není. Doškrábeme se k Podolsku, kde se na benzínce občerstvujeme a naplánujeme zkratku po silnici. Ztratit další hodiny na podobném úseku se nám nechce a abychom stíhali spaní za Táborem, tak musíme zrychlit. Na trasu se napojujeme před vrchem Tábor, to už se i svezeme, dál přes rozhlednu u Radětic (s výhledem na obří kopice hnoje, kterou zemědělci navezli přímo pod ní) až k Lužnici. Na úsek až do Tábora se těším, a opravdu je to paráda. Technická pěšinka, takový singlík v délce 25 km. Sice je to dost náročné, pomalé, ale potěší to. Nakonec dojedeme podle plánu až do kempu u Knížecího rybníka u Zárybničné Lhoty. Jako už tradičně dojíždíme k večeru, takže z posezení na zahrádce (kterých celý den míjíme bez zastavení dost a dost … a dost se těšíme, že nás to večer taky čeká) není nic. Ale uvnitř máme vše, co potřebujeme. Hlad má velké oči, takže marinovaná žebra oba sníme tak z poloviny a zbytek si zabalíme na zítra. Spíme cca na 283 km, takže zase úplně přesně držíme plán 120 km na den. Po tom, co jsme zažili u Vltavy je to zázrak.

Pondělí 7.5.2018. Spíme v lese za kempem, ale ráno se tam vracíme, přece jen něco je příjemnější v lese a něco v civilizaci. Ráno je docela zima, tak si kousek popojedem na louku a na sluníčku se vyhříváme a snídáme žebírka od večeře. To se to pojede! Stoupáme směr Homole a Větrák a pak si užíváme sjezd do Chýnova. Tam si dáváme sváču v parku. Místní ZŠ, tak 2-3 třída, tam má v rámci tělocviku závody kolem náměstíčka. Sázíme na vítěze, docela je to příjemné. Sedíme, jíme, pijeme a koukáme, jak se pro změnu snaží někdo jiný. Přes les jedeme směr Choustník, pořád z kopce do kopce. V lese je tam tak kilometr dlouhá kořenová pěšinka plná klacků, tohle být delší, tak tam necháme nejen všechny síly, ale taky vyklepané součástky a výbavu. Ještě za Deštnou je přejezd většího kopce, potom se vyškrábeme na Čertův Kámen a míříme do rovin na Třeboňsko. U Holné vystoupáme na Jezevčí vrch, U Jemčiny se občerstvíme a před Stráží si na delší dobu užijeme poslední trejlík, sice kurz, aber sehr schon. Ze Stráže je to klasická jihočeská drncavá rovina a pak v lese asfalt. Kněžská skála stojí za to, krásné místo, ohniště připraveno, jen vybalit spacáky, buřty a lahváče. Na to ale nejsme připraveni a chceme Třeboňskými rovinami přejet co nejdál, abychom si na poslední den udělali náskok. Tak to drtíme sice po turistických značkách, ale všechno lesní zpevněné cesty nebo asfalty. Dnešní cíl je penzion Kamínek. Dokonce dorážíme když ještě svítí sluníčko, tak se chvilku vyhříváme s pivkem na zahrádce. Pojíme, popijem a dokonce i bohatou snídaní dostaneme v pytlíčku na cestu a vyspat nás nechají na zahrádce pod stromem. Dnes jsme si opravdu trochu najeli, za den cca 140 km, na trase jsme na 424 km. Zítra nás čeká cca 90 km, ale náročných.

Úterý 8.5.2018. Ráno si přivstaneme, budík na 6 hod. Dnes to asi bude bolet. Obzvášť, když jsem nám zabalil málo bobulí proti bolesti. Když se jede ve 2 a mají se brát 2 a to 2x denně, tak je těch dvojek nějak moc. Takže pro příště x 2 to mělo bejt. Z Novohradek máme respekt, pak kopcovatý přejezd k Lipnu a tam na závěr Luč. Po 2 kilometrech je před námi trochu bahna. V týdnu tady asi pršelo dost a voda splavila bahno z polí. Vypadá nenápadně, tak do toho vjedeme. Je to tak 15-ti metrový úsek. Velká chyba. Skoro se to ani nedá projet a příšerně se nám to nabalí na kola. Nejdříve seškrabáváme bahno klacíčky, pak se jako dobrý způsob ukáže kroužit v trávě mokré od rosy. Najezdíme tam více kiláků než od Kamínku sem. Dojedeme do Nakolic a tam kola čistíme v rybníčku. Jediné bahno za celou výpravu nás vyřadí snad na hodinu. Dojedeme ještě kus na hranici, tam si vybalíme pytlíčky a posnídáme. Čeká nás výšlap na Mandelstein, který byl adoptován do Jihočeských vrcholů. Když chceme vyrazit, tak zjistím že zas nemám sluneční brýle. Tuším, že mi museli spadnout někde při mytí kola. Vracím se, u rybníčku nejsou, ale naštěstí je najdu v trávě u bahna. Opětovné překročení hranic dáváme v 8:30, takže 5 kilometrů z Kamínku jedeme 2 a půl hodiny. To je teda začátek. Na Madelstein je to padádní cesta, furt kurva kopec, ale jetelné (alespoň teda pro někoho). Na vrcholu je to moc pěkné. Skály, výhledy, sem tu poprvé a jsem nadšenej. Zpátky se vracíme přes Šejby, kolem pralesa na Hojnou vodu a hurá na Kuní. Tlačím, nebo spíš nesu na pokraji sil. Dolu tuším to bude stejné, ale natrefíme tam cestu, kterou sjedeme směr Staré hutě. V Pohorské vsi dojídáme snídaně a ve Dvořišti jsme hned, stavíme zase na benzínce. Přejezd do Studánek bere hodně sil, pořád nahoru dolů po šotolinách. Už vidíme na konec, ale začínají se sbírat mraky na bouřku. Podle radaru to přijde a budeme to mít s chlupem. Maria Rast am Stein je zase moc hezké místo. Koukám do mapy a přes Vyklestiku se mi moc nechce. Hledám únik přes Vyšák, ale nakonec jedeme podle mapy a kupodivu to docela jde. V Loučovicích jsme hned. Tak už jen Luč. Taky to docela jde jet, bejt čerstvej, tak si to i užiju. Cestou nahoru se blížím ke skupince, za kterou to už zdálky moc hezky voní. Výlet si zpříjemňují lehkými drogami. Naštěstí v cíli, na posledním vrcholu, nečeká dopingová kontrola, takže nám to snad Lojza uzná. Už nás čeká jen samá odměna. Sjezd z Luče je parádní. V Loučovicích máme hodinu čas, hospoda je hned u nádraží. K jídlu sice jen křupky a brambůrky, ale zásoby bereme i do vlaku, takže nám cesta krásně utíká. Navíc pršet začalo až když jsme nastoupili.

Kopce bolely, sedřenej zadek k tomu už tak nějak patří, ale jinak všechno OK. Za celou cestu jsme nezmokli, louže nebyly, bahno taky ne – až na těch smolnejch 15 metrů. Vyhnuly se nám i technické problémy, měli jsme jen 2 defekty. Samá pozitiva a krásné vzpomínky. Díky parťákovi a už se těším na další společné kilometry.

Bajku zdar V.

O prodlouženém víkendu, od pátku 4.5. do úterý 8.5., se někteří Nezmaři zúčastní pokusu objet Vrchařskou korunu Jižních Čech 2018. Nonstop, spaní venku, jídlo v hospodách. Přidá se někdo?

Náš plán je v pátek po práci vyrazit vlakem 16:13 směr Nová Pec. Do tmy přejezd Třístoličníku a Stožecké skály, spaní v Grandhotelu Němeček v Dobré. Pokud by se někdo chtěl přidat v sobotu ráno tak ideálně Volary. Další spaní (a body střetu pro případné účastníky) na neděli cca Strakonice, na pondělí cca Sezimovo Ústí, na úterý cca Staňkov. Pokud vše vyjde tak v úterý večer budeme končit v Loučovicích a odtud vlakem do ČB.

Plán trasy 1/2

Plán trasy 2/2

Vrcholy a další info od organizátora Lojzy najdete zde:  VKJČ 2018

zdar V.

Cesta tam a zase zpátky od Petra Š., Honyho, Jaruna, Vítka S.

Kvalifikace nám loni koncem roku vyšla, tak teď se jen svědomitě připravit abychom letošní, na Loudání extrémně dlouhou, trasu dokázali ujet. Pořadatelé naplánovali trasu 1.111km na počest tradičnímu času registrací 11.11. v 11h11m11s., převýšení je 23.000 výškových metrů. Já jsem se bohužel přípravě moc nevěnoval, jezdil jsem jen pravidelné úterky. Mimo úterý jen jednou 35 km o velikonocích na chatu. Za přípravu můžu považovat jen 100 mil a víkend na VKJČ (cca 400 km). Život je otázkou priorit a od ledna byla mojí hlavní náplní života rekonstrukce baráku. Nezbývá než spoléhat na tvrzení ostatních, že je to jen o tom, co máš v hlavně. Nicméně tuším, že to nejspíš bude platit, až když máš něco taky v nohách. Já mám letos do startu najeto méně kilometrů, než mám teď ujet v kuse. Navíc udřená záda, ruce. Zase sem ale nečekaně zhubnul, snad poprvé od konce stření školy nám pod 90 kg. No nic, nějak to snad dopadne.

 

Den 0., středa 7.6.2017. Z ČB jedeme vlakem přes Prahu do Kladna a odtud na rozjetí 15 km do Slaného. Sraz je v hospodě na zimáku. Na startu očumujeme ostatní, naposledy se koukneme na Štěpána, Mavita, Milču … už je asi neuvidíme. Štěpán si dává pivo, řídím se heslem „když chceš bejt nejlepší, tak musíš dělat to, co dělají nejlepší“ a kalím taky. Ostatní riskují s limonádou, Jarun zahání nervozitu výměnou pomalého defektu. Moje nervozita se zhmotnila, nebo lépe řečeno rozplynula, i když jen fyzicky, ve střevní problémy. Vyslechneme si krátký výklad trati, pár pokynů a hlavně konečně dostaneme do rukou mapy a zjistíme, kam vlastně pojedeme.

Čím více se blížil start, tím méně bylo odvážlivců, co chtěli startovat. Aby pořadatelé naplnili startovní listinu, tak postupně volná místa po vydrolených doplňovali a doplňovali – nakonec se dostalo na všechny, co jeli kvalifikaci a nakonec i na všechny, co se vůbec přihlásili! Takže nakonec jel každý, kdo chtěl – a jistě i pár těch, co nechtělo :). Celkem 65 Loudalů.

Start je tradičně ve 22:00. Čelo si může schody u zimáku sjet, my už ne, jelikož jsme v balíku ostatních. Dobré je, že se jich můžeme držet, místní totiž jedou po paměti. Je to ale nebezpečné, každý se tradičně vyblázní, po tmě v balíku se jede na hraně. Míjíme první nešťastníky, co sbírají brašny, pumpičky, sebe z příkopů, opravují defekty, zhaslá světla. Cestou na pár rozcestích byli nějací nadšenci, co ukazovali trasu a pár kiláků za Slaným byla dokonce občerstvovačka. Držíme se pohromadě, to je dobrá zpráva. Vyhodnocuji, že bezpečnější bude jet vpředu a zkouším přidat. Bohužel ale po tmě nedokážeme spolehlivě navigovat, takže se několikrát vracíme a zařazujeme zpět do balíku. Nakonec se přeci jen usazujeme na čele skupinky, hlavně proto, že jedeme trasu, co jsme si s Peťou a Janou projížděli po loňské loudací párty. Klucka říkali, že sem to hrozně hnal, byla to ale nakonec super taktika. Bláznivce jsme vybláznili ještě víc a pak si šli lehnout, zatímco ostatní většinou čekala noční jízda. Na začátek se uhnat za nějakejma volama asi nebylo úplně super :). V Panenském Týnci jsme se tedy podle plánu nechali nenápadně předjet a jeli se ubytovat na verandu sokolovny, co jsme objevili při podzimní vyjížďce po Loudací párty. Tehdy se tu zrovna konala soutěž ve vaření gulášů na ohni. Koukám na program, letos bude zase. Bohužel ale tenhle termín nemůžu, tak snad příště. Jdeme spát asi kolem jedné hodiny, budíky na 5:30.

Od startu 45 km, do cíle 1066 km, za den ujeto 45 km

 

Den 1., čtvrtek 8.6.2017. Vstáváme a po chvíli posíláme SMS z prvního checkpointu – jsme na 60. místě z 65 startujících. Opravdu většina jede první noc bez spaní. Ale víme svoje, pořadím už půjdeme jen nahoru a mnohým noční jízda ubere tolik energie, že se z toho do konce Loudání nevzpamatují. Cestou míjíme kolegy ještě spící ve spacácích, další co už vstali a jsou na trase jako my. V Třeboci si dáváme první sváču ve vesnickém obchůdku a najednou kolem nás projede Čépa – trasér závodu. To je magické! Před Krušovicemi mi najednou propadá brzdová páčka, ubrzdím to druhou a koukám co se děje. Ztratil jsem brzdovou destičku z přední brzdy! Jak je možné že vypadne za jízdy? Jediné možné vysvětlení je, že sem kokot a nedal jsem tam závlačku. Samozřejmě mám náhradní, tak doplňuji. Popojedeme do Krušovic a kolem pivovaru se prostě nedá projet bez zastavení. Dokonce se k nám přidává Čépa, tak si připijeme na zdar závodu. Za Krušovicemi míjíme známého z loňského ročníku, mění duši. Smutně říká, že už po několikáté. Hony mu věnuje jednu svoji náhradní. Později se dozvídáme, že se někde těžce vymlel a jako první odstoupil. Je to furt nahoru dolu kolem Berounky, navštívíme Křivoklát. Nasazuji klasické Loudací tempo – jakmile je kopec, do kterého bych se moc dřel, tak tlačím. Svačíme u sámošky v Nižboru, projíždíme Beroun a před Tetínem nás čeká první Čépova zajebávka – termínus technikus: úplně zbytečná cesta, většinou do nesmyslného kopce, kam se kolo nese na zádech tam a stejnou cestou zpátky. Tech ještě bude … Je dost vedro, nahoře navíc Peťa zjišťuje defekt, ale výhled je nádhernej. Projíždíme Český kras, bajkově nádherné, ale úplně cítím, jak mě opouští energie. Míjíme nádherná místa, Mořiny, Karlštějn. Je pěkné vedro. Přejíždíme Berounku a stoupáme k hřebenu Brd. Na jejich úpatí míjíme nádhernou hospůdku obsypanou Loudalama, někteří spí před ní na trávníku. Přes Brdy to docela jde, cesta po hřebenu je sice hrozná kořenovka, ale víme, že nás čeká delší sjezd a někde dole hospoda. Nebo spíš o ní sníme. Ve Voznici to nevyšlo, na kurtech sice bylo pivo a tousty, ale chtěli jsme něco víc. Místní nás poslali do Hraštice, že prý tam dobrá hospoda je. Je tam i checkpoint. Jsme na 32. místě Za den jsme předjeli 30 lidí. Je půl osmé, ale dál už nejedeme i když by 2 hodiny bylo ještě světlo. Máme toho dost, celý den bylo dost vedro a pořád nahoru dolů. Na výkony bude ještě čas. Dáváme večeři a pivka a víme, že do rána zase spousta lidí předjede nás. To je náš styl. Přes den jedeme bez větších odpočinků, odpočíváme až po tmě. Se světly nejezdíme. Je to pomalejší a bez GPS je po tmě obtížná navigace. V 5:30 budíček, snídaně cestou, svačiny na benzínkách a před sámoškama, ale každý večer hospoda s velkou večeří a pivkama a pak docela dlouhý spánek, 5:30 budíček a na novo. Ostatní to drtí i do tmy, spí minimálně, a i vyrážejí dříve než my. Na trase se několikrát vzájemně předjíždíme. Našli jsme dobrou oázu. Přespat nás nechají pod pergolu a naproti je cukrárna, kde otvírají v 6 hodin. Bohužel si budeme muset trošku přispat a počkat až otevřou. Jarun doráží do Hraštice později s dvěma dalšíma Loudalama. Sice nestíhají otevřenou hospodu, ale nacházejí jinou. Jedu za nima, dáme ještě pivko a pak je zavedu pod pergolu. Sešlo se nás tam asi 8.

Od startu 188 km, do cíle 923 km, za den ujeto cca 143 km.

 

Den 2., pátek 9.6.2017. Ráno si dáváme čerstvé koláčky, čajíček, kávičku. Místní cukrárna je fakt super. Jarun nás vysílá napřed. Nechce držet naše tempo, jeho je o něco pomalejší a s námi se zbytečně vysiluje. Ze zkušeností víme, že nás večer dojede a spát budeme společně. Hned za vesnicí jsem odjel trošku dopředu a myslel si na svoje věci, takže hned na první odbočce jsem nezahnul a jel pěkně do údolí, místo po značce po silnici. Docela kopec, co sem si vyšlápnul zpátky jen tak na ranní rozehřátí. Sjíždíme k Vltavě pěknou pěšinkou. Jedeme za Jarunovýma včerejšíma spolujezdcema a tím pádem se bohužel nesoustředíme na trasování. K Vltavě sjedeme jinudy a přijdeme na to až úplně u vody. Vracíme se docela daleko. Dnes se moc nedaří. Promotali jsme se do Neveklova a tam se občerstvili před sámoškou s dalším známým z loňského ročníku. Chvilku jedeme s nějakejma klukama, co jedou na celopérech, převod 1/11. To musí být dřina, ale zase možná pohodlnější. Jsou to zkušení borci ze Slánské líhně, oba už jeli hodněkrát. Až teď jsem si v mapě všimnul, že za Konopištěm jsme svačili v hospůdce v obci Nesvačili. Vědět to tenkrát, tak by mě to určitě potěšilo. Dál jsme jeli kolem Čapího hnízda a mířili na Vlašim. V nějaké opuštěné vesničce se občerstvujeme před vietnamskou večerkou. Najednou se odněkud vynoří voňavá slečna, že nás sleduje přes GPS na webu Loudání a jde si nás prohléhnout na živo. Jsou z nás hvězdy!! Hned se jelo lépe, ale pak to přišlo. Velký Blaník. Dlouhé náročné tlačení přes kořeny, kameny, aspoň že nahoře bylo pivko. Pak ještě Malý Blaník, sice bez piva, ale alespoň se kocháme magickou zříceninou kaple. Do Mladé Vožice jsou pěkné bajkové pěšinky, dojíždíme tam už dost unavení. Dalo by skončit už tady, vidíme pár Loudacích kol zaparkovaných před hospodama, ale nakonec se vydáme ještě do Pacova. Cestou je ohrada, kde je velmi důrazné varování aby tam někdo nelez, něco ve smyslu „ve stádu je chovný býk“. V rádiu jsem slyšel rozhovor se Štěpánem, kde říkal, že by ho zajímalo, kolik Loudalů to respektovalo. Tak Štěpáne my ne. Dojíždíme se soumrakem, po chvíli nacházíme na náměstí picérii. Čeká nás obvyklý rituál – napít, najíst, nabít telefony a logery, osprchovat se v umyvadle na WC, prozkoumat v mapě co bude zítra a jít spát. Doráží další jezdec, pokecáme, dobrej týpek z Moravy, nabízí nám slivovici, co veze v pet flašce. Ze slečny za barem taháme rozumy, jestli se dá někde přespat, třeba na hřišti nebo na nádraží. Na nádraží by to prej šlo, ale nedoporučuje nám to. Že jsou tam divná individua nebo co. Bojíme se jedině toho, že v noci bude pršet, takže si ustýláme na peróně. Jarun podle očekávání doráží za námi. Třetí noc za sebou spíme na betoně, už je to pro mě utrpení.

Od startu 330 km, do cíle 781 km, za den ujeto cca 142 km.

 

Den 3., sobota 10.6.2017. V noci je bouřka, pobláznilo to přejezd a ten bez ustání cinká. Taky se skoro celou noc na peróně svítí. Ráno ještě prší, tak si posouváme budík, podle radaru má přestat. Skutečně vyjíždíme bez deště a bez snídaně, jen je všude mokro. Míjíme hrad Kámen, v Černošicích přemýšlíme co dál. Jarun zůstává na snídani. Tu potřebujeme taky, ale urgentně s WC. Tuto osvědčenou kombinaci splňuje benzínka, za kterou se rozhodneme jet do Kamenice nad Lipou. Někde v lese projíždíme pěkným statkem u potoka, asi nějaký mlýn a kus dál potkáváme skupinku turistů. Jsme v šoku, protože Hony v jednom z nich poznává kámoše z Pelhřimova, se kterým v zimě jezdíme na lyže. Vídáme se jednou ročně a pak se potkáme tady. A navíc prej jestli nezajdem na pivko, že kus zpátky mají párty v tom hezkém mlýně u našeho společného kámoše z ČB. Špatně se mu to vysvětluje, že chceme jet dál, argumentům nevěřím ani já sám. Se sklopenými hlavami míříme dál. Přes Žirovnici a Počátky se blížíme k Vysočině. Cestou je ve vesničce nějaký dětský den. Potkáváme účinkující – Sněhurka, Popelka, princezny, stánky s pivem a klobásami … potěšíme se aspoň pohledem. Kus dál sedí na mezi celé modré stvoření, napadá mě Avatar, ale pro jistotu se ptám. Paní je Šmoulinka :). Pod lesem stojí vlek za auto pro koně, určitě z něj vystoupí jednorožec, ale nemáme čas si to ověřit. Vysočinu jsme přejeli skoro bezbolestě, sice bajkově méně zajímavé, ale nahoru jetelné cesty a dolů krásné sjezdy. Myslel jsem, že mě nejvíc budou trápit záda a natažené šlachy v předloktí a loket – ne tenisový ale sbíječkový, jako následek rekonstrukce baráku. Teď ale skučím hlavně kvůli bolesti v dlaních. Skoro nemůžu držet řídítka. U hradu Rotštejn jsem našel přídavný grip – kus nějaké pěnové izolace ze stavby, kterou za jízdy držím v dlani. Super to funguje, přehazuji z jedné do druhé ruky a trochu si ulevuji. Další zastávka je Telč, nejdřív veřejné WC (bohužel musím využívat každou příležitost, trávení v háji už od startu a navíc jsem asi předávkovaný magnéziem. Později ho vysadím, raději riskovat křeče ve stehnech než mít stále křeče v žaludku) a pak sámoška. U té se potkáváme s kámošem ze včerejší noci, smutně hlásí, že slivovici ztratil. Po telefonu se domlouvám s manželkou, co by bylo dobré zařídit a být připravené až přijedu, aby se nám rekonstrukce baráku po dobu mé nepřítomnosti moc nezadrhla. Se zájmem mě pozoruje a pak s krásným moravským přízvukem říká: „tam chybělo už jen zorej a zasej“. Za jednou vsí začíná být živo. Na louce polehává omladina, duní muzika. Projíždíme technoparty! A to doslova, pár metrů od mohutných soundsystémů. Duní to parádně, bojíme se přiblížit, aby nám nevyskákaly šroubky z kol. Vypadáme jako exoti, i když by to spíš mělo být obráceně :). Nějaké anglicky mluvící hochy zaujmeme natolik, že se z nás snaží dostat, co jako tady děláme. Moc si neporozumíme. Jednak se neslyšíme, jednak my neumíme moc anglicky a oni jsou úplně na prach. Dál trochu bloudíme, značka je přeznačená, tak se podle instrukcí snažíme držet původní, nyní už neznačené, zarostlé trasy. Dorážíme do Jemnice, kde u stolečku v hospůdce střídáme Loudali, co právě odjíždějí. Doporučují nám polévku. Dáme si jí a při odjezdu dáváme recenze dalším, kteří právě dorazili. Pěkně se tu střídáme. V plánu máme ještě dojet k Vranovské přehradě, ideálně do Vranova, ale nakonec se doplahočíme do Bítova, kde za nás rozhodne místní nabídka. Restaurace s pivovarem je velká odměna. Sjede se nás tam pár, i Jarun nezklamal. Někdo se tam i ubytovává, my chvíli bloudíme po vsi a pak leháme na kraj lesa. Dnes pršet nemá, takže konečně na měkoučké travičce. Těším se, že se vyspím. Bohužel nějakej bláznivej pes nás tam vytrvale vyštěkával a v údolí byla nějaká párty, sice asi dál, ale v noci se to rozléhalo tak, že sem myslel, že mi hrajou za hlavou.

Od startu 481 km, do cíle 630 km, za den ujeto cca 151 km.

 

Den 4., neděle 11.6.2017. I v Bítově je benzínka, takže všechno podle plánu. Chodí SMS, že Vranovská hráz je zavřená, takže se objíždí přes kopec vedle. Nahoru tlačíme, ale pak je to super singlík a parádní sjezd. Dál je to náročné, nejdřív bike, pěkné výhledy do údolí a pak se podíváme přes Dyji i do Rakouska. Bohužel dlouhý sjezd po asfaltu a zpátky stejnou cestou. V obci Šumná vypleníme sámošku. Blížíme se k legendárnímu úseku – údolí Rokytky. Loudání tu už vedlo, kdysi po velkých deštích, takže pamětníci slibují silný zážitek ve velmi náročném terénu. Než se tam vůbec dostaneme, tak je ještě kraťoučké údolí Jeviškovky před Jevišovicemi.  A to je nakonec daleko horší. 2 km jdeme snad hodinu. Každých pár metrů popadané stromy, kolo se nedá ani provlíknout. Údolí Rokytky je naopak nádherné, sem tam kameny, ležící kmeny, ale dá se skoro celé jet, skvělý bajk  v kuse 20 km. Bylo to spíš za odměnu. Na konci jsme sice měnili duši, ale čekpoint11 je za půlkou trasy! Neuvěřitelné! Cíl je sice pořád v nedohlednu, ale psychicky to pomáhá :). Mapový list 36 a 37 nás vede údolím Oslavy. Jdou zprávy, že je to skutečné peklo. Začíná to cestičkou po hodně nebezpečných římsách nad svahem k řece. V našem stavu velmi nebezpečné, ale naštěstí jsme prošli. Pak zajebávka na hrad Levnov, dost kopec, a zpátky opět skoro ferrata. Zase jsme prošli. Teď se pro změnu vyškrábat na kopec na druhé straně řeky. Z toho byl alespoň pěkný sjezd zpátky k řece a pak následoval docela jetelný úsek pod Vlčí kopec. Ten je na druhé straně řeky – další klasická zajebávka, takže se zrovna někdo vrací proti nám a dost na to nadává. A opravdu. Přebrodit, komplet vytlačit, dolů něco sjet, něco vést, přebrodit zpátky. Koukáme na mapu, Náměšť nad Oslavou, kde chceme spát, je už kousek (jak jsme se mýlili!), tak se od začátku Loudání poprvé (a naposledy) koupeme. Voda v řece je sice dost studená, a hloubka tak do půl lýtek, ale už je to vážně potřeba. Navíc se vidíme se, jak jsme v hospodě voňaví. Teď ovšem začal neuvěřitelný masakr. Mělo nás varovat, že na ceduli KČT byl nápis „jen pro zdatné turisty“. Komplet jsme tlačili, nesli a někdy si i podávali kola přes skály na příkrém uklouzaném svahu. Pěšky by to bylo asi moc pěkné, s naloženým kolem je to pakárna. Už ho ani neunesu. Svah je tak příkrý a pěšinka uzoučká, že kolo vedle sebe nejde ani vézt. Kotníky a lýtka mám od nášlapů rozedřené od krve. Jsem znovu zpocenej jak prase. Do toho se, po celodenní dřině, začínalo stmívat. Pár kilometrů nám trvalo dvě hodiny. Už po tmě jsme doklopýtali na zpevněnou cestu a ejhle – letní dětský tábor fungující jako rekreační středisko a zdá se, že v provozu. U venkovního stánku dáváme pivko, v jídelně nám dokonce dali i jídlo – zapečené těstoviny a jako zákusek opečenou sekanou. A ještě nás nechají přespat v chatkách skoro zadarmo! A jsou tam i sprchy! Záchrana v pravý čas. Zase se nás tu pár sjelo. Petr jde spravovat ořech, je dost trudomyslnej. Říká, že jestli to neopraví tak končí. My ale víme, že jestli to někdo opraví tak on. Na sezení venku je zima, ale chvíli to zkoušíme, hlavně čekáme na Jaruna, kterému jsme koupili jídlo. Dorazí po tmě se světly.  Uleví se nám, je v pořádku. Bylo to fakt dost nebezpečné. V jednom místě jsme měli co dělat, abychom prošli ve 3 lidech – navzájem jsme si kola podávali. A Jarun sám po tmě. Ale prej v pohodě, kolo si spustil po laně, které pro tyhle případy vozí sebou! On je prostě plný překvapení :).

Od startu 610 km, do cíle 501 km, za den ujeto cca 129 km.

 

Den 5., pondělí 12.6.2017. Za sebou máme nejlepší noc výletu. V noci trochu poprchávalo a my spali krásně v suchu, v teple v postýlce. I v Náměšti nad Oslavou je benzínka. K Velké Bíteši míříme údolím, kde je spoustu brodů a dál nás čeká nám známý Bílý potok. Naštěstí je daleko méně vody než na výjezdním zasedání, takže to šlo projet skoro suchou nohou. Z výjezdního zasedání si vybavuju krásnej sjezd kamenitým svahem okolo kapliček … a ano, jedeme, nebo spíš tlačíme ho nahoru. Projíždíme Moravskou Knínicí, kde žije legenda cyklotrempingu Honza Vlasák. Jede i tento ročník, který samozřejmě dokončí. Je ročník 1945. Stydím se říct, že jsem unavenej a všechno mě bolí. Přemýšlíme, jestli by nás potěšilo, kdyby cesta vedla přes Budějce. Je dobré mít možnost se zastavit doma? Asi spíš ne. Donutit se zase vyrazit na trasu by bylo obtížné. Za Kuřimí projíždíme okolo rozhledny, předělané z vojenské pozorovací věže, asi bývalý vojenský prostor. Ježíš, tady jsem si na vojně hrál na vojáky! Kopal zákopy, spal se samopalem oblečenej v botách ve spacáku a čekal na poplach. Už jsem to několikrát hledal na mapě, věděl jsem, že to je někde u Brna, ale nenašel to. Až dnes. Přes dva další nesmyslné kopce dojedeme do Tišnova, kde se snažíme vzpamatovat. Čeká nás další obávaný úsek – údolí Bobrůvky s Trenckovou roklí. Organizátoři před tímto úsekem dokonce varují a nabízejí kudy se tomu vyhnout. To by nás (nebo tedy alespoň mě a kluky sem nakonec přemluvil) ale mrzelo, ulehčit si to a nezažít to, co před námi dali jiní. Je to opravdu síla, ale proti včerejšku pohoda. Dnes ještě nejsme prošití. Asi nejvíc záleží na tom, v jaké kondici se Loudal do náročného úseku pustí. A taky v jakém počasí. Po překonání náročného úseku začíná pršet, krátká prudká přeháňka. Schováme se na verandě nějaké chatky. Kdyby začalo o půl hodiny dřív, tak by to na tech kamenech a bahně bylo opravdu o život. Kus popojedeme, projíždíme pastvinami. Já řeším nějaký telefon a začíná znovu pršet. Naštěstí stojím u nějakého seníku, hoši vpředu si vlezli do přístřešku ke kravičkám a prej to bylo super. Míjíme hrad Pernštejn a dál jedeme podél Svratky. Pak od ní vystoupáme na mega kopec ke zřícenině nad poetickou vesničkou Pivonice. Už se vidíme v Bystřici nad Pernštějnem. Zajímavostí letošního ročníku je, že od startu máme jen část mapových listů. Další dostaneme právě až v Bystřici na non-stop benzínce. Celkem je map docela balík, tak asi, aby jsme je netahali najednou. Podle mapy nás čeká sjezd k říčce Bystřici a pak dojet kousek proti proudu do Bystřice, na benzínce vyzvednout mapy, odměna v hospodě. Vše naplánováno. Do Bystřice je to trasérova pomsta, podle komentáře na okraji mapy tato „vsuvka není počítána do celkové kilometráže, je to něco navíc … od nás máte to ZADARMO!!!“ Když do toho vjíždíme, tak zase potkáváme Loudala, co z toho vyjíždí. Vypadá strašně. Ptáme se, jak dlouho to jel. Podle mapy je to tak 5 km. Říká nějaký čas v hodinách, za které by se to mělo dát třikrát. Nechceme si to připustit a moc mu nevěříme, přisuzujeme to jeho stavu, my tam přeci musíme být hned, dyk je to kousek podél řeky. Opět velká chyba. Takové myšlenky mě vždycky nejvíc dostanou. Nebo spíš konfrontace takových myšlenek s realitou. Úsek nahoru dolů, zarostlé cestičky, vodění nahoru i dolů. Nevěřícně koukáme do mapy a ještě ke všemu si asi 3 x říkáme, že už jsme tady na týhle odbočce a už to bude jetelný. O vono ne, znovu jebačka bahnem kolem řeky a do kopce, kam se skoro nedá vyškrábat. A to vše NENÍ V CELKOVÝCH KILOMETRECH. Dost se zmáčknu, k benzínce jedeme po silnici I. třídy a sem za to rád. Mapy si vyzvedáváme se západem slunce. Jdeme hledat hospodu, která by ještě vařila. Doporučená na náměstí je zavřená. Ptáme se místních, ty jen krčí rameny. Sem na dně nejvíc za celé Loudání. Vyšitej, představa, že půjdu spát hladovej mě úplně skolila. Nakonec najdeme Kozlovnu. Chlubí se, že je první z tohoto konceptu. Je mi záhadou, proč by byla zrovna tady, ale vzorně se o nás postarají, tak po tom moc nepátrám. Spaní hledáme v parčíku u nějaké školy. Petr s Honym si ustelou na rohožce před vchodem, stejně budeme pryč, než přijdou první studentky :). Mě přijde, že pohodlnější to bude na trávě, tak jdu kus stranou pod strom. Jarun nás tentokrát v hospodě nestihnul, ale v Bystřici spí, někde u benzínky.

Od startu 736 km, do cíle 375 km, za den ujeto cca 126 km + pár brutálních km ZADARMO.

 

Den 6., úterý 13.6.2017. Setkáváme se až ráno, kde jinde než na benzínce. Nejdřív se musíme dostat zpět na trasu včerejším masakrem. Jede se to krásně, super bajkovej terén, docela si to užívám. Jakej rozdíl, když je člověk čerstvej (tedy úměrně tomu, co už projel). Pod přehradou Vír potkáváme poštu. Má ještě zavřeno, tak čekáme, až otevře a posíláme si odjeté mapy poštou domů – super Jarunova finta. Kdo se s tím má tahat a vyhodit nám je to líto. Nakonec to bude pěkná památka :). Na opuštěné asfaltce kolem přehrady se trápím, ale dál je zas terén, tak se to zlepší. V Jimramově je krásně občerstvení – sekaná, větrník, rádler, kola, … klasická svačinka, normálně pro tři lidi, mě jakžtak zasytí. Když to dnes trochu natáhneme, tak nám na zítra zbude skoro ujetelná vzdálenost. To je lákavé. Na mapě nic nenasvědčuje tomu, že by to měl bejt někde větší masakr. Nebo spíš naznačuje a my to nevidíme. Musíme přejet Vysočinu. Přes zříceninu Štarkov je to opět nošení, dál to trochu jede, ale pak zas tlačíme dlážděnou silnicí na Buchtův kopec. Na Čtyři palice neseme kolo až nahoru na skálu, kam se normálně leze s lanem. Přejíždíme další a další kopečky. Sice jetelné, ale dávají zabrat. Takový jeden travnatý se mi moc líbil, celej sem ho tlačil, tak sem měl dost času se kochat. Sjedeme na další checkpoint v obci Cerkytly. Je tam benzínka, kde prodávají staročeský řízek, což je neuvěřitelně mastnej řízek v nějakém těstíčku, zatavenej s krajícem chleba. Dokonce je možnost si ho ohřát v mikrovlnce. Holt na šopák se tohle neujede. Těšíme se na Toulovcovy maštale, pískovcové skalní město. Je to fakt super, dost tlačíme přes kořeny mezi skalními bloky, ale je to úchvatné. A jetelnější úseky jsou boží. Kluci jedou vpředu, minou odbočku, tak na ně řvu, ať se vrátí. A oni řvou na mě, že tam je to super bajk, že chtěj jet tudy a ne po trase! Srdce bajkera Nezmara nic nezastaví! Zastavujeme se v hospodě v Košumberku. Chceme si dát kofolu, ale pán nám nutí pivo, že kofola není vychlazená. Nakonec si jí dáme a je jak led. Asi potřeboval vytočit sud piva. Jedeme pestrou krajinou, potůčky, skalky, pěšinky. Nic z toho si nepamatuju. Dorážíme do Slatiňan, projíždíme zámecký park, v zámecké hospůdce přisedáme k dalším Loudalům. Chvíle probíráme zážitky, ale oni ještě pojedou dál. My relaxujeme. Jarunovi v poslední možné minutě před odchodem kuchaře, objednáváme večeři. Dorazí později a sní si jí ještě teplou :). Spát jdeme na měkoučkou travičku k zámku. Už jsou teplejší noci, spí se dobře.

Od startu 849 km, do cíle 262 km, za den ujeto cca 113 km.

 

Den 7., středa 14.6.2017. Vstáváme ve 4:30. Máme šílenej plán. Včera jsme moc neujeli, ale prohlídka dnešní trasy neodhalila žádné záludnosti, takže zkusíme jet nonstop až do cíle. Až do noci se světly. Trochu mě mrazí z toho, že jsme tam zas něco přehlédli. Motivuje mě hlavně to, že nezažiju další ráno, kdy si musím sednout na kolo. Nejvíc trpí zadek. Buď sedíme na sedle, nebo v hospodě, pořád ve stejných kalhotách. Hygiena probíhá sice v improvizovaných podmínkách ale pečlivě :), mažu fest, stříkám sprejem s obsahem stříbra … všechno marné. Otlačenino-opruzeniny se změnily v boláky, které je každé ráno potřeba rozmasírovat. Pak už to relativně jde.  Vyjíždíme bez snídaně, že si dáme někde cestou. Míjíme velkolom Prachovice, kolem hradu Lichnice stoupáme na hřeben Železných hor, z kterého je pěkný dlouhý sjezd do Ronova – první možnost snídaně. Potřebujeme benzínku, bez ní to už neumíme, tak jedeme dál do Žlebů super bajkovým úsekem kolem říčky Doubravy. V Golčově Jeníkově doplníme zásoby a jedeme dál, trasa bez záludností, žádné kruté úseky ani terénem ani převýšením. U hradu Sion je připravena trať na závody v biketrialu, my na to nemáme a Peťan odolá :). Silniční úseky střídají terénní vložky, pěkný bike je podél potůčku před městem Kouřim, kde zase vykupujeme sámošku. Jedeme kolem Lipanské mohyly a dál nás čekají silniční přejezdy k Labi. V Kerském lese míjíme legendární hospodu Hájenka. Hony by dal pivo, vlastně my všichni, ale jako vždy jedeme dál. Hony nám to ještě dlouho vyčítá. Zajímavé je bývalé vojenské městečko Milovice, jeho historie je na něm pořád vidět. Dál projíždíme přilehlým bývalým vojenským prostorem – je to zajímavé, úplně vidím tankový útok na kótu dvastapět. Dál to vypadá jak někde v tajze, úplně sem zapadá ohrada zubrů a divokých koní. Dojíždíme do Benátek nad Jizerou. Kde jinde než na benzínce večeříme a připravujeme světla. Naposledy čistíme a mažeme řetězy. To je jediná údržba, kterou jsme za celou cestu dělali. Zase ale několikrát denně. Taky jsme vyměňovali brzdové destičky, jedny jsou na letošní trasu málo. Že to kola vydržela až sem je malý zázrak. Za chvíli se setmí a do Slaného je to 81 km. To už zkusíme dorazit, kolem druhé hodiny v noci bysme tam mohli bejt. Když se pořádně setmělo, tak se ukázalo, že mi v čelovce dochází baterky. Už se nedá jet. Náhradní mám v batery packu, který jsem vlastně nepoužil, tak jdu měnit. Šok. Tyhle jsou sice také 18650, ale mají zapuštěný čudlíček. V packu fungují, v čelovce nedoléhá kontakt. Chvíli improvizujeme vkládáním celofánu z léků, alobalu z tyčinek. Sice to svítí ale nic moc. S Honym jsme udělali výměnu. Dává mi svoje, které dám do čelovky a já jemu moje, které dá do svého batery packu, kterým napájí světlo. Docela nás to zdrželo, teď už je úplná tma. Vjíždíme do lesa a začínáme bloudit. Jezdit jen s mapou bez GPS je ve dne náročné a v noci skoro nemožné. Na každém rozcestí zastavujeme a rozhlížíme se. Zkoušíme cestu, vracíme se, zkoušíme další. Pořádně nedokážeme odhadnout, kde jsme. Projíždíme asi pěknou krajinou, ale nic nevidíme. Stejně tak z návštěvy Mělníka moc nemáme, i když nasvícený má svoje kouzlo. Dál je nekonečná asfaltová cyklostezka podél Vltavy. Vůbec to neubývá. V terénu zase trochu ožíváme, od Vltavy vyjíždíme do Velvar. Odtud až do cíle je to už jen silnice. Na náměstí dorážíme ve 3 ráno. Přesně tomu se říká smíšený pocit. Na skákání radostí není síla. Je na nás vidět, že to opravdu bylo náročné fyzicky i psychicky. Jsem rád, že to máme za sebou a hlavně že jsme to zvládli živí a zdraví. Máme tip na nonstop bar, kde si chceme dát vítězné pivo. Svítí se tam, ale dovnitř se nedoboucháme. Ani se moc nesnažíme, byl to spíš takový povinný pokus a hledat něco dalšího nebo benzínku se nám už taky nechce. Raději už bysme leželi. Navíc zjišťuju, že mám asi defekt, což rozhodlo. Jedeme ke kurtům, i když víme, že nás tam nikdo nečeká. Ráno tam snad někdo bude. Když se ukládáme ke spánku, tak obloha už světlá. Teď se po dlouhé době vyspíme. Žádné brzké vstávání, oblékání se do propocených hadrů s vyhlídkou na nekonečnou celodenní jízdu. Tento pocit těsně před usnutím byl asi nejlepší z celého Loudání. Že už je po všem :).

Od startu 1.111 km, do cíle 0 km, za den ujeto cca 262 km.

 

Den poté, čtvrtek 15.6.2017. Nádherně jsme se vyspali, ze spacáků se soukáme asi až v 10 hod. Na kurtech bohužel nikdo není. Vyhlídka na sprchu a oslavné pivko se nám vzdaluje. Tak balíme, já měním duši. Nakonec se objeví správce a i když nerad, tak osprchovat nás nechá. Má málo vody a raději s ní kropí antuku, než aby sme ji plýtvali na sebe. Jinak tu nikdo není, je všední den ráno, takže si ani nepromluvíme s pořadateli a nemáme možnost jim poděkovat za silnýzážitek. Opravdu je obdivuju, tohle připravit je určitě neuvěřitelně pracné. Jedeme se najíst, užíváme si velký oběd a pár piv. Pohoda. Zaujme nás, že tady se pije na Čépu, tedy na traséra. Je to od něj milé, taková malá omluva za to trápení, co nám připravil. Čekáme na Jaruna. Přespal u Benátek a dnes to dojíždí. Bohužel se ho nedočkáme, v Mělníku má ještě technické problémy, takže se těsně mineme. Nám jede vlak ve 13 hod, do ČB je to dálka. To je nakonec jediná věc, co mě mrzí. Že jsme to společně v cíli neoslavili. V Praze nestihneme ani koupit pivka na cestu, ale naštěstí chodí vlakem stevard s vozíčkem. Předplácíme si u něj všechna piva co má, a on nám je průběžně nosí. V ČB se ještě stavujeme v Zelené ratolesti na jedno pivko, ale spíš ho tak ucucáváme. Na velkou párty to z naší strany moc nevypadá a i když tu večer vypukne zapíjení nezmarského potomka, tak to raději balíme a jdeme si každý po svým.

Hned po Loudání jsem letošní ročník vnímal, jako parádní akci, se spoustou zážitků. Objeli jsme to bez vážnějších problémů, a hlavně bez trvalejších šrámů na tělech a kolech. Naštěstí vyšlo počasí, nezmokli jsme ani jednou, což považuji za zázrak. I tak to ale stálo tolik fyzický i psychických sil, že v prvních týdnech po dojezdu jsem neměl co o Loudání říct, natož psát. Teď už jsem toho asi i dost zapomněl (což je jedině dobře :)) a zbylo jen to nejdůležitější. Překvapivě to opravdu bylo super, a sám se dívím, jel bych zas! Díky parťákům, bez vás bych to nikdy nedal! S vámi kdykoliv kamkoliv.

Zdar V.