Září 2019
Po Út St Čt So Ne
« Srp    
 1
2345678
9101112131415
16171819202122
23242526272829
30  

Archive for the ‘Běžky’ Category

Účast: Ondra, Vítek S., Hony, Petr P. Majkl, Aleš, Kory, Petr. Š., Kocour, Přema, Vláďa Hais, Víťa K., Pavel Tíkal, Víčko, Eda, Honza L. (jen sobota a neděle), Ondra M. (jen sobota a neděle), Filip (jen pátek) Džony jako sobotní běžkařský host, Vláďa Řehoř (jen neděle) a Samouš s Banánem běžkovali jen v sobotu v hospodě 🙂

1. etapa 45 km (v daném rozsahu jen Ondra a Víťa S.)

https://www.sports-tracker.com/workout/ondejludvk/5c66d7b38bfe5d7ae7458646 (neměřil jsem od začátku)

2. etapa 51 km (v daném rozsahu Ondra a Honza L.)

https://connect.garmin.com/modern/activity/3388174289?share_unique_id=2

3. etapa 36 km (v daném rozsahu Ondra, Honza L., Aleš, Petr P., Hony)

https://www.sports-tracker.com/workout/ondejludvk/5c694c5ae883bf5fb8af7cf6

Tak co mi tentokrát z již osmého ročníku přechodu Šumavy utkvělo v paměti?

1) Téma mohérový chlup. Předpověď (naplněná…) extra slunečného a teplého počasí vyděsila snad všechny Nezmary, což se projevilo hnedle u autobusu – při vyndavání lyží byla každá druhá s chlupem. Ostatní hololyžníci si zase vyměňovali informace o klistrech které mají, a dokonce i já jsem překročil rubikon a vytáhl čerstvě zakoupený klistr Swix univerzál se snovým rozpětím -3°C až +10°C, muhehe.  Minulý rok se ukázalo, že když sníh čerstvě nasněží, není chlup rozhodně výhra, ale pokud je sníh starý a několikrát prošel oblevou a zmrznutím, je chlup jasný král. Klistr to jakž takž dává na ledu, ale na metamorfovaném sněholedu rozměklým sluníčkem a teplotami na tričko, klistr prostě nestíhá. Tak jsem si alespoň slovník obohatil lidovou slovesností a za chvíli už budu jak Islanďani, kteří mají asi 30 slov pro sníh. Nejčastěji jsem používal Přemovo „malta“ (a na té to fakt bylo na hovno a klistr nedržel ani boha). Tedy po pravdě, slovo malta jsem používal spíš v ustáleném slovním spojení (po výjezdu na romantickou prosluněnou šumavskou loučku) „Kurwa zase ta zaprcaná malta“… Dále byly hojně využívány termíny písek, mejdlíčko, sračka atp. Celkem pro tento přejezd vzato Chlup/Klistr 1:0. Asi to fakt ale spíše směřuje k tomu, že je dobré mít na klasiku dvoje lyže. Na něco hlaďáky a na něco chlup. Kam ten svět spěje…

2) Délka. Myslel jsem že délkový rekord ročníku 2017 (125 km) budeme překonávat stěží, ale povedlo se. Mých měřených 45+51+36=132 km. A to rozhodně nemusí být top číslo. Např. Hony měl v pátek (jedinej jel i na Březník a pak jel do Stožce Německem) dobře přes šedesát. Tímto tedy vyhlašuji prestižku pro příští roky (a nebude těžké laťku přeskočit): Kdo dá první přes 140/150? Hony už možná dal, takže příště ještě musí zdokladovat 😉

3) Měnící se preference/hledání nového, krásného 🙂 Před prvním ročníkem přechodu panovaly z dnešního úhlu pohledu směšné obavy, zda-li to vůbec dáme, dokonce byla navrhována varianta čtyřdenní a všichni vlastně jen pádili nejkratší cestou do cíle. Můj návrh na backcountry k jezeru Laka (https://mapy.cz/s/3p8RY), měl odezvu nulovou a všichni si ťukali na čelo. Postupně se však jeden dva přidávali, až letos jelo krásnou backcountry romantikou („běžky jako tenkrát“) 9 Nezmarů. Taktéž dřív nebývalo pravidlem vyjet až na Poledník a letos tam snad zamířili všichni úplně automaticky. Stoupá též obliba jízdy do Strážného přes Polku (letos 5  z nás) a (ne jedinou) novinkou letoška je prodlužka vynecháním Šumavské magistrály jízdou z Hučiny přes Jelení vrchy (https://mapy.cz/s/3p8UB).  Třeba osud vzrůstající obliby potká i minuloroční objev Oblík. Nádherné backcountry s výhledem na Kašperk i Luzný (letos se k pokořitelům přidal Víťa S.).  Jediným dinosaurem zůstává Peťa Šiklů. „Jsem tady proto, abych to ujel, a ne abych si co nejvíc zajezdil“. S touto taktikou dokáže být v pátek na Modravě v Lyeru ve dvě, z Nového Údolí jede do Stožce vlakem a nedělní vlak z Pece stíhá ve 12.00 🙂

4) Novinky. O novince přes Jelení Vrchy jsem se již zmínil a jen k ní dodávám, že je to tuze krásná cesta, kterou však už nikdy nepojedu 🙂 Celý je to rovina kolem kanálu, kde člověk jen kladivuje a kladivuje což na klistrem omatlaných lyžích je opravdu ta pravá krása… Bejci jako Aleš, či nemazající Honza si to pochvalovali (snad dokonce že to budou jezdit pravidelně!) ale my s Peťou P. jsme vedli řeči, že si připadáme jak na Vasáku a předlouhá píchací nuda v Peťovi rozbujela úvahy o tom, jak dobře měla asi namazaný lyže vévodkyně Kate (Middleton), která Vasák v limitu dala… Ale teď už k věci! Projektem letoška byl přejezd Lipna, když už je zamrzlo a hodně sněhu. Znamenalo to nesjíždět do Pece, ale jet dál po Schwarzenberském kanálu až na úroveň Bližní Lhoty, kde je v mapě naznačená upravovaná stopa až k Lipnu. Po sjetí k Lipnu bychom se rozhodli, podle stavu ledu, se buď nějak dostat na vlak do Horní Plané (to, jak by vypadalo „nějak“ kdyby nebyl led, mi zůstalo záhadou) a nebo kdyby byl led, že bychom to dojeli až do Černé. Kocour se nabídl, že zavolá kámošovi z horské služby abychom věděli, zda je až do Bližní Lhoty stopa, ale byl zastaven s tím, že plán je plán a žádné špatné zprávy předem nám ho kazit nebudou 😉 Realita byla taková, že část mužstva na plán hodila bobek, ale 12 hrdinů do toho šlo srdcem. To znamená, že po krátkém backcountry sjezdu který někteří ani netrefili a vraceli se po kanále, jsme zjistili, že „sjezd k Lipnu“ znamená trmácení se přes dva další kopce, kde stopa udělaná je, ale od traktoru! A tak už to šlo dál spíše stylem Krakonoš a lyžníci 😉 Odměnou nám byl ale prvosjezd neporušené loučky k Lipnu, který byl NAPROSTO BOŽÍ. Vítr + obleva s nočním mrazem sníh připravila tak akorát na freeride běžkosjezd. Nádhera. Po Lipně to šlo též obstojně, ale minimálně já jsem narazil na limity hlavy, které se moc nelíbí, že jede nekonečné minuty jen a jen rovně na jeden cíl (Tajvan) a on se desítky minut nepřibližuje. Celkem ale shrnuto velmi povedená novinka, kterou při dostatku sněhu rozhodně budeme opakovat.

O.

P.s. Bylo to přenádherné! Když pominu maltu, písek, mejdlíčko, sračku atp., co více by si člověk mohl přát, než tři sluncem zalité teploučké dny s přáteli?

 

 

Účast (alespoň na část): Petr Pokorný, Přema, Eda, Ondra, Petr Šikl, Honza Ludvík, Eri, Majkl, Hony Mari, Aleš, Ondra Míka, Víťa Kořínek, Vítek Sirotek, Kocour, Pavel Tíkal, Samouš, Kory, Anče

1. etapa: Já, Přemek a Petr P. – backcountry parta 43 km, chrti víc, pohodáři míň (a ve tři na Modravě začali lejt…)

Už před startem se začal šířit obvyklý virus – zvládnu to?, nemám moc najeto, nejsou až příliš divné sněhové podmínky? atp. – a  tak bylo blíže k tomu, aby marketingové oddělení výrobců lyží zaznamenalo úspěch. Skintecy někteří nakoupili a někteří popůjčovali. Prý to nemá chybu. No nevím. Sám jsem sice s mazacíma lyžema v pátek TĚŽCE provařil, ale byl jsem předem jaksi srovnán s tím, že se to může stát. Skintecový premiant Vítek S. však na zázrak co na „žádném sněhu nemůže být provar“ (ale nakonec do kopce těžce podkluzuje, dolů nejede ani trochu a nakonec i bakule nalepí) psychicky připraven nebyl a kdyby to nebylo půjčené snad by i o své statné stehno vzteky zlomil 🙂 Výlet samotný se nesl v duchu reklamního sloganu Krušovic: „Pivo jako tenkrát“ Ano, ano „Stopa jako tenkrát“ – v alespoň trochu čerstvě upravené stopě jsem jel ten den asi 7 km… Pak už to bylo jako tenkrát – stopa se projede jednou, dvakrát za zimu a lidi už to šlapáním doudržujou 🙂 Mým highlightem byl jednoznačně backcountry výstup na Oblík – takhle krásnej výhled po Šumavě jsem už dlouho neviděl. Hnedle jsme začali s Peťou spekulovat jak si střihnout freeride na běžkách dolů mezi stromy, což Přemek komentoval slovy: Vidím, že nadešel čas se rozdělit… 🙂 Navíc následně objevil naprasklou jednu lyži a tak jsme to do lesa dolekopcom pustili na brave heart s Peťou sami. No na sjezdkách bychom řezali oblouky na krustičce asi lépe 😉 Zážitek svého typu.

2. etapa: Já, Honza, Samouš 50 km, Eri MNOHO, ostatní méně a Kory podle toho, po kolikáté to počítal (rozuměj: 45, 55, přes šedesát…)

Ráno na Modravě byla super stopa, což bylo po pátku skoro až zjevení a tak se Honzovi podařilo mě během úvodních kilometrů přesvědčit, že pojedem na Březník, což vážně není cestou, ale když mi na oplátku slíbil, že natočíme páďo, svou premiéru Březníku v rámci Přechodu jsem si odbyl. Samouš (ten který pochybuje, zda to jde i bez tréningu) řekl, že bude našim souputníkem a tak už jsme se ten den téměř 😉 nerozdělili. Stopa byla čupr až do Strážnýho (kde se k nám připojili Pavel, Peťa Š. a létající Vítek), a tak nebylo ani mnoho mrmlání, když jsme se dohodli 😉 že „oběd“ bude až na Novém údolí. Za Strážným to však Samoušovi přestalo chutnat (až tak že byl ztracen kontakt na oči), tak jsme vždy čekali na rozcestí, aby se neztratil a když už se ztratit nešlo, bylo jasné, že čekat budem v hospodě. Samouš ale nějak dlouho nešel a Peťa se začal strachovat. Nenechal se ukolébat naším tvrzením, že lze jít jen rovnou jedinou cestou podél hranic a zavěštil: „Samouš je schopnej sundat vprostřed lesa lyže, přebrodit Vltavu a zamířit do Německa!“, ale Samouš se proroctví vzepřel. Posledních pěl kilců do Stožce šel asi hodinu a osamělý a po příchodu zamířil bezvládně do peřin chrnět. Tréning, je holt tréning! Jo a highlight soboty byl výhled na Alpy z Černé hory – na který mě však musel upozornit Hony, neb já si nevšim 🙂

3. etapa: My všichni asi 22 km, jen Peťa P. + 3,5 kiláku do kopce na Plešné jezero a 3,5 km stejnou cestou dolu… Nebyla tam přece stopa, krásná motivace!

„Jako tenkrát“ to bylo v neděli jen půl etapy – té lépe upravené. 15 čísel nového sněhu ve „stopě“ vytvořilo nutnost zformovat šestici nejsilnějších borců, kteří točili špic při prošlapávání a špačkovali. Za Hučinou „stopa“ přešla v mód: tady rolba letos nebyla a tak jsme prošlapávali tam, kde kdysi šel běžkař a špačkovali. Před Říjišťem přišel vrcholný mód – rolba ani běžkař tu letos nebyli, zato traktor před nasněžením, když likvidoval polom po říjnové kalamitě, a tak už to bylo klasické backcountry pro všechny. Došlo tedy i na ty, kteří se v pátek ubránili 🙂 Highlight? No takhle by vlastně měl vypadat přechod, aby byl věren svému názvu. Mě to tedy v rámci přechodu nevadilo ani za mák, naopak jsem to ocenil! Příště ale zase už raději do stopy!

O.

 

Ještě než zveřejníme report z Přechodu, tak se sluší vzpomenout přípravu na něj:-) Jde o každoroční akci se stále větší účastí Nezmarů a hlavně rostoucích a přibývajících Nezmarčat.

Jakkoliv mluvíme v rámci této akce hlavně o dětech, za akci patří díky našim seniorům, pokud jim tak už smíme říkat – a já myslím, že právě po letošku už smíme 🙂 Letošní lednová Kvilda se totiž nesla ve znamení oslavy kulatin Nezmarů z nejzasloužilejších-Kocoura a Přemka. Tak ještě jednou – VŠE NEJLEPŠÍ!

Počasí bylo (rádi bychom i do budoucna, svatý Petře-díky) prostě luxusní a i když celý víkend sněžilo, ani nejmenší Nezmary nic nezastaví. Teploty lehounce pod bodem mrazu, někteří trefovali mázu, jiní testovali novinkové „mohéry“, někdo se na to vyprd (já) a posiloval paže (ono to ale drobet lepilo i tak). Fotopříloha je ohledně počasí výmluvná dost, nemá cenu se rozepisovat 🙂

Účast byla velká a různorodá, takže se sportovní část víkendu odehrála hned po několika výkonnostních skupinách a různých trasách a dá se tak říci, že tento víkend nebyla na Kvildsku stopa, která by aspoň jednou nebyla projetá nějakým Nezmarem.

Pokud vím, tak někteří jeli třeba přes Prameny na Černou horu, Modravu, Horskou Kvildu, druhý den na Knížecí Pláně.

Naší skupinu tvořilo duo Sirotek-Pokorný, s tím, že Pokorňáci nečekaně dorazili v pátek už odpoledne a dali si před soumrakem rozjezdový švih směr Jezerní slať a v sobotu (pod vedením dokonale připraveného Vítka) nás čekala trasa přes Prameny a Stráž na Bučinu (a zpět druhou stranou), neděle Filipovka-Horská Kvilda-Kvilda. Děti naběhaly za víkend cca 30 km, přičemž ti starší ještě o dost více. Když si čtu report z roku 2015 ani se nechce věřit, jak ta havěť roste. Ostatně, o tom svědčí taky jedna historka hodná záznamu-děti, tradičně uklizené v patře u svých tabletů navštívil asi ve 22 hod rozjařený Přéma s kytarou, že si všichni zazpívají. Pátý marný pokus trefit píseň, kterou pubertální chlapci znají, vede k otázce:máte ve škole ještě vůbec hudebku???A umíte na kytaru?A na co chcete balit holky? Jednohlasná odpověď zní : „přece na to, kdo má na Instagramu víc followerů!“ Přema: „na Insta co? folo koho?“ Právě dorazivší Barči Kubánkové se za strnulého Přemka zeptám: „Baru, kterej kluk by ti imponoval víc – ten kdo by ti hrál na kytaru písničky nebo ten kdo má na netu více followerů?“ Barča: „Ježiš, jasně že followerů!“ Tak jsme na sebe s Přemkem mrkli a sešli dolu (do)žít ten náš svět 🙂 Snad bude mít ten nový svět pochopení i pro nás…ostatně, jakkoliv to nevypadá, my ho pro vás, dítka naše, taky máme 😉

Abych jen nechválil, občas se ve stopě vyskytl pitomec, který nechápe, že s dětma to je přece jen malinko složitější a nebo se pitomec vyskytl mimo stopu a bruslením stopu ničil. Další černý puntík patří nedostatku kapacit na občerstvení, zahřátí a odpočinek (hlavně kvůli těm dětem), i když vlastně nevím komu za to hubovat.

Nicméně, shrnuto – víkend to byl parádní a díky všem za účast!

Účast: Petr Pokorný, Přema, Eda, Ondra, Petr Šikl, Honza Ludvík, Eri, Majkl, Hony Mari, Aleš, Ondra Míků, Víťa Kořínek, Víčko, Kocour, Pavel Tíkal, Standa, Samouš

Společné foto - nástup do stopy pátek

Trasa GPS pátek

Trasa GPS sobota

Trasa GPS neděle

Celková délka: 125 km (38+45+42) – toto je oficiální statistika dosažena největším počtem lidí. Byli jedinci, co měli méně, ale i kteří měli více.

Letošní běžkařský přechod Šumavy měl několik nej. Nejdelší, nejvariabilnější a alespoň za mě: nejkrásnější. A všechno způsobila vlastně nouze o ubytování, která rozPrášila 😉 naše zažitá schémata: Ruda-Modrava spaní-Stožec spaní-Nová pec. Ubytko na Modravě nebylo a tak jsme poprvně zavítali do Prášil a na Polku.

 

Páteční etapa se nesla v heslu: Hančovina, Hančovina, Hančovina. Noční a dopolední sněžení, absence rolby a páteční ráno chudé na běžkaře navodilo náladu prvopřechodu Grónska. Kraj pod sněhem mlčí, tam stopy jsou vlčí, tam zbytečně budeš mi psát. Eri jako prorážeč stopy dostal nálepku Amundsena a my všichni více a spíše méně se peroucí s mázou, otročili za ním. Dopoledne jsme strávili v krajině kde to běžkařsky neznáme, při stoupání na Pancíř si názorně ukázali čemu se říká „bakule“ a vše by se dalo shrnout do věty: moc hezký výlet, ale o běžkách to nebylo. Odpoledne se to sice zlepšilo, avšak máza byla stále dík přemrzlému sněhu problematická a tak jsme se soustředili na Nezmarský krvavý souboj 🙂 . Někdo přehlédl kamínky, někdo si píchl před lyži hůlku a někdo i ve svém věku 😉 neodhadl sjezd. Eda, Hony a Kocour pracovali na pověsti mord party z CB seč mohli, přičemž v interním obličejově zakrváceném souboji zvítězil Hony, který měl nejen odřený obličej, ale přidal i masivní krvácení z nosu. Nezmary však nic nezastaví 🙂

 

Páteční etapa se mi líbila (tuze romantická procházka to byla!), ale sobotní etapa mě bavila! Ze všech dní se dařilo mázu trefit nejlépe a i se sněhem a stopou to bylo nejlepší. Prostě to frčelo! Nejvíce asi ve sjezdu Židovo cestou, ve kterém svůj osud s obličejem ve sněhu nalezlo vícero Nezmarů, včetně mě. Rychlost přes 45 km/hod v přemrzlém sněhu na běžkách se kterýma jen tak nezabrzdíš – úlalá, jedém! V sobotu to jelo tak moc, že si někteří mohli dovolit i dvojí dlouhou zastávku v restauračním zařízení. Na druhou zastávku se bude v dobrém a veselém vzpomínat však jen díky tomu, že se nikomu nic nestalo. Pivínka, jégry, do stopy se soumrakem, čelovku měli asi čtyři lidi, z nichž jen dva jí nasadili a rozsvítili (Standa: já jí vyndávat nebudu, to je zbytečný). Štěstěna a borderkolie Eri (ufff, bylo mu jasný, že on ve tmě čelovku zapnutou mít musí, když sbírá ostatní) zvládli jak obutí jedno z Nezmarů do lyží 😉 , tak opakované pády vybraných jedinců a sjezd k Polce zůstal bez fatálních následků.

 

Nedělní etapa zase ukázala úplně jinou (kolikátou už?) tvář přechodu. Bylo zcela jistě nejhezčí počasí a sluníčko na tvářičky pražilo, až to kvalitě stopy nebylo milé 🙂 V úvodu etapy se ukázalo, že ne vždy je moderní technika krokem vpřed. Pavel při sjezdu z Polky nepřemýšlel, pral to cestou necestou kde se drobet dalo poznat, že tu kdysi jela rolba, ale my vedeni Honzou s chytrým telefonem a aplikací mapy.cz hned virtuálně viděli, že tato cesta srdce se neshoduje s mapovým podkladem a tak jsme šli cestou rozumu – pěšky po asfaltce do Strážnýho… Plus hodina na Pavla, a plus spoustu nezasloužených nadávek na Polku. Od Strážnýho byla stopa měkká (písek) a neskluzná, avšak to nejhorší mělo přijít při přejezdu hranic do Německa za účelem „zkratky“ do Nového Údolí. Krásné prostředí to bylo, vo to nic, ale kombinace delší & horší cesta vzala vítr Honymu (Tos posral tím Německem, Ondro!!!), Honzovi (při ležení po pádu: Kurwa, já to mr…“ Okolo ploužící se německý pár: Tóbry den!)  a Péťovi P. (v Novém Údolí končím ať se děje, co se děje, jsem vyvanulej). A přitom šlo asi o 5 kilometrů… Takto psychicky zbědovaní jsme dorazili do hospody v Novém údolí, kde padlo definitivní rozhodnutí, že do Pece nepojedem (kvůli času, dík zasranýmu Německu nestíháme….). Zachránil nás až Přemek (Německou zkratkou nejel) a Pavel (ušetřený čas z Polky), kteří se po našem „definitivním“ rozhodnutí a objednání jídla zvedli se slovy: Jedem do Pece. Chvíli to v Honzovi bublalo, a za pomoci Eriho a vět o slabihoudech nás přemluvil, že to „kousek zkusíme“ a časově uvidíme. Petr P. začal být sprostý, Aleš poté, co v klidu nemohl dopít svého rádlera taky, nicméně rychle jsme polkli oběd a část etapy: „Full gas“ a „Na nikoho se nečeká“ začala. Chlapci kopec z Údolí bruslili, na to já nemám a musel jsem mazat, takže jsem tam zbyl jaksi sám. Vytočil si hercnu do červených čísel a jediné nad čím přemýšlel bylo, že bych si tak rád zavázal botu, ale čas na to není  🙂 S notnou dávkou nadávek jsem však chlapce dojel. Vlak jsme stihli a závěrečný dojezd do Pece s poloabsencí sněhu po travnaté louce, barvitost našeho výletu podtrhl.

 

O.

 

P.s. Poděkování těm, kteří se zasloužili o společnou věc více než jiní, jsem vtělil do pořadí prvních třech míst v účasti – viz výše. You know, who you are.

P.s. Že naše trojdenka nebyla jen o běžkách a neopominutelnou část tvoří i obsah večerních posezeníček víme všichni a taky víme, že méně psát je více. Kdo byl, směje se doteď.

 

Rok se s rokem sešel a díky Přémovi jsme opět dostali šanci strávit víkend na faře na Kvildě. Tradiční složení ze zasloužilých Nezmarů a jejich přátel bylo doplněno námi mladšími (jak se později ukázalo rozhodně ne vytrvalejšími) Nezmary, Nez marnými ženami a kopicí Nezmarčat. Ač jsme loni nevěřili, že by mohly kdy být ideálnější podmínky, i letošní leden ohrnul nos nad globálním oteplením. Zima jak v Rusku, sněhu spousta a ideální předpověď sluníčka přes den.

Sjeli jsme se v pátek po práci a hned vyrazili unavit chamraď na večerní lyžování. Zahřívali jsme se jako loni, především pocitem ze šikovných dětí a okrajově i Stroh grogem. Pestrosti přidali Banáni na sněhu, vč. Tuto di tutti Banani na snowboardu. Jedna lampa nočního osvětlení sjezdovky se začala povážlivě hýbat a k nám přibližovat, nebyla to závada, nebyl to rum ani Johnnie Walker, byl to Johnnie Runner (Honza Běžec). Krásná noc, hvězdy, třpitící se mrznoucí (asi) vlhkost ve vzduchu. Paráda. Ze zajímavostí večera ještě zmíním láskyplnost žen (k nám či dětem, těžko říct), které nás vyslaly na průzkum do kvildských hospod. Tam nás nekompromisně v deset začal pán vyhánět s tím, že od půl nenalévá a nejpozději v 11 končí. Pivo a kořalka pro něj na účet náš znamenala, že jsme ho o hodinku či dvě později přemlouvali my, aby už konečně zavřel a přestal nás nalévat, protože musíme jít a on JET domu 🙂

Velkorysé byly i sobotní plány Majkla, které by zaskočily i lecjakého dospělého znalého mapy. Děti naštěstí nic netušily, večer i ráno je totiž zajímalo jen heslo na wifi a kde mají nabíječku. Skupina A vyrazila čile směr Prameny, Černá hora, Filipova Huť (oběd) s tím, že když nezvládnou dojet na Kvildu po svých, stahne je skupina C autem. To by ale nebyly děti Nezmarů, aby si to neprotáhly ještě přes Horskou Kvildu! 26 km, parádní výkon! Kde se to v nich bere,když jenom paří?! Skupina B vyrazila na Bučinu, kde byla také velmi rychle. Počasí přálo, Alpská vyhlídka dostála svému jménu. A ten žahour co tam měli, mňam! Skupina C pro některé prvními krůčky na běžkách vyrazila směr Březník a pak odvážně zahnula do kopce vstříc skupině A. Došlo vše, co mohlo a mě došlo, že lepší bude se vrátit…Ostatně, o této trase jsem se svého času dost rozepsal 😉 Skupinky i osamělí jezdci se sešli porůznu (Eri podle všeho tak 70 km s návratem do půl třetí)  zpět na Kvildě. Povedený den zakončil každý podle chuti, vesměs v pekárně či pivovaře, případně u stánků na levnou krásu. Na ubikaci se totiž chystal (opět) kytarový večírek a zde se také ukázalo, jak každá další generace vydrží méně než ta předchozí. Za omladinu se tak účastnil mj.hvězdář, čtenář, hodinář a DarthVader, postupně (a potupně) jsme mizeli do pelíšků, zatímco druhý stůl pěl jak na Portě, chrlil vtipy a vůbec. Pěkná byla i historka jak se Subaru trefilo mezi stromy a až velkojeřáb si za bratru 7,5 litru dovedl poradit. Ale i my jsme si zablbli a zabékali, moc pěkný to bylo. A Přémo, ještě jednou všechno nejlepší k narozeninám! Radost být členem takových partiček.

Nedělní den byl určen pro kratší výlet, abychom stihli předat objekt a vyrazit k domovům. Skupina A na Bučinu, skupina B na Horskou Kvildu. Někdo se vydal i na sjezdovky, Kory sám nevěděl kudykam (víme jen, že neodolal hřbitovu na Knížecích Pláních), starší jezdili, jako v sobotu, po různých trasách v okolí, ale všichni se nakonec shledali, poklidili a rozloučili.

Díky všem za účast a příspěvek ke sportovním výkonům i dobré zábavě. Snad tedy zas příště.

P.S. a pokud vše klapne, tak by mohl krásně vyjít i Přechod Šumavy..

Aktuální zprávy, 28.1.2017: předpokládám, že všichni jsou přihlášeni, viz formulář zde :

http://doodle.com/poll/88u6k595inzbf5zg

Počítáme s účastí cca 20 běžkařů.

Sněhové podmínky jsou zatím příznivé, takže to vypadá na poměrně tradiční Přechod, ve směru od severu.

Aktuální scénář výletu je následující :

V pátek ráno se dopravíme kamsi do severního okolí Železné Rudy (busem, odjezd z ČB v 7 ráno), odtud poběžkujeme a napojíme se na klasickou cestu s cílem v Prášilech. Ubytko v Prášilech máme na Kovárně, to bude nářez. Cena je cca 450 Kč/osoba se snídaní. Kdo se nenahlásil včas, viz formulář výše nebo mailem, tak riskuje, že si nocleh hledá sám.

Možnosti cesty do Prášil jsou různé, pokud bychom vyrazili z Onoho Světa (pro autobus lepší), pak nejkratší a nejrychlejší trasa má 21 km, 600 m k nastoupání, pohoda. Jedna z nejdelších tras má 42 km, 1100 výškových. Lze ty trasy různě kombinovat, zkratky (i prodlužovačky) tam jsou, lze i vycházet z jiného bodu.

 

V sobotu bychom vyrazili směr Polka, a to poměrně klasicky, přes Poledník, Modravu (pivko, oběd?), Bučinu (pivko, oběd?) a Knížecí Pláně (44 km, 1000 vm),  s přespáním v Penzionu Polka . Cena bude 650-690Kč/osobu včetně večeře a vydatnější snídaně. Budete vyzváni k úhradě zálohy. V neděli pak přes Strážný a dále podle sil a chuti na vlak (Nové Údolí, Stožec, Nová Pec, Horní Planá, Černá v Pošumaví). Poslední vlak vyjíždí z Nového Údolí 17:19, z Nové Pece 17:52 a  z Černé v 18:09.

Celkově by to mohlo hodit i něco přes 130 km, což je slušná porcička v rámci zimní přípravy

stopy jsou zatím luxusní, modlete se, ať to vydrží. SKOL!

Trasy:

Pátek :

skupina 1 : Modrava – Poledník – Modrava – pivovar – Březník – Modrava

skupina 2 : Modrava – Tříjezerní slať – Poledník – Rybárna – Modrava

Sobota: Modrava-Na Ztraceném-Ptačí nádrž-Černá Hora-Stráž-Bučina-Holubí skála-most Teplá Vltava-pod Tetřevem přes Korýtko-Filipova Huť-Černohorská nádrž-Modrava

Neděle:

skupina 1 : skating na Schoneben

skupina 2 : výstup na Třístoličník

Účast: Ondra, Honza Mareš, Přemek, Vítek, Majkl, Petr Pokorný, Eri, Aleš, Pavel Samec, Víčko, Ondra Míka, Vítek Kořínek,  Standa Tabery, Eda, Tomáš Dvořák, Pavel Straka, Vláďa Řehoř

GPS: Pátek, Sobota, Neděle

Komentář:

Pátek: Jak lze vysledovat z tras, letos, při 5.ročníku, nešlo šumavské hřebeny přecházet, ale tak nějak dokola obcházet. Sněhová situace nás napínala do poslední chvíle,no nakonec jsme se rozhodli,že nebudeme riskovat pěší pochod ze Stožce do Nové Pece a zvolíme jistotu-doprava autem na Modravu. Tradiční ubytovací základny jsme zachovali a podle svých možností a preferencí jsme se sjížděli na Modravu. Někdo ráno (před Zlatou Stezkou to sice chvíli vypadalo,že se jedná o automobilový přejezd Šumavy a opět se ukázalo,že je-li výjezdní zasedání moc blízko a nejede se sockou,tak se nám kolektiv malinko rozpadá), někdo odpoledne, každopádně všichni měli dost času i příležitosti si pěkně zaběžkovat. Skupina 1 ve složení Eri,Víčko,Standa.Aleš,Samík,Anče,Přema dobyla jako první vrchol Poledníku,kde sněhu bylo dosti,ale rolba jaksi zaspala a byla to mooc pěkná hančovina,vosky nevosky klouzalo to jako kráva,takže tricepsy dostaly trošku zabrat, skejtaři Vláda a Eda to zkusili taky,ale pak se přeci jen vydali do jakžtakž upravené stopy směr Filipovka.Po krátkém občerstvení v pivovaře LYER-cca 3 kusy každý a  krátkém výživném šlofíku v pelíšku se výše jmenovaní vydali  vstříc slibované rolbě směr Březník.Opět se potvrdilo,že večer s čelovkou je to nejlepší,sníh krásně držel,žádný lidi,na Březníku potkali rolbu..tedy paráda. Skupina 2 ve složení Vítek Sirotek,Petr Pokorný, Majkl, Pavel Straka vyrazila asi v 15 hod od modravského pivovaru (aniž tušila, že skupina 1 je t.č. právě uvnitř) také směr Poledník s přibalenými čelovkami, na něž nakonec ani nedošlo. Nebyla to jen přitažlivost pivovaru Lyer, odkud nás vysoukala skoro až zavíračka, ale tak nějak jsme usoudili, že na první den je pro rozjezd 28 km až dost. Všichni se pak sešli Na Zlaté stezce a své zážitky si vyměnili.

Sobota: Snídaně, mazání, laborace, který vosk bude lepší – v noci mrzlo, ale mělo se (dost) oteplit. Nějaké zprávy ze stopy přinesl také Eri, který nemohl dospat a za kuropění vyběhl na předsnídaňovou etapičku(10 km), což mu leckdo nechtěl věřit. Dorazil také zbytek z Budějc a tak došlo na jedinou hromadnou fotku – na začátku stopy v Modravě. Natěšených lyžařů bylo všeobecně hodně, zprvu jsme se trochu museli proklestit, pobavil mě pán někde u Modravského mostu, když ke své (zřejmě) manželce procedil: „už nás zas dojel další autobus..“:-) Obídek, do značné míry společný, proběhl na Bučině, výborné byly ty lívance. Velká debata o další trase, ač nás bylo celkem méně než 20, Eri prý 20x vysvětloval, kde je Holubí skála a Židovská či Tetřeví cesta. Podle chuti každého soudruha se pak Nezmaři trochu rozprchli po Šumavě, aby se skoro všichni sešli na Filipovce. Poslední úsek ke Korýtku byl opět pěkná hančovina. Příjemné občerstvení bylo třeba vytrávit, tak se to na Modravu vzalo mírnou oklikou směr Lovčí skála, jejíž dobytí si vyžádalo přimáznout klisterem. Sjezdík od Černohorské nádrže jsme si vychutnávali. Přejezd do Stožce se musel uskutečnit auty, holé louky při cestě nás ujistily, že to opravdu nešlo jinak. Penzion U Pstruha zůstal u osvědčené objednávací metody a tak se večerem znovu neslo třináctku na desítku, desítku na patnácku, panáky na jedničku a tak podobně 🙂

Neděle: Opět podle chuti, sil a preferencí se vytvořily skupinky těch co domu museli, chtěli a těch co nemuseli a nechtěli, případně těch co nesměli a tak jsme se rozjeli auty k domovům, ke stadionu Schoneben a nás 6 vláčkem do Nové Peci a pak na Třístoličník, což byl výlet moc hezký, zvládli jsme to i bez sněžnic (Majkl dokonce v polobotkách), i když jsme se místy bořili i pod kolena. Odměnou byla pěkná hospoda na vrcholu a z další kultury omrzlá kaplička, kterou jsme nakonec v husté mlze našli. Za běžkařskou sekci Eri jeho slovy prohlašuje, že „sníh i tratě zde byly super připravené, zvláště na skejt paráda…jako již poněkolikáté o tomto víkendu došlo k rozdělení skupiny,tentokrát díky husté mlze opravdu na jednotlivce,takže ve finále jsem si jako na nezmarské akci zvané přechod Šumavy opravdu nepřipadal 🙂 ale bylo to skvělé jako vždy,když člověk může být venku s kamarády,sportovat,večer pít pivo a poslouchat rady starších či zkušenějších či štastnějších…“ 😉

Skol !

P.S. Jako loni – díky všem za účast a díky Přemkovi za organizaci. BK NEZMAR: Nic nás nezastaví!

 

Přemek opět organizoval ubytování na faře na Kvildě. Co nenaplnil zkušenými běžkaři doplnil méně zkušenými a nezkušenými. Tak se opět, již podruhé, sešli 3 generace lyžníků. Před 14 dny bylo v celé republice jaro, ani na horách žádný sníh. Jako zázrakem ale na tento víkend napadla na Šumavě spousta sněhu, v mrazových lokalitách – 32°C, zima jakou jsme minimálně 2 roky nezažili.

Skupinka rodičů s dětmi věnovala páteční večer sjezdovému lyžování – děti jezdili a rodiče postávali pod sjezdovkou se svařákem a grogem. Byla ukrutná zima, – 15°C a asi i více, hodinka nám všem stačila. Dětem i sobě jsme večer darovali volnost, vybalili jim kartáčky na zuby a odešli do pekárny. Tam se o nás opět vzorně postarali,  vzpomínky na večer řadě z nás dunily v hlavách celý příští den. 

V sobotu už se oteplilo, teplota lehce pod nulou, ideální podmínky. Do toho trochu sněžilo, scenérie jako v pohádce. Hromadně jsme vyrazili na Bučinu. Peleton se roztrhal podle výkonosti, ale Na Alpské vyhlídce jsme se všichni sešli. Sám jsem v to, jako vodič družstva „D“ ani nedoufal, ale svoje družstvo musím pochválit. S nástrahami trati bojovali statečně, sice nám to trvalo 2,5 hodiny, ale hlavní bylo, že měli (skoro 🙂 ) pořád dobrou náladu. Po pozdním obědě jsme ve 14 hod vyrazili zpět, někteří ještě přes prameny Vltavy. Do pekárny dnes jen na jedno a petky sebou, večer probíhal na ubytku. Přemek s kámošem hráli na kytary, do toho se vyprávěly vtipy – už dlouho jsem se tak nezasmál, parádní večer. Kocoura Marcela by se tím mohla živit!

Na neděli jsme si nechali klasiku Kvilda-Horská Kvilda. spousta lidí, ale v hospodě jsme byli dost brzo, takže jsme si i sedli, dali nějaké občerstvení a jeli zpět. To už se dost oteplilo, bylo nad nulou. Na další dny chmurná předpověď, + 5°C a déšť. Tenhle víkend jsme trefili úplně přesně, před a asi ani po letos lepší nebude.

Díky všem, moc povedená akce, zdar V.

Tolik rychlý report, aby tato skvělá akce nezapadla, doufám, že doplníte.