Září 2017
Po Út St Čt So Ne
« Srp    
 123
45678910
11121314151617
18192021222324
252627282930  

Archive for the ‘Běžky’ Category

Účast: Petr Pokorný, Přema, Eda, Ondra, Petr Šikl, Honza Ludvík, Eri, Majkl, Hony Mari, Aleš, Ondra Míků, Víťa Kořínek, Víčko, Kocour, Pavel Tíkal, Standa, Samouš

Společné foto - nástup do stopy pátek

Trasa GPS pátek

Trasa GPS sobota

Trasa GPS neděle

Celková délka: 125 km (38+45+42) – toto je oficiální statistika dosažena největším počtem lidí. Byli jedinci, co měli méně, ale i kteří měli více.

Letošní běžkařský přechod Šumavy měl několik nej. Nejdelší, nejvariabilnější a alespoň za mě: nejkrásnější. A všechno způsobila vlastně nouze o ubytování, která rozPrášila ;-) naše zažitá schémata: Ruda-Modrava spaní-Stožec spaní-Nová pec. Ubytko na Modravě nebylo a tak jsme poprvně zavítali do Prášil a na Polku.

 

Páteční etapa se nesla v heslu: Hančovina, Hančovina, Hančovina. Noční a dopolední sněžení, absence rolby a páteční ráno chudé na běžkaře navodilo náladu prvopřechodu Grónska. Kraj pod sněhem mlčí, tam stopy jsou vlčí, tam zbytečně budeš mi psát. Eri jako prorážeč stopy dostal nálepku Amundsena a my všichni více a spíše méně se peroucí s mázou, otročili za ním. Dopoledne jsme strávili v krajině kde to běžkařsky neznáme, při stoupání na Pancíř si názorně ukázali čemu se říká „bakule“ a vše by se dalo shrnout do věty: moc hezký výlet, ale o běžkách to nebylo. Odpoledne se to sice zlepšilo, avšak máza byla stále dík přemrzlému sněhu problematická a tak jsme se soustředili na Nezmarský krvavý souboj :-) . Někdo přehlédl kamínky, někdo si píchl před lyži hůlku a někdo i ve svém věku ;-) neodhadl sjezd. Eda, Hony a Kocour pracovali na pověsti mord party z CB seč mohli, přičemž v interním obličejově zakrváceném souboji zvítězil Hony, který měl nejen odřený obličej, ale přidal i masivní krvácení z nosu. Nezmary však nic nezastaví :-)

 

Páteční etapa se mi líbila (tuze romantická procházka to byla!), ale sobotní etapa mě bavila! Ze všech dní se dařilo mázu trefit nejlépe a i se sněhem a stopou to bylo nejlepší. Prostě to frčelo! Nejvíce asi ve sjezdu Židovo cestou, ve kterém svůj osud s obličejem ve sněhu nalezlo vícero Nezmarů, včetně mě. Rychlost přes 45 km/hod v přemrzlém sněhu na běžkách se kterýma jen tak nezabrzdíš – úlalá, jedém! V sobotu to jelo tak moc, že si někteří mohli dovolit i dvojí dlouhou zastávku v restauračním zařízení. Na druhou zastávku se bude v dobrém a veselém vzpomínat však jen díky tomu, že se nikomu nic nestalo. Pivínka, jégry, do stopy se soumrakem, čelovku měli asi čtyři lidi, z nichž jen dva jí nasadili a rozsvítili (Standa: já jí vyndávat nebudu, to je zbytečný). Štěstěna a borderkolie Eri (ufff, bylo mu jasný, že on ve tmě čelovku zapnutou mít musí, když sbírá ostatní) zvládli jak obutí jedno z Nezmarů do lyží ;-) , tak opakované pády vybraných jedinců a sjezd k Polce zůstal bez fatálních následků.

 

Nedělní etapa zase ukázala úplně jinou (kolikátou už?) tvář přechodu. Bylo zcela jistě nejhezčí počasí a sluníčko na tvářičky pražilo, až to kvalitě stopy nebylo milé :-) V úvodu etapy se ukázalo, že ne vždy je moderní technika krokem vpřed. Pavel při sjezdu z Polky nepřemýšlel, pral to cestou necestou kde se drobet dalo poznat, že tu kdysi jela rolba, ale my vedeni Honzou s chytrým telefonem a aplikací mapy.cz hned virtuálně viděli, že tato cesta srdce se neshoduje s mapovým podkladem a tak jsme šli cestou rozumu – pěšky po asfaltce do Strážnýho… Plus hodina na Pavla, a plus spoustu nezasloužených nadávek na Polku. Od Strážnýho byla stopa měkká (písek) a neskluzná, avšak to nejhorší mělo přijít při přejezdu hranic do Německa za účelem „zkratky“ do Nového Údolí. Krásné prostředí to bylo, vo to nic, ale kombinace delší & horší cesta vzala vítr Honymu (Tos posral tím Německem, Ondro!!!), Honzovi (při ležení po pádu: Kurwa, já to mr…“ Okolo ploužící se německý pár: Tóbry den!)  a Péťovi P. (v Novém Údolí končím ať se děje, co se děje, jsem vyvanulej). A přitom šlo asi o 5 kilometrů… Takto psychicky zbědovaní jsme dorazili do hospody v Novém údolí, kde padlo definitivní rozhodnutí, že do Pece nepojedem (kvůli času, dík zasranýmu Německu nestíháme….). Zachránil nás až Přemek (Německou zkratkou nejel) a Pavel (ušetřený čas z Polky), kteří se po našem „definitivním“ rozhodnutí a objednání jídla zvedli se slovy: Jedem do Pece. Chvíli to v Honzovi bublalo, a za pomoci Eriho a vět o slabihoudech nás přemluvil, že to „kousek zkusíme“ a časově uvidíme. Petr P. začal být sprostý, Aleš poté, co v klidu nemohl dopít svého rádlera taky, nicméně rychle jsme polkli oběd a část etapy: „Full gas“ a „Na nikoho se nečeká“ začala. Chlapci kopec z Údolí bruslili, na to já nemám a musel jsem mazat, takže jsem tam zbyl jaksi sám. Vytočil si hercnu do červených čísel a jediné nad čím přemýšlel bylo, že bych si tak rád zavázal botu, ale čas na to není  :-) S notnou dávkou nadávek jsem však chlapce dojel. Vlak jsme stihli a závěrečný dojezd do Pece s poloabsencí sněhu po travnaté louce, barvitost našeho výletu podtrhl.

 

O.

 

P.s. Poděkování těm, kteří se zasloužili o společnou věc více než jiní, jsem vtělil do pořadí prvních třech míst v účasti – viz výše. You know, who you are.

P.s. Že naše trojdenka nebyla jen o běžkách a neopominutelnou část tvoří i obsah večerních posezeníček víme všichni a taky víme, že méně psát je více. Kdo byl, směje se doteď.

 

Rok se s rokem sešel a díky Přémovi jsme opět dostali šanci strávit víkend na faře na Kvildě. Tradiční složení ze zasloužilých Nezmarů a jejich přátel bylo doplněno námi mladšími (jak se později ukázalo rozhodně ne vytrvalejšími) Nezmary, Nez marnými ženami a kopicí Nezmarčat. Ač jsme loni nevěřili, že by mohly kdy být ideálnější podmínky, i letošní leden ohrnul nos nad globálním oteplením. Zima jak v Rusku, sněhu spousta a ideální předpověď sluníčka přes den.

Sjeli jsme se v pátek po práci a hned vyrazili unavit chamraď na večerní lyžování. Zahřívali jsme se jako loni, především pocitem ze šikovných dětí a okrajově i Stroh grogem. Pestrosti přidali Banáni na sněhu, vč. Tuto di tutti Banani na snowboardu. Jedna lampa nočního osvětlení sjezdovky se začala povážlivě hýbat a k nám přibližovat, nebyla to závada, nebyl to rum ani Johnnie Walker, byl to Johnnie Runner (Honza Běžec). Krásná noc, hvězdy, třpitící se mrznoucí (asi) vlhkost ve vzduchu. Paráda. Ze zajímavostí večera ještě zmíním láskyplnost žen (k nám či dětem, těžko říct), které nás vyslaly na průzkum do kvildských hospod. Tam nás nekompromisně v deset začal pán vyhánět s tím, že od půl nenalévá a nejpozději v 11 končí. Pivo a kořalka pro něj na účet náš znamenala, že jsme ho o hodinku či dvě později přemlouvali my, aby už konečně zavřel a přestal nás nalévat, protože musíme jít a on JET domu :-)

Velkorysé byly i sobotní plány Majkla, které by zaskočily i lecjakého dospělého znalého mapy. Děti naštěstí nic netušily, večer i ráno je totiž zajímalo jen heslo na wifi a kde mají nabíječku. Skupina A vyrazila čile směr Prameny, Černá hora, Filipova Huť (oběd) s tím, že když nezvládnou dojet na Kvildu po svých, stahne je skupina C autem. To by ale nebyly děti Nezmarů, aby si to neprotáhly ještě přes Horskou Kvildu! 26 km, parádní výkon! Kde se to v nich bere,když jenom paří?! Skupina B vyrazila na Bučinu, kde byla také velmi rychle. Počasí přálo, Alpská vyhlídka dostála svému jménu. A ten žahour co tam měli, mňam! Skupina C pro některé prvními krůčky na běžkách vyrazila směr Březník a pak odvážně zahnula do kopce vstříc skupině A. Došlo vše, co mohlo a mě došlo, že lepší bude se vrátit…Ostatně, o této trase jsem se svého času dost rozepsal ;-) Skupinky i osamělí jezdci se sešli porůznu (Eri podle všeho tak 70 km s návratem do půl třetí)  zpět na Kvildě. Povedený den zakončil každý podle chuti, vesměs v pekárně či pivovaře, případně u stánků na levnou krásu. Na ubikaci se totiž chystal (opět) kytarový večírek a zde se také ukázalo, jak každá další generace vydrží méně než ta předchozí. Za omladinu se tak účastnil mj.hvězdář, čtenář, hodinář a DarthVader, postupně (a potupně) jsme mizeli do pelíšků, zatímco druhý stůl pěl jak na Portě, chrlil vtipy a vůbec. Pěkná byla i historka jak se Subaru trefilo mezi stromy a až velkojeřáb si za bratru 7,5 litru dovedl poradit. Ale i my jsme si zablbli a zabékali, moc pěkný to bylo. A Přémo, ještě jednou všechno nejlepší k narozeninám! Radost být členem takových partiček.

Nedělní den byl určen pro kratší výlet, abychom stihli předat objekt a vyrazit k domovům. Skupina A na Bučinu, skupina B na Horskou Kvildu. Někdo se vydal i na sjezdovky, Kory sám nevěděl kudykam (víme jen, že neodolal hřbitovu na Knížecích Pláních), starší jezdili, jako v sobotu, po různých trasách v okolí, ale všichni se nakonec shledali, poklidili a rozloučili.

Díky všem za účast a příspěvek ke sportovním výkonům i dobré zábavě. Snad tedy zas příště.

P.S. a pokud vše klapne, tak by mohl krásně vyjít i Přechod Šumavy..

Aktuální zprávy, 28.1.2017: předpokládám, že všichni jsou přihlášeni, viz formulář zde :

http://doodle.com/poll/88u6k595inzbf5zg

Počítáme s účastí cca 20 běžkařů.

Sněhové podmínky jsou zatím příznivé, takže to vypadá na poměrně tradiční Přechod, ve směru od severu.

Aktuální scénář výletu je následující :

V pátek ráno se dopravíme kamsi do severního okolí Železné Rudy (busem, odjezd z ČB v 7 ráno), odtud poběžkujeme a napojíme se na klasickou cestu s cílem v Prášilech. Ubytko v Prášilech máme na Kovárně, to bude nářez. Cena je cca 450 Kč/osoba se snídaní. Kdo se nenahlásil včas, viz formulář výše nebo mailem, tak riskuje, že si nocleh hledá sám.

Možnosti cesty do Prášil jsou různé, pokud bychom vyrazili z Onoho Světa (pro autobus lepší), pak nejkratší a nejrychlejší trasa má 21 km, 600 m k nastoupání, pohoda. Jedna z nejdelších tras má 42 km, 1100 výškových. Lze ty trasy různě kombinovat, zkratky (i prodlužovačky) tam jsou, lze i vycházet z jiného bodu.

 

V sobotu bychom vyrazili směr Polka, a to poměrně klasicky, přes Poledník, Modravu (pivko, oběd?), Bučinu (pivko, oběd?) a Knížecí Pláně (44 km, 1000 vm),  s přespáním v Penzionu Polka . Cena bude 650-690Kč/osobu včetně večeře a vydatnější snídaně. Budete vyzváni k úhradě zálohy. V neděli pak přes Strážný a dále podle sil a chuti na vlak (Nové Údolí, Stožec, Nová Pec, Horní Planá, Černá v Pošumaví). Poslední vlak vyjíždí z Nového Údolí 17:19, z Nové Pece 17:52 a  z Černé v 18:09.

Celkově by to mohlo hodit i něco přes 130 km, což je slušná porcička v rámci zimní přípravy

stopy jsou zatím luxusní, modlete se, ať to vydrží. SKOL!

Trasy:

Pátek :

skupina 1 : Modrava – Poledník – Modrava – pivovar – Březník – Modrava

skupina 2 : Modrava – Tříjezerní slať – Poledník – Rybárna – Modrava

Sobota: Modrava-Na Ztraceném-Ptačí nádrž-Černá Hora-Stráž-Bučina-Holubí skála-most Teplá Vltava-pod Tetřevem přes Korýtko-Filipova Huť-Černohorská nádrž-Modrava

Neděle:

skupina 1 : skating na Schoneben

skupina 2 : výstup na Třístoličník

Účast: Ondra, Honza Mareš, Přemek, Vítek, Majkl, Petr Pokorný, Eri, Aleš, Pavel Samec, Víčko, Ondra Míka, Vítek Kořínek,  Standa Tabery, Eda, Tomáš Dvořák, Pavel Straka, Vláďa Řehoř

GPS: Pátek, Sobota, Neděle

Komentář:

Pátek: Jak lze vysledovat z tras, letos, při 5.ročníku, nešlo šumavské hřebeny přecházet, ale tak nějak dokola obcházet. Sněhová situace nás napínala do poslední chvíle,no nakonec jsme se rozhodli,že nebudeme riskovat pěší pochod ze Stožce do Nové Pece a zvolíme jistotu-doprava autem na Modravu. Tradiční ubytovací základny jsme zachovali a podle svých možností a preferencí jsme se sjížděli na Modravu. Někdo ráno (před Zlatou Stezkou to sice chvíli vypadalo,že se jedná o automobilový přejezd Šumavy a opět se ukázalo,že je-li výjezdní zasedání moc blízko a nejede se sockou,tak se nám kolektiv malinko rozpadá), někdo odpoledne, každopádně všichni měli dost času i příležitosti si pěkně zaběžkovat. Skupina 1 ve složení Eri,Víčko,Standa.Aleš,Samík,Anče,Přema dobyla jako první vrchol Poledníku,kde sněhu bylo dosti,ale rolba jaksi zaspala a byla to mooc pěkná hančovina,vosky nevosky klouzalo to jako kráva,takže tricepsy dostaly trošku zabrat, skejtaři Vláda a Eda to zkusili taky,ale pak se přeci jen vydali do jakžtakž upravené stopy směr Filipovka.Po krátkém občerstvení v pivovaře LYER-cca 3 kusy každý a  krátkém výživném šlofíku v pelíšku se výše jmenovaní vydali  vstříc slibované rolbě směr Březník.Opět se potvrdilo,že večer s čelovkou je to nejlepší,sníh krásně držel,žádný lidi,na Březníku potkali rolbu..tedy paráda. Skupina 2 ve složení Vítek Sirotek,Petr Pokorný, Majkl, Pavel Straka vyrazila asi v 15 hod od modravského pivovaru (aniž tušila, že skupina 1 je t.č. právě uvnitř) také směr Poledník s přibalenými čelovkami, na něž nakonec ani nedošlo. Nebyla to jen přitažlivost pivovaru Lyer, odkud nás vysoukala skoro až zavíračka, ale tak nějak jsme usoudili, že na první den je pro rozjezd 28 km až dost. Všichni se pak sešli Na Zlaté stezce a své zážitky si vyměnili.

Sobota: Snídaně, mazání, laborace, který vosk bude lepší – v noci mrzlo, ale mělo se (dost) oteplit. Nějaké zprávy ze stopy přinesl také Eri, který nemohl dospat a za kuropění vyběhl na předsnídaňovou etapičku(10 km), což mu leckdo nechtěl věřit. Dorazil také zbytek z Budějc a tak došlo na jedinou hromadnou fotku – na začátku stopy v Modravě. Natěšených lyžařů bylo všeobecně hodně, zprvu jsme se trochu museli proklestit, pobavil mě pán někde u Modravského mostu, když ke své (zřejmě) manželce procedil: „už nás zas dojel další autobus..“:-) Obídek, do značné míry společný, proběhl na Bučině, výborné byly ty lívance. Velká debata o další trase, ač nás bylo celkem méně než 20, Eri prý 20x vysvětloval, kde je Holubí skála a Židovská či Tetřeví cesta. Podle chuti každého soudruha se pak Nezmaři trochu rozprchli po Šumavě, aby se skoro všichni sešli na Filipovce. Poslední úsek ke Korýtku byl opět pěkná hančovina. Příjemné občerstvení bylo třeba vytrávit, tak se to na Modravu vzalo mírnou oklikou směr Lovčí skála, jejíž dobytí si vyžádalo přimáznout klisterem. Sjezdík od Černohorské nádrže jsme si vychutnávali. Přejezd do Stožce se musel uskutečnit auty, holé louky při cestě nás ujistily, že to opravdu nešlo jinak. Penzion U Pstruha zůstal u osvědčené objednávací metody a tak se večerem znovu neslo třináctku na desítku, desítku na patnácku, panáky na jedničku a tak podobně :)

Neděle: Opět podle chuti, sil a preferencí se vytvořily skupinky těch co domu museli, chtěli a těch co nemuseli a nechtěli, případně těch co nesměli a tak jsme se rozjeli auty k domovům, ke stadionu Schoneben a nás 6 vláčkem do Nové Peci a pak na Třístoličník, což byl výlet moc hezký, zvládli jsme to i bez sněžnic (Majkl dokonce v polobotkách), i když jsme se místy bořili i pod kolena. Odměnou byla pěkná hospoda na vrcholu a z další kultury omrzlá kaplička, kterou jsme nakonec v husté mlze našli. Za běžkařskou sekci Eri jeho slovy prohlašuje, že „sníh i tratě zde byly super připravené, zvláště na skejt paráda…jako již poněkolikáté o tomto víkendu došlo k rozdělení skupiny,tentokrát díky husté mlze opravdu na jednotlivce,takže ve finále jsem si jako na nezmarské akci zvané přechod Šumavy opravdu nepřipadal :-) ale bylo to skvělé jako vždy,když člověk může být venku s kamarády,sportovat,večer pít pivo a poslouchat rady starších či zkušenějších či štastnějších…“ ;-)

Skol !

P.S. Jako loni – díky všem za účast a díky Přemkovi za organizaci. BK NEZMAR: Nic nás nezastaví!

 

Přemek opět organizoval ubytování na faře na Kvildě. Co nenaplnil zkušenými běžkaři doplnil méně zkušenými a nezkušenými. Tak se opět, již podruhé, sešli 3 generace lyžníků. Před 14 dny bylo v celé republice jaro, ani na horách žádný sníh. Jako zázrakem ale na tento víkend napadla na Šumavě spousta sněhu, v mrazových lokalitách – 32°C, zima jakou jsme minimálně 2 roky nezažili.

Skupinka rodičů s dětmi věnovala páteční večer sjezdovému lyžování – děti jezdili a rodiče postávali pod sjezdovkou se svařákem a grogem. Byla ukrutná zima, – 15°C a asi i více, hodinka nám všem stačila. Dětem i sobě jsme večer darovali volnost, vybalili jim kartáčky na zuby a odešli do pekárny. Tam se o nás opět vzorně postarali,  vzpomínky na večer řadě z nás dunily v hlavách celý příští den. 

V sobotu už se oteplilo, teplota lehce pod nulou, ideální podmínky. Do toho trochu sněžilo, scenérie jako v pohádce. Hromadně jsme vyrazili na Bučinu. Peleton se roztrhal podle výkonosti, ale Na Alpské vyhlídce jsme se všichni sešli. Sám jsem v to, jako vodič družstva „D“ ani nedoufal, ale svoje družstvo musím pochválit. S nástrahami trati bojovali statečně, sice nám to trvalo 2,5 hodiny, ale hlavní bylo, že měli (skoro :) ) pořád dobrou náladu. Po pozdním obědě jsme ve 14 hod vyrazili zpět, někteří ještě přes prameny Vltavy. Do pekárny dnes jen na jedno a petky sebou, večer probíhal na ubytku. Přemek s kámošem hráli na kytary, do toho se vyprávěly vtipy – už dlouho jsem se tak nezasmál, parádní večer. Kocoura Marcela by se tím mohla živit!

Na neděli jsme si nechali klasiku Kvilda-Horská Kvilda. spousta lidí, ale v hospodě jsme byli dost brzo, takže jsme si i sedli, dali nějaké občerstvení a jeli zpět. To už se dost oteplilo, bylo nad nulou. Na další dny chmurná předpověď, + 5°C a déšť. Tenhle víkend jsme trefili úplně přesně, před a asi ani po letos lepší nebude.

Díky všem, moc povedená akce, zdar V.

Tolik rychlý report, aby tato skvělá akce nezapadla, doufám, že doplníte.

Ahoj všem, pro vzpomínku a třeba i trochu pobavení zveřejňuji své dojmy ve stylu Zápisky šílencovy

Etapa nultá, ekonomická

Dlouho před odjezdem, někdy v době, kdy jsem poprvé začal přemýšlet nad tím, proč jsem vlastně poslal Přemkovi tu zálohu na ubytko ve Stožci, mi došlo, že hustota naší železniční sítě způsobuje, že cesta do Železné Rudy z ČB je spojena s výletem do Plzně. Přibylo mnoho dalších důvodů, proč jsem se začal pídit po dopravě busem. Pro mě jasná volba. Nějaké možnosti jsem obstaral. Chladnější přijetí a nejistota sněhu konečné řešení dopravní otázky odložily na neurčito. Den před odjezdem mi však mailová schránka začala hlásit dotazy „jak je to s tím busem?“. V klinči příznivců a pochybovačů jsem přerušil práci na soustruhu, se Zdendou Gregorem dohodl bus a zhruba do hodiny se povedlo všechny účastníky přešikovat na druhý den ráno z nádraží v 6.05 na Dlouhou louku v 7.30. S časovým posunem způsobeným organizací jsem dokončil v pozdnějších hodinách nejnutnější práci a vděčen za odložený odjezd rozbalil doma balení. První hromadu jsem eliminoval na půlku, přesto původně zvažovaný baťůžek byl vyměněn za asi dvojnásobný. Další dramatické zúžení výběru už umožnilo vše do něj narvat, pochopitelně pouze s pomocí doplňkové ledvin(k)y zvící původně vybraného menšího batohu. Zvyklý, že i na víkendový pobyt u rodičů si na mé SUV montuji na střechu rakev, mě tato forma balení těšila i bavila zároveň. 3 sady(na 3 dny přeci..) funkčního prádla, spodní prádlo, patery ponožky, dvoje rukavice, 2 čepice, roláček, termobundička, šátek, trekové boty, kartáček, pasta, krém na ruce, krém opalovací, náplasti, desinfekce, prášky na smrt jako paralen, ibalgin atd., ortéza, nůž, čelovka, sirky, placatka se slivovicí, brýle proti slunci, 2 tatranky, 8 musli tyček, hroznový cukr, 2 banány, čokoláda, hovězí jerky, rohlík, domácí perník a maminkou tepelně upravený kančí hřbet byly těmi vítězi selekce. Nepočítám telefon, nabíječku, peněženku s doklady, oblečení, které jsem měl na sobě, ostatní lyžařskou výstroj(lyže, boty, hůlky) a samozřejmě sadu vosků, klistr, stěrku a korek. Za velmi chytrý tah, na který nikdo nepřijde, jsem považoval futrál na lyže, do kterého vtipně skryju nejméně boty, až začne pršet. Tipoval jsem dobře, nepřišel na to nikdo. Co se týče peněz s sebou, měl jsem to také vymyšleno chytře. V rámci organizace bus dopravy jsem si vzal s sebou přesně těch dohodnutých 5500 Kč, které odevzdám řidiči a odhodlán vybrat rovných 300 Kč na hlavu jsem spočítal, že by se mi vrátilo 6000 Kč. Co s přebytkem?Když už jsme vynechali tu Plzeň po cestě, tak si jí dáme aspoň v buse. Platíčko 24 plechovek přišlo na 700 Kč(díky, Vítku), takže by mi vlastně ještě pořád přebývala pěkně kulatá stokoruna. Jenže tyto mé kruhy zrušila nečekaná absence kamarádů Vítka Kořínka, takže můj businessplán hned od začátku kulhal o 600 Kč a o další červenou stovku jsem přišel vlastní chybou, když jsem někomu špatně vrátil. Výběr peněz a hlavně neustálé rozměňování a vracení půjčených bankovek připomínal skořápkáře či styl ala cibule/pistole. Takže jsem po nalodění na palubu busu měl místo 5500 Kč už jen 4600 Kč, ale co, špatný začátek, dobrý konec.

Etapa prvá, na ocase

Cesta do Železné Rudy probíhala plynule, nám i panu řidiči, který jel tudy poprvé v životě. Několik prostatických zastávek a už jsme tam byli. Porovnáním mé zátěže s ostatními jsem ještě během cesty narychlo vnutil všem perník i maso a Přemkovi nakonec i nápad vystoupit na Gerlově Huti, což bylo sice dál, ale výš, takže vyšší záruka sněhu a méně stoupání. Že bylo sněhu celkem dost, potvrdil pan řidič zapadnutím do závěje, čímž nám zajistil zahřátí svalů. Do té doby tedy pěkná legrace. Tyhle SPOLEČNÉ akce mám rád. Pak to ale mělo začít. Než jsem stačil vyhodit odpadky ze všeho toho krmení kamarádů a „opsat mázu těch nejzkušenějších“, zbyl jsem na parkovišti SÁM. Smečka vyrazila. Sporý kontakt zajistilo pár servisních okének několika jedinců na CHVOSTU. Příjemná „drncavá rovinka“ na rozjezd mě ale i tak vlastně potěšila. Následné stoupání do kopce už začínalo v osamění prudit, aspoň ve dvou by se to lépe táhlo. Říkal jsem si jak moc by to asi bylo jiné, včetně toho kolik bych měl v peněžence, kdybych jel sám třeba do Krkonoš. Téma OCASU budilo ve vztahu k mým rádoby kamarádům mnohé asociace, a to nejen pro vzájemné pořadí ve stopě. Počasí ale bylo parádní, já se kochal všemi těmi Špičáky a Javory, nezlomil mě ani Polom. Namazat by si lyže zasloužily, ale to se mi už nějak nechtělo, tak jsem v rámci mazání vyndal alespoň opalovací krém a tu placatku. O mezicíli (jezero Laka) jsem věděl a valil na něj. V prudší levé jsem spatřil odbočovat červenou turistickou a u ní pár stop od lyží. To musí být „naši“. Stopovačka s drobným zakufrováním mě dovedla na jezero. Sice z druhé strany, ale zase o něco dřív než zbytek pole. Tak jsem je nakonec sjel. Od Vítka jsem si pamatoval, že z Polomu je to do Prášil už jen s kopce, mazací okénko u jezera jsem tedy považoval za zbytečnost, ale ze slušnosti jsem tam toho tedy taky trochu naplácnul. Ke skromnému dotazu mi znalci sdělili, že to ještě kousek trochu do kopce je. Od té doby vím, že kousek měří 1,5km a trochu znamená 120 výškových metrů. Takže mi zase ujeli. V lokalitě Gsendet je zmatený nejen název, ale i značení, takže jsem si to střihnul po cyklostezce, jejíž přechod do letní podoby mě zastavil a vrátil zpět. Později jsem se dozvěděl, že se zde Standa(díky) snažil vydržet, abych se neztratil. Nevydržel. Sjezd na Frantův most je lahůdka, která stojí, zejména na zmrzlém povrchu, za to. V teple a bezpečí hospody jsme o tomto místě a vylepšení levé zatáčky rozváděli různé fantazie. Pak jsem podél Prášilského potoka doprášil do Prášil, kde jsem na prašné cestě potkal Standu. V prášilské hospodě jsme potkali nadrženou skupinu A(včetně infiltrovaného pana Agnes-klobouček! a filmového Quasimoda), která mávajíc prachama končila oběd. A už zase ujeli. Mazání pro výstup na Poledník už jsem nehodlal podcenit. Varianta fialový a na něj červený(jiné jsem vlastně ani neměl) vosk(bude se ochlazovat a červený se ojede) v kombinaci s Ondry Míků záhadně hnědým klisterem byla ten dokonalý chemický koktejl. Kdyby přede mnou snad stála zeď, tak bych po ní kolmo vyšel. Užíval jsem si běžkařský skialpinismus, tentokrát už vcelku skupinově, a to až na Předěl. Mezi našimi udýchanými pozdravy se od Poledníku hodlali prohnat 2 největší chrti(Eri, Honza). Bylo mi jasné, že dali všem fóra a hodlají je kosit jako zralé klasy. Proto jsem taky jejich poznámku, že nahoře je ještě Anča bral jako dost blbý vtípek. Ti dva zmizeli tak, jak rychle přijeli a i ostatní ze „stoupací partičky“ byli v tu ránu v tahu. Měl jsem ale v záloze fígl. Krabička s vosky totiž obsahovala i smývač a hadr a protože teď už to bude opravdu jen s kopce, je třeba, aby to jelo. Tento servis vzal nějaký čas a znamenalo to opět jízdu „na samotce“ a jak jsem si myslel i na OCASE, ale to nebyla ten den situace nějak nezvyklá. A to mě nezviklá. Zapadající slunce rozeznívalo duši, endorfin se rozléval do žil a stopa poklesem teplot pěkně tuhla. Paráda. 16.35 jsem míjel fotopoint pod Rybárnou. Zde mě dojel Eda a utvrdil, že ani on není poslední. Takže o Ančovi nekecali. Záhy mě uvítal pivovar a dokonce i cedule Pivovar jakožto zneužití dopravní značky. Zdá se, že na Modravě, což je stát ve státě, může být i obec v obci. Pivovar a nás všechny opouštěl mj.Samík, kterému jsem chytře! přibalil svůj obal na běžky a několik dalších svršků vyhodnocených jako zbytné.  Pivo bylo výborné, následné ubytko mírně horší (kdejaký dělník tím opovrhne), ale poměr cena výkon skvělý, jídlo, pití taktéž. Kilokalorií jsme doplnili požehnaně.

Etapa druhá, démonická

Večerní dohoda o ranním startu v 9.30 se zdála být nerozbitná. Příjezd kamaráda, z jehož auta vyskočila fenka Dakota, vypadly nepřipravené běžky a následně v smart casual dress kodu její majitel předpovídal zpoždění startu. Další informace o tom, že ostatní jsou na nákupech v místní sámošce, to jen potvrzovala. Navrhl jsem panu Ančovi, že bysme mohli jít jakože trochu napřed. Souhlasil. Dokonce i šel, ale přesto se mi ztratil. Do stopy jsem nastupoval s Erim, který se tam někde nějak zjevil. Čas asi 9.20. Nasadil jsem vyšší střední tempo a tipoval, kdy mě ten plnokrevník předstihne. Nic. Nic?Otáčím se. Nikdo, nic. Zvolňuji, ale přesto se blížím k pletené čepici, pod níž nafukující se šusťákovina postavy osazené v jedné z prvních sériových běžek značky Artis avizuje veterána ve stopě. Postarší dáma si dokonce něco povídá sama pro sebe. Možná to byl otčenáš. Na první odbočce(Modravský potok-most) si dávám pauzičku, pitíčko, svačinku a přimáznu lyže. Od loňska vím, že mě čeká stoupačka. Projedou kolem 2 pěkné slečny. Taková Shelly Johnsonová a Audrey Hornová, říkám si. Svět mě baví o trochu víc, zapomenu na hoře(zase jedu sám) a jdu vstříc hoře. Máza opět trefena, jde to skvěle, ale nikam nespěchám, vždyť jsem přece první a všichni za mnou. Akorát ten Eri. Kde je, sakra?Aha, on si zas určitě přidává a nyní pobíhá kolem Březníku. Blázen. Proti mně frčí zas nějaká slečna. Zase pěkná. Taková Laura Palmerová. Dokonce se otáčí a vrací se za mnou. Blíží se. Trochu přidám. Hmm, tak nic. Pěkná a ještě namakaná. Míjí mě podobně tak rychle, jako jela dolu. Ještě jednou to zopakuje. Kráva. Já přece nikam nespěchám, všichni jsou za mnou. Před Ptačí nádrží mě chytá první pochybnost. Přemýšlím si, proč je ta nádrž vlastně ptačí. Taková blbost. Vzpomenu si na ty holky(ne že by to souviselo s předchozí myšlenkou na ptáky) a vybaví se mi ten ptáček jako ústřední motiv z Twin Peaks. Sakra, kde jsou ti kamarádi?Twin Peaks.Kam že to jedu?Na Černou horu..a pak ?…Stráž..dvě stejně velké hory, dvojčata, twins. I ta holka mě předjela schválně dvakrát. Dala mi „twin“. Přepadá mě úzkost. Kamarádi, kde jste?Promítám si zpětně pár minulých okamžiků. Promítání přeskočí na film Hra. Jsem součástí nějakého divného scénáře,hry?Ta bába-neměla v ruce poleno?Kam zmizely ty holky?Jméno té nádrže a navíc ty dvě hory přede mnou – začíná to dávat smysl. Ano, tady je opravdové Twin Peaks!Dějí se tu divné věci. Asi proto zřídili na Modravě Policii a mají tolik případů, že to vydá na seriál…Nebo ne?Blbnu. Otřepu se a nastupuji do stopy, zvedám hlavu kopci vstříc a v tu chvíli.. to snad ne.. projíždí kolem mě slepec! S vodičem. S vlasatým vodičem. S Lelandem. Je to jasné. Ještě mi tu chybí Cooper. Agent Cooper. Kdo by to mohl být? Není to ten kamarád, co „ráno přijel do městečka“? A proč tu nejsou ostatní kamarádi? Zmizeli v nádrži?Nebo v té sámošce?V sámošce..v COOPu!to je ono!Kdo má COOP?Přece COOPer. Už je nikdy neuvidím. Není na co čekat, zvyšuji obrátky a nabírám výškové metry. Z transu mě vytrhává skřípání sněhu. Bojím se otočit, vzpomínám na Ondru jak říkal, že otáčet se na běžkách je nebezpečné. Jak to myslel?On ví něco víc?Skřípání mě dohání, vlastně dojíždí. Další divnej týpek. V zimě na kole. Na sněhu. Fat bike. Vypadá jak James Hurley z Twin Peaks. Jo, to je on, co jezdil na tom Harley fatboyi. Dává se do řeči, odkývám mu cokoliv. Už se blíží vrchol. Prý, že mě nechá jet, protože budu dole rychleji. Co to je zase za dvojsmysl?Sděluji mu ať jede, že čekám na kamarády. Posměšně se ušklíbne. Ale jede. Uf. Opravdu čekám, studený pot co mě poléval blbě schne a já začínám mrznout. Vdechnu sušenku a s obavami sjíždím do sedla a pak ostražitě na Stráž. Rychle na Bučinu. Kamarádi?Kašlu na ně. Vydupu poslední kopeček a konečně potkávám normální lidi. Zdá se mi. Páreček. Pán se ptá, jaké je to na Černé Hoře. I přes prosebný výraz v očích jeho partnerky odtuším, že skvělé. Sám mám na srdci i rtech spoustu proseb a otázek. Dávám nějaké dohromady v celkem slušně rozvité české souvětí a jako na zavolanou se z mlhy vyloupne trojice sympatických padesátníků. Vychrlím to na ně. Vyslechnou mě a praví „Jaja, zupa, grysdych“. No, to mi pomohli. Jsem ještě v Čechách?Mlha houstne. Vynoří se ostnatý drát a strážní věž. Jaký je rok?To už ale doklopýtávám k bufetu. Beru za kliku a čekám(trochu jako z filmu Hra) režiséra Davida Lynche. Není tam David Lynch, není tam soudce Lynch, ale je tam soudce Majkl. Hurá!Postupně dorazí separát účastníků a o ostatních se dozvídám, že nebyli za mnou, ale dávno přede mnou. Protože když se domluví pevně start 9.30, tak je prostě nezbytné v 9.10 být nejméně za první zatáčkou a nikomu to neříct. Asi důsledek dobře myšleného hesla: „nás nic nezastaví“. Po polévce a pod „soudní ochranou“ pak už přes Knížecí Pláně plynně a plynatí plyneme ke Strážnému. Tu mě pobavilo, že jsem ráno dal Majklovi číslo na autobusáka. Pro jistotu. Kdyby mu bylo třeba zavolat, ať to má někdo, kdo bude zcela jistě mezi ostatními. Na benzinku jsme šli spolu, sami. Vtipné také bylo, že jsme z dálky viděli kluky, jak jsou na té pumpě. Když se k nim přiblížíme tak na 100m, Majkl říká, kolik vsadíš, že nám ujedou. Odvětím: „myslíš, než si dáme kafe?“ „Ne, než k nim dojdem..“ Neutekli, ale ani nepočkali:-) a také zde ještě maličko ti démoni z horských dvojčat zahrozili-samotný fakt, že na běžkařské stopě stojí benzinová stanice je mysteriozní, a pak se přidá za benzin neplatící Kunden(zákazníci), policií vyšetřované K..(jedno staré řemeslo), divné osazenstvo bistra hledající ztracenou Heimat nebo lepší budoucnost a v neposlední řadě podjezd pod silnicí, který je úplně normální(jen bez sněhu), ale pro Šiklovic šváru se stává tím, čím byl brod pro Ondru Míku na Islandu. Akorát že Ondra se brodil ledovou tříští(prý), zatímco švára použitými prezervativy. Zato stejně hluboko. Dojezd do Nového údolí bolel spíš psychicky, když snad dvacetinásobné sundavání a nandavání běžek dávalo zabrat. Celkově trochu smutný kraj, asi jizvy minulosti a také pár neklidných bloudících duší, jak jsme probrali v hospodě(nejméně jmenujme bratra „krále“ Šumavy). Nějaký ten chmelový izotonický nápoj nás dostal v nádražce do nálady a České dráhy do Stožce. Ubytko přiměřené pokročilému stadiu rozkladu našich zpocených trikotů. Majitel investici do pokojů zjevně před pár dekádami odložil a investoval přednostně do elektronické registrační a dotykové kasy. Do ní nás sličná obsluha(k zamilování jako Annie Blackburn pro Dale Coopera) zavedla podle čísel pokojů, takže toho večera znělo od Pstruha nejčastěji desítku na šestnáctku, jedenáctku na třináctku, dvanáctku na dvacetdvojku atp. Tato obsluha, na rozdíl od penzionu Zlatá Stezka na Modravě, určitě nebude mít problém s přechodem na Babišovu online evidenci tržeb, ale zase jí určitě dřív hrábne :). Pokud jí někdo včas třeba neunese. Démon alkohol provedl pár pokusů učinit právě z nás Windoma Earla, ale odolali jsme. Vedly se ale i jiné řeči, takže se dohodly snad všechny akce na 5 let dopředu včetně příjezdu do Národního na kajaku, koupě mého kola(už zase), akce čisté ruce, čistý sport a čisté trubky.

Etapa závěrečná, barevná

Ráno bylo ve znamení váhání o brzkém ukončení a odjezdu domů, neb sněhové podmínky měly k ideálu daleko a informace z tras připadajících v úvahu zaručené také nebyly. Logistickou lušťovku vyřešil telefonát pana Damaška, který nám krátce před 9h sdělil, že jeho mikrobus pro 14 osob je nám k dispozici. Hlavní stoupání ze Stožce jsme zvládli bez vosků(protože bez lyží), do stopy jsme nastoupili na kraji lesa. Geomorfologický profil ruky Páně Přírody byl v této části moldanubika k běžkaři shovívavější a tak se nemuselo mazat ani později. S vidinou malé kilometrové nálože šlo tím pádem o to více naložit si do stoupání ke Schwarzenberskému kanálu. Dosažení této koty/mety (nečti komety) slibovalo v podstatě (vodo) rovný brusling, event. klasický cross countring, bez waxing. Koneckonců, cokoli ze skluznice stejně spolehlivě a rychle sundaly větvičky, jehličí či jiný neřád ve stopě i mimo ní. Poklidnou jízdou, tempem, které umožnilo verbální komunikaci bez zadýchání jsem, ve dvojici s Ondrou, strávil hezký kousek cesty, probrali jsme vše možné a před sjezdem na Říjiště potkali Honyho a Majkla zodpovědně se šikující do pluhu. Ondra je však následoval zhurta ledovou stopou cedíc cosi o přizdisráčích. V dojezdové rovince jsem si vyslechl pěkný příběh o šikovnosti jedněch při uskakování rozjetému vlaku a druhých(druhého) když se jeví brzdění nebezpečnější než pokus trefit 10 cm proužek neodtátého zbytku sněhu. Následovala občerstvovací zastávka, jejíž opodstatnění i kvalita byla mezi lyžníky sporná. Celkem prudce se však rozesněžilo i rozfoukalo, tak přišla vhod (skoro) všem. Jak se přechozí večer odvíjel v číslech, tato zastávka měla být ve stylu barev. Zatímco nám obsluha stůl plnila černým čajem, světlým pivem, tmavou kofolou či modrou fidorkou, Ondra se vydal do bílé tmy zkoumat všechny hůlky. Vítězem mikrosoutěže Ondra vyhlásil hůlky zelené a jal se pídit po jejich vlastníkovi. Když všichni zapírali jako Fučík, začlo se mi zdát, že vidí rudě. Dotčen z nejapných vtípků, případně z naší neschopnosti zapamatovat si jak vypadají vlastní hůlky, rozhodl se předmět doličný dotáhnout nám před oči(ať už jakkoliv barevné). V rychlosti jsme se dohodli, že majitele nepřiznáme, i kdyby náhodou zelené byly. Ony však nebyly, což spontánně spustilo vlnu smíchu. K Ondrovo cti však slouží, že jsme se stejně nedohodli, protože ty hůlky byly podle mě béžové, pro jiného okrové, a kdoví zda ne i oranžové :). Nějak jsme se rozseděli a konci zábavy udělala přítrž pokročilá doba a také příjezd pana Anči, který si chudák ani zde nic nedal, protože setkáním s námi mu bylo vysvětleno, že by ten bus stihnout mohl. Což byla zákeřná rána, neboť, jak už dnes víme, on to vlastně stihnout nechtěl. To ostatně naposledy zkusil v závěrečném stoupání, čímž unikl ze záběrů hromadné fotky. Příjezd do Láze u Nové Pece pak už jen vše završil, a to skoro na minutu přesně, ač volba trasy byla místy individuální.

Doprava busem s exkurzí pod Kleť byla příjemná, svižná a svorná nálada způsobila dohodu nad Kozlovnou, kde se zážitky dozažily a naše nabyté umění jsme teleportovali Lukáši Bauerovi, který v ten čas v televizi, tedy přesněji ve Falunu, bojoval jak (pravý český) lev, což mu vyneslo (hlavně naší zásluhou) krásnou stříbrnou medaili. Vysíleni fanděním a trochu i víkendem jsme doplnili kolagen prorostlou krkovičkou na grilu(byla vynikající a mě kromě toho vytanula zase reminiscence na Twin Peaks:ohni, se mnou pojď) a vyšli vstříc realitám vlastním i nevlastním (pokud někdo třeba bydlí v nájmu;)

Pěkný, moc pěkný výlet. Mám tyhle SPOLEČNÉ akce rád ;-)

 

Trasa: ±106 km

Pátek : Gerlova Huť-Polom-jezero Laka-Frantův most-Prášily-Předěl-(někteří Poledník-Předěl)-Javoří Pila-Modrava

Sobota: Modrava-Ptačí nádrž-Černá Hora-(někdo Bučina)-Knížecí Pláně-Strážný-Mlaka-Krásná Hora-Stožec(někdo Nové Údolí, někteří i přes Deutschland..)

Neděle: Stožec-Šumavskou magistrálou kolem Schwarzenberského kanálu na Hučinu-pod Plešné Jezero(Eri na něj) – Říjiště-Láz(Nová Pec)

Účast: Ondra, Honza Mareš, Přemek, Vítek, Majkl, Petr Pokorný, Eri, Aleš, Petr Šikl, jeho švagr, Pavel Samec, Víčko, Ondra Míka, Vítek Kořínek, Honza Ludvík, Standa Tabery, Filip Toul, Eda, Tomáš Dvořák, Tomáš Veselý, Kolie Dakota

GPS:  Pátek

Sobota  (startovalo se z Modravy, takže to bylo delší cca o 2 km)

Neděle

 

Komentář:

Další ročník zavedené akce byl opět plný hlubokých zážitků, ale co si budeme namlouvat – největší běžkařskou euforii jsme zažili až v neděli kolem půl páté v Kozlovně na Husovce. Nebudu ale předbíhat a vezmu to hezky od začátku:

Čtvrtek: Pár týdnů před odjezdem Peťa P. rozvířil diskuzi k dopravě do Železné rudy. Tím to skončilo a už to vypadalo, že pojedeme klasicky vláčkem. Nakonec ale došlo k přeorganizování – mezi 9 a 12 hod den před odjezdem! Mimořádný organizační výkon, dodnes se divím, že nikdo nečekal v 5:45 na vlakáči a že v 7:45 jsme odjížděli objednaným busem. Dobrá volba vzhledem k tomu, že jsme si přispali a na místo dorazili dříve.

Pátek: Doprava busem klapla, vstupenka na palubu za 300 Kč, pivko v ceně. Využili jsme toho, že nás bus vyhodí kde chceme a vystoupili na Gerlově Huti. Celý den bylo krásné počasí, svítilo sluníčko, teplota nad nulou. S mazáním a nemazáním si každý poradil po svém, peleton byl nervózní a na nikoho se nečeká, takže k roztrhání pole došlo už na startu. Na Polomu k tomu proběhla diskuze, ale po slovech „tak snad počkáme né?“ se půlka lidí rozjela a bylo po společné vyjížďce, ve skupinkách jsme jeli různě a sešli se na oběd v Prášilech. Výjezd na Poledník v rozbředlém sněhu byl náročný, nejlepší to vybruslili, třeba já šel s běžkami v ruce. Sjezd excelentní, kolem Rybárny pár vytátých míst, pár objížděk loukami. Opravdu všichni jsme se sešli v pivovaru Lyer odkud jsme se individuálně přesunuli na Zlatou stezku, tradiční ubytování.

Sobota: Snídaně, mazání. Domluvený start 9:30 nedočkavci ulili o 20 minut, takže mě dost pobavilo líčení Petra P., který vyrazil v 9:25 s tím, že si trošku poodjede a ostatní ho dojedou. Ještě na Černé hoře si myslel, že je první, tou dobou už ale první skupinka byla skoro na Knížecích pláních! Takže postup opět ve skupinkách, s někým jsem se viděl u snídaně a pak až u večeře. V sobotu bylo zataženo, teplota lehce pod nulou, startovní pole prořídlo o pár odpadlíků. Cestou se skupinky občerstvovaly na tradičních místech – Alpská vyhlídka na Bučině, Knížecí Pláně, Strážný hospoda, Strážný benzínka. Za zmínku stojí postup bratří L. kteří si střihli cestu na Polku a směrem na Strážný probloudili netradičně přes nějakou obůrku. Za Strážným začali trable se sněhem, vytátých míst bylo hodně, někdo to obcházel, někdo přecházel, někdo zouval, podle toho jak si kdo vážil materiálu. Postupně jsme se sešli v hospodě v Novém Údolí, a to i s Áčkem, které to opět vzalo z Bučiny do Nového Údolí přes Německo (jsem zvědav koho Eri přemluví příště, zdá se mi, že kdo to jel už nechce a zbytek na to nemá :) ). Dorazil dokonce Honza L., který jel rovnou do Stožce a do Nového Údolí si zaběhnul - a zpět taky. Ostatní to do Stožce vzali vlakem, ubytování a večírek u Pstruha. Klasické hospodské řeči, plánování dalších akcí, diagnóza Víťova nemocného kolena, … plodná byla i diskuze o zítřejším postupu, rozptyl byl obrovský – od seru na to a jedu vlakem ze Stožce až po jedu vlakem z Nové Pece v 16 hod.

Neděle: Víťa K. koleno nerozchodil a šel v doprovodu ošetřujícího lékaře na vlak :) , ostatní se vydali směr Nová Pec, kde byl na 12:15 domluvený odvoz autobusem, domluvený v neděli ráno! Trochu sprint, ale pozdější doprava nebyla možná, až v 16 hod vlak z nové Pece. Počasí jako v sobotu, zataženo, lehce pod nulou. Se sněhem kolem kanálu to bylo horší, pár vytátých míst, také sjezd k Říjišti byl místy beze sněhu. Na Říjišti jsme se občerstvili a začalo sněžit, takže jsme dojížděli na čerstvém sněhu (7,5 mm) - nicméně na loukách už skoro nic nebylo, ještě že nás bus vyzvednul na Lázy. V 13:30 jsme vystupovali u výstaviště a ti, kterým bylo líto přijít domu tak brzo, když mají propustku až do večera, šli do Kozlovny na pivo. Nečekaně jsme tam s běžkařskými botami na nohou a s lyžemi v ruce zapadli, jelikož se na mistrovství světa zrovna jel mužský závod na 50 km. Zhodnotili jsme styl, nasazení, frekvenci, šlo jim to skoro jako nám. Lukáš Bauer skoro celý závod na čele a ten závěr – stříbrná medajle!!! Lepší závěr běžkařského víkendu jsme si nemohli přát.

Skol V.S.

 

Special thanks : Zdenda Gregor & his bus company, České dráhy a Damašek transport family

P.S. Čest všem, kteří dojeli do cíle-viz foto. A díky Přemkovi za organizaci etc. BK NEZMAR: Nic nás nezastaví!

010320153088_(1280_x_1024) 010320153089_(1280_x_1024)fotopoint_20150228102233

 

 

 

 

 

Lednový víkend tradičně Přemek zajišťuje ubytování na faře na Kvildě, ideální pro běžkařské soustředění. Partička kolem Přemka (z Nezmarů Přemek, Kocour, Vláďa H., Suďák) tentokrát objekt nenaplnila, zbývající 2 pokoje nabídl Přemek do širšího pléna Nezmarů. A tehdy se zrodil plán – výjezd na běžky s manželkami a dětmi. Kapacitu 12 osob jsme hravě zaplnili celkem 16ti :-) nadšenými běžkaři – 5 Nezmarů (Vítek S., Hony, Honza L., Majkl, Petr P.), 4 Nezmarky, 8 Nezmarčat.

Se sněhem letos v lednu opět bída, s obavami jsme se na Kvildě sešli v sobotu ráno. Plánovaná cesta z Kvildy na Horskou Kvildu byla místy bez sněhu, tak jsme zkusili přejet na Modravu a vyrazit na Březník. Nakonec jsme byli mile překvapeni, sněhu dost, kvalita docela dobrá, dokonce stopa byla. Celou sobotu drobně sněžilo. Větší děti dojeli až na Březník, zbytek to obracel na rozcestí Na ztraceném. Na to, že někteří potomci stáli na běžkách prvně, dost dobré výkony. Závěrečné občerstvení jsme si dali v našem prověřeném zařízení Na Zlaté stezce.

Večírek byl impozantní, zahájili jsme ho v místním pivovaru, kde to v 18 hod vypadalo jak na Silvestra kolem půlnoci, zábava v plném proudu. Dokonce jsme se tam setkali s Honzou M. a Filipem T. – koncentrace Nezmarů nevídaná. Když jsme se dostavili na ubytko, tak i tam se pařilo na plný pecky. Přemek kytara, taneční parket zaplněn. S naším příchodem došlo i na taneční sóla a tance na stole. Parádní večer, všichni jsme se, myslím, dost dobře pobavili.

V neděli bylo trochu čerstvého sněhu, vyrazili jsme na Prameny Vltavy. Začátek bída –  asfalt, na něm 2 cm ledu a na něm 1 cm sněhu. Ale čím výš tím líp, takže na pramenech už byla dobrá stopa a krásné svezení (tvrdili ti co tam dojeli).

Celkově mě tento víkend nadchnul a doufám, že to někdy zopakujeme.

Zdar V.