Červen 2019
Po Út St Čt So Ne
« Kvě    
 12
3456789
10111213141516
17181920212223
24252627282930

Archive for the ‘4. Zimní sporty’ Category

Účast: Ondra, Vítek S., Hony, Petr P. Majkl, Aleš, Kory, Petr. Š., Kocour, Přema, Vláďa Hais, Víťa K., Pavel Tíkal, Víčko, Eda, Honza L. (jen sobota a neděle), Ondra M. (jen sobota a neděle), Filip (jen pátek) Džony jako sobotní běžkařský host, Vláďa Řehoř (jen neděle) a Samouš s Banánem běžkovali jen v sobotu v hospodě 🙂

1. etapa 45 km (v daném rozsahu jen Ondra a Víťa S.)

https://www.sports-tracker.com/workout/ondejludvk/5c66d7b38bfe5d7ae7458646 (neměřil jsem od začátku)

2. etapa 51 km (v daném rozsahu Ondra a Honza L.)

https://connect.garmin.com/modern/activity/3388174289?share_unique_id=2

3. etapa 36 km (v daném rozsahu Ondra, Honza L., Aleš, Petr P., Hony)

https://www.sports-tracker.com/workout/ondejludvk/5c694c5ae883bf5fb8af7cf6

Tak co mi tentokrát z již osmého ročníku přechodu Šumavy utkvělo v paměti?

1) Téma mohérový chlup. Předpověď (naplněná…) extra slunečného a teplého počasí vyděsila snad všechny Nezmary, což se projevilo hnedle u autobusu – při vyndavání lyží byla každá druhá s chlupem. Ostatní hololyžníci si zase vyměňovali informace o klistrech které mají, a dokonce i já jsem překročil rubikon a vytáhl čerstvě zakoupený klistr Swix univerzál se snovým rozpětím -3°C až +10°C, muhehe.  Minulý rok se ukázalo, že když sníh čerstvě nasněží, není chlup rozhodně výhra, ale pokud je sníh starý a několikrát prošel oblevou a zmrznutím, je chlup jasný král. Klistr to jakž takž dává na ledu, ale na metamorfovaném sněholedu rozměklým sluníčkem a teplotami na tričko, klistr prostě nestíhá. Tak jsem si alespoň slovník obohatil lidovou slovesností a za chvíli už budu jak Islanďani, kteří mají asi 30 slov pro sníh. Nejčastěji jsem používal Přemovo „malta“ (a na té to fakt bylo na hovno a klistr nedržel ani boha). Tedy po pravdě, slovo malta jsem používal spíš v ustáleném slovním spojení (po výjezdu na romantickou prosluněnou šumavskou loučku) „Kurwa zase ta zaprcaná malta“… Dále byly hojně využívány termíny písek, mejdlíčko, sračka atp. Celkem pro tento přejezd vzato Chlup/Klistr 1:0. Asi to fakt ale spíše směřuje k tomu, že je dobré mít na klasiku dvoje lyže. Na něco hlaďáky a na něco chlup. Kam ten svět spěje…

2) Délka. Myslel jsem že délkový rekord ročníku 2017 (125 km) budeme překonávat stěží, ale povedlo se. Mých měřených 45+51+36=132 km. A to rozhodně nemusí být top číslo. Např. Hony měl v pátek (jedinej jel i na Březník a pak jel do Stožce Německem) dobře přes šedesát. Tímto tedy vyhlašuji prestižku pro příští roky (a nebude těžké laťku přeskočit): Kdo dá první přes 140/150? Hony už možná dal, takže příště ještě musí zdokladovat 😉

3) Měnící se preference/hledání nového, krásného 🙂 Před prvním ročníkem přechodu panovaly z dnešního úhlu pohledu směšné obavy, zda-li to vůbec dáme, dokonce byla navrhována varianta čtyřdenní a všichni vlastně jen pádili nejkratší cestou do cíle. Můj návrh na backcountry k jezeru Laka (https://mapy.cz/s/3p8RY), měl odezvu nulovou a všichni si ťukali na čelo. Postupně se však jeden dva přidávali, až letos jelo krásnou backcountry romantikou („běžky jako tenkrát“) 9 Nezmarů. Taktéž dřív nebývalo pravidlem vyjet až na Poledník a letos tam snad zamířili všichni úplně automaticky. Stoupá též obliba jízdy do Strážného přes Polku (letos 5  z nás) a (ne jedinou) novinkou letoška je prodlužka vynecháním Šumavské magistrály jízdou z Hučiny přes Jelení vrchy (https://mapy.cz/s/3p8UB).  Třeba osud vzrůstající obliby potká i minuloroční objev Oblík. Nádherné backcountry s výhledem na Kašperk i Luzný (letos se k pokořitelům přidal Víťa S.).  Jediným dinosaurem zůstává Peťa Šiklů. „Jsem tady proto, abych to ujel, a ne abych si co nejvíc zajezdil“. S touto taktikou dokáže být v pátek na Modravě v Lyeru ve dvě, z Nového Údolí jede do Stožce vlakem a nedělní vlak z Pece stíhá ve 12.00 🙂

4) Novinky. O novince přes Jelení Vrchy jsem se již zmínil a jen k ní dodávám, že je to tuze krásná cesta, kterou však už nikdy nepojedu 🙂 Celý je to rovina kolem kanálu, kde člověk jen kladivuje a kladivuje což na klistrem omatlaných lyžích je opravdu ta pravá krása… Bejci jako Aleš, či nemazající Honza si to pochvalovali (snad dokonce že to budou jezdit pravidelně!) ale my s Peťou P. jsme vedli řeči, že si připadáme jak na Vasáku a předlouhá píchací nuda v Peťovi rozbujela úvahy o tom, jak dobře měla asi namazaný lyže vévodkyně Kate (Middleton), která Vasák v limitu dala… Ale teď už k věci! Projektem letoška byl přejezd Lipna, když už je zamrzlo a hodně sněhu. Znamenalo to nesjíždět do Pece, ale jet dál po Schwarzenberském kanálu až na úroveň Bližní Lhoty, kde je v mapě naznačená upravovaná stopa až k Lipnu. Po sjetí k Lipnu bychom se rozhodli, podle stavu ledu, se buď nějak dostat na vlak do Horní Plané (to, jak by vypadalo „nějak“ kdyby nebyl led, mi zůstalo záhadou) a nebo kdyby byl led, že bychom to dojeli až do Černé. Kocour se nabídl, že zavolá kámošovi z horské služby abychom věděli, zda je až do Bližní Lhoty stopa, ale byl zastaven s tím, že plán je plán a žádné špatné zprávy předem nám ho kazit nebudou 😉 Realita byla taková, že část mužstva na plán hodila bobek, ale 12 hrdinů do toho šlo srdcem. To znamená, že po krátkém backcountry sjezdu který někteří ani netrefili a vraceli se po kanále, jsme zjistili, že „sjezd k Lipnu“ znamená trmácení se přes dva další kopce, kde stopa udělaná je, ale od traktoru! A tak už to šlo dál spíše stylem Krakonoš a lyžníci 😉 Odměnou nám byl ale prvosjezd neporušené loučky k Lipnu, který byl NAPROSTO BOŽÍ. Vítr + obleva s nočním mrazem sníh připravila tak akorát na freeride běžkosjezd. Nádhera. Po Lipně to šlo též obstojně, ale minimálně já jsem narazil na limity hlavy, které se moc nelíbí, že jede nekonečné minuty jen a jen rovně na jeden cíl (Tajvan) a on se desítky minut nepřibližuje. Celkem ale shrnuto velmi povedená novinka, kterou při dostatku sněhu rozhodně budeme opakovat.

O.

P.s. Bylo to přenádherné! Když pominu maltu, písek, mejdlíčko, sračku atp., co více by si člověk mohl přát, než tři sluncem zalité teploučké dny s přáteli?

 

 

V průběhu zimy se mě hodně lidí s ironií v hlase ptalo, zda už jsem letos vytáhl nordicy a já v této sezóně plné bruslařské beznaděje musel přiznat že… jo. Na stadiónu v Telči 🙂 Příroda je však mocná čarodějka a svůj ledový dech nechala až na přelom února března. Předpověď hlásala týdenní holomrazy a já vše sledoval netrpělivě jak prvnička. Už po dvou dnech jsem v neděli objížděl Vrbenské rybníky a nakonec s Honym, Vítekm a Peťou vzal děti na Bagr, kde bylo max. 5 cm ledu, ale zase jen po kolena vody a my si, krom bruslení s dětmi, mohli názorně ukázat, jak se dá bruslit na ledě, který skutečně dost praská a holí Gandalfa bílého ho prorazíš na jeden pokus. V úterý jsem cestou z práce otestoval led a už to bylo ono. Lidi se ještě báli a tak jsem byl na úseku Jiráskův most – Slavie první a sám, ale odměnou mi bylo panenské zrcadélko a nechápavé pohledy ze břehu (Hůl Gandalfa bílého věděla však více, než nechápavé pohledy). Středeční poprašek mi sice notně zkazil náladu, ale ukázalo se, že celý týden bude dost foukat a zároveň dost mrznout a tak sníh na ledě byl dost odfoukaný a kde ne, bruslení moc nevadil. Ve středu jsem jen procvičil skluz s dětma na soutoku, ve čtvrtek v rámci oběda sklouznul v úseku Purkarec – AMU Poněšice a v pátek si vzal dovolenou!

Pátek: na dopolední romantiku jsme vyrazili jen ve dvou a Lužnice – Nová řeka byla taková pohůdečka. Zasněžená líná řeka, 14 km v pustém kraji bez živáčka a má premiéra na Lužnici. Skončila však dříve než jsem plánoval, za jezem v Hamru byla tekoucí voda co oko dohlédne a tak jsme až na Nežárku, jak jsem původně plánoval, nedobruslili. Výlet byl nádherný, ale nohy mě stále nevybitostí svrběly a tak jsem zavolal Erimu a v 15.10 jsme už frčeli směr Hluboká. Led byl čupr a bylo jen potřeba stanovit priority: Já: „Chceš si povídat a kochat se nebo na to lehnem?“ Eri: „Lehnem“. 🙂 Za hoďku a půl jsme probruslili celé Hněvkovice – tj. úsek od místa kde se ze silnice podél řeky odbočuje na Dobřejice až po hráz (a zpět). A k vidění bylo vše – tekoucí voda, zrcadlo, skály i lodě, čekajíc na „své“ období. 28 km a já byl s finálním účtem 42 km v pět doma maximálně spokojen.

Sobota: V sobotu rodinný program půjčil mé a Eriho nordicky hochům, co vzali děti a vyrazili si do Purkarce užívat. Provianťák Banán přivezl lavice, gril a tak už se jen grilovalo, popíjelo, hrál se hokej a v mezidobí si jednotliví tatínci odskočili mrknout na skalní útvary kolem AMU. Den se prý přenáramně povedl.

Neděle: Neděle byla už zase vyhrazena výkonu a byl naplánován Orlík. Ráno jsem vstal, kouknul na zprávy a zjistil, že v sobotu bruslení neskončilo na Orlíku zrovna šťastně, ale o svůj poznatek z úmrtí v místech, kam míříme, jsem se doma raději nepoděloval. Ondra s Honzou mojí taktiku drželi též, jenže nakonec se to doma stejně všichni dozvěděli ještě než jsme tam dojeli, neb to média troubila o sto šest. My však víme co je to pasivní i aktivní bezpečnost na bruslích. POZORNĚ koukám a vím co mám sledovat (co mám sledovat je na delší článek nad rámec reportu), testuji mocnost ledu holí, abych měl jistotu, zda je led bezpečný a i kdybych vše porušil  (z nedbalosti a lehkomyslnosti), jsem připravený se sám z vody dostat, neb mám na krku vyprošťovací bodce, které umím použít. Navíc nebruslím sám a mám sebou i házečku, kdyby jo kor náhodou… Teplé náhradní oblečení už mám sebou jen pro případný následný komfort (i kluci oba měli v igeliťáčcích zabalené teplé svršky, čímž mě dost příjemně překvapili). Bez zanedbané bezpečnosti vstupujeme ze Zvíkovského mostu přes Otavu na led a jdem na to. Orlík je prostě TOP. Nabruslit se dá spoustu kilometrů, bariérových zlomů je výrazně méně než na Lipně, oproti Lipnu je lidí zanedbatelně a téměř všude je skalnatý romantický kaňon. První foto zastávka byl Zvíkovský hrad z Otavské strany, následně jsme utvořili vláček v čele s Honzou a začali trénovat jízdu v háku na bruslích. Na kole to na klíšťáka umím o poznání lépe, ale postupem času se i můj počáteční total mimotakt s Honzovým skluzem začal lepšit. Kolem umíracího místa kde stále probíhaly hledací práce těla jsme jeli bezpečnou zónou, druhá zastávka na focení u Žďákovkého mostu a hnedle jsme byli u zámku Orlík, který jsme si s Ondrou dali na fotoromantiku (za Honzovo skřípání zubů). Mezi zámkem Orlík a Pukňovem bylo total zrcadlo, opět se fotíme a já přicházím s nápadem zkusit rychlou jízdu. Rozjíždíme vlak na 34 km/hod a po pár stech metrech zjišťujeme, že toto není pro nikoho trvale udržitelná rychlost 😉 a vracíme se do módu 20 km/hod, při které lze i stručně komunikovat… Po návratu na soutok míříme do vltavské části přehrady a vzhledem k super času a ujeté vzdálenosti více fotíme. Tu ledopád, tu přimrzlá myška, tam přimrzlý netopýr. Nádherný úsek s nádherným ledem šperkujeme foto sérií na stromech, co rostly na břehu ještě když přehrada nestála a za normálního stavu řeky jsou pod vodou. Cestu zastavuje nepřekonatelná bariérová prasklina pod železničním mostem u Červené, Honza odmítá „kurvit boty“ na kamenech a tak jí neoblézáme po břehu a k mé nelibosti se vracíme. Hochy aspoň přemluvím dobruslit v Otavské části na konec vzdutí Lomnice, což se ukazuje jako dobrá volba a najednou je zapomenuto přehradní bruslení a my se po příbřežních náledích a občas skrz ledopeřeje prodíráme až k zurčící vodě, kde už to dál opravdu nejde. Opět skvělá ukázka jak moc hůl Gandalfa bílého pomůže při hledání bezpečné cesty. Na závěr si ještě oráchám nohy při výstupu na břeh 🙁 , neb led u břehu praskl a přelitá voda mě vytrestala – kluci se mi smějou a vylézají jinudy. Pěkný počin – 63 nabruslených kilometrů nás naplňuje spokojeností a vyrážíme dom.

Honza konečně uznal, že si přestane nordicky půjčovat a tak už máme/budeme mít v klubu 4 páry. Doufám, že nezůstane jen u nich, na kanadách dá tohle jen Eri v nejlepší formě 🙂 A ano, pořádně expedičně se dá bruslit tak jednou za rok, ale kolik těch roků ještě před sebou máme!!!

O.

Účast (alespoň na část): Petr Pokorný, Přema, Eda, Ondra, Petr Šikl, Honza Ludvík, Eri, Majkl, Hony Mari, Aleš, Ondra Míka, Víťa Kořínek, Vítek Sirotek, Kocour, Pavel Tíkal, Samouš, Kory, Anče

1. etapa: Já, Přemek a Petr P. – backcountry parta 43 km, chrti víc, pohodáři míň (a ve tři na Modravě začali lejt…)

Už před startem se začal šířit obvyklý virus – zvládnu to?, nemám moc najeto, nejsou až příliš divné sněhové podmínky? atp. – a  tak bylo blíže k tomu, aby marketingové oddělení výrobců lyží zaznamenalo úspěch. Skintecy někteří nakoupili a někteří popůjčovali. Prý to nemá chybu. No nevím. Sám jsem sice s mazacíma lyžema v pátek TĚŽCE provařil, ale byl jsem předem jaksi srovnán s tím, že se to může stát. Skintecový premiant Vítek S. však na zázrak co na „žádném sněhu nemůže být provar“ (ale nakonec do kopce těžce podkluzuje, dolů nejede ani trochu a nakonec i bakule nalepí) psychicky připraven nebyl a kdyby to nebylo půjčené snad by i o své statné stehno vzteky zlomil 🙂 Výlet samotný se nesl v duchu reklamního sloganu Krušovic: „Pivo jako tenkrát“ Ano, ano „Stopa jako tenkrát“ – v alespoň trochu čerstvě upravené stopě jsem jel ten den asi 7 km… Pak už to bylo jako tenkrát – stopa se projede jednou, dvakrát za zimu a lidi už to šlapáním doudržujou 🙂 Mým highlightem byl jednoznačně backcountry výstup na Oblík – takhle krásnej výhled po Šumavě jsem už dlouho neviděl. Hnedle jsme začali s Peťou spekulovat jak si střihnout freeride na běžkách dolů mezi stromy, což Přemek komentoval slovy: Vidím, že nadešel čas se rozdělit… 🙂 Navíc následně objevil naprasklou jednu lyži a tak jsme to do lesa dolekopcom pustili na brave heart s Peťou sami. No na sjezdkách bychom řezali oblouky na krustičce asi lépe 😉 Zážitek svého typu.

2. etapa: Já, Honza, Samouš 50 km, Eri MNOHO, ostatní méně a Kory podle toho, po kolikáté to počítal (rozuměj: 45, 55, přes šedesát…)

Ráno na Modravě byla super stopa, což bylo po pátku skoro až zjevení a tak se Honzovi podařilo mě během úvodních kilometrů přesvědčit, že pojedem na Březník, což vážně není cestou, ale když mi na oplátku slíbil, že natočíme páďo, svou premiéru Březníku v rámci Přechodu jsem si odbyl. Samouš (ten který pochybuje, zda to jde i bez tréningu) řekl, že bude našim souputníkem a tak už jsme se ten den téměř 😉 nerozdělili. Stopa byla čupr až do Strážnýho (kde se k nám připojili Pavel, Peťa Š. a létající Vítek), a tak nebylo ani mnoho mrmlání, když jsme se dohodli 😉 že „oběd“ bude až na Novém údolí. Za Strážným to však Samoušovi přestalo chutnat (až tak že byl ztracen kontakt na oči), tak jsme vždy čekali na rozcestí, aby se neztratil a když už se ztratit nešlo, bylo jasné, že čekat budem v hospodě. Samouš ale nějak dlouho nešel a Peťa se začal strachovat. Nenechal se ukolébat naším tvrzením, že lze jít jen rovnou jedinou cestou podél hranic a zavěštil: „Samouš je schopnej sundat vprostřed lesa lyže, přebrodit Vltavu a zamířit do Německa!“, ale Samouš se proroctví vzepřel. Posledních pěl kilců do Stožce šel asi hodinu a osamělý a po příchodu zamířil bezvládně do peřin chrnět. Tréning, je holt tréning! Jo a highlight soboty byl výhled na Alpy z Černé hory – na který mě však musel upozornit Hony, neb já si nevšim 🙂

3. etapa: My všichni asi 22 km, jen Peťa P. + 3,5 kiláku do kopce na Plešné jezero a 3,5 km stejnou cestou dolu… Nebyla tam přece stopa, krásná motivace!

„Jako tenkrát“ to bylo v neděli jen půl etapy – té lépe upravené. 15 čísel nového sněhu ve „stopě“ vytvořilo nutnost zformovat šestici nejsilnějších borců, kteří točili špic při prošlapávání a špačkovali. Za Hučinou „stopa“ přešla v mód: tady rolba letos nebyla a tak jsme prošlapávali tam, kde kdysi šel běžkař a špačkovali. Před Říjišťem přišel vrcholný mód – rolba ani běžkař tu letos nebyli, zato traktor před nasněžením, když likvidoval polom po říjnové kalamitě, a tak už to bylo klasické backcountry pro všechny. Došlo tedy i na ty, kteří se v pátek ubránili 🙂 Highlight? No takhle by vlastně měl vypadat přechod, aby byl věren svému názvu. Mě to tedy v rámci přechodu nevadilo ani za mák, naopak jsem to ocenil! Příště ale zase už raději do stopy!

O.

 

Ještě než zveřejníme report z Přechodu, tak se sluší vzpomenout přípravu na něj:-) Jde o každoroční akci se stále větší účastí Nezmarů a hlavně rostoucích a přibývajících Nezmarčat.

Jakkoliv mluvíme v rámci této akce hlavně o dětech, za akci patří díky našim seniorům, pokud jim tak už smíme říkat – a já myslím, že právě po letošku už smíme 🙂 Letošní lednová Kvilda se totiž nesla ve znamení oslavy kulatin Nezmarů z nejzasloužilejších-Kocoura a Přemka. Tak ještě jednou – VŠE NEJLEPŠÍ!

Počasí bylo (rádi bychom i do budoucna, svatý Petře-díky) prostě luxusní a i když celý víkend sněžilo, ani nejmenší Nezmary nic nezastaví. Teploty lehounce pod bodem mrazu, někteří trefovali mázu, jiní testovali novinkové „mohéry“, někdo se na to vyprd (já) a posiloval paže (ono to ale drobet lepilo i tak). Fotopříloha je ohledně počasí výmluvná dost, nemá cenu se rozepisovat 🙂

Účast byla velká a různorodá, takže se sportovní část víkendu odehrála hned po několika výkonnostních skupinách a různých trasách a dá se tak říci, že tento víkend nebyla na Kvildsku stopa, která by aspoň jednou nebyla projetá nějakým Nezmarem.

Pokud vím, tak někteří jeli třeba přes Prameny na Černou horu, Modravu, Horskou Kvildu, druhý den na Knížecí Pláně.

Naší skupinu tvořilo duo Sirotek-Pokorný, s tím, že Pokorňáci nečekaně dorazili v pátek už odpoledne a dali si před soumrakem rozjezdový švih směr Jezerní slať a v sobotu (pod vedením dokonale připraveného Vítka) nás čekala trasa přes Prameny a Stráž na Bučinu (a zpět druhou stranou), neděle Filipovka-Horská Kvilda-Kvilda. Děti naběhaly za víkend cca 30 km, přičemž ti starší ještě o dost více. Když si čtu report z roku 2015 ani se nechce věřit, jak ta havěť roste. Ostatně, o tom svědčí taky jedna historka hodná záznamu-děti, tradičně uklizené v patře u svých tabletů navštívil asi ve 22 hod rozjařený Přéma s kytarou, že si všichni zazpívají. Pátý marný pokus trefit píseň, kterou pubertální chlapci znají, vede k otázce:máte ve škole ještě vůbec hudebku???A umíte na kytaru?A na co chcete balit holky? Jednohlasná odpověď zní : „přece na to, kdo má na Instagramu víc followerů!“ Přema: „na Insta co? folo koho?“ Právě dorazivší Barči Kubánkové se za strnulého Přemka zeptám: „Baru, kterej kluk by ti imponoval víc – ten kdo by ti hrál na kytaru písničky nebo ten kdo má na netu více followerů?“ Barča: „Ježiš, jasně že followerů!“ Tak jsme na sebe s Přemkem mrkli a sešli dolu (do)žít ten náš svět 🙂 Snad bude mít ten nový svět pochopení i pro nás…ostatně, jakkoliv to nevypadá, my ho pro vás, dítka naše, taky máme 😉

Abych jen nechválil, občas se ve stopě vyskytl pitomec, který nechápe, že s dětma to je přece jen malinko složitější a nebo se pitomec vyskytl mimo stopu a bruslením stopu ničil. Další černý puntík patří nedostatku kapacit na občerstvení, zahřátí a odpočinek (hlavně kvůli těm dětem), i když vlastně nevím komu za to hubovat.

Nicméně, shrnuto – víkend to byl parádní a díky všem za účast!

Ještě jedno běžkařské téma.

Přéma opět nabídl skvělou možnost zajištění ubytování na Kvildě a s tím spojený běžkařský víkend s dětmi (a jak on uvádí také se staříky)

Letos je dokonce možnost sousedního objektu, což výrazně zvýšilo kapacitu.

Kdo by z Nezmarů měl zájem v termínu 19.-21.1.2018 se účastnit, prosím vyplnit formulář

Rozhodující slovo ohledně účasti, resp.přednosti bude mít Přéma, ale rychlost přihlášení také může hrát roli 😉

Účast: Petr Pokorný, Přema, Eda, Ondra, Petr Šikl, Honza Ludvík, Eri, Majkl, Hony Mari, Aleš, Ondra Míků, Víťa Kořínek, Víčko, Kocour, Pavel Tíkal, Standa, Samouš

Společné foto - nástup do stopy pátek

Trasa GPS pátek

Trasa GPS sobota

Trasa GPS neděle

Celková délka: 125 km (38+45+42) – toto je oficiální statistika dosažena největším počtem lidí. Byli jedinci, co měli méně, ale i kteří měli více.

Letošní běžkařský přechod Šumavy měl několik nej. Nejdelší, nejvariabilnější a alespoň za mě: nejkrásnější. A všechno způsobila vlastně nouze o ubytování, která rozPrášila 😉 naše zažitá schémata: Ruda-Modrava spaní-Stožec spaní-Nová pec. Ubytko na Modravě nebylo a tak jsme poprvně zavítali do Prášil a na Polku.

 

Páteční etapa se nesla v heslu: Hančovina, Hančovina, Hančovina. Noční a dopolední sněžení, absence rolby a páteční ráno chudé na běžkaře navodilo náladu prvopřechodu Grónska. Kraj pod sněhem mlčí, tam stopy jsou vlčí, tam zbytečně budeš mi psát. Eri jako prorážeč stopy dostal nálepku Amundsena a my všichni více a spíše méně se peroucí s mázou, otročili za ním. Dopoledne jsme strávili v krajině kde to běžkařsky neznáme, při stoupání na Pancíř si názorně ukázali čemu se říká „bakule“ a vše by se dalo shrnout do věty: moc hezký výlet, ale o běžkách to nebylo. Odpoledne se to sice zlepšilo, avšak máza byla stále dík přemrzlému sněhu problematická a tak jsme se soustředili na Nezmarský krvavý souboj 🙂 . Někdo přehlédl kamínky, někdo si píchl před lyži hůlku a někdo i ve svém věku 😉 neodhadl sjezd. Eda, Hony a Kocour pracovali na pověsti mord party z CB seč mohli, přičemž v interním obličejově zakrváceném souboji zvítězil Hony, který měl nejen odřený obličej, ale přidal i masivní krvácení z nosu. Nezmary však nic nezastaví 🙂

 

Páteční etapa se mi líbila (tuze romantická procházka to byla!), ale sobotní etapa mě bavila! Ze všech dní se dařilo mázu trefit nejlépe a i se sněhem a stopou to bylo nejlepší. Prostě to frčelo! Nejvíce asi ve sjezdu Židovo cestou, ve kterém svůj osud s obličejem ve sněhu nalezlo vícero Nezmarů, včetně mě. Rychlost přes 45 km/hod v přemrzlém sněhu na běžkách se kterýma jen tak nezabrzdíš – úlalá, jedém! V sobotu to jelo tak moc, že si někteří mohli dovolit i dvojí dlouhou zastávku v restauračním zařízení. Na druhou zastávku se bude v dobrém a veselém vzpomínat však jen díky tomu, že se nikomu nic nestalo. Pivínka, jégry, do stopy se soumrakem, čelovku měli asi čtyři lidi, z nichž jen dva jí nasadili a rozsvítili (Standa: já jí vyndávat nebudu, to je zbytečný). Štěstěna a borderkolie Eri (ufff, bylo mu jasný, že on ve tmě čelovku zapnutou mít musí, když sbírá ostatní) zvládli jak obutí jedno z Nezmarů do lyží 😉 , tak opakované pády vybraných jedinců a sjezd k Polce zůstal bez fatálních následků.

 

Nedělní etapa zase ukázala úplně jinou (kolikátou už?) tvář přechodu. Bylo zcela jistě nejhezčí počasí a sluníčko na tvářičky pražilo, až to kvalitě stopy nebylo milé 🙂 V úvodu etapy se ukázalo, že ne vždy je moderní technika krokem vpřed. Pavel při sjezdu z Polky nepřemýšlel, pral to cestou necestou kde se drobet dalo poznat, že tu kdysi jela rolba, ale my vedeni Honzou s chytrým telefonem a aplikací mapy.cz hned virtuálně viděli, že tato cesta srdce se neshoduje s mapovým podkladem a tak jsme šli cestou rozumu – pěšky po asfaltce do Strážnýho… Plus hodina na Pavla, a plus spoustu nezasloužených nadávek na Polku. Od Strážnýho byla stopa měkká (písek) a neskluzná, avšak to nejhorší mělo přijít při přejezdu hranic do Německa za účelem „zkratky“ do Nového Údolí. Krásné prostředí to bylo, vo to nic, ale kombinace delší & horší cesta vzala vítr Honymu (Tos posral tím Německem, Ondro!!!), Honzovi (při ležení po pádu: Kurwa, já to mr…“ Okolo ploužící se německý pár: Tóbry den!)  a Péťovi P. (v Novém Údolí končím ať se děje, co se děje, jsem vyvanulej). A přitom šlo asi o 5 kilometrů… Takto psychicky zbědovaní jsme dorazili do hospody v Novém údolí, kde padlo definitivní rozhodnutí, že do Pece nepojedem (kvůli času, dík zasranýmu Německu nestíháme….). Zachránil nás až Přemek (Německou zkratkou nejel) a Pavel (ušetřený čas z Polky), kteří se po našem „definitivním“ rozhodnutí a objednání jídla zvedli se slovy: Jedem do Pece. Chvíli to v Honzovi bublalo, a za pomoci Eriho a vět o slabihoudech nás přemluvil, že to „kousek zkusíme“ a časově uvidíme. Petr P. začal být sprostý, Aleš poté, co v klidu nemohl dopít svého rádlera taky, nicméně rychle jsme polkli oběd a část etapy: „Full gas“ a „Na nikoho se nečeká“ začala. Chlapci kopec z Údolí bruslili, na to já nemám a musel jsem mazat, takže jsem tam zbyl jaksi sám. Vytočil si hercnu do červených čísel a jediné nad čím přemýšlel bylo, že bych si tak rád zavázal botu, ale čas na to není  🙂 S notnou dávkou nadávek jsem však chlapce dojel. Vlak jsme stihli a závěrečný dojezd do Pece s poloabsencí sněhu po travnaté louce, barvitost našeho výletu podtrhl.

 

O.

 

P.s. Poděkování těm, kteří se zasloužili o společnou věc více než jiní, jsem vtělil do pořadí prvních třech míst v účasti – viz výše. You know, who you are.

P.s. Že naše trojdenka nebyla jen o běžkách a neopominutelnou část tvoří i obsah večerních posezeníček víme všichni a taky víme, že méně psát je více. Kdo byl, směje se doteď.

 

Hoši, hoši. Původně jsem ani report psát nechtěl, ale pak jsem si řekl, že bude dobré, když v zimě na našich stránkách nebude překolováno, neb i jinými aktivitami je živ Nezmar. Definitivní rozhodnutí padlo při zjištění, že poslední bruslařský report je z roku 2014 (viz sekce Nordic skating). Jo nordic skating, je vskutku disciplína vyžadující VELMI specifické podmínky. Celý dnešní výlet o tom mudroval Honza. „Musí bejt zima a to jako dlouho, ale zase nesmí sněžit, což se se v zimě dá dost těžko skloubit.“ Ano, je to tak, ale i když zážitky přichází ve větších intervalech než je obvyklé, jsou jedny z nejkrásnějších a nejoriginálnějších a investice do nordických bruslí se prostě vyplatí. Je to na celý život a „chleba nejí“.

Ale popořádku.

Po několikadenních mrazech na přelomu roku a následném vydatném sněžení jsem myslel, že je s bruslařskou sezónou ámen, ale ono to chce prostě jen líp hledat. A to místo se letos jmenuje Týn nad Vltavou. V době sněžení tam ještě „ohřátá“ voda z Hněvkovický přehrady nebyla zamrzlá a zatuhly jí až další dlouhodobé mrazy. Dal jsem chlapcům echo a k mé radosti jsme v pěti obsadili auto. Zřejmě už polevuje nedůvěra k bezpečnosti tohoto sportu a jak jsem dnes četl chlapcům z příbalového letáku k vyprošťovacím bodcům: „Dospělý, opatrný a zdravý bruslař se nemusí nedobrovolné koupele bát. Pokud je připraven, vyvázne snadno a s dobrodružným zážitkem“. 🙂 A my připraveni jsme. Testovací hůl Gandalfa bílého vozíme stále s sebou, víme co a jak se má testovat a vždy opravdu jdeme jen tam, kde víme, že nás to unese. Vyprošťovací bodce máme všichni bez výjimky na krku, házecí lano a suché oblečení v igelitu v batohu. Až na Aleše – batoh nevozí, občerstvuje se od ostatních a zmrznout ví, že ho nenecháme. Velký pokrok učinil aspoň bodcích – už chce mít bodce vlastní a ne si je, až když je ve vodě, půjčovat (viz: http://www.bknezmar.cz/?p=1521 ). Takže opravdu nejsme žádní hazardéři a náruč pro další náruživce je otevřená.

Od Silvestra roku 2013 se změnilo to, že se nyní koupeme v ledu rádi a dobrovolně, takže jsem si s sebou do batůžku přibalil plavky a sekerku. Dírečku jsem si udělal hned na začátku, aby jsem se následujícím bruslením zahřál. A také bych klukům neupřel radost se do mě a mých tělesných proporcí trefovat a radit mi, že až „s cigárem v hubě by to teprve byly ty pravý pohodový fotky“ atp. 🙂 Po koupeli (škoda že není z fotek moc poznat, že dírka byla jen malá, a tělo je vidět skrz led) jsme se do toho na nordikách tempově obuli a hošani na kanadách brzy poznali, jak moc to na nich jede pomalu. Dlouho jsme však tempo nehrotili a za občasného focení, projíždění přítokových potoků, jsme dojeli až k hrázi Kořenska (vyrovnávačka k Hněvkovické přehradě), kde po důkladném testování holí Gandalfa bílého přibruslili skoro až ke koruně hráze, což byl opravdu překrásný pohled. Na zpáteční cestě jsme se „my zvířátka“ na soutoku Vltavy a Lužnice „dohodli“, že dojedem až do Kolodějí nad Lužnicí a to i přesto, že Lužnice byla celá pod sněhem. Přibruslovali jsme na náledí u břehu, slovo expedice začalo nabývat právého významu a slovo bruslení lehounce ustupovalo do pozadí. Nicméně přes menší nechuť kanaďanů jsme cíl dobyli a nakonec si zpestření bruslením mezi vrbičkami u břehu užili.

Nazpátek jsme do toho zase šlápli, tentokrát v pravém cyklistickém háku, ve kterém se mi Hony i malinko přidržoval za zadulku, aby se skupina, pro kanaďany neakceptovatelným tempem, nerozpadla. V cíli jsme měli 24 km pohodového výletečku, který jinde než na bruslích opravdu nezažiješ.

GPS: http://www.movescount.com/cs/moves/move140291481

O.

P.s. Jestli si letos klucka ještě sklouznem nevím 🙁 počkejme co přinese příštích pět dní.

 

Rok se s rokem sešel a díky Přémovi jsme opět dostali šanci strávit víkend na faře na Kvildě. Tradiční složení ze zasloužilých Nezmarů a jejich přátel bylo doplněno námi mladšími (jak se později ukázalo rozhodně ne vytrvalejšími) Nezmary, Nez marnými ženami a kopicí Nezmarčat. Ač jsme loni nevěřili, že by mohly kdy být ideálnější podmínky, i letošní leden ohrnul nos nad globálním oteplením. Zima jak v Rusku, sněhu spousta a ideální předpověď sluníčka přes den.

Sjeli jsme se v pátek po práci a hned vyrazili unavit chamraď na večerní lyžování. Zahřívali jsme se jako loni, především pocitem ze šikovných dětí a okrajově i Stroh grogem. Pestrosti přidali Banáni na sněhu, vč. Tuto di tutti Banani na snowboardu. Jedna lampa nočního osvětlení sjezdovky se začala povážlivě hýbat a k nám přibližovat, nebyla to závada, nebyl to rum ani Johnnie Walker, byl to Johnnie Runner (Honza Běžec). Krásná noc, hvězdy, třpitící se mrznoucí (asi) vlhkost ve vzduchu. Paráda. Ze zajímavostí večera ještě zmíním láskyplnost žen (k nám či dětem, těžko říct), které nás vyslaly na průzkum do kvildských hospod. Tam nás nekompromisně v deset začal pán vyhánět s tím, že od půl nenalévá a nejpozději v 11 končí. Pivo a kořalka pro něj na účet náš znamenala, že jsme ho o hodinku či dvě později přemlouvali my, aby už konečně zavřel a přestal nás nalévat, protože musíme jít a on JET domu 🙂

Velkorysé byly i sobotní plány Majkla, které by zaskočily i lecjakého dospělého znalého mapy. Děti naštěstí nic netušily, večer i ráno je totiž zajímalo jen heslo na wifi a kde mají nabíječku. Skupina A vyrazila čile směr Prameny, Černá hora, Filipova Huť (oběd) s tím, že když nezvládnou dojet na Kvildu po svých, stahne je skupina C autem. To by ale nebyly děti Nezmarů, aby si to neprotáhly ještě přes Horskou Kvildu! 26 km, parádní výkon! Kde se to v nich bere,když jenom paří?! Skupina B vyrazila na Bučinu, kde byla také velmi rychle. Počasí přálo, Alpská vyhlídka dostála svému jménu. A ten žahour co tam měli, mňam! Skupina C pro některé prvními krůčky na běžkách vyrazila směr Březník a pak odvážně zahnula do kopce vstříc skupině A. Došlo vše, co mohlo a mě došlo, že lepší bude se vrátit…Ostatně, o této trase jsem se svého času dost rozepsal 😉 Skupinky i osamělí jezdci se sešli porůznu (Eri podle všeho tak 70 km s návratem do půl třetí)  zpět na Kvildě. Povedený den zakončil každý podle chuti, vesměs v pekárně či pivovaře, případně u stánků na levnou krásu. Na ubikaci se totiž chystal (opět) kytarový večírek a zde se také ukázalo, jak každá další generace vydrží méně než ta předchozí. Za omladinu se tak účastnil mj.hvězdář, čtenář, hodinář a DarthVader, postupně (a potupně) jsme mizeli do pelíšků, zatímco druhý stůl pěl jak na Portě, chrlil vtipy a vůbec. Pěkná byla i historka jak se Subaru trefilo mezi stromy a až velkojeřáb si za bratru 7,5 litru dovedl poradit. Ale i my jsme si zablbli a zabékali, moc pěkný to bylo. A Přémo, ještě jednou všechno nejlepší k narozeninám! Radost být členem takových partiček.

Nedělní den byl určen pro kratší výlet, abychom stihli předat objekt a vyrazit k domovům. Skupina A na Bučinu, skupina B na Horskou Kvildu. Někdo se vydal i na sjezdovky, Kory sám nevěděl kudykam (víme jen, že neodolal hřbitovu na Knížecích Pláních), starší jezdili, jako v sobotu, po různých trasách v okolí, ale všichni se nakonec shledali, poklidili a rozloučili.

Díky všem za účast a příspěvek ke sportovním výkonům i dobré zábavě. Snad tedy zas příště.

P.S. a pokud vše klapne, tak by mohl krásně vyjít i Přechod Šumavy..