Září 2017
Po Út St Čt So Ne
« Srp    
 123
45678910
11121314151617
18192021222324
252627282930  

Archive for the ‘2. Výjezdní zasedání’ Category

Tentokrát jsem chtěl něco dosud Nezmary neprobádaného a došel jsem k závěru, že se úspěšný model ze silničního zasedání – jízdu od domu k domu na prasáka –  pokusím přenést i do bajkové sekce. Zároveň už je dávno nad slunce jasné, že nejatraktivnější bajky skousnutelné všemi jsou kolem řek a volba byla jasná: Berounka. Částečně jsme jí z plzeňského zasedání měli ozkoušenou a i jiné skvělé reference se odevšad jen hrnuly. Plačky škarohlídů nad konceptem s dotazy typu „kde teda přesně bude parkovat to auto, co nám poveze věci?“ jsem za pomoci vostřáků Vítka, Peti Š. a Honyho odrazil a určil za jediný dopravní prostředek mimo kola vlak a bylo. Těmto fandům a hlídačům zad se však nakonec plán líbil až tolik, že ani jeden z nich nejel. Každý z jiného a objektivního důvodu, který jsme my ostatní shrnuli do hlášky „jsou prostě až moc vyloudaný“ (modří už vědí). Nakonec nás i tak jelo deset! Report píšu z odstupem, tak v něm bude jen to, co ve mě nejsilněji uvízlo. GPS možná bude, Venda myslím pracoval na tom, aby byl pod neustálou kontrolou družic ;-)

Pátek: Berounka mezi Plzní a Zvíkovcem je prostě extra třída. Super krásný technicky i fyzicky velmi těžký bajk, kterému nikdo nemůže vyčíst ani popel. Snad až na dvacetiminutový tlačící úsek naproti Rakoluskám. Ale i ten šel… Jednak jsme pod něj dojeli zvesela, dík Majkovo koupací vložce v jednom brodu a jednak jsme si v něm všichni názorně ujasnili, že na Loudání mentálně nastaveni nejsme a nebudem. Brody říčkou Javořice nás dovedli pod Krakovec (výklad o útočišti Jana Husa chlapce neminul) a už jsme viděli moc hezkou siluetu chemičky v Rakovníku. Originální panoramata :-) V místní putyce jsme po prvně zaštkali nad tím, že se v hospodách nekouří, neb když na to člověk není zvyklý a vidí nezakouřený lokál, zapluje i tam, kde by se kdys otočil jen ve dveřích. Zase si ale Eri s Bivojem dokázali, že když má člověk velkej hlad i zkažený a páchnoucí maso lze sníst (aspoň do půlky) :-)

Sobota: Sobotní bajk začal sobeckostí kávičkářů – (rozuměj: kávička na pohodičku, nehoním se - jsem na dovolený, zatímco většina týmu sedí na lavičce na náměstí, čumí a čeká), způsobil Alešovo polodenní samotku (kávičkářská parta mu při mechanických problémech ujela, on neposlouchal kam se jede, ale zase na to umí lehnout a to by bylo, aby nás nedojel! No škoda jen toho špatného směru. Ale zastavili jsme ho ještě před Prahou…). Při telefonátu jsem si alespoň vyslechl, kdo za to všechno může. Po sjetí se se zbloudilým lokotraktorem barevný bajk na Křivoklátsku pokračoval a začal být pro některé poněkud dlouhý. Mrmlací hlasy, že jestli jako dojedem na ubytko zase někdy ve vosm, že to je pěkně dovolená na hovno, že koupání když jedem kolem řeky by bylo také moc hezké atp. a tak jsem vzdor „modelu Sirotek“ popsal pravdivě plán – varianta horní: bajkerská, těžší, delší, bez koupání a pravdivě popsal alternativní plán – varianta dolní: cykloturistika, kratší, s koupáním a včasným příjezdem a dal na férovku hlasovat. Vox populi, vox dei. Kory zrovna v tu chvíli v nedohlednu přemýšlel o životě, tak nás bylo akorát 9 a pat byl vyloučen. Hlasování dopadlo 5:4 pro dolní variantu. Začalo se diskutovat, proč tu jako jsme, jestli kvůli kolu, či odpočinku a tak se Venouš snažil zbořit malou převahu dolní varianty a prohlásil, že koupání je taky sport a stav hlasování ustálil na 6:3 pro dolní, koupací variantu. Počalo se opět diskutovat, diskuze začala zabíhat do absurdní argumentace a tak jsme nasedli na kolo a jeli demokraticky ;-) horní variantu. Nezmarské hlasování v celé své kráse!

Neděle: Jestli to je někde ale extra nahoru dolů v krajině jak obrázek, tak to v Českém krasu. Tisíc vejškovejch na třiceti kilometrech samou krásou! V moc milém městečku Berouně, jsme si za Majkovo pětikačku vyzkoušeli jak fungují jejich automaty/babyboxy na úschovnu kol a pak projeli význačnou část zdejších krás. Na vyschlém Bubovickém potoce (debata o termínu „vádí“) Zdenál zafrajeřil a sjel horní část Bubovického vodopádu (bez vody), ačkoli i já bezmozek jsem ho odrazoval. No, dopadlo to bez zranění a mohli jsme pokračovat ke koupačce na Malé Americe, kde se nakonec koupali jen tři (jak typické…). Při návštěvě Tetína mou přednášku o Ludmile, Drahomíře, šátku, škrcení a ohavném mordu babičky patrona českého, někteří posměšky na mou osobu znevážili, ale výhled na Berounku ocenili všichni. Polospánek ve vlaku možná způsobily částečně nohy některých, které měly spíše zůstat v tretrách, blaženost ve tváři všech však dozajista způsobilo jediné: spokojenost.

Tak zas někdy, boys!

1.den

2.den

3.den

Tož to bylo tak, už před rokem někteří Nezmaři začli naznačovat, že by bylo jako vhodný je pomotat po Brníčku, když su votamtaď a předpokládá se tedy, že to tam znám. Jako správnej Brňák jsem samozřejmě to betelný město vychvaloval a sliboval, že se dá trailem dojet až do štatlu. Když jsem nějakým zázrakem přežil jarní a letní pokusy borců očesat peloton nadšenců zpátky na ryzí jádro 15 původních jezdců a vštípil si základní nezmarské pravidlo: „furt mimo asfalt, šotolinu a až na krev“, rozhodla rada starších (čti ti, kteří dojedou do hospody nejrychleji a nejdéle v ní vydrží), že ideální termín a místo bude někde v Brníčku blízko štatlu hned po veletrhu. Takže nějaký génius (ano, byl to Majk) vybral betelný místo, přesně 3 baráky vod mýho rodnýho bytu, což mělo tu výhodu, že alespoň já jsem věděl, kde sme a kam a jak se máme vrátit, a to i z hospy.

 

V pátek ráno tedy borci dovalili přes hophopstrasse na místo tak, že sme mohli přesně v 9:47 vyjet na předem naplánovanou a projetou trasu. Teda všichni až na Ondru Míků, kterej naprosto hrdinně jel později rovnó z hokny za nama a kromě toho, že si to kósek zkrátil, sehrál výraznou roli v záchraně výletu pro našeho silného Samíka. Rovněž je třeba na tomto místě osvětlit jednu podstatnou skutečnost, která měla vliv na průběh nejen tohoto dne, a to, že trasu jsem projížděl většinou na dvakrát a ve dnech teplejších a delších. A tak se stalo, že plán to byl řádně připravený tak, aby nezničitelní, ba přímo nezmarovští borci dostali pořádně do těla. Plán se mi podařilo s ohledem na výrazně nižší teplotu a výrazně kratší den výrazně překonat. Nicméně ráno do příjemných 4 stupňů rumplovala zoncna jak sviňa, takže jsem vod hotelu na Vodově ulici sjeli ke královopolskýmu klášteru a vlečku do Královopolských  strojíren sme přejeli po lávce přes přivaděč na Svitavy a vydali se proti proudu Ponávky podél železnice po šotolince bývalé Tišnovky (žel. trať) směr Babí lom. Ve chvíli, kdy jsme konečně odbočili do terénu jsme zjistili, že Samík má kolo na pytel, protože pokud se nerozhodne jet velkej tác, tak prostě nepojede. Von teda jako pravej samec velkej tác jel – a jel to dobře, nicméně doktor kol PŠ situaci posoudil jako neudržitelnou a beznadějnou. Naštěstí jsme sebou neměli Ondru Míků, který se ještě nedomrcasil na start a tak mohl navštívit několik vobchodů se super hláškou, že prej kamarádovi shání dost vojetej řetěz, kterej by si vzal zadarmo. Museli na něj čumět s dost udiveným rypákem, ale moment překvapení zabral, někde to vzal a dokonce nás i našel. My jsme mezitím vyjeli sedlo na Babí lom, vyškrábali se na blízký Babylon (všimněte si prosím pozoruhodně blízké grafické podoby), sjeli z něj na druhou stranu prudkým hangem do potoka, vodtama vyjeli na vyhlídku u Ořešína, gde sme se pokochali pohledem na Brníčko, který stejně pro opar nebylo pořádně vidět, ale aspoň hotel a Špilas sme sgógli. Vyjeli sme do Útěchova, kde byl mnoho let místostarosta dr. Sládek (ano, ten mírumilovný strejda co vypadal jak mistr Bean) a vodcaď singlíkem nenáročně se projeli do Soběšic, kde jsme se snažili zahřát v místní samošce, zatímco Samíkovi byl vyměněn řetěz dovezený Ondrou M. Ti prozíravější se najedli, zatímco ti, kteří mi věřili mou hlášku, že za hodinku bude oběd v restauraci po dalších 4 hodinách dospěli nejen k hlaďáku, ale i k závěru, že su kokot. Po této polední pauze jsme se vydali na nejhezčí singletrail severně od Brna, který přestože vede po vrstevnici a vzdušnou čarou má asi 3 km (skutečná délka točité cestičky je 9 km) nám všem dal pořádně zabrat. Poté sme neznačenou a technicky těžkou pěšinou prudce spadli do Adamova, průmyslového města v krásném údolí, které by mělo být pro svou šerednost památkově chráněno. Byly asi 2 hodiny odpoledne a my už byli asi v 1/3 cesty, což bylo super, takže jsme raději bez zastavení pokračovali kolem jeskyní a Býčí skály do Křtin, kde při sjezdu kolem Santiniho kostela jsme někteří málem skončili v pohřebním vozu. Odsud byl už fakt kousek přes kopec do Jedovnic na traily, což byla polovina trasy, a protože byly jen 4 hodiny, přišlo mi to v oukeju, nicméně někteří borci začli vyloženě remcat, že toho maj plný kecky a že bez jídla už na to hází bobek. Došlo tedy na nevyhnutelné a zatímco rozumnější část se šla občerstvit do restauračního zařízení, zbytek si projel nejlehčí, ale i nejdelší, singltrailový úsek Jedovnic. Cesta zpátky byla již s ohledem na čas pojata jako silniční časovka se 7 kilometrovým kopcem uprostřed, který málem přiměl některé Nezmary, kterým v příjemném 4 stupňovém vánku lehce omrzly prsty, aby se vrátili vlakem. Nicméně jsme všici v pohodě potmě dojeli zpět do hotelu, kde sme asi po hodince v baru, pod peřinou či pod sprchou alespoň natolik rozmrzli, že sme mohli vyrazit do hospy na večeřu.

Na cestu si někteří kořeni schválně nastrkali slámu do bot a poté, co se všem po 15 minutách podařilo koupit lístek, snažili se sbalit místní koc sedící v trajfu na hlášku kontrola jízdenek a další neskutečný hlášky, který do ní pasři valili. Koc to vyhodnotila, že kdo uteče vyhraje, a proto jsme již došli do hospy U Dřeváka na Dřevařské v poho. Tam sme dali gáblík a většina se vydala pěšky dom, zatímco menší komando nezdolnejch kořeňů šlo vomrknout Joštovy gule, dát pivo na stojáka a poslat svejm kámošům pohledy. Po dosažení této mety metli už všici do betle.

 

V sobotu nás totiž čekala královská etapa, a to vokolo prýglu (levý břeh) a Bílý potok. Vyjeli sme přesně o 10 minut dřív než v pátek, a proto jsem dospěl k přesvědčení, že je to reálnej plán. Nejprve sme vyjeli na Medláneckej kopec, čumeli sme z něj, kde se motali včera a poté přes Babu (někteří byli nesví, že tu máme šecko po babách) krásným trailíkem sjeli do Kuřima (vono je to správně ženskýho rodu, ale to skoro žádnej brňák neví), odkud sme na start legendárního trailu kolem prýglu valili po bývalé Kuřimce (železnice Kuřim – Veverská Bítyška – historický železničář by měl z výpravy radost). Borci měli při jízdě augle navrch hlavy, jak cesta byla betelná, než nás zastavily záterasy závodu Vokolo Prýglu. Čučím na to jak bejk, plán pokračovat v pytli. Rychle lávkou přes prýgl měníme stranu prýglu a přes hrad Veveří míříme lesní cestičkou zpět do Bítýšky na oběd. Tady dáváme pivsona a bagrujeme nějaké gábl. Potom se stejnou cestou vracíme, zatímco Majk si u hradu vzpomíná, že tam nechal bágl. No nic, voláme té koc, že nám má bágl schovat, že se pro něj za 2 hoďky stavíme. Přejíždímě znova prýgl po lávce na místo, kde nás kvůli závodu odklonili a pokračujeme v cestě dál. Po krátké bitvě o pozice, kdo bude sjíždět první a bude tak všechny brzdit a komu jako 16. ujedeme vše zvládáme a dáváme se do sjezdu, aby nás v nejlepším úseku zastavili výletníci, takže z toho stejně nebylo nic. Slibuju ale repete, což někteří neberou vážně a někteří opakovaně tvrdí, že pojedeme jiné pasáže. Tvrdým výšlapem vyjíždíme opět nahoru, abychom oborou po lesní houpavé pěšině se dostali na konec křížové cesty, kterou pár technicky zdatných borců sjede a zbytek se bojí, že si při vedení kole zvrtne kotníky a zláme haksny. Sjedeme teda dolu, dojedeme pro Majklův batoh, občerstvíme se panáčkem, rozhodneme, že na Bílej potok hážem bobek a vracíme se do štatlu znova podél levé strany prýglu. Vočumujeme hráz, někteří hází augle na schody dolů, že by to celý zkusili sjet a pak vyjet a poté pokračujeme pěšinkou podél Svratky jen s občasným přenášením (je málo vody) doprovázené přednesem básní až pod Wilsoňák, kterej si vyšlápneme posilněni burčákem na Monteboo nebo Kraví horu. Dáváme škopek a já potkávám kámoše, s kterým jsem trasu plánoval a který si nešťastně týden předtím se mnou zlomil rám svýho kola. Jeho žena bikerka mi hlásí : tak to ti borci, českobudějovičáci? Já přitakávám a doplňuji, že se říkáme jen budějičáci. Ona jen nevěřícně vrtí hlavou řka: a jak je možný je pak odlišit od borců moravskobudějovičáků? Chvili jsme ještě debatovali o pravděpodobnosti výskytu českobudějičáka či moravobudějičáka v Brníčku, ale následně jsme to rychle sjeli dolů, abychom si dali ještě pivsona Na bláhovce, pověstné to hospodě, kde se točí vymazlená plznička, ale obsluha je přísná jak brněnské čas. Někteří kořeni jsou poněkud rozladěni způsobem, jakým jim obsluha naznačila, že se mají o půl kroku posunout, ale my znalí víme, že byla velmi dobře naladěna, neboť místo pár šťouchanců loktem pod žebra mohli taky dostat krýglem do drně. Poté se opět dělíme, neboť Majkl a s ním parta pijáků chtěla ještě navštívit Šelepku, která svého času byla legendární pajzl, avšak nyní je vystajlovaná hospa, kde i retich je křišťálově čisté. Protože tentokrát nepřijíždíme vycuclí jak krabičák vod bezdomáče, vyrážíme do štatlu na bahno. Poté se však skupina definitivně trhá a osudy jednotlivých borců se ztrácejí v reji města, potoku piva a kdovíkde.

 

Nedělní ráno je krušné. Všici však statečně trvají na Bílým potoku a vymýšlí vymazlenou variantu jak nezakalit na podchlazení a zápal plic, a to jízdu na začátek potoka, sjetí dolů suchou nohou a výjezd brodama nahoru, tj. cca do 2 hodin v autě od výsadku. Všechno jde jako po drátkách, prohlížíme krásnou Šmelcovnu a pouštíme se do prvního z 19 brodů. Poté, co projedu první brod, nastane něco, čemu doteď nemůžu uvěřit. Vítek to při pohledu na mé vytřeštěné oči nazval „demytizace“ BKNezmar. Všichni borci se totiž způsobně seřadili do řady před kmenem přes potok a jali se pokoušet přenést kolo a sebe přes potok suchou nohou. To byl šok sám o sobě, nicméně způsob, kterým toto probíhalo si nezadalo ničím s nejlepšími hollywoodskými groteskami. Když cca po 20 minutách byla na druhé straně asi 1/3 Nezmarů, vzmužili se někteří stateční borci a s výkřikem, toho bohdá nebude, aby Nezmar terén objížděl, vrhli se do studených vlnek potoka (někteří technicky zdatní se ani nenamočili). Následné brody se tak rozdělili na skupinu, kterým dres BKNezmar dodal odvahu a jezdili brody a skupinu, která neskutečně zdržovala. Samozřejmě jak to tak bývá, celé objíždění a přelézání skončilo ve chvíli, kdy potok nebylo jak a kudy přelézt, takže po asi 1 hodině a cca 700metrech se namočit museli všichni. Ostatně, plán projíždět Bílý potok, který se jezdí jen a právě kvůli brodům, s plánem se nenamočit, je asi stejný, jako jít s kámošama na pivo do hospody s plánem se neopít, prostě to je nesmysl a ani to nejde zrealizovat. Každopádně jsme pak již v normálním tempu krásně brody dojeli až do Křoví, kde nám všem Vítek ukázal, jak nejezdit na kole U-rampu, a odkud sme najeli „nasilnicu“ a po té až k autům, kde sme se u hřbitova všici převlíkli, taktně skryti před babičkama chodícíma na krchov, aby jim augle nevypadly.

Závěrem lze říci, že akce se vyvedla, počasí slunečné, terény byly krásné, prostě, teplo a rovinka, inu jižní Morava. A komu se to nelibí, ať si kolo políbí.

Bivoj

NZO: a okénko poesie citované přímo na břehu Svratky:

Na břehu řeky Svratky kvete rozrazil,
na břehu řeky Svratky roste nízká tráva,
rád chodil jsem tam denně, koupal se a snil,
na břehu řeky Svratky kvete rozrazil
a voda je tu těžká, chladná, kalná, tmavá.

I za slunného léta je zde zvláštní stín
jak v starém obraze, jenž u nás doma visí,
proč cítil jsem tu vonět kopr, česnek, kmín,
i za slunného léta je zde zvláštní stín
jak v jedné zahradě, kam chodíval jsem kdysi.

Jsou možná hezčí řeky, mají větší třpyt
než tento teskný břeh, než temná řeka Svratka,
a přece musil jsem tu každoročně žít,
jsou možná hezčí řeky, mají větší třpyt,
však nechodila k jejich břehům moje matka.

Jsou možná země, kde je voda modravá
a nebe modravé a hory modravější,
a přec mou zemí navždy bude Morava,
jsou možná země, kde je voda modravá,
a přec mi nejsou drahé jak ta země zdejší.

BRNĚNSKÁ GALERKA na GOOGLU

 

V zimě se začalo pátrat po destinaci výjezdního zasedání a vzhledem k tomu, že se nikdo k ničemu moc neměl, rozpracoval jsem variantu Orlická přehrada. Po mé několika hodinové práci provázené předchozím odsouhlasením se aktivoval Eri a řka, že chce jezdit pořádně v kopcích a ne v polích (sic!) bylo rozhodnuto o variantě Beskyd. A co si budeme zastírat, jestli mělo jít o kopce, plán vyšel dokonale!

 

Eri si vzal vše na starosti od ubytka, přes plánování tras, zajištění místního guida až po střežení morálky družstva, časového harmonogramu, za což bychom mu tímto chtěli vyjádřit velké díky, péče jak od tatínka. Za zmínku stojí, že Eri vždy stojí první v řadě za lobování pro ubytování, kde by se dala sehnat kultura, písnička či obdobné rozveselení, ale tentokrát mu zřejmě natolik záleželo na splnění fyzicky náročného plánu tras, že zabránil rozpadu družstva alkoholem a morálními poklesky izolací ubytování od zábavního průmyslu, děvčat a vůbec :-) Dík, také to vyšlo! A k tomu Tvé příkladné vstávání, zapřičiněné budíkem, nikoli zvykem vstávat v pět ráno, všechna čest.

 

Pátek: O páteční etapě Eri prohlásil, že jí naťukal do cykloserveru, ale zřejmě se jim tam pomotaly údaje o výškových metrech, a číslo blížící se 5 tisícům je asi nesprávné. Nebylo… I za hezkého počasí příliš velký koláč, který jaksi nabobtnal v nestravitelné sousto půl denním deštěm. Krpál na krpál, lesní práce s minimem výhledů po lesáckých cestách po traktoru v bahně neuchvátil ničím, mimo náročnosti. Dokonce byli někteří, kteří při čekání až přejde bouřka, hledali na meteoradaru zda by i na Orlíku pršelo :-) Nejvíce se na zadní postavilo zřejmě Alešovo podvědomí. Ještě si užil chůzi potokem s nesením kola na zádech (Vítkovo trik na rozveselení mysli) a pak ono martýrium bez oběda lehce před třetí ukončil pádem na kameny vystlanou cestu a ostrouhal si levou polovinu těla. Poté, co přestal po deseti minutách úpět, jsem konstatoval nutnost šití lokte a nutnost dozorového dohledu ke sjezdu na ubytko a společně s Peťou P. (a Alešem) jsme nuceně ;-) museli opustit mužstvo. Samík a Kory později přiznali, že si zbytek cesty vyčítali, že také nejeli dolů pohlídat Alešovo bezpečí… My doprovodili Aleše dolů, dali „oběd“ a ještě zablbli v bajkparku, zatímco ostatní po „obědě“ v pět měli před sebou ještě „mimořádnou mrdanici“ (citace) zakončenou super trailem a návratem 20 kilometrů po asfaltu po rovině (rozuměj: mírně do kopce), aby v půl desáté dosáhli Velkých Karlovic.

https://www.endomondo.com/users/11862576/workouts/748617173

Sobota: Na sobotu objednaný guide s ním spojené projetí Marikovského traildoráda změnili téměř u všech stav mysli. Já, téměř otráven pátkem, musím přiznat, že jsem už dlouho nezažil hezčí den na kole, ale jedinci uzpůsobení spíše ke kousnutí se do řidítek na full gas než ke hrátkám s kořeny a kameny, vypouštěli věty typu: tohle se mi už moc nelíbí/já mám raději sklon svahu na opačnou stranu/co je hezkého na klepání řízků, když tím řízkem jsem já atp. A co teprv celotělově naražený Aleš s větou: „Drncání mě bolí a bojím se abych nespadl na ten zašitej loket…“ Report píšu já, takže palce nahoru, hýkat nadšením jsem nemohl jen pro to, že jsem funěl, jak to bylo fyzicky i na hlavu náročné. Celý den jsem musel jen myslet na to, jak to projedu a s co nejmenší ztrátou na guida, který byl opravdu jinde než my na hadrtailech. Celodenní nekončící lesní pěšinečka – superparáda. Tu a tam pád, či šimpy vložka Aleše (pád z příkrého srázu se nekonal jen díky zachycení se větve jednou rukou – druhá prý pojídala banán), no prostě vše co k technickému trailu patří. Taky mě průvodce naučil termínu, kterým by Eri mohl nahradit svá kritická označení směřující občas k mým „drncavým rovinám“ a sice „no flow trail“, muhehe.

https://www.endomondo.com/users/11862576/workouts/749090826

Neděle: Neděle měla rozhodnout o akci jako celku a tak bylo nutné udržet částečně klasicky nedělně demoralizované družstvo, které většinově netoužilo po další náloži, na uzdě. Věty: „třetí den už jsi zvyklej, tak ti ani nepřijde, že jedeš do kopce“ úplně nezabíraly, ale podařilo se dosáhnout „vynucené shody“ nad trasou, což byla ta nejlepší volba. Krásné věci po krásných výhledech, tak akorát dlouhé, s obědem v jednu. Po cestě jsme jeli kolem pomníku Charlotte Gariggue Masarykové, u které byla shromážděna asi 15 členná skupina zpívajících  místních. Skupinka vypadala opravdu zvláštně a ti z nás, co nevěděli kolem čeho jedeme a zřejmě (doufám!) ani neslyšeli co místní zpívají, začali vést řeči o podivném zdejším sektářství. Tyto bludné spekulace jsem s pobavením utnul s vysvětlením, že písně “Ach synku, synku“ a „Hej Slované!“ (já slyšel co zpívají) na sektářství opravdu nevypadají. Snad mi bylo uvěřeno.

https://www.endomondo.com/users/11862576/workouts/749679585

 

Takže hoši, krása nesmírná i když ne vždy se vše může líbit všem. A tak tomu bude asi i na tom Orlíku (Es kommt der Tag!).

 

O.

 

P.s. Nejvíc výškových metrů měl stejně nakonec Větrák, nedrcalo mu to a ještě nás provokoval při mytí totálně zabahněných kol hláškama: Nemohli byste mi to taky umejt, mám trochu potu na rámu… Jó silnice :-)

 

P.s A kolik my toho ze životních mouder probrali krčící se v dešti, upíjející pivo, šlapající do krpálů, NZO prostě musí přijít i do reportu z výjezdního zasedání!

 

Nacpávám dýmku volný a hrdý mezi kamarády

To oni se mnou vytáhnou do bitevního pole

To oni budou spát v dešti pod hvězdami

To oni se mnou vyjedou na koních za vítězstvím

To oni jako já rozkazy budou poslouchat

To oni fanfáry nádherné budou sledovat

To oni zemřou vedle mne jako já možná vedle nich

To oni jako já se budou v slunci péct a v zimě chvět

To oni jsou, co se mnou budou víno popíjet

To oni jako já zákony mužů poslouchají

To oni po cestách se za ženami točí

To oni po nich touží, leč já chci lásku větší

Co srdce ovládá i mysl i mou hlavu.

 

 

trail makov

 

10.10.2015 se uskutečnil 2. ročník orientačního závodu dvojic na horském kole MTBO Novohradské hory. BK NEZMAR se v rámci podzimního výjezdního zasedání přepravil v pátek do Hojné vody z ČB kolmo, taktéž v neděli zpět.

Účast byla dobrá, na trať se vydalo 7 dvojic, kamaráda do nepohody si dopředu domluvili Láďa + Petr a Jarun + Snoopy. Nezmaři se nalosovali v pátek večer v hospodě, žádná karlovarská losovačka, vše transparentní, pak ale došlo k nepěknému kupčení a úplatkům … no, nakonec to bylo uznáno. Pár z nás se účastnilo 1. ročníku v roce 2013, takže někteří mohli čerpat ze zkušeností (což se úplně nepotvrdilo) a hlavně se lépe takticky připravit (což se potvrdilo :)).

Na trať jsme se postupně vydávali kolem 10 hodiny, cyklistické počasí – žádné vedro, ale ani zima, zataženo a hlavně bez deště. Tentokrát všichni zvolili stejný postup, po hřebeni směr Kamenec a pak se nějak dostat zpět. Úroveň byla vysoká, 6 ze sedmi dvojic objelo všechny vrcholy, takže i tentokrát musely rozhodnout hospody. Dojížděli jsme za mlhy a tmy v 18:30 a myslel jsem, že beznadějně poslední. Jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistil, že mezi 18:23 a 18:30 dojely 4 dvojice, další 18:06 a 17:45. Jen jedni pospíchali a byli doma v 16:12.

 

7. Láďa+Petr, 440 bodů, čas na trase 7:55, po započítání bonusů 7:25

Hoši zaplatili nováčkovskou daň a taky se asi nechtěli úplně honit po silnicích. Ve vyrovnaném boji o poslední místo jim nakonec chyběli body za hospody Žofín a Baronův most, u kterých museli být blízko, naopak překvapili navštívením občerstvení v Leopoldově, i když bez konzumace – smutný povzdech „hospodský ujel traktorem“ (body uděleny, časový bonus ne). Dost jim uškodil přesun mezi Ulrichovem (kde jsme byli společně) a Jelením vrchem, kde byli za 1:16 a já s Honym jsme to měli za 28 minut.

6. Eri+Majkl, 468 bodů, čas na trase 8:16, po započítání bonusů 7:16

Dvojice úspěšných z minulého ročníku – členové stříbrné a bronzové hlídky. Nutno říct, že minule k trasování připuštěni nebyli, takže letos to pro ně byla trochu premiéra, minimálně s mapou :). Dobrý výkon, hospody byly, jen se trochu zdrželi a k obhajobě se tedy ani nepřiblížili. Myslím, že si to ale o to víc užili.

5. Jarun+Snoopy, 474 bodů, čas na trase 8:13, po započítání bonusů 7:13

Společně jeli i minule, letos ale zvolili jiný postup, Kraví horu na začátek ještě v plné síle a ne na konec unavení. Těžko říct co zvolí přístě, na rozjezd to také není úplně ono, Snoopy prý dovezl snídani jen do poloviny kopce :). S Erim a Majklem měli úplně shodný postup, hospody a i čas, rozhodly pouhé 3 minuty, o které udrželi vedení. Eri s Majklem je na silnici mezi Černým údolím a cílem předjížděli, a byl to prý zajímavý pohled – Snoopymu odešlo koleno, takže ho Jarun tlačil a Snoopy si při šlapání pomáhal stlačováním kolene rukou – jaké odhodlání a vůle! V úterý na vyjížďce padl dotaz, jestli už je Snoopy po operaci :). Jarun podle svých slov nezapomene dohledávku kontroly na Kolářově vrchu, z Tanků za 41 minut (pro srovnání já s Honym za 9 minut).

Dvojice na 5.-7. místě byly hodně vyrovnané. Všechny dvojice sehnaly dost bodů (610, 620, 620), ale přijely hodně po limitu (odečet 170, 152 a 146 bodů). Nakonec tedy v boji o červenou lucernu (Lanterne rouge, nebo-li Červená lucerna. Ten výraz pochází ze světa železnic, z dávných dob, kdy zřízenci ještě zavěšovali na poslední vagony vlaku takové červené lucerny, které pak výpravčím signalizovaly, že vlak odjíždí a uvolňuje kolej. Později toto označení převzala Tour de France a přidělila mužům, jimž patřila poslední příčka v pořadí) rozhodlo jen 34 bodů = 17 minut. Naproti tomu hlídka na 4. místě to měla úplně jinak. Tři stateční sehnaly „pouze“ 550 bodů, ale přijeli v limitu.

4. Ondra+Ondra+Samouš, 550 bodů, čas na trase 6:04, po započítání bonusů 5:49

Podle slov jich samých jeli na pohůdku, až se nám bude chtít tak si zajdeme do hospody na oběd a uvidíme. Shodou nešťastných náhod to prý bylo zase až po třetí hodině :). Tím, že přijeli v limitu, ale přeskočili 3 dvojice, dost vypovídá to, že byli v cíli o 2 hodiny dříve! Času ke sběru bodů měli dost, dokonce projeli kolem otevřených hospod, mohli mít daleko více bodů! Otázkou jsou 2 vrcholy, které nenavštívili. Kdyby je chtěli dát, tak by za ně měli sice 40 bodů, ale myslím, že by je to zdrželo víc než 31 minut (což je čas, za který by je museli objet, aby nedostali penalizaci – 11 minut jim zbylo a po dalších 20ti minutách by ze 40 bodů byla 0 a dále penalizace), takže chválím racionální orienťácké rozhodnutí :), i když vím, že Na Jelení vrch zapomněli (špatně poskládaná mapa) a na Kraví horu se vykašlali – Ondra se prý v cíli ptal, co ta Krví hora na závěr, odpověď „Jak to myslíš?“ vše vyřešila.

 

První 3 dvojice se popraly o vítězství, a co si budeme nalhávat, zase se to zvrhlo v hospodské a silniční peklo. V každé dvojici byl člen, který minule skončil mezi prvními třemi, všichni znalci Novohradský hor, chalupáři z podhůří. Už v pátek v hospodě se vášnivě diskutovalo, jasné bylo, že vyhraje ten, kdo objede nejvíc hospod. Vedle tradičních padali typy jako Malonty, Bělá, Janova Ves, nový penzion ukrytý v lesích (ani jsem si nezapamatoval, jak se jmenuje). Nakonec to bylo velmi vyrovnané, napínavé až do konce. Během setkání na trase běžela fantazie na plno a ve hlavách šrotovala taktika.

3. Venca+Petr P., 670 bodů, čas na trase 7:37, po započítání bonusů 5:37

Vrcholy samozřejmě všechny, v Leopoldově zavřeno (body uděleny), v Pohorské vsi hospoda Poslední šance zavřená, tak našli jinou, čímž získali nejen body ale i časový bonus! Při přejezdu do Benešova navštívili jako jediní občerstvení u Sýkorky v Lužnici (nikdo jiný nevěřil, že bude otevřeno) a hospodu v Kuří (o které jsem já ani nevěděl). V Benešově v hospodě jsme se 3 favorizované dvojice potkaly, pokecaly, druhé trochu vystrašily tím, kde jsme už byli a kam ještě pojedeme :). Samozřejmě jsme každý trochu mlžil, aby konkurenci psychicky odrovnal. Na Kruťákův vážně míněný dotaz „byli jste v Malontech?“ jsem s kamennou tváří přikývl :). Hoši nakonec najeli 670 bodů, což bylo loni 1. místo (jeli vlastně úplně to samé co loňský vítěz), letos to stačilo na obhajobu bronzu. Parádní výkon.

2. Vítek+Hony, 690 bodů, čas na trase 8:21, po započítání bonusů 5:51

Jako tvůrce závodu jsem se tentokrát chtěl jen vézt a netrasovat, když jsem ale zjistil, že Hony to chce dát bez mapníku s mapou v kapse, jsem se zhrozil a zapojil se do boje o mety nejvyšší. Tím, že jsme všichni vyrazili stejnou trasou a s malými časovými odstupy, jsme se na trase potkávali, s největšími konkurenty to bylo dost zajímavé. Střídali jsme se o vedení podle toho, jak kdo trefil nejrychlejší trasu mezi vrcholy. Ze startu jsme vyrazili předposlední, Přemek+Petr Š. sjížděli z Kraví hory, mi na ní stoupali, odjíždíme z Vysoké ve chvíli, kdy tam oni přijíždějí, stejné na Jelením hřbetu a Žofíně, na Jánský vrch stoupáme společně, na Myslivnu malinko odjedem, odtud vypálíme a bohužel mojí chybou se připravujeme o cca 10 minut (přejetá odbočka na Lovčí hřbet), čímž si myslím, že už to nedoženeme. Potkáváme je znovu na Baronově mostu, když zrovna odjíždějí (dost se divili, že jsme za nimi, Přemek nás dokonce podezíral, že jsme najeli něco, o čem oni nevědí). Bohužel se musím vyprázdnit, dalších 10 minut pryč a naděje na úspěch podle mě v čudu. Do závodu se nečekaně dostáváme Za tanky, kam přijíždíme, když oni odjíždí jako první, s Láďou a Petrem v zádech. Naopak na Kolářově vrchu první Láďa s Petrem, pak mi a nakonec Přemek s Petrem Š.. Jako správní orienťáci opouštíme Kolářův vrch každý jiným směrem. Na Ulrichově pro změnu mi poslední (nejdřív přes bažinu a pak moje chyba v navigaci), Láďa s Petrem nás informují, že Přemek a Petr Š. už jsou odtud pryč. Po třetí si myslím, že už nám definitivně pláchli a po třetí je sjíždíme na Jelením vrchu a už se jich držíme jako klíšťata. Hlavně proto jsme nakonec druzí, protože těžíme z Přemkovy přípravy a trasování hospod. Takže nejdřív nás zatáhne do Leopoldova, kde se na hospodského musíme dobouchat, ale nakonec nám natočí – bohužel Samson a to letošní poslední (naší objednávkou došel sud) – kvalita? Zlatej Zdenda :). S Honym jsme plánovali navštívit kozí farmu a na hranici sebeobětování urvat body za půllitr mlíka, ale Přemek nás vrátí do reality, že je zavřeno. V Pohorské vsi jsme před otvíračkou, v Černém údolí si dáváme čaj s rumem (je hrozná zima), já jdu zase na záchod (v bříšku nepěkně) a těším se, že to dojedeme do cíle a maximálně zajedeme na Dobrou vodu. Přemek ovšem jede na vítězství a parťák se tvářil tak smutně, že jsem se, i když jsem věděl, že to bude 30 km po silnici od hospody k hospodě, nechal přemluvit (i když mi bylo dost zle a při propočtech mi vycházelo, že to budeme mít jen tak tak s limitem). Vypálili jsme tedy směr Benešov, nejdříve ještě odbočka do Kuří na Bábel, pak Benešov (Becherovka na trávení), kde jsme potkali Vencu s Petrem P.. Trochu jsme se hecovali, ale nakonec odkryli karty, kolik hospod máme. Takže už bylo víceméně jasné, kolik budou Venca s Petrem mít bodů, i když riziko že lišácky mlží tam bylo :) a kolik je ještě potřeba sehnat, abychom je předjeli. Přemek se však držel plánu totální destrukce, urvat všechny body co jdou, takže dále do Hartunkova a pivo od kámoše (nakonec jsem neuznal), Rychnov (jablíčka), Svébohy (zelená), Horní stropnice (jablíčka) a čekal nás brutální výjezd do cíle, s občerstvením na Dobré vodě (závěrečné pivo). Nakonec jsem skoro ani nevěděl, jak jsem se dostal do cíle, natož jestli jsme dali limit. Až teď po přepočítání jsem zjistil, že limit jsme stihli pouze o 9 minut. Najeli jsme 95 km a 2200 výškových metrů.

1. Přemek + Petr Š., 700 bodů, čas na trase 8:22, po započítání bonusů 5:37

Jakmile si Přemek, největší místní znalec, nalosoval Peťu Š., tak asi všichni začali tušit, jak to dopadne :). Fyzicky oba bez problémů, Přemek za celou cestu nevytáhnul mapu, jen jednou si prý na 5 vteřin přibrzdil na rozcestí, že si není úplně jistý! Taktika s hospodami bezchybná, jen občerstvení u Sýkorky v Lužnici bylo na dosah, ale nejeli tam, Přemek měl informaci, že bude zavřeno (nakonec nebylo, Venca+Petr P. tam byli). Já s Honym jsme se jich drželi, dokonce jsme měli i lepší čas na trati, jelikož jsme startovali po nich. Co tedy rozhodlo? Na Myslivně dostali frťana od turistů co tam měli piknik! Uznal jsem jim za to body i časový bonus, něco podobného předvedli na Kamenci, ale podle jejich slov to přímo frťan nebyl (tak co tedy?), takže za Kamenec nemají nic. Zasloužení vítězové závodu, asi v absolutním rekordu, jelikož jestli to někdy zopakujeme, tak nejspíš upravím pravidla, protože to už je o zdraví (psychické i fyzické :)).

http://www.sports-tracker.com/#/workout/premek/561a9628e4b0459474f972f2

Díky všem za účast, blahopřeji k dosaženým výkonům a snad se vám líbilo.

MTBO NH 2015 vyhodnocení komplet

Letošní podzimní zasedání bylo opravdu výjezdní, jelikož jsme z ČB vyjeli po ose v pátek 9.10.2015 ráno. Pár se nás sešlo na předstartovním srazu v hotelu Budweis, kde jsme posnídali pivo, kávu, dortík, smažená vajíčka – podle vkusu každého soudruha. Letmý start byl poté na náměstí, kde jsem se ještě posilnili petkou ze Svachovy Lhotky. Počasí celkem dobré, sice mokro po dvoudenním dešti ve středu a ve čtvrtek, ale celkem teplo, beze srážek. Vyrazli jsme směr Mladé, odkalovačka, Hodějovice, přes les ke kolejím, po modré TZ k Žižkovi, Borovany, Borovanský mlýn, po červené TZ do Trhových Svinů. Tady došlo ke střetu názorů, zda už obědvat, pouze svačit, nebo jet dál a doufat v pozdní oběd. Ti co věděli, kam se jede, si alespoň koupili něco v masně a snědli to na stojáka u kol. Naučná stezka kolem Buškova Hamru (kde jsem při přejezdu lávky provedl klik v potoce, bohužel cyklistické tricáky mě neunesly a dále jsem pokračoval s mokrým pupíkem) a pak už jen červená do Slavče (zpestřená Ondrovým oblíbeným trikem frontflipnohand tentokrát s tím, že kolo zůstane stát na řídítkách „kola se točí dál, Ondra už práci vzdal …“) a hlavně výjezd do sedla Kohouta – prudký, mokré kořeny a kameny – velmi náročné. Ze sedla na Slepici, přechod hřebene, kochání na vyhlídce, sjezd do Klení a dál po žluté TZ na Žumberk. Tady byl konečně oběd, což kvitovali zejména ti, co v Trhových Svinech uvěřili, že  když pojedeme dál, bude oběd za hodinu a půl. Skutečnost byla tři a půl :). Obával jsem se tmy, tak jsem peleton vyhnal ven před pátou a pokračovali jsme po modré TZ přes Rychnov, stoupání nad Konratice a dále po červené do Hojné Vody – tam jsme sedli do hospody a nevylezli, dokud nás nevyhnali. To bylo bohužel docela brzo, kolem 21 hod, ale byli nekompromisní. Na ubytku byl pro nás připraven soudek, tak jsme se dorazili. Na kole 75 km a 1600 výškových metrů.

V sobotu se uskutečnil 2. ročník MTBO Novohradské hory – komentář včetně vyhodnocení bude v jiné rubrice. Večer opět v místní hospodě, scénky se zavíračkou, zpestřené tím, že někteří radili paní, která 30 let dělala v Mastných krámech, jak se má provozovat hospoda a jak se připravuje o peníze, když nás vyhazuje :). Každopádně ve 22 hod už jsme zase byli u našeho sudu.

V neděli ráno byla pěkná kosa, pod Kuní horou jsem měl na tacháči 3°C, mlhavo po nočním dešti, naše klasické bikerské počasí. K domovu jsme vyrazili po červené TZ směr Benešov nad Černou, Cikánský+Zaječí vrch, to nejlepší bajkování co nám mohou NH nabídnout. V náročném terénu se nám skupinka roztrhala, tradičně jsme na vrcholcích čekali, ovšem tentokrát netradičně na Peťu Š.. Chvíli jsme si říkali, že snad tlačí, ale ne, on dokonce nesl – řetěz zasekl za kazetu tak dokonale, že se nám ho podařilo vyrvat až na pokraji zoufalství. Z Benešova stále po červené, Slepici jsme podjeli západně, přes sedlo na Kohout, sjezd stezičkami k Soběnovu a pak do Besednice. Tam jsme si dali oběd, nečekaně už kolem 13 hod, zdolali Sabošovku a přes Malče a Chlumskou horu jeli na Svatý Ján. Odtud sjezd po červené k přehradě a dále kolem Malše k domovu. Závěrečné zhodnocení v Kozlovně. Celkem 65 km a 1050 výškových metrů.

 

Výjezdní zasedání se blíží a zde jsou hlavní informace

Letos jsme zvolili domácí půdu, nejspíš asi hlavně proto, že se nikdo neujal organizace za hranicí okresu. Nicméně „naše“ hory jsou perlou, takže je jedině dobře, že si je někteří oživí a jiní objeví.

Tak tedy … NOVOHRADSKÉ HORY

TERMÍN : 9.-11.října 2015

Itinerář :

!středa!: zabalení a předání proviantu Petrovi Šiklovi mezi 18-19hod, který vše odveze na Hojnou Vodu, kde bude ubytování v Penzionu Pod Kaštany

pátek:

Předstartovní snídaně – Hotel Budweis (kavárna) v 9:00 hod (káva, míchaná vajíčka, párečky, …)

Start na náměstí Přemysla Otakara II. v 10:00 hod

 

odjezd z ČB např. po trase Trhové Sviny, červená do sedla Kohouta, Kohout, Slepice, žlutá do Klení, Rychnov, modrá a už jsme tam

sobota: 2.ročník MTBO Novohradské hory, pravidla stejná jako při 1.ročníku: http://www.bknezmar.cz/?p=690, inspirace na webu v sekci Ostatní akce

neděle: v sedle směr ČB např. po trase červená do Benešova nad Černou, žlutá k přehradě, Kaplice, modrá podél Malše

pondělí, úterý: vyzvednutí věcí, které budou přivezeny autem zpět do ČB

Účast můžete potvrdit přímo na tomto odkazu : http://doodle.com/tsrxp2wqzua5g56t

 

BK NaZmar zase po roce zkusil pro jarní výjezdní zasedání předposlední víkend v červnu a opět se volba u pánbožka se zlou potázala :-) Předpověď každodenního občasného deště s teplotami 8-14°C se bezezbytku vyplnila. Ale co, hlavní bylo kolo a sociální kontakt. V počtu 15 kusů (jihočeská hráz vyztužena vypracovanými pražskými stehny pana Džonyho) jsme se již o čtvrteční noci sešli všichni na ubytovacím lágru, prohlédli mj. pokoj pro devět bez sociálu, dali první test zaplacené polopenze a napjatě čekali na to nejdůležitější.

Rychlebské stezky začínaly hned u ubytování a tak všichni posíleni dvěma plátky sýra a třemi kolečky salámu (snídaně byla jednotná!), plni optimismu začali stoupat k výšinám. Cesta nahoru se snad nikomu nemohla nelíbit, skvěle zvládnutý stoupací singl vinoucí se neznatelně lesem, brody a lávečkami nás posunul o 350 metrů výš skoro bez povšimnutí. A pak už to začalo: Wales pro fajnšmekry, jezdivá superflow pro úsměv každého z nás, opět nahoru singlíkem, Biskupský trail vedoucí na Velrybu (jen já, Vítek a Kory se sedlem zapíchnutým mezi půlkami měl napoprvé odvahu záda velryby přejet a neslézt z kola), Tajemný trail který byl tak moc svými kamennými nástrahami zajímavý, až se v jeho závěru už všichni modlili za jeho konec či vlastnictví celopérovýho endura, no prostě krása nesmírná a hlavně velmi netradiční zážitek pro naši mord partu. Co na tom, že nástrahy trati a stoupající únava kolonku pádů přeplnila přes kapacitu mé paměti. Tu zalehnutí do lesíčka, tam výlet mezi kameny, tadyhle nám to v klopence podklouzlo, nakonec i na potok došlo, viď Samí? Vše ale bez větších ztrát!

Sobota byla prezentací pana Vítka pro nás ostatní, kterak poznat tenhle bajkersky zajímavý kraj. Po počátečním trailíku okolo Černého potoka, dešti, asfaltu, „oběda v podobě rohlíku a polských kvalitních uzenin postávaje na ulici před krámem“, jsme horekopcom dorazili na slibovanou bajkeřinu po česko-polských hranicích vedoucí k nejvyššímu vrcholu Rychlebských hor – Smrku. Což o to, vůbec nebylo sporu, jestli je to hezké místo na výlet, dokonce se i všichni shodli že je „bajkersky zajímavé“, leč co na plat, tento termín provázela roztodivná škála pohledů od rozzářených očí, přes šibalsky mrkající očka až po nakrabacené čelo a tupý pohled „fakt bajkersky zajímavé“. Shrnuto: Prostup terénu na úseku 10 km nám zabral hodinu dvacet :-), závěrečná pasáž 10 procentního stoupání v 30 centimetrů široké stezce borůvčím přes kořeny měla už vysloveně charakter „pěšího turismu s kolem k případnému dalšímu využití“. Pak ještě pár debat na téma: dokončení plánu ano, či ne, několikeré dělení skupiny a večerní příprava části chasníků na cestu do Jeseníku za písničkou. Zdravotní indispozice mi účast znemožnila a podrobný report podat tedy nemohu. Snad jen mi v paměti zůstalo trocha toho vyprávění večerních hrdinů: po pankáčském koncertě při nakupování uzenin k občerstvení se snažil náš šéfřezník nachytat místního řezníka ze lži týkající se přípravy prodávaných lahůdek :-), podiv kapely při prodeji CDéček, triček a čepic, že za nimi skalní fanoušci jezdí do Jeseníku až z CB, následný přesun do klubu se šampaňským s jahodami za pouhých dvěstěpade, květované šaty, „já si ty silonky radši sundám sama…“ atp. Carpe diem!

V neděli ještě jednou nahoru na stezky, dodatečné splnění sjetí zad velryby některými z nás, superflow a na nekonečnou cestu autem dom.

Hezké to bylo. Tak zas na podzim, děcka!

O.

 

Sobotní trasa, trochu vlastních zkušeností, rady od Legenďáků, vše konzultováno a upraveno s místním průvodcem.

cca 90 km, 2700 výškových

http://www.cykloserver.cz/f/a217181617/

prvních 25 km je po rovině, což trochu mírní obavy z délky výletu, nepříjemným doprovodný jevem je samozřejmě to, že převýšení nastoupáme na menší vzdálenosti, a ano, do kopce se dá i tlačit (někdy i z kopce). Ale nebojte se, místa pro zajetí do většího terénu, případně objetí po vlídnějším povrchu a nedejbože třeba i zkrácení jsou, jsem natěšen :)

zdar V.